Soužití Čechů a Němců

na Znojemsku

1938 – 1945

Část III.

Vzpomínky

IV.

Ač slabá žena, postavila se odvážně, vynalézavě a přitom nenápadně okupační moci a záměrům nacistů učinit z nás hloupé otroky. Její hodiny začínaly obvykle písněmi, mezi nimi často, považte, píseň znojemského českého buditele Jana Vlka „Přijde jaro, přijde,“ dokonce i lehčí árie ze Smetanovy prodané nevěsty. Její vlastivěda a hodiny literatury v nás probouzely hrdost na minulost našeho národa  a obdiv k velikánům české literatury. I když to výslovně nebylo řečeno, dozvídali jsme se, že se nemáme za co stydět, že si s Němci v ničem nezadáme. Vším tím se vystavovala velkému nebezpečí. Bohužel jen jeden rok mě učila, i tak však ovlivnila celý můj život.

Když ovšem bilancuji své základní školní vzdělání v okupovaném Znojmě, kromě působení tří zmíněných českých učitelů a jednoho německého, vše ostatní bych musel hodnotit známkou nedostatečná.  Odcházeli jsme ze školních lavic ve čtrnácti letech naprosto nepřipraveni pro učňovské školy a tím míň i pro ostatní vyšší školy. Několik ročníků českých dětí vstupovalo do života s minimálními předpoklady k získání vyššího vzdělání, což ve svých důsledcích znamenalo často  celoživotní handicap pro většinu mých vrstevníků. Na tomto smutném faktu nic nemění ani to, že několika mým generačním druhům se podařilo navštěvovat měšťanské nebo střední školy v protektorátu, anebo, že někteří, bylo jich velice málo, vstoupili do škol německých.

Ostatní aspekty našeho života byly určovány válečnými požadavky Německé říše. Já sám jsem skončil povinnou školní docházku v r. 1944 a poté jsem nastoupil jako pomocný dělník do místního velkoobchodu. Mí o rok starší vrstevníci byli povoláváni i na nucené zákopové práce, např. do Maďarska.  Starší zcela běžně otročili po celé Evropě. Gestapo (tajná státní policie) dělalo svou špinavou práci ve Znojmě jako všude jinde. Za poslech cizího rozhlasu například byli lidé odsuzováni do káznice, do koncentračních táborů a dokonce i na smrt. Pro ilustraci jeden konkrétní případ z mé blízkosti: „V červenci 1942 v Dobšicích byl zatčen p. Václav Koudelka č. 233 pro poslech cizího rozhlasu. Byl odsouzen ve Vídni na 7 roků káznice. Vězněn byl ve Vídni – Straubingu a pak v severním Norsku v koncentračním táboru. Jeho paní Marie K. byla odsouzena na 1 rok, který strávila v Aichachu v Bavorech. Jejich dvě dcerky osm a jedenáct let staré, byly tak tři roky bez otce a jeden rok bez matky. Samy doma jen s najatou sílou paní Zámečníkovou“ (Citaci jsem převzal z kroniky obce Dobšice). Za aktivnější odpor byli provinilci odsuzováni především do koncentračních táborů, u Židů pak koncentrační tábor už jen za původ – a koncentrační tábory končívaly pro mnohé násilnou smrtí. Násilnou smrtí končily i miliony lidí na frontách Hitlerem vyvolané světové války, další miliony nevinných ztratily své živitele, sourozence, příbuzné. Kolik zla a neštěstí způsobilo nacistické Německo!

V kontextu všech těchto neblahých skutečností jsme posuzovali počínání značné části českých Němců, které způsobilo Mnichov, likvidaci ČSR a spoluzodpovědnost  za rozpoutání světové války a její důsledky. Řešení německé otázky v ČSR v r. 1945 vycházelo z vědomí, že drtivá většina českých Němců Hitlera vítala. Ano, dobové fotografické a filmové dokumenty ukazují triumfální Hitlerův příjezd na území naší republiky a české Němce, kteří mu fanaticky vzdávali hold jako svému osvoboditeli. Koneckonců není neznámý ani jejich hysterický požadavek  „Heim ins Reich“. Jsem sice pevně přesvědčen, a zkušenost z pozdějšího totalitního režimu u nás mě v tom utvrzuje, že v tom moři hajlujících byli i takoví, kteří Hitlera sice jednoznačně nepodporovali, ale projevit své výhrady nebo nesouhlas se neodhodlali. V tom je jejich osobní tragédie, neboť neprojevený nesouhlas je přiřazuje k příznivcům Hitlera, a tudíž i k viníkům všeho neštěstí, které bylo způsobeno světu. A oni si to uvědomovali, proto také tolik Němců dobrovolně uteklo do Rakouska a Německa ještě před podpisem kapitulace. Znojmo například bylo 8. května poloprázdným městem.

Toho dne se od ranních hodin na nábřeží Dvořákovy továrny proti evangelickému kostelu shromažďovali čeští muži ze Znojma a okolí. Vešlo totiž v obecnou známost, že se tam ustavuje český revoluční ozbrojený orgán, určený k podpoře převzetí státní moci v místě, k ochraně obyvatel a případnému boji se zbytky ustupujících německých ozbrojených oddílů.

Žádné podrobnosti o organizování této akce neznám, mohu jménem uvést jen jednoho z vůdčích osobností, byl to kpt. Dvořák. Bylo zřejmé, že jde o akci pečlivě promýšlenou, připravenou a zabezpečenou dostatkem zbraní. Ještě teď po šedesáti letech mě to udivuje, ale zároveň potvrzuje, že jsem nikdy nesložili ruce do klína v beznaději a chystali se i v nepříhodných podmínkách vstoupit do boje proti okupantům. Od samého začátku okupace i malí kluci spřádali plány odporu proti hitlerovským uchvatitelům. Nádvoří Dvořákovy továrny se zaplnilo chlapy odhodlanými ochránit obyvatele Znojma a zabezpečit základní pořádek. Přestože zbývali již jen hodiny před podpisem bezpodmínečné kapitulace německých vojsk, ještě  stále se k západu probíjely zbytky opožděných a ke všemu odhodlaných německých vojenských oddílů. Každý člen Národní stráže, jak byl pojmenován na Dvořákově nádvoří vzniklý ozbrojený orgán, postupoval riziko smrti. Mezi nažhavenými a zkušenými chlapy s vojenským výcvikem byli i nezkušení, kteří dosud nedrželi v rukou zbraň a dokonce někteří sotva škole odrostlí. Všechno k všeobecné spokojenosti dobře dopadlo. Měli bezpochyby notnou dávku štěstí, že se nevyskytly problémy. Když si teď jako starý člověk uvědomuji, co vše se mohlo stát, nejsem si jist, zda by to zvládli.

* * *

Jezuitský kostel ve Znojmě byl za války ostrůvkem české naděje.. Na nejvyšším místě starého Znojma, na Jezuitském náměstí, stojí kostel sv. Michala, známější jako jezuitský. První písemná zmínka o něm se váže k roku 1226, tak je pamětníkem nejedné války.  Mých několik vzpomínek si tento kostel zarámovalo do druhé světové války, války mého dětství.

V letech 1938-1945 byl jezuitský kostel jediným místem v okupovaném Znojmě, kde veřejně a hlasitě zazníval český jazyk. Ve všední dny bylo návštěvníků poskrovnu, ale v neděli býval kostel zaplněn do posledního místečka. Nedělní česká kázání měla pochopitelně většinou obecný ráz: katolická věrouka, rozjímání a další duchovní cvičení měla posluchače provokovat ke zpytování vlastního počínání. … když kazatel vysloví nad despotou z historie  soud, odsuzuje i dnešního despotu. Správně volené slovo má křídla.

Za okupace samozřejmě nebylo možno změnit bohoslužbu v protirežimně vyhrocenou politickou přednášku. Chrám byl v péči stálých pozorovatelů a znojemské gestapo dostávalo zcela jistě pravidelná hlášení z míst, kde se Češi shromažďovali. A místní Češi si moc dobře uvědomovali nebezpečí, které je obklopovalo. Naučit se přetvářce bylo v tváří v tvář nesnášenlivé a bezohledné přesile existenční nezbytností.

Kostel byl každou neděli zaplněný jako nikdy před válkou, ani nikdy po ní. Společné ohrožení dávalo lidi dohromady a oni, ponižovaní a znásilňovaní, svou účastí na české mši říkali okupační mocnosti ostentativně své ne. V průběhu týdne nesl každý své otrocké břímě, aby v neděli pozvedl hlavu.

V kostele svatého Michala se tenkrát na bohoslužbách střídali nejčastěji dva čeští kněží, stařičký páter Alois a ještě poměrně mladý páter Klement., oba z blízkého kláštera dominikánů. Řád dominikánů je řádem kazatelů. Oba si počínali obezřetně, vodili své ovečky cestičkami prošlapanými, napájeli je pramenem víry, božími přikázáními a vírou v boží spravedlnost.  Dočkáme se spravedlnosti! Kdyby nic víc z kazatelny nezaznělo, žádný jinotaj či aktuální podobenství, i to povzbuzovalo.  Kazatelna i oltář si podávaly ruce s hledištěm, splývaly v jedno. Představte si něco tak nádherného.

Páteři Alois a Klement byli dobří boží služebníci a byli i dobrými Čechy. Měl bych poznamenat, že znojemský dominikánský klášter v těch letech lze bez nadsázky nazvat místem národní tolerance. V ulicích Znojma zuří nenávist, násilí, všemožné germanizační tlaky, a klášter je oázou národní snášenlivosti a křesťanské pokory. Všichni ministranti obou dominikánských kostelů, i toho německého, jsou čeští chlapci. Vedle kněží, jejichž mateřštinou je němčina, žijí rovnoprávně a ve shodě kněží českého původu. Čeština byla v klášteře plnoprávným jazykem. Ochráncem těchto poměrů byl sám převor Augustin Scherzer.

Další pozoruhodností nedělních mší byla hudba a zpěv. Nemám na mysli jen obvyklé duchovní písně. Pravým drahokamem  v hudebním růženci našeho kostela byl zpěv frátera Ildelfonse Limburského. Jako katecheta v čtyřtřídní české škole byl přísným a náročným učitelem, občas i s rákoskou v ruce. I tak jsme ho měli rádi. Nejraději ovšem na něj vzpomínám jako na pěvce. Jeho hlas asi nepoznal školení, avšak podmaňoval o to více. Zpíval písně nábožné i vysloveně světské. K oblíbeným patřila jeho smutně laděná, začínající verši: „Ořechovský farář smutnou kázeň káže, se škaredým mužem hezkou ženu váže.“ Kdoví, jestli jsme ji měli rádi pro hezkou melodii, tklivý příběh nebo snad pro skryté poselství. Ildefons Limburský zpíval bez doprovodu, nebo s varhanami, na které hrával jeden z německých kněží, páter Raimund. Vždycky to byl zážitek, který navazoval sváteční pocit, probouzel to lepší v nás, naplňoval krásou, pomáhal překlenout válečné útrapy. Jestliže jsem se naučil potřebovat hudbu, vděčím za to zmíněným kostelním koncertům.

Válečné běsnění pro Znojmo skončilo 8. května 1945 příjezdem oddílů Rudé armády. Češi s úlevou, s obrovskou radostí a s nadějemi vítají osvoboditele, Němci s obavami očekávají důsledky porážky. Značná část jich prchá do sousedního Rakouska jen s ranečkem nejnutnějšího již před 8. květnem. Zeptáte-li se mne, zda jich lituji, odpovídám bez váhání, že některých mi doopravdy bylo líto. Jako obyčejně totiž s viníky doplatili během poválečného účtování i slušní lidé. Avšak i oni by si měli uvědomit, že nesou svou dílčí odpovědnost za zlo způsobené nacismem. Projevům nenávisti a odplaty po skončení války se mohou divit jen ti, kteří tu dobu nezažili. Je bohužel také pravda, že někdy byla odplata nepřiměřená. Uvědomují si však naříkající Němci, že praxi odsunu zavedli právě oni? Realizovali ji na Židech a byl to odsun nejen do jiných krajin, byl to odsun k cílené fyzické likvidaci v koncentračních táborech. A vyhánění Čechů z pohraničí bylo ve své podstatě rovněž odsunem. Sklidili jen to, co zaseli. Excesy spáchané na Němcích ve spojitosti s prohranou válkou, byly jen nepatrným zlomkem utrpení, které způsobili ostatnímu světu.

Skutečností oněch let dnes změnit nemůžeme, můžeme se z nich pouze poučit. Snažíme se o to? Kdykoliv procházím kolem kostela sv. Michala, vždy si s úlevou uvědomuji, že ve chvílích nejtěžších bývá pomoc kupodivu často nablízku.

Vracím se k začátku tohoto textu: Nářky Sudetoněmeckého krajanského sdružení vnímám jako nebezpečný pokus falšovat dějiny a za viníky neštěstí prohlásit Čechy. Zároveň mě zneklidňuje, že i na nejvyšších místech oficiální německé politiky jsou vyslovována protichůdná stanoviska k této problematice, což nemůže prospět vzájemným vztahům obou zemí.

Bez ohledu na kritický tón předcházejících řádků chci závěrem zdůraznit, že nemáme zájem neustále se vracet k traumatickým stavům česko-německé historie. Máme vůli, zvláště s ohledem na nové podmínky existence v sjednocující se Evropě, vytvářet prostor dobrých vztahů a spolupráce.

Emil Adam, Znojmo

Svatopluk Zedník

Jak jsem prožíval okupaci a její důsledky pro naši rodinu?

Když slyším nebo čtu nehoráznosti štváče Neubauera, šéfa sudetoněmeckého landsmanšaftu, nutně mi přijdou na mysl vzpomínky na mé dětství a rok 1938, kdy mi bylo třináct roků. Toto období zřejmě vypadlo z paměti zmíněného bojovníka za práva sudeťáků. Nechce o té době nic slyšet a zřejmě ví proč. Co se tehdy dělo, jsem prožíval v Suchohrdlech u Miroslavi a v Miroslavi samé.

Asi v roce 1925 přišel můj otec jako ruský legionář posilnit českou menšinu do tehdy převážně německým obyvatelstvem osídleného pohraničí (bylo to na výzvu první československé vlády). Do této oblasti přišlo tehdy 72 českých rodin na menší zemědělské usedlosti. Oficiálně byli nazýváni kolonisty. Němci měli zákonitou dvoutřetinovou většinu v lidosprávě a podle platných zákonů odhlasovali, co chtěli, včetně obecního rozpočtu, a Češi jako menšina neměli jinou možnost čelit jejich přehmatům, než podáváním protestů okresnímu úřadu. Otec jako vedoucí menšiny podal za jedenáct roků přes deset protestů a všechny vyhrál. Tak se stalo, že byl Němci považován za nepřítele číslo jedna. Podobné problémy byly ve všech šesti obcích.

Asi po jedenácti letech hospodaření musel dát otec hospodářství do pronájmu pro zdravotní stav maminky. Přestěhovali jsme se do Miroslavi, kde pak otec pracoval jako vedoucí filiálky Hospodářského družstva. Již po první mobilizaci na jaře 1938 otec se znalostí politické situace a snad i díky svým zkušenostem z ruských legií větřil možné nedobré konce, a proto již začátkem léta začal přesunovat zařízení naší domácnosti do rodné Nosislavy, eventuálně Židlochovic, to je asi 20 km od Brna, a tam se cítil být méně ohrožen. V den vyhlášení mobilizace na podzim tam již zůstali oba moji mladší bratři. Já jsem s rodiči připravoval k přestěhování zbytek věcí z bytu v Miroslavi.

Večer toho osudného dne jsme poslouchali z rádia stále vzrušenější zprávy střídané znělkou bum, bum, bum, kterou do smrti nezapomenu. Když pak k půlnoci oznámili vyhlášení mobilizace, zabalili jsme rádio a další drobnosti, připevnili je na připravené bicykly a vydali jsme se směrem ke státní silnici Znojmo-Brno. Když jsme přijížděli k první křižovatce, viděli jsme tam nějaký rozruch a nebylo nám dobře po těle. Naštěstí to byla naše vojenská hlídka u protitankových zátarasů, doplněných ostnatými dráty. Byli jsme okamžitě zastaveni, přivolán velitel hlídky a rodiče se museli legitimovat. Když podal otec velícímu důstojníkovi svoji legitimaci Československé obce legionářské, ten mu zasalutoval a řekl: „Prosím, pokračujte“. Podobná procedura se na dvaceti kilometrech do Židlochovic ještě několikrát opakovala. Po celé cestě jsme z pravé strany (směrem od rakouských hranic) slyšeli jednotlivé výstřely i kulometné dávky… To všechno jsou pro mne zážitky, které nikdy nezapomenu. Když se pak otec v dalších dnech, než byl proveden zábor našeho území, setkal s našimi lidmi, kteří tam zůstali a v tajnosti otci pomáhali odvézt zbytek našich věcí, tak se od nich dozvídal, že ho místní ordneři hned druhý den k ránu hledali, aby ho mohli pověsit na prvním stromě. Tomu tedy otec unikl, ale velké starosti a potíže se zabezpečením rodiny teprve čekaly.

Nastaly starosti s bydlením a jeho úhradou, protože otec nemohl najít zaměstnání. Až po nějaké době získal místo vedoucího skladu obilí v Příkazích u Olomouce. Asi po dvou letech byl sklad zrušen, když byly uskladněné zásoby vyčerpány. Nakonec uspěl ve stejném oboru v Dubě nad Moravou. Byla to však odysea se stálým stěhováním a přecházení nás tří kluků ze školy do školy, které jsme během toho roku vystřídali každý tři. Protože v situaci, kterou vyvolal vynucený útěk z pohraničí, byl otec nucen brát jakoukoliv práci za jakoukoliv mzdu, žili jsme v době protektorátu velmi nuzně, prakticky z ruky do huby. To by se při existenci republiky určitě nestalo.

Svatopluk Zedník, tehdy Suchohrdly u Miroslavi

Q.K.

Narodil jsem se ve Znojmě ze smíšeného manželství, jakých bylo na Znojemsku řada. Maminka pocházela z Rakouska, kde v Lávě žili babička s dědečkem. Podle maminky je tedy mojí mateřštinou němčina. Rodiče měli ve Znojmě obchod s textilem, ale začínali  prodejem všeho – tedy koloniálem. Předškolní věk jsem prožil u babičky a dědy v Laa an der Thaya, takže po návratu do Znojma, kde jsem měl nastoupit do mateřské školy, jsem neuměl pořádně česky. Ve Znojmě se hovořilo jak česky, tak německy. Do prvé třídy obecné školy jsem šel na Ludolfku. Mezitím zřídili ve Znojmě český učitelák a u něj obecnou školu, na které se budoucí učitelé na žácích zacvičovali. Tatínek, jako správný vlastenec, mne tam od druhé třídy nechal zapsat, a tak jsem chodil přes celé Znojmo na Alšovku. V posledním čtvrtém roce měšťanky jsem se pilně připravoval ke zkouškám na učitelský ústav, neboť učitelování byl můj sen a bral jsem to strašně vážně. Přihlášených bylo třista, a brali pouhých třicet. Nedivil jsem se, že napoprvé jsem nebyl přijat, protože někteří přihlášení měli kolem třiceti let. Nastoupil jsem tedy do první třídy německé obchodní školy. Bylo častým zvykem, že Češi chodili do německé školy. Němci do české nebylo to pod jejich národní hrdost.

V těchto letech stále častěji začínali Němci dokazovat, že jsou něco jiného. Po večerech se scházeli v Zámečnické ulici a v dolním parku, zatím co my Češi v Kovářské ulici a v horním parku. Tatínkův bratr – strýc Julius i s rodinou – se hlásili k sudeťákům (k německé národnosti se hlásili vždy).

Když měl do Znojma přijet vůdce SdP Konrád Helnlein, chtěli tomu členové strany Německých sociálních demokratů zabránit, a tak hlídali všechny přístupové cesty. Stejně se připravovali členové SdP a svého Henleina propašovali v německé sanitce. Ve Znojmě byly sanitky dvoje, české s červeným majáčkem a německé s modrým. Nevšiml jsem si, že by se do příprav zamíchaly české strany. Henlein svou ohnivou řečí dodal Němcům odvahu a SdP vpochodovala do znojemských ulic.

Já již potřetí dělal zkoušku na učitelák. Myslel jsem, že už mám praxi a že to bude hračka a bez trémy. Bouchnul jsem tam, kde jsem to čekal nejméně. Nedokázal jsem zazpívat notu „e“ ani na druhý pokus. Zkoušející mi poděkoval a již se se mnou nebavil. Přesto jsem byl přijat. Podezřívám svého otce z toho, že zaúřadoval, což ho muselo stát hodně přemáhání, neboť to bylo v rozporu s jeho zásadami. Byl funkcionářem Národní jednoty a starostou Junáka, kterého všemožně podporoval i finančně.  Například koupil látku na stany a tyto nechal pro tábor u Jazovic také ušít. Též koupil klobouky, na které ti chudší neměli peníze.

Po prázdninách jsem konečně nastoupil do I. ročníku českého učitelského ústavu. Splnil se můj sen. Politická situace se stále přiostřovala. Henlein dokázal lidi vyburcovat tak, že i malí kluci volali „Heim ins Reich“ a cítili se hrozně silní. Naše české žáčky  jsme museli doprovázet ze školy a chránit před čekajícími křiklouny, kteří je jinak tloukli a posmívali se jim za to, že jsou Češi. Skončila doba, kdy nebyli žádné problémy mezi Čechy a Němci. Znojmo bylo vždy česko-německé, mluvilo se jak česky, tak německy, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo v tom nic špatného neviděl. Na začátku jsem uvedl, že rodiče měli ve Znojmě obchod, který otec spolu s bratrem Juliem zdědili po rodičích. Bydleli jsme v Kalcherově ulici ve druhém poschodí a strýc s rodinou v prvním poschodí. Také jejich manželství bylo smíšené. Teta dokázala přetáhnout strýce na německou stranu. My chodili do českých škol a jejich dvě děvčata do německých. Jinak nikdy mezi námi nějaké problémy nebyly.

Najednou se ale Němcům dařilo špatně, najednou se cítili utiskovaní. Stejného názoru byla i strýcova rodina. Situace byla neudržitelná, ale ne pro Němce, nýbrž pro Čechy a republiku. Hrozilo nebezpečí, že Němci, kteří se cvičili za hranicemi v Rakousku v diverzi, že by mohli pronikat údolím Dyje. My z naší třídy jsme se přihlásili ke kopání zákopů.

V restauraci Pod Obří hlavou byly kanceláře, kde jsme se hlásili a pod vojenským velením kopali cik-cak zákopy směrem na Trauznice. Nevybavím si, kolik to trvalo týdnů. Nadřeli jsme se pořádně, poničené ruce a dlaně plné puchýřů. Napětí dále narůstalo. Řada Němců odcházela do Rakouska – i můj strýc s celou rodinou. Při odchodu řekl mamince: „Dobře nám to tady hlídejte, my se vrátíme.“ Maminka, která měla vždy ze všeho strach, na to řekla: „Když nás teď opouštíte, tak se radši ani nevracejte,“ čímž si to do budoucnosti hezky zavařila.

Mnichov. Znojmo obsadilo německé vojsko. Za vojskem připochodovaly politické jednotky a s nimi i můj strýc v uniformě SA. To už bylo na mne moc a tak jsem s kamarádem Emilem Kulajdou utekli do parku, abychom se na to nemuseli dívat. Se školou byl konec a všechno stálo za starou bačkoru. Hodně Čechů odcházelo do protektorátu. Jednodušší to měli státní zaměstnanci, měli kam jít a měli své stálé platy. Ale co my? Neměli jsme za kým a ke komu jít. Do protektorátu se muselo žádat (optovat). Rodiče dokončovali přestavbu obchodu. Nebyly peníze a na domě i zahradě hypotéka – všude dluhy, a ty by šly za námi. Otec věřil, že to tak nemůže dlouho zůstat a že se to určitě nějak vyřeší. Zůstali jsme.

Vzal jsem kolo a utekl do protektorátu. Hranice jsme přešel u Vranovské Vsi bez problémů, měl jsem svůj pas. Naivně jsem věřil, že jako Čech jdu domů. Neprodaly nás jen západní velmoci. Někdo mě udal policii a ta, když zjistila, že rodiče „neoptovali“, tak mne po 8 dnech pobytu pod policejní eskortou dopravila na hranice a předala Němcům. Doma se o tom nemluvilo. Otec byl spokojen, že jsem ukázal, kam patřím. Ale co dál? Český učitelák byl zrušen a dokončit školu na německém, co mi nabídli, jsem odmítl. Tím, že jsem dokončenou německou obchodní školu, byla možnost pokračovat na německé obchodní akademii. Podmínkou bylo složit zkoušky, neboť se už dva měsíce vyučovalo. Se mnou dělal tyto zkoušky kamarád Fukač, oba jsme je udělali, a tak se dostali do 3. ročníku.

Přešla zima a úřady zjišťovaly, kdo vykopal ty zákopy u Dyje. Po vyučování jsme s Fukačem  chodili pěšky a u Dyje jsme zahazovali to, co parta kluků vykopala.

Ve 4. ročníku bylo stále méně kluků – museli narukovat do armády. Většinou k pracovní službě Arbeitsdienst. Na mne se to nevztahovalo, byl jsem všude veden jako Čech a musel by dát souhlas otec – nebyl jsem plnoletý. On to odmítl. Za to – pokud je mi známo – byl dvakrát zatčen gestapem, když odnášel tržbu do banky. Nikdy neřekl, o co šlo a jak s ním zacházeli.

Jako dárek k devatenáctým narozeninám jsem k 30.10. 1940 dostal povolávací rozkaz k Arbeitsdienstu a měl se ten den hlásit v kasárnách pracovní služby v Tulnu na letišti Langenlebaru. Hned na bráně mne seřvali, že jsem nezdravil zdviženou pravicí. Velitelé byli blbci navlečení do uniforem.  Vzpomněl jsem si na ně při shlédnutí filmu Černí baroni. I já se pomalu sžíval – ochočoval. Vždy tři dny se pracovalo na budování letiště při planýrovacích pracích a další tři dny se cvičilo – ale ne se zbraněmi – s rýčem (ale ne s tím pracovním, ale s parádním – pochromovaným). To už bylo po tažení přes Holandsko do Francie. Velitelé, co „tam byli,“ na to byli moc hrdí a po službě nosili holandské dřeváky. V Německu napadlo moc sněhu, tak nás z letiště přesunuli do Wsterwaldu na odhazování sněhu, Také jsme tady oslavili Vánoce a všichni dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu.

A tak jsem nastoupil 5. února 1941 ke spojařům (telefonisti a radisti) a setkal jsem se s bratránkem Bařinou – po měšťance a německé obchodní zase spolu. Honili nás, abychom byli co nejdříve schopni jít na frontu, a tak začala má anabáze frontová. Popisovat stejně rozvláčně moji cestu doslova kolem celé zeměkoule nelze, to by bylo na několik románů. Okusím se být stručný. Naše cesta vedla do Polska na hranice s Ruskem. Hrůza, jak tam ve vesnicích lidé žili, ne domky jako u nás, úplné barabizny. Židé zarostlí, kaftany na zem, špína, na rukávech žluté hvězdy. Odjezd na frontu. 14 dní jsem jako radista doprovázel průzkumné hlídky do ruských linií s úkolem poznávat terén a ruské pozice. Pak jsme útočili, ale na jiném místě, kde jsme to vůbec neznali. Na první bitku do smrti nezapomenu, jaké to bylo peklo. Ruské kaťuše ukázaly, co dovedou. Utržené ruce, nohy, těla létaly vzduchem, koně řvali úlekem a bolestí, běželi s rozpáranými břichy a zaplétali se od vlastních střev. Zatímco se ostatní zakopávali, já jako radista musel předávat hlášení. Jednou mne zachránila radiostanice, kterou jsem si kryl hlavu a která dostala pět zásahů a přesto fungovala dál. Hranice do Ruska jsme překročili někde u Bialistoku  a pokračovali na Minsk, Oršu, Mogil. Začal jsem kouřit – je jedno jestli padnu jako kuřák nebo nekuřák. Denně jsem ušli asi 40 km. Spali jsme po příkopech, dokud nenapadl sníh, pak jsme museli do vesnických domků. Rusové – obyčejní lidé, byli dobří. Spali jsme natlačení na sebe, jak a kde se dalo. Úmorný byl boj proti vším a štěnicím. Proti štěnicím to šlo, ale proti vším byl boj marný.

Zima 1941-1942 byla hrozná, až minus 40 stupňů C. Viděl jsem sáně a nákladní auta naložená zmrzlými vojáky jako dřevem. Nebylo kam se schovat, vesnice před námi byly Rusy vypálené. Já měl štěstí, že mi znojemská bábi upletla a poslala kuklu na hlavu. Moc mi pomohla, především na nos a uši.

Jižně před Moskvou-Tulou se fronta zastavila a my začali ustupovat – tedy stahovat se do lepších pozic, až jsme se dostali do Kalugy, kde nás Rusové obklíčili.

Na to vše nerad vzpomínám. Asi dva měsíce jsem se nemohl vyzout z holínek. Byly mi těsné, v dešti a blátě namokly a už to nešlo. Jak přišly mrazy, tak to bylo ještě horší. Kde se udělaly v ponožkách díry, tak tam mi prsty namrzly. Rusové, kde jsme zrovna spali, mi boty zezadu rozřízli, jim zůstaly boty a já od nich získal výměnou teplé bačkory z hadrů. Lékař mi napsal poukázku k transportu a poslal mě s kolonou ruských saní do Trozkoje na nádraží. Tam nás naložili do dobytčáků do slámy a jelo se domů. Jelo se je nadsazený výraz, více se stálo než jelo. Byli tam s námi těžce ranění, kteří cestou umírali. První větší lékařské ošetření bylo až v Katovicích, kde byl přistaven lazaretní vlak, „saniťák“, proti dobytčákům nepředstavitelný luxus, lékaři i sestřičky v bílém. Přece nás nemohli vést přes Německo v dobytčácích. Cesta vedl přes Ostravu, Prahu s cílem sever Německa až k Hannoveru. Podařilo se mi vystoupit v Praze spolu s Rakušáky, kteří chtěli být co nejblíže k domovu. V nemocnici na Smíchově Na Santošce byly samé omrzliny. Tam mi došlo, že jsem dopadl velice dobře. Lidem odpadávalo zmrzlé maso, z ran trčely černé kosti a i ty odpadávaly. To vše doprovázel hrozný smrad, že na pokojích nebylo k vydržení. Já měl omrzliny I. a II. stupně, takže i maso zůstalo. Teprve v nemocnici jsem poznal, proč jsem měl přilepené spodky. Nohy jsem měl plné droboučkých střepin. Vážil jsem pouhých 52 kilo. Na frontě se nemarodí, tam jsou jen živí a mrtví. Na Velikonoce jsem byl již natolik dobrý, že mne z nemocnice propustili. Jel jsem do Retzu, i když jsem tam úředně nepatřil. Na bráně kasáren na mě řval cvičitel, že jsem jej nepozdravil a skoro se uřval, když jsem ho ignoroval. Tito cvičitelé byli na frontě, kam museli nováčky doprovodit, ti největší zbabělci. Z krytu se neodvažovali vůbec vylézt.

Dostal jsem týden dovolené a směl jsem k rodičům do Znojma. Na hlavě se mi dělala boule a hlava moc bolela. Ve znojemské nemocnici mi vojenský lékař bouli rozřízl a vynadal střepinu, o které jsem nevěděl. Do kasáren v Retzu jsem se vrátil s hlavou v obvazech. Rána na hlavě se nelepšila, proto ji lékař znovu otevřel a vynadal dva kousky zapomenutých vlasů, které byly tlusté jako sirky, pak se rána zahojila. Našim úkolem bylo zdokonalení v morseovce a příprava na nasazení do Afriky. V říjnu 1942 nás přeložili do Grafenvohru, kde se sestavovala jednotka pro Afriku.

Dál musím být ještě stručnější, i když je to těžké. Prosinec 1942: přes jižní Tyroly do Neapole, konvojem do Regia, trajektem do Messiny na Sicílii. Radisté čekali v Palermu na letadlo.  – kvůli korozi nesměli být přepraveni na lodích. Naši piloti létali za světla těsně nad vodou, aby nás neobjevili Angličané, Italové zase hodně vysoko. V Bizertě, kde jsme měli přistát, byl zrovna nálet na letiště, tak nás vyházeli bez zastavení za pojíždění, zázrakem jsme všichni přežili. Do Fochových kasáren jsme dorazili po šílené jízdě v noci zrovna na oslavu Silvestra. Byli jsme první němečtí vojáci v Tunisu. Dostali jsme auto s vysílačkami a jeli do Edi-Khila – sídla naší jednotky. Byla to zase poziční válka, jakou jsem znal z Ruska, přesto něco úplně jiného. Za zmínku stojí, že mezi frontami byly vinné sklepy, vlastně něco jako nádrže s červeným vínem, u kterých se v pohodě scházeli naši vojáci s Angličany, něco jako o přestávce (vína bylo moc).

U jednotek nebyl o nás radisty zájem, nechtěli nás mít blízko sebe. Angličané dokázali každou vysílačku snadno zaměřit, a když neposlali letadlo, tak to místo aspoň ostřelovali. Proto jsme museli být dál od jednotek a k vysílačce natáhnout telefonní dráty.

Opakovalo se Rusko. Opět jsme hledali stále lepší pozice, až jsme 9.5.1943 kapitulovali. Konečně konec střílení, granátů a strachu. A válka, to je stres a strach.

Přijel americký džíp se čtyřmetrovou anténou, udal nám směr ke sběrnému prostoru a odjel. Morálka se uvolňovala. Na daném místě jsme usedli. .

Američané kolem nás postavili plot a byli jsme v zajetí, ale bez našich velitelů, kteří se vypařili. Těšili jsme se, že rozbijeme hubu FF Banerovi, který jako zásobovatel kradl mužstvu čokoládu z přídělů, ale zmizel. Tábor byl u Béja, blízko Bizerty. Následovalo: nákladními auty přes pohoří Atlas do přístavu Bone, zde nás naložili na nákladní loď (normálně přepravovala uhlí), kde jsme mohli jen stát a byli po kotníky v uhelném prachu, nešlo si sednout, nebylo místo. Hlídali nás Marokánci.

V Oránu nás úplně vyčerpané a nevyspalé chemicky odvšivili (ač jsme vši neměli) a do rozkroku foukli DDT, tím jsme byli úplně ozdraveni. Následovalo nalodění do zaoceánského osobního parníku – jako do luxusního hotelu. Projeli jsme Gibraltarem, připojily se další lodě a celý konvoje vydal do Ameriky. Přistáli jsme v Bostonu 1.6.1943. Odtud vlakem napříč Amerikou do Camp Forrestu – mého prvého zajateckého tábora od 14.6.1943. V tomto táboře jsem byl přes rok. Občas nás vyslýchali. Jednou se mne ptali, jestli bych nechtěl vstoupit do československé vojenské jednotky, kdyby se nějaká utvořila. Moc mne to překvapilo a já souhlasil. 2.8.1944 přišel na náš barák americký voják a zkomoleně se ptal na moje jméno. Měl jsem se ihned zabalit – stál u mne a popoháněl mě – ani jsem se nemohl rozloučit s ostatními a už jsem tábor neviděl. Z celého tábora jsme byli čtyři. Vlakem se dvěma strážnými do Faietville N.C., kde byl německý zajatecký tábor Forst Bragge. Pro nás udělali oddělenou část – Němci nám nadávali do zrádců. Tak takhle se začala sestavovat československá vojenská jednotka. Dva, co přijeli se mnou, byli vídeňští Češi, co měli ve vojenské knížce „Čeche,“ ten čtvrtý se jmenoval Houský, říšský Němec – jeho otec byl v Praze ředitelem státní banky. Celkem se nás tam sešlo asi 50 lidí. Nikdo s námi nemluvil, nejednal, nikdo nás nenavštívil, nic se nedělo. Po dvou měsících „séparé“ oddělení zrušili a nás strčili mezi ostatní německé zajatce. Moc nám to pomohlo, na nejhorší táborové práce určovali nás. Postupně jsem prošel několika tábory. V posledním táboře Camp Jack Sonville bylo samozřejmostí kino a večery věnované kultuře a kurzům. Mám dva certifikáty z kurzu Amerikan Cicias a Amerikan History z 31. prosince 1945. Pro Ameriku ještě válka neskončila – bojovalo se v Pacifiku s Japonci, pak padla první a po ní druhá atomová bomba a válka skončila.  Nás začali přesouvat z tábora do tábora na sever k severním přístavům. Posledním byl Camp Shanks N.Y., odkud nás pustili ze zajetí, to bylo 30. května 1946. Vrátili mi vše, co mi v Africe odebrali, i vojenskou knížku i náramkové hodinky, co už v Africe nešly a které jsem dostal k biřmování. Za práci v zajetí jsme místo peněz dostávali bločky různých hodnot, které v kantýně platily jako peníze. Před odjezdem nabídla kantýna hodně zboží, včetně šperků, hudebních nástrojů, textilu apod. Každý táhl plný kufr a lodní pytel, věřili jsme tomu, že to dotáhneme až domů.Následovala cesta lodí přes moře do Le Havru, auty do tábora v blízkosti Paříže. Zde jsme dostali propouštěcí vysvědčení nahrazující osobní průkaz. Byli jsme tu asi týden, ven jsme nechodili, Francouzi nás nenáviděli, pokřikovali na nás BOŠ (prasata). Přesun vlakem: další tábor byl už v Německu u Mnichova, byl to sběrný tábor (Poláci, Rumuni, Slováci, Češi). Z Československa tam úřadovala repatriační komise, přiznali, že docházelo k přestupkům, ale že už je to překonané a že nás republika čeká a že nás potřebuje. Trvalo skoro tři týdny než se podařilo dát dohromady vlak – známé dobytčáky. Byli jsme rádi a měli radost, že konečně jedeme domů.

Na prvním českém nádraží vagóny zvenčí uzavřeli a byl zákaz vystupování. Poznali jsme, jaký to byl na nás podvod. Na nádraží v Plzni jsme všichni vystoupili, každý se svými zavazadly. Do tábora se šlo pěšky asi 4 km. Kdo neunesl, dal zavazadla na vůz, co jel za námi. Tábor se jmenoval Na zastávce (!). Dorazili jsme po půl noci, museli jsme odevzdat všechny věci kontrole, nařídili nástup (bylo nás 50) a nastoupeni v pozoru jsme čekali do dvou hodin odpoledne, než začal výslech. Bylo vedro a řada nevydržela a popadali. Každého se ptali, zda je Čech nebo Němec. Byli mezi námi i funkcionáři německých sociálních demokratů, kteří bojovali proti SdP a věřili, že se jim nic nestane. Většina z nás byla ze smíšených manželství – žádný se nedal k Wehrmachtu dobrovolně.. Za odpověď „Jsem Čech“ jsem dostal pořádnou facku. Myslel jsem, že dopadnu lépe za odpověď jsem Němec. Jenže jsem dostal takovou, že mi odletěly brýle, všiml si toho jeden strážný, tak šel a brýle rozšlápl. Po tomto fackovacím uvítání nám vrátili věci, jenže kufr prázdný a lodní pytel splasklý. Přišel jsem nejen o vojenskou knížku, nejdoucí rozbité hodinky, osobní průkaz a propouštěcí vysvědčení, ale hlavně o sešity, moje deníky, kde jsem si od počátku dosti podrobně zapisoval vše, co jsem viděl a prožil (všechny zážitky z Afriky, Ameriky a cestování).

Denně nás vodili do práce. Po cestě do plzeňského pivovaru, kde jsme čistili sklepy, nás vyzuli z amerických bot výměnou za jejich rozbité. Toto se opakovalo i další dny, kdy opět přišli v rozbitých a vyzuli další. To samé se dělo s oblečením, takže za chvíli jsme vypadali jako pobudové. Bránu do pivovaru skoro 4 m vysokou jsme jak při cestě do práce, tak z práce museli přelézat, zatímco strážní prošli brankou a bavili se „cvičením opic“. Práce nebyla špatná, jídla málo. Horší byl další tábor v Ostravě – úplný stát ve  státě, kde strážní pod vedením velitele tábora vládli neuvěřitelně surově. Pro ilustraci poměrů v táboře tento příklad: Mezi námi byl poslanec německé sociální demokracie z první republiky. Jeho žena a dcera si jej přišly vyzvednout, protože se rozhodly odstěhovat se do Německa - jako antifašisté.  Strážní je doslova bičem hnali od brány, plačící a v šoku z tohoto jednání. Druhý den se vrátili s příkazem k propuštění podepsaným samým prezidentem Benešem. Zrovna jsme byli po snídani a nastoupeni k odchodu do práce. Aby ženám velitel dokázal, kdo tady poroučí a je tady pánem, dal donést lavici, přivlékli poslance, strhli košili, dva strážní jej přidržovali a třetí důtkami zbičoval do krve. Ženy i my se na to museli dívat a velitel řval: „Tady nemá nějaký Beneš co nařizovat, tady rozhoduji jenom já.“ Pak jsme sfárali a s námi i zbičovaný poslanec. Po vyfárání jsme se dozvěděli, že přijelo vojsko, obstoupilo tábor a donutilo velitele sfárat, přivést poslance, umýt jej a ošetřit a předat rodině. Za tříleté mé putování po táborech jak v Evropě, tak v Americe jsem se nesetkal s tak surovým terorem - to až doma.  

Dostal jsem pozvání do Znojma před „očistnou komisi“ – dali mi dva dny k vyřízení a pak jsem konečně jel. Po šesti letech jsem se setkal s rodiči. Komise zasedla vedle obchodního domu Baťa v bývalém okresním hejtmanství. Sedělo tam asi šest „soudců“. Komunisty zastupoval nějaký Zejda a Nejezchleb, kterého jsem znal už z první republiky. Když přišel Hitler nechal se přejmenovat na Vach – po manželce. No a teď tady sedí a znovu se jmenuje Nejezchleb. To bylo i přes všechno, co jsme prožil, příliš, a tak jsem ze Znojma docela rád a otřesen odjel zpět do tábora.

V dole jsem pracoval až do 25.9.1946, kdy mne ze zdravotních důvodů (další zhoršení zraku) museli propustit. Ve Znojmě jsem se hlásil na pracovním úřadě, byl za Michalským kostelem v budově, kam jsem chodil do německé obchodní školy. Nezajímalo je, co umím, jaké mám školy, potřebovali pomocnou sílu k pokrývačům, tak bylo přes můj zrakový handicap rozhodnuto. Zachránil mne pan Stáňa, poslanec lidové strany, který „zabral“ v Oblekovicích zlatokopy vydrancovanou usedlost po Němcích, kde začal hospodařit. Měl nárok na pomocníka. U něj jsem pracoval do podzimu 1947, kdy jsem přešel ke stavitelovi Smejkalovi a dělal na různých stavbách, později v kanceláři – mzdy a rozpočty staveb. Stále jsem byl veden jako dělník, neboť jsem pořád neměl vyřízené občanství, o což se docela úspěšně staral Bohuš Klempa. Pro představu o bezmocnosti jednotlivce proti zlobě a bezmezné sobeckosti spojené s úřední byrokracií – tato strohá fakta:

- 2.7.1946 podal můj otec za mne žádost o udělení osvědčení o národní spolehlivosti,

- 24.10.1946 nevyhověla rada ONV žádosti o udělení osvědčení o národní spolehlivosti,

- 14.11.1946 odvolávám se proti výměru ONV,

- 26.2. 1947 předvolání k výslechu soudu,

- 23.4.1947 Krajský soud ve Znojmě uvědomuje, že zastavil trest, říz. vedené proti mně,

- 3.5.1947 obsílka k trestnímu řízení k referátu národní bezpečnosti,

- 7.5.1947 trestní nalézací komise mě osvobozuje,   

 -7.7.1947 žádost na Zemský nár. výbor o vystavení vysvědčení národní spolehlivosti,

 -20.7.1948 ONV – bezpečnostní referát zahajuje revizi trestního řízení,

 -11.10.1948 předvolání na bezpečnostní výbor k trestní nalézací komisi (ta mě 7.5.1947          osvobodila,

 -12.10.1948 ONV – trestní nalézací komise mne zase osvobozuje,

 - 26.4.1949 Krajský NV ukládá ONV ve Znojmě, aby vystavil přímo osvědčení o čsl. státním občanství, protože jsem se k německé národnosti vůbec nepřihlásil.

Tolik k mému vyprávění o životním příběhu jednoho obyčejného znojemského Čecha, v té době kluka, který nechtěl být ani Němcem, ani vojákem, ale přesto z něj udělali nejen vojáka, ale i nedobrovolného cestovatele po té šišaté zeměkouli. Svým způsobem jsem měl štěstí, protože jsem přežil, vrátil se domů a přes všechnu zlobu se dočkal vrácení cti  a češství. Byli další, nejen ze smíšených manželství, ale i z českých manželství, kteří jako vojáci nepřežili – nevrátili se. O těchto svých občanech republika a její učebnice mlčí.

Q. K. Znojmo, narozen 31.101921

K předcházejícímu svědectví, jako jedinému ze 34, považujeme za potřebné uvést následujících pár vět. Jednou z nezmapovaných stránek naší historie jsou osudy a postavení Čechů, kterým nebylo dovoleno po přijetí mnichovského diktátu přestěhovat se do okleštěného Československa a později po vyhlášení do Protektorátu Čechy a Morava. Důvodem byla doložka – součást Mnichovské dohody, podle níž naše vláda byla povinna zachovat – zaručit a nenarušit provoz všech služeb, továren, dopravy, výroben apod. O povolení k přestěhování museli občané žádat písemnou formou a toto bylo podmíněno souhlasem  obou stran, jak německé, tak české. To se netýkalo státních zaměstnanců. Na děti z rodin česko-německých – tj. smíšených manželství se automaticky pohlíželo z hlediska zákona jako na Němce a uplatňovaly se na ně německé zákony v plné míře, tedy i povinnost sloužit v německé armádě. V první fázi války pro menší spolehlivost pouze u pracovních a technických jednotek – tedy beze zbraní, později i se zbraní. Češi, kteří zůstali v Sudetech, se museli podřídit v plné míře německým zákonům, za což prožívali po válce mnohá příkoří a ponižování. To je hlavní důvod, proč je tak obtížné dosud žijící pamětníky přesvědčit a získat k podání svědectví. Kéž zveřejnění tohoto svědectví se stane předmětem či výzvou k našim odborníkům – historikům.

V. Jurásek

H. V.

Otec žil od roku 1916 ve Znojmě, kde žili již matčiny rodiče. V letech 1927 až 1938 pracoval jako zahradník v městském hřbitovním zahradnictví.  Po záboru zůstal otec ještě nějaký čas v obsazeném území. Matka odešla se mnou dříve za nové hranice ČSR.

Vzpomínám si, že otec  několikrát (jednou i s matčiným otcem a její sestrou) přešel v pozdních večerních hodinách tehdejší hranice a po návštěvě se časně ráno opět vracel do Znojma. Výnosem Městského úřadu ve Znojmě ze dne 3.11.1938 byl však otec propuštěn ze zaměstnání a my se přestěhovali do Brna.

Krátce po osvobození jsme se samozřejmě vrátili do Znojma. Nejprve otec sám – nastoupil u správy městského zahradnictví a městských hřbitovů. Matka se mnou se přestěhovala zpět ještě před koncem tehdejšího školního roku.

Materiálně a finančně naše rodina odškodněna nebyla. Nikdo ani nemohl vrátit zdraví mé matce, která pak zemřela v červnu 1947, a nikdo nemohl vrátit život mému strýci, matčinu bratru, který jako majitel zámečnické dílny mohl po Mnichovu zůstat ve Znojmě, ale jako Čech přestal mezi prvními dostávat inzulín, takže na svou těžkou cukrovku zemřel již v prosinci 1941 ve věku 34 let.

H. V., tehdy Znojmo

Dalibor Boháč

Pocházím ze Znojma, kde jsem žil s rodiči a třemi bratry. Přestože jsem byl malý chlapec, velmi dobře si pamatuji na tamní spokojený život za doby první republiky až po ony pohnuté události v roce 1938, na které se nedá jen tak lehce zapomenout.

Do roku 1937 bylo soužití obyvatelstva klidné a mezi Čechy a Němci nedocházelo k žádným vážnějším střetům. To také proto, že oslavy a manifestace se konaly odděleně a v jiném prostoru. K nepokojům začalo docházet v polovině roku 1938, zejména pak v září 1938, a to pod vlivem činnosti vůdce SdP Konráda Henleina, připravujícího ozbrojený puč.

Vzpomínám si, jak čs. rozhlas vybízel občany k setrvání u přijímačů, až došlo k vyhlášení mobilizace. Dva ze straších bratrů téže noci ihned odešli ze Znojma. Následně jsme také my v panice utíkali do vnitrozemí k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na rozhlasovou výzvu k obraně čs. pohraničí jsme se s otcem vraceli zpět do Znojma. Jako štábní rotmistr v záloze byl otec velitelem skupiny ochrany železničního viaduktu Červený most a po několik dnů jsme spolu s matkou a bratrem v noci donášeli obráncům jídlo.

Později, když se situace zhoršovala, se rodiče rozhodli opět utéci do Dřevohostic. Na tu noc nikdy nezapomenu, kdy jsme s malým rancem a jen s tím, co jsme měli na sobě, odjížděli směrem na Hrušovany n.Jev. – Mikulov – Břeclav. Trať v pohraničí vedla územím obsazeným henleinovci. S obavami, jak projedeme, seděli jsme beze slova, jen tlumené světlo blikalo u stropu vagónu. Netrvalo však dlouho a za ostřelování vlaku zhasla žárovka docela a my jsme již přikrčeni leželi na podlaze vagónu. Slyšeli jsme jen výstřely a sledovali jejich záblesky. Projeli jsme však, a tak jsme se znovu ocitli v bezpečí ve vnitrozemí.

Jako uprchlíci jsme nic neměli, a tak se asi po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět vrátíme do Znojma s nadějí, že se snad podaří něco z našeho majetku zachránit.

Zprávy o situaci v pohraničí byly rozdílné. Otec myslel, že to vyjde. Ovšem velmi se mýlil, rychleji přišel zábor a nám se již nepodařilo vrátit se ze Znojma zpět do vnitrozemí Jen starší bratr utekl kanalizací do Přímětic, které ještě byly na nezabraném území.

Po příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau. Z dříve dobrých Němců se téměř všichni stali fašisty  a tlupy organizovaných henleinovců a ordnerů prováděly mezi občany čistky. Byl jsem očitým svědkem, jak zajali starostu sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a vodili po ulicích města. Sám jsem mnohokrát musel vyslechnout nadávku: „Bömischer Hund“ a neutekl-li jsem zavčas, dostal jsem i nějakou tu nakládačku. V té době jsem jako kluk zažil i příjezd Adolfa Hitlera do zabraného Znojma, jeho vystoupení v sále Německého domu a jeho jízdu v otevřeném automobilu ulicemi Znojma. Od té doby se všichni Němci projevovali jako nacisti a členové NSDAP bez výhrady.

Otci byla několikrát nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy, což odmítl, a proto se jako politicky nespolehlivý musel denně hlásit na policii. Do poloviny listopadu 1938 jsme nemohli dostat výjezdní povolení ze Znojma. Až před Vánoci 1938 jsme mohli odjet. S sebou zas jen ranec, kolik kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik na mne matka stačila  navléci osobního prádla, košil, trenýrek, svetrů a kabátů; byl jsem pěkně zaoblený. Odjížděli jsme přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod a německá celnice. Před příjezdem uschovali rodiče u mě nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že bez úhony projdu prohlídkou. V posledním okamžiku si to však matka rozmyslela a vše mi odebrala. A snad to bylo vnuknutí, protože právě mě při kontrole vysvlékli a prohledali, zatímco matka kontrolou prošla  bez úhony. To byl všechen majetek, se kterým jsme z domova odešli.

Ztratili jsme domov a majetek, a nikdo nám nic, kromě obnošených šatů a obuvi od Českého srdce v roce 1939, nedal. Smířili jsme se s tím, že to všechno byla válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků omluvil.

Dalibor Roháč, tehdy Znojmo

Marie Nekulová

Naše rodina (rodiče, o dva roky starší sestra a já) bydlela od roku 1921 ve Znojmě. Otec byl průvodčí vlaků ČSD, členem sociální demokracie, my se setrou jsme chodily do české obecné školy, měšťanské školy a gymnázia. Obě jsme byly členkami Sokola a účastnily se sokolských sletů. Situace se zradikalizovala v polovině roku 1938, i když jsme se předtím s německými občany stejného politického smýšlení stýkali a celkem dobře s nimi vycházeli.

Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, scházeli se v Německém domě a při svých shromážděních nám nadávali, házeli po nás kamením, zvláště naši mladí vrstevníci. Zaháněli nás z náměstí a ulic, kde konali svoje srazy a manifestace.

Ze Znojma jsme se musely s matkou a sestrou vystěhovat, ale nebylo nikoho, kdo by nám, třem ženám pomohl. (Otec v té době sloužil na přerovském železničním uzlu při převážení našich vojsk, která musila opustit hranice. V září 1938 jsme delší čas o něm neměly žádné zprávy a byly jsme úplně bez peněz.) Maminka stála dva dny a dvě noci v kasárnách a prosila, aby nám vojenské auto převezlo pár věcí z našeho zařízení na nádraží.

Konečně začátkem října 1938, kdy už nacistická vojska byla na okraji města, nám naši vojáci odstěhovali zařízení do nákladního vagónu na nádraží s tím, že už je to poslední vlak, který je ze Znojma vypraven. Do vagónu jsme naložily veškeré zařízení i s našim malým hospodářstvím, kozou, králíky a slepicemi. Vlak nás pak odvezl do Okříšek a tam nás odstavil na slepou kolej. V tom vagóně jsme bydleli dva měsíce (to už byl otec s námi), protože jsme nikde nemohli najít ani jednu místnost k bydlení – vše bylo obsazeno uprchlíky. Ve vagóně se nesmělo topit ani vařit, tak jsme se stravovali u projíždějících čs. vojsk. Po dlouhém hledání jsme s pomocí známých v Moravských Budějovicích našli ubytování u hodných, nábožensky založených lidí. Byla to jedna místnost bez jakéhokoli sociálního zařízení. V této jedné místnosti jsme všichni čtyři provizorně bydleli. Veškerý dobytek jsme dali k tetě do Pokojovic. Z vagónu jsem chodila do školy do Okříšek a má sestra jezdila do gymnázia v Brně. V Moravských Budějovicích jsem pak chodila do měšťanské školy a má sestra od pololetí 1939 do gymnázia.

Ve Znojmě jsme měli rodinný domek, který po našem odchodu obsadila nějaká Němka. V domku v mansardách jsme nechali zařízení dvou dětských pokojů. Domek jsme sice v roce 1945 dostali zpět, ovšem zcela zdevastovaný a bez jakéhokoli zařízení.

Marie Nekulová, tehdy Znojmo

Miloslav Benda

Jsem jedním z těch, kdo byli nuceni opustit svá bydliště v pohraničních oblastech v roce 1938. Žili jsme v pohraniční vesnici na Znojemsku, v Šumvaldě, (dnes Šumná) – moji rodiče, má sestra a teta.

Opustit svá bydliště jsme museli proto, že německá menšina v obci i celém  okolí ještě před Mnichovem stupňovala svou agresi proti Čechům, vyvolávala srážky i rvačky a ozbrojené střety, takže po záboru sudetského území nebylo možno zde dál žít bez obav z perzekucí nebo strachu o život.

Naštěstí jsme měli na Chrudimsku příbuzné, takže jsme se měli kam uchýlit. Sbalili jsme vše, co se nám vešlo do tašek a kufrů, a odjeli. Samo sebou, že drtivou většinu movitého majetku jsme pobrat nemohli a museli ho zanechat na místě. Už nikdy v životě jsme se s ním neshledali. Také žádnou náhradu jsme nedostali.

Miloslav Benda, tehdy Šumná u Znojma

Josef Karšulín

Na historickém snímku ze starých znojemských ulic v jednom ze straších čísel Znojemského týdne jsou domy z Václavského náměstí ve Znojmě. Obrázek ve mně vyvolal celou řadu vzpomínek, na jejichž konci stojí jeden z vyobrazených domků. Koncem března 1939 jsme dostali od známých ze Znojma do Ivančic, kde jsme bydleli po vyhnání ze Znojma v říjnu 1938, zprávu, že nám „hájot z Edelspitz“ (Hitlerjugend ze Sedlešovic) vypálil 15. března na naší zahradě na Kraví hoře zahradní chatku na oslavu zabrání zbytku Československa Německem. A že se máme dostavit na „šupo“ (Schutzpolizei) ve Znojmě k sepsání protokolu.

Shodou okolností jsme se právě chystali do Znojma, abychom připravili nábytek a nejnutnější věci na stěhování do Ivančic. Dostali jsme tam konečně místo jednopokojového podnájmu byt 1+1. Věci nám z našeho bytu ve Znojmě po záboru částečně zachránili a u sebe uschovali Smrčkovi, kteří měli ve Velké Mikulášské kožešnictví. My jsme si tehdy nemohli vzít téměř nic. Jeli jsme tedy autobusem p. Fialy z Hor. Dunajevic přes Přímětice do Znojma. Od celnice, která byla mezi Znojmem a Příměticemi, jsme šli pěšky do Velké Mikulášské. Po cestě přes Horní náměstí jsem si všiml člověka, který šel s žebříkem v jedné ruce a s jakousi bandaskou v ruce druhé po náměstí a prohlížel si domy. Náhle se zastavil, přistavil žebřík ke zdi, vylezl na něj, cosi na zdi štětcem z bandasky zatřel a zase šel dál. Došli jsme ho zrovna, když si přistavil žebřík k jednomu z domů na snímku. Na domku byl bílý emailový štítek s označením umístění vodovodních uzávěrů v silnici. Různá písmena, šipky a údaje v metrech. Pokud tam bylo písmeno „Š“, tak ten háček pečlivě zatřel bílou barvou. Zřejmě, aby ten český háček nemohl zpochybnit fanatické němectví zdejších Němců.

Ale jak jsme dopadli s vypálenou chatkou? Museli jsme na policii podepsat, že bereme na vědomí, že ji zapálil neznámý pachatel a že nepožadujeme žádnou náhradu.

PhDr. Josef Karšulin, Znojmo

Stanislav Raška

Naše rodina si zakoupila v roce 1920 v Šatově rodinný domek a pozemek o výměře 1 ha. Děda byl dělníkem v místní keramické továrně. Tam také pracovala má babička. Oba byli vlasteneckého cítění, děda velkým sokolem. Moje matka byla svobodná a žila ve Znojmě. Proto jsem byl od narození vychováván u prarodičů.

Naše rodina žila v přátelství s širokým okruhem občanů, a to jak Čechů, tak i Němců. Nepamatuji si na žádné rozpory s německými spoluobčany, ani se o tom nikdy nemluvilo. Naopak, přátelil jsem se s německými dětmi. Od podzimu 1931 se začal projevovat rozkol mezi školáky. V Šatově byla jak škola německá, tak i česká. Žáci nižších tříd z české školy byli často napadáni žáky z německé školy. Odbylo se to zpočátku nějakým tím políčkem od větších kluků, ale později mě do školy doprovázel pes - statný vlčák a domů nás prvňáky vodili spolužáci z vyšších tříd na pokyn učitelů, kteří o stoupající německé agresivitě věděli.

Počátkem října 1938 se po několik nocí střílelo. Byly to přestřelky mezi naší armádou a henleinovci.  Stříleli nejprve (jak jsme se dozvěděli od vojáků) Němci z kostelní věže  na pevnůstky již plně obsazené českou armádou. Němci jen provokovali, neboť jim bylo jasné, že z pušky nemohou nijak ohrozit  posádku plně vyzbrojené pevnosti. Naši vojáci jim odpovídali střelbou z těžkých kulometů se svítícími střelami. Sám jsem pozoroval několik přestřelek z okna našeho domu a jako klukovi se mi to velice líbilo. Byl jsem pyšný na to, že naše armáda vždy rychle umlčela hitlerovské bojůvky, a vůbec jsem netušil, k čemu se již schyluje.

Těsně před obsazením našeho pohraničí se strhla velká noční přestřelka a vypukl požár celního úřadu v Hnanicích. Toho rána mě maminka odvezla k tetě do Moravských Budějovic jen se školní taškou v domnění, že až se poměry urovnají, tak se vrátím zpět. Pak ovšem během několika dnů došlo k obsazení našeho pohraničí, děda s babičkou byli přepadeni a ztýráni, děda uvězněn ve Znojmě, pak převezen do Vídně. Tam byl obviněn a vyšetřován, že měl střílet z kulometu proti německé armádě, která obsazovala naše území. To se však neprokázalo, a tak byl o Vánocích 1939 z věznice ve Vídni propuštěn.

Náš dům jsme opustili bez možnosti vystěhování. Všichni jsme byli přijati tetou v Moravských Budějovicích. Dostali jsme k dispozici jednu malou místnost se skrovným zařízením. Tam jsme prožili celou dobu okupace.

Po válce jsme se vrátili do našeho domu. Ale jaké bylo naše překvapení. Propadlá střecha, zničené podlahy, vytrhaná okna – hrůza pohledět. To vše jsme museli na vlastní náklady opravit, ale žádnou náhradu jsme nikdy nedostali.

Stanislav Raška, tehdy Šatov

Vítězslav Jurásek

V žádné učebnici se dnešní mladé generace nedočtou o plánech nacistů na likvidaci nejen našeho státu, ale i našeho národa, ani o tom, kolik našich lidí prošlo koncentračními tábory, kolik jich bylo ve vědecky vyprojektovaných továrnách na smrt úspěšně zlikvidováno, kolik jich bylo bez soudu při výsleších ubito. Kolik dětí – podle vědy o čistotě rasy – vhodných k poněmčení bylo českým rodinám odebráno, ukradeno a zavlečeno do Říše, i kolik těch nevhodných k poněmčení bylo povražděno! Nedočtou se ani, kolik mladých lidí bylo odvlečeno do Říše na nucené práce – této moderní formy otrokářství. Žádná statistika ani neuvádí počty doslova dětských otroků, darovaných gestapem  rodinám zasloužilých nacistů. Jedním takovým otrokem jsem byl i já.

Musím začít od svého otce. Žili jsme ve Znojmě, kde jsem se narodil a kde byl můj otec policistou. Při své službě se stále častěji dostával do konfliktu s henleinovci a jejich bojůvkami a tak se dostal na jejich černou listinu.Po mobilizaci byl nasazen na hranice. Doma zůstala matka se mnou – sedmiletým, čtyřletou sestrou a čekající další dítě. V noci byly varována dobrými Němci, že se henleinovci shromažďují a chystají přepadnout ty ze seznamu a hnát je z města. Stačila vzít pouze tašku s doklady, děti a přes pole a lesy utíkat k rodině do Tvořihráze (obec ve směru do vnitrozemí).

Po posunu nově se tvořící hranice protektorátu utíkala znovu. Napřed do Ratišovic a odtud do Brna, kam se za námi vrátil i otec. Odbojová skupina, jejímž  byl členem, byla zrazena a on, policista ve službě,  byl přímo na ulici v noci ze 4. na 5. dubna zatčen gestapem. Měl štěstí a vše přežil, i nasazení v tzv. bombenkomandu – (skupina odstraňující nevybuchlé bomby, sestavená z vězňů koncentračního tábora „Sachsenhausen – Oranienburg“), i pochod smrti.

Toho rána, kdy byl zatčen, 5. dubna 1944, po důkladné prohlídce bytu gestapem, byla matka poučena, že se nesmíme vůbec stýkat s rodinou, ani s ostatními Čechy a že si sama nesmí hledat zaměstnání. Byla jí předána jména čtyř německých rodin, v nichž měla vykonávat domácí práce (úklid, praní, žehlení, opravy apod.). Matka musela vydělat peníze nejen na obživu sebe a dětí, ale i na nájem za byt a na pravidelné měsíční splátky římskokatolické církvi za malý rodinný domek, který církvi odkázala umírající věřící a který si od ní moji rodiče krátce předtím koupili. Mě nadále nesměla posílat do školy a já byl jednoho rána jedním z gestapáků odveden k brněnskému preparátorovi zvěře Schrollovi. Byla to zasloužilá nacistická rodina. Syn byl vysoký důstojník – nositel všech nacistických vyznamenání, mimo kříž s diamanty. Byl nezvěstný a snad padl na východní frontě. Rodina smutek nedržela. Dcera, vedoucí brněnských německých dívek, byla později zabita při nesmyslné obraně Brna před postupující sovětskou armádou, kdy do obrany byly nasazeny i skupiny zfanatizovaných hitlerjugend, mnohdy dětského věku. A v této rodině začal můj život dětského otroka.

Na rozdíl od starověkých otrokářů, kteří své otroky řádně krmili, nejen proto, aby měli sílu pracovat, ale aby i dlouho vydrželi, můj pán mě nekrmil vůbec a já musel na jídlo (ráno, v poledne i večer) docházet domů. Dílna byla v zahradní vilce s bazénem, vzdálená od jeho bydliště v řadové vilce v ulici Hluboká, na pokraji města, asi 20 minut chůze. V této ulici jsme bydleli i my v jediném tamním poschoďovém činžovním domě.

Můj pracovní den v létě začínal ráno před šestou hodinou a končil až za tmy. V zimním období jsme nastupoval do práce již od páté hodiny, protože v sedm muselo být v dílně už teplo. Zatápěl jsem ve dvou kamnech a oheň jsem musel po celý den udržovat, vedle ostatní práce. Večer jsem musel oheň z kamen vynést a kamna vyčistit, protože přes noc musela být kamna prázdná a čistá. Teprve pak jsem směl odejít. Když se ovšem práce protáhla do noci, tak jsem v dílně i spal. Ale i tak jsem musel kamna ihned po skončení práce vyčistit.

Maso z velkých zvířat (jednou to bylo slůně a dvakrát poník) si odváželi vojáci pro psinec. Jelení, srnčí, bažantí a koroptví si odnášeli ti, co je ulovili. Maso ze psů, lišek, jezevců a dravých ptáků jsem si směl odnést domů já. Toto podřadné, většinou nekvalitní až nepoužitelné maso z preparovaných zvířat bylo vedle dvaceti protektorátních korun (což byla na černém trhu cena jedné cigarety) mou jedinou odměnou – týdenní mzdou. Při objednávce kostry či paroží bylo mým úkolem tyto zbavit masa a vybělit je v chemikálii, bez použití ochranných pomůcek. Podnes pohled na vycpanou trofej nebo obzvláště návštěva bítovského hradu na Vranovské přehradě na Znojemsku ve mně oživují vzpomínky na tuto dobu. Zde vedle mých psích zákazníků neopomenu vždy pohladit vycpaného čtyřrohého kozla, který jako rarita pobíhal volně po soukromé zoo zámeckého pána do chvíle, kdy napadl a pokousal dámu jednoho nacistického hosta a byl za tento prohřešek zastřelen. Jeho maso bylo jediné kvalitní maso, které výrazně a mimořádně obohatilo jinak přeskrovnou naši kuchyni.

Pokud nebyl nikdo cizí přítomen, choval se ke mně můj pán slušně a docela přátelsky. Před návštěvami, až na výjimky pouze německými a nacistickými, se však ke mně choval velice hrubě a fyzicky mě před nimi trestal. Jeho častým zábavným žertíkem bylo, že ženské části návštěvy dal do kabelky, nebo vedle ní položil uříznutou kočičí hlavu, nebo psí či liščí varlata se šourkem, a to tak, aby se na to hned přišlo a on mne za to mohl hned potrestat.

Pro své postavení malého českého otroka jsem byl i účinným způsobem vycvičen. Často před očekávanou návštěvou jsem byl poslán s taškami a batůžkem do německých obchodů pro připravený proviant (housky, perníčky, keksy, salámy, párky, ovoce, zeleninu). Po první samostatné cestě mi byla udělena lekce, jak nikdy nic nevzít. Mým úkolem tehdy bylo přinést plný batůžek malých keksíků. Neodolal jsem a vzal čtyři kousky, zabalil je do kapesníku a schoval do kapsy svého zimníčku. Po návratu na mne čekalo dívčí družstvo hitlerjugendu pod vedením dcery mého pána a já musel z donesených keksíků dělat za hlasitého počítání děvčat hromádky po desíti. Trvalo to pro mne nepředstavitelně dlouho a pochopitelně v poslední hromádce čtyři chyběly. Nic nepomohlo jejich vrácení. Dostal jsem pořádný nářez a byl jaksepatří ponížen od stejně starých i mladších děvčat.  Pomačkané keksíky dostal pes jedné z dívek a nejen já, ale i děvčata tak poznala, jaké je postavení otroka.  Další donášky byly namátkou kontrolovány, ale já si již nikdy nedovolil vzít cokoliv. Nechápu, jak škola mohla mlčky přehlížet mou nepřítomnost na vyučování a přesto mi vystavovat vysvědčení, ač jsem do ní od onoho osudného 5. dubna 1944 do konce války nemohl chodit. Nevím, zda si moje maminka sama vymýšlela školní úkoly, když se mne o nocích pokoušela doučovat. Přesto nemohu nevzpomenout i na jednoho hodného Němce, starého dědu, který zajišťoval mému „pánovi“ provoz prodejny v dolní části Zeleného trhu. Vyráběl z různých peříček hit tehdejší módy – ozdobné špendlíky jak na dámské, tak i na pánské klobouky. Mým úkolem byl sběr těchto peříček z preparovaných ptáků, jejich čištění, třídění a nalepování dle velikosti a barev na archy papíru. Byly to polotovary, z nichž děda špendlíky vyráběl. Ke mně se choval velice hezky. Uměl pochválit i pohladit a nejednou se se mnou podělil i o svačinu nebo mne obdaroval bonbonem. Když jsme byli sami, tak jsem mu musel tykat a oslovovat ho Hansi. Po skončení války pan Schroll nemeškal požádat o výjimku z odsunu s argumentací, že i přes riziko pro svou rodinu neváhal pomáhat rodině politického vězně – tedy nepřítele Říše. Jeho žádosti však nebylo vyhověno.

Vítězslav Jurásek, Znojmo

Ludmila Hubáčková

Moc dobře si pamatuji na dobu, kdy moje rodiče zanechali pole i veškerá domácí zvířata sousedům a jen s nejnutnějším nábytkem a ošacením naložení do vlaku jsme odjížděli do neznámého kraje do vnitrozemí, mezi Čechy.

Naše obec Šanov (okr. Znojmo) byla obsazena německými vojáky jako jedna z posledních, začátkem října roku 1938. Bylo mi tehdy jedenáct let a mé vzpomínky se za uplynulých šedesát let poztrácely. Přesto však nikdy nezapomenu na ty, o kterých vám budu psát.

Můj otec, František Kment, byl v roce 1938 mobilizací odveden (nevím kam) a šel s elánem bránit vlast. Maminka s námi třemi dětmi (11, 8, 3) a s babičkou zůstala dál bydlet v deputátním domě na panství, kde oba moji rodiče i babička pracovali. Panství patřilo německému hraběti Kucnovi (správně Khuen-Belazimu). Naše bydliště byl Nový Dvůr a další hraběcí dvory byly Karlov a Anšov  s přilehlými polnostmi a lesem, ve kterém byl i hraběcí zámek.

Podle vyprávění mých rodičů se sloužícím hraběte nežilo v jeho službách špatně. Každá rodina (např. na Novém Dvoře jich bylo ke dvaceti) dostávala podle počtu příslušníků deputát v naturáliích a měla svůj byt. Zaměstnáni na statku byli všichni dospělí. Podle počtu na hlavu jsme dostávali ve formě naturálií mléko, mouku, cukr a bylo nám přiděleno pole na zahradu, mohli jsme chovat vlastní domácí zvířata a dostávali jsme i malý plat. Veškeré vedoucí funkce, jako byl správce, adjunkt, šafář, mistr v kovárně, stájích, fořt a personál na zámku, zastávali výhradně Němci.  Češi byli jen hrubou zemědělskou práci.

Nebylo však národnostních rozdílů v sousedských vztazích. Bylo hodně smíšených manželství a my děti jsme se kamarádily spolu bez rozdílu, zda to byl Čech či Němec. Vzpomínám si, že při oslavě národního svátku se i naše hymna zpívala společně. Němci po svém, přeloženou do němčiny. Vím, že začínala: „Wo ist mein Heimat, mein Vaterland.“

V létě 1938 hostil hrabě na svém zámku Konráda Henleina po celý týden. Jeho návštěva zanechala stopy v dosud klidných sousedských vztazích s Němci. Dokonce i my děti jsme cítily, že se něco děje. Moje kamarádka, jejíž otec byl Němec, měla zakázáno si se mnou hrát. …   

Redakce: J. Skalský                                                                              Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 235. publikaci vydanou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací, Praha, 23.3.2008

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                  E-mail:Vydavatel@seznam.cz