Společný vůdce

Thomas Mann

Dojat smutnou zprávou, jež spěchá světem, hluboce sdílím bolest českého národa nad ztrátou mírného a silného muže, tohoto muže ducha, povolaného k činu a moci, jenž mu připravil vytouženou státní samostatnost. Tento dobrý a snaživý národ, svobody hodný, vzhlížel od té doby k Tomáši Masarykovi jako k svému otci, s pýchou, že ho může jmenovat svým, s důvěrou, láskou, jež měla své kořeny asi v pocitu velké oběti: ve vědomí, že zde bylo jedné duši osudem na bedra naloženo více boje, činu a velikosti, než by vlastně bylo její povahou, jejím přáním a vůlí odůvodněno; že původně vrozený sklon tohoto zakladatele státu platil spíše čistému poznání, čistému pozorování a že politické činnosti, zasáhnutí do dějin bylo dobyto přemožením útlé soustavy myslitele.

V každém případě je to ono, co mi postavu presidenta Osvoboditele, postavu spěšné jemnosti a vznešenosti, činí tak přitažlivou, tak hodnou úcty a lásky. - Není pravda, řekl Čapkovi, že bych měl povahu bojovníka. Nikdy jsem nechtěl stát v popředí všech těch afér a polemik; obvykle mě do toho dostali jiní...* Je to snad slabost, mám však před lidmi strach. Mluvím nerad; kdykoli jsem měl přednášet nebo mluvit na schůzích, vždy jsem měl trému. A přece, kolik řečí jsem měl! - V tomto „a přece“ leží celý jeho život. - Opakuje: Nikdy jsem nestál rád v popředí a nevystavoval se pohledům lidí, nikdy jsem se netlačil k veřejné činnosti. Vždy jsem se vzpíral, když to jiní ode mne žádali. Ale vždy, když jsem něco činil nedobrovolně a myslil, že tím ztrácím čas, byla v tom jistá logika a vždy to k něčemu vedlo. Se vším to tak bylo! Jak hluboce sympatická a jaká skromná úvaha o vedení, jemuž jeho život podléhal, je v těchto slovech vyvoleného proti své vůli!

Tento velký vlastenec, jenž pro svůj národ učinil víc než kdokoli jiný, měl až přehnaný strach před vlasteneckými fanfaronstvími a sebechválou: přiznal se, že mu vždy jakýsi stud bránil užívat slov „vlast“ a „národ". Se stejně vznešenou zdrženlivostí používal slova „vlastizrádce“. On sám byl tak nazýván, a to tisíci hlasy; ano, týmž národem, to se nesmí zapomínat, jenž měl později k němu vzhlížet jako k svému otci a dobrodinci, bylo kdysi na něho házeno jméno „zrádce národa“, že je podplácen Němci, aby snížil českou minulost.

To bylo v dobách bojů o Rukopisy, o nichž se českým čtenářům vypravovat nemusí; zato však jiným národům: byl to boj o Královédvorský a Zelenohorský rukopis, považované za sbírky epických a lyrických básní z české hrdinné doby, jež měly být nalezeny v roce 1817, byly přeloženy do mnoha jazyků (i Goethe z nich čerpal) a silně přispěly k posílení českého národního uvědomění. Ukázalo se, že tyto dokumenty byly falšovány, že nejsou žádným důkazem dřívější výše slovanské kulturní úrovně, za něž byly považovány, nýbrž výrobkem talentovaného knihovníka musejní knihovny, jménem Hanka. Taková byla pravda; a rozhořčené rozdíly mínění o tom, zda se má dát pravdě průchod či zda se má pravda pro slávu národa potlačit, vzrostly do velkých morálních rozměrů, staly se symbolem, krisí národních mravů, v některých oblastech připomínající Dreyfussovu aféru.

Masaryk, v těch dobách jako universitní profesor v Praze, vydávající kritický časopis Athenaeum, sám povahy mírumilovné, stál stranou sporu až do té doby, kdy jazykozpytec Jan Gebauer zapochyboval v odborném časopise o pravosti rukopisů a byl za to jistými novinami napaden. Přinesl mu článek - svou obhajobu, v němž dokazoval, že rukopisy jsou padělek z 19. století. Tu udeřila Masarykova hodina. Opět boje nevyhledával, spíše se ho stranil; když však zaznělo volání, výzva, stál na svém místě. Bez váhání článek přijal - snad ještě ani netušil, co nepříjemností, nároků, trýzně nervů ve srážce s šovinistickou zlobou, probuzenou hloupostí, mu z toho vzejde. - Pro mne byla, říká, otázka Rukopisů především mravní otázkou: jsou-li to padělky, musíme to před světem přiznat. Naše pýcha, naše výchova nesmějí být vybudovány na lži. A pak: nemůžeme správně poznat svou minulost, budeme-li zakopávat o vymyšlenou minulost! - Článek vyšel a od té chvíle byl vydavatel Athenaea zapleten do boje, vedeného národní ješitností o užitečnou lež - proti pravdě. Masaryk stál za pravdou proti užitečnosti nebo tomu, co tak vlastenci nižšího ražení nazývali. Jako estetik a sociolog se postavil za to, co svými prostředky již dokázali dějepisci, jazykozpytci a dokonce chemikové, že totiž Rukopisy nemohou pocházet ze středověku, nýbrž že jsou padělané. Sklidil nenávist. Noviny psaly, že poškozuje svou vlast; ulice se proti němu bouřila a na odporu části kolegů ztroskotalo jeho jmenování řádným profesorem.

Dnes je již dlouho jasno, že jde u oné sbírky o romantickou smyšlenku a již dávno se vše uklidnilo. Možná však, že by morální postavení Československé republiky ve světě nebylo tak jasné a silné, kdyby nebyl tehdy rukopisný boj v národě býval vybojován. Národu, který nikdy neprodělal tak dlouhou očišťující krisi, v níž se utkává duch, chybí cosi na sociální zkušenosti, na mravním vědomí, zůstane-li ve stavu trestuhodné neviny, stane se snadno kořistí omylů. Mezi evropskými národy prodělává jeden, jak bychom chtěli věřit, podobnou zkoušku a poučení o vědomí dobra a zla.

Básníku, který se vyptával presidenta na jeho život, mohl Masaryk odpovědět: U učenců a filosofů nectíme jejich nadání, nýbrž jejich touhu po pravdě - to je mravní čin. Proto cítíme zneužití vědy jako hřích proti svatému duchu. Mravnost a užitečnost vědy spočívá v tom, že jde jedině, čistě a přísně o poznání, o pravdu: leč pravda je nebo jednou bude pro život dobrá! Pokračoval: Žádná lež nebo nepravda není trvale dobrá, dokonce ani pia fraus. Náš život, naše názory a přesvědčení, naše společenské vztahy jsou zatíženy spoustou lží a k tomu lží nepotřebných. Lež není mužná; je zbraní slabocha, často násilníka, nikoli však silného muže. Pravda, skutečná pravda, skutečné poznání, nemůže nikdy uškodit. A končil: Kdyby se svět řídil více poznáním a pravdou, bylo by méně válek, dokonce by jich vůbec nemuselo být. K obraně je vědy užito právem; leč vědu pěstovat, aby jí pak bylo užito k násilí, k útočné válce, je zločin. Musíme konečně rozlišovat právo od násilí, pravdu od lži, skutečnost od smyšlenky, musíme pravdu hledat i v takových případech, v nichž se dříve sahalo ke zbraním.

Musí být veliké štěstí žít pod takovou hlavou státu.

Typ krotitele zvěře s bičem a revolverem, typ davového hypnotiséra, jemuž, jak se dnes zdá, kyne jako vůdci státu a národa budoucnost, viděl v zesnulém určitě ubohou relikvii z liberalistických dob, něco důkladně překonaného. Ve skutečnosti možno spíše říci, že přišel o sto let dříve. Kéž by podobný muž jakéhokoliv osobního zjevu a národnosti meškal na zemi vždy, kdy by se evropská konfederace rozhlížela po svém společném vůdci.

{z Lidových novin dne 19. září 1937}

Výňatek z publikace: Už vícekrát nezazní tak těžce requiem , Výbor z dokumentů, str. 60-62

Vydala Masarykova společnost a Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., V Praze v září 2007

Druhé doplněné vydání (první knižní) , ISBN 978-80-86142-27-2