Milan Kundera v článku pro New York Review of Books v dubnu 1984 napsal, že skutečnou tragédií pro střední Evropu není Rusko a Sovětský svaz, ale Evropa. Podle Kundery lidé za železnou oponou toužili po Evropě, která už neexistovala. Zoufale se snažili vrátit se do minulosti, aby bránili svou identitu a ukázali, kým skutečně jsou. Protože ale Evropa ztrácela vlastní kulturní identitu, viděla podle Kundery střední Evropu pouze prizmatem politického režimu, který ji řadil do východní Evropy a Sovětského svazu. Evropa střední Evropě a jejím malým národům a kultuře nerozuměla.
O více než čtvrt století později je situace z hlediska mnoha Čechů podobná, i když to nedokáží vyjádřit s kunderovskou lehkostí. Evropa jim nerozumí, díky pádu zdi jsou ale teď v lepší pozici pro pochopení toho, co se kolem nich děje. Identita střední Evropy je opět (nebo stále) začleňována do systému, který se snaží vymazat rozdíly mezi národy a kulturami. To neznamená, že lze Evropskou unii postavit na roveň Sovětskému svazu, některé jejich cíle jsou si ale podobné. Za komunismu Češi bojovali proti Rusům, aby si udrželi svoji západní identitu, nyní vzdorují Evropanům, aby si udrželi své středoevropanství. Pokud se následkem toho někteří Češi obracejí na Východ, je to spíše přehnaná reakce na tlak ze Západu než touha po návratu do období ruského vlivu.
Ne všem Čechům současná situace vadí. Někteří si ani nevšimli, co se děje. Jiní otevřeně podporují zánik národní kultury (o které Kundera mluví) ve prospěch jednotné evropské identity. Ironií zůstává, že často právě ti, kteří nejvíce vzdorovali ruskému vlivu, teď podporují podobné tendence z opačné strany.
Článek původně vyšel v srpnových Literárních novinách. Zveřejňujeme jej s jejich laskavým svolením.