Sudetoněmecká okna

(kráceno)

Ještě než se pokusím rozebrat sudetoněmeckou otázku a nepřípustnost jakýchkoli omluv za odsun, dovolte, abych stručně uvedl několik faktů o těžkém životě našich bývalých spoluobčanů, tedy sudetských Němců.

Před druhou světovou válkou žilo v ČSR 3,1 milionu německé národnosti s československou státní příslušností. Lze konstatovat, že žádná z tehdejších menšin neměla tak výlučné postavení jako právě menšina německá. Existovaly německé školy, spolky, tisk, dvě technické univerzity a v Parlamentu České republiky zasedalo 74 poslanců. V Československu bylo registrováno devět německých politických stran, 63 deníků a 143 politických listů. Významná byla i sociální podpora v nezaměstnanosti. V důsledku mnichovské dohody a za vydatné pomoci právě sudetských Němců organizovaných zejména prostřednictvím Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany došlo k okleštění republiky a jejímu následnému zničení. Drtivá většina sudetských Němců se stala říšskými občany. Právě z jejich řad se v hojné míře rekrutovali příslušníci gestapa a dalších represivních složek. Tady bych rád doporučil knihu Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání autorské dvojice Evy Hahnové a Hanse Heninga Hahna, kde je historie sudetských Němců velmi podrobně popsána.

Naprostý kontrast nastal po odtržení českého pohraničí. Po 1. 10. 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici menšiny, bez žádných národních práv. Došlo ke zrušení všech českých politických stran a spolků a jejich majetek připadl Velkoněmecké říši. Byly zrušeny české noviny, knižní tisk a film. Omezena a nakonec i zakázána byla česká divadla, sportovní utkání, zábavy poutě i bohoslužby v češtině. Do roku 1943 se bez náhrady ocitlo v německých rukou cca 75 tisíc hektarů půdy a došlo k významnému omezení při nakládání se zbytkem českého majetku. V důsledku popsaných skutečností bylo nuceno své domovy opustit a zachránit tak holý život na 250 tisíc občanů převážně české národnosti. Ostatně ještě v roce 1944 K. H. Frank v lázních Karlova Studánka prohlásil: „Cílem říšské politiky je úplné zničení Čechů. Tento úkol musí být proveden sudetskými Němci.“

Po válce to byl Protokol postupimské konference ze dne 2. 8. 1945, který jako řešení dlouhodobých problémů se sudetoněmeckou menšinou rozhodl o odsunu. Samotný odsun pak připravila spojenecká komise dle plánu v roce 1946. Po ukončení odsunu tatáž komise vyslovila Československé republice uznání za humánní provedení odsunu. Dále je dobré připomenout smlouvu mezi spojenci a Německem ze dne 26. 5. 1952, doplněnou v Paříži 23. 10. 1954. Podle kapitoly 6, či. 3 této smlouvy Německo neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nebudou projednávány před soudy. Samozřejmě, že „Benešovy dekrety“ jsou nedílnou součástí shora popsaného.

Pro uchopení této otázky jsem si vybral pro mě zajímavou teorii Američana Josepha Overtona, který formuloval politickou teorii změn a představ v souvislosti s veřejným míněním. Po jeho smrti byla tato teorie nazvána Overtonovo okno. O co se vlastně jedná? Podle autora této teorie existuje pro každou myšlenku, nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci těchto možností lze, nebo nelze o takové myšlence diskutovat, lze jí podporovat a v konečné fázi sejí snažit i legalizovat. Každá, jakkoli z morálního i jiného hlediska nepřijatelná myšlenka, nebo skutek se tak posouvá z okna stádia nemyslitelného, tedy odsouzeníhodného do okna aktuálního, což znamená, že již je společensky přijatelné. O takové záležitosti lze široce diskutovat posuzovat jí a nakonec jí s celospolečenským vědomím uzákonit. Joseph Overton svou teorii rozčlenil do šesti fází.

V první fázi je problém sice zatím společensky nepřijatelný, ale začínáme o něm diskutovat. Diskuze o tomto problému je vedena na odborném poli v našem případě poli historie. Vybraní odborníci jej široce rozebírají, různě ho zkoumají ze všech možných úhlů za účelem dodat co možná nejširšímu publiku rádoby vyvážené informace, které mají budit dojem serióznosti. Zde bych rád poukázal na seriál české televize Historie.cz.

Druhá fáze, kterou autor nazývá desakralizací je již posunem z okna prvého do okna druhého. Nejde o nic jiného, než o posun od nepřijatelného postoje k postoji smířlivějšímu. Takový posun bývá hojně medializován a tím je připravena půda pro další fáze. Původně nepřijatelné se tak stává celospolečenským námětem.

V třetí fázi se to okno posunuje dále a přesunuje se z radikální oblasti do oblasti možného, pro původní název je vymyšlen eufemismus, který bude nahrazen ještě jednou, přičemž souběžně probíhá vytvoření libovolného podpěrného precedentu, v našem případě historického, kdy jsou henleinovci označováni jako oběť a odsun je vyhnáním z vlasti. Vše je bohatě takzvaně vědecky komentováno.

V průběhu čtvrté fáze probíhá proces přesunu z možného do racionálního. Podvědomí veřejnosti je uměle rozděleno na příznivce a odpůrce daného problému. Ti druzí jsou pak v našem případě označováni jako komunističtí zastánci starých pořádků, či falzifikátoři dějin. Jsou uváděny různé příklady z historie a tak je dané téma možné posunout z oblasti racionální do páté, populární oblasti.

Pro tuto fázi je nezbytné, aby byla popularizace problému podpořena vhodnými osobnostmi, pokud možno současnými. Dle mého soudu jsou takové osobnosti zejména dvě. První z nich je Václav Havel a druhou Karel Schwanzerberg. Rodiny jmenovaných sice spolupracovaly s nacistickou okupační mocí, dokonce na ní profitovaly a přece vystupují a jsou označováni jako ryzí demokraté. Oba společně pak odsun odsoudili. Nejen oni, ale i další nato vedou bezobsažné rozhovory a diskuze, ovšem s vyloučením skutečných odborníků.

Tak se posunujeme k šesté fázi pohybu Overtonova okna. Téma je přesouváno z kategorie populární do oblasti aktuální politiky a tím i postupné legalizace. To, co bylo nepřijatelné je právně ukotveno. Společnost, kromě její nejaktivnější části je s daným stavem smířena. Žádné téma již není možné tabuizovat, neboť přece žijeme v otevřené tolerantní společnosti.

Nyní na několika příkladech posuďte sami, kam se posunula okna problému zvaného sudetští Němci, odsun a landsmanšaft, pardon Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Václav Havel, ještě jako kandidát na funkci prezidenta Československé socialistické republiky sdělil již částečně zmanipulovanému národu prostřednictvím televize, že jsme povinni omluvou sudetským Němcům za poválečné vyhnání ze Sudet. Tehdy jeho slova zapadla mezi další nehoráznosti, které pronesl. Pan kandidát a pozdější prezident jakéhokoli státního útvaru a libovolného politického zřízení tehdy vyslal signál nejen do zahraničí, ale zejména svým spoluobčanům žijícím na zmíněném teritoriu. Rada z nich jeho slova pochopila jako znejistění práva na majetek nabytý v dobré víře. Ti, kteří získali vzdělání v minulém režimu, mají na rozdíl od nevědomých mladých současníků určitě obecnou představu o příčinách a následcích právního aktu obecně nazývaného odsun.

Ještě dál šel Václav Havel v tandemu se svým kancléřem Karlem Swanzerbergem. Široké veřejnosti je málo známo, že v devadesátých letech tito vlastenci připravovali dohodu s Německem, která by umožnila návrat majetku sudetským Němcům, jakož i možnost získání státního občanství. Jsou známy hojné styky Karla Swanzenberga s bavorským premiérem Horstem Seehoferem a zarytým revanšistou Berndem Posseltem. Právě po těchto jednáních, mimo jiné i s tehdejším spolkovým prezidentem a velice pravděpodobně na doporučení knížete vznikl omluvný dopis sudetským Němcům. Havel v něm uvádí, že stejně jako řada jeho přátel považuje poválečný odsun za hluboce nemorální čin, který přivodil škody nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody. Onen dopis byl pak na naléhání Viléma Prečana spolkovým prezidentem citován. Dopis byl v citaci označen za pozoruhodný a jeho autor za českého bojovníka za svobodu a příklad mravní síly a lidské moudrosti.

Dalším omlouvačem se stal bývalý premiér Petr Nečas. Ten dne 21. února 2013 pronesl projev v bavorském zemském sněmu. Zde přítomné sudeťáky, mimochodem občany Spolkové republiky Německo oslovil jako milé krajany a bývalé spoluobčany. Asi nemá smysl se dopodrobna zabývat jeho podbízením a podlézavými výroky, kdyby na 64. sjezdu odsunutých Němců v Augsburgu nebyl hojně citován a B. Posselt o něm nemluvil s velkým uznáním. Jak jinak, když Nečas ve svém projevu prohlásil: Toto je začátek dialogu, při kterém nesmí být nic vynecháno a při kterém všechna témata mají přijít na stůl. Jisté však je, že jeho partnerem k takovému jednání byla spolková kancléřka a nikoli předseda bavorské vlády Seehofer.

Ve stejném duchu pohovořil i bývalý římskokatolický farář, nyní ministr kultury Daniel Herman. Ten už si servítky nebral vůbec. Ještě jako duchovní a mluvčí České biskupské konference navštívil německý Pasov. Tady se bůhví na čí popud zúčastnil setkání Německého šumavského svazu. Kromě povinných zdravic Pánu Bohu a Všem svátým, oslovil přítomné Němce jako spolukrajany, odsun nazval rovnou vyhnáním a odsoudil jak Beneše, tak i jeho Dekrety prezidenta republiky.

Skvělým případem manipulace s mládeží se stal proslulý trutnovský Openair festival, konaný ve dnech 15. 8. až 18. 8. 2013. Ještě před zahájením hudebních produkcí byla sloužena bohoslužba označená jako ekumenická. Jedním z celebrantů byl římskokatolický kněz, cisterciák Ladislav Herián a druhým duchovní Československé církve husitské Juraj Dovála. Bohoslužba však nebyla nesena v duchu ekumenie, tedy spolupráce a sjednocování křesťanských církví, ale věnovala se modlitbám za oběti násilného vyhnání sudetských Němců. Jak vidno, Havlovo duchovní dědictví zapustilo hluboké kořeny.

Knížetem jsem začal a knížetem budu ve výčtu vlastenců také končit. Jistě máme v živé paměti přímou volbu prezidenta České republiky. Kdyby nešlo o vážnou věc, tak bych si myslel, že se jedná o pokračování přiblblé soutěže  Česko hledá superstar. Tou super hvězdou byl beze sporu Schwanzerberg. Těžko říci, zda větu o dvacetileté neplatnosti Benešových dekretů a postavení Beneše před Haagský soud řekl v náhlém pominutí mysli, nebo to myslel vážně. Já se přikláním k tomu druhému.

Na závěr si dovolím vyslovit názor, že omluvy za odsun jsou již zbytečné. Co jiného si mám myslet o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2015 o registraci občanského sdružení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Možná tak bylo naplněno šesté Overtonovo okno.

Rovněž si dovolím nesouhlasit s výrokem prezidenta Zemana, který dne 15. 4. 2015 v Aši označil landsmannschaft za bezvýznamný spolek. V souvislosti se současnou tolerancí fašismu a nacionalismu v Evropě je jakýkoli ústupek a bagatelizace v tomto směru, nejen nepřípustný, ale velmi nebezpečný.

Miloš Rozkovec, ze Sborníku vystoupení na 37. pražské teoreticko-politické konferenci dne 18.4.2015, Vydavatelství a nakladatelství Orego, Tisk a vazba Slovan Praha, 2015

Přišlo e-mailem