Srebrenica - hledání pravdy

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.             

           Občansko-etnicko-náboženská válka v někdejší Jugoslávii, od začátku v 1991 cílená výrazně proti srbsky a všestranně propagandou i finančně podporovaná Západem (Evropská unie /EU/ - obzvláště Německo, NATO, později i USA) s cílem zničení multietnické a prosperující Jugoslávie, vyvrcholila agresí NATO proti „Malé Jugoslávii“, SRJ, (Srbsko+Černá Hora) 24.března 1999, kdy tato organizace bez povolení Radou bezpečnosti OSN, tedy vlastně  jako teroristická organizace, jako vzor AGRESORA, 78 dnů a nocí barbarsky bombardovala „Malou Jugoslávii“, převážně Srbsko, s tisícemi mrtvých, raněných a zmrzačených, s nedozírnými materiálními škodami, s devastací zevního prostředí, s doslova zase zločineckým, z vojenského hlediska zcela zbytečným, použitím ochuzeného uranu Američany. Tato agrese, nyní hlavně v režii USA a NATO, byla zdůvodňována do nebe volající lží a výmysly o genocidě Albánců na Kosovu, kterým dnes už nikdo seriózně myslící nevěří. Jejím následkem bylo oloupení a vyhnání z Kosova a Matohije , řádově 230 000 Srbů a Romů, více tisíc jich bylo při tom zavražděno nebo prostě zmizelo. Stovky z nich byly uvězněny a pak jejich albánskými vězniteli zavražděny jen proto, aby některé jejich orgány mohly být prodány k transplantacím do zahraničí, jak to zveřejnila práce švýcarského senátora-vyšetřovatele Dicka Martyho, který z těchto zločinů obžaloval i významné předáky, ministry, kosovských Albánců, včetně nynějšího prezidenta Kosova Hashima Thaciho, chráněnce USA. Psala konečně o těchto kosovsko-albánských vrazích a jejich zločinech ve své knize i hlavní prokurátorka tribunálu v Haagu (ICTY) Carla del Ponte (2008), která jistě Srbům a Romům nijak nestranila. A svět zcela zapomněl na smutný osud pro srbských kosovských Albánců, kteří, pokud neuprchli z Kosova do Srbska, byli povražděni.

Pak přišla loupež Kosova, jeho násilné odtržení od Srbska v roce 2008, téměř obratem uznaná Západem, který vše „pečlivě“ připravil, ve které svou špinavou roli při tom rychlém uznání samostatnosti Kosova, sehrál i náš tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg,  přes výrazný odpor prezidenta Klause

           Byla to doba pro moje nejvnitřnější JÁ velmi složitá. Do konce 80tých let XX.století jsem téměř neochvějně věřil Západu, hlavně oficiálním Spojeným Státům (USA), Evropské Unii.. A pak přišel bolestivý zlom důvěry, který se nicméně pomalu chystal řadou událostí už v osmdesátých letech XX. století, některé z nich ale už i kolem války 1939 - 45, při trapné zradě statečného srbského generála Mihailoviće, kdy sám veliký Churchill pomohl komunistovi Titovi převzít násilím moc v Jugoslávii, i když oba, Tito i Mihailović proti Němcům statečně bojovali. Tito pak nechal v rámci „justiční vraždy“ Mihailoviće popravit. Proto se o tom všem zmiňuji, včetně dalšího obrovského propagandistického výmyslu, Západu, kolem krvavých událostí nazývaných „GENOCIDA V SREBRENICI.“.

Mnoho roků dramatické události a  jejich odezva, včetně těch narůstajících dezinformací s jménem SREBRENICA, dřímaly pod povrchem dění a čekaly, až je jejich proti srbští spolutvůrci využijí. Copak někdo ze Západu a z bosenské strany během Daytonské konference koncem 1995 mluvil o pozdějším „zlatém hřebu západní proti srbské propagandy“, o vymyšlené masové vraždě (popravě) před necelým půl rokem (tedy v červenci 1995)  přes 8 000 zajatých muslimských mužů a chlapců, což by jim jistě mohlo v té době (tady opakuji koncem 1995) „diplomaticky“ i propagandisticky velmi prospět. Ale nikdo se o těch 8000 údajně postřílených - popravených v Daytonu nezmínil, protože se to vůbec nestalo ! A protože se to tak nestalo, nemluvila tehdy o tom počtu 8 000 údajně popravených  muslimských mužů a chlapců, Bosňanů, ani k dezinformacím vždy pohotová Madelaine Albrightová, později nazvaná kýmsi na Západu, vzhledem k  jí vyprovokovaným událostem a zabíjení na Kosovu,„balkánská řeznice“.

         V oblasti kolem  Srebrenica se odehrálo mnoho násilí a nepravostí během let 1992-95, kterých se účastnily obě strany, muslimsko-chorvatská a srbská, ale důležité je si uvědomit, že  to všechno zabíjení a ničení začali muslimové a Chorvati - Srbové přece Jugoslávii rozbít nechtěli, nechtěli násilnou secesi Chorvatska a Slovinska v červnu 1991, nechtěli protiústavní, násilné odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH), její muslimsko-chorvatské části 6.dubna 1992, které svým způsobem  již vyprovokoval, jako zločin proti míru (dle kritérií soudu v Norinberku v 1946), Kohlův německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za podpory Vatikánu - v té době byl papežem Jan Pavel II. Hans Dietrich Genscher v Maastrichtu 17.prosince 1991, svým předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska za samostatné státy, jen podpořil vznik válek a prodloužil jejich trvání na Balkáně. Obzvláště když se k tomu připojilo i skutečně předčasné uznání Bosny a Hercegoviny. Srbové v těch událostech hájili celistvost Jugoslávie, bránili se proti chystaným etnickým čistkám, které měly vyhnat Srby z Chorvatska a z některých částí Bosny a Hercegoviny (BaH).

Uvažoval jsem o všem tom při návštěvě (2014) smutného hřbitova Potočary u Srebrenici, kde jsou oficiálně pohřbeni,   muži a chlapci - Bosňané (Muslímové), údajné oběti genocidy, poprav. Nikdo nestranný ale nekontroloval, nebylo mu dovoleno kontrolovat, kdo tam je skutečně pohřben. Zda údajně jen „popravení“, jaká proporce byla údajně popravených v porovnání s padlými v těžkých bojích (tedy ne popravenými) ustupující muslimské 28.divize ze Srebrenici do Tuzly. Podle řady mezinárodních odborníků v těch bojích padlo do 3-4 000, snad až 5 000 Bosňanů, další padli v urputných bojích posledních 2-3 let kolem Srebrenici (1992-95), v loupežných  výpravách srebrenické muslimské posádky proti srbským vesnicím, kterých tato posádka řádově hodně přes 50 zničila, vyloupila (dokonce snad až 100 i více), a jejich obyvatele vyhnala nebo pobila. Některé ze zničených vesnic jsem navštívil (1992-94) jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců.. V údajích o pohřbených na hřbitově Potočary se  vůbec nepřipomíná, opakuji, že jich řada padla v  bojích. Byli údajně prostě  popravení v rámci genocidy..

          Dnes je pojem SREBRENICA spojen nejenom s pojmem různě udávaného zločinu, ale i s pojmem podvodu až lži. Publicista George Pumphrey nazval svůj obsáhlý článek o Srebrenici již před téměř 20 lety (Bonn, Německo: Dialogue, Vol. 7, Nr.27-28, str.108-142, podzim-zima 1998) „The Srebrenica Massacre“: A Hoax? („Masakr v Srebrenici“ - Podfuk ?). Co dnešnímu pojmu SREBRENICA dává málo věrohodnosti, je jeho absolutní jednostrannost. Podle srebrenického oficiálníého narativu, byli  kolem Srebrenice Bosňané (Muslimové) popravovíni v rámci genocidy, nic se nepíše o tam, že  se tam tvrdě bojovalo, že tam řada z nich padla v těžkých bojích. Jako by vůbec nebojovali. Nebyly povoleny mezinárodní kontroly různých nálezů, nebyla povolena přítomnost srbských forenzních odborníků u masových hrobů, nic nebylo řečeno o masakrech v srbských vesnicích kolem Srebrenici, že zmizelo srbské obyvatelstvo Srebrenici z jeho původních 50% v 1941 na nulu začátkem 1995, nic nebylo řečeno, že násilnosti začali Muslimové a Chorvati a jejich již připravené vojenské a para vojenské skupiny (vycvičené před tím i v Chorvatsku, i Slovinsku), před a  kolem jednostranného prohlášení samostatnosti BaH 6.dubna 1992. Propaganda kolem Srebrenici mlží a vymýšlí si o významnosti důkazů za použití DNA mrtvých, které absolutně nemohou určit ani čas  ani příčinu smrti, jak kdo a kdy zemřel - zahynul. Při tom je surově umlčován jakýkoli kritický nesouhlas s mantrami o Srebrenici.

Britský premiér David Cameron, jeden z největších viníku (podporovala ho i Hillary Clintonová) zničení státu Libye, spolu s francouzským prezidentem Sarkozym, a tím i katastrofální invaze uprchlíků do Evropy, chystal tvrdě závaznou a zcela jednostrannou, nesmyslnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by doslova zakazovala jakékoli pochyby o povídání, o  narativu o „genocidě“ v Srebrenici. Pochybovat o tom  mělo být dokonce trestné. Tuto trapnou rezoluci na štěstí vetovala Ruská federace. Pojem genocidy a strašné počty postižených v Rwandě, v nacistickém Německu, v Armenií v Turecku za Války 1914-18, ve vyhlazovacích táborech Srbů ustašovského Chorvatska (1941-45) byl jasný, ale jsou kontroverzní okolnosti té údajné genocidy v otázce Srebrenici, kde se násilností dopouštěly obě strany, kde je ale započala muslimská strana, a ve kterých neuvěřitelná propaganda Západu nevěděla kam až zajít ve svých výmyslech!? Byl počet mrtvých hodně přes 30 000 při spojeneckém náletu na Drážďany začátkem 1945 také genocidou? Zmatek západních i muslimských medií je vyvolán i tím, že  v něm příliš často míchají ozbrojené zahynulé v bojích (tedy svým způsobem „legálně“ zabité), oběti údajných poprav, se zcela neověřenými a neskutečně zveličenými jejich počty, že se volně míchají tzv. nezvěstní (třebas jen dočasně) s údajně popravenými. Velikou chybou je proto to, že se nikde nepřipomínají ti četní členové bosenské srebrenické 28. divize, kteří zahynuli v mnoha bojích s jednotkami bosenských Srbů (uváděli to i oficiální mluvčí OSN !) a které vůbec tedy nelze zařazovat jako „popravené“. A nepřipomínají se ani ti, kteří padli v bojích mezi samotnými muslimy.

Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala. Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici  49% a 50%  Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové) . V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně díky vyhnání a masakrům v  BaH během 1941-45 v ustašovském pro Srby, Židy a Romy genocidním Nezávislým státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) až  28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 různých osadách.  Do dubna roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, tedy jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević : Pole neštěstí, 2014). Takže 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají na 1 500 až 3 000).

Ještě před 6. dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatské chátry srbskou svatbu u tzv.„starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Bosňany a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal  kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za pozdějších návštěv prof. Dolečka, jako  visiting professora  v Republice Srbské (BaH).

          Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované paravojenské jednotky, milice (Zelené barety, bojůvky, které si říkaly divize Handžár, podle 13.SS muslimské divize za poslední války), později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenici. Muslimský generál Sefer Halilović se ve své knize „Lstivá strategie“ (Sarajevo, 1998)  vychvaluje, že měli na začátku války v BaH připravených  120 000 mužů proti Srbům. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8.května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského   parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):

          -„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj.jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“

Koncem zimy 1992-93 velitel bosenské armády Sefer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenici ofenzivu na všech frontách. Právě již zformované Vojsko Republiky Srbské (VRS) , pod velením generála Ratka Mladiće (zvolen 12.5.1992 za velitele VRS), tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo  osady  Cerska a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského (?) hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu hned navštívil obě osady a ŽÁDNÉ MRTVOLY NA ULICÍCH TAM NEBYLY.„Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.

          Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští teroristé, mudžaheddini (4-5 000 nebo i více), „importováni“ do BaH Západem, hlavně Američany, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil po světě s bosenským pasem.. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde. 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to přiznali !). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Bosňanská vojska pak převzala iniciativu a pronásledovala poražené chorvatské jednotky HVO (Hrvatsko Veće Odbrane - Chorvatská Rada Obrany). Při jednom setkání, generál Mladić autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské (VRS) zachránilo přes 40 000 (snad až 50 000) prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do chorvatské části BaH. Srbové je živili, jejich raněné léčili. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 doslova „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy (Bosňany) proti Srbům, i když se vzájemně nenáviděli.

Srebrenica se pod tlakem Západu stala na jaře 1993 chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to ale drzý podvod, protože tam zůstala celkem dobře vyzbrojená 28.bosenská divize (údajně, i když asi poněkud přehnaně, prý až 10-15 000 mužů), všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasira Oriće. I západní media psala o něm jako o surově proti srbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny. Tím se Orić chlubil i před západními novináři. Tvrdě postupoval i proti svým Muslimům, kteří „neposlouchali“.. O zločineckých postupech jeho „srebrenické mafie“ psal významný muslimský předák Ibran Mustafić, který v Srebrenici přežil dva atentáty (Die junge Welt, 27-28.července 1996). Šéf srebrenické policie za války Hakija Meholjić publikoval překvapivou zprávu v sarajevském časopise Dani (5000 muslimských hlav za vojenskou intervenci. Dani, 22.června 1998), že v roce 1993 americký prezident Clinton nabídl muslimskému předáku Izetbegovićovi, aby pustil Srby do Srebrenici a když tam zabijí 5 000 muslimů, že Amerika vstoupí do války proti Srbům . Izetbegović to  původně odmítl, později už asi ne..

Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V mnoho měsíců trvajících  bojích kolem Srebrenici, padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Bosňanů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, že Srbové přerušili příměří a že bombardují Srebrenicu, že tam bylo 50 mrtvých civilů: “Bosenské jednotky nejdříve  bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů…Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily…

          Naše media a většina medií Západu neuváděla, že holandští vojáci i důstojníci toho Dutchbatu potvrzují srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans o Mladićovi mluvil s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany Jorisem Voorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda (její příslušníci v Srebrenici)  potvrzovala to, co chtělo NATO, že Srbové páchali v Srebrenici po obsazení vraždění, což generál jednoznačně odmítal. A 1.srpna 1996 šel generál do důchodu, ale ještě před tím jmenoval Toma Karremanse plukovníkem. Očití svědci Dutchbatu tvrdili o několika stech, možná do tisíce, mrtvých Bosňanů kolem pádu Srebrenice. Někteří z nich zajatých mohli být možná i popraveni, což by už byl válečný zločin. Kapitán M. van Schouten z Dutchbatu velmi ironizoval zprávy o událostech v Bratunci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, a západní media mluvila o masakrech Muslimů.

Koncem jara 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenici své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. A v Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 chorvatských vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci bomb NATO letadel, aby oloupili a vyhnali 230 000 Srbů  z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska (Krajina).

Nevelká srbská jednotka VRS, snad kolem 1 000 mužů, podstatně menší než zbývající 28.bosenská divize, s asi pěti-šesti tanky, bez většího odporu 11. července 1995 obsadila Srebrenicu. Pro muslimské civily, hlavně ženy, děti, staré lidi (20-30 000) a vojáky, kteří se vzdali, VRS přistavilo, i přes chronický nedostatek pohonných hmot, autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Copak je to genocida ?. Většina vojáků 28.divize se ale nevzdala  a začala se za těžkých více dnů trvajících bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly (něco přes 60 km). Při tom padlo, podle představitelů OSN „legitimně“, v bojích, 2 až 5 000 ozbrojených bosenských vojáků (tedy nebyli popraveni !), řada z nich v minových polích, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že při tom  padlo v bojích kolem Srebrenioci,  že Srbové tedy zabili, přes tisíc Bosňanů. Vůbec nemluvil o těch více tisících (přes 8 000) popravených, i když by se mu to v té době jistě politicky hodilo.

Paní Albrightová začátkem srpna l995, ukazovala v Radě bezpečnosti jakési letecké snímky nad Bosnou stále patrolujících amerických letadel o údajných popravách zajatců v BaH. Jako „tajné“ je podruhé už ukázat nedovolila. Jejich informativní potenciál byl údajně velmi malý, bylo prý nutné vědět, co se na leteckých snímcích má vlastně hledat.. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů chorvatské armády v Chorvatsku začátkem srpna 1995. kdy bylo vyhnáno 230 000 Srbů-starousedlíků. a zabitých bylo hodně přes 1 000, během vyloupení a devastace Srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu (NATO). Před čistkou v květnu a srpnu 1995, žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce v roce vyšetření 2001 už jen 202 600 (4,5%). Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla, náš prezident Havel proti tomu nijak halasně nebrojil..

          Postupně se začaly objevovat zprávy, že je od doby bojů kolem Srebrenici v červenci 1995 nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se časem zvýšilo na 8 000  mužů a chlapců (14 až 59 letých), a že zřejmě byli srbskou armádou popraveni. Nicméně řada z nich se objevila v různých částech Bosny i jinde. Pak se zase uvádělo, že bylo vlastně popraveno mnoho zajatých bosenských vojáků, těch 8000. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez jakéhokoli ověření, uvedeni jako zavraždění (popraveni). Začalo se mluvit i o genocidě, a proto byl „počet“ údajně popravených oficiálně zvýšen i nad 8 000. Tím, že údajně zabili muslimské muže, vhledem k přísnosti zvyků, byla vlastně ohrožena celá muslimská populace, jejich ženy (vdovy) nebudou už moct, nebudou už smět, mít děti…Ale pro Bosňany se tu objevila i nemilá záležitost. V seznamech údajně popravených bylo zjištěno prý až kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (na rok 1996), a kteří tedy, i když  „mrtví“,  se účastnili voleb...

A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám  přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojáků v š e c h národností (Chorvatů, Muslimů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. Sabotážní jednotky VRS, prý účastnil 16. července 1995 popravy během necelých 5 hodin celkem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů. On sám prý jich samopalem zabil (popravil) 70 - 100, podle rozkazu nějakého jím zcela neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je ležet na louce, nedaleko farmy Branjevo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel obyčejný vojín Brana Gojković, i když  byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil „popravčím“ nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik „katů“ se vším všudy (včetně Erdemoviće) mohlo tak rychle a tolik lidí přiváženými v autobusech popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „katů“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen a souzen, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v mediich, nebyl v té době nijak omezován, vyslýchán. K zatykání těch „vrahů“ pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov (pracoval pro Die Deutsche Welle), žijící od 1975 v Haagu, vydal v 2009 knihu SREBRENICA. Korunní svědek (SREBRENICA. Der Kronzeuge), na jejímž obalu píše: „Krok za krokem (Čivikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesena. Pochybení a manipulace jednoho od začátku naskrz politického soudu se tu často objevují. Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za údajnou popravu 70-100 jim uvedených zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, a tento podle vlastního udání  mnohonásobný vrah byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem a Dr.Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho pro ICTY soudili v Haagu (původně byl nicméně prohlášen za psychicky neschopného vypovídat !). Zkušený právník Milošević, ale i Dr. Karadžić, mu pokazili řadu tvrzení, uvedli ho do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně „vysekával“ soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal „kazit“ svou roli.. Soud zřejmě nechtěl (do této doby), veřejně vyslýchat údajné mnohonásobné vrahy od farmy Branjevo, aby „nepokazili“ soudu vyhovující naučené věty  Erdemoviće, podle pravdu příliš často obcházejícího scénář, který připravil zcela jednostranný ICTY.

A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1 000-1 200 popravených: Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 (153 ?) těl. /Srbové prý část těl „přestěhovali“ jinam. A toho si stále patrolující US letadla zřejmě dostatečně nevšimla?! Někteří mrtví měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči (mudžaheddini mívali vždy černou pásku kolem čela !), což by potvrzovalo akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo, ale udělat z toho 1 000 až 1 200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála P. Morillona při soudu s Miloševićem (2004), proč to Srbové udělali, řekl jim jasně generál, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné Bosňany (Muslimy), kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála, za „pomluvu“, že řekl pravdu, kterou západní úřady i media nechtěly připustit.

Po jím popsané údajné popravě zajatců navštívil dodatečně Erdemović a jeho kumpáni nějakou krčmu, kde se opili a prý se údajně kolem dělby (?) „odměny“ za popravu pohádali, zazněla i střelba, Erdemović byl několika zásahy do břicha těžce zraněn, ale vojenská nemocnice v Bělehradě ho zachránila. Při výslechu Miloševiće vyšlo v náznacích najevo, že mohlo jít o „nějaké francouzské zlato“, prý kolem 12 kilogramů (odměna za vykonaný zločin ?). Erdemović se přiznal, že o tom slyšel. Pak se rozšířily zprávy, že to vše bylo dílem francouzské tajné služby, která tím zločinem měla poškodit dobré jméno Srbů. Toto není zcela bez logiky, protože jinak byly běžné vyměněny bez „poprav“ doslova tisíce vzájemně zajatých. mezi Chorvaty, Bosňany (Muslimy), Srby..

Je krajně trapné, že světová i naše media zcela bagatelizovala rozsáhlou publikaci (300 stránek) „MASAKR V SREBRENIVCI - Důkazy, Souvislosti, Politika“ (Tne Srebrenica Massacre. Evidence Context, Politics) připravenou americkým univerzitním profesorem E.S.Hermanem, za účasti řady významných odborníků, včetně vedoucího pracovníka OSN v Bosně (P.Corwin), západních novinářů, jako Creative Commons Attribution. Non-Commercial (2011). V práci se jako počty mrtvých Bosňanů uvádějí stovky. Profesor Herman uvádí osm druhů podvodů, mytů o Srebrenici, při čemž připomíná podrobné neuvěřitelné lži členů State Departmentu i samotného prezidenta Clintona o možných  statisících (objevovalo se až číslo 500 000 !!!) nazvěstných a asi pobitých (‚feared dead“) Albánců na Kosovu v roce 1999, aby Američané a Západní svět  lépe „spolkli“ NATO agresi a zločiny proti Srbsku v roce 1999. A při tom ten počet prokazatelně zjištěných zabitých (tedy těl) nejen Albánců, ale i Srbů a Romů na Kosovu (mužů, žen a dětí) během celého konfliktu dosahoval kolem 6 000 (10 000 ?). Profesor Herman tvrdě ironizuje s dezinformacemi, nesmysly Clintona (v mytu číslo devět), který řekl že akce NATO na Kosovu byla úspěšná, že zajistila multietnickou, tolerantní demokracii. A při tom se Kosovo podle pravdy stalo útočištěm kriminálu a hlavním městem Evropy pro obchod z drogami a ženami - sexem, protože na Kosovu proběhla další nevídaná etnická čistka, již druhá za sebou, po té v Chorvatsku proti Srbům v roce 1995, také sponzorované tím „hodným Západem“, Německem, USA, EU. Tribunál v Haagu (ICTY) nezískal žádné rozkazy srbských velitelů  k údajným popravám.

Profesor Herman se právem děsí nad dalšími hroznými dezinformacemi podporovanými Západem v Bosně a Hercegovině, které jen pomáhají zvyšovat mezi etnickou a mezi náboženskou nenávist. Zde je nutno připomenout i významný proti srbský (ale i proti chorvatský) dopad maršálem TITEM uměle utvořeného muslimského „Bosenského národa, Bosňanů“, včetně neexistujícího „samostatného“ bosenského jazyka.

          Západ a jeho satelitní státy se drží fabule o genocidě v Srebrenici bez zaváhání, jako svého „základního propagandistického výdobytku“, jakkoliv velmi sporného a nevěruhodného. Vysvětlení jeho důležitosti pro agresivní chování části Západu, jeho agresivního NATO pro celosvětová dění, je docela logické. Byla pro ospravedlnění toho agresivního chování použita i formule  R2P (Responsibility to Protect = Odpovědnost Chránit). A tak se v  uvažování a ospravedlňování agresorů v souvislosti s dezinformacemi o „genocidě v Srebrenici“ objevuje zásadní argument, že podobným  situacím jako byla Srebrenica je nutno zabránit včas, než se vyvinou. Srebrenica byla zřejmě jakousi „zkouškou“, jak připravený scénář  dopadne a co tomu řekne SVĚT.  Ti „hodní lidé z NATO a z jeho  velících špiček“ jako by řekli: „-Podívejte se, chystá se genocida na Kosovu, v Iráku, v Libyi, v Sýrii, musíme tam včas vojensky zasáhnout.“ Že to není pravda, že tam zahynou a jsou při té „ochraně“ zabity a zmrzačeny až statisíce lidí, že jsou rozvráceny jejich státy i jejich infrastruktura, že nikdo není preventivně zachráněn, že to vyvolalo statisíce uprchlíků, to už je těm „ochráncům“ jedno. Použili svoji formulku R 2 P. Jejich agresivní  cíle a plány se uskutečnily. Ale co vlastně měli za cíl a proč to vůbec chtěli? Co pro sebe „dobrého“ mohou z vyvolaného CHAOSU získat? Na samotném Kosovu a Metohiji získali Američané obrovskou základnu Bondsteel kterou jim před agresí na „malou Jugoslávii“ Srbsko odmítlo poskytnout..

          Na závěr je dobré připomenout, co píše ve své kapitole: ICTY to nazývá GENOCIDA, zkušený právník profesor Michael Mandel z univerzity v Torontu, v uvedené knize prof.Hermana, v souvislost i s odsouzením srbského generála Krstiće za údajnou genocidu v Srebrenici, nejdříve na 45, pak na 35 roků vězení.

-„Znamená-li Krstićův případ cokoliv, on znamená skutečnost, že se  genocida v Srebrenici neodehrála. A závěry soudu (ICTY), že mohou být pokládány za legální (zákonnou) formu propagandy a další příspěvek k dojmu o Tribunálu, že je víc „politickým instrumentem“ nežli „právní institucí“.