Doc. PhDr. Luboš Kohout. CSc.

SPECIFIKA ČESKOSLOVENSKÉHO

A POLSKÉHO PROTINACISTICKÉHO ODBOJE

Československý protinacistický odboj 1939 - 1945

Mezi nekomunistickým a komunistickým, českým a slovenským, domácím a zahraničním odbojem dominovala, přes veškerá specifika, někdy dokonce vzájemná neporozumění, střety a konflikty, názorová i akční jednota v onom podstatném: přispět co nejvíce možno k vítězství antinacistické velmocenské koalice; zařadit se na čestné místo v evropském hnutí odporu a odboje; obnovit nacisty rozbitou československou státnost; co nejdůsledněji přehodnotit slabiny, omyly a chyby předválečného vývoje; prohloubit a rozšířit politickou demokracii a samosprávu lidu. To především ve smyslu Benešova postulátu demokracie socializující, i ve smyslu oněch, tehdejšími vůdčími komunisty akcentovaných evolučních, pokojných, demokratických cest k socialismu, bez diktatury proletariátu sovětského typu! Vyjádřeno spolu s polsko-židovsko-německou socialistkou R. Luxemburgovou, zavražděnou r. 1919 německou reakcí : „Demokracie je natolik demokracií, nakolik je socialistická a socialismus je natolik socialismem, nakolik je demokratický!... S J. W. Goethem ovšem dodávám, že „šedivá je každá teorie, žití strom se zelená“! V našem, i celosvětovém měřítku se však po válce, až do nynějšího počátku 21. století, nezazelenal, nýbrž usychal, protože vývoj spěl ke studené válce mezi dvěma politicko-vojenskými tábory a od mocenské multipolarity k dnešnímu pokusu USA o monopolaritu, o vlastní diktátorskou vládu nad světen!

Československý odboj, na rozdíl od polského, se neorientoval na rozkol mezi spojenci, nýbrž přispíval k onomu žádoucímu, nejhumánnějšímu, drtivé většině lidstva prospívajícímu: k mírové poválečné spolupráci velkých i malých států s rozličnými politickými systémy!

Nacistická politika aktuální a perspektivní

Nacisté zpočátku ponechali českým zemím jistou, ovšem nesmírně omezenou autonomii (ostatně vezměme kupř. už název: protektorát - tak byly označovány koncem 19. století některé z nejutlačenějších britských kolonií - kupř. protektorát bečuánský! ). Ta ovšem byla, zejména od příchodu R. Heydricha, jako zastupujícího říšského protektora, podstatně oklešťována až k plné faktické (nikoli formálně právní!) likvidaci. Byl tu státní prezident, výkonná moc vlády, zachování českého četnictva, policie, vládního vojska. Ovšem v čele mnohdy s prověřenými kolaboranty a vždy pod dohledem všemocného Gestapa (státní tajné policie), jež mělo úřadovny ve všech klíčových místech. Dohled nad činností českých orgánů vykonávaly tzv. oberlandraty. Nejvyššími nacistickými činiteli byli říšský protektor K. von Neurath, později odsouzený v Norimberku k 20 letému žaláři, ovšem brzy z něho propuštěný, a státní ministr K. H. Frank (v Praze hned po válce jako válečný zločinec k smrti odsouzený), oba disponující absolutní mocí. Protektor mohl měnit a vydávat nařízení vládě!

Bezprostředním cílem nacistů bylo odpolitizovat český národ a „vychovat ho“ (spíše dokopat k „říšské myšlence, neboť počítali s germanizací 40-60% „rasově vyhovujících nordiků a alpinců“ mezi příslušníky českého národa. „Rasově méněcenná východobaltská, či dinárská skupina“ měla být ze středoevropského prostoru vysídlena, nejspíše kamsi na východ Evropy (kolaborant Baťa nabízel argentinskou Patagonii). Odbojoví aktivisté jakékoli rasové podskupiny „arijců“ měli být nemilosrdně fyzicky likvidováni, oni „nordičtí“ a „alpinští“, jako nejnebezpečnější přednost-

ně!

V souladu s tím po uzavření vysokých škol zůstávaly jen české střední školy - navíc v omezeném počtu, kde i výuka byla prováděna v němčině. Ta byla povinná i v „základkách“. Návrat to do válečných dob Rakouska-Uherska, kdy praktická reprezentace rakouských (zejména českých) Němců požadovala ve Velikonočním memorandu r. 1915 germanizaci celého českého národa a vyhlášení stanného práva nad ním. Tenkrát neuspěla a tak si to za nacistů většina českých Němců zopakovala! Ovšem s tím podstatným rozdílem, že si českoněmečtí nacisté dovolili kritizovat vůdčí nacisty říšské a požadovat podstatné zvýšení počtu předpokládaných vyhnaných oproti počtu germanizovaných! Rasa, nerasa! A provést to už za války, tedy válka, neválka! Ovšem velký ekonomický, zejména vojenský (Škodovka, Zbrojovka) potenciál českých zemí a potřeba jeho plného využití pro válečné vítězství znemožnily přistoupit již za války ke „konečnému řešení (Endlösung), jak je požadovali zfanatizovaní čeští Němci. Totéž ovšem nebylo možné realizovat ani vůči průmyslově vyspělým zemím evropského západu, které se podílely na německé válečné výrobě asi 30 % (spolu s „protektorátem“ asi 45 %).

Teror, vůči němuž byl rakousko-uherský válečný teror 1914-18 pouhým hodně zředěným odvarem, byl proto dávkován tak, aby nevedl k zoufalství a tím k odboji za každou cenu, ale aby vyvolával a svou selektivností stále živil strach a zároveň dal těm, kteří poslušně plnili příkazy okupantů naději přežít v potupném otroctví! Vyjádřeno klasickými slovy „železného kancléře“ druhé, císařské německé říše O. von Bismarcka, šlo o politiku „cukroví a biče“, vhodně dávkovanou. Ovšem při akcentu na ten bič, zajisté modernizovaný a přeměněný v revolverovou kulku, oprátku, gilotinu, plynové komory, v nejlepším případě na většinou likvidační koncentrační tábory nucených prací. V době války, tedy ještě nehrozila českému a slovenskému národu úplná likvidace. Ta ovšem postihla již za války asi 78 tisíc českých a ještě o něco více slovenských židů.

Nicméně Hitler - bezprostředně po likvidaci Heydrivha českým odbojem - vážně uvažoval o výstražné fyzické likvidaci každého desátého Čecha. Frank byl skromnější a požadoval „plánovité napínání nervů Čechů“. Legionářský zrádce a nejhnusnější z kolaborantských špiček E. Moravec hovořil o „krutých trestech, které nepostihnou jen Lidice a Ležáky, ale celý národ“ a pokrytecky varoval před následky odporu, proti nimž „by byla Bílá hora pouze nehodou“. Po likvidaci Heydricha dospěla kolaborace mnohem dál, než se až dosud obával dr. Beneš. Ještě do podzimu 1941 bylo možné a bylo i faktem, využít k odboji legálních institucí a správního aparátu, hlavně pro oblast zpravodajskou, ale např. i k vydávání falešných legitimací a potravinových lístků pro ilegální pracovníky. Protektorátní instituce (kupř. železnice) pomáhaly k přechodu pozdějších bojovníků našich zahraničních jednotek do exilu. Odboj, zejména socialistický a komunistický, využíval hojně legálních odborů k organizování stávek, mzdových a jiných požadavků, ba i k sabotážím v průmyslové výrobě a dopravě.

E. Beneš a londýnský odboj tudíž udržoval styky jak s Háchou a jeho okolím, tak až do zatčení a likvidace s gen. Eliášem, předsedou protektorátní vlády. Zatčení a poprava druhého, brutální a bezohledný tlak na prvního, na celou vládu, vedl též - po naléhavém tlaku Ústředního vedení odboje domácího (ÚVODu) - k definitivnímu roz-

chodu zahraničního odboje s představiteli domácích kolaborantských institucí.

Reakce české společnosti na nacistický útlak

Odboj uvědoměle a aktivně proti okupantům bojoval. Ale to byla jen hrstka statečných. Nějpočetnější většina národa se chovala celkem pasivně; chtěla především přežít. Proto dějiny národa za druhé světové války nejsou jen dějinami odboje, ale i obrazem pohybu této nějvětší části české společnosti. Její chování bylo silně ovlivněno jak nacistickou politikou, jež ji vehnala do extrémních dilemat, tak i strachem o národní identitu a o vlastní život. Obrovský, stále se zvyšující vliv na míru její aktivity v antinacistickém odboji, ostatně jako u všech porobených národů Evropy, měl pohyb front; zpočátku, až do sklonku r. 1942 ve prospěch, později stále více v neprospěch Německa. Ten pohyb ale nebyl lineárně vzestupný, nýbrž „cikcakový“. Vždyť závisel prvořadě zejména na úspěších a neúspěších domácího odboje a jeho nacistických potlačovatelů.

Masový byl zajisté poslech a šíření zpráv zahraničních rozhlasů, zejména lomdýnského a moskevského, za což se vyměřoval až trest smrti, bojkot protektorátního tisku. Mimořádně příznivý ohlas měly výzvy „dvou P“ - Pracuj pomalu! - Při růstu celkové zbrojní produkce, dík růstu počtu nasazených dělníků, klesala nepřetržitě produktivita práce. Dík sabotážím rostla i zmetkovitost výrobků, plýtvání cennými surovinami, též masové rozkrádání, vzdor krutým represím vůči přistiženým (opět až trest smrti). Výrazné a také trestem smrti postihované, byly sabotáže dodávek zemědělských produktů při růstu vymílání mouky „na černo“, ilegálních zabíjaček. Česká národní většina stále stupňovala pomoc ilegálním pracovníkům, uprchlým zajatcům i uprchlým pracovníkům na nucených pracech v Říši, rodinám perzekvovaných. Všechna hlášení o většinovém českém smýšlení, ať z nacistických či našich odbojových prostředí, se shodují v podstatném: drtivá národní většina nenávidí okupační režim. Je připravena proti němu povstat se zbraněmi v rukou, dokonce i bez nich, třeba s klacky a noži, jakmile by se přiblížila fronta. Tak tomu také ve vrcholové době května 1945 v Čechách a hlavně v Praze, bylo. Typická zpráva domova exilu konstatovala, že „snad není Čecha, který by necítil nejprudší nenávist ke všemu, co je německé“, že „zbloudilců mezi našimi lidmi je velice málo; přesto se však čeští lidé vyhýbají všemu, kde by příliš riskovali a teprve jistota, že nějaká akce chce a bude mít úspěch, lidi strhne“.

Do tohoto smýšlení a postoje se promítla zkušenost z brutálního potlačení otevřeného protiokupantského celonárodního vystoupení k výročí dne nezávislosti Československa 28. října 1939, nejvýznamnějšího aktu odporu první válečné fáze po hrdinské obraně Varšavy v září 1939! Tváří v tvář drtivé přesile okupanta musela demonstrace vystřídat konspirativní činnost, diverze, sabotáže a - volens, nolens „dvojí tvář“. Z „druhé strany“ to snad nejlépe pochopil ministr propagandy Ŕíše J. Göbbels. Ten se nedal oklamat lesem paží, vztyčených na Václavském náměstí k nacistickému pozdravu po Heydrichově likvidaci, když o Češích hovořil jako o lstvých, podlých, zákeřných „smějících se bestiích“... .

Je ovšem skutečností, že spojenci nejednou vyčítali naší exilové vládě, moskevské vedení KSČ, domácím komunistickým odbojářům malou odbojovou aktivitu, zejména ve srovnání s Řeky, Jugoslávci, italskými partyzány. I soudobí kritikové a hanobi-

telé rádi hovoří, bez elementární znalosti tehdejší situace, o zbabělé, poddanské české duši o mnichovanském kapitulantském benešovském komplexu a pod. K tomu nutná poznámka:

Československý odboj trval - s měnící se intenzitou a efektem po celých, skoro šest válečných let. Tedy nejdéle ze všech evropských odbojů! Přitom první „zakladatelská“ generace odbojářů byla likvidována skoro beze zbytku již k r. 1941-polovina r. 1942! V dalších třech letech nastupovala do boje za svobodu již druhá a třetí odbojová generace! Při tom na rozdíl od jiných okupovaných zemí, kde i po porážkách zůstalo mezi obyvatelstvem dost zbraní, v českých zemích tomu tak nebylo! Při závěrečných fázích války mělo něco málo ručních zbraní jen četnictvo a policie, aniž tu byl, byť nepatrný, přísun zbraní ze vzdálených spojeneckých front. Vzhledem k strategickému významu „protektorátu“ v samém středu Říše, kdy nacisté zvlášť pečlivě střežili průjezdnost vojenských transportů v severojižním a hlavně východozápadním směru, zde operovaly německé policejní i vojenské jednotky v počtu 15 tisíc mužů, přičemž jejich počet ku sklonku války vzrostl na 90 tisíc, též pro krytí zázemí obrovské, 900 tisícové Schörnerovy armády! Z řad 200 tisíc protektorátních Němců, často dokonale ovládajících češtinu, bylo nejvíc agentů, pronikajících do odbojových organizací, tlumočníků, ba přímo představitelů výslechového, strážního a mučícího aparátu, nehledě na stovky a tisíce řadových udavačů a slovnívh agentů provokatérů, řečeno spolu s Haškovým Švejkem, brettschneiderů. V úvahu nutno brát i vhodnost či nevhodnost terénu pro partyzánské a diverzní akce. U nás v Čechách (nikoli na Slovensku a vých. Moravě) bylo, na rozdíl od Řecka, Albánie, Jugoslávie, severní alpské Itálie, velmi málo horských a zalesněných krajin, tedy nevhodných pro partyzánský boj.

Poznámky k občanskému a komunistickému odboji

Nekomunistický, občanský odboj se neorganizoval na základě politických stran. Formovalo se několik center, která postupně směřovala ke spolupráci. Pouze v Politickém prostředí, vedeném původně Šámalem, Drtinou, Jírou a j. byly zastoupeny svými představiteli politické strany. Vojáci, tedy důstojníci a generálové formovali Obranu národa s postupně vznikajícím ústředím (původně generálové Bílý, Homola, Všetička, později plukovník Churavý). Legendou se stali tzv. „tři králové (tři mušketýři ), Balabán, Mašín, Morávek, vynikající zpravodajci. Ideou vojenského centra bylo vytvořit zakonspirovanou velitelskou strukturu ilegálních vojernských útvarů-pluků, divizí, zemských velitelství, sahajících až do jednotlivých důležitých míst. Mimo strukturu Obrany národa vznikala i řada jiných vojenských, zejména zpravodajských organizací. Další významnou centrální organizací byl Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, mezi jehož přední činitele patřili doc. J. Fischer a dr. K. Bondy. Na jejím počátku byla skupina opozičních intelektuálů uvnitř sociální demokracie, jež byla hlavním organizátorem manifestu na obranu republiky v r. 1938 pod názvem „Věrni zůstaneme“. PVVZ se pak postupně propracoval k požadavkům hlubokých politických, sociálních a strukturálních reforem. Postupně se s ním sbližovala jak Obrana národa, zvláště když se do čela dostala druhá, více levicová garnitura, než ta první, tak Politické ústředí, napojené na dr. Beneše a hluboce ovlivněné jeho názory o potřebě demokracie socializující! Spolupráce těchto odbojových organizací vedla k formování Ústředního vedení odboje domácího (ÚVODu), jež plnilo funkci koordinačního centra. Tmelem byl společný, vyhraněně levicový a přitom demokratický politický a sociální program.

Odbojový start komunistů byl ztížen nejen zatýkáním předních funkcionářů gestapem dle prvorepublikových policejních seznamů, jichž se zmocnilo hned po 15. březnu 1939 na policejních ředitelstvích. K ztížení přispěla i nesprávná linie Komunistické internacionály po uzavření sovětsko-nacistického paktu o neútočení v srpnu 1939. Vytýčena hesla „Za socialis-

tický 28. říjen“, „Za socialistické Československo“, „Za samostatné Slovensko“, „Za socialistické Slovensko“ a j. Tato hesla vycházela z tzv. přísně třídních hledisek; tedy z nepochopení, že „národní zájmy jsou nyní třídním zájmům nadřazeny a že boj za národní osvobození

zení je nutno vést v nejširší národní jednotě! Naštěstí však dávnější návyk KSČ používat zdravého rozumu a vycházet v praxi z daných podmínek zmírnil podstatně praktický dopad

mylných sektářských pokynů Kominterny. Konflikt s občanským odbojem takto, na rozdíl od Polska, nikdy nepřekročil meze pouhých ústních a písemných polemik! Nahrazením hesla socialistické revoluce heslem porážky nacistického Německa a postulátem obnovení Československé republiky v červnu 1941, v souladu s pozdějšími postuláty Košického vládního programu z dubna 1945, se otevřela cesta k užší spolupráci s nekomunistickým odbojem. V září 1941 byla uzavřena mezi ilegálním vedením KSČ a ÚVODem dohoda o vytvoření společného vrcholového orgánu odboje Národně revolučního výboru Československa. Společné prohlášení vyzývalo k rozhodnému boji proti nacistickému Německu. V souladu s vytvořením antihitlerovské koalice od Stalina přes Roosevelta až k Churchillovi, měla vzniknout i doma jednotná fronta od českého dělníka, rolníka, intelektuála až k vlasteneckému továrníkovi! NRVČ byl komunisty představen jako nový orgán obou odbojových směrů, jako „ústřední politický orgán národní války proti Hitlerovi“.

Aktivizace a sjednocení domácího odboje posilovalo i jeho pozici vůči zahraničnímu, tedy londýnskému i moskevskému odboji. Domácí odboj si nejen vydobyl více méně rovnoprávné postavení, ale měl v programu i vytvoření vlády z představitelů domácí resistence. To zajisté nevyhovovalo Stalinovi, jenž nikdy neměl valnou důvěru jak k domácím, sovětským, tak k zahraničním samostatně myslícím a jednajícím aktivistům. Ovšem ani londýnský exil se jen tak snadno nesmiřoval s tím, že by neměl hrát rozhodující úlohu v osvobozené republice. Vztah mezi domácím a zahraničním odbojem byl pak „vyřešen“ „druhou stranou“ - brutálními nacisty, krvavými „císařskými řezy“! Tedy téměř likvidací domácího, především nekomunistického odboje za „heydrichiády“! Jednání mezi oběma směry odboje se pak definitivně přeneslo do zahraničí. Tam se také rozhodlo o programu a rozdělení moci v nové republice při plném vyloučení domácího odboje (zajisté s výjimkou politické reprezentace Slovenského národního povstání).

„Heydrichiáda“ a její důsledky

Před příchodem Heydricha přibývá v hlášeních nacistických bezpečnostních služeb vážné znepokojení nad kritickou situací v „protektorátě“ a volání po posílení „biče“ v neprospěch „cukroví“. Protektorátní představitelé SS a Sicherheitsdienstu se tedy obrátili přímo na Hitlera se žádostí o radikální zásah vyjadřujíce obavy, zejména vzhledem k přípravám ilegální KSČ, že české země stojí na prahu povstání! Hitler neprodleně uvolňuje z funkce Neuratha a dosazuje do ní jakožto zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, šéfa Reichssicherheitsamtu (říšského bezpečnostního úřadu), generála SS a policie. Vedle čistky v protektorátní vládě (mj. zatčení a poprava předsedy vlády gen. A. Eliáše, ruského legionáře) dochází na jeho pokyn k postavení všech, kdož byli do té doby zatčeni pro podzemní činnost a nebyli ještě odsouzeni, před stanný soud s rozsudky smrti nebo doživotního vězení! Hlavní úder byl veden proti komunistickému podzemí, konkrétně proti II. ilegálnímu ústřednímu výboru KSČ a jím vedeným organizacím. Počet osob, zatčených od přepadení SSSR pro komunistickou činnost přesáhl 21 tisíc, zatímco před válkou KSČ měla v celém Československu přes 60 tisíc členů. Mnoho z nich bylo zatčeno, jak uvedeno výše, již bezprostředně po 15. březnu 1939 a uvrženo, ještě bez protinacistické činnosti, do koncentračních táborů (z předních Zápotocký, Dolanský, Kliment, Vodička a j.)

Téměř stejně tvrdě, ale s důsledky namnoze ještě těžšími, byl zasažen odboj nekomunistický. Na podzim 1941 zničena téměř celá jeho síť, včetně již druhé vedoucí garnitury, z níž se zachránili jen jednotlivci. Silně bylo postiženo Politické ústředí, vedoucí činitelé PVVZ i

jejich hlavní spolupracovníci na Moravě. Na popraviště šli představitelé vojenské „Obrany národa“ v čele s generály Vojtou a Bílým. Situace ÚVODu se stávala kritickou, neboť i četné místní skupiny a organizace byly zlikvidovány, nebo se rozpadly. Nicméně nedošlo v říjnu 1941 k poklesu odporu, ale naopak, v tomto měsíci je zaznamenán, ve srovnání se zářím, značný vzestup, jímž vrcholí celý dosavadní vývoj českého odboje! Teprve v dalších

měsících akcí ubylo, avšak jejich počet vcelku neklesal pod úroveň léta 1941. Heydrichovo řádění bylo výstižně pojmenováno „časem natažené pistole“. Za Heydricha začalo urychlené (1. 10. 1941) provádění „Endlösungu“ českých židů.

Donedávna oficiální učebnici „Dějin zemí koruny české“, jež popisuje činnost každého kněžského řádu od 10. století, to vůbec nestálo za zmínku... .V těchto kontextech nutno hodnotit rozhodnutí exilové vlády likvidovat Heydricha jako rozhodnutí především z ohledů politických! Likvidací jednoho z nejpřednějších evropských katanů se nepochybně zvýšila prestiž Československa, jeho vlády na mezinárodním poli. To bylo mimořádně důležité v souvislosti s probíhajícím jednáním s Británií o odvolání Mnichova a garantování předmnichovských hranic Československa. Vedle toho chtěl dr. Beneš ztížit situaci kolaborantské protektorátní vlády a především torpédovat snahy, také britských, stále vlivných mnichovanských kruhů o zachování českých zemí v předpokládané budoucí demokratické německé sféře vlivu; tedy pro případ, že by došlo ke kompromisu mezi válčícími mocnostmi, jehož bylo třeba se obávat ještě nejméně do ledna 1943, kdy teprve Churchill a Roosevelt v Casablance vyhlásili nacistickému Německu totální válku, až do zničení nacistického režimu a bezpodmínečné kapitulace před všemi spojenci, včetně SSSR.

V době, kdy nacisté postavili mezi jednotlivé porobené národy celou soustavu „železných opon“, jimiž chtěli jednotlivá národní hnutí navzájem izolovat, měl atentát, jehož nebylo možno utajit, velký povzbudivý vliv na celou evropskou resistenci! Padly nacistické lži o českých zemích jako o oáze klidu a loajality. Celý svět byl upozorněn na naléhavý požadavek obnovení československé svobody, k němuž se vlády západních států, v protikladu k SSSR, dosud chovaly rezervovaně. Británie již 5. srpna 1942 oficiálně vyhlásila neplatnost mnichovského mocenského diktátu! Jeden z hlavních cílů československého národně osvobozeneckého boje byl takto dosažen! Stalo se tak přes ostrý protest vůdce německé sociálně demokratické emigrace W. Jaksche.

Nicméně i negativní důsledky atentátu byly tehdy mimořádně závažné, pro vnitřní odboj až tragické. Atentát byl totiž proveden v předvečer nikoli porážek, nýbrž nových, závažných úspěchů Německa: (proniknutí k Volze a na Kavkaz na podzim 1942) Odboj byl doslova zaskočen v situaci, kdy nebyl připraven ani na akci samotnou, ani na její možné faktické následky. Toto se týká obou spolupracujících odbojů, občanského i komunistického.

Rychle následovalo dalších 1 800 rozsudků smrti. Povražděni všichni dopadení parašutisté, zejména atentátníci na Heydricha a celá podzemní síť, jež s nimi spolupracovala, skupina Jindra, síť na Pardubicku, Síť organizace ÚVODu, již Heydrichem vážně zdecimovaná, nyní prakticky přestala existovat.

Byla zlikvidována mimořádně důležitá a dosud velmi úspěšná zpravodajská („tři mušketýři“) a také sabotážní složka odboje. Z politického ústředí a někdejších rozsáhlých organizací PVVZ, či Obrany národa, zůstala nyní jen navzájem izolovaná torza. V období po heydrichiádě gestapo dokončilo také likvidaci II. ilegálního ústředního výboru KSČ. Masový teror proti obyvatelstvu kulminoval vyvražděním lidického a ležáckého mužského obyvatelstva, uvržením žen do koncentračního tábora, dětí na „převýchovu“ do říšských a českoněmeckých rodin. Trestem smrti bylo trestáno schvalování atentátu na Heydricha a jakákoli pomoc (zejména ukrývání) ilegálních pracovníků. V historii evropské resistence lze těžko najít podobný příklad, že by bylo národní odbojové hnutí zdecimováno v takovém rozsahu a v tak krátké době, jak se to stalo tehdy v českých zemích!

Bilance československého přínosu k vítězství nad nacismem

Mnichovský velmocenský diktát zabránil tomu, aby čs. armáda v koalici s Francií a

SSSR rozdrtila tehdy ještě velmi slabou Wehrmacht. Takto, žel, naše zahraniční armáda nepředstavovala až do poloviny r. 1944 ani desetinu počtu čs. legií z dob první světové války. Do té doby ve Francii, Anglii, v severní Africe, v SSSR a znovu ve Francii (1944) bojovaly po spojeneckém boku jen malé jednotky. Největší z nich, československá jednotka v SSSR, stále početně sílící až v armádní sbor, prošla v urputných a obětí plných bojích u Sokolova, v Kyjevě, u Bílé Cerekve, Žašova, Rudy k hranicím republiky u dukelského průsmyku. Postupovala dále spolu se sovětskými jednotkami napříč Slovenskem na Moravu, k Ostravě a Olomouci. Zde ji zastihla definitivní německá kapitulace. Ku konci války dosáhla bojující československá armáda počtu 60 tisíc mužů i žen. V bojích od 8. září 1944 do května 1945 ztratil sbor 13 600 mrtvých, nezvěstných a raněných vojáků, z nichž 3 600 přineslo oběť nejvyšší. Čs. armáda osvobodila na 500 polských, slovenských, moravských obcí, překonala na československém území bojem vzdálenost asi 400 km a dobyla 14 nepřátelských obranných linií. Podle neúplných údajů čs. vojáci vyřadili 14 tisíc mrtvých a zajatých Němců.

Zvláštního ocenění si zaslouží naši letci, operující po anglickém boku na západní frontě. Jen do konce r. 1942 sestřelili víc, než 370 strojů Luftwaffe, z toho 56 pouze od srpna do října 1940, kdy kulminovala osudová bitva o Británii.

Momořádně čestné místo v dějinách druhé světové války má naše zpravodajská síť operující doma, v exilu, dokonce ve zpravodajských orgánech Wehrmachtu (Abwehr). Spojencům, nejvíce Británii a SSSR dodávala přesné, několikrát prověřené informace o přípravě všech hlavních válečných bitev nacistickým generálním štábem!

Náš celkový válečný přínos takto nutno hodnotit vysoko, především nikoli z kvantitativních ale z kvalitativních hledisek.

K specifice československého odboje na Slovensku

Dík relativně příznivému národohospodářskému vývoji převyšovala životní úroveň slovenské národní většiny v prvních letech války úroveň většiny okolních zemí. Ve srovnání s nacistickým řáděním v sousedním okupovaném Polsku, ale i v „protektorátě“ se jevilo pronásledování opozice na Slovensku jako relativně umírněné. Nicméně v průběhu války rychle rostoucím tempem narůstal protirežimní odpor a odboj, který vyústil ve Slovenské národní povstání koncem srpna 1944, na němž participovalo téměř 100 tisíc vojáků (slovenské) československé armády a partyzánských oddílů.

Vůdčí politická reprezentace slovenského národa - představitelé slovenských opozičních stran občanských a evangelické církve (za všechny jmenuji alespoň Lettricha, Ursínyho, Joska), pátý ilegální ústřední výbor KSS v čele se Šmidkem, Husákem, Novomeským, vytvořili již ku konci roku 1943 společný celonárodní odbojový orgán Slovenskou národní radu. Ta se rozhodla spoluformovat obnovenou Československou republiku jako společný stát Čechů a Slováků na principu rovný s rovným. V pozdějších moskevských a košických jednáních v r. 1945, prezident dr. Beneš a nekomunistické české strany, ctící vůli slovenské národní většiny, ustoupili od svých původních čechoslovakistických stanovisek. Košický vládní program z dubna 1945 pak princip rovného s rovným stvrdil.

Luďácký režim se definitivně, neodvratně zdiskreditoval kolaborací s nacismem až do jeho neblahého konce. Výmluvným symbolickým dokladem toho bylo, že v pokořené a odbojářskou krví zbrocené Banské Bystrici, sloužil děkovné bohoslužby „za porážku bolševismu“ při účasti loutkového prezidenta - kněze J. Tisy, arcibiskup Škrábik a mši na varhany doprovázel esesácký velitel-hrdlořez Höffle... .

Vojenské porážky Slovenského národního povstání a uvíznutí karpatodukelské operace Sovětské armády zneužívají někteří ze soudobých nekvalifikovaných výletníků do dějin

poukazem na jeho zbytečnost a obrovské ztráty na životech jeho účastníků. Je to pohled zkreslující, zcestný. Šlo o druhé největší povstání v týlu nepřítele v Evropě za druhé světové války, odolávající nepřátelské přesile po dobu dvou měsíců! Představovalo cennou pomoc byť nezdařené sovětské ofenzivě. Rozhodně nebylo „zbytečné“!. I jím bylo válečné utrpení národů Evropy zkráceno!

Nesmírný byl však především politický význam Slovenského národního povstání. Bez jeho bezvýhradného přihlášení se ke společnému státu Čechů a Slováků, hrozilo velmi reálné nebezpečí, že Spojenci budou se Slovenskem jednat jako s ostatními poraženými německými satelity, nikoli jako se součástí spojeneckého Československa!

Vytvořily se podmínky pro hluboké, sociální, politické, kulturní proměny, jež v následujícím více než čtyřicetiletém období vedly ve všech rozhodujících ukazatelích téměř k vyrovnání dříve zaostalého Slovenska na úroveň českých zemí. Došlo k všestrannému upevnění slovenské státnosti v rámcích pozdější, od r. 1968 federativní Československé republiky. Takto dovršeno slovenské národní obrození, započaté v úzké spolupráci s Čechy ještě v dobách Rakouska-Uherska a vcelku úspěšně pokračující v době první republiky. Válečná porážka Německa zažehnala reálnou hrozbu genocidy obou národů, českého i slovenského dle nacistických perspektivních plánů. Nezdar utrpělo i válečné úsilí Vatikánu (viz moji publikovanou již studii) o uspořádání evropských záležitostí dle vlastních tmářských, polo-

středověkých konzervativních představ.

V kontrastu s uvedeným již víc, než třináctileté odloučení obou bratrských národů, zaviněné českou i slovenskou nacionalistickou skupinou restaurátorů kapitalismu, prokázalo, že se znovu ve všech směrech rozevírají vývojové „nůžky“ a prohlubuje se dříve zacelovaná propast mezi nimi!

Nakonec uvádím jen nezbytnou poznámku k závěru války v českých zemích: Od března 1945 bojovalo v českomoravském prostoru v několika družinách celkem asi 7 500 partyzánů. Povstání českého lidu v prvních květnových dnech se účastnilo asi 100 tisíc lidí. V bojích padlo nebo bylo nacisty zavražděno kolem 8 000 lidí. povstání nesporně přispělo k tomu, že v závěrečných fázích válečných operací mohla Sovětská armáda rychleji obklíčit a rozdrtit, zajmout víc než milionovou armádu Schörnera a Rendulitsche v českomoravském a rakouském prostoru.

K přípravě a přijetí Košického vládního programu

K moskevským programovým jednáním v březnu 1945 a k jednáním v dubnu 1945 v Košicích zajisté nemohli být přizváni přední reprezentanti domácího odboje v okupovaných českých zemích, na rozdíl od reprezentantů slovenských. Nicméně se i jejich stanoviska promítla do některých důležitých programových partií. Kupř. zejména do rozhodnutí o odsunu převážné většiny čs. Němců s výjimkou antifašistů, do kapitoly pojednávající o konfiskaci majetku nacistů, zrádců a kolaborantů i do rozhodnutí postavit před soud přední představitele protektorátní vlády a loutkové vlády slovenské. Také zásluhou obou domácích odbojů, českého i slovenského, byl zakotven systém zdola vytvářených národních výborů na všech stupních lidosprávy a zamítnuta prvorepubliková nedemokratická instituce státem stanovených okresních hejtmanů s velkými pravomocemi. Na základě seriózních studií lze soudit, že kdyby byl sám odbojový domov, nekomunistický i komunistický, formoval program nové vlády, byl by tento program již překročil v Moskvě stanovený (březen 1945), obecně správný rámec národní s demokratické revoluce! Byl by zajisté požadoval znárodnění bank, peněžních ústavů a velkého průmyslu, jak se stalo a realizovalo k 28. říjnu 1945! x x x

Československou občanskou i komunistickou politickou reprezentací za války i po jejím skončení žádaná a pro Evropu a svět žádoucí trvalá spolupráce zemí vítězné antinacistické a

antijaponské koalice, byla - žel - vystřídána studenou válkou a sérií lokálních válek horkých, horečnatým zbrojením, hrozícím světu termonukleární katastrofou.

Hrdinství i tragedie polského protinacistického odboje (1939-1945)

Autoritatvní, militaristický, nesmiřitelně antisovětský „sanační“ polský režim v čele s maršá-

lem Rydz-Smyglim a ministrem zahraničí plukovníkem Beckem nese plnou odpovědnost

za rychlou a totální válečnou porážku Polska a jeho proměnu v bezprávnou německou kolonii.

Již předcházející diktátor, maršál Pilsudski, opouštěl dosavadní spojenectví s Francií a přimkl se - přátelskou smlouvou v r. 1934 k již nacistickému Německu. V době Mnichova 1938 pak ultimativním požadavkem připojení dosud československého Těšínska vystupuje beckovské Polsko již jako přímý spojenec Hitlera při předpokládaném společném protisovětském válečném nástupu. Svědčí o tom mj. podrobně propracované polské válečné protisovětské plány, jakož i smutná skutečnost s tragickými následky, že o plánu obranné protiněmecké války začal polský gen. štáb teprve uvažovat až od února 1939, tedy až po vytýčení německých územních požadavků! Beckovské Polsko přispělo měrou vrchovatou k ztroskotání anglo-francouzsko-sovětských jednání o válečném protinacistickém spojenectví v létě 1939 (viz má předchozí studie).

Polsko-německá válka

O jejím výsledku bylo prakticky rozhodnuto již v prvních šesti dnech od jejího zahájení 1. září 1939 obklíčením a zničením hlavních polských sil soustředěným úderem ze tří stran. Polské pěší divize s koňskými potahy, jezdecké brigády, zajisté obratně švihající mečem, početně slabé letectvo, kde sotva 10% strojů odpovídalo moderním požadavkům, nemohlo odolat osminásobné přesile agresora v tancích, sedminásobné v protitankovém, čtyřnásobné v ostatním dělostřelectvu. Současně s porážkami na frontě se začal fakticky hroutit státní aparát sanačního režimu, což vyvrcholilo již 17. září 1939 útěkem vlády do Rumunska. Nicméně neodpovídá pravdě německé tvrzení o pouze 18denní válce; boje trvaly plných 28 dní. Tvrdě se bránila zejména Varšava (do 27. září), kde byly vytvořeny z iniciativy odborových organizací dělnické bojové prapory, do nichž neprodleně nastupovali i z věznic propouštění komunisté. Takto se obrana proti nacistickým agresorům stala pro celý polský národ skutečně celonárodní, spravedlivou, osvobozeneckou. Nacistická armáda ztratila na padlých a raněných přes 40 tisíc mužů, tolik, kolik činil úhrn německých ztrát ve všech dalších taženích, včetně výsadkářského obsazení Kréty na jaře 1941! Ke zničení polské pěší divize bylo třeba tři a půl krát tolik střeliva, než k rozbití daleko lépe vyzbrojené, leč demoralizované divize francouzské na jaře a v létě 1940. 17. září, před překročením rumunských hranic, sanační vláda stačila ještě vyhlásit válečný stav se SSSR, jehož jednotky - vzhledem k faktickému rozpadu polského státu - překročily hranice v zájmu početného ukrajinského a běloruského obyvatelstva, přičleněného k Polsku v r. 1921, po porážce Sovětské armády. S tímto vládním rozhodnutím nesouhlasil velitel obrany Varšavy gen. Rommel, který ještě téhož dne dal velitelům východních vojenských okruhů pokyn, aby sovětskou armádu považovali za spojeneckou. Tak tomu i bylo. Do německého zajetí až po urputném odporu padlo 420 tisíc vojáků, zatímco do sovětského zajetí se -zpravidla dobrovolně - vzdalo kolem 180 tisíc polských vojáků. Kupř. polská posádka bránící do 20. září Lvov, se vzdala nikoli Němcům, nábrž Sovětské armádě.

Většina Bělorusů a Ukrajinců, ale i Poláků se zpočátku chovala k sovětské moci přátelsky. Žel, stalinská politika násilného zavádění kolchozního systému, deportací celých velkých skupin obyvatelstva do táborů nucených prací, kulminující násilnou smrtí příšlušníků veliteltelského sboru (Katyň - asi 16 tisíc) utvrzovala polskou exilovou vládu i veřejnost, že

lepší budoucnost Polska může být zabezpečena jen válečnou porážkou jak nacistické-

ho Německa, tak i SSSR.

Nicméně šlo o srovnávání nesrovnatelného. Uvádím k tomu několik podstatných,

jak soudím, nevyvratitelných faktů.

Genocidní řádění okupantské nacistické moci

Na rozdíl od „protektorátu“, nacisté neodložili konečné řešení osudů polského národa až

na poválečnou dobu. K brutální masové genocidě přikročili neprodleně po válečném vítězství, byť si kladli časově limitované postupné cíle. Na území připojeném bezprostředně k Říši a předurčeném k neprodlené germanizaci, žilo až dosud 11 milionů Poláků a pouze asi 600 tisíc Němců. Zde ještě v průběhu válečné operace docházelo k stovkám až tisícům hromadných, většinou veřejných poprav. Desetitisíce obětí několika vln hromadného zatýkání byly většinou odesílány do koncentračních táborů, odvlékány na nucené práce do Říše, vypovídány do první německé kolonie „Generalgouvernementu“, kde žilo a živořilo pod přímou říšskou správou bez elementární právní ochrany, kolem 16 milionů Poláků. Zde okupanti rozbili politické složky někdejšího správního aparátu, avšak některých jeho částí (část policie, technické složky) použili jako složek pomocných, působících pod dozorem a vedením německým. Při „Endlösungu“ se měl i generální gouvernement stát - cituji Hitlera - „zemí tak německou, jako Porýní“ ! Většina Poláků, kteří by vůbec přežili válku, měla být přesídlena na západní Sibiř, ostatní určeni k vyhlazení. Na polském území bylo zřízeno přes 200 koncentračních táborů, včetně vyhlazovacích, jako Osvětim u Krakova a Majdanek u Lublinu. Z celkem 3 200 tisíc Židů v hranicích předválečného Polska přežily válku ledva

2 %, tedy asi 64 tisíce. Počet polských vězňů koncentračních táborů se odhaduje na 2-3 miliony, z nichž jen 863 tisíc válku přežilo. Polsko ztratilo celkem přes 6 milionů obyvatel, z toho pouze 10,7% v důsledku přímých válečných akcí.

Ještě v r. 1941, před počátkem velkých transportů z SSSR, představovali Poláci asi 55% cizích dělníků v Německu.

Takto brutální metody nacistických okupantů v dobytém Polsku nemohly ani v nejmenším napomáhat rozvoji kolaborace, jako tomu bylo u nás a nakonec se projevily i v rozsahu a metodách polského podzemního odporu., jenž patřil, ovšem až od konce r. 1943, k nejrozsáhlejším v okupované Enropě vůbec! Okupantům sloužil za materiální prospěch pouhý zlomek totálně demoralizovaných kriminálních, sadistických živlů, jaké se najdou v každé společnosti. Ovšem poměrně pozdní datum vrcholového odboje souvisí úzce s politikou exilové vlády a jejím působením na míru aktivizace domácího odporu a odboje.

Jednoznačná odbojová dominace exilové londýnské vlády do konce r. 1943

V řadách polského exilu probíhal od počátku velmi ostrý mocenský zápas mezi stoupenci někdejší opozice (endece) a dříve diktátorsky vládnoucí sanační klikou.. Generál Sikorski, příslušník endece, jenž ve svých rukou soustředil značnou část výkonné moci, však byl nucen chtě-nechtě ke značným kompromisům se stále silnou sanací (politikové, většina vysokých důstojníků a generálů, ryze beckovský diplomatický sbor). Jádro vlády představoval blok středu a pravice,opírající se hlavně o předválečnou opoziční Stranu práce, v podstatě křeťansko-sociálního zaměření a spolupracující s osobnostmi, jež byly přímo členy, nebo inklinovaly zejména k Národní demokracii, Rolnické straně lidové a Polské straně socialistické. Pro takovou vládu bylo bez diskusí obnovení předválečných hranic, včetně území, obydlených Ukrajinci, Bělorusy, Litevci, Čechy (Těšínsko). Navíc se předpokládalo připojení Východních Prus, a Opolského Slezska. Jedním ze základních kamenů polské politiky byla myšlenka vybudování středoevropské federace s protisovětským ostnem, jejímž jádrem by byl polsko-československý blok, zajisté s polskou, výrazně politicky pravicovou dominací. Takto posílené Polsko by mohlo aspirovat až na vládu „od Baltu po Černé moře“ v případě válečné porážky SSSR, či jeho vážného oslabení. Čs. exilová vláda zpočát-

ku s konfederací souhlasila, ovšem při výrazné snaze dr. Beneše protisovětský hrot v zájmu příznivého budoucího předpokládaného válečného vývoje otupit až vyloučit, což se také po vstupu SSSR do války realizovalo. Utopické představy polské politické reprezentace sice po pádu Francie zeslábly, ale ne příliš a v rozličných podobách se konzervovaly i v situaci, kdy

západní spojenci již plně doceňovali, že SSSR bude významným spoluformovatelem podoby poválečné Evropy.

V souvislosti s nerealistickými představami se těžiště organizace polské podzemní činnosti doma přesouvalo stále více na úsek vojenský. Již bezprostředně po pádu Varšavy byl koncem září 1939 založen Svaz ozbrojeného boje z řad důstojníků z povolání. Tato organizace, známější pod názvem Zemská armáda (Armija krajowa - AK) se měla podle dispozic vlády stát ústředním orgánem odboje. Rozhodující pozice doma i v zahraničím vedení armády zaujali vojáci z povolání, skoro vesměs pravicové sanační orientace. V zahraničí měl ve vládě rozhodující vliv sanační vůdce gen. Sikorski, doma pozdější velitel Varšavského povstání v srpnu 1944 gen. Komorovski.

Bylo by nesprávné bagatelizovat obrovský organizační výkon, jakým bylo formování celé sítě konspirace AK nejen na půdě „generálního gouvernementu“, ale i na územích přičleněných k Říši, zčásti i na územích, přičleněných k SSSR s převahou polského obyvatelstva (města Wilnjus, Lwow, Grodno, Bialystok, Stanislawow, Drohobyč a j.) Organizační síť, vybudovaná vojensky až do okresů a míst, zajišťovala mj. rychlou funkci zpravodajské sítě, jež prokázala spojencům řadu vynikajících služeb.(Například veledůležité informace o laboratořích V-1 v Peenemünde, doprava součástí V-2 z Polska do Velké Británie a j.)

Nicméně, jak ukázáno výše, čs. zpravodajská síť přispěla zejména poskytováním zpráv o přípravě německých ofenziv SSSR, celkovému spojeneckému válečnému vítězství více! A nejen to! Polská zpravodajská služba (dle známého „přání otcem myšlenky“) informovala v předvečer války z gruntu falešně W. Churchilla, že nacistický parní válec rozdrtí sovětskou armádu maximálně do 6-8 týdnů. E. Beneš v knize „Paměti“ uvádí svůj rozhovor s anglickým premiérem, při němž - s využitím našich zpravodajských služeb - vyvrátil skepsi gen. Sikorského a roptýlil chmury Churchillovy. Bezprostředně následující historie stvrdila jeho názor jako pravdivý! SSSR se ukázal schopný odolat počátečnímu válečnému náporu nacistů a vytvořit předpoklady pro pozdější konečné válečné vítězství spojenců!

Hlavní úsilí dobře orgaizované, posléze téměř půlmilionové AK až do Varšavského pov-

stání v srpnu 1944 nesměřovalo k aktivnímu boji proti okupantům. Probíhala pouze příprava a výcvik kádrů. Ty měly být zasazeny teprve v rozhodujícím momentu přiblížení se západní fronty, aby umožnily ovládnutí země orgány vlády v exilu! Až do vítězné sovětské ofenzivy v létě 1944 od běloruského „balkonu“ k Visle a Sanu, pobalstskému Němenu, polská exilová vláda nepředpokládala, že by Sovětská armáda vstoupila na území předválečného Polska dříve, než armády anglo-americké. Zajisté uvítala ještě předtím Churchillovo úsilí na teheránské konferenci (sklonek r. 1943) otevřít frontu raději v „měkkém balkánském podbříšku Evropy“ ( než - již dříve spojenci dohodnutou - frontu západoevropskou. To s nadějí, že rychlý spojenecký postup ve vídeňském a budapešťském směru umožní spojení polského odboje se západními spojenci v týlu nacistických vojsk, bránících se na východní frontě. Američané, jak vojáci, tak politikové, však Churchillův požadavek odmítli nejen z důvodů politických. Němci by totiž k odražení spojenecké balkánské invaze museli stáhnout z východní, sovětské fronty nejméně 80 divizí z dosavadních 220 a navíc vyčlenit ze záloh dalších nejméně 20-30 divizí. Sovětská armáda by takto mohla poměrně snadno pronikat v hlavním evropském směru Minsk-Varšava-Berlín možná až do Porýní bez německého ohrožení jejího jižního boku. Naopak spojenecká ofenziva mohla snadno uvíznout v alpských předhůřích severně od Terstu.

Polská národní většina - tradičně od dob dělení Polska v druhé polovině 18. století jak ostře protiněmecká, tak i protiruská - navíc po prožitcích polsko-sovětské války 1920-21 a

po následných prožitcích paktu Ribbentrop - Molotov ze srpna 1939 v podstatě vzala za svou koncepci exilové vlády o potřebě boje proti dvěma smrtelným nepřátelům polské státnosti. To ovšem bylo v příkrém kontrastu s realitou válečné situace již po Stalingradské bitvě 1942-43, ještě více po vítězství Sovětské armády v kurském oblouku v létě 1943, nejzřetelněji pak v průběhu letní a podzimní ofenzivy 1944, jež znamenala průnik Sovětské armády k Visle, Sanu, Němenu!

Takto k létu a podzimu 1944 stála polská exilová vláda před dilematem: zahájit neprodleně jednání o sestavení společné vlády s domácím komunistickým a komunistům blízkým odbojem; také s představiteli onoho Sovětského svazu, s nímž se cítila být ve válečném stavu, o snesitelném „modu vivendi“, nebo tak neučinit a zmizet beze stopy v „propadlišti dějin“!

Také po britském a (slabším) americkém naléhání se polská exilová vláda rozštěpila: Většina setrvala na vyhraněně protisovětských a protikomunistických stanoviscích , menšina v čele s vůdčím představitelem polské lidové (rolnické) strany Mikolaczykem zahájila v srpnu 1944 v Moskvě rozhovory s polskou levicí o vytvoření společné polské vlády. Domácí polský odboj v čele s AK podpořil jednoznačně exilovou polskou vládu a současně přípravu a realizací varšavského povstání v srpnu 1944 se pokusil zlepšit vyjednavačské pozice jinak odmítaného Mikolaczyka.

Za stále zostřovaného okupačního teroru se stávalo rozhodující otázkou, kterému ze dvou vyhraněných center odboje se podaří získat rozhodnou politickou podporu a uznání národní většiny pro svou strategii odboje, a hlavně strategii polské národní budoucnosti po dosažení spojeneckého válečného vítězství.

Orientace polských levicových sil na novou národní frontu odboje

Tragické, dodnes dostatečně neobjasněné rozhodnutí Kominterny z popudu Stalina o rozpuštění Komunistické strany Polska na jaře 1938 mělo v mnoha směrech nedozírné negativní následky. Téměř všichni její vůdčí představitelé se stali obětmi provokací ježovsko-berijovského bezpečnostního aparátu. Proto po okupaci Polska se jen nepočetné komunistické a levicově smýšlející skupiny a organizace staly iniciátory spontánního sabotážního hnutí. To ovšem již v druhé polovině r. 1941 nabylo dosud nevídaného rozsahu. Mladá komunistická inteligence již v září 1941 založila ve Varšavě Svaz osvobozeneckého boje, působíci i v Krakově, Lodži, Radomi a j. Dosaženo spojení i s levicovými socialisty, lidovci (zemědělská strana) a odboráři. Silného organizačního vzrůstu s širokými kontakty dosáhlo i Sdružení přátel SSSR. Svaz se orientoval na širokou národní frontu a v tomto smyslu podporoval i exilovou vládu Sikorského v její politice organizování polské armády v SSSR, přičemž současně vyzýval k bdělosti a kritickému poměru k ní.

Na sklonku r.. 1941 čítaly komunistické organizace v okupovaném Polsku asi 5-6 tisíc členů a přikročily již k organizování prvních partyzánských oddílů, zčásti za spoluúčasti prvních uprchlých sovětských zajatců. Rozsáhlejší bojovou činnost rozvinuly v průběhu r. 1942-43 oddíly Lidové gardy (Gwardii ludowe - GL) spolu s dalšími ozbrojenými organizacemi, zvl. s oddíly lidoveckých Rolnických praporů (Bataliony chlopske - BCH) i s místními oddíly AK. Naopak, vedení AK odmítlo vést proti okupantům partyzánský zápas a účasti svých místních oddílů na něm zabraňovalo. Rovněž tak diverzní a sabotážní činnost na železnicích.

Byť neoficiálně se ozývaly hlasy, že naopak, kolejnice by se měly namazat, aby se Němci snáze dostávali na protisovětskou frontu... .

Zcela oficiálně pak nejvyšší velitel AK, pozdější hlavní iniciátor a vedoucí představitel Varšavského povstání v srpnu r. 1944 gen. Bór Komorovski v polovině r. 1943 na zasedání vrcholného koaličního politického orgánu „prolondýnských“ stran prohlásil, že „ AK nemůže vyvolávat povstání proti Němcům, dokud tito drží ruskou frontu a tím Rusy daleko od nás“. Určil naopak za úkol AK „klást ozbrojený odpor ruským vojskům vstupujícím do Polska...“.

5. ledna 1942 se ve Varšavě konalo ilegální shromáždění iniciativní skupiny, formované v létě 1941 v Moskvě a vysazené ke konci r. 1941 v Polsku a domácími činiteli Svazu osvobozeneckého boje, skupiny „Proletariusz“, Sdružení přátel SSSR a dalších levicových organizací. Zde byly formálně založena Polská dělnická strana (PPR) jako kontinuitní s předválečnou PKS. Nová strana si teprve musela vydobýt místo v polském okupačním podzemí, získat autoritu politického celospolečenského činitele. Tento proces trval v podstatě do kon-

ce r. 1943, spíše však až do první poloviny r. 1944, tedy až neúnosně dlouho, zejména ve srovnání s Československem. Zde KSČ od vypuknutí německo-sovětské války hrála v odboji jednoznačně dominantní roli a jěště předtím, 1939-41, přinejmenším roli nezanedbatelnou!

V letech 1942-1944 (do léta) nabízel ÚV Polské dělnické strany několikrát domácí delegatuře exilové vlády spolupráci jednotek AK a GL, vesměs bez pozitivní odezvy. Taktéž ztroskotaly jeho návrhy na akční dohodu mezi všemi politickými stranami podzemí, vyjma sanace a krajně pravicového fašizujícího, rasistického Národně radikálního tábora (ONR) a na formování domácí vlády, jež by řídila celostátní povstání proti nacistickým okupantům a bezprostředně po osvobození uspořádala demokratické volby do Ústavodárného národního shromáždění.

Naopak, londýnské podzemí v Polsku požadovalo faktickou politickou kapitulaci: uznání vlády v exilu a jejích exponentů doma za jediné legální reprezentanty polské státnosti i prohlášení o naprosté nezávislosti Polské dělnické strany na „nepolských dispozičních střediscích“, prohlášení o odhodlání k nekompromisnímu boji s „absolutně každým nájezdníkem“ na území Polska a uznání neporušitelnosti hranic Polského státu z doby před vypuknutím války. Polská dělnická strana byla takto donucena opřít se o koncepci vytvoření nové národní fronty z levicových demokratických elementů polské společnosti. Takto tváří v tvář stále se stupňujícímu řádění nacistických okupantů se současně prohlubovalo již nesmiřitelné nepřátelství mezi oběma domácími i zahraničními odboji, dvěma antinacistickými armádami i konflikt mezi sovětskou a polskou exilovou vládou. K poslednímu přičleňuji poznámku:

Během Sikorského - ještě přátelské - návštěvy v SSSR (prosinec 1941) svolila sovětská vláda k evakuaci části polské armády, asi 25 tisíc mužů. Zároveň došlo k dohodě, že většina polské armády na území SSSR v počtu asi 7 divizí bude zasazena do bojů po boku Sovětské armády!

V rozporu s tím - dávno před „Katyňským případem“ a následným přerušením diplomatických styků (25. 4. 1943) - prosadila polská vláda a velení jednotek v SSSR u sovětského vedení odchod celé, již všestranně vycvičené polské armády do Iránu v

srpnu 1942, kdy ustupující Sovětské armádě bylo nejhůře! Tato armáda čítala již úctyhodných 86 tisíc vojáků! SSSR nato neprodleně a zdůvodněně zastavil činnost polských vládních odvodních komisí a o něco málo později umožnil Svazu polských vlastenců v SSSR (ZPP) formování nejprve jedné, Kosciuzskovy, později i dalších divizí, bojujících po boku Sovětské armády od října 1943 (běloruské Lenino) až do nacistické kapitulace, mimo jiného v Gdaňské, Pomořanské, Berlínské a Pražské (Mělník) operaci. V té souvislosti uvádím růst počtů polské armády: Ku konci r. 1944 dosáhlo polské vojsko počtu 286 tisíc vojáků. K závěru války představovala pak polská armáda velkou sílu, celkem kolem půl milionu vojáků!

V letech 1944-45 se změnil poměr sil mezi Armijou Krajovou a Gvardijou Ludovou v zádech německé fronty ze stavu 10 : 1 na 4 : 1 (400 tisíc ku 100 tisícům bojovníků - to proti létům 1939-43). Ještě před ofenzivou Sovětské armády v lednu 1945 operovaly na levém břehu Visly dvě polské partyzánské brigády vedle početných partyzánských oddílů, čítajících od 100 do 300 lidí po celém území dosud neosvobozeného Polska, s výjimkou hornoslezské průmyslové oblasti, kde odboj zůstal omezen na jednotlivé diverzní akce, obdobně jako tomu bylo na našem Ostravsku.

Andersova armáda byla od r. 1943 zasazena do vleklých a krvavých bojů v Itálii, kde ji v poříčí Pádu zastihla kapitulace 25 divizí Wehrmachtu pod vedením maršála Kesselringa.

V západní historické literatuře, po převratu r. 1989 i u nás, nabylo i na intenzitě tvrzení, že Sovětská armáda úmyslně zastavila po vypuknutí Varšavského povstání v srpnu 1944 své operace. Chybí ovšem, a provždy bude chybět to hlavní : důkaz, že sovětské velení vůbec zamýšlelo v rámci běloruské operace překročit čáru Visly, kterou nacisté pečlivě opevnili a připravili jako velice pevnou obrannou linii.

Pokud zpravodajský aparát AK získával informace, že v posledních dnech července se situace Němců stabilizovala, ba dokonce podnikají protiúdery, bylo rozhodnutí o povstání stále odkládáno. Ještě v poledne 31. 7. odmítl štáb AK zahájit povstání. Teprve pozdě odpoledne 1. srpna 1944 na základě neověřené zprávy (nakonec prokázána její falešnost), že sovětské tanky obsadily místa bezprostředně na východ od předměstí Praga, dal. gen. Bór - Komorovski rozkaz k zahájení povstání.

Praga byla osvobozena až 17. září po speciálně připravené sovětské ofenzivě na pomoc povstalcům. Všechny pokusy, především jednotek Kosciuzskovy divize o vytvoření předmostí v jižní části Varšavy po velkých ztrátách ztroskotaly. Sovětské, anglo-americké dodávky zbraní, munice aj. zčásti utrpěly nezdar a končily v německých rukou. Povstalci v počtu asi 38 tisíc příslušníků konspirativních oddílů disponovali jen pro každého desátého bojovníka puškou, či samopalem. Naopak, Němci přímo ve Varšavě disponovali 15 tisíci všemi zbraněmi dobře vybavenými muži, v nejbližším varšavském okolí pak dalšími 25 tisíci.

Takto se povstalci nemohli zmocnit ani jediného německého postavení. Naopak, již 3. srpna přešli do obrany a o den později musel velitel povstání nařídit šetření s municí. Přes bezpříkladné hrdinství povstalců, k nimž přibyly i oddíly Lidové gardy, podporovaných veškerým obyvatelstvem, se útok proměnil ve vleklou, skoro dvouměsíční agonii. Celá Varšava se přitom měnila ve spoustu trosek, v nichž zahynulo v boji i při teroru proti civilnímu obyvatelstvu kolem 200 tisíc Varšavanů! Ve Varšavě byla nasazena zločinecká brigáda SS Dirlewanger a oddíly již formující se (před oficiálním uznáním Himmlerovým na sklonku roku 1944) Vlasovovy ROA (ruské osvobozenecké armády), jež později, dle našich soudobých agitpropčiků, „osvobodily“ Prahu v květnu 1945. Zklamány byly i naděje velení AK, že povstání pomůže polská paradesantní brigáda, vyslaná z Anglie. Vyslání totiž nebylo s Brity vůbec projednáno, naopak polská exilová vláda byla už počátkem července informována o stanovisku spojeneckého Combined Chiefs off Staffs (gen. Eisenhower), že je nutno jakékoliv větší akce doma projednat se sovětskou vládou! Nejenom, že jakýkoliv, ani předběžný, ani následný kontakt se sovětskou vládou nebo s velením Sovětské armády nebyl navázán, nýbrž navíc rozhodnutí Bór-Komorovského zahájit povstání odporovalo zřetelně vyjádřenému stanovisku vrchního velitele AK, člena exilové vlády, vůdce sanačního křídla v ní, gen. Sosnkowského! Ten z italské fronty ostře odporoval tomuto rozhodnutí, jež by muselo „nutně vyvolat nepotřebné oběti“. Upozorňoval, že „omyl v tomto ohledu by stál velmi mnoho“! Ještě v závěrečné agonii velení AK odmítlo navázat kontakt se Sovětskou armádou, resp. s Polským výborem národního osvobození. 2. října podepsal delegát vlády Janowski a gen. Bór Komorowski kapitulační akt. Do zajetí se vzdalo asi 20 tisíc povstalců, zbytky oddílů Gwardiji ludowej přešly přes řeku k sovětským a polským jednotkám. Ztráty na mrtvých činily asi 18 tisíc a asi 25 tisíc bylo raněných. Návrh skupiny důstojníků AK požádat o pomoc polskou armádu, utvořenou v SSSR a loyálně se jí podřídit, vedení AK označilo jako „zradu“. Dodávám ještě, že i všechny předchozí pokusy AK zmocnit se velkých měst v týlu německé armády před příchodem armády sovětské utrpěly totální nezdar (Wilnjus, Bialystok, Grodno, Lwow a j.).

Formování nové polské státnosti 1944-45

V noci na 1. leden 1944 se ve Varšavě konalo ilegální první zasedání Zemské národní rady (Krajowa rada narodowa - KRN) Tvořili ji zástupci Polské dělnické strany, levého křídla polské socialistické a lidové (rolnické) strany, odborářů a dalších menších organizací, jakožto nezbytný předstupeň formování Polské prozatímní vlády. Rada se opírala především o předchozí programové prohlášení Polské dělnické strany, požadující konfiskaci majetku Němců, kolaborantů, válečných zbohatlíků, znárodnění velkoprůmyslu, bank, dopravy, zavedení dělnické kontroly v továrnách, vyvlastnění - -- bez náhrady - majetku „mrtvé ruky“, velkostatků a provedení radikální pozemkové reformy, záruku práva na práci a řadu dalších požadavků.

Demokratické změny v novém polském státě, jehož hranice budou posunuty dále na západ provede prozatímní vláda vytvořená doma ve vlasti na základě široké antifašistické Národní fronty. Tímto prohlášením se KRN kategoricky distancovala od nároků londýnské vlády v exilu na mocenský monopol, včetně automatického převzetí moci doma po osvobození. Konstatovala přímo, že politika londýnské vlády a její setrvávání na fašizující ústavě z r. 1935, ji činí neschopnou nastolit doma po osvobození autenticky demokratické státní zřízení.

K 20. červenci 1944 se formuje jen poněkud modifikovaný Polský výbor národního osvobození (PKWN) vytvořený jako dosavadní KRN na základě Národní fronty členů PDS, 3 socialisté, 4 lidovci, 1 člen demokratické strany, 2 nestraníci). Formálně neměl PKWN charakter vlády; fakticky ovšem její funkce na postupně osbozovaném

území Polska plnil. Od 1. srpna se jeho sídlem stal Lublin. Ve stejný den vypuklo Varšavské povstání jako politický protitah AK, jako podpora Mikolajczykova srpnového jednání s PKWN v Moskvě o vytvoření prozatímní polské vlády.

Po nezdaru opakovaného jednání Mykolajczyka s PKWN se PKWN přeformoval k 31. 12. 1944 v 17 člennou Prozatímní vládu PLR, uznanou SSSR a ČSR k 1. a 3. lednu 1945. Po téměř půlročních vleklých jednáních, kdy Mikolaczyk požadoval neúměrně zvýšené zastoupení pravicových elementů ve vládě, byla dne 5. července 1945 formována nová Prozatímní vláda národní jednoty (předsedou byl socialista Osobka-Morawski, místopředsedové Mikolajczyk a komunista Gomulka). Dne 5. července 1945 byla nová prozatímní vláda národní jednoty uznána vládami USA a Velké Británie, jakož i dalšími vládami antinacistické koalice a vládami neutrálních států. Obě velmoci současně odňaly uznání polské exilové vládě.

V červnovém (1946) lidovém hlasování na tři otázky: Jsi pro zrušení senátu? Chceš, aby v příští ústavě bylo zakotveno hospodářské zřízení, nastolené pozemkovou reformou a znárodněním klíčových odvětví národního hospodářství, a to při zachování zákonných práv soukromé iniciativy? Přeješ si ustálení hranice polského státu na Baltu, Odře a Lužické Nise? - hlasovalo „Ano“ 68, 2%, 77, 3%, 91,4%. Rovněž ve volbách do ústavodárného Sejmu zvítězil demokratický blok (PDS, PSS, Lidová a Demokratická strana) pro nějž hlasovalo 80,1% voličů, proti necelým 20% stoupenců pravicové Lidové strany Mikolajczyka (volebního práva byli zbaveni ti, kdož ještě po skončení války vystupovali proti nové státní moci se zbraní v ruce).

Amnestie, vyhlášené pro členy ilegálních organizací, využilo přes 55 000 lidí, čemuž předcházel téměř totální rozpad Armiji krajowy, odchod její většiny do svých domovů bez jakéhokoli postihu, přičemž jen zlomek, asi 50 tisíc lidí pokračoval ještě několik měsíců v branném odporu, zejména v jihovýchodní části Polska a ve spojení s oddíly ukrajinských nacionalistů. Většina z asi 86 tisícové Andersovy armády zůstala v emigraci.

Redakce J. Řezníček Připravil JUDr. O. Tuleškov

ooo OOO ooo

____________________________________________________________________________________________________________

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 151. publikaci pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2005.