Sudetenpost naříká nad úpadkem našeho pohraničí

Byly to tiskové orgány tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, které již dříve proplakaly moře slz nad tím, jak  v době Československé republiky zlí Češi Němcům ubližovali. Kromě jiného čeští násilníci nechali v době krize  pohraničí bez podpory a německé obyvatelstvo žilo v bídě. A to byl hlavní důvod, uvádějí, proč dříve k republice loajální Němci začali masově přecházet ke strýčkovi Konrádu Henleinovi do „Sudetendeutsche Partei“. Němci prý dobře viděli, jak Německo pod vládou známého lidumila Adolfa Hitlera vzkvétá, zatím co „sídelní území“ sudetů všestranně upadalo.

Samozřejmě nahnědlí  naši němečtí spoluobčané neviděli, nebo nechtěli ani vidět, že v Německu hospodářský „rozvoj“ byl způsoben zbrojením a postupnou militarizací celého státu. Nové tanky, děla, letadla sjížděly z výrobních pásů. Vznikaly celé nové divize, tankové, letecké nebo vševojskové. Armáda mohutněla, zadávala další a další zbrojní zakázky. Pracovních míst bylo více, zvláště když statisíce mužů oblékly postupně vojenské uniformy.  A tak příprava na válku, která se rozběhla zvláště od doby, kdy se A. Hitler stal německým kancléřem, „pomáhala“ německé ekonomice. A to byl ten zázrak, v němž se div ne se slzami v očích shlížela většina sudetů, která později s dojetím křičela „Heim ins Reich“.

Možná, že by bylo vhodnější, kdyby si sudeťácké noviny dříve vzpomněly i na východní Německo, dřívější Německou demokratickou republiku, jež byla „sjednocena“ se západním Německem. Důsledky tohoto srůstu byly pro východní Němce místy až katastrofální. Vylidňoval se nejen venkov, ale i část měst, v některých z nich zůstal jen zlomek původního obyvatelstva. Krize i tam řádila. Nebyla práce. Lidé za ní ve velkém počtu museli  odcházet do západního Německa. Ještě po více než 20 letech existují značné rozdíly mezi Německem východním a západním.  Touto tématikou se dále ani nechceme zabývat. Snad si média SL na ni vzpomenou a budou nás v potřebném rozsahu informovat, o jejím vzniku, vývoji a důsledcích na obyvatelstvo bývalé NDR.

Co probíhalo v NDR, s tím se můžeme dnes setkat i u nás v pohraničních okresech nejen v Čechách, ale i na Moravě. Všude postupně docházelo k útlumu těžby uhlí, těžkého průmyslu. K tomu je dobré dodat, že řadu našich průmyslových kapacit  vlastní i německý kapitál, ale nejen on. Zisky, které většinově odcházejí do zahraničí, nám chybí. Jde o dvě stě až tři sta miliard korun ročně. A to je vysoká částka. Když si dále uvědomíme, že část průmyslových podniků přestala vyrábět a v současnosti jen  dále chátrá, pak obraz „naší současnosti“ má již výraznější rysy.

Ano, důvody situace, o níž se zmiňuje Sudetenpost, netkví v tom, že nám v pohraničí chybí Němci, ve východním Německu jistě Němci nechybí, ale problémy tam jsou také, podobné těm našim, ztlumené však celkovou ekonomickou mohutností  Německa.

Když SL se paktoval s prchalovci a dohodl se s nimi na návratu německého obyvatelstva do „původní vlasti“, kde s českým národem, jak stojí ve Wiesbadenské úmluvě, mělo vytvořit česko-německou federaci, odpověděl československý exil, organizovaný v Radě svobodného Československa, že ČSR je jednotným a nedělitelným státem a že odsun německého obyvatelstva z Československa je definitivní a nevratný. Takovou odpověď můžeme i nyní dát landsmanům. Nechť oni pokojně žijí v „nové vlasti“, v Německu, a my dále v ČR.

K otázce, kdo komu dluhuje, můžeme říci, že to nejsme my, kdo něco dluhují Německu. Opak je pravdou. Němci nám dosud nezaplatili reparace ve výši zhruba 3 bilionů korun,  O tom rozhodli vítězní spojenci, konkrétně pak Pařížská reparační úmluva, jejímž signatářem je i ČSR.

Nadto platí princip mezinárodního práva, který zakotvuje povinnost každého agresora zaplatit oběti agrese všechny škody, které jí agresí vznikly. Že my jsme obětí a hitlerovské Německo, jehož nástupnickým státem je SRN, agresorem, nikdo nepochybuje. 

J. Skalský 

.