Sociální demokracie na křižovatce.
Na okraj postřehů Ilony Švihlíkové
26.10.2017 Jiří Malínský
Jiří Malínský píše o tom, co se stalo se sociální demokracii a jakou změnu potřebuje dnešní současná demokracie, aby dokázala navázat na svoje slavnější dějiny.
Ve svém inspirativním komentáři se Ilona Švihlíková pokouší shrnout základní příčiny marginalizace evropského demokratického vědeckého socialismu, tj. trend, který v tomto hnutí nastupuje zhruba po vyznění komunistického protosocialismu a postupném odchodu generace mládí třicátých let minulého století, jak ji ve svých osobnostech ztělesnili mj. Willy Brandt, Helmut Schmidt, Bruno Kreisky, Francois Mitterand či Olof Palme nebo u nás skupina Dělnické akademie nebo přední hlavy exilové strany (Josef Macek, Miloš Vaněk, Karel Hrubý, Radomír Luža, Erazim Kohák, Jaroslav Krejčí). Švihlíková v této souvislosti uvádí celou řadu příznaků, které tento nikoliv potěšitelný proces provází.
Ve více než 150leté historii demokratického socialismu to není poprvé. Liberální perzekuce předminulého století (v různých zemích s různou intenzitou), komunistický rozlom po první světové válce, nacistická a fašistická perzekuce třicátých a čtyřicátých let i odštěpování pravých křídel mateřských stran do liberálně socialistických seskupení či poválečné sovětizační snahy činí historii hnutí – nikoliv „pouze“ stran, jeho politické složky – barvitou a neschematickou. Provází je přitom jeden společný jmenovatel: jasné ideové vědomí odlišnosti světa práce a světa kapitálu, touha nebo alespoň snaha po skutečné pomoci strádajícím a okrádaným (byť čas od času nebyla prosta až přízemně pragmatických prvků) a k tomu cosi ještě víc: snaha socialistické levice po vlastní stylotvornosti. Jména jako Oscar Niemeyer nebo stále úctu budící meziválečný projekt Rudé Vídně jsou v tomto ohledu vedle mnoha jiných zvláště signifikantní podobně jako postřehy Benešovy nedoceněné knihy Demokracie dnes a zítra.
Současná evropská sociální demokracie – a s ní velmi výrazná část dnešní evropské levice – se postupně těchto prvků zbavila či zbavuje. Neoliberalismus a postmoderna se svým kultem hodnotového a ideového rozmývání a trivializování (erozivního nihilismu de facto) nenarušily jen ideovou integritu socialistického hnutí a faktické, s odštěpením z celku hnutí hraničící působení politické složky; rozložily i lidské prvky a vztahy uvnitř hnutí. Nikoliv náhodou se faktickým anachronismem stalo dříve samozřejmé slovo soudruh, nikoliv náhodou upadá znalost symboliky a slovesné písemné i zvukové písně či jiného srovnatelného projevu historického demokratického socialismu. Proměnili se i vůdci: z dřívějších brilantních teoretiků a myslitelů, nápaditých novinářů a nepřeslechnutelných, plamenných i sarkasmem a humorem sršících řečníků, se často proměnili v zaměnitelná jména. Zákulisí až příliš ovládlo scénu, vliv a zájem řadových členů upadl právě tak jako zájem značné části demokraticko-socialistického hnutí o lidské poznání a na něm založený, vývojově rozvíjený vlastní civilizační emancipační koncept.
Hledáme-li hlubší příčiny těchto ne příliš potěšitelných jevů (nebezpečných nejen pro evropskou sociální demokracii, ale především pro budoucnost demokracie jako takové), nemůžeme si nevšimnout strmého růstu životní úrovně během tzv. zlatého věku (cca 1945 – 1975), který z větší části sociálně demokratického dělnictva-zaměstnanectva učinil typické příslušníky zčásti nižších, zčásti středních, ale také nejvyšších pater středních vrstev. Dřívější strádání a drsnosti života nahradila sytá existence zahraničních dovolených, rozmáhajících se technologických pokroků všeho druhu a běžné dostupnosti toho, co dříve bylo – ať právem či neprávem – pokládáno za obtížně dostupný přepych včetně prakticky všech forem vzdělání. Sametový ďábel mámení postupně potlačil výchovu založenou na nezbytně nutné minimalizaci stresů jako východisku vzdorování skutečným nesnázím života v nezaměstnanosti, bídě, na frontách světových i regionálních konfliktů, na boji o lepší současnost i budoucnost nejen pro jedince, ale především celek lidí práce, světové lidstvo. Duševní a fyzickou čilost nejpozději od devadesátých let minulého století nahradila samoúčelně sebestředná blahobytná spokojenost nahrazující přímou konzumací často v minulosti vzniklých kulturních i materiálních statků tvorbu a aktivní chápání života dřívějších generací.
Touha po míru a spokojenosti, tak pochopitelná a vábivá ještě na počátku šedesátých let, se stala danajským darem poosmašedesátnického mládí. Sytý sociální stát provázený zprvu věcnou, později spíše pohodlnou rezignací na ideové kořeny hnutí úzce související s marxovským systémem i ideovým komplexem (tzv. modernizace), faktické vytěsnění demokratického, zejména kautskyánského marxismu z povědomí hnutí dokonalo zbytek. Rezignace na prognostický potenciál vize, úpadek a rozvrat evropských vzdělávacích systémů, poznání, že vývojová revoluce činí jen nanejvýš povlovné pokroky a skutečná práce a skutečný život opravdu bolí (a bolet musí, má-li mít žádoucí kvalitu), jsou ony rysy, které tak škodí nejen demokratickému vědeckému socialismu, ale i levici jako celku, jak naznačují relativně nedávná Gysiho slova o minimalizované funkčnosti a akceschopnosti sociálně demokratické i radikální – či radikálnější – evropské levice jako její možné alternativy.
Demokratický socialismus tak ztratil – či ztrácí – mnohé: ideovost, festivitu, ale také svou výraznou nezaměnitelnou každodennost. To jsou špičky ledovce: historická paměť, přirozená základna ideovosti hnutí, je dnes těžkým sociálním případem duchovního rozměru Evropské sociálně demokratické strany. Tedy – jak věcně a varovně upozorňuje Švihlíková – kdysi emancipační vývojově revoluční hnutí se stalo součástí establišmentu.
Třídní protiklad – hnací síla dějin i soudobé Evropy a světa – však nezmizel. Skutečnost, že absolutní zbídačení strádajících nahradilo relativní zbídačení slušně žijících, které zakrývá s úspěchem rostoucí bohatství a stupňující se nerovnost tzv. úspěšných – na tom nemůže nic změnit. V ideové a materiální krajině středních vrstev ovšem vypadá jinak, než jak je to zafixováno ve zkušenostech a tradicích dnes nepředstavitelné chudoby a životního stylu mezi- i předválečného na přelomu minulého a předminulého století. U nás jistou výchozí cestu představuje domýšlený a dělně dotvářený koncept masarykovského a benešovského úsilí První republiky a jemu blízkého šmeralovského reformního komunismu.
Tím spíš visí nad soudobým demokratickým socialismem, který ve svém současném diskurzu ztrácí internacionalismus i vlastenectví (v tomto ohledu postačí odkaz na vliv a míru kvality současné dělnosti Evropské strany sociálně demokratické a Socialistické internacionály), Damoklův meč: meč trvalé marginality i hrozícího zániku. Také duchovní svět je totiž součástí duchovní i materiální přírody. Krásné, rozmanité, ale také kruté a nemilosrdné.
Hnutí potřebuje nejen schopné efektuály, ale i tvůrčí intelektuály a bohatý vnitřní život, který čelí nejhorším následkům soudobého školství: útržkovitým znalostem, úpadku vyjadřovací kultury a schopnosti nazírat svět v pohybu a změně interdisciplinárním záběrem vycházejícím z historické paměti a lidského práva na kulturní dědictví. A to jak u těch, kteří tvoří, tak u těch, kteří bojují a uskutečňují. Tedy u intelektuálů i efektuálů a řadových členů a sympatizantů vyznávajících ušlechtilou formu výkonového, na kvalitě – nikoliv kvantitě – založeného principu.