Stropnický ministrem zahraničí?

Probohaživého, jen to ne!

V minulých dnech jsem halas kolem budování nové Babišovy vlády, jež se má skládat z členů ANO a být doplněna odborníky, sledoval s klidem. Na rozdíl od většiny našich politiků a novinářů jsem se totiž nedomníval, že by nám, občanům republiky, hrozila čímsi osudovým, resp. že by snad měla být o tolik horší, než je dosavadní vláda Sobotkova.

Tento stav mé duše trval až do pondělního večera předposledního dne října, kdy jsem se přímo z Babišových úst  na ČT dověděl, že má ve své budoucí vládě připravenu jednu změnu. A to tu, že dosavadní ministr obrany vlády Sobotkovy, Martin Stropnický, bude nejpravděpodobněji ve vládě jeho, Babišově, ministrem zahraničí.

Skutečně jsem v okamžiku, kdy jsem si tohle vyslechl, zalapal po dechu. Probohasvatého, to zde je česká politika skutečně jenom proto, aby jednomu herci, hnanému běsy jeho neukojitelné ctižádosti a domýšlivosti, poskytovala arénu k rekordnímu běhu skrze všechna česká ministerstva? Vždyť ten pán už byl ministrem kultury (ve vládě Tošovského), je stále ještě ministrem obrany ve  stávající vládě Sobotkově, a teď si tedy panu Babišovi řekl i o ministerstvo zahraničí? To spolu s manželkou skutečně sedí doma nad seznamem českých ministerstvech, zatrhává si ta už dosažená a otazníky klade za ta, která k němu jako slušní psíci teprve přiběhnou? Anebo po ministerstvu zahraničí trůní ten otazník už jen u dvou  úřadů? A to u premiérského a prezidentského? A teprve pak, až skolí i je a nebude snad ještě šilhat po teplém místečku v EU a NATO, usedne tenhle chorobný žádostivec k sepsání svých vzpomínek s názvem: Uměl jsem zkrátka odhadovat směr větru?

Což bude titul pro jeho oslnivou kariéru titul nejvýstižnější. V roce 2013, když viděl Babišovu fotografii na každém rohu, řekl si: tady jsou peníze a tady tedy taky budou neobsazená ministerstva. A tak šel, nasadil do tváře první hereckou polohu ze tří, které ovládá, a Babišovi svou službu do nadcházejících voleb nabídl. A o čtyři roky později, když už byl obranným ministrem a v republice vypuklo v souvislosti s Ptačím hnizdem téměř až protibabišovské povstání, vytušil, že pro něj se tato krize může stát darem z nebes. A to když okamžitě napíše obranu svého šéfa. Nejvášnivější a nejoddanější ze všech, které budou napsány. Prostě takovou, která uvízne šéfovi v paměti. A on pak bude z šéfovy vděčnosti čerpat věci pro sebe. Pro začátek třeba ten Černínský palác...

Což ale pořád ještě není všechno a ministr ví, že mu do karet hraje dokonce i něco, co svou vůli či rozumem vlastně ani neovládá. Pamatuje si, že se dle keltského kalendáře narodil ve znamení osiky, což znamená, že všechno dělá  naplno a s ohromnou energií a elánem, což on skutečně dělá. Ne sice všechno, ale naplno a s ohromnou energií, elánem a hlavně pak bez příčiny nenávidí Rusko. Neví, odkud se v něm ta nenávist vzala či odkud se v něm pořád bere, ale raději o tom ani neuvažuje, protože jde o nenávist, která, jak si ministr s uspokojením uvědomuje, má v dnešní době a v našem západním světě cenu zlata. Protože sama o sobě požene jeho budoucí kariéru kupředu možná ještě rychleji a bezpečněji, než dnes činí pouhá šéfova přízeň,

Všechno mu zkrátka hraje do noty a kam až v budoucnu současný ministr touto svou záští hnán dojde, lze dnes těžko odhadnout. Ale lze odhadnout, že čím výš a dál bude on, tím níž a blíž budeme my všichni: válce i našemu konci. Protože k ničemu jinému tupá nenávist a la Stropnický vést nemůže.

Lubomír Man