Střetávají se dva principy státní suverenity a práva národa na sebeurčení, říká Oskar Krejčí
3.10.2017
Rozhovor: Politolog a odborník na mezinárodní vztahy Oskar Krejčí s !Argumentem hovořil o katalánském referendu, otázce sebeurčení a suverenity, o nepochopitelné reakci Madridu a postoji Evropské unii k vývoji v Katalánsku.
!Argument: Proč se dnes objevují tendence k separatismu?
Oskar Krejčí: Když na konci minulého století zaznělo z Ukrajiny, že 21. století bude stoletím národů, nevěřil jsem tomu. Ale vidíme, že dochází k výraznému obnovení přitažlivosti národní ideje. Důvod je zřejmý, je to liberální globalizace, nebo přesněji homogenizace, která chce ze všech udělat individualisty v podobě ideálních občanů Spojených států. Jenže to prostě všem nevyhovuje, lidé se v tom nenacházejí. A tak probíhá oživení národní ideje, což může mít jak pozitivní vlastenecký rozměr, tak také ten horší, přepálený ve smyslu nacionalismu a šovinismu. V posledních deseti letech to pozorujeme v extrémní nacionalistické podobě na Ukrajině, relativně umírněnou podobu má oživování vlastenectví například v zemích Visegradské čtyřky.
!A.: Co je separatismus a co je právo na sebeurčení z hlediska mezinárodní vztahů?
O.K.: Od konce osvícenectví se uznává právo národů na sebeurčení. Chápeme, že státy jsou umělé jednotky, kdežto národy jsou přirozené jednotky. Většina z nás se pak domnívá, že přirozené národní jednotky by měly mít právo hájit své zájmy ve vlastním suverénním státě. Dnes je právo národů na sebeurčení zakotveno v mezinárodním právu. Nevešlo se sice do Charty OSN, ale v procesu dekolonizace našlo právo národů na sebeurčení své vyjádření v paktech o lidských právech.
Jenže jak s tím v praxi? Národů je podstatně víc než států. Naplnit ideu práva národů na sebeurčení v ideální podobě by znamenalo rozbít většinu států. Takové proměny se dějí, ale většinou je to doprovázeno násilím. Velkým násilím. Přátelské rozdělení Česko-Slovenska je historická anomálie hodná úcty. Mocní prostě nedovolí, aby ztratili kus území ve prospěch někoho jiného. A máme tu navíc rozpor s myšlenkou suverenity státu, který má také oporu v mezinárodním právu. Takže se nám tu střetávají dva principy. Za studené války byl prioritní, alespoň pro velmoci a v teorii, ten týkající suverenity, po studené válce Západ začal rozbíjení státních útvarů pod heslem, že k tomu je dost sil.
V 90. letech si ve Spojené státy začaly překreslovat mapy Blízkého a Středního východu. Takové mapy mívají pak svůj vlastní geopolitický život.
!A.: Jak hodnotíte zásah španělské vlády proti Kataláncům? Představitelé EU se vlastně vyjádřili, že je to vnitřní věc Španělska…
O.K.: Postoj Španělska je zvláštní. Například, pokud jde o Kosovo, pak byli Španělé, dobře si vědomi proč, proti odtržení Kosova a i díky nim EU dodnes nemá obecné uznání odtržení Kosova, i když se Evropská komise tváří, že ho má.
Madridská pravicová vláda se zachovala nepochopitelně. Mohli přece jít ve stopách Londýna, který nechal Skoty provést referendum, protože věděl, že výsledek dopadne těsně pro setrvání Skotska ve Velké Británii. A v Katalánsku by to pravděpodobně dopadlo podobně. Jenže Madrid se rozhodl pro konfrontaci. Obávám se, že se mu to vymstí. Emoce budou narůstat, byla to hrubá politická chyba. Je ovšem třeba říct, že v Katalánsku dlouhodobě probíhá protišpanělská výchova, která má částečně svou oprávněnou stránku, částečně je ale přítomen i emotivní nacionalismus.
Kdyby EU žila podle svých vznešených deklarací, tak nebyl problém, kdyby se Katalánsko oddělilo. Prostě by Katalánci jinak dováděly daně, ale hranice by zůstaly otevřené. Jenže tak svět nefunguje.
A k postoji, respektive k „nestanovisku“ EU. To je naprosto typické. EU nikdy nemá názor, když jde o něco opravdu důležitého, když jsou tu skutečné problémy. Politikům je to totiž víceméně jedno. A není jednotný názor. Dokud televize neukáží mrtvé migranty na plážích, letité narůstání migrační vlny je nezajímá. Pak značně chaotické hledání vlastního názoru a až nakonec úsilí – často neúspěšné či jen předstírané – o nalezení společného stanoviska.
A taky Brusel chce hrát kurdskou kartu a ono nejde dost dobře na jedné straně podporovat Kurdy, a na druhé být proti suverenitě Katalánska. Zbraně Kurdům přece dodává i Česko, byť je Turecko alianční bratr. O chování Washingtonu netřeba mluvit.
!A.: Kosovo, Krym, Katalánsko, Kurdistán. Co mají společného, tedy kromě toho, že začínají na „k“?
O.K.: Společná je idea práva národa na sebeurčení. Jenže je vždy potřeba analyzovat konkrétní situaci a vnitřní kontext.
Podíval bych se tentokrát podrobněji na Kurdistán. Ten je specifický. Ke Kurdistánu se západní velmoci zachovaly hanebně po 1. světové válce. Překreslili mapu, na té první „verzi“ totiž Kurdistán byl. Jenže protestovalo Turecko a ve druhé verzi už Kurdistán chybí. A přitom na ní najdeme Saúdskou Arábii i Kuvajt, ale i mandáty pro britskou Palestinu či francouzskou Sýrii. Ale Kurdistán ne, a to je Kurdů 30 milionů!
Podle mého názoru mají Kurdové, kteří mají mimochodem i svou státní historii, na stát právo. Ale zároveň mám velké obavy z války. A je potřeba říci, že Kurdové zdaleka nejsou jednotní. Podívejme se na Barzáního, vůdce iráckých Kurdů. Má dva syny. A jeden byl pro referendum, druhý byl proti. Je potřeba udělat vše proto, aby Kurdové dosáhli vlastního státu dohodou, ne válkou. Základem musí být široká autonomie uvnitř Sýrie, Iráku, Turecka a Íránu. Blízký a Střední východ potřebuje mír.
Ilustrační obrázek: Autor – DBowman2001 – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62638153