Spojení vnitřní politiky s Masarykovou zahraniční akcí

Od roku 1917 probíhala neustále tajná jednání především s Rakousko-Uherskem o uzavření separátního míru. Rakousko se snažilo současně využít i řady jiných cest k dosažení míru. Snažilo se využít i znovu oživené činnosti II. internacionály a působit prostřednictvím kongresu ve Stockholmu v boji za integritu monarchie i turecké říše. Stockholmský kongres se připojil ke stanovisku sjednání rychlého míru ve smyslu „statu quo ante bellum“ - situace před válkou.

Na záchranu habsburské monarchie vystoupila i další evropská politická síla - Vatikán. 1. srpna 1917 uveřejnil papež Benedikt XV. mírovou nótu usilující o dosažení mírového jednání a rychlého skončení války na základě předválečného stavu. Ve spojitosti s papežovými návrhy se mluvilo o „bílém míru“, což byl opět status quo ante bellum. Vatikán tímto vystoupením zaštítil „nejkatoličtější velmoc“ a „nejkatoličtější dynastii“ - Habsburky. V listopadu 1917 byla zahájena tajná jednání anglicko-rakouská o oddělení habsburské monarchie od Německa a tím i o její zachování.

5. ledna 1918 oznámil Lloyd George jménem Anglie a Dohody vůbec, že válka má být skončena jen skutečným vítězstvím nad německým militarismem. Že však britská vláda naprosto nemá v úmyslu rozdělit území centrálních mocností a že si přeje, aby národnostem rakousko-uherským byla dána podle jejich dávného přání skutečná autonomní vláda podle demokratických zásad.

Tři dny poté vyhlásil americký prezident Wilson program Dohody zformovaný do legendárních 14 bodů. Tento Wilsonův program byl nejen programem válečných cílů Dohody, ale byl zároveň i velkorysou ideovou obranou proti působení ruské bolševické revoluce. Wilson v něm přijal přitažlivé a zapalující heslo říjnové revoluce o sebeurčení národů, ale současně vynaložil vše k zabránění šíření revoluce. A to především tam, kde byl její ohlas největší - ve střední, východní a jihovýchodní Evropě.

Wilsonův program obrážel v sobě konkrétní úsilí Dohody udržet v této oblasti pevný mocenský celek, který by zabránil rozšíření revoluce z jejího ruského centra. V bodě číslo 10 se pravilo: „Národům rakousko-uherským, jejichž místo v řadě národů přejeme si zabezpečeno a zajištěno, měla by býti poskytnuta nejsvobodnější příležitost autonomního vývoje.“

Obě tato prohlášení - Lloyd Georgovo i Wilsonovo - byla politickou ranou pro Masarykovu zahraniční akci. Jednoznačně potvrzovala zájem Dohody na zachování rakousko-uherské monarchie.

V  průběhu roku 1917 a 1918 se však výrazně měnila vnitřní situace v Rakousko-Uhersku. Po rozmachu rusofilského hnutí počátkem války prožívaly od poloviny roku 1915 české země i Slovensko období tvrdé vojenské diktatury. Formou politického odporu proti monarchii byla jednak mlčenlivá pasivní rezistence, jednak přechody českých a slovenských vojáků k nepříteli - k Rusům, popřípadě Srbům a Italům. Uvnitř země vládla dusná perzekuční atmosféra. Spolupráce některých českých a slovenských politických proudů s habsburskou monarchií vyvrcholila v lednu roku 1917 v prorakouském prohlášení Českého svazu. Ale ruská únorová revoluce přinesla zvrat do tohoto vývoje. Pro lidové vrstvy nepřestalo být Rusko velkým slovanským bratrem. A jestliže nyní tento pokrevní spojenec svrhl svého vlastního cara, byl takový příklad přitažlivý tím spíše, že v čele českého a slovenského národa stál císař cizí. Ruská revoluce byla dokladem, že takováto změna není v hlubokém válečném rozrušení nemožná.

Vliv ruské revoluce se projevoval v rychlém stupňování protihabsburské nálady. Když rakouská vláda svolala na 30. května schůzi parlamentu, byl na české politické představitele vykonán silný nátlak zdola, aby se přestali exponovat proti vůli národa za rakousko-uherskou monarchii. Také Edvard Beneš ve svých instrukcích z Paříže do Prahy žádal o jasné vyjádření protirakouského stanoviska. 17. května 1917 uveřejnili z iniciativy Jaroslava Kvapila čeští spisovatelé manifest, který protestoval proti prohabsburské politice Českého svazu a žádal, aby političtí zástupci jednali za český národ tak, jak si to národ opravdu přeje. Součástí tohoto politického proudu se stalo i nově se rozvíjející dělnické hnutí. Dělnictvo pražských továren vytvořilo první ilegální dělnickou radu. V den zahájení říšské rady 30. května vyvrcholila z jejího podnětu vlna od jara stupňovaných stávek v protestní manifestaci. Z ní byla české poslanecké delegaci předána žádost, aby „v této dějinné době bezodkladně se domáhala zřízení... československého státu dovolávajíc se veliké ideje ruské revoluce o sebeurčení všech evropských národů“.

Pražské policejní ředitelství odpovědělo 31. května na demonstrace a na vytyčené dělnické požadavky úředními vyhláškami vylepenými na všech nárožích. Dávaly na vědomost, že policejní ředitelství nehodlá trpět takovéto akce v okamžiku, kdy „naši bratři prolévají v poli svou krev za vlast“, a že „výtržnosti a demonstratívni shromažďování každého druhu na ulicích a na náměstích nebudou více trpěny a budou bez dalšího varování rozehnány zbraní“. V továrnách kovodělného průmyslu a v hornictví byla zavedena vojenská disciplína. Dělníci od 17 do 50 let byli prohlášeni za vojáky, byli donuceni přísahat Rakousku a podrobeni vojenské kázni. Každá stížnost na nízkou mzdu se stávala vzpourou a velezradou a dělníci byli stíháni podle vojenských zákonů.

Ale stávkové hnutí přesto pokračovalo. Nabývalo stále výrazněji politického charakteru boje za politickou samostatnost. Vojenské úřady hlásily o situaci v Čechách v srpnu 1917: „V dělnických kruzích se toho času uplatňují tiché proudy, které mají čistě politický ráz... Uvedené proudy se projevují schůzkami - většinou tajnými, a budí dojem, jako by bylo jejich cílem vyvrcholení větší revoluční akce.“ To znamená, že ruská demokratická únorová revoluce aktivizovala české politické proudy, stupňovala protihabsburské nálady, nastolovala požadavek samostatného státu.

9. listopadu 1917 přinesly všechny české noviny zprávu o výbuchu nové revoluce v Rusku. Stanice zachytily rádiové depeše zaslané z Petrohradu všem armádám, zachytily provolání vojenského revolučního výboru oznamující, že „v Petrohradě zvítězila revoluce dělníků a vojáků“. Noviny přinášely zprávy o tom, co bylo programem nové revoluční ruské vlády. 26. listopadu přetisklo Právo lidu oficiální prohlášení sovětské vlády podepsané Leninem, v němž se pravilo: „Listopadová revoluce začala ve znamení všeobecného osvobození. Sedláky osvobodíme z moci majitelů statků. Právo pozemkového vlastnictví již neexistuje. My jsme je zrušili. Vojáky jsme osvobodili od autokratických generálů. Generálové budou ode dneška voleni a mohou býti sesazeni. Továrny a dílny postavíme pod kontrolu dělníků a osvobodíme lid, který ještě trpí. .. Svoboda a suverenita je všem národům Ruska zaručena. Právo sebeurčení každé národnosti se garantuje právem utvořit vlastní stát. Zrušují se všechna nacionálni a náboženská privilegia a omezení všeho druhu. Naprosto svobodný vývoj národních menšin!“ Za několik dní potom přinesl tisk návrh sovětské vlády na okamžité uzavření míru, adresovaný všem válčícím národům.

Dohodové státy tyto návrhy odmítly vyhlášením svého úsilí bojovat až do úplného vítězství nad německým militarismem a vyhlášením vlastních válečných cílů ve Wilsonových 14 bodech. Německá a rakouská vláda sovětské návrhy na ukončení bojů uvítaly. Rakouský ministerský předseda Seidler ve svém prohlášení z 30. listopadu oznámil, že rakouská vláda - obdobně jako vláda německá - přijímá sovětské pozvání k mírovému jednání. Tím byla otevřena cesta k separátnímu brestlitevskému míru.

6.       ledna 1918 (na svátek Tří králů) bylo svoláno do Prahy shromáždění pod historickým názvem „generální sněm poslanců z českých zemí“. Na tomto shromáždění byla přijata tzv. tříkrálová deklarace, která mluvila „za lid český a za podrobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách“ a pravilo se v ní: „Nové Rusko při svém pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodli o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovat stát samostatný, či tvořit státní celek ve spolku s národy jinými...

Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může se stát jen mír takový, jenž odstraní staré křivdy, brutální moc převahy zbraní, jakož i nadpráví států i národů nad národy druhými, mír takový, jenž zabezpečí rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, které sténají dosud pod cizí nadvládou.

Národ náš hlásí se o svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa prodchnut všecek vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a ve svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho svého občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství, přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná rovná práva národní...“

Tříkrálovou deklarací se i česká vnitřní politika přihlásila o samostatný československý stát. Tím došlo k politickému spojení české politiky uvnitř země s Masarykovou akcí za hranicemi.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 32-35

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9