Strategie boje na dvou frontách

Bandera tedy věděl o mnohém, co se dělo ve světě.

Dozvěděl se, že velitelství praporů Nachtigall a Rolland poslala protest velitelství branné moci proti jeho uvěznění, čemuž ani Oberländer nemohl zabránit. Řekli mu, že oba prapory odvezli do Frankfurtu nad Odrou a zformovali z nich jeden policejní prapor pojmenovaný podle plukovníka Konovalce. Zástupcem velitele - což bylo důležité - jmenovali jeho spolužáka a přítele Szuchewicze, který před odjezdem do Běloruska, kam ho poslali pacifikovat partyzánské hnutí, napsal metropolitovi Szeptyckému: „Nevím, co nás tam čeká, zda všichni zůstaneme mezi živými.“

Dozvěděl se také o tom, že do tábora přivezli Jakova Džugašviliho, Stalinova syna. Hned v něm vzplála myšlenka přemluvit ho, aby se vyslovil v souvislosti s ukrajinskou otázkou byť jen všeobecně v duchu jejich politiky. Prominentní vězeň rázně odmítl. I prohlášení, i další styky se „zrádci a zaprodanci“. Fašisté jakékoliv národnosti a provenience byli hodni jen pohrdání.

Tak jako Bandera věděl o německých vítězstvích, stejně tak se dozvěděl i o porážkách. O hákovém kříži na Elbrusu, i o Paulusových zdvižených rukách ve Stalingradu. A dobře si pamatoval slova polského generála Roweckého-Grota, souseda z cely číslo 71, který Němcům na nabídku spolupracovat před popravou mrazivě odpověděl: „Nejednám s těmi, kteří prohrávají!“ Nacisté začali být stále lacinější. Po stalingradské křeči se k nim začal chovat jako mnozí ze satelitního komparsu, kteří převlékali kabáty, jen co vycítili, že je válka prohraná, pokud se ovšem nestane zázrak: buď ona Goebbelsem ohlašovaná zázračná zbraň, nebo separátní mír se Západem, který umožní vrhnout všechny síly proti bolševikům.

Obavy z nejasného zítřku oživila lákavá iluze invaze spojenců na Balkán, jejich pochod do středu Evropy - potom na Ukrajinu, přesněji do Haliče, kterou mohla osvobodit americko-britská vojska. Bandera se chytil téhle faty morgany a začal z ní splétat další pletky. Koneckonců, ostré politické zvraty vždy zvládal bez morálních výčitek. Především hledal kontakty. Vysílal signály. Musel však být krajně opatrný. Jeho osud závisel na Němcích a na jejich náladách. Kdykoliv mu mohli na krk hodit smyčku, anebo mu jím zakroutit.

Jeho záměry se odrazily i v burcující instrukci podzemní zemské exekutivě Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) z října 1942: nerozptylovat síly, bojovat pouze proti Moskvě. Vůči Němcům se držet této taktiky: vyčkávat, shromažďovat síly, nepouštět se do žádných nebezpečných a nepromyšlených akcí.

Tehdy přišla do Sachsenhausenu radostná zpráva: štáb Ukrajinské povstalecké armády (UPA), založený v prvním roce války ve Lvově, vyslal 14. října 1942 do Volyně svého člena, plukovníka Vasila Sidora, aby tam zorganizoval první ozbrojený oddíl. Sidor úkol splnil. Skupiny UPA začaly vyvíjet činnost v severních močálovitých terénech a postupně se rozrůstaly. Přicházeli někteří podkarpatští sičovci, hlásili se bývalí legionáři z Nachtigallu i Rollanda, co ale bylo nej důležitější, v půlce léta pověřilo vedení OUN mimořádně schopného Romana Szuche wicze, aby tyto oddíly zreorganizoval a velel jim.

I tato skutečnost umožnila banderovcům, aby mohli právě na Volyni se souhlasem svého uvězněného vůdce uspořádat v srpnu 1943 svůj III. sjezd. Silně hlídaný několika liniemi se konal kdesi v odlehlých hlubokých lesích, bez vědomí slídivých Němců. Právě na něm vytyčili strategii boje na dvou frontách. Proti Moskvě, vůči které hořeli nenávistí. A proti beznadějně prohrávajícímu Berlínu; rozumí se, že ve druhém případě pouze tehdy, kdyby Němci oddíly UPA vyprovokovali, nebo bojovat donutili. Šlo přece o to zbytečně Němce neoslabovat, umožnit jim co nejdéle bojovat proti Rudé armádě, nechat vykrvácet obě strany. Protože vidina osvobození haliče Brity, která se zrodila po Stalingradu, nereálná, jako by vypadla z nějakého snáře, byla zde, získávala obrysy a dokonce přerostla v naději na třetí světovou válku. Vyčerpané bolševické Rusko se mohlo stát snadnou obětí západních států. Stačil by jeden úder. Je samozřejmé, že s pomocí ukrajinských nacionalistů. „Není v zájmu spojenců,“ varovali proto nenávistně v přijaté rezoluci, „aby Evropu ovládli bolševici!“ Další usnesení ukládalo odevzdat tato stanoviska vojenským kruhům Velké Británie a Spojených států, hledat příslušná spojení, co nejlépe vyzbrojit oddíly UPA, dostat se z izolace.

Banderovci - stejně jako jejich vzory a učitelé - měli vždy několik tváří. Spodní proudy nejkalnějšího nacionalismu směřovaly stále ke starému cíli - samostatné Ukrajině. Čas a dramatické události, především německé porážky, pracovaly pro ně, jak se naivně domnívali. Tuto naději vyjádřila zemská exekutiva  OUN v otevřeném dopisu adresovaném 1. října 1943 gubernátorovi distriktu Halič dr. Otto Wächterovi s kopiemi pro Keitela, Goringa, Himmlera a Franka: tak jako dosud byli nejvěrnějším spojencem, tak i nadále dělají všechno, aby válka na východě byla společným vítězstvím německo-ukrajinským. „V říši pracuje kolem deseti procent ukrajinského obyvatelstva. Je to náš přínos válce, která rozhodne o osudu Evropy. Rozkázali jsme všem našim členům, aby pomáhali odesílat kontingenty pracovních sil do Říše bez zdržení a v termínech. Kdo mluví o záporném vztahu banderovského hnutí vůči odesílání kontingentů, ten lže! Ještě je čas! Zapojení ukrajinských nacionalistů do války proti komunismu bude mít mimořádný význam!“

Kromě žádostí a návrhů byly v dopise také troufalá varování a hrozby.

Wächter brzy získal informace, že byl psaný s Banderovým vědomím. Rychle přijal opatření. Jeho bratra Olexandra, studujícího před válkou v Itálii, spolu s bratrem Vasilem, vězněným v Polsku, deportovali v polovině října do Osvětimi. Krátce nato tam oba zahynuli.

Před touto tragickou zvěstí se však Bandera dozvěděl o další události, mimořádně závažné pro další vývoj událostí. O vzniku divize Galizien.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 190-192

nakladatelství Futura