PhDr. Václav Kural, CSc.
II.
Česká politika se proti Kinkelovu prohlášení (které mělo interpretovat stanovisko Bonnu z porady u kancléře Kohla 20. prosince 1995,62) ohradila a trvala na platnosti „Postupimi“. Stejné stanovisko potvrdily (v krátké době už podruhé) i signatářské mocnosti Postupimské deklarace, SSSR, USA a Velká Británie.63) Vzhledem k již zmiňovanému utajení není úplně jasné, jak byla tato překážka v jednání překonána. Že se tak stalo, o tom svědčí fakt, že česko-německá deklarace byla v následujícím roce parafována oběma stranami. Že však ještě i krátce předtím vznikly komplikace, zase dosvědčuje skutečnost, že k prvnímu zveřejnění jejího textu byla nutná indiskrece (patrně řízená). Odhad, že i tyto komplikace pocházely z Mnichova, potvrzuje zostření tónu, jejž landsmanšaft volil pro Sudetoněmecký den o svatodušních svátcích 1996.
Obvyklý hlavní řečník, mluvčí SL Neubauer,64) rozhořčeně mluvil proti konečné čáře za minulostí s úmyslem opatřit si argumenty proti „Benešovým dekretům“ a pro české oduznání sudetoněmeckého vysídlení. Patřilo už k tradičním „bílým místům“ jeho nenového repertoáru, že vyrovnání s dějinami tvořila jen revokace tohoto vysídlení, zatímco důsledky rozbití československého státu, důsledky okupačního teroru a válečného utrpení jakoby nebyly. Přitom Neubauer stavěl na roveň poválečné vysídlení se soudobými etnickými čistkami v bývalé Jugoslávií, aniž by jakkoli bral na zřetel rozdíly mezi oběma epochami a rozdíly v příčinách i povaze událostí. Potom zopakoval všechny staré požadavky, které zde již byly vícekrát uvedeny, a to velmi ostrou formou.
Zdá se, že toto tvrdé zopakování sudetoněmeckého programu vyplývalo z určité nespokojenosti s přípravnou fází česko-německé deklarace a ze snahy postavit jednající strany před hotové skutečnosti. Za nejdůležitější z nich lze považovat dvě: Odmítnutí možnosti, aby se právo sudetských Němců na vlast omezilo na prosté právo usídlovat se v rámci pravidel Evropské unie (neboť právo na vlast je více a náleží k tzv. právu pro národní skupiny). Druhé novum představovala precizace poměru SL k přijetí ČR do Evropské unie. K němu prý říká SL své ano, ale toto přijetí se nesmí uskutečnit „ohne Wenn und Aber“. Ono „když-ale“ mělo spočívat v tom, , že Česká republika, aby mohla být přijata, musí, stručně řečeno, odčinit vyhnání. Pražský nihilismus zpochybňuje ideu EU. Vzniká tedy otázka (tady se Neubauer odvolal na výrok van den Brocka, učiněný ovšem v jiné souvislosti), zda vlastně Česká republika vstupuje do Evropské unie, nebo Evropská unie do České republiky.
Proto je nutný dialog mezi Čechy a Sudetoněmci (míněn byl zjevně jak dialog v podobě „malých kroků“, tak zejména dialog na nejvyšší úrovni), pro nějž ostatně vzrůstá i v České republice pochopení mezi mladými vědci, žurnalisty a biskupy. Spolková vláda by měla tyto evropsky myslící síly povzbuzovat. Ministerský předseda E. Stoiber i spolkový ministr T. Waigel a podobně i sociálně demokratický poslanec P. Glotz tak činí, stojí při nás a my (tj. sudetští Němci) jsme jim za to vděčni.
Tento dialog však nemůže vést ke konečné čáře za minulostí, ke které míří česká strana, znělo opětné usnesení 1. zasedání XI. Spolkového shromáždění SL 10. února 1996, 65) zejména nesmí legalizovat vyhnání, jak to potvrdil 22. března 1996 i E. Stoiber. 66) Proto SL znovu odmítl „Postupimský protokol“, ze jehož právní platnost se staví nejen česká strana (J. Zieleniec i M. Zeman). V protikladu k právnímu dobrozdání profesora Tomuschata odmítl SL možnost, že by vláda SRN mohla rezignovat na majetkové požadavky Sudetoněmců. 67)
Tato stanoviska měla podepřít jednací pozici ministra Kinkela. Vedle toho, věren své zásadě podporovat na české straně ty síly, které se blíží k jeho pojetí česko-sudetoněmeckého smíření, SL obratně podporoval, ne-li přímo inicioval vydání společné výzvy českých a německých intelektuálů „Smíření 95“, jejímiž autory byli R. Hilf a B. Doležal. Jestliže už tento text z 8. února 1995 spíše než české favorizoval sudetoněmecké pojetí, potom tím více to platilo o následném prohlášení „Cesta ke smíření“ z téhož roku. Podle něj se česko-německá jednání po schůzce Kinkel-Zieleniec dostala na mrtvý bod, za což nese vinu česká strana, neboť prý trvá na „konečné čáře za minulostí“, aniž by byly k oboustrannému uspokojení vyřešeny její otevřené otázky, tj. odsudek vyhnání a všechno to, co s ním bylo spojeno. Protože to nedělá, vyhrožoval dokument, nezajišťuje česká vláda mezinárodní bezpečnost (!) českého státu. „Česká politická reprezentace /však/ tak jako tak dříve či později zjistí, že bez účasti zástupců sudetských Němců vyhnaných po druhé světové válce z Československa nemůže být dosaženo žádné dohody.“68)
Oběma výzvami, které nezaznamenaly větší ohlas, se však vývoj k Deklaraci nepodařilo zvrátit.
Deklarace
Předchozí rozpory mezi českou a německou, zvláště pak sudetoněmeckou stranou se obrazily v dokumentu, který je měl překlenout – v česko-německé deklaraci či prohlášení z ledna 1997. Jejího cíle se podle mínění převažujícího na české i celoněmecké politické scéně podařilo dosáhnout, podle mínění Sudetoněmeckého krajanského sdružení nikoliv.69) Zde nás zajímá postoj strany sudetoněmecké; přesto uveďme alespoň několik poznámek o českém přístupu k věci.
Bodem, který zasluhuje docenění, je teze, že česko-německé vztahy se napříště nebudou zatěžovat právními a politickými otázkami minulosti. I když je třeba připomenout, že obdobné přísliby byly předtím dány již dvakrát (viz prohlášení kancléře SRN z 13. prosince 1963 a příslušnou pasáž československo-německé smlouvy z r. 1973) a že osud nynějšího třetího předsevzetí bude záviset na další politické praxi obou stran, je v uvedené tezi možno spatřovat hlavní pozitivum celého textu. Slibným nakročením je v tomto směru vzájemná omluva za minulost, podpora přijetí České republiky do NATO a EU vládou SRN, vytvoření Fondu budoucnosti a diskusního fóra, podpora setkávání mládeže apod. (Určitým zklamáním jsou ovšem roční průtahy při naplňování těchto dohodnutých příslibů.) Za důležité pozitivum je z českého hlediska nutno jmenovat uznání principu, podle nějž nelze opomíjet posloupnost příčin a následků. SL totiž neustále prezentoval otázku „vyhnání“ tak, jako by vznikla až okamžikem jeho uskutečňování. Je pravda, že samotný text Deklarace dával možnost vykládat tuto tezi už od „Zwangseinverleibung“ sudetských Němců do ČSR v letech 1918-1919 (a uvidíme, že F. Neubauer to skutečně učiní). Prezident SRN Roman Herzog ji však ve svém projevu po ratifikaci Deklarace spojil právě s pojmovou dvojicí okupace-poválečný osud sudetských Němců: „My, Němci se hlásíme k historické odpovědnosti… Je to odpovědnost za to, aby se již neopakovala taková politika jako byl Mnichov z roku 1938 a rozbití a obsazení Československé republiky… Litujeme utrpení a bezpráví , jež bylo způsobeno českému lidu a jsem si vědomi, že teprve tato politika násilí a zločinu připravila půdu pro následný útěk a vyhánění.“70)
Vedle toho jsou ovšem v Deklaraci i místa českému hledisku nepříznivá. Je to jednak příliš idylicky pojatý pohled na minulost česko-německých vztahů, který ubírá na věrohodnosti i správné tezi o jejich převažující produktivnosti. Nepříznivou skutečností je též fakt, že ze vzájemné omluvy jaksi vypadla teze o speciální historické odpovědnosti sudetských Němců za Mnichov a jeho válečné a okupační důsledky.
Zvláštní obezřetnost zaslouží ty pasáže Deklarace, v nichž bylo dosaženo kompromisu jen za tu cenu, že česká i německá strana budou moci posuzovat určité zásadní skutečnosti každá podle svého právního výkladu. To se týká jednak termínu „Unrecht“, která v němčině současně vyjadřuje bezpráví i křivdu. To znamená, že příslušná pasáž bodu 3 zní v češtině tak, že česká strana lituje, že sudetským Němcům bylo poválečným postupem způsobeno mnoho utrpení a křivd, zatímco německá strana- kupř. dle výkladu, jehož použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení při ratifikaci Deklarace ve Spolkovém sněmu – tvrdí, že česká strana přiznává, že poprvé označuje vyhnání, vyvlastnění a zbavení občanství za „bezpráví“ – což neodpovídá skutečnosti.
Ještě závažnější je, že Deklarace připouští dvojí právní výklad i ve věci „Postupimi“, a to podle uzancí té které země. A to – při proklamované vůli nezatěžovat vzájemné vztahy politickými a právními otázkami minulosti – nastoluje otázku: „Nebude tou či onou částí německé politiky v další fázi preferována snaha prosadit ve věci transferu právě německé právní pojetí? V tomto směru jako by cosi předznamenával postdeklarační kancléřův pražský výrok o trvající otevřenosti majetkových otázek, ačkoli podle mezinárodních smluv jde již o uzavřené téma. Znepokojující je i to, že německá strana v této věci odmítla již v roce 1992 československý návrh na tzv. nulitní řešení.“ 71) Centrální otázkou je ovšem Postupimské prohlášení z 2. srpna 1945. Prosazení jeho nihilistického právního pojetí, německé straně vlastního, by znamenalo, že v rozporu s pojetím České republiky, ale i USA, SSSR a Velké Británie (v roce 1991 i 1996 opětně potvrzeného) by byl transfer zbaven jakéhokoliv mezinárodněprávního základu. To by samozřejmě s sebou přinášelo i možnost mezinárodně prosadit jeho odsudek jako bezpráví.
Jestliže německá a česká politika i přes řadu výhrad jako celek Deklaraci akceptovaly, neplatí to o organizacích sdružených v Sudetoněmeckém krajanském sdružení. Jeho stanovisko vyjádřil na 2. zasedání Spolkového shromáždění SL 8. února 1997 mluvčí Franz Neubauer. Bylo odmítavé: I přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a „ v každém případě je jasné, že sudetoněmecká strana nemůže dát k takovému dokumentu („papíru“) svůj souhlas.“ Prohlášení je nejen v mnoha bodech špatné a pokřivené a nemůže založit skutečné usmíření,72) nemůže nic přinést 73) a je zbytečné.74)
V jednotlivostech Neubauer obhajoval
-pojetí transferu jako „vyhnání“ a odmítal dělení na „vyhnání“ ve formě tzv. divokých transferu a „nucené vysídlení“ v podobě řádných odsunů po Postupimském prohlášení velmocí;
- charakteristiku vyhnání jako „bezpráví“;
- právo sudetských Němců na domov (Recht auf die Heimat“), které mělo být v Deklaraci zakotveno;
- pojetí sudetoněmeckého vyvlastnění jako „bezpráví“ („Unrecht“), které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů;
- německé chápání „Postupimi“ jako pouhého prohlášení, které nemělo a nemá mezinárodněprávní platnost, a to ani v případě rozhodnutí o transferu;
- pojetí česko-německé deklarace jako dokumentu bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států a představuje pouze názorové pseudosjednocení.
Vedle toho se mluvčí SL opětovně dožadoval zrušení tzv. Benešových dekretů (vlastně zákonů), zařazení kritiky údajných Benešových transferových plánů z r. 1938 a Masarykových degermanizačních úvah z ledna 1919, odmítal degradaci práva na domov (vlast) na pouhou svobodu usidlovat se podle regulí Evropské unie, jakož i vyřazování Sudetoněmců jako právního a politického faktoru z česko-německých jednání. Navíc hrozil Neubauer komplikacemi procesu přijímání České republiky do Evropské unie.75)
V otázce pojetí historických příčin a následků Neubauer opětovně označoval za začátek cesty k česko-sudetoněmecké katastrofě vytvoření Československa v historických hranicích západní poloviny státu, čili (v terminologii SL) nepřiznání sudetoněmeckého sebeurčovacího práva a nucené začlenění Sudetoněmců do ČSR.76)
Kromě některých dalších odmítnutí a požadavků sdělil posléze Neubauer zajímavou informaci, která mj. jiné vrhá zpětné světlo na průběh sporů při přípravě textu Deklarace. Vedení SL totiž organizovalo v tomto směru určitý nátlak, který přesahoval rámec pouhého přísně utajovaného kabinetního jednání praktikovaného českou stranou: „Četné rozhovory v posledních týdnech a měsících s vedoucími zástupci a gremií CSU – počítaje v to i předsednictvo strany, předsednictvo frakce v zemském sněmu i celou zemskou skupinu na klauzurním zasedání v Kreuthu – byly skutečně všechno jiné než jednoduché. Totéž platí i o zasedání kabinetu bavorské vlády a o rozhovorech se spolkovým kancléřem a ministrem zahraničí.“ Za stanovisko prezentované Neubauerem se zřejmě postavily všechny frakce SL, včetně předsedy Seliger Gemeinde a Ackermann Gemeinde, neboť v delegaci, která s Kohlem a Kinkelem jednala, byli kromě mluvčího Franze Neubauera a místopředsedů SL Berneda Posselta a Fritze Wittmanna i Volkmar Gabert (SG) a Herbert Werner (AG). Rozhovory byly prý věcné a podle situace i kontroverzní a měly na partnery jednání vliv. „Mám za vyloučené“ – dovodil Neubauer – „že spolkový kancléř nebo ministr zahraničí po těchto rozhovorech skutečně věří, že tento dokument (Deklarace) může podnítit smíření.“ Přesto se prý oba nepodařilo přesvědčit, že by od něj mohli odstoupit. 77)
Je obtížné říci, jak se tento napadnutý dokument bude nebo nebude naplňovat. A zvláště když od jeho schválení se nic podstatného za celý rok nestalo a teprve počátkem roku 1998 byly ustaveny správní rada fondu budoucnosti a koordinační orgán Diskusního fóra – zvláště když dialog „dole“ probíhá a má tendenci se rozšiřovat, Věřme také, že se česká vláda bude starat o to, aby se výsledky Diskusního fóra – nejen snad samotné diskuse, ale i příslušná odborná literatura – publikovaly v němčině, aby se s českými stanovisky a argumenty mohla seznámit i německá veřejnost. Věřme také, že SRN splní své závazky ve věci českého přístupu k NATO a EU a že se budou úspěšně hledat i možnosti k vyřešení otázky snazšího individuálního usídlování těch sudetských Němců, kteří si to budou přát, v České republice. K tomu je ale třeba, aby SL nepodával – údajně bez podmínek – k usmíření ruku, která svírá takové pojetí a požadavky, jež se od jeho vzniku prakticky nemění a neevokují hledání nevyhnutelného kompromisu, pro nějž Deklarace přes své slabiny přece jen zlepšila podmínky jak na celoněmecké, tak na české straně.
Poznámky
1)Srv. Kural, V., Studie o sudetoněmecké otázce, Praha, ÚMV 1996, s. 23-54.
2) Sudetendeutsche Zeitung, 5.2.1988.
3) Ibid.
4) Ibid.
5) Ibid.
6) Sudetendeutsche Zeitung, 21.10.1988.
7) Ibid., 5.5.1989 a 19.5.1989.
8) Ibid.
9) Srv. Mitteilungsblatt der Sudetendeutsche Landsmannschaft (dále jen MBL), č.4/89, s. 101-104.
10) Wittmann, F. In: Sudetendeutsche Zeitung, 8.4.1991.
11) Sudetendeutsche Zeitung, 8.3.1991.
12) Ibid., 26.7.1991.
13) Ibid.
14) Ibid., 30.7.1991.
15) Ibid.
16) Ibid.
17) Ibid., 4.10.1991. Srv. MBL č. 9/91, s. 187-188 a Sudetendeutsche Zeitung, 18.10.1991.
18) Ibid.
19) Sudetendeutsche Zeitung, 10.1.1992, MBL č. 4/95, s. 121.
20) Sudetendeutsche Zeitung, 10.1.1992.
21) Ibid.
22) Ibid.
23) Srv. Winkler, P., Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Praha, ÚMV 1996, s. 31-36. Bližší právní rozbor této otázky je proveden též ve stati V. Pavlíčka.
24) Sudetendeutsche Zeitung, 10.1.1992.
25) Ibid., 12.6.1992 a 26.6.1992.
26) Ibid., 12.6.1992.
27) Bundesrat Stenografischer Bericht, 644 Sitzung, S. 320-322.
28) Riedel, M.,in: Sudetendeutsche Zeitung, 26.6.1992.
29) Ibid. Též Löfler, H., ibid.
30) Srv. Kural, V., in: Studie o sudetoněmecké otázce, Praha. ÚMV 1996, s. 43-44.
31) Gabert, W., in: Tschechen und Deutsche Western und heute, Schriftenreihe der SG, München 1994, s. 11-12, 17.
32) Sudetendeutsche Zeitung, 26.6.1992.
33) Ibid.
34) Ibid., 2.6.1993.
35) MBL, č.7/94, s. 74.
36) Ibid., s. 187.
37) Ibid.
38) Ibid, č. 4/94, s. 74.
39) Ibid.
40) Ibid., č. 4/94, s. 126.
41) Ibid., č.6/93, s.137.
42) Sudetendeutsche Zeitung, 10.3.1989.
43) MBL, č. 1/94, s. 3-20.
44) Ibid., č. 1/94, s. 20.
45) Srv. Např. MBL, č. 1/90, s.7, č. 1/94, s. 11, č. 4/94, s. 208, č. 5/95, s. 195, č. 3/95, s.90, 92, č. 5/96, s. 180 aj.
46) Srv. Kučera, J., Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992, výsledky pracovního setkání Zur Diskussion der Problematik der Vertreibungsopfer-Zahlen, 14.12.1996 ad.
47) MBL, , č. 4/94, s. 70, 71.
48) Havel, V., Projev „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“, Praha, KPR, 17.2.1995, s. 2.
49) Ibid., s. 7-8.
50) Ibid., s. 8-9.
51) Ibid., s. 10-13.
52) Ibid., s. 14.
53) Ibid., s. 15-19.
54) MBL, č. 4/95, s. 121 ff.
55) Ibid., s. 125-126.
56) Ibid., s. 126.
57) Ibid., č. 6/95, s. 212-214.
58) Ibid,, s. 215.
59) Ibid., č. 5/95, s. 172-173.
60) Deutscher Bundestag, Plenarprotokoll 13/41, 41. Sitzung, Bonn 1.6.1995.
61) Blíže viz Potočný, M., Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, 2. vyd., Praha, ÚMV 1996, s. 11-20; Šedivý, J., Multilaterální aspekt problému německé menšiny na našem území v r. 1945, in: ibid., s. 6-7; Kural, V., Doslov historika, in: ibid., s. 119-125. Též Kural, V., Handl, V., Reimann, M., in: Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách, Praha, ÚMV 1997, s. 175.
62) Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), 16.1.1995.
63) Text viz Právní aspekty odsunu sudetských němců, 2. vyd., Praha, ÚMV 1996, s. 103 (příloha III).
64) MBL, č. 6/96, s. 198-206.
65) Ibid., s. 53.
66) Právo, 23.3.1996.
67) MBL, č. 2/96, s. 44, 51.
68) Ibid., s. 53.
69) O kritice Deklarace z českého hlediska psal autor ve sborníku Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách. Praha, ÚMV 1997, s. 176 ff.
70) Projev prezidenta SRN Romana Herzoga ve Vladislavském sále Pražského Hradu dne 29.4.1997, tisk: Bundespresidialamt Berlín, 29.4.1997.
71) Kural, V., in: Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách, Praha, ÚMV 1997, s. 177.
72) MBL, č. 1/97, s. 6.
73) Ibid., s. 2.
74) Ibid., s. 1.
75) Ibid., s. 12-13.
76) Ibid., s. 1-11.
77) Ibid., s. 9.
PhDr. Václav Kural,CSc.
Pečlivé účtování českých hříchů na sudetských Němcích
(Glosy na okraj knihy T. Staňka Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1946
a jejich vyšetřování)
Výňatek
Do této situace, v níž i nacismu věrné skupiny v ČSR (Bereitschaft, Aufbruch a odborářská složka lidové báze SdP) pod Kasperovým vedením zahajují ostrý atak na spannismus, přichází i tzv. „memorandum Hergel“, k němuž čeští historikové (zásluhou S. Bimanna, R. Říhové i díky výňatkům otištěným v jednom velkém mnichovském sborníků dokumentů) získali přístup teprve nedávno a jež jeho autor zaslal 4. března 1937 přímo A. Hitlerovi. Ač se liberecký advokát Hergel v mládí zúčastnil spolu s W. Heinrichem založení „Pracovní skupiny společenských věd“ – předchůdkyně spannistického „Kameradschaftsbundu“, vyvinul se v názorech na řešení „české otázky“ velmi radikalisticky; lze říci, že zde citované jeho názory už představují v rámci německé „völkisch“ politický směr od spannismu se lišící a proti němu bojující – směr nacistický.
Dokladem toho jsou tyto „Hergelovy“ teze:
a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.
b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“…Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt. … V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zde zůstane, Čech nebo Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili… „Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je,… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“
c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, a proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí, … k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“
d) Ponechme stranou fantasmagorické Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze, „české otázky“, tj. řešení pomoci války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého“.
„Memorandum Hergel“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nastává.
Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že postupně prosazovaly a prosadí právě takovéto řešení „české otázky“ do strategie SdP.
První takové a nemalé prvky toho lze spatřovat už v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shoda s „memorandem Hergel“ představuje již teze, že „srozumění mezi Čechy a Němci je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existovat v československém demokratickém systému, navenek jakoby požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní už jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru (což je vlastně jakoby třetí přitakání „Hergelovi“, ať už vědomě nebo nevědomě).
Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nejvyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však i o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval. Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jakoby neznal anebo přehlížel a tak teprve 28. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile „stráví Rakousko“, a že do té doby musí SdP rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein bude do té doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod, shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj otevření dveří k jeho velké, časem světové válce…
Je to především již vzpomínaná orientace na válku, už prosazená, leč teď i znovu podporovaná (snad i proti údajné Henleinově obavě, že těžce postiženým válečným polem budou právě sudetské oblasti).
„Štábní úřad SdP“ totiž ve své situační zprávě z 18. května 1938 přímo nastínil postup, jak se k válce dostat: Když pražská vláda přišla s národnostním statutem, který by změnil ČSR z tzv. národního státu na národnostní, jmenovaný úřad kontroval takto: „Národnostní statut musí být sudetským němectvím odmítnut, protože nám nemůže jít o mírové řešení sud. /etské/ otázky v rámci českého státu… Rozhodnutí padnou v časovém období do konce června 1938. Je možný jen následující průběh: „SdP dostane národnostní statut, odmítne ho,… předloží svůj návrh na autonomii. Bude-li odmítnut, požádá Konrád Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy Konrád Henlein sudetský požadavek plebiscitu oznámí, vypuknou nepokoje. Ty mohou být zadrženy, jestliže velmoci, na které bude Konrád Henlein apelovat, se ihned sjednotí a ohlásí svůj souhlas, nebo bude-li bezprostředně reagovat Říše“ – což zjevně bylo synonymem pro její válečný zákrok…
Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilným opatřením. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.…
Redakce: PhDr. V. Kural, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 291. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz