PhDr. Václav Kural, CSc.
I.
Koncepce Sudetoněmeckého krajanského sdružení před listopadem 1989
Lze říci, že do vzrušených měsíců a týdnů, které předcházely změnám z podzimu 1989, vstoupila Die Sudetendeutsche Landsmannschaft (SL) se starým programem, který jsem charakterizoval v předchozí studii. 1) Přesto je nutno zastavit se u jeho poslední redakce před listopadem poněkud blíže, máme-li si tuto skutečnost potvrdit a porozumět, proč byla polistopadová strategie této mnichovské centrály, se kterou udržovala krok i bavorská vláda, proč českou politiku a veřejnost (nebo alespoň pro jejich rozhodující části) nepřijatelná.
Jádrem linie SL i ostatních v něm sdružených organizací (Ackermann-Gemeinde-AG, Seliger Gemeinde – SG, Witiko – Bund, WB) zůstávaly právo na vlast, na návrat do ní, na nové sebeurčení a na majetkovou restituci: „Vyhnání lidí a národních skupin nesmí být posledním slovem dějin,“ 2) řekl na IX. zasedání Spolkového shromáždění SL jeho mluvčí Franz Neubauer, a hned to konkretizoval: Základním (!) předpokladem evropského smíření vyrovnání je „uskutečnit právo na vlast a na sebeurčení také pro sudetoněmeckou národní skupinu“.3)
Souběžně s tím položilo zmíněné zasedání – tentokrát v referátu bavorského premiéra Maxe Streibla4)- důraz na formulaci historického a politického pojetí sudetoněmecké otázky, a to od konce 1. světové války. Streibl plně převzal koncepci SL vyvinutou v předešlém období a koncentroval se především na otázku výkladu Mnichova, jehož padesáté výročí si tehdy svět připomínal. Podle jeho výkladu neměli sudetští Němci žádný důvod přistupovat k tomuto výročí se špatným svědomím. Jistě budou pokusy, řekl, prezentovat je jako viníky na dané dohodě i na celé druhé světové válce. Ty však patří do „kategorie politického znečišťování životního prostředí a nemají s historickou pravdou nic společného“.
Tuto pozoruhodnou a nejen pro Čechy nepřijatelnou tezi rozvíjela druhá: Versailleská smlouva znemožnila sudetským Němcům jejich sebeurčení, z čehož měly Anglie a Francie špatné svědomí. Proto uznávaly Hitlerovy požadavky až do roku 1938 za legitimní a Mnichov byl hlavně odčiněním předchozí křivdy (!), a to tím spíše, že Češi a Slováci neposkytli „Němcům z Čech, Moravy a sudetského Slezska“ práva národní skupiny.5) Tuto koncepci pak přijala za svou Vlastenecko- politické prohlášení Spolkového shromážděni SL, které ji ovšem poněkud doplnilo: 1. Sudetští Němci byli na konci první světové války stejně jako za Mnichova a po něm v podstatě jen objektem politiky velmocí. 2) Mnichov sám byl právoplatný. Pražská smlouva z r. 1973 na tom nic nezměnila „a neplatí pro celoněmeckého suveréna“ 3. Vyhnáním nebyla sudetoněmecká otázka vyřešena. 4. Zjištění, že Německá říše v hranicích z roku 1937 nadále existuje, „nevylučuje právo Sudetoněmců na vlast a sebeurčení. Konečné stanovení hranic Německa zůstává vyhrazeno svobodně dohodnutému řešení o mírové smlouvě s celoněmeckým suverénem.“ Problematika německé okupační politika v letech 1938-1945, druhé světové války a sudetoněmeckého podílu na nich zůstala – opět – nevzpomenuta.6) Zásadní linie Sudetoněmeckého krajanského sdružení nebyla tedy nikterak měněna. Pouze k ní byly přidány některé menší, dá se říci taktické úpravy, formulované v očekávání zásadních změn v sovětském impériu. I jejich leitmotivem však byly hlavní sudetoněmecké požadavky, což bylo vyjádřeno i heslem „Pomoci otáčet kolo dějin kupředu!“ a – zejména – „Dorozumění nesmí jít na účet Sudetoněmců!“7) Zásadní novum však představovalo akční heslo taktiky, vyjádřené Franzem Neubauerem slovy: Čas pracuje pro nás, neboť sovětský systém se hroutí. „A přesně zde je teď moment, v němž sudetoněmecká otázka přichází na pořad dne a začíná hrát svoji roli.“ Den „D“ dlouhodobě propočítané strategie SL, formulované Waltrem Brandem z Witiko-Bundu a vyjádřený ve Strategii SL již v padesátých letech, tedy nastal.
Proto musí být jak v maďarském i českém případě – dle Neubauera – spolupráci předcházet politování za neprávní, ba zločinné vyhnání a připravenost k náhradě škod. Zde nesmí SL složit ruce v klín nebo jen čekat, ale „vytáhnout po příznivém větru plachty a dobře plachtit… Východní blok se dal do pohybu. Stojíme na prahu rozhodujících časů a nesmíme přitom stát stranou… Dnes máme více než jindy šanci… zasáhnout a posunout věci dopředu v našem smyslu… To musí zahrnout také bezprostřední rozhovor s Čechy, a to nejen s vládnoucími, ale v první řadě s těmi silami českého národa, které usilují o zamyšlení, pravdu, o změnu a zlepšení.“ Neubauer končil v květnu 1989 na 40. sudetoněmeckém sjezdu svou analýzu příhodné chvíle výzvou „Jednejme!“8) Když za půl roku – parafrázujme Jana Nerudu – čas oponou trhne a bude se měnit svět, začne SL tuto výzvu naplňovat.
Všeobecné požadavky, do nichž byly speciální sudetoněmecké národní požadavky a celá strategie SL zahaleny, tj. odstranění sovětského impéria ve střední Evropě, obnova demokracie a západní křesťanské kultury, jakož i německé státní sjednocení, budou již splněny (nebo plněny), a proto v další etapě půjde o sudetské požadavky specificky národní.
Naději na úspěch přiživily i první kroky Václava Havla, který před volbou prezidenta ČSFR i po ní vyjádřil sudetským Němcům, resp. Němcům vůbec omluvu za transfer a směřoval své první cesty do Německa, speciálně do Mnichova.
Havel jako politický vůdce antikomunistické revoluce kladl na vztah Československa a Německa obzvláštní důraz a považoval za nutné udělat v jeho nápravě první vstřícný krok. Tím měla být česká omluva za vysídlení sudetských Němců. Vyřkl ji 23. prosince 1989 v čs. televizi ještě z pozice soukromé osoby, jako své osobní mínění: „Věřím také, že je naší povinností omluvit se Němcům, kteří byli po druhé světové válce odsunuti.“, protože při tom byli „tvrdě oloupeni o svůj domov.“ Už jako prezident ČSFR šel Havel v řeči pronesené na Pražském hradě 15. března 1990 při návštěvě prezidenta SRN Richarda von Weizsäkera dále: netrýznil nás německý národ, nýbrž konkrétní osoby. A v interview pro týdeník Respekt z 2.-8. března 1992 tuto linii svých omluv dovršil tezí, že odsun sudetských Němců „odsuzuje jako celek“. Postupimská konference prý ho vzala na vědomí jako fakt a jaksi legalizovala. Iniciativa byla ovšem „naše“. 9)
Až na tuto poslední eskalaci české viny (formuli o odsunu de facto jako bezpráví, kterou nepřijme za svou ani česko-německá deklarace 1997) lze proti Havlově omluvě těžko co namítat. Namítnout je však nutné to, že v ní podstatě chyběla myšlenka oboustranné omluvy, jak Čechů, tak Němců – jak za odsun, tak za rozbití čs. státu, okupaci a světovou válku. Doplňující větička o tom, že odsun (řečeno v tehdejší terminologii) byl vlastně zlem – odplatou za předchozí zlo, nemohlo nevyváženost jednostranného důrazu na „jen českou“ omluvu suponovat. V pozdějším vývoji V. Havel tuto jednostrannost překonává, v první polistopadové fázi však byla problémem. Neúměrně zvyšovala očekávání SL (Havel ovšem změnu hranic a návratu sudetských Němců odmítl už v citovaném televizním interview, což se jaksi přehlédlo!) a na druhé straně štěpila českou veřejnost i politiku.
Všechny krajanské spolky v čele s SL českou reorientaci na Německo samozřejmě uvítaly – ovšem současně očekávaly, že po slovech budou brzy následovat skutky, neboť omluva byla jen prvním akčním požadavkem Sl v příhodné chvíli, která nastala. Havlem podanou ruku ovšem sudetští Němci neuchopili ani slovně a na českou omluvu nereagovali sebekritickou analýzou vlastní role v moderních česko-německých vztazích. Jistou náhradou tu byl projev spolkového prezidenta R. v. Weizsäckera na Pražském hradě, který omluvu vyslovil – za Němce jako celek.
SL však nešel Weizsäckerovou cestou. Ani nyní sudetoněmeckou sebekritiku (na rozdíl od Ackermannovy obce) neprovedl a nanejvýš se omezil na omluvu za činy imaginárního „nacionálního socialismu“. Jinak trval na pojetí neuralgického sledu česko-německých konfliktů tak, jak je podal Max Streibel, tedy na samých českých vinách. Je třeba připomenout, že zejména trvání na platnosti mnichovské dohody a existence Německé říše evokovalo u Čechů otázky o zpochybnění českých státních hranic, zvláště když v dikci řečníků SL se ozývalo označování západního Polska jako „Ostdeutschland“, koketování s federálním statutem Moravy, odmítání reparačních nároků ČSR, apod. 10)
Česká politika v prudkém náběhu do nové etapy česko-sudetoněmecké (a německé) problematiky reagovala poněkud chaoticky a někdy i chybně. Příkladem tu může být první krok české propagandy – prezentace knihy Františka Jedermanna (de facto Petra Příhody za spolupráce Josefa Platze a Edy Kriseové) „Ztracené dějiny“, která sice správně obsahovala českou sebekritiku za transfer, avšak byla v tom jednostranná, což se landsmanšaftu hodilo. Dalším příkladem může být mlčenlivé přijetí výzvy Sudetoněmecké rady „Die Sudetendeutschen – eine Volksgruppe im Herzen Europas“ (Sudetoněmci – národní skupina v srdci Evropy), která jednostranně, „jen proněmecky“ líčí vývoj česko-německého vztahu, dále účast zástupců České národní rady a čs. velvyslanectví v SRN na sudetoněmeckých dnech o svatodušních svátcích r. 1990, mnichovské jednání českého premiéra Petra Pitharta s Franzem Neubauerem 11. června téhož roku v Mnichově, apod.
K vyjasnění stanovisek československé vlády a SL mělo dojít při návštěvě premiéra Mariana Čalfy v Mnichově, který se tam zastavil při své návštěvě Bonnu 29. listopadu 1990. Tato odbočka do Mnichova měla být údajně reakcí na soukromě vyslovené přání spolkového kancléře Helmuta Khola, aby česká strana učinila vůči sudetským Němcům nějaké vstřícné gesto. Výsledek návštěvy byl však opačný. Místo sblížení se stanoviska obou stran vyhrotila: Čalfa předestřel návrh udělat za minulostí „tlustou čáru“ a (dnes můžeme říci celkem ve shodě s česko-německou deklarací 1997) v připravované smlouvě mezi Bonnem a Prahou oddělit minulost od budoucnosti.
Neubauer tomu rezolutně odporoval a v duchu strategie již vyložené („teď přišel náš čas!“) vyrukoval s celou, zde již popsanou koncepcí historie česko-německých vztahů a sudetoněmecké otázky od roku 1918 až po vyhnání po roce 1945. Čalfa toto pojetí neakceptoval a de facto odmítl se SL jednat, když řekl, že ten může své mínění přednést spolkovému ministru zahraničí nebo kancléři.
Jednání Čalfa-Neubauer svým způsobem uzavřelo krátké údobí náběhů a námluv a stalo se počátkem tance mezi sbližováním a konfrontací, během něhož se ukázalo, že narovnání mezi Německem a Československem, mezi Čechy a Němci postupuje, že však řešení předestírané landsmanšaftem i v období „nastalého času“ nebude dost dobře možné. Tím se také otevřely spory SL o přímé jednání s československou vládou, které trvají dodnes.
Vedení sudetských vysídlenců se po listopadu 1990 snažilo prosadit svou, a to jak vůči Bonnu, tak vůči Praze. Předseda bavorského SL, místopředseda jeho Spolkového vedení a současně předseda branného výboru Spolkového sněmu Fritéz Wittmann, se nechal ke Dni sebeurčení pořádaném Německým svazem vyhnanců doprovázet cestou ke svému vystoupení řízným maršem c. a k. Egerländerregimentu č. 6 a neméně řízně i promluvil: Pošlapávání sudetoněmeckého sebeurčovacího práva je poznamenáváno oběťmi palby československých vojáků do pokojných demonstrací 4. března 1919. Československo nemá vůči Německu žádné reparační nároky, protože s ním nebylo ve válečném stavu (!), naproti tomu sudetoněmecké majetkové nároky musí být uznány. Sudeto-němci musí dostat možnost znovu oživit svou vlast. Když další řečník, Karl Smagon z Witiko-Bundu, mluvil o tom, že pro vyhnance jsou kraje za Odrou a Nisou nadále východním Německem a ne západním Polskem. Wittmann to stvrdil tezí o solidaritě Sudetoněmců se všemi, kdo kdy bojovali a bojují o své sebeurčovací právo. K tomu jaksi mimochodem připojil, že by mohly být podporovány i snahy Moravy o její samostatnost. „Proč ostatně ne,“ zeptal se a odpověděl si, že federální stát může být i vzorem. Současně s tím Wiottmann kritizoval Genscherovo ministerstvo zahraničí a ohlásil nárok SL podílet se na přípravě československo-německé smlouvy, když řekl, že nelze, aby o česko-moravsko-slezském prostoru jednali a smlouvy přes hlavy sudetských vyhnanců uzavírali lidé, kteří tomu nerozumějí.11)
V Praze tehdy zesílilo přesvědčení, že uzavírání této smlouvy nebude procházka růžovým sadem, že je nutno odmítnout pokusy obcházet Čalfovu vládu a že věci je třeba řešit na federální úrovni – československé i německé. Symptomem této změny se stalal výměna dopisů mezi českým premiérem Petrem Pithartem a mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franzem Neubauerem. Ten ve svém dopisu z 29. května 1991 především opět předestřel známé historické pojetí sudetoněmecké otázky od roku 1918, pokud však šlo o přítomnost, vyjadřoval se poněkud taktičtěji: kolo dějin nelze obrátit zpět, co se stalo, nelze odestát. Přesto není možné zůstat pouze u projevů lítosti, ale je třeba udělat byť i jen malé kroky, které by byly vyjádřeny společnou formulí, v níž by mělo být řečeno:
- jednota českých zemí nebude zpochybněna;
- kulturní jednota národů českého prostoru musí být rovnoprávná, a to také pro sudetské Němce;
- kdo chce žít v ČSFR, musí k tomu dostat možnost, a to nikoli jako výjimečné povolení, ale v rámci práva na vlast;
- vyvlastnění z let 1938, 1939, po roce 1945 a 1948 byla neprávním zásahem do soukromého vlastnictví. Kde je to možné a kde si to postižení přejí, mají být odčiněna, aniž by se to dotklo práv třetích osob. Vrácené vlastnictví má být použito k výstavbě země.
Český premiér se nerevanšoval vlastním dopisem, ale nechal odpověď pouze tlumočit svým tiskovým mluvčím Petrem Příhodou. Už tato skutečnost byla předmětem Neubauerovy kritiky, dalším pak obsah odpovědi, považovaný jen za povšechný.12) Příhoda totiž zdůraznil český pohled na historii let 1938-1945, nepotvrdil, že by česká strana měla zájem zřídit Neubauerem navrhovanou (a zřejmě politickou) česko-sudetoněmeckou komisi a odkázal na již existující Česko-německou komisi historiků, zřízenou oběma ministry zahraničí. Vyslovil svůj souhlas pouze s ustanovením přeshraničních regionů, které plně přísluší české vládě, a mohou vytvořit příznivé klíma pro řešení Neubauerem vznesených otázek a také pro generální řešení česko-německých vztahů – o němž se však musí jednat mezi vládami ČSFR a SRN.13)
To však byla záležitost, jíž se Mnichov tahem na Pitharta patrně hodlal vyhnout. Jeho odpověď, tento po Čalfovi už druhý vzkaz Prahy, že SL musí jednat ne s ní, ale s Bonnem, vedl Neubauera et cons. k tomu , že se snažil dostat ke Genscherovi (který s ním původně odmítal jednat); ten musel pod tlakem okolností ustupovat. V této situaci se připravovala československo-německá smlouva o přátelství a dobrém sousedství.
Československo-německá smlouva z roku 1992
Tak jako není tématem této stati rozbor smlouvy v jejím celkovém obsahu a rozsahu, nelze ani podrobně popsat všechny kroky, které k jejímu ovlivnění podnikl Mnichov. Je však nutno vzpomenout pokusu o teoretické rozpracování pozice landsmanšaftu, které měla obstarat expertíza renomovaného odborníka na mezinárodní právo, prof. Felixe Ermacory. Byla pořízena na objednávku a za peníze bavorské vlády. Její název zněl „Rechtsgutachten über die Sudetendeutschen Fragen“ (Právní posudek o sudetoněmeckých otázkách) a byla veřejnosti prezentována 22. srpna 1991.14) Její právní stránkou se zabývá stať prof. Václava Pavlíčka uveřejněná v tomto sborníku. V naší stati uveďme alespoň to, že Ermacorovo dobrozdání teoreticky „podezdívalo“ politické pojetí a požadavky SL – od historických přes majetkoprávní, přes odsouzení transferu jako „vraždy národa“ – genocidy až po podepření práva na vlast, na návrat a na nové sebeurčení. Výjimku představoval pouze názor, že pražská smlouva mezi Československem a Spolkovou republikou Německo z roku 1973 a smlouvy o sjednocení Německa z r. 1990 „definitivně uzavřely každou teritoriální otázku“, takže ta už v současnosti k sudetoněmeckému problému nepatří.15) (Ve skutečnosti se ovšem teritoriální otázka v Sudetoněmecké radě v Sudetoněmeckém krajanském sdružení protáhne i když ne zcela explicitně vyslovena, až do roku 1995) a v případě Witiko-Bundu zřejmě ještě uzavřena není.
Při prezentaci Ermacorovy knihy F. Neubauer poněkud modifikoval představy SL o dalších krocích v řešení sudetoněmecké otázky, ale jen takto:
1. Benešovy dekrety jsou protiprávní a musí být sprovozeny ze světa.
2. V popředí řešení stojí právo na vlast jako důležitá součást práva sebeurčovacího. Z něj plyne právo každého člověka včetně vyhnanců žít svobodně ve své vlasti, které musí ČSFR uznat nejpozději při vyžadovaném členství v Evropském společenství.
3. Vyvlastnění z let 1938, 1939, po roce 1945 a 1948 bylo neprávním zásahem do soukromého vlastnictví a – tam, kde si to postižení přejí – musí být odčiněno. Tím však nemá být dotčeno právo třetích osob získané v dobré víře nebo veřejný prospěch. Nemá dojít k žádnému novému vyhnání.
4. Pro Němce z ČSR musí být uskutečněno „Volksgruppenrecht“ na evropském standardu.
5. Otevřené otázky mají být řešeny buď už v československo-německé smlouvě, nebo mají být výslovně odkázány k další úpravě.16)
Brzy poté se vedení SL nějakým způsobem seznámilo s textem shora uvedené smlouvy připraveným k parafování oběma prezidenty – a prohlásilo ho za nepřijatelný. Ve zvláštním prohlášení k němu vydaném na počátku října 199117) konstatovalo, že ze „zlomkovitých informací“, které mají k dispozici, vyplývá, že současné šance k uspokojivému zodpovězení sudetské otázky zřejmě nebyly využity. Proto zůstávají dřívější problémy nevyřešeny. V zájmu integrující se Evropy však řešení být musí, a to brzy. Následoval výčet požadavků, kopírující v podstatě Neubauerovo prohlášení při prezentaci Ermacorovy knihy 30. srpna 1991 a apel na německou vládu, aby dodržela „Obhutserklärung“ SRN nad sudetskými Němci z roku 1950 a nalezla řešení , s nímž budou souhlasit jak Sudetoněmci, tak Češi. Vyhnanci nabízejí i nadále své zkušenosti a znalosti a jsou přesvědčeni, že i na české straně převáží pochopení, že „zohlednění zájmů Sudetoněmců je i v zájmu českého národa, a tím v zájmu Čech, Moravy a sudetského Slezska“. Za další východisko ke „šturmu“ na připravovanou smlouvu lze považovat seminář Sudetoněmecké rady uspořádaný 11.-13. října 1991 v Mnichově. Mluvčí Neubauer nejprve formálně pochválil text smlouvy za to, že řeší práva menšin v ČSFR, a že nedělá „tlustou čáru“ požadovanou Čechy (ne Slováky).
Především však návrh kritizoval: chybí v něm právo na vlast, tak jako smlouva z r. 1973 obsahuje nejasné formulace ve věci Mnichova a připouští kontinuitní teorii co do nepřetržitého trvání ČSR za války. Majetkoprávní otázky sice nebyly do smlouvy zařazeny, takže je možnost držet je stále jako otevřené, vládě SRN však nebyla uložena povinnost vést o nich další jednání. I jiné otázky zůstávají otevřené, což neznemožňuje, aby se o nich opět nejednalo. Do tohoto úkolu se musí SL vehementně a bez rezignace pustit, neboť prý „lepší právní a morální argumenty jsou a zůstávají na straně Sudetoněmců“. 18)
Zhruba ve stejné době se Neubauer začal jistým způsobem distancovat od prezidenta Havla. Na semináři ho sice ještě pochválil jako muže čestné vůle, dal však najevo nespokojenost s tím, že Havel údajně zůstal pouze u slov a že pod tlakem svého okolí nemohl sledovat svou linii. Stálé odkazování, že je nutno brát zřetel na komunisty, je prý však laciné. 19)
Následující rok 1992 označil Neubauer jako „pravděpodobně rozhodující“. V něm prý se ukáže, zda porevoluční čeští politici jsou co do sudetoněmecké otázky „v zajetí názorů 19. a první poloviny 20. století, nebo zda si budou vědomi významu skutečného vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci.“20) Ti prý po listopadu 1989 demonstrovali rozsáhlou pohotovost k dalekosáhlému usmíření a porozumění. Češi však měli jen slova a nesáhli k činům. Musí však „pochopit, že jejich cesta může vést jen do Evropy, a tudíž nemůže obejít Němce a Sudetoněmce.“ Je ostatně pochybné, zda nepevná Československá federace vůbec přežije. V této permanentně se měnící situaci musí SL neochvějně stát na svých naléháních, které lze vyřešit jen spravedlivým vyrovnáním. 21)
SL setrval od počátku padesátých let na stále stejné platformě, v níž slova o usmíření nebyla doprovázena praktickým nakročením. Zejména šlo o trvalé ignorování let nacistické okupace a o absenci sebekritiky za sudetoněmeckou politiku během ní a Mnichova; šlo jen o předkládání účtů, přičemž poslední dějství česko-sudetoněmeckého soužití jako by začínalo až rokem 1945, který by vlastně byl „rokem nula“. Mohli jsme také vidět, že ani po listopadu 1989 nedošlo k žádné významnější změně, nanejvýš šlo o různě obměňovanou artikulaci starých hesel.
Je paradoxem, že nyní v Neubauerově „rozhodujícím roce 1992“ vyzvedl SL při svérázném projevování dobré vůle do popředí sudetoněmecké majetkoprávní požadavky, které sice po roce 1973 jmenoval také, ale které dříve přece jen zůstávaly ve stínu požadavků ideálních. Je pravděpodobné, že tato eskalace počítala s oslabením pozic „Česka“, daným rozpadem ČSFR, k němuž se již zřetelně schylovalo. Tím – kalkulovalo se v Mnichově – by se zvětšila česká závislost na Německu a dostavila větší povolnost české politiky i v sudetoněmecké otázce.
V lednu 1992 se ukázalo, že v rámci SL existuje již rok tiše pracující „Pracovní kruh pro majetkové otázky“, který nyní předložil jejich rozsáhlou a leckde i zostřenou podobu. 22) Východiskem této koncepce bylo tvrzení uplatněné již dříve Wittmannem, že „mezi ČSR a Německou říší neexistoval žádný válečný stav“. Toto provokativní a mezinárodně uznávané skutečnosti popírající tvrzení mělo účelový základ: „ČSR, resp. ČSFR nemá proto žádný nárok na reparace.“ Ostatně platí princip mírového národnostního práva, nikoli práva válečného. Proto, dovozoval „Pracovní kruh“, odporovalo vyvlastnění sudetských Němců mezinárodnímu právu a proto je ČSFR povinna odškodněním pro fyzické nebo právnické osoby, které byly konfiskacemi zvýhodněny nebo které konfiskáty živnostensky využívaly.
Z toho dělal SL závěr, že předměty konfiskace (nemovitosti, podniky, umělecké předměty a majetková práva účasti) se musí buď vrátit původním majitelům, nebo musí být zaplaceny v penězích. Zde je jistě na místě otázka, jak se s tímto právním tvrzením srovnává už citované tvrzení landsmanšaftu, totiž že mu jde jen o nevyužité pozemky a prostory a že nikdo z nových majitelů, kteří získali majetek v „dobré víře“, nemá být postižen (?!). Stanovisko „Pracovního kruhu“ SL bylo ovšem také v přímém rozporu s rozhodnutím tak zvané převodní smlouvy z r. 1954, jíž převáděly západní mocnosti moc na Spolkovou republiku Německo. Ta se totiž ve smlouvě (článek 3, část VI) zavazovala, že v budoucnu nevznese žádných námitek proti opatřením, která byla nebo budou provedena vůči německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo proti jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparace nebo restituce anebo v důsledku válečného stavu, anebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou tři mocnosti s jinými státy spojeneckými, neutrálními, nebo s bývalými spojenci Německa. Takovou dohodou byla ostatně už Pařížská reparační dohoda. V odstavci téhož článku se Spolková republika Německo zavázala nepřipustit, aby byly vzneseny jakékoli nároky nebo žaloby proti osobám, které nabyly nebo převedly majetek na základě uvedených opatření, nebo proti mezinárodním organizacím, cizím vládám nebo osobám, které jednaly na pokyn těchto organizací nebo vlád. 23) To se týká i Československa.
Podle SL jsou však majetkoprávní otázky otevřené, a to i dle smlouvy o přátelství a dobrém spojenectví. Tento nedostatek by měl být podle SL napraven, přičemž SRN v žádném případě nesmí uznat právnost konfiskací. Nezávisle na dané smlouvě mohou být uzavírány smlouvy soukromoprávní o majetkovém vyrovnání mezi nárokujícími a oprávněnými osobami.24)
Nehledě na tyto i jiné pokusy SL vnutit do textu svá stanoviska (což se mu až na preambuli se slovem „vyhnání“ v podstatě nepodařilo) byla smlouva z let 1991/1992 podepsána a po dalších průtazích 20. května 1992 ve Spolkovém sněmu ratifikována, a to i přes některé komplikace, jež se po parafování a podpisu vyskytly.
Sudetští Němci se ústy své reprezentace postavili k této smlouvě zásadně záporně, 25) a to přesto, že ve Spolkovém sněmu poslanci jejich patronské strany – CSU – většinou pro ni. Předseda této strany, bonnský ministr financí Theo Weigel, musel na 43. Sudetoněmeckém dni v Mnichově tento postup obhajovat a vysvětlovat: Nejsme se smlouvou ve všech jejích bodech spokojeni, i když přináší pokrok a ponechává další otázky otevřené. Avšak stáli jsme před alternativou: „buď smlouvu odmítnout – aniž bychom jí mohli tím zabránit – nebo s ní ve své většině souhlasit, abychom touto cestou ve Spolkové radě prosadili usnesení, které odpovídá oprávněným žádostem Sudetoněmců.“26)
Toto usnesení (Entschliessung“) bylo skutečně přijato zároveň se smlouvou (proti původní dohodě s československou stranou). Je notifikováno a má tím mezinárodní působnost. Vedle konstatování pozitiv uzavírané československo-německé smlouvy obsahuje však „Entschliessung“ Spolkového sněmu z 20. května 1992 i některé body, které rámec smlouvy překračují a které do něj – alespoň dle výroku Theo Weigela – prosadila CSU. Šlo jednak o opětné označení poválečného vysídlení sudetských Němců za bezpráví (včetně zkreslování příslušného výroku V. Havla). Dále šlo o to, že otevřené majetkové otázky navrhoval Spolkový sněm řešit v souladu „s přistoupením ČSFR k Evropskému společenství“, což mělo umožnit další pokrok v těchto otázkách – zjevně ve prospěch sudetských Němců.
Navíc vyslovil Spolkový sněm naději, že ještě před členstvím ČSFR v Evropském společenství a s ním spojeným svobodným usídlováním „už teď (v předstihu) budou vytvořeny možnosti, aby němečtí občané, včetně těch, kteří museli opustit svůj domov, mohli žít v České a Slovenské Federativní Republice a přispívat k jejímu hospodářskému vývoji“. Vláda SRN byla v závěru, vyzvána, aby toto usnesení ČSFR „formálně sdělila jako výraz také svých očekávání.“
Toto usnesení vyvolalo ovšem na české straně odvetnou reakci, která se projevila v důvodové zprávě předložené Ministerstvem zahraničí při projednávání smlouvy ve FS ČSFR.
Podle reakce Mnichova, vyjádřené na schůzi Spolkové rady 26. června 1992 tehdejším bavorským ministerským předsedou Maxem Streiblem,27) byla důvodová zpráva
1)nejen krokem zpět, ale přímo úderem do obličeje. Vymyká se evropskému „domácímu řádu“ – ten však Československo uznávat musí!
2) Důvodová zpráva se snaží odvoláním na Postupimskou dohodu legitimizovat vyhnání sudetských Němců, což nelze přijmout.
3) V protikladu ke „zprávě“je bavorská vláda i nadále toho názoru, že mnichovská dohoda vznikla právoplatně.
4) Na rozdíl od samotné smlouvy, která celou věc odsunula až do budoucí „Evropy“ a redukovala jen na svobodu usazování, jde sudetským Němcům o víc – o právo na vlast v plném slova smyslu.
5) Smlouva odložila (doprovodným dopisem) majetkové otázky do budoucnosti.Jsou tedy i nadále otevřené a Československo nesmí smlouvu obcházet rozprodejem sudetoněmeckého majetku.
6) Smlouva přiznává německé menšině v Československu práva dle evropského standardu. Československo by je však mělo konečně převézt do svého vnitrostátního práva.
7) Z těchto a některých dalších důvodů říká Bavorsko ke smlouvě své „Ne“ a tím spíše k československé důvodové zprávě. To však není žádné „vyhlášení války“ vůči „dorozumění s našimi východními sousedy a jejich lidmi“.
Tím se Sudetoněmeckému krajanskému sdružení dostalo významné pomoci od jeho patrona.
Pozici SL však významně podepřelo i nešťastné rozdělení Československa, iniciované nacionalistickými frakcemi jak slovenské, tak české politiky. Přitom nešlo jen o důsledky zmenšení státu, daného rozdělením. SL v něm našel velevýznamné zdůvodnění celé své dějinné koncepce namířené proti vzniku a existenci československého státu; jeho konec byl prezentován jako konečná etapa české historické expanze přes přirozené česko-moravské hranice. Jmenovány byly expanze přemyslovská, lucemburská a dokonce i údajný expansionismus „zimního krále“ Fridricha Falckého (Zatímco skutečný expansionismus Habsburků, Hohenzollernů a expansionismus hitlerovský jako by se nekonal). Čechoslovakismus byl podle teorie SL posledním pokusem Čechů o proniknutí východním směrem. Ten nyní končí – podobně jako skončily předešlé expanze (smrtí Přemysla Otakara II., rozpadem lucemburské moci po smrti Karla IV., porážkou českých stavů na Bílé hoře, dobytím Slezska a Lužice pruskými Fridrichy).28)
Konec neblahé Masarykovy a Benešovy koncepce prý není žádná škoda. Napáchala v srdci Evropy příliš zla a „byla zástěrkou pro nadvládu Čechů nad jinými národy umělého státního útvaru – Československa.“29) Záporné prvky čechoslovakismu nebyly v této kritice porovnány s jeho klady (záchrana Slováků před hungarizací, udržení poslední bašty demokracie ve střední Evropě proti totalitním systémům, apod.), ani s mnohem podstatnějšími zápory středoevropských koncepcí velko- a nacistickoněmeckých, jakož i sudetoněmeckých koncepcí, orientovaných na nacismus, event. na spannismus. „Pohřeb čechoslovakismu“ byl vykládán jako předpoklad a zdroj „nových vývojů ve středu Evropy, nových konstelací a nových pořádajících principů“ – čímž zřejmě byly míněny koncepce německé a landsmanšaftovské, i když přesně charakterizovány nebyly. Teze o „zájmovém svazu“ především s Drážďanami, Mnichovem a Vídní zase v mlhavé podobě naznačovala, že by mělo jít o jakési obchvácení České republiky v německé zájmové sféře a snad i o rozmělnění vznikající české státnosti pomocí regionálních vazeb a útvarů. (Viz úvahy mluvčího SL Christiana Seebohma o sudetoněmeckém regionu z poloviny šedesátých let 30) a ovšem i fakt, že teprve v roce 1995 bude v Sudetoněmecké radě V. Gabertem získána většina pro řešení sudetoněmecké otázky uvnitř českých hranic.)31) „Konec čechoslovakismu“ se stal ve strategii sudetoněmecké politiky po rozpadu sovětského impéria dílčím mezníkem nemalého významu: po něm tato politika kalkulovala už jen s oslabeným českým protivníkem – s tím, že si na něm bude moci vynutit větší povolnost vůči svým požadavkům.
Jakýsi dovětek (ale zásadního významu) k sudetoněmecké (a bavorské) reakci na československo-německou smlouvu představovalo „ druhé mimořádné zasedání 10. Spolkového shromáždění SL“, konané 5. června 1992 při příležitosti 43. Sudetoněmeckého dne v Mnichově . Jeho předseda F. Sehling na něm jednak vyslovil nespokojenost SL a parafovanou smlouvou, jednak provedl jakousi „mezibilanci“ (kterou pak rozvedl ještě mluvčí SL Franz Neubauer). Sehling zopakoval otázku (vznesenou už na první části druhého mimořádného zasedání Spolkového shromáždění SL 18. ledna 1992), zda spolková vláda bere ještě vážně „Obhutserklärung“ nad sudetskými Němci z r. 1950…, zda chce na žádost CSU doplnit už parafovanou česko-německou smlouvu o majetkové otázky, zda chce ovlivnit dražby sudetoněmeckého majetku v ČSFR a zda svobodný stát Bavorsko dostatečně plní svůj patronát nad sudetskými Němci. Tyto otázky, řekl Sehling, je nutno položit vzhledem k tomu,l že po nadějných začátcích se v ČSFR více prosazují nacionalistické a komunistické síly, které zdržují opravdové vyrovnání mezi Němci, Sudetoněmci a Čechy. Proto SL vyjadřuje své rozpaky nad smlouvou, znovu vznáší právo na domov a chce volat příslušné lidi k odpovědnosti. Sudetoněmecká otázka je jádrem smíření a smlouva neznamená krok k jejímu řešení. V důvodové zprávě prý se vláda ČSFR (dokonce) pokusila relativizovat a legalizovat vyhnání a připsat odpovědnost za ně postupimským signatářům – čímž se stává odpovědnou za tehdejší „Völkermord“, ale nepřímo i za obětí bojů v bývalé Jugoslávii (!). Rozdíly v názorech na Mnichov trvají, dál se vydražuje sudetoněmecký majetek a snižují údaje o obětech vyhnání. Proto je správné, že patronátní země Bavorsko bude na schůzi Spolkové rady (která se měla konat 26. června 1992) hlasovat proti smlouvě.32)
Na Sehlinga navázal F. Neubauer, který sice smlouvu pochválil za to, že neudělala konečnou čáru za minulostí a že zakotvuje ochranu menšin, jinak však vcelku pokračoval v Sehlingem vznesené kritice, vyzval sudetské Němce, aby nerezignovali a pronesl heslo, které se stane v dalším sledu událostí ústředním bodem taktiky SL: Československá strana by měla „endlich mit uns verhendeln“ („konečně jednat s námi“).33)
Tím byl dán signál k několika pokusům tohoto druhu. Zahájili je zahraničněpolitický mluvčí CSI ve Spolkovém sněmu Christian Schmidt a předseda pracovní skupiny CDU/CSU pro „Vyhnance a uprchlíky“ v témže sněmu Hartmuth Koschyk, kteří koncem června v Praze jednali s poslancem Jiřím Paynem (ODS) a Janem Kasalem (KDU-ČSL). Oba němečtí vládní poslanci svým partnerům vysvětlili, že poslanecká skupina CSU považuje za základnu pro česko-německé rozhovory usnesení (Entschliessung) Spolkového sněmu k německo-československé smlouvě, které CSU iniciovala.34)
To ovšem signalizovalo, že se v dalším jednání o česko-německé, resp. sudetoněmecké vyrovnání dostaví komplikace – což se také skutečně stalo.
Mezihra po smlouvě
Konstituující se česká zahraniční politika dostala tak po smlouvě do vínku vnitřně rozpolcený úkol: Dále usilovat o dobré vztahy s Německem i Němci a současně se ubránit těm sudetoněmeckým požadavkům, jejichž splnění by zřejmě s sebou neslo ne partnerské, ale vazalské vztahy k tomuto Německu (a to i v podmínkách Evropské unie), které by asi oslabily integritu ČR. Sudetoněmecké krajanské sdružení, silně podporované (a finančně dotované) bavorskou vládou, volilo jako taktickou fintu prosazení přímého jednání s českou vládou. V něm hodlalo prosadit nám už známý soubor požadavků historického i politického typu, který obsahoval zejména:
- odsouzení násilného začlenění sudetských Němců do Československa,
- charakteristika vysídlení (vyhnání) jako zločinu,
- přiznání práva na návrat,
- zrušení prezidentských (v sudetoněmecké, ale někdy i v české terminologii nesprávně nazývaných „Benešovými dekrety“),
- restituci majetkových škod sudetských Němců při odmítnutí čs. reparačních nároků,
- souběžné dosažení podpory všech těchto požadavků bonnskou vládou.
Přímé jednání s Prahou mělo sudetoněmeckou zájmovou organizaci povznést na pozici rovnoprávného partnera českého státu. Proto SL nabízí různé formy jednání na nejvyšší úrovni, ať už v podobě „kulatých stolů“, jednání politických delegací nebo společných komisí. Tato vysoká úroveň měla být doplněna různými formami dialogu „dole“, tj. na úrovni spolků, regionů či skupin občanů.
Tyto své nabídky označovali řečníci SL i bavorské vlády za ruku podanou ke smíření. Na 45. Sudetoněmeckém dni o svatodušních svátcích 1994 v Norimberku shrnuje Neubauer tyto iniciativy následovně: „ Po zhroucení komunistického násilného a bezprávního systému se vytvořily vnější předpoklady pro nastoupení cesty ke smíření a vyrovnání, o které jsme usilovali již po desetiletí…Svou nabídku k sudetoněmecko-českému dialogu jsme učinili bez předběžných podmínek a tabu.35)
Z české strany – pokračoval Neubauer – byla připravenost k takovému dialogu přislíbena jak kancléři Kohlovi a ministru Kinkelovi, tak bavorským premiérům Streiblovi a Stoiberovi. Tyto přísliby však nebyly dodrženy. Ba co víc: český ministr zahraničí prohlásil, že pro takový dialog „neexistuje žádná potřeba“. To mělo dle Neubauera dokonce znamenat, že česká vláda provozuje jakési schvalování „druhého vyhnání“ – tentokrát „naše vyhnání z práva“.36) Přesto Neubauer ještě jednou opakoval svůj návrh „začít přímý česko-sudetoněmecký dialog“ o všech otevřených otázkách, a to ze strany SL „bez předběžných podmínek“.37) Černý Petr měl tedy být podstrčen české straně. Bylo to však oprávněné a byla sudetoněmecká ruka skutečně napřažena k jednání bez nepřijatelných podmínek?
Jak jsme již uvedli, označil v roce 1988 bavorský ministerský předseda Streibl požadavek sebekritiky sudetských Němců v otázce podílu na mnichovském diktátu a druhé světové válce za „politické znečišťování životního prostředí“. V tomto duchu se nesla i některá prohlášení představitelů SL, z nichž zde jmenujeme řeč F. Neubauera na 5. zasedání X. spolkového shromáždění landsmanšaftu 19. března 1994, v níž se pravilo: Kdyby nebylo chyby z roku 1918 a českého chování vůči Sudetoněmcům v průběhu odnárodňovacího procesu, „nebylo by k Mnichovu 1938 došlo“. Dále Neubauer pokračuje: A když se nám dnes předhazuje, že jsme měli v roce 1938 tehdejší československý stát rozbít, musím k tomu zcela zřetelně konstatovat, že Sudetoněmci ani v roce 1938, ani předtím, ani potom československý stát nezničili, nýbrž že ten se chybnou národnostní politikou sám rozbil zevnitř. Sudetoněmci trvali až do roku 1937 na jednotě československého státu a hledali v jeho rámci autonomii a vyrovnání. Fakt, že Češi tomuto vyrovnání zabránili, vedl posléze k odtržení. Omlouvat se za to - k tomu není žádný důvod. 38)
Omluva je prý na místě pouze za obsazení „českého území“ v březnu 1939 a za bezprávný režim v podobě Protektorátu Čechy a Morava.39) Tomuto pojetí historie, která měla po poválečné vysídlení Němců tak velký význam, odpovídalo i poválečné a – jak z Neubauerova tvrzení vysvítá – stále aktuální pojetí sudetoněmeckých požadavků. Česká strana prý jenom musí uchopit „naši ruku po desetiletí podávanou ke smíření a neodstrkovat ji.“ My nepotřebujeme žádné mediálně inscenované české nabídky k dialogu, my potřebujeme jen „české přijetí naší po desetiletí předkládané nabídky“ k němu.40)
Takto podávaná ruka však pevně svírala v dlani požadavek na přijetí všech sudetoněmeckých požadavků hlásaných od konce čtyřicátých let: falešné pojetí historie, právo na vlast, na návrat a usídlování, na majetkovou restituci, revokaci prezidentských dekretů a – last, but not least – právo na nové sebeurčení. Údajně bez podmínek podávaná ruka a tématika nabízeného dialogu tedy znamenaly, že Češi mají prostě akceptovat neměnné sudetoněmecké požadavky bez sudetoněmecké omluvy za Mnichov a bez odškodnění Čechů reparacemi. Neboli, jak to stručně vyjádřil dnešní čelný „krajan“ (a za války vedoucí odboru mládeže v úřadě říšského protektora), Siegfried Zoglmann: Přesto, co se stalo „nabízíme Čechům nejen usmíření, ale také partnerství. K tomu náleží na naši straně připravenost, pohotovost k prominutí (!), na české straně připravenost napravit bezpráví tam, kde může být napraveno.“ 41)
To byla poněkud zvláštní představa o ruce podané bez podmínek. Česká vláda také nechtěla a ani nemohla na takový dialog přistoupit, a to tím spíše, že nabídky byly doprovázeny ostrou protičeskou kampaní. Už při „podávání ruky“ v r.1989 vyzvedl SL tragické události z března 1919 (kdy bylo při demonstracích za přijetí sudetoněmeckých oblastí k německému Rakousku zastřeleno několik desítek Němců).42)Nic proti tomu, za tuto tragedii se jistě sluší česká omluva. Avšak o pět let později, tedy v rámci dalšího podávání ruky, spustil SL silnou propagandistickou kampaň, v níž byla tato událost vydávána za symbol dvacetiletého zacházení Čechů se sudetskými Němci! 43) Zvlášť znepokojivý byl pak pro českou stranu vývod v instruktivním čísle Mitteilungsblattu SL v simulovaném dialogu „pro masy“: „řečník: A tak pro nás zůstávají požadavky demonstrantů ze 4. března 1919 aktuálním odkazem. Ctíme oběti toho dne tím, že jejich požadavky činíme našimi požadavky“.44)
Avšak jaký požadavek vlastně byl v r. 1919 na demonstracích vznášen? Byl to požadavek navazující na secesní pokus sudetoněmeckých žup z r. 1918 na jejich připojení k německému Rakousku (a po nějaký čas i k Velkoněmecku)! Co tedy mělo znamenat převzetí těchto požadavků landsmanšaftem v letech po listopadu 1989? Logicky vzato nejspíš – i když poněkud v zastřené podobě – opětnou orientaci na oddělení od „českého státu“? Kromě toho nebylo při uctívání památky 54 mrtvých z Kadaně a dalších z jiných měst slyšet ani slova lítosti nad asi 400 000 Sudetoněmců padlých v obou „německých válkách“, o obětech rakousko-uherských střeleb do hladových českých zástupů, o obětech německého teroru ani nemluvě. Takto podávaná ruka tedy nemohla na české straně vzbuzovat důvěru a chuť k přátelskému potřesení.
Jiným případem tohoto druhu bylo neustálé opakování počtu transferových ztrát sudetských němců v hodnotě kolem čtvrt milionu mrtvých 45), ačkoli tato cifra byla předmětem kritiky a vědeckého sporu. 46) Totéž lze říci o masivním odsudku Československa a jeho státní ideje vydáním knihy „Tschechoslowakei – Ende einer Fehlkonstruktion“, která napadala v československé historii a politice snad kde co, od začátku až do konce.
Do repertoáru svérázně podávaných rukou patřila i otázka možného kompromisu ve věci opětného usidlování sudetských Němců v České republice. Když totiž vláda ČR, resp. její premiér V. Klaus (a z druhé strany, jak ještě uvidíme, i nový bavorský premiér Stoiber), nadhodila možnost jejich usídlování individuálního, navazujícího na český zákon o státním občanství, mluvčí SL k tomu řekl: Řešení sudetoněmecké otázky na individuálním základě odporuje skutečnosti, že „sudetští němci ani nebyli individuálně vYvlastněny, ani individuálně vyhnáni“. A s povděkem citoval poslance CSU Christiana Schmidta, který český návrh odmítl s tím, že i na české straně se vedle Klausova pojetí (kupř. u jeho někdejšího hlavního poradce B. Doležala apod.) objevují i návrhy na úplný návrat sudetských Němců. 47)
Neustálé vyžadování dialogu se sudetskými Němci sice – nepočítáme-li poněkud obskurní Klausův návrh na zřízení jakési neoficiální a subalterní české komise – nemohlo na české straně dojít souhlasu. Současně se však začaly, zřejmě z obou stran, objevovat myšlenky o potřebě dalšího dialogu s německou vládou.
Důležitým impulsem tu byl z české strany projev prezidenta Václava Havla pronesený v Karolinu 7 února 1995. Jedním z podnětů tohoto projevu byla nespokojenost s průtahy ze strany německého kancléře Helmuta Kohla. Ten, ačkoli prohlásil a kupř. osobně Havlovi při „besedě u krbu“ 15. října 1993 ve Speyeru slíbil, že bude sporné otázky urychleně řešit jako svou „Chefsache“, nepodnikl k tomu žádné podstatnější kroky.. Naopak, ze sudetoněmeckého tábora byl - ne bez vědomí Bonnu – na českou stranu činěn další nátlak toho typu, o němž již byla řeč. Havel proto – také vzhledem k tomu, že byl v SRN kritizován za to, že v roce 1989/90 slovně odsoudil vysídlení sudetských němců, ale nevyvodil z toho žádné praktické kroky – hodlal vyložit své zásadní stanovisko k celé věci.
Před závorku vytknul tezi, že český vztah k Německu a Němcům je vztahem zvláštním, že „je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest…“ 48) Vlastní stanovisko ke sporným otázkám formulovaným Sudetoněmeckým krajanským sdružením a bavorskými vládními představiteli pak formuloval v několika zásadních bodech:
1.Vznik Československé republiky nebyl mylným produktem Versailles ani příčinou pozdějších katastrof. Byl výslednicí neschopnosti Rakouska-Uherska udělat skutečné národnostní vyrovnání a zajistit v něm Čechům a Slovákům přiměřené postavení. Navíc byla Československá republika moderním demokratickým státem – ve střední Evropě ojedinělým. I když měla svoje chyby, a to i co do řešení národnostní otázky, nebyly tyto chyby příčinou jejího rozpadu, na kterém se podepsal především vnější nátlak. Česká republika se proto právem hlásí ke své kontinuitě s předválečnou ČSR. 49)
2. Tragický konec tisíciletého soužití Čechů se sudetskými Němci netkví jen v jejich poválečném vysídlení. Smrtelnou ránu tomuto soužití zasadilo „fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí ztělesňovanými Hitlerovým národním socialismem“. To znehodnotilo i dlouhodobé úsilí sudetoněmeckých demokratů. Poválečné vysídlení sudetských Němců „nelze tudíž vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly. Protože je to samozřejmé (a tady Havel narážel na své výroky z let 1989-90), nezdůrazňoval jsem tuto skutečnost“. Dnes však to již „musím jasně říci, protože se v Německu opět ozývají lidé, kteří ji přehlížejí nebo dokonce zpochybňují.“ Zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu jsme se sice nechali nakazit, avšak v jeho moderní ničivé podobě jsme ho do naší země nepřinesli.50)
3. Mnichovská dohoda nebyla jen neblahým vyústěním zápasů sudetských Němců o jejich menšinová práva, ale i rozhodující konfrontací demokracie s nacistickou diktaturou a politickým začátkem druhé světové války s jejími nezměrnými oběťmi. Kromě toho Mnichov ublížil i samotným sudetským Němcům, jejichž demokratické části se nacisté pomstili jako první.
4. Cesta vpřed musí začínat u společné shody, že česko-německé narovnání či smíření musí překonat starý i nový nacionalismus (a zejména zbytky nacismu) a že musí vést k budování nové společnosti a jejímu uhájení proti silám minulosti na obou stranách společné hranice. „Proto minulost nemůže být našim programem.“ 51) Jakkoli je nutno se s minulostí vypořádat (a to už nestačí omluvy, ale je třeba vstoupit do „času věčného hledání pravdy“), nelze oživovat démony, kteří v ní dřímají a jsou stále nebezpeční.
V této souvislosti formuloval český prezident důležitý prakticko-politický vývod: „Z českého hlediska je jedním … z důležitých a logických důsledků jednoznačné odmítnutí všech pokusů vydolovat z dávných historických událostí či nespravedlností celý soubor aktuálních politických či právních požadavků a nároků zpochybňujících samu půdu, na níž stojí poválečné evropské uspořádání. Hlasy, které se o to snaží, jsou sice nepočetné a okrajové, ale česká veřejnost je vnímá s obzvláštní citlivostí. Proto považuji za svou povinnost říci tu zcela jasně, že Česká republika je přímým dědicem československé státnosti, která se zrodila ze dvou hrozných válek, na jejichž rozpoutání neměli Češi žádný podíl. Naše republika proto nebude jednat o revizi jejich výsledků, o jakémkoli způsobu opravování historie na úkor součastníků.“52)
Proto také nelze od nás požadovat „materiální či jinou formu nápravy odsunu“, neboť nikdo nenahradí způsobené nám nacismem, „desítky tisíc umučených a zvražděných, mravní, politické a hospodářské ztráty, které pro nás znamenal Mnichov, nacistická okupace, válka a všechny její poválečné následky. To vše ovšem neznamená, že by Češi neměli provést svou kritickou sebereflexi, zejména pokud jde o odsun, o němž bychom si měli říkat nepříjemnou pravdu dokonce bez ohledu na to, jaké bláznivé důsledky z našich slov někdo může vyvozovat.“
Převaha přítomnosti a budoucnosti nad minulostí znamená, že „ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni, jakož i jejich potomci jsou u nás vítáni jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany. Nejsou možná příliš vzdáleny dny, kdy Češi i Němci – ocitajíce se společně ve vnitřně otevřeném prostoru Evropské unie – budou se moci bez překážek usazovat kdekoliv na jejím území a podílet se na budování takto zvoleného domova“.
Prezident Havel končil svůj projev vyznáním víry v demokratické Německo (mimochodem velmi podobným poválečnému vyznání Benešovu), v jeho snahu rozvíjet a prohlubovat sjednocovací proces Evropy, činit z ní „kontinent míru, spolupráce, bezpečnosti, spravedlivých vztahů mezi národy“, v jeho snahu „podporovat rychlé včleňování střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie.“ 53)
Projev českého prezidenta, z nějž jsme obsáhle citovali nejen pro jeho obsah, ale i kvůli jeho významu a ohlasu, otevřel novou etapu ve vzájemném česko-německém a česko-sudetoněmeckém dialogu. Doma se setkal s velkým a velkou většinou pozitivním ohlasem, neboť vyjádřil myšlenky vyhovující takřka celé české společnosti, která v něm nalezla obhajobu národních zájmů, pozici pro srovnávání vztahů s Německem a Němci i vyrovnání původní, poněkud jednostranné omluvy z prvního roku jeho prezidentury.
Jinak tomu bylo v Německu, kde projev neuspokojil nejen SL, ale některými částmi ani bonnskou vládu. Ministr zahraničí K. Kinkel ve vládním prohlášení předneseném ve Spolkovém sněmu už 17 . března 1995 pochválil sudetoněmeckou organizaci a vyjádřil zklamaní nad některými pasážemi Havlovy řeči, zejména nad těmi, jež se dotýkaly odškodnění sudetských Němců.
Byly-li v Kinklově projevu přece jen jisté náběhy ke kompromisu, potom SL se k Havlovi postavil zcela odmítavě, a to už na 7. zasedání svého X. Spolkového shromáždění konaném 18. března 1995. Z Havlova původního přiznání bezprávného charakteru vyhnání mnoho nezbylo, zdůvodnil Neubauer změnu postoje k českému prezidentovi. Ospravedlňuje totiž – řekl mluvčí SL – vyhnání, přisuzuje kolektivní vinu „velkému počtu našich někdejších spoluobčanů německé národnosti, trvá na platnosti jejich úplného vyvlastnění, a to bez odškodnění.“ Proto se Havel svou řečí jako morální instituce vyřadil z politiky, podřídil se vnitropolitickým tlakům a „obětoval morálku i právo úzkým úvahám každodenní politiky“. Jinými slovy: „pomník se sám demontoval“. 54)
Po tomto odsudku Neubauer spokojeně konstatoval, že spolková vláda se prohlášením ministra Kinkela sblížila se stanovisky SL a když vylíčil, jaký nátlak v dané věci landsmanšaft vyvinul, přešel jako obvykle v takových situacích do protiútoku nejen proti Praze, ale i Bonnu. Podmínil totiž přijetí České republiky do Evropské unie takto: „V Kinkelově řeči je mnoho světla, ale také jisté stíny. Nebylo s žádoucí jasností řečeno, že přístup České republiky do Evropské unie je tak dlouho nemyslitelný, dokud stát trvá na předhůzkách kolektivní viny vůbec a na Benešových dekretech zvláště.“ Spolkové republice Německo připadá a připadne klíčová role při cestě České republiky do evropských institucí a Česká republika vysoce riskuje, jestliže ani v náběhu není připravena zohlednit požadavky a zájmy německé strany…Evropská unie není jen hospodářské, ale především hodnotové společenství, právní a mírové zřízení, v němž platí určitý domácí řád, který musí země, hodlající do ní vstoupit, také dodržovat“. Také Kinkelovy formulace k odškodnění obětí nacismu jsou vágní. To je sice dle SL správné, ale odškodněny musí být i oběti českého násilí. Zajímavá byla i Neubauerova charakteristika 8. května 1945: Svět prý jej slaví jako konec druhé světové války. Více na tomto datu nenašel, zato obšírně podtrhl, že znamená „pro střední Německo (!) také náhradu jedné diktatury druhou, pro historické východní Německo a Sudety začátek strašné katastrofy, tj. vyhnání 12 milionů lidí z jejich rodného domova… Skutečné zřeknutí se vyhnání v přítomnosti i v budoucnosti musí zahrnovat také odškodnění za minulé vyhnání. Nepřipusťme, aby to při vzpomínkových podnicích na 8. květen neupadlo v zapomenutí.“ 55)
Závěr stanoviska SL v Neubauerově interpretaci tvořila opět známá floskule o dávno podané ruce sudetských Němců, kterou prý Čechům stačí pouze uchopit.; „adresa a telefonní číslo Sudetoněmeckého domu jsou v Praze dobře známy“. 56)
Neubauerovo pojetí nemohla česká politika opět akceptovat; na témže zasedání Spolkového shromáždění však zazněl i uvážlivější hlas nového bavorského premiéra Edmunda Stoibera. Ten sice na jedné straně uplatnil metodiku SL: Nabídl jednání bez předběžných podmínek a vzápětí tyto podmínky de facto formuloval:
1. Česká vláda se musí nejdřív distancovat od Benešových dekretů a zrušit tzv. amnestijní zákon.
2. Musí uznat právo na vlast.
3. Je třeba řešit odškodnění za bezpráví v letech války a vyhnání a individuálně odškodnit oběti na obou stranách, a to zřízením fondu usmíření.
Na druhé straně se Stoiber poněkud odlišil od SL, když řekl, že ti, kdo chtějí právo na vlast uskutečnit svým návratem, mají k tomu dostat individuální možnost, a to ještě před přijetím ČR do EU. (Jak víme, Neubauer podobný Klausův návrh bryskně odmítl.) Navíc bavorský premiér nově (ve srovnání s rokem 1988) přišel s tezí (o níž se mluvilo a mluví i na české straně): vyhnanci nesou historickou odpovědnost za zločiny nacistického režimu“ – což byl jistý krok na cestě ke sblížení s českým pohledem na tuto otázku, navazující na již starší formuli ackermannovců. Vedle toho se Stoiber vrátil k Seebohmově omluvné formulaci „za nacismus“ z r. 1963. Přesto ovšem sudetoněmeckou historickou odpovědnost blíže nepojmenoval a nespecifikoval, ale zahrnul ji do obecné odpovědnosti „ostatních Němců“. 57) Stoiber dále vyzval k řešení způsobem pro obě strany přijatelným, které by mělo být vyjádřeno usnesením obou parlamentů, německého a českého. 58)
Tak „po Havlovi“ vznikly, resp. stvrdily se dvě platformy pro řešení sudetské otázky: Česká, sumarizovaná českým prezidentem, a sudetoněmecká (od níž se alespoň v něčem odlišovala platforma „bavorská“). Tady někde zřejmě, nejspíš na obou stranách, vznikla myšlenka hledat východisko ze situace formou česko-celoněmeckého prohlášení či deklarace, která pravděpodobně dozrála během jednání zástupců českého a německého ministerstva zahraničí. „Zřejmě“ a „asi“ je nutné říkat proto, že celý proces vznikání deklarace byl „zvukotěsně“ utajen a jen tu a tam se v tisku objevovaly dohady, jak asi jednání postupuje. Proto lze k otázce geneze deklarace učinit jen několik ne právě zasvěcených poznámek.
Na již zmiňovaném Sudetoněmeckém dni 23.-4. června 1995 učinil v této věci důležité sdělení také ministr financí spolkové vlády, ministr Theo Weigel. Řekl, že vzhledem k novým určitým tónům v české politice, které představují důležitý krok k normalizaci německo-českých vztahů, lze uvažovat o společném prohlášení sudetoněmeckých a českých křesťanů. „Českými tóny“ Weigel mínil výrok ministra Zieleniece o možném svolení Prahy k individuálnímu získání českého státního občanství Sudetoněmci, o možném vytvoření společného fondu budoucnosti a vyjádření V. Klause v Brodu nad Lesy 7. května 1995 k bezpráví při vyhnání sudetských Němců („zum Unrecht der Vertreibung der Sudetendeutschen“). Prakticky Weigel navrhl (a tady se blížil k Stoiberovi) ustanovit „pověřence spolkové vlády“ a jemu podřízenou komisi expertů, v níž by byli bezpodmínečně i zástupci sudetských Němců. Zieleniecův návrh na fond budoucnosti akceptoval s tím, že by měl být určen k oboustrannému vyrovnání škod, k práci mládeže a k dialogu mezi sudetskými Němci a Čechy ve smyslu vypracování společných dějin. O speciálním odškodnění českých obětí nacismu se ale ani Weigel nezmínil. 59)
Z toho lze soudit, že idea deklarace vznikala na německé straně někdy uprostřed jara 1995 – ovšem s tím, že paralelně probíhala i jednání Vondra-Hartmann. Z řečí Weigela, Stoibera i Neubauera lze také usoudit, jaká asi byla německá a sudetoněmecká platforma pro jednání o Prohlášení, ovšem s nutnou dávkou nejistoty, neboť výchozí platforma Bonnu stejně jako Prahy – jak již bylo řečeno – zveřejněna nebyla.
O postoji Bonnu z té doby leccos napovědělo i jednání Spolkového sněmu SRN o vyhnancích z 1. června téhož roku. Na něm se H. Kohl, W. Schauble a další řečníci omezili pouze na chválu díla vyhnanců při výstavbě poválečného Německa a při takzvaném usmíření mezi Čechy a Němci. Historickou odpovědnost Sudetoněmců, tedy to, co alespoň pootevřel E. Stoiber, však Kohl vynechal. Pouze prohlásil, že to, co se „tam“, tj. v Československu, při vyhnání dělo bylo hrozné, ale přesto je nutné nějak se s Čechy dohodnout. 60)
To nevěstilo Deklaraci mnoho dobrého. Přesto byl její text po úmorném a dlouhém jednávání dohodnut ke konci roku 1995, když tu náhle Bonn přišel s novými požadavky na změny, které si vynutil SL přes svého patrona, CSU. Podstata požadavku vyplynula z Kinkelova prohlášení ze 16. ledna 1995 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Šlo o neuzavřené majetkové požadavky, zejména však o právní pojetí Postupimské dohody z 2. srpna 1945. Podle německého pojetí byla totiž „Postupim“ pouze „jakýmsi prohlášením“ bez právní závaznosti, což nyní znovu potvrdil jak Kinkel, tak odpověď jeho ministerstva na interpelaci poslankyně PDS Uty Jölpke z 20. února téhož roku. Takovýto právní nihilismus ovšem neodpovídá poválečnému právnímu stavu, podle nějž platné právní normy ve věci Německa stanovily vzhledem k jeho bezpodmínečné kapitulaci vítězné státy anitihitlerovské koalice. 61)
Redakce: PhDr. Václav Kural, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 290. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz