Stojíme již téměř na prahu roku 2018.

Budeme slavit 100. výročí vzniku republiky. Co nás dále čeká?

Letošní rok se chýlí ke konci a za pár dní budeme oběma nohama v jubilejním roce republiky. Před 100 lety se rodilo a narodilo Československo. Naši otcové a matky brali rozum v republice, jejímiž zastánci a ochránci byli celý život, až do své smrti. I my jsme se narodili v první Československé republice a láska k ní nás provází celým našim životem.

Udělali jsme však jednu velkou chybu. Ve školách, po listopadu 1989, nám odnárodňovali naše děti, aniž bychom tomu věnovali patřičnou pozornost. Dlouho jsme věřili polistopadovým vůdcům, ale nezasloužili si naší důvěry. Obrovsky zklamali. Než jsme na to přišli, již jsme mohli jen zjišťovat, že řada našich potomků je postupně a více méně ve skrytu odnárodňována. Dodnes jsme s tím mohli udělat jen málo. Jaké to bude mít důsledky?

Až budeme oslavovat 100. výročí vzniku Československa, můžeme se setkávat s lhostejností až s nedůvěrou naší mladé generace. Je to dílo „akademiků“. Řada politiků v tom také jela a dosud jede. Někteří z nich jsou dokonce viditelně germanofily a sudetomily.  Příklady sice táhnou, ale v tomto případě naštěstí nikoliv moc.

Co můžeme čekat v roce 2018? Zvýšenou aktivitu určitých německých skupin, zvláště pak tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, a páté kolony, zaměřenou na „novátorský“ výklad našich dějin, jehož obsahem hlavně bude bájení o hodných Němcích a zlých Češích, kteří jim již dlouhodobě ubližují. Budou to útoky nevybíravé, opakující se až k soustavnosti, proti naší státnosti a českému národu. Za zády budou mít tyto protičeské síly bruselskou Evropskou unii, která rozcvičuje svoje svaly k přeměně v evropskou federaci. Federující se merkelovské Německo a macronovská Francie budou spíše připomínat duální celek. Ostatní státy ztratí nejen svou státnost, ale brzy i zemskost, aby mohly být rozděleny určitým způsobem, vyhovujících především Německu, v euroregiony, v nichž ty německé v části střední Evropy by měly mít rozhodující převahu. A tak i toto duální zřízení by spělo k „jednotné“ německé Říši, která se z Evropské unie dere, jako čertovo kopýtko, již v současnosti.

Před 100 lety naši předkové slavili vznik republiky, která povstala ze země, jež byla součástí Rakouska. A mocné síly z pozadí nyní strkají vývoj zpět. Z Evropské unie, ať již její státní forma je jakákoliv, dělají krok za krokem opět nový žalář národů. Nově nám chtějí diktovat, kolik migrantů nám do republiky dají, aniž bychom o tom rozhodovali my sami. V tomto širším  procesu, znovu zdůrazňuji, se máme stát nejen zemí, ale později i součástí několika euroregionů, v nichž budeme, ve srovnání s těmi německými, tahat za slabší a kratší konec provazu.

Uvedený vývoj se těší ještě jedné zvláštnosti. Probíhá částečně ve skrytu. Pozornost všech je poutána k zásadním otázkám války a míru. V průběhu válečných příprav, diabolizace ruského národa, jenž se má stát úhlavním nepřítelem „evropského světa“, a v atmosféře zaklínání se „evropskými hodnotami“ se celkem daří  odvrátit pozornost od zániku národních států  a nové barbarizace Evropy.

Co proti tomu české vlastenecké síly mohou dělat? Říkat pravdu, vysvětlovat a hájit a obhájit vše, co nám předcházející generace vybojovaly a předaly. Cizí nechceme, své si brát však nedáme! Počítejme s tím, že to bude těžký úděl. Setkáme se i s tím, že někteří „vlastenci“ odhodí své mimikry, přejdou na druhou stranu barikády a budou hájit nikoliv českou, ale německou, „sudetoněmeckou“ věc. To již někteří „čeští“ politici stačili udělat v několika minulých letech, přestože nejeden z nich mluví dále o své státotvornosti. Konečně se z větší části dočkáme, že budeme vidět, kdo kým ve skutečnosti je.

Boj, který již nyní vedeme, probíhá i v dalších evropských státech. Mnohem silněji v Polsku, Maďarsku než u nás. Nově se rozdávají karty i na Slovensku. V Rakousku též část politiků „zrozumněla“. Ve Francii, Holandsku a jinde je rozběhnutý odpor proti snahám o federalizaci Evropy. Stejně jako ony si přejeme Evropu jako svobodné společenství rovnoprávných a svrchovaných národních států, které budou spolupracovat v oblastech a rozsahu, který si samy, bez bruselské nebo německé byrokracie, určí.

Náš boj bude těžký. Bude možná i dlouhý. Když však vytrváme, zvítězíme. Budeme moci dále rozvíjet svou státnost. Český národ posílí. Zachováme svůj jazyk. Hřivny, které nám naši předkové odkázali, dále rozmnožíme.