Ing. Josef Mikš

S O U D D Ě J I N

Historie německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku

Praha

2006

Reedici vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou159. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, únor 2006.

Městský úřad ve Vyškově obdržel následující psaní:

Společenství vyškovského jazykového ostrůvku, Aalen 12.10.2001

Vážený pane starosto dr. Olíku,

Vážený pane místostarosto dr. Adamče,

u příležitosti naší návštěvy 13.4.2001 ve Vyškově jsme Vám představili sdružení bývalých německých jazykových ostrůvků.

Bývalí obyvatelé nyní vyslovili přání, aby v okresním městě Vyškově, ke kterému tito bývalí spoluobčané odjakživa pěstovali úzký přátelský vztah, dokud zde žili, bylo možné instalovat pamětní desku jako připomínku této náklonnosti.

Toto vyjádření bychom si představovali následujícím způsobem: Deska o rozměru cca 80 x 100 cm. Na této desce by mohl být nápis v českém a německém jazyku:

Na památku dřívějších německých obyvatel obcí: Kučerov, Lysovice, Zvonovice, Rostěnice, Hlubočiny, Terešov, Komořany a Čechyně, kteří po staletí až do roku 1945/46 s českým obyvatelstvem žili v poklidném sousedství.

Tato tabule by mohla být umístěna na radnici, u muzea nebo jiném Vámi navrženým místě.

Město Vyškov to nebude stát žádné náklady. Rádi bychom si o této záležitosti s Vámi pohovořili. Doufáme, že od Vás obdržíme pozitivní odpověď a zůstáváme s přátelským pozdravem.

Historii by neměl nikdo mistrovat. Zvláště ne tehdy, když již uplynula dostatečně dlouhá doba k objektivnějšímu zhodnocení posuzovaných událostí.

Podívejme se proto na závěrečná léta „poklidného sousedství“ německých a českých spoluobčanů i na způsob, jakými němečtí občané projevovali k Čechům svou „náklonnost“, kterou má pamětní deska hlásat.

Vznik a vývoj německého jazykového ostrůvku do ustavení samostatného československého státu v r. 1918

Starobylé město Vyškov, ležící téměř uprostřed Moravy, má bohatou a pohnutou historii, datující se od prvních zpráv o něm z roku 1141, kdy již mělo charakter královského nebo markraběcího majetku.

Všechny etapy dalšího stoletého vývoje v něm zanechaly své stopy a odrazily se v jeho dějinách.

Když se však začneme zabývat pozdější historií Vyškovska, narazíme vždy na souvislosti spojené s německým jazykovým ostrůvkem. Je nepochybné, že existence tohoto ostrůvku měla přímý vliv na vývoj poměrů ve Vyškově a určitým způsobem předurčila i jeho osud za německé okupace 1939 -1945. Abychom tyto souvislosti lépe pochopili, bude nutné se krátce vrátit do minulosti.

Jak vůbec německý jazykový ostrůvek u Vyškova vznikl, to zcela přesně nevíme ani dnes, protože jeho existence není dosud plně vědecky objasněna. Předpokládá se, že vznikl ve druhé polovině 13. století jako důsledek německé kolonizace., která vedla ke značným změnám ve složení obyvatelstva. Na Vyškovsku uváděl německé kolonisty bezpochyby olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku a pravděpodobně také páni z Obřan, kteří zde měli své državy. Šlo tu vlastně o novou kolonizaci již dříve obývaných vesnic. Další vlna kolonizace pak následovala po třicetileté válce. Ani otázka původu německých kolonistů není dosud jednoznačně určena..Na základě rozboru německého dialektu, který zde byl používán, se uplatňuje názor, že sem kolonisté přišli z Bavor. Bezpečně však lze vyvrátit tvrzení některých německých badatelů, kteří uváděli, že německé obyvatelstvo se zde udrželo ze starého germánského osídlení tohoto území, ještě před osídlením slovanským. Že tomu tak není a že kolonizace skutečně proběhla, o tom nezvratně svědčí český základ německých názvů obcí ostrůvku. Přesto byly tyto falešné názory soustavně vštěpovány do vědomí zdejšího německého obyvatelstva již od mládí a víra, že zde byli dříve než Češi, jim zůstala až do zániku jazykového ostrůvku.

Připomeňme si ještě, že německý jazykový ostrůvek tvořilo sedm obcí a jedna osada. Ostrůvek se dělil na část „horní“ s obcemi Lysovice, Zvonovice, Kučerov, Rostěnice a Hlubočany s osadou Terešov, kde tvořilo německé obyvatelstvo 70-90 %. „Dolní část“ tvořily obce Komořany a Čechyně, kde bylo zhruba 40-60 % Němců. Obyvatelé byli většinou rolníci. Žili na úrodné půdě, dobře hospodařili, udržovali si své zvyky, kroj i dialekt a žili spokojeně vedle české menšiny. Z národnostního hlediska nebyly zpočátku žádné problémy. Ty začaly vznikat až později.

Nebudeme zkoumat celý proces vývoje jednotlivých národů a národních států. Stačí připomenout, že národnostní rozpory ostře vystoupily za Rakouska-Uherska, zejména od doby, kdy se na rozhraní 18. a 19. století rodí v Evropě moderní nacionalismus, který chápe národ jako samostatný celek, jehož nejdůležitějším znakem je řeč. Tento vývoj se pak odráží v českém obrození a na druhé straně ve zvýšených germanizačních snahách vládnoucí německé buržoazie.

Německá menšina v českých zemích využila svého neodůvodněného postavení „panského národa“ a snažila se všemi prostředky udržet uměle vytvořenou nadvládu nad českou většinou. Stavěla se proto nesmiřitelně proti všem požadavkům, které mohly vést k posílení českého národního života v tehdejším Českém království.

V 90. letech devatenáctého století jsme také na Vyškovsku svědky zvýšeného počtu nacionálních rozbrojů, na nichž se podíleli i Němci vyškovského jazykového ostrůvku. Podle sčítání lidu na vyškovském okrese v roce 1880 se k české národnosti hlásilo 75 157 obyvatel, zatímco k německé jen 6 769. Ve Vyškově samém, kde na radnici vládla německá klika, bylo roku 1880 3 040 Čechů a 2 150 Němců. Přestože německé obyvatelstvo tvořilo menšinu, zaručoval nespravedlivý volební řád Němcům vládu nad městem. České buržoazii se však podařilo posílit své postavení ve městě, což se navenek projevilo například otevřením soukromého českého gymnázia v roce 1899, a v témže roce udělat i průlom do německé nadvlády ve Vyškově. Poprvé byl zvolen náměstkem starosty zástupce české většiny. Od začátku dvacátého století bylo již české vítězství nesporné a Vyškov dostal poprvé také českého starostu. Od té doby se zásadně mění poměr mezi českým a německým obyvatelstvem ve městě. Již v roce 1900 se z 5 988 obyvatel hlásilo k české národnosti 5 344 a k německé pouze 632.

V době první světové války stáli němečtí obyvatelé vyškovského jazykového ostrůvku pevně na stanovisku jednotné rakousko-uherské říše a ovlivňováni svými vedoucími osobnostmi se stavěli proti osvobozeneckým snahám českého obyvatelstva stejně jako všichni ostatní Němci.

Jejich názory a postoje se jednoznačně projevily po vzniku samostatného československého státu 28. října 1918. Tehdy, jak známo, Němci vyhlásili, že nový československý stát neuznávají a hlásí se k Německému Rakousku (Deutsch-Österreich). Vytvořili samostatné územní celky, a to: v západních Čechách Deutschböhmen a ve východních části Čech, severní části Moravy a Slezska provincii Sudetenland. Území znojemského kraje mělo být přičleněno k Dolnímu Rakousku jako Deutschsüdmähren a konečně některé kraje pošumavské měly být připojeny k Hornímu Rakousku jako zvláštní území, nazývané Böhmerwaldgau. V těchto provinciích byly vytvořeny německé zemské vlády a organizována vlastní branná moc, tzv. Volkswehr.

Navíc zákonem rakouského parlamentu z 22. listopadu 1918 byla prohlášena za državu Německého Rakouska také „německá sídliště Brno, Jihlava a Olomouc“, přičemž do brněnského sídliště se počítal i vyškovský jazykový ostrůvek. Konečně ještě zákonem z 18. prosince 1918 nařídila rakouská vláda na území jmenovaných provincií a národnostních ostrůvků provést volby do Národního shromáždění Rakouské republiky. Obyvatelstvo vyškovského ostrůvku se silně stavělo za tyto požadavky a nárokovalo si právo stát se državou Rakouské republiky.

Když bylo zřejmé, že se dohodou nedospěje s Němci k řešení, rozhodla se nová československá vláda pro vojenský zásah. Československé oddíly zahájily obsazování všech pohraničních území a do druhé poloviny prosince 1918 je měly plně pod kontrolou. Samozvané zemské vlády uprchly do Německa a Rakouska, kde po dlouhou dobu organizovaly proti naší republice rozvratnou propagandu a různé nepřátelské akce. Němci, kteří zůstali na našem území, a které situace nakonec donutila k určité spolupráci s československými úřady, se však s danou situací nikdy nesmířili a byli po celou dobu první republiky trvalým zdrojem nebezpečí pro její samostatnost.

Německý jazykový ostrůvek v letech první Československé republiky 1918 – 1939

Také příslušníci německé menšiny vyškovského ostrůvku se s novým československým státem neztotožnili. Přestože jejich politická organizovanost byla různá a v prvních letech republiky převažoval vliv německých agrárníků a německých sociálů, idea pangermanismu byla ve vědomí lidí prosazována a upevňována zejména německými spolky.

O tom, jaké byly skutečné názory a nálady německých občanů ostrůvku, výstižně svědčí anonymní dopis , jehož kopie je uložena v Okresním archivu Vyškovska. V něm si Čech – obyvatel ostrůvku - , který nechtěl být z pochopitelných důvodů jmenován, stěžuje výboru Národní jednoty na poměry i rozpínavost Němců. Píše v něm:

„Slavná národní jednoto! (Národní jednota je organizace, která měla za první republiky úkol podporovat český menšinový život ve smíšených územích.)

Jak je bolestné, když český člověk na německém ostrůvku mezi Němci musí žít, a jaké pomoci. Takový člověk český se nemůže pohybovat, jak by chtěl, každý se na něho dívá stranou a ho za nějakého jiného člověka uvažuje. A obzvláště v této době, kdy advokáti a doktoři sem přicházejí a na schůzích a slavnostech řeční. Je to až hanba poslouchat, jak například z Hostěnic pan Kraupl, který je cestářem, je to tolik jako státní služba, a stát mu práci dal, kdežto by tu práci také nějaký český člověk poctivě dělal, ne takový zpupný člověk, který je na ostrůvku Obman des Turnvereines (vedoucí tělovýchovné jednoty) a při každé příležitosti nadává na ´Böhmische Gesindel´a tady český stát ho podporuje. Kdyby on si držel tu silnici, jak se patří v pořádku.

Loňského roku, když byla v Hostěnicích slavnost, přijel tam jeden český cukrář, jak se jmenoval, nevím. Kraupl ho uhlídl a hned zavolal dr. Fleischhakera a řekl mu - ´ist schon wieder da, das böhmische Gesindel, den jagen wir weg´, (´Už je tady ta česká sebranka, toho vyženeme.´) Pak oba šli k němu a obchodník se legitimoval, že může prodávat kdekoliv, zůstal, ale zato říkali to těm ordner-pořadatelům a oni zas dětem, aby u toho cizího nikdo nic nekupoval, ale přesto on hodně prodal. 29.6. – minulý měsíc se odbývala v Lysovicích slavnost slunovratu (Sonnenwende), při kterém všechny obce zastoupeny byly, i z Čechyně a Komořan, a před slavností byli hosté Kraulem uvítáni, pak se ujal slov dr. Fleischhaker z Rostěnic. Jeho řeč byla jehlou do českého srdce, kterou on se vyjádřil a pronesl slov proti Národní jednotě ve Vyškově, jejich práci a ukázal prstem na Vyškov a přitom řekl: ´Die herliche minderheitschule in Kutscherau´, (Ta nádherná menšinová škola v Kučerově /narážka na novou českou školu, kterou vybudovala Národní jednota pro české děti. V Kučerově bylo 106 občanů české národnosti a 728 německé../) při kterém bylo voláno fuj. Pak řekl i kdyby byla celá česká země zaplavena legionáři, oni se ohnout nedají:´Wir Deutschen sind früher als die Tschechen, dast ist tschechische Lug, das die Tschechen früher da waren, das ist ihr Prinzip nur zu lügen, das beweist die hörliche Volkszehlung´ (My, Němci, jsme byli dříve než Češi, to je česká lež, že Češi zde byli dříve, to je jejich princip lhát, to dokazuje nesvobodné sčítání lidu /narážka na sčítání lidu v roce 1921, kterým se Němci cítili poškozeni, protože prý bylo upraveno ve prospěch Čechů./) a jiné, potom je varoval, aby byli sobě věrni, aby byli pyšní na svůj kroj, dokud ten nosit budou, budou z nich věrní Němci a jak ten odstraní, budou se topit, až se německá věc utopí. Ječmene se dosti pošlapalo, pak chtějí mít úlevu daně.

Slavná národní jednoto!

Nechci, aby byl ten cestář ze služby vyhozen, ačkoliv by mu to patřilo, ale chci, aby dostal jeho nadřízený důtku a budu sledovat věc nadále.

Též podobně je na Ostrůvku v hostincích, když přijde nějaká listina v české řeči tištěná, která má být vyvěšena v hostinci, kdepak to. Ta vandruje do kamen neb na záchod, přesvědčte se sami o tom, německé plakáty visí půl roku v každém hostinci, ale český plakát musí ihned zmizet, třebas je to rozkaz od hejtmanství nebo od jiného úřadu.

Na Ostrůvku 2. července 1922 – Občan z Ostrůvku

Tento dopis je svědectvím jednak o skutečném smýšlení Němců, které se za celých dvacet let trvání první republiky v podstatě nezměnilo, ale také o úloze jejich masových organizací, zejména tělovýchovných, kulturních, národopisných, mládežnických a jiných, které měly rozhodující vliv na udržení ´velkoněmecké myšlenky.´. K tomu přistoupil stálý růst vlivu nacionalistických německých stran, a to DNSAP (Deutsche nationalistische Arbeiterpartei – Německá nacionálně socialistická dělnická strana), což byla v podstatě odnož nacistické NSDAP (Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei – Nacionálně socialistická německá dělnická strana – Hitlerova nacistická strana), a dále DNP (Deutsche Nationalpartei – Německá nacionalistická strana). Jejich negativistický program a otevřená orientace na rozbití republiky, se kterou souhlasili mnozí obyvatelé ostrůvku, nakonec vedla k rozpuštění těchto stran československými státními orgány. (DNSAP i DNP byly německé negativistické strany v předmnichovské ČSR, které měly v podstatě stejné cíle jako Hitlerova strana. Proto byly v roce 1932 československými úřady jako protistátní rozpuštěny.)

Růst nacionalistických tendencí a separatistických nálad Němců vyvrcholil po nástupu Hitlera k moci a po založení jednotné sudetoněmecké strany SdP (Sudetendeutsche Partei) pod vedením Henleina, která se brzy stala nejsilnější politickou stranou v ČSR (svým zastoupením v parlamentě). Postupně se v této straně sjednotily všechny bývalé německé strany. Také na ostrůvku ji volila převážná většina Němců. Výjimku tvořily malé počty sociálních demokratů a komunistů, kteří proti tomuto vývoji vedli nerovný boj.

Ve druhé polovině třicátých let bylo zřejmé, že se Němci staví otevřeně proti republice a všemi prostředky pracují pro připojení pohraničních oblastí k velkoněmecké říši. Tak nakonec došlo k Mnichovu, který měl být podle nacistických představ začátkem konce celého českého národa.

Od Mnichova k 15. březnu 1939

Mnichovský diktát proti Československu a následné odstoupení pohraničních území německé říši přijala většina Němců s fanatickým nadšením jako dějinné vítězství velkoněmecké myšlenky. Vstup Wehrmachtu do odstoupeného území byl nadšenými davy vítán jásotem, hraničící s davovou extází.

Ale přesto se našli i nespokojenci. Byli to Němci z míst, která nespadala do záboru. Začali se proto také dožadovat připojení k říši. Tak se zrodila různá memoranda požadující přivtělení Brna, Olomouce, Moravské Ostravy i kdejakého ostrůvku německé menšiny. Také z Jihlavy a Vyškovska přicházely až do poloviny října 1938 do Berlína telegramy místních Němců s úpěnlivými prosbami o připojení k Německu.

Všechny tyto žádosti zůstaly nevyslyšeny. Hitler měl totiž s těmito Němci jiné záměry. Mnichov byl pro něj první etapou realizace plánu na ovládnutí českého prostoru. Těch 240 000 Němců, kteří zůstali na území druhé republiky, mělo být využito jako nová pátá kolona. Přesto, že 7. článek mnichovské dohody určoval, že na základě práva opce má být provedena výměna obyvatelstva, nebyla tato ustanovení realizována. Němcům byl dán pokyn, aby „za každou cenu vytrvali na svých pozicích a čekali s důvěrou na další opatření vůdce“.

Od samého začátku měli v nové republice vytvářet situaci podobnou té, kterou před Mnichovem úspěšně připravovalo henleinovské hnutí. Vůdcem německé menšiny v Česko-Slovensku se stal bývalý poslanec za SdP Kundt. Ten již 7. listopadu 1938 ustavuje klub nacionálně socialistických poslanců, který má „pečovat o rozvoj německé menšiny uvnitř nových hranic“. Koncem listopadu zakládá tzv. „Ústřednu německého úřadu práce“, která se stává novým střediskem německé propagandy u nás. Tato organizace s pobočkami v Českých Budějovicích, Jihlavě, Brně, Olomouci a Ostravě a s funkcionáři v každé obci, kde žije alespoň 200 Němců, se stala nástrojem promyšleného ovládání všech německých obyvatel, kteří žili v tzv. druhé republice. Důvěrníci Arbeitsamtu byli také ve všech obcích vyškovského ostrůvku. Podle pokynů funkcionářů z Brna, kteří často tyto obce navštěvovali, připravovali Němce na nastávající úkoly. Současně jim slibovali všestrannou pomoc a zlepšení životních poměrů. Ku příkladu 5.1.1939 oznamují Vyškovské noviny, že do Pomořan dojíždí z Brna poslanec Kralitschek a vyplácí německým občanům různé podpory a slibuje další finanční půjčky. To je má zřejmě povzbudit k úkolům, které budou brzy plnit a o nichž české obyvatelstvo zatím nic netuší.

Požadavky nacistů se stupňovaly, a tak postupně dává Beranova vláda souhlas k činnosti NSDAP na území Česko-Slovenska a povoluje Kundtovi, aby příslušníky německé menšiny organizoval v tzv. Volksdeusche nationalistische Arbeiterpartei (VDNSDAP). Její součástí byla branná organizace Deutschvölkische Mannschaft (DVM), nápadně se podobající henleinovským ordnerům.

Přesto však Němci stále nebyli spokojeni a prohlašovali, že se jim ve druhé republice nevede o nic lépe než v té první. Chtějí v podstatě vytvořit stát ve státě a v tomto smyslu předkládají československé vládě ke schválení statut, která má tato německá výsadní práva zakotvit. Když vláda chce pod tlakem i těmto nehorázným požadavkům vyhovět a Beran Kundtovi osobně nabízí, že jej dosadí do vlády jako ministra pro německou menšinu, odjíždí Kundt v polovině února 1939 „na léčení do říše“. Pravým důvodem je však neochota přijmout nabízené ústupky, protože by tím německá propaganda ztratila vítr z plachet a nemohla by znovu hovořit o utlačování Němců. Události nabírají rychlý spád. Němci se začínají zdravit pozdravem „Heil März“ a ze všech stran se množí pověsti, že Hitler zabere i zbytek republiky.

V sobotu 11. března 1939 dostávají funkcionáři německé menšiny v Česko-Slovensku příkaz k zahájení přípravných provokačních akcí. Také brněnští a vyškovští Němci dostávají z Vídně pokyny vyvolat incidenty a srážky s českým obyvatelstvem. V Brně mělo být podle připraveného plánu několik Němců „povražděno českou soldateskou“, což mělo posloužit jako záminka pro vpád Wehrmachtu.

Současně vydává Goebbels nacistickému tisku pokyny k zahájení a vystupňování široké protičeské kampaně, která měla využít údajného utlačování německého obyvatelstva ve druhé republice. Probíhají také horečná jednání nacistických funkcionářů o odtržení Slovenska od Čech a Moravy a o vyhlášení samostatného Slovenského štátu.

V neděli 12. března je v Praze za účasti mnoha zahraničních vystavovatelů slavnostně zahájen vzorkový veletrh. V Praze a na mnoha dalších místech toho dne vlají prapory s hákovými kříži. To Němci oslavovali Heldendenktag (Den hrdinů) – povolený i s vlajkoslávou Beranovou vládou. Němci využívají této příležitosti, aby vyrukovali do ulic a provokovali české obyvatelstvo a policii. Německé velvyslanectví je však nuceno hlásit do Berlína, že se Češi nenechávají k žádným akcím vyprovokovat. Obratem Berlín nařizuje zasáhnout rázněji. A tak provokace pokračují.

Příští den, 13. března, již německý tisk křičí do celého světa lži o napadení klidně manifestujících Němců: „Brno. V neděli se soustředila česká chátra k rušení oslav Dne hrdinů a policie nečinně přihlížela, jak se Češi pokoušeli strhnout německé vlajky, napadali Němce, provolávali hanbu vůdci německého lidu, a když Němci začali zpívat píseň hnutí a zdravili vztýčenou pravicí, policie jim srážela ruce.“ Podobně psaly nacistické plátky o dalších místech.

Také v osadách vyškovského ostrůvku došlo 12. března k provokacím a násilnostem Němců vůči českému obyvatelstvu. Akce pokračovaly během 13. března.

Němečtí korespondenti pokračovali ve vymýšlení hrůzostrašných zpráv i pověstí. Tak 14. března psali, že do obce Ivanovice prý přijel agronom Wacek z německého jazykového ostrůvku, který vypověděl, že „obec Wischau, ležící v tomto prostoru, byla násilně obsazena silně vyzbrojenou českou pěchotou, vyrabována a nakonec zapálena. Češi zapálili všechny stodoly německých usedlíků. Ráno byl až z Brna pozorován obrovský požár v oblasti obce Möderitz. Přiblížit se k vesnici však nebylo možné, protože přístup byl uzavřen. Není pochyb, že celá vesnice je v plamenech. O osudu obyvatelstva není nic známo.“

I když pomineme snahu umístit Vyškov do německého jazykového ostrůvku, víme, že se jednalo o naprostý výmysl. Nakonec se ukázalo, že „hořící vesnice“ byla v jednom případě zapálený stoh a ve druhém dřevěná bouda, kterou ordneři zapálili, aby opatřili viditelné signály údajných požárů založených Čechy.

V Brně nepřetržitě zasedalo vedení DVM a vysílalo spojky a styčné orgány na všechny strany. Měli již přesné zprávy, jak bude okupace provedena. Pokračovaly také demonstrace v Brně, Praze, Olomouci a dalších místech, a to i ve večerních hodinách. To však již Wehrmacht obsazoval Ostravu. Začínala operace „Märzwirbel“ Březnový vítr), znamenající okupaci českých zemí. Ve večerních hodinách pak přináší pražský rozhlas zprávu o ustavení samostatného Slovenského štátu. Rozpad republiky je dokončen.

Již v časných ranných hodinách 15.3. jsou vyškovští funkcionáři uvědoměni o cestě prezidenta Háchy do Berlína a o jeho souhlasu s okupací Čech a Moravy. Ráno 15. března 1939 je sychravé a nevlídné, padá sníh s deštěm a na zemi se tvoří čvachtající břečka. Starosta Vyškova dr. Hon je na radnici a radí se se svými spolupracovníky, co dělat. Ví, že nacistická vojska zahájila 06.00 hod. ráno ze všech stran postup do nitra republiky. Očekává, že přijedou ze směru Olomouc-Prostějov asi kolem poledne. Ale již před devátou hodinou se na radnici začala dobývat skupina Němců z ostrůvku s tím, že ji přišli přebírat. Dr. Hon je přijal dole ve strážnici. Vyjednával s nimi česky. Vyslechl jejich žádost a pak je půl hodiny přesvědčoval, že jim radnici nemůže předat, protože to odporuje nařízením, která dostal a která musí dodržet. Zřejmě se jednalo o samovolnou akci a přílišnou horlivost některých nacistů z ostrůvku, protože po tomto vysvětlení zneklidněli a nakonec se vzdálili s poznámkou, že vyčkají další vývoj situace.

Kolem desáté již přijížděli nacistické jednotky na pancéřových vozech. Nikdo kromě malé skupiny Němců je nevítal, nikdo nejásal. Občané stáli mlčky, s vážnými obličeji. Vozy se seřadily na náměstí a velící důstojník se odebral ke starostovi, aby převzal město pod svoji pravomoc. Část jednotek vykonala „zdvořilostní návštěvu“ v obcích německého ostrůvku a byla zde i ubytována. Zde byli němečtí vojáci přivítáni s nadšením, vlajkoslávou a bohatým pohoštěním. Vždyť německé obyvatelstvo ostrůvku se dočkalo splnění svých dlouholetých tužeb. Stali se občany velkoněmecké říše a začala nová etapa jejich života. Pravděpodobně nikdo z nich netušil, jakou katastrofou „tisíciletá říše“ a tím i německý jazykový ostrůvek skončí.

Léta německé okupace 1939 – 1945

Okupace českých zemí nacistickým Německem zásadně změnila život a osudy obyvatelstva vyškovského okresu. Již dopoledne příštího dne, 16. března, vysílal rozhlas Hitlerův výnos zřízení „Protektorátu Böhmen und Mähren“- protektorátu Čechy a Morava ( takto dvojjazyčně, německy na prvém místě , se od tohoto dne u nás musely uvádět všechny veřejné nápisy), který pak byl uveřejněn i v tisku. Formulace napovídala, že vládnout a rozhodovat budou Němci. Protektorátní vláda měla být před světem zástěrkou jakési státnosti a český lid byl určen jen k práci a plnění vydaných nařízení.

V dalších dnech podnikl Hitler triumfální cestu po okupovaných územích. Ráno 17.3. jel zvláštním vlakem přes Jeseník a měl namířeno napříč Moravou do Vídně. Nejdříve se krátce zastavil v Olomouci a další zastávka byla plánována v Brně. Nacisté z Vyškova a z ostrůvku si nenechali ujít příležitost pozdravit „svého vůdce“ při průjezdu Vyškovem. Kolem desáté hodiny bylo nádraží plné. Prapory, transparenty nápisem „Wir danken unserem Führer!“ (Děkujeme našemu vůdci!) a nadšené provolávání „Heil Hitler!“ vítalo zvláštní vlak, který pomalu přejel vyškovským nádražím a pokračoval k Brnu. Jen krátce se v jednom okně objevil Hitler a zdravil vztýčenou pravicí a to stačilo, aby všichni byli u vytržení. Slepě a fanaticky věřili, že nyní nastává vytoužený „velkoněmecký ráj“.

Prvním vážným zásahem okupantů bylo vyhnání českých učitelů z německého jazykového ostrůvku a uzavření všech českých škol v tomto prostoru. Okrsek Národní jednoty, který zde existoval, ukončil svoji činnost prakticky již po mnichovských událostech. Právě Národní jednota, která měla za úkol pečovat o ochranu českých lidí v německém jazykovém ostrůvku a jejich kulturní, národnostní a sociální zabezpečení, měla nejvyšší zásluhu o menšinové školství na ostrůvku. Po převratu v roce 1918 byly zde postupně založeny české obecné školy v Hlubočanech, Terešově, Kučerově, Čechyni a Komořanech. V roce 1926 byla v Kučerově zřízena česká měšťanská škola a postupně v ostatních místech i školy mateřské. Nové školní budovy byly postaveny v Komořanech, Kučerově a Čechyni.

To vše nyní zabrali Němci. A netrvalo dlouho a po učitelích se musela vystěhovat z ostrůvku i řada českých obyvatel. Na ostrůvku měli postupně žít jen Němci.

Začíná upevňování nacistické moci a vedoucích pozic ve všech oblastech života okresu a města. V březnu 1940 byl zemským víceprezidentem na Moravě jmenován dr. Karel Schwabe, jeden z nejfanatičtějších nacistů, který sehrál rozhodující úlohu při přípravě okupace na Brněnsku v březnu 1939. O vztahu k Čechům svědčí jeho výrok, že: „Pokud jde o problém českého národa, je tendence u německých vedoucích kruhů definována opatřením asi sedmi milionů rakví“ – což byl zhruba celkový počet českých obyvatel protektorátu.

Skutečným, i když tajným cílem nacistů byla „úplná germanizace tohoto prostoru a lidí“. Vycházeli ze zásad pangermanismu, který již v 19. století prohlašoval, že Čechy a Morava jsou „starým německým historickým územím, kde Češi představují nevítaný živel“.

Proto také v roce 1940 nacistické vedoucí kruhy začaly pracovat na konkrétních opatřeních k „řešení české otázky“ a kromě jiných institucí také pobočka říšského protektora v Brně vypracovala návrh na zřízení kolonizačních koridorů. Jeden z nich měl spojovat území severozápadní Moravy s Brnem. Druhý koridor měl vyjít z Brna směrem na Vyškov, Olomouc a Opavu. Města Olomouc a Brno měla být spojena s německými územími na severu a jihu Moravy. Oba koridory měly oddělit Moravu od Slovenska.

V tomto plánu hrálo svoji důležitou úlohu i město Vyškov. Mělo se totiž stát centrem německého osídlení, které bude navazovat od vesnic německého jazykového ostrůvku k prostoru, který bude vysídlen kolem německého vojenského cvičiště a střelnice a postupně kolonizován německými osadníky tak, aby jednotlivé prostory vytvořily souvislé německé kolonizační pásmo napříč celou Moravou.

Z těchto důvodů bylo přikročeno k reorganizaci správy ve Vyškově i v okresu. Nacisté si byli vědomi, že dosavadní česká správa s dr. Honem plní své úkoly s malým nadšením pro německé snahy. Aby urychlili realizaci svých germanizačních plánů, dosadili na vedoucí místa vybrané nacisty a celý správní aparát reorganizovali podle svých potřeb. Starostu dr. Hona později zatkli a odvlékli do koncentračního tábora, kde zahynul.

A tak byl dne 9. srpna 1940 po předchozím rozpuštění starého obecního zastupitelstva uveden v úřad nový vládní komisař, sudetský Němec Karl Matzal, za početné účasti zástupců německé branné moci a obcí německého jazykového ostrůvku. V nástupním projevu Matzal zdůraznil, že „Vyškov byl a zůstane německý“.

Na podzim, v říjnu 1940, se ujal svého úřadu i nový okresní hejtman Johann Bergmann. Při této příležitosti zdůraznil nový brněnský Oberlandrat, který Bergmana uváděl do funkce, že „obsazení vedoucích míst ve Vyškově německými úředníky je podmíněno dobovými okolnostmi a potřebami tohoto prostoru“. Víme již, jaké dobové potřeby a okolnosti to byly. Byly vytvářeny předpoklady pro postupnou likvidaci českého živlu v tomto prostoru a jeho plnou kolonizaci německým obyvatelstvem.

Potvrzením těchto záměrů bylo na podzim 1940 nařízené vystěhování českého obyvatelstva z 33 obcí Vyškovska a Drahanské vrchoviny ( z toho 16 obcí okresu Vyškov), které mělo být uskutečněno v průběhu roku 1942. Pozdější válečné neúspěchy Německa a vnitřní hospodářské problémy způsobily, že celá akce byla prakticky ukončena až koncem roku 1944. Ale to již bylo jasné, že nacistické plány na německou světovládu zkrachovaly.

V době zahájení akce však bylo Německo na vrcholu slávy. Opojení z válečných vítězství v Polsku a na západě dávali Němci ve Vyškově neskrývaně najevo. Jednotlivá vítězství nacistických vojsk zde byla oslavována s velkou pompou. Své nadšení dávali najevo i samostatnými akcemi. Ku příkladu 20.5.1940 projížděli Němci z ostrůvku v uniformách SA a SS Vyškovem na nákladních autech, zpívali nacistické písně a vyvolávali bojová hesla.. Po celonoční oslavě, posíleni alkoholem, zrána 21.5. pak strhli sochu T. G. Masaryka, památník Miroslava Tyrše a Františka Palackého. Vedoucím akce byl Filip Winter, rolník a speditér z Hlubočan, fanatický nacista, se svými syny a dalšími „soukmenovci“.

Na „oslavu vítězného ukončení válečného tažení na západě“ bylo ve dnech 25.6. až 1.7. 1940 denně od 12.00 do 12.15 hodin vyzváněno všemi zvony v celém okrese. (Podobné vyzvánění bylo nařízeno rovněž v únoru 1943, tehdy ovšem „k poctě padlých u Stalingradu“.)

Cítili se již pány Evropy a s postupujícími vítězstvími rostla i jejich arogance ve vztahu k Čechům. Domnívali se, že již není třeba skrývat, že „Němci jsou pány a Češi méněcenný národ“. Jejich vztahy k českému obyvatelstvu vyplývaly z jednoznačného stanoviska rasově politického úřadu NSDAP k národnostní politice vůči cizím národům, které zdůrazňovalo, že: „Na Čechy je třeba pohlížet z rasového hlediska stejným způsobem jako na Poláky: převažují u nich optické rysy, a proto je nelze poněmčit jako celek, i když pro poněmčení přichází v úvahu větší část Čechů než Poláků. V osobním styku se německý voják řídí podle týchž principů, jež jsou platné pro ostatní slovanské národy. Z národně politického hlediska je Čech pro Němce právě takovým nepřítelem jako Polák. Má-li Čech v daném okamžiku jiné postavení než Polák, je to pouze dočasný důsledek okolností, za kterých došlo k rozbití Československa.“

Tuto linii doplnil po svém nástupu v říjnu 1941 zastupující říšský protektor Heydrich v nástupním projevu, kdYž prohlásil, že „tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá už konec konců co pohledávat“.

V souvislosti s narůstajícím germanizačním úsilím bylo omezováno české školství. To se projevilo i ve Vyškově. V budově české měšťanské školy ve Vyškově byla zřízena německá obecná škola pro chlapce. Měla sloužit pro německé žáky z celého okresu, celkem asi 200 chlapců. Při tom ve Vyškově do té doby existovala jedna třída německé školy, která pro skutečný počet německých žáků naprosto stačila. Pro německé děti z ostrůvku existovala od roku 1918 škola v Lysovicích, tzv. Haupschule (hlavní škola, která měla stejný charakter jako měšťanská škola). Nyní tyto děti a také děti z Blanska musely dojíždět do Vyškova. A tak se 750 českých dětí tísnilo ve druhém patře měšťanské školy a 120 německých žáků mělo k dispozici celé 1. patro a ještě tři místnosti v přízemí. Bylo vystěhováno a postupně rušeno i gymnázium pod záminkou, že v budově gymnázia je třeba zřídit pomocnou polní nemocnici pro Wehrmacht. Postupně byly pro německé školy zabrány i budova ostatních českých škol a tyto umístěny v místnostech, kde dříve byly chlévy.

Vyškov byl stále více využíván pro akce, které ho měly veřejnosti prezentovat jako staré německé město a správní středisko německého ostrůvku. Nejen že byl Vyškov vládním komisařem Matzalem přihlášen do tzv. „Svazu německých měst“, ale všechny oslavy, které se dříve odbývaly na ostrůvku, se nyní konaly přímo ve Vyškově.

Jedna taková akce měla i neblahé důsledky pro vyškovské občany. Bylo to v neděli 15. března 1942. Vyškovští Němci společně s Němci z ostrůvku oslavovali „Heldendenktag“(Den hrdinů). Táhli v průvodu s prapory přes město ke kasárnám a k letišti a pak zpět. Když se vraceli k náměstí, kde se měl odbývat slavnostní akt, čeští občané právě vycházeli z kostela. Když spatřili průvod, aby nemuseli, jak bylo nařízeno, zdravit nacistické vlajky a symboly, utíkali zpět do Kostelní ulice. SA-mani , kteří průvod doprovázeli, některé bližší občany inzultovali, sráželi jim čepice a klobouky z hlav a sprostě jim nadávali. Vládní komisař Matzal, který celé vystoupení pozoroval od radnice, se rozčílil, označil jednání českých obyvatel za provokaci a protistátní vystoupení a celý případ ohlásil gestapu. Zakrátko, 21.3.1942, přijelo do Vyškova zatýkací komando brněnského gestapa a podle seznamu, který Matzal připravil, zatkli dvacet vyškovských občanů, kteří pak byli převezeni do Brna do Kounicových kolejí. Po šesti týdnech vězení a výslechů s fyzickým násilím byli propuštěni. Měli štěstí, že se to nestalo v době heydrichiády, a tak vyvázli životem.

Dne 10.8.1942 se na vyškovském náměstí odehrál slavnostní ceremoniál, kterým se slavil „Erntendenktag“ (Den díků za úrodu), dožínky, kde němečtí rolníci z ostrůvku za účasti mnoha nacistických funkcionářů slibovali vůdci, že nebudou litovat sil pro konečné vítězství říše.

Na všech těchto a mnoha dalších akcí se aktivně podíleli vyškovští Němci. Převážná většina byla převzata do Hitlerovy NSDAP, mnozí se stali členy SA, SS, bezpečnostní policie a gestapa, a protože uměli česky a znali poměry, byli nebezpečnější než říšští Němci. Někteří se přímo podíleli na okupační správě, jako kupř. Arnold Essler, bývalý ředitel německé školy v Lysovicích, Johann Drabek, Ortgruppenleiter der NSDAP“, vedoucí nacistů na Vyškovsku, Karl Janoschek a celá řada dalších, kteří přímo ovlivňovali německou správu Vyškovska.. Tato vedoucí vrstva, ale i obyčejní Němci, projevovali zvláštní pýchu a nadřazenost. Plně souhlasili s teoriemi o nadřazenosti německé nordické rasy a panského německého národa, předurčeného vládnout ostatním „rasově méněcenným“ národům.

S nadšením souhlasili s plány na vyhlazení „méněcenných“ židů a většiny Slovanů, které nebude možno germanizovat, a iniciativně plnili všechny zločinné příkazy Hitlerovy kliky. S uspokojením se vyjadřovali o konkrétních protižidovských opatřeních na Vyškovsku, vyslovovali souhlas s tvrdým postupem proti českým „velezrádcům“ a s vystěhováním českého obyvatelstva z mnoha obcí Vyškovska a Drahanské vysočiny. Byli to oni, kteří si vymohli zákaz usazování těchto vyhnanců v obcích německého jazykového ostrůvku. A zůstali věrni nacismu až do úplného konce třetí říše,

Většina německých mužů z ostrůvku bojovala v nacistickém Wehrmachtu a část i v jednotkách SS. Nikterak si nezadali s ostatními nacisty. Někteří dokonce vynikli v celoarmádním měřítku. Tak kupř. 21.1.1944 byl ve Vyškovských novinách uveřejněn článek s titulkem: „První nositel Rytířského kříže z kraje Brno“. Sdělovalo se v něm, že „12. prosince 1943 udělil Vůdce Oberfeldwebelovi Martinu Hrustakovi Rytířský kříž Železného kříže“. Dále bylo uvedeno, že jmenovaný pochází z Čechyně a byl začátkem ledna na dovolené v rodné obci. Byl také přijat Oberlandratem v Brně a okresním hejtmanem ve Vyškově, který mu před odjezdem na frontu předal dar.

Dne 26.5. byla ve Vyškovských novinách další zpráva o „hrdinovi z Čechyně“. Sděluje se v ní, že Oberfeldwebel Martin Hrustak, příslušník východopruského granátnického pluku, byl dne 20.4.1944 znovu osobně vyznamenán Adolfem Hitlerem. Jako 473. vojákovi německé branné moci mu byla udělena „Dubová ratolest k Rytířskému kříži Železného kříže“, což bylo jedno z nejvyšších nacistických vyznamenání. Jeho povýšení a vyznamenání bylo oslaveno ve Vyškově na slavnostním shromáždění všech Němců.

A nakonec 8.9.1944 popisují Vyškovské noviny podrobně průběh smutečního obřadu, který proběhl 1. září na vyškovském náměstí, kde se konalo rozloučení s padlým Oberfeldweblem Martinem Hrustakem z Čechyně, který, jak se uvádí, „23. srpna zemřel za Vůdce a vlast“. Jeden z mnoha Němců z ostrůvku, který zbytečně položil život za zločinné plány nacismu. Přes všechno úsilí však Wehrmacht stále ustupoval a válka se blížila k Moravě.

Ostatní zbylí Němci, v podstatě jen mladí kluci a staří dědci, museli uposlechnout výzvy a po totální mobilizaci nastoupili do tvořících se jednotek Volkssturmu. Dne 7. ledna 1945 nastoupili na vyškovském náměstí k slavnostní přísaze a pochodu jednotky z obcí německého jazykového ostrůvku. Přísahali, že budou bojovat až do konce za vůdce Adolfa Hitlera, který znovu v novoročním projevu zdůraznil: „Hodina vítězství přijde.“

Jen málokteří prohlédli a vyvodili z toho osobní důsledky, jak tomu bylo v případě syna Filipa Singera, organizátora akce z 21.5.1940, o které je zmínka v předešlé stati. Tento syn, příslušník SS, zřejmě pod dojmem poznání o přicházející odplatě za spáchané zločiny zběhl v polovině dubna 1945 od své jednotky v prostoru Moravské Ostravy a tajně se vrátil domů do Hlubočin. Zde zastřelil otce, všechny sourozence a pak sám sebe. Matka, která náhodou nebyla doma, se zachránila. Tak se celá rodina stala obětí zločinné politiky nacismu.

Nacistické vedení mezitím v tajnosti připravovalo opatření ARLZ, která měla být uskutečněna při ústupu nacistických německých vojsk. Měly být zničeny budovy, podniky, zařízení, komunikace, spoje, železnice a zanechána spoušť.

Sami se rovněž připravovali. Mnohé rodiny odsunuli včas do bezpečí a postarali se, aby po nich nezůstali důkazy o jejich zločinech. Zničili všechny spisy a dokumenty, zejména ty, které by je mohly kompromitovat a usvědčit ze zločinů proti českému obyvatelstvu.

Když se fronta přiblížila ke Slavkovu, nasadili Němci proti Rudé armádě, postupující ze směru Slavkov-Vyškov, spolu s jednotkami Wehrmachtu i jednotky Volkssturmu, které společně s nimi byly u Rusínova rozprášeny. Nakonec, když se přiblížila sovětská vojska k Vyškovu, všichni vedoucí uprchli a ponechali zbylé obyvatelstvo jejich osudu.

Závěr

Válka skončila a pro Vyškovsko, stejně jako pro celou naši republiku, začínal nový, svobodný život. Ustavené revoluční orgány musely ve spolupráci se sovětskou posádkou řešit mnoho úkolů. Z nich na prvním místě byla organizace znovuosídlení obcí, ze kterých byli občané fašisty nuceně vystěhováni, a dále definitivní řešení problému německého jazykového ostrůvku. Jako němečtí obyvatelé byli podle zákona příslušníky nepřátelské mocnosti, a proto museli být internováni. Byl pro ně ve Vyškově zřízen zvláštní internační tábor, a to nejdříve v budově zámku, a pak byli přemístěni do leteckých kasáren, kde pracovali na odklizení trosek budov, které Wehrmacht při ústupu zničil. Většina německých dětí byla umístěna v městských jeslích. Zajatecký tábor německých vojáků byl v Lulči.

Pro zajištění německého majetku ve vesnicích ostrůvku byli jmenováni národní správci, a protože bylo jasné, že německé obyvatelstvo bude podle rozhodnutí konference vítězných mocností z Postupimi vysídleno, bylo rozhodnuto o osídlení německých usedlostí českými občany. Přednost měli obyvatelé z vysídlených vesnic v prostoru střelnice, jejichž domy byly úplně zničeny, a rodiny volyňských Čechů, kteří se účastnili bojů za naše osvobození a přesídlili z SSSR do vlasti. Uskutečněním tohoto záměru do konce prosince 1945 se německý jazykový ostrůvek stal minulostí. Tak se uzavřela jedna kapitola dějin Vyškovska.

V souladu s usnesením postupimské konference vítězných mocností a s dekrety prezidenta dr, Edvarda Beneše, byli pak v roce 1946 zbylí občané odsunuti do okupačních pásem spojenců v Německu. Naše republika se stala národním státem Čechů a Slováků. Zbavila se německého obyvatelstva , svých bývalých občanů, kteří od vzniku republiky v roce 1918 zaujali k tomuto státu negativní stanovisko a z vlastní vůle přijali německé státní občanství.

Přesto, že měli všechna práva a podmínky pro svobodný rozvoj (německé obyvatelstvo mělo v ČSR všechny stupně škol, zastoupení v parlamentu, svůj německý tisk a stejná práva, jako ostatní obyvatelé), stali se expoziturou německého imperialismu a fašismu u nás. Svými postoji a požadavky se podíleli na mnichovské zradě, rozbití a likvidaci československého státu a rozpoutání druhé světové války, v níž zahynulo 50 milionu lidí.

Podíleli se na nacistických zločinech, které kromě morálních a materiálních ztrát měly za následek smrt 365 000 československých občanů, kteří zahynuli v německých věznicích a koncentračních táborech i na bojištích, a na přípravě a postupném provádění genocidy českého národa. Jen ve Vyškově se obětí nacistické zvůle stalo 17 občanů a na celém Vyškovsku to bylo 580 obětí na životech. Na tyto skutečnosti nikdy nezapomeneme.

Proto farizejské tvrzení sudetoněmeckého landsmanšaftu o neoprávněném a nezákonném vyhnání sudetských Němců ( O vysídlení německého obyvatelstva rozhodly vítězné mocnosti v závěrech postupimské konference.) a jejich požadavky na zrušení Benešových dekretů, vrácení majetku a právo Němců usídlit se znovu v pohraničí, chápeme nejen jako snahu o revizi dějin, ale i snahu velkého, nyní sjednoceného Německa dostat suchou cestou zpět vše, co Hitler svou zločinnou agresivní politikou a prohranou útočnou válkou ztratil. To nesmíme připustit.

Jsme pro mírové a přátelské soužití s Německem jako rovný s rovným bez oživováni stínu minulosti. Toho však nelze dosáhnout falšováním historie, ale jen pochopením jejich souvislostí a uplatněním poučení z nich plynoucích.

Vzájemná úcta a respekt k zájmům občanů sousedních států, to je naše představa o spolužití se všemi sousedy, tedy i s bývalými německými občany vyškovského jazykového ostrůvku a jejich potomky, kteří dnes žijí v Německu a Rakousku.

Doslov autora

V letošním roce jsme vzpomínali 55. výročí uskutečnění odsunu německého obyvatelstva z území Československé republiky z roku 1946. Stalo se tak na základě rozhodnutí postupimské konference vítězných mocností, které rovněž stanovily, že veškerý německý majetek bude zabaven na úhradu škod způsobených německou okupací.

Postupně však představitelé odsunutých Němců a jejich různé organizace začali zpochybňovat odůvodněnost odsunu a hovořit o „vyhnání“, „bezpráví“, „genocidě“, o „porušení práva na vlast“ atd. Nový impuls jim k tomu dal zejména vývoj po 17. listopadu 1989 a vstřícnost některých našich politiků v čele s prezidentem Havlem, ten se již v roce 1989 Němcům za odsun omluvil. V současné době jejich troufalost nabývá na intenzitě, protože k požadavkům odsunutých Němců a jejich potomků se přidávají někteří Němci dosud žijící v naší zemi, organizování do Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které má na pět tisíc členů.( Již několik let uvedené požadavky odsunutých Němců víceméně podporují i členové Kulturního sdružení občanů ČR německé národnosti. – pozn. red.)

K prosazování požadavků odsunutých Němců slouží i jejich tzv. „přátelské“ nebo „sousedské“ návštěvy v místech jejich bývalých měst, obcí a obydlí. Některé organizace i finančně přispívají k opravám či obnovám někdejších německých objektů. Jiní však tyto návštěvy využívají pro postupné prosazování svých názorů do vědomí našich občanů s cílem dosáhnout uznání odsunu jako aktu násilí a porušení lidských práv.

Tak ku příkladu 20. dubna 2001 vyšla ve Vyškovských novinách zpráva o „Přijetí zástupců sdružení obyvatel německé národnosti Vyškovska na radnici“. Informovala o jednání zástupců jmenovaného sdružení (Gemeinschaft Wischauer Sprachinsel se sídlem v Aalenu – SRN) se starostou Vyškova.

Podle stanov této organizace je jejím účelem uchování majetku a péče o něj ve vlasti, kde mají své kořeny. Zájmem zástupců sdružení bylo navázání přátelských vztahů s našim městem, které podle jejich názoru bylo mimo jiné též centrem osídlení německy mluvících obyvatel. Zajímali se pak především o historii osídlení na Vyškovsku. V jejich materiálech jsou však mnohá chybná data.

Soudného člověka zarazí řada nepřesností. Především nepřesný překlad názvu organizace, který má znít „Společenství vyškovského jazykového ostrůvku“. Chybné je tvrzení, že německá jazyková oblast (?) vznikla osídlováním Němci ve 14. století a zahrnovala 60 obcí. Znepokojit také musí tvrzení, že účelem organizace je uchování a péče o majetek ve vlasti, kde mají své kořeny. O jaký majetek se jim jedná? Podle mezinárodního práva žádný německý majetek osob, které zde kdysi bydlely, neexistuje, protože byl zabaven státem jako odškodnění za škody způsobené nacistickým režimem.

Tvrzení, že Vyškov byl též centrem osídlení německy mluvících obyvatel, je nehoráznost připomínající terminologií nacistů za okupace, že „Vyškov byl a zůstane německý“. Pravdou je, že nikdy německý nebyl, ale přes početní převahu Čechů měl německé vedení, což byl důsledek tehdejších volebních pravidel. A centrem německého osídlení se měl stát podle germanizačních plánů nacistů. K tomu mělo také sloužit vysídlení 33 českých obcí kolem německé vojenské střelnice a jejich postupné osidlování německými osadníky tak, aby jednotlivé prostory vytvořily souvislé německé kolonizační pásmo napříč celou Moravou.

Taková je skutečnost, a proto různé polopravdy, legendy a lži, které v zastřené formě používají představitelé odsunutých Němců, nemůžeme tolerovat.

Co však v jednání představitelů bývalých německých obyvatelů ostrůvku chybělo, byla omluva. Omluva zejména těm občanům Vyškovska, kteří byli za vlády nacistů postiženi; omluva českým obyvatelům ostrůvku a zvláště těm, kteří trpěli v době, kdy Němci jazykového ostrůvku nadšeně hajlovali, požadovali tvrdé zacházení s Čechy a slibovali Adolfu Hitlerovi věrnost až do hrobu; omluva těm Čechům, kteří byli za veřejného vyslovení souhlasu Němců z ostrůvku po tisících vyháněni a vystěhováváni ze svých domovů, bytů a usedlostí v severní části Vyškovska, aby se mohli uskutečnit vize o „Německé vyškovské oblasti“. Dodnes se těmto Čechům nikdo ani z odsunutých Němců, ani z německých vládních představitelů neomluvil.

Chceme žít v přátelství s německým lidem i s odsunutými Němci, ale jako rovný s rovným. Toho nemůžeme dosáhnout tolerováním názorů, které vedou k nesprávnému výkladu dějinných událostí a ke znevažování či dokonce revizi výsledků druhé světové války, porážky německého fašismu.

Ing. Josef Mikš, Vyškov 2002

Redakce: J. Skalský připravil:dr. O. Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………..

Dohoda o německých reparacích

(Vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, srpen 1946, Orbis, Praha)

„ … A. Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích …

…D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“ (str. 67-68)

Rozhodnutí postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska z 2. srpna 1945

„… Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně podporoval a slepě poslouchal. …Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a Spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír…Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska. Tři vlády uznávají po projednání otázky ze všech aspektů, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva .. . ( Z knihy Edvard Beneš, Odsun Němců, str. 97-98, Praha 1995)