Špinavé děti na východě?
Dialog místo vyloučení
Od Bernda Posselta mluvčího sudetoněmecké etnické skupiny
„Nehraj si se špinavými dětmi, nezpívej o tom ve své písni“ – je ve společensky kritické písni Franze Josefa Degenhardta ze šedesátých let, která ještě dnes zní v uchu. Téměř jedno a půl desetiletí po rozšíření EU máte pocit, že všechny špinavé děti Evropy jsou na východě – pro mnoho lidí na Západě jsou stále cizí – a přitom tvoří polovinu našeho kontinentu.
Nezasvěcený pohled na evropskou realitu by určitě mohl poskytnout jiný dojem. Od 1. července úřaduje vláda malého baltského státu Estonska nehalasně ale efektivně, jako předsednická v EU, a může navázat na úspěchy jiných, jako slovinské, české, maďarské, litevské, lotyšské, polské a slovenské. Baltská republika, po desítky let zotročená Sovětským svazem na základě smlouvy Hitler-Stalin, která už byla v meziválečném období silně pan-evropsky orientovaná, má navzdory někdy silnému Putinovu ovlivňování ruské menšiny v zemi, fungující demokracií s jasně proevropskou orientací. Ekonomické reformy, které se tam provádějí, jsou příkladné.
Bývalý premiér v čele Polska, největšího východního členského státu, Jerzy Buzek, byl známý s Hansem-Gertem Poetteringem a Martinem Schulzem, vynikajícími předsedy Evropského parlamentu. Další bývalý premiér na Visle, Donald Tusk, byl nyní zvolen, proti stálému politickému odporu současného polského státu, od všech ostatních členských zemí podruhé, za předsedu Evropské rady, protože se ukázal být prvotřídním předsedou.
O to více je tedy politováníhodné, že nedávné střety mezi bývalými zeměmi „západní“ a „východní“ Evropy budí u povrchních pozorovatelů dojem, že komunity podél bývalé železné opony jsou opět odděleny. Vina je rozdělena velmi odlišně. Stále existující západní arogance v podstatné části zúčastněných stran v orgánech EU je spojena s často nevyslovenými rozpory národních vůdců. Například se o to v mnoha oblastech velmi zasloužil francouzský prezident Jacques Chirac, který bezprostředně po rozšíření EU oznámil, že zástupci nových členských států by měli „držet ústa“. V referendu ve Francii v roce 2005, o ústavní smlouvě EU, která byla tak důležitá pro budoucnost Evropy, hrál údajně ústřední roli hrozný obrázek „polských instalatérů“ mířících na francouzský pracovní trh. O několik let později, kdy se řádnými členy EU staly Rumunsko a Bulharsko, vyhlašovali demagogové v Německu, že lidé z těchto zemí se chtějí dostat „do našich sociálních systémů“.
Naopak antievropský a antisudetoněmecký český prezident Vaclav Klaus, dnes jako bývalá hlava státu podporující kampaň německých nacionálů v AfD, trvale sabotoval dobré jméno České republiky, zvláště od doby, kdy vstoupila v platnost Lisabonská reformní smlouva. Stejně jako sabotoval vynikající práci českého předsednictví a mimořádně kompetentního ministra zahraničí, knížete Karla Schwarzenberga. Jeho obstrukce v obou komorách Parlamentu České republiky, dvou po sobě jdoucích vládách v Praze a stejně tak i v EU, možná málo zůstaly v kolektivní paměti.
Jako obzvláště ponižující chování těchto byrokratů v Bruselu to cítili v bývalých utlačovaných komunistických zemích ve střední a východní Evropě, které se odvážně osvobodily od ideologické obsese. To bylo zvláště patrné v letech před přistoupením Chorvatska do roku 2013, které jsem jako zpravodaj EPP sledoval. Tato malá proevropská země trpěla obtěžováním na cestě do EU jako žádný kandidátský stát předtím. Já sám jsem u snídaně v hotelu Zagreb zaslechl rozhovor mezi vyššími úředníky Komise s jedním z jejich kolegou z Rady. Seděl za sloupem, neviděl mě, a řekl, že není možné dovolit „aby tato církevní fašistická země někdy vstoupila do EU".
V Chorvatsku, jako nejmladším členském státu EU, se naštěstí motorem evropské integrace stali velcí Evropané, jako premiéři Ivo Sanader a Andrej Plenkovič.
V Maďarsku je situace odlišná. Viktor Orbán musel po doběhu socialismu začít úplně obnovovat bývalý model a stát, ale ve stejné době se Maďarsku současně podařilo dobré předsednictví EU v první polovině roku 2011, kterému vděčíme za evropskou strategii pro Podunají a nejkomplexnější program podpory, které byly kdy zahájeny pro evropské Romy. Dnes je často žádán o rozhovory, asi tak jako Putin a Erdogan. První z nich je diktátor, který nechává vraždit lidi, v sousedních zemích vyvolává nepokoje, stejně jako vede mezinárodně pochybné války v Sýrii a na Ukrajině. Ten druhý utlačuje svůj lid brutálně jako Putin, nechává zavřít tisíce lidí, včetně zahraničních novinářů, bez jakéhokoli právního základu, přičemž mučení je na pořadu dne. Nic z toho není v Maďarsku, které je i ze strany nejradikálnějších opozičních politiků považováno za fungující demokracii, i když přirozeně důrazně odmítají Orbánovu vládu.
Ačkoli anti-evropská ohodnocení, která se v poslední době na Orbána vztahují, jsou dnes závažná, do dnešního dne nicméně vždy konal podle maďarského a evropského práva. To znamená podle zákonů a ústavních ustanovení, i když tvrdě kritizoval Evropskou komisí - a je vystaven útokům nejen levicových politických ideologů. Mimochodem, to je to, co dělá Maďarsko odlišně od Polska, kde lze ve skutečnosti pozorovat obrovské porušování právního řádu. Orbán by však překročil červenou čáru, pokud by skutečně nedodržel rozsudek Evropského soudu k otázce uprchlíků, jak bylo oznámeno, že prohlásil v prvním hněvu.
Správnou odpověď na všechna tato různá zkreslení nyní poskytl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ve svém velkém projevu před Evropským parlamentem ve Štrasburku. Na jedné straně zdůraznil, že zákon je zákon a musí být bezpodmínečně respektován. Na druhou stranu nesouhlasil s těmi, kteří chtějí zneužívat debaty o jádru Evropy, k hodnocení střední a východní Evropy, nebo alespoň její většiny, jako špinavých dětí 21. století. Zdůraznil, že podle panevropské vize papeže Jana Pavla II., by Evropa měla dýchat oběma plicemi, východní a západní, aby se neudusila.
Je příznačné, že některé kruhy v Bruselu, Paříži a Berlíně reagovaly s pobouřením, když předseda Komise zopakoval, že je samozřejmostí závaznost smlouvy o EU. Správně poukázal na to, že euro a schengenský prostor platí pro všechny členské státy EU, což znamená, že mohou a měly by se připojit, jakmile splní příslušná kritéria. Rozhořčené výkřiky "Euro také pro Čechy a Poláky?", nebo "Schengen také pro Rumuny a Bulhary?", kterými dávají najevo, že mnoho z nich již dlouho rozděluje členské státy do takové první a druhé třídy, Juncker důrazně pokáral.
Nicméně nacionální polemikové, jako je český prezident Miloš Zeman a současná polská vláda, takové dojmy upevňují. Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko však vynakládají obrovské úsilí na ochranu vnějších hranic EU, což Řekové dávno zmeškali. Polsko a Česká republika jsou stejně ekonomicky efektivní jako Slovensko, které je bezchybnou součástí eurozóny, zatímco Německo, pod vedením Gerharda Schrödera, úmyslně porušilo kritéria měnové unie, jak je porušují ostatní, s výjimkou Francie.
Samozřejmě je úkolem evropských institucí a členských států, aby prosazovaly ve všech oblastech přísné dodržování evropských právních předpisů a evropských kritérií. Rozvoj Evropy jako celku však není záležitost obvodního soudu, ale je obrovským politickým aktem, od něhož závisí přežití našeho evropského sociálního modelu a související osobní svobody. Jak zdůraznil Juncker ve Štrasburku, nástrojem je především dialog a vážný zájem o sebe navzájem. Problémy, které jsou v současnosti, jsou často existencionální. Princip "Nechceš být mým bratrem, pak tě přetáhnu přes hlavu", není vhodný jako základ multietnické komunity.
EU o dvou rychlostech může mít přechodně smysl, ale neměla by zatuhnout v trvalý stav, možná podle starých kritérií Východ-Západ. Evropské sjednocení je jako běh, ve kterém se sportovci různí. Jeden dorazí rychleji a druhý později. Je však zásadní, aby se během závodu pravidla nezměnila a všichni měli stejný cíl.
Sudetendeutsche Zeitung, 13.10.2017, str. 1, 4
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf