Změny sociálně politické situace v Latinské Americe
Pro současnou sociálně-politickou situaci a její vývoj byly důležité poslední dvě dekády minulého století a probíhající první dekáda současného století. V posledním období 20. století došlo k podstatným změnám nejen celého kapitalistického světového systému, k transformaci poválečného pořádku a plného rozvinutí globalizovaného kapitalismu, ale spolu s tím, nebo lépe řečeno v rámci těchto globálních změn, se změnila i politicko-sociální situace v celé Latinské Americe a v jejich jednotlivých zemích. V souvislosti s jejich danými vnitřními režimy, historickými podmínkami, demografickým růstem a sociálně ekonomickými podmínkami docházelo od začátku osmdesátých let a dochází i v současné době k rozdílným úrovním a formám politického vývoje. Jednoznačně je ale možno říci, že osmdesátá a devadesátá léta znamenal konec období vojenských diktatur např. v Argentině, Brazílii, Chile, Paraguaji, Bolívii a Peru a k postupnému vzniku nebo obnově pluralitních buržoazně-demokratických režimů. Tento vývoj, byť byl časově a co do formy rozdílný, byl všude charakterizován oživením vnitropolitického života a spolu s tím přinesl i naději pro nejširší lidové vrstvy, že dojde k zlepšení sociálních podmínek. To také nastupující nové vládní struktury široce slibovaly. V tomto období prakticky všechny latinsko-americké státy, s výjimkou Kuby, přijaly neoliberální ideologii jako základ výstavby buržoazně-demokratického státního zřízení a ekonomických modelů. Vládnoucí vrstvy pod tlakem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu prosazovaly a prosadily neoliberální cestu jako jediné řešení problémů, které se jak v oblasti ekonomické, tak i sociální za uplynulá léta v jednotlivých zemích nahromadily. Vládní třída pro svou argumentaci vhodně využívala rozpadu a zániku socialistického tábora ve Východní Evropě a v Sovětském svazu. Oba tyto fenomény, tj. vyzdvihování neoliberalismu a poukazování na neúspěch socialismu v Evropě, měly velmi negativní vliv na levicová hnutí a strany v oblasti, jejichž činnost a vliv byly silně utlumeny. I o tom platí, že většinou je třeba posuzovat situaci v každém státe individuálně.
Demografický vývoj a chudoba obyvatel
Pravice využívala v jednotlivých zemích svého postavení k podpoře a prosazování zákonů a nařízení ve prospěch kapitálu, často právě toho mezinárodního, a k nebývalému zvýhodňování bohatých vrstev. Postupně byly oslabovány činnosti odborů, zhoršovaly se pracovní podmínky a zaměstnanecká práva byla omezována, zvyšovala se nezaměstnanost, nebo polozaměstnanost, rostla chudoba, do které se dostávala i část středních vrstev. Narůstaly rozdíly mezi chudými a bohatými. Svůj vliv na zhoršování sociální situace mělo bezpochyby i nezvládnutí silného demografického růstu, který v celé oblasti přesáhl 2%, v Mexiku např. 2,7% ročně. Vzhledem k historickému uchvácení půdy latifundisty, jako dědictví koloniální doby a osvobozeneckých zápasů z první poloviny 19. století, nenacházeli mladí lidé z venkova možnost obživy v domácích oblastech, z čehož vyplývá silný odliv lidí do měst. V Mexiku např. se ročně dostává do věku zapojování se do pracovního procesu 1,2 milionu mladých lidí, z nichž značná část práci nenachází. Hlavní město Mexika, Ciudad de Méjico, překročilo na rozhraní století 20 milionů obyvatel a katastrofické předpovědi se pohybovaly kolem 30 milionů ku konci první dekády 21. století. Brazílie měla už před koncem minulého století 13 měst s více než milionem obyvatel a např. nové Brasília, založené koncem 60. let minulého století, už kolem dvou milionů obyvatel. V ostatních zemích s přihlédnutím k jejich počtu obyvatel, byla situace obdobná. To postupně vyvolávalo rostoucí nespokojenost, přerůstající v řadě případů schopnost existujících levicových stran podchytit radikalizaci širokých vrstev a postavit se do čela úsilí o zlepšení situace obyvatelstva.
Počet lidí, žijících pod úrovní chudoby, což představuje podle CEPALu (Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku) 2 US dolary denně, se v oblasti zvýšil z 35% v roce 1980 na 41% v roce 1990 a 45% v roce 2000. Tím je i dán vysoký počet obyvatelstva sociálně vyloučeného ze společnosti. I když tato čísla nemohou obsáhnout celý souhrn problémů, jsou užitečná pro pochopení následků k začátku současného století. Potíže, neschopnost a v podstatě neochota neoliberálních systémů řešit situaci, vyvolávají v určitých skupinách obyvatelstva snahu hledat nové formy sociálně politického sdružování. Jedním z viditelně negativních důsledků je také nárůst násilí a kriminality v některých sídelních aglomerací a sociálně ekonomických problémů, šířících se na venkově.. Tyto projevy jsou různé intenzity a šíře podle jednotlivých zemí a každopádně ovlivňují politický život v oblasti. V menší míře jsou zohledňovány vládnoucím aparátem formou dílčích úprav platného systému, podstatně však aktivizují levicovou část politického spektra, která většinou představuje opozici. Stále znatelnější vyloučení podstatné části obyvatelstva šíří pocit nejistoty, obav z budoucnosti, a to především u mladé části obyvatelstva.
Tento pocit, podporovaný většinou výraznou ekonomickou a sociální nerovností, vytváří příznivou půdu pro spontánní politickou radikalizaci. Evidentně se prohlubuje neschopnost a neochota neoliberálních režimů takovou situaci řešit. Investice do represivních opatření k řešení nevedou a prohlubuje se propast mezi lidem a státním aparátem, reprezentujícím vládnoucí skupinu. Ku konci století se množí případy otevřeného odmítání a odporu proti stávajícím administrativám jednotlivých států. Obyvatelstvo je z ekonomických výsledků v jeho prospěch zklamané. Např. v Brazílii v roce 2003 by podle provedeného průzkumu 65% dotazovaných nevadil přechod od pluralitního systému k vládě, představované jednou silnou osobností. S obdobnou situací je možné se setkat v řadě jiných zemí.
Postupně zhoršující se sociální situace a společenské postavení jednotlivých částí obyvatelstva vede k vzniku různých hnutí, které usilují o záchranu důstojnosti člověka a zlepšení sociálního postavení nejnižších vrstev. S takovým fenoménem se setkáváme v Bolívii ve formě znovuobnovení silného a aktivního indiánského hnutí, ale i v Ekvádoru, v Kolumbii a v Peru.
V celé oblasti, prakticky ve všech státech Latinské Ameriky, měla a má významné postavení církev, zejména katolická. Od počátku kolonizace, přes období bojů za nezávislost jednotlivých států na „evropských mateřských zemích, Španělsku a Portugalsku, v první třetině devatenáctého století, až do dnešních dnů, byla a je ve své většině oporou vládnoucích skupin. Ale i do církevních řad pronikají důsledky rostoucí bídy nejchudších vrstev především venkovského obyvatelstva a lidí, žijících v chudinských, často až doslova brlohových, předměstských čtvrtích především metropolí a velkých městských aglomerací. Církevní pracovníci, zejména kněží farností ve zmíněných oblastech se na mnoha místech ztotožňují s protesty proti sociální nespravedlnosti. Jejich radikalizace je různá, od solidární podpory až po aktivní účast v jednotlivých hnutích. Příklady jejich podpory lidových hnutí za požadavky chudých vrstev jsou známé z Brazílie, Uruguay, Bolívie, Chile, Paraguaje, ze států na celém tichomořském pobřeží, ale i z Mexika a středoamerické oblasti. Tomuto zapojení se často nevyhnuli ani příslušníci vyšší církevní hierarchie. Známý je případ salvadorského katolického biskupa Oskara Arenulfa Romea, který byl pro své prolidové aktivní vystupování zavražděn v průběhu mše, kterou celebroval ve svém kostele. Členem první sandinovské vlády v Nikaragui v osmdesátých letech byl kněz. Ze současné doby je známo, že v čele první pokrokové vlády Paraguaje stojí prezident Fernardo Lugo, protestantský kněz.
Nemohu nezmínit příklad Kuby na úseku péče o člověka, ať už jde o zdravotnictví, vzdělání, ale i zabezpečení sociálního charakteru a přijatelné životní úrovně pro všechny vrstvy obyvatelstva. To nezůstává bez vlivu na sociálně-politický vývoj v ostatní části oblasti. Vzniká otázka, jaká bude vyhovující a široce akceptovatelná forma latinskoamerické společnosti v příštích letech. První příklady vzhledem ke zkušenostem zemí, jako jsou Venezuela, Argentina, Bolívie, Ekvádor, naznačují preference pro prezidentský typ, podporovaný rozsáhlým lidovým hnutím. Typickým příkladem pro takové řešení je Argentina, kde po kolosálním krachu ekonomiky v samém závěru minulého století, založené na doporučení Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Spojených států na neoliberálních principech, byl zvolen do čela země představitel středolevicového proudu, Kirchner. V roce 2006 zvítězila ve volbách jeho manželka Kristína Kirchnerová, která navázala na antiliberální politiku manžela a orientuje se na spolupráci se sousedními zeměmi v rámci latinskoamerických ekonomických organizací. Je představitelkou levicových skupin někdejšího peronismu, sdružených v Alianci Fronta pro vítězství, za kterou kandidovala. Opakem úspěšného nastolení prezidentského systému v Argentině byl prezident Toledo v Peru, kterému se nepodařilo zastavit prohlubování rozporů ve společnosti.
Od roku 1980 došlo v průběhu let do konce století k zvýšení výskytu chudoby a bídy v oblasti. Oslabení ekonomického růstu v období 1980-2003 bylo evidentní a bylo způsobeno aplikováním neoliberální filozofie.
V roce 1980 měla Latinská Amerika 357 milionů obyvatel, z toho 41,7% žilo pod hranicí chudoby, v roce 2000 už měla oblast 515 milionů obyvatel, z toho 42,1% pod hranicí chudoby, v roce 2003 z tehdejších 535 milionů obyvatel žilo pod hranicí chudoby 43,9% obyvatel a v tom 3,6% pod hranicí bídy s jedním a méně dolarem na den. Nejpostiženější skupinou jsou původní obyvatelé – indiáni – a potomci otroků. Jen do Brazílie bylo podle odhadů dovezeno 50.000 otroků, stejné množství jich zahynulo cestou z Afriky na dnešní území Brazílie. Při zrušení otroctví v roce 1888 bylo osvobozeno 800.000 otroků z tehdejšího celkového počtu 12 milionů obyvatel země. Jako kuriozitu uvádějí někteří historici, že zrušení otroctví bylo prosazeno na nátlak rodících se podniků, kterým se nedostávalo pracovních sil, nikoliv z humanitárních důvodů. Otroci pracovali především na plantážích cukrové třtiny, kávy a dalších zemědělských plodin.
V devadesátých letech minulého století bylo už zcela zřejmé, že plány boje proti chudobě, vypracované v rámci neoliberálních koncepcí, zcela ztroskotaly. V některých zemích došlo k hlubokým krizovým jevům, např. Mexiko v roce 1992, v Argentině už zmiňovaná finanční krize na začátku nového století. V této zemi žilo v roce 1998 23,7% obyvatel pod hranicí chudoby, ale v roce 2003 už to bylo 45,4% pod hranicí chudoby a 20,9% pod hranicí bídy. Úpadkem neoliberálních ekonomik nejvíce trpěla dětská populace. Nekontrolovatelně rostla nezaměstnanost, která v celé oblasti v roce 1980 ve výši 6 milionů vzrostla na 18 milionů v roce 2000 a 58% v tomto roce nemělo jistotu, že si práci udrží. Nejtvrději dopadla nezaměstnanost a nejistota na mladé ročníky. Úroveň zdravotní péče byla nedostatečná a zcela závislá na sociálním postavení obyvatel. Latinská Amerika např. vykazovala na přelomu století vysokou úmrtnost rodiček při porodu – umírala každá 13. Z tisíce živě narozených dětí umíralo do roka 83 dětí.
Ekonomická migrace a sociální rozvrstvení obyvatelstva
Dalším negativním jevem byla vysoká ekonomická migrace do Spojených států, která jednak představovala často „vývoz“ odborníků, vyškolených v zemi původu a potřebných pro domácí ekonomiku a za druhé v případě násilné migrace souvisela s tragickými úmrtími, způsobenými střelbou americké pohraniční stráže za drátěným plotem na hranici s Mexikem. Podle vlastních severoamerických údajů jde o 500 případů v průměru ročně. Až statisíce jsou jich ročně vráceny z území Spojených států do Mexika. Zvyšující se migrace narušuje rodinné vztahy a odčerpává již zmíněné často vysoce vzdělané části středních vrstev, odborníky, vědce, specializované dělníky, do nichž původní státy investovaly. Ve Spojených státech rostou kolonie Argentinců, Urugvajců, Mexičanů, Středoameričanů a lidí z Karibské oblasti. Odliv odborníků nevyrovná z celonárodního hlediska příliv peněz, které event. migranti posílají svým rodinám.
Většina obyvatelstva nevidí perspektivu společenského postupu a zlepšení situace vlastní i svých rodin. Rostou sociální rozdíly, zmenšuje se střední vrstva. Např. v Argentině v roce 1990 představovalo 53% střední třídu. V roce 2000 už jen 20%, dalších 20% se propadlo ze střední vrstvy pod limit chudoby. Ještě v roce 2002 se podíl střední vrstvy zvýšil jen na 25%.
Podle údajů CEPALu vlastnilo v roce 2003 5% nejbohatších lidí v oblasti 25% celkového majetku společnosti a 30% nejchudších pouhých 7,5%. Deset procent mělo 84krát větší příjmy než 10% nejchudších. Dalším fenoménem v Latinské Americe na zlomku století byla vysoká kriminalita. Ve světovém měřítku obsadila Latinská Amerika druhé místo hned za Afrikou.
Vzrostl počet obyvatel žijících v nuzných koloniích, ve slumech. Např. v Brazílii tak zvaných favelových (abych použil tamního výrazu) koloniích, ve Venezuele v ranchitách, zcela vyloučeni ze společnosti, což není daleko od podmínek apartheidu. Navíc vznikají v devadesátých letech nové oblasti v Brazílii, kde dosud nebyly, např. některá předměstí Sao Paula.
Celkově lze tedy říci, že zánik vojenských diktatur a obnova buržoazně-demokratických režimů formou tzv. pluralitních demokracií nesplnilo očekávání širokých vrstev, nevedlo k obnovení prosperity a sociálních jistot pro široké skupiny obyvatelstva odkázaného na námezdní práci. Naopak posílilo pozice globálního kapitalismu a přineslo pokles životní úrovně nejnižších, ale i středních vrstev. Spolu s tím dochází k radikalizaci nejnižších vrstev obyvatelstva, což platí i o značné části středních vrstev.
O socialismu aneb „jiný svět je možný“
Stále hlasitěji se ozývá heslo „Jiný svět je možný“, a požadavek zavedení socialismu typu Latinské Ameriky, tedy bez opakování chyb, kterých se dopustil socialismus v Evropě. Často jde o vyjádření touhy změnit dosavadní typ společnosti, aniž by heslo socialismus pro Latinskou Ameriku mělo definovatelný cíl. Ne vždy v čele těchto hnutích stojí konkrétní levicové strany, v minimálních případech jde o komunistické strany. Významnější úlohu hrají komunistické strany v Brazílii a Chile.V těchto zemích vystupují samostatně, v Brazílii se komunisté objevují na významných postech legislativních, ale i výkonných orgánů.
Příkladem hnutí pod heslem „Jiný svět je možný“ je Bolívie v roce 2003 a Argentina v roce 2001. V obou zemích tato hnutí vedla k převzetí moci představiteli těchto hnutích, v Bolívii zřetelně radikálním Evo Moralesem. Ve Venezuele se do čela tohoto hnutí v závěru devadesátých let staví voják, Hugo Chávez, který k překvapení tamní pravice vítězí v roce 1998 ve volbách, a to zcela přesvědčivě, a stává se příkladem pro zbytek oblasti se svým programem zaměřeným na řešení nejpalčivějších problémů společnosti. Ve všech ostatních státech oblasti prudce klesá podpora buržoazně-demokratických režimů. Ideologicky monopol neoliberalismu zkrachoval. I když nedošlo k jeho úplnému zavržení v celé Latinské Americe, otvírá se prostor pro jiná možná řešení. Padly vlády v Peru (2000), Argentině (2001), Bolívii (2003 a 2005 – nástup Morálese) a Ekvádoru (2003 a 2005 – nastupuje Correa). A další pokračují: Nicaragua, Uruguay, Paraguay, Guatemala, Haiti. S nástupem nového století roste podpora levicových sil a lidových hnutí. Příklad Venezuely je velmi rychle následován v podstatě ve všech státech Latinské Ameriky. K tlaku lidových vrstev se v řadě zemí přidávají střední vrstvy a venkovské obyvatelstvo. Situace není jednotná, v řadě zemí jde o vítězství různých levicových nebo středolevicových koalicí, včetně nacionálně orientovaných skupin, nebo skupin původního obyvatelstva, např. indiánů v některých zemích tzv. Andské skupiny.
Pro vítězství lidových hnutí a levicových sil je možné vytypovat některé k tomu potřebné předpoklady:
1) existence politického, ne vždy nutně stranického, vedení včetně úlohy charismatického představitele;
2) nadtřídní koalice městských a vesnických sektorů s různým stupněm organizovanosti;
3) vertikální mobilizace ze shora dolů, schopná vynutit se postupně poslušnost státního aparátu;
4) nesourodá politická ideologie, založená nicméně na jednotném postupu vůči neoliberální státní moci;
5) použití přerozdělovacích metod k využití národního důchodu s cílem získat politickou podporu sektorů, doposud vyloučených z výnosů kapitalistické globalizace.
V začátcích 21. století se výrazně, ale nikoliv na stejné úrovni a ve stejném rozsahu tyto podmínky v jednotlivých zemích objevují.
Zároveň je třeba počítat se sílícím odporem pravice v jednotlivých státech. Pravice, která zejména po prvních vítězstvích lidových sil, se cítila zaskočena. Ale vývoj situace ve Venezuele, kde po celé šňůře volebních vítězstvích Cháveze v případě návrhu změny ústavy o zlomek procenta vyhrála pravice, v Brazílii odpor vůči zákonu na zdanění finančních operací velkých korporací, stávka latifundistů v Argentině směřující k uvolnění vývozu soji pro výrobu bionafty, místo zásobování vnitřního potravinového trhu, v Bolívii snaha o prosazení autonomie bohatých provincií ukazuje, že zápas o prosazení zásadních změn v Latinské Americe bude ještě dlouhý a nelehký.
Latinskoamerická integrace proti vměšování Spojených států
Nelze ani zapomínat na Spojené státy a jejich zájem o tzv. zadní dvoreček. Ani přes jejich vysokou angažovanost v agresivních akcích v Iráku a Afghánistánu nechtějí nechat situaci v Latinské Americe volnému průběhu. Vedle neustále utužované ekonomické blokády Kuby, trvající už 50 let, se stále otevřeněji snaží zabránit pokrokovému vývoji v jižní části Západní polokoule. Po úspěšném sjednání volné zóny obchodu na severu mezi nimi, Kanadou a Mexikem – NAFTA – v roce 1994, by si rády zavázaly stejným způsobem i Jižní a Střední Ameriku. Pokusily se o to v roce 2005 na zasedání představitelů jednotlivých členských států Organizace amerických států v argentinském městě La Plata. Tam prezident Bush předložil návrh na sjednání Americké asociace volného obchodu ALCA. V té době ale byly už známy negativní mexické zkušenosti s fungováním asociace NAFTA, která slouží především pronikání amerického zboží na mexický trh, zatímco hlavní vývozní položkou Mexika je pouze ropa. To spolu s všeobecnou nedůvěrou latinskoamerických států k současnému vedení USA vedlo k tomu, že americký návrh nebyl přijat a Bush odjel domů s prázdnou. Důležitou úlohu při tom sehrály Venezuela, Argentina a Ekvádor, ale především Brazílie, bez jejíž účasti by taková dohoda neměla cenu. A Brazílie byla proti. Nicméně, když neuspěly s regionálním uspořádáním po svojí taktovkou, přistoupily v následujících letech k nabízení bilaterálních dohod o volném obchodu. A na to některé státy přistoupily. Jde především o jejich bílého koně v Jižní Americe – Kolumbii, ale i o Chile, Peru a překvapivě i o Uruguay. Uruguay ale má zároveň podepsané bilaterální dohody s Venezuelou, je členem důležitého uskupení MERCOSUR a má úzké styky se svými dvěma velkými sousedy, Brazílii a Argentinou.
Latiskoamerické státy Jižní Ameriky především prosazují už zmíněný MERCOSUR, jehož členy jsou Argentina, Brazílie, Bolívie, Paraguay, Chile a Uruguay, v poslední době přistoupila i Venezuela.. Tato organizace má i svůj parlament, kterému v současné době předsedá argentinská prezidentka Kristina Kirchnerová. Tato organizace má své ambiciózní plány na vybudování páteřního ropovodu mezi Venezuelou a jižními státy a plynovodu severojižního směru s napojením Venezuely a Bolívie a všech jižních států. Kromě toho Evo Morales sjednal spojení MERCOSURu s Andskou skupinou, čímž vzniklo největší ekonomické seskupení Jihoamerické společenství národů. Morales dále prosazuje, jako protiváhu Američany navrhovaných bilaterálních dohod o volném obchodu tzv. ACP – Lidové obchodní dohody, kterými chce zejména státy Andského seskupení přivázat k organizaci ALBA (Bolivariánská alternativa pro Ameriku). Do té zatím vstoupila Venezuela, jako iniciátor, Kuba, Bolívie a Nicaragua. V rámci ALBA byl založen rozvojový fond, do kterého zatím Venezuela vložila 50 milionů dolarů, a připravuje se založení ALBA centrální banky za účasti Venezuely, Kuby, Bolívie a Nikaraguy. Dále se připravuje vybudování společné televizní sítě – Telesur. Všechny tyto projekty mají přispět k sjednocení především Jižní Ameriky. Jejich uskutečnění nebude zřejmě jednoduché, ani krátkodobé. Významná je i spoluúčast Kuby, např. cestou TELESURu by se mohlo rozšířit i užívání internetu na Kubě, čemuž zatím brání Spojené státy. Projednává se také spojení venezuelské ropné společnosti PDVSA s brazilským PETROBRASem v jeden podnik PETROAMERICA. Má být zřízena Jižní univerzita a Sociální charta pro Ameriku. S úkolem sociální kontroly vlád, ochrany indiánského obyvatelstva, práva na práci a na sociální péči.
Tyto projekty se mají postupně realizovat za aktivní spolupráce s Kubou, která už má za sebou obtížná devadesátá léta, v současné době dosahuje vysokého růstu HDP a poskytuje rozsáhlou pomoc ve zdravotnictví a školství v rámci svých programů „Zázrak“ (léčba zraku) a „Já to dokážu“ (alfabetizační program).
K společným úspěchům latinskoamerických států patří také odmítnutí kandidáta Spojených států na funkci generálního tajemníka Organizace amerických států a prosazení chilského představitele José Miguela Inzulzu v roce 2005 a ve stejné době odmítnutí návrhu Donalda Rumsfelda, aby v rámci koordinace boje proti terorismu a drogovým klanům byly ozbrojené síly Latinské Ameriky jednotně podřízeny americkému velení.
Situace v jednotlivých latinskoamerických státech
Stručné poznámky k některým zemím a jejich vnitropolitické situaci
Mexiko sice nemělo období vojenských diktatur, nicméně ani jemu se nevyhnuly sociální a ekonomické problémy, které i v této zemi vedly k radikalizaci lidových vrstev. Hluboká finanční krize, související s rychlým nárůstem zadlužení a následné vysoké inflace kolem roku 1992 byly vyvrcholením ekonomického propadu země. Následovaly dlouhotrvající bouře indiánského obyvatelstva v jižních oblastech země. To se odrazilo v posledních prezidentských volbách v roce 2006, ve kterých byl sice prohlášen vítězem Felipe Calderón, představitel pravicové strany PAN, jeho protikandidát vzhledem k mizivému volebnímu rozdílu, prohlásil výsledek za zfalšovaný a nikdy ho neuznal. Dá se předpokládat, že v příštích volbách dojde opět k silnému volebnímu tlaku levice. Spojené státy velmi podrobně sledují situaci na své jižní hranici a Bush pro jistotu připravuje Plán Mexico, v jehož rámci chce v této zemi, jak už to udělal v Kolumbii v rámci Plánu Kolumbie, umístit soukromé a neuniformované oddíly pod záminkou hlídání migrace do USA a drogové problematiky.
Plán Mexiko narazil na odpor nejen mexické opozice, ale nebyl přijat ani vládnoucí pravicí.
Produktivita práce v Mexiku vzrostla v období 1993 – 2003 o téměř 60%, ale průměrná mzda za stejné období poklesla o 4% - podle údajů CEPALu. V roce 2000 45,9% domácností žilo pod hranicí chudoby.
V zemi existuje několik navzájem nikoliv příliš spolupracujících komunistických stran, které stojí mimo hlavní opoziční proud.
Největší, hospodářsky nevýznamnější země Latinské Ameriky, Brazílie, prožila od vojenského převratu 1964 dvacet let vojenské diktatury. Vojenské vlády neřešily těžké sociální problémy. Brazílie vedle nesmírného přírodního bohatství má také nejvýraznější rozdíly mezi bohatými oblastmi zejména ve středu a na jihu země a chudými územími na severu. To se odrazilo ve skutečnosti, že po povolení první opoziční strany Brazilského demokratického hnutí v roce 1985 získala tato strana v prvních následujících volbách 1986 absolutní většinu. Z ní se v roce 1988 odštěpila Sociálnědemokratická strana a nově vznikla Dělnická strana Brazílie vedená dnešním prezidentem Inácio Lulou da Silva. V roce 1988 byla schválena nová ústava, podle které má brazilská federace 26 států a samostatný centrální distrikt s hlavním městem Brazília. Lula se staví otevřeně proti politice MMF a Spojených států, odmítl americký návrh na zřízení ALCA, jeho Brazílie je páteřní organizací MERKOSURu, a spolu s Argentinou prosazuje hlavní projekty v oblasti ropy a plynu. Lulu podporuje koalice 12 stran, z toho 9 menšího významu. Proti němu stojí opozice vedená Sociální demokracií a jmenovaným Brazilským demokratickým hnutím. Komunistická strana Brazílie je celofederální stranou, její představitel je ve federální vládě, další je předsedou poslanecké sněmovny, který je zároveň jakýmsi viceprezidentem tohoto úřadu se ujímá v době nepřítomnosti prezidenta v zemi. Komunisté jsou ve vládách všech 26 států federace. Není bez zajímavosti, že tato strana připravuje na poslední dekádu letošního listopadu celosvětové setkání komunistických stran do Sao Paula, kde má být kromě jiného posouzen také charakter a další směřování pokrokových lidových hnutí v Latinské Americe.
Dalším významným státem pro současný vývoj politické situace v oblasti je bezesporu Argentina včele s už vzpomínanou Kristínou Kirchnerovou. Podporuje ji seskupení Aliance pro vítězství, které sdružuje bývalé levicové skupiny peronismu. Jak jsem již uvedl, čelí v současné době stávce latifundistů, kteří vycházejí z Bushova plánu na využití potravinářských surovin, v tomto případě soji, k výrobě biopaliva a odmítají ji dodávat na vnitřní trh. Opakuje se taktika pravice narušovat zásobování potravinami, použitá v sedmdesátých letech v Chile proti Allendemu a v současné době ve Venezuele proti Chávezovi a mající za cíl vyvolat nespokojenost širokých vrstev. KS není přímo členem koalice. Na vývoji v Argentině je přímo závislá i situace v sousední Uruguay, kde se ve vedení státu dlouhodobě střídaly pravicové strany Blancos (latifundisté) a Colorados (městská aristokracie). Vedle těchto stran existuje Široká fronta, ve které má významné místo Komunistická strana Uruguaje. Tato koalice menších stran, včetně sociálně – demokratické strany, křesťanské demokracie a dalších skupin, překvapivě pro pravici vyhrála poslední volby (2006) a její představitel Tabaré Vásquez stojí v čele státu. Voliči této koalice jsou především ze středních vrstev vedle nepočetných dělnických skupin. Vítězství Široké fronty je výrazem nespokojenosti s dlouhodobým úpadkem země, které se v meziválečném období a ještě krátce po druhé světové válce říkalo Švýcarsko Jižní Ameriky.
V historií Latinské Ameriky významnou roli sehrála Chilská republika a její pokrokové síly
Mezi komunistickým stranami Latinské Ameriky měla a stále má významné místo Chilská komunistická strana. Přes ztráty, které utrpěla pod režimem Pinocheta, je důležitou součástí vnitropolitického života země. Ve volbách 2005 zvítězila koalice Socialistické strany Dohoda. Představitelka této strany Michele Bacheletová, stojí v čele státu. Jde o stejnou stranu, která v závěru šedesátých let minulého století vynesla tehdejšího jejího představitele Salvadora Allendeho do funkce prezidenta Chile. Bacheletová ale není Allende. Navíc v koalici Dohoda je nejvíce levicovou stranou, ostatní partneři stojí napravo a dávají to prezidentce znát. Komunisté nejsou členy její koalice, vedou seskupení levicových sil pod názvem „Společně můžeme víc“ a podpořili Bacheletovou v posledních volbách s cílem zabránit vítězství krajní pravicové koalice Aliance, kde vedoucí strana v podstatě chtěla nastolit „pinochetův režim bez Pinocheta“. V zemi dosud platí řada fašistických zákonů, znemožňujících např. účast komunistů v parlamentu přes dostatečné volební výsledky, omezujících činnost odborových organizací apod.
V Bolívii stojí v čele výrazně pokrokového režimu od roku 2005 Evo Morales. Je v čele „Vlastenecké aliance“, která v roce 2005 vyhrála volby především zásluhou silné podpory v chudých oblastech bolivijského altiplana. Morales se hlásí k politice Cháveze, prosazuje a provádí sociální opatření ve prospěch chudých vrstev, což mu vynáší zuřivý odpor pravice. V rámci pozemkoví reformy rozdělil značné množství půdy mezi bezzemky, znárodnil přírodní bohatství, zejména pro zemi důležitou těžbu plynu, ale i ropu a těžbu rud. Proti němu se postavily bohaté provincie v tzv. Východním nížinném půlměsíci. Jde o oblasti na východě Bolívie, v nížinách, umožňujících také rozvoj zemědělské výroby. Morales má dostatečnou podporu v parlamentu, kde odtržení nebo prosazení autonomie pro bouřící se provincie neprochází. Pravice dostává význačnou podporu ze strany americké agentury USAID. Komunistická strana úplně podporuje úsilí Moralese, není vedoucí sílou „vlastenecké koalice“. Posledním státem, kde zvítězil představitel středolevé koalice, je Paraguay. Fernando Lugo, představitel opozice, porazil kandidátku pravicové strany Colorado, které po 60 let vládla v této zemi, a to ještě donedávna formou vojenské diktatury rodiny Stroessnera.
V Peru po pádu diktátorského režimu prezidenta Fujimoro v roce 2006 a neschopnosti jeho nástupce prezidenta Toleda zvládnout špatnou sociálně ekonomickou situaci vyhrál volby představitel sociálně demokratické strany APRA Alan Gárcia těsně proti představiteli silného lidového hnutí, podporovaného zejména indiánským obyvatelstvem. V čele tohoto hnutí stojí Ollanta Humala. Peru pod vedením Gárcií patří do skupiny, která přistoupila na sjednání bilaterální dohody s USA.
V Ekvádoru stojí v čele vlády Rafael Correa. Jeho vítězství v posledních volbách bylo těsné, takže má proti sobě silou pravici, zejména opírající se o latifundisty, pěstující banány. Correa přistoupil k znárodnění ropných ložisek, vyjednává s Brazílií o účasti PETROBRASu na těžbě a prospekci. V poslední době čelil provokaci kolumbijského letectva, které bombardovalo pohraniční ekvádorské území zřejmě s cílem vyvolat konflikt a umožnit event. zásah vojenských jednotek USA. Akce Kolumbie byla odsouzena urychleně svolaným zasedáním Organizace amerických států a kolumbijský prezident, Alaro Uribe, se omluvil a slíbil zdržet se podobných akcí.
Kolumbie je bílým koněm Spojených států v Jižní Americe. Dlouhodobě trpí tato země násilím, spojeným s drogovou problematikou. S ní je spojena existence pravicových polovojenských organizací. Proti nim stojí levicové organizace FARC a FLN. V zemi působí silné uniformované i civilní bezpečnostní jednotky Spojených států, oficiálně pro boj proti obchodníkům s drogami, ale hlavním zájmem je situace ve Venezuele a Ekvádoru. S tím souvisí i poslední provokace proti Ekvádoru. Významnou vnitropolitickou událostí z poslední doby je vítězství opozičního levicového kandidáta na prefekta v hlavním městě, kterým se stal za koalici Demokratický pól Samuel Moreno. Komunistická strana Kolumbie podporuje vývoj situace ve Venezuele.
Ze Střední Ameriky chci uvést návrat Daniela Ortegy do vedení státu Nicaragua. Ortega stojí v čele koalice, v níž silné postavení má levice. Pod jeho vedením navázala nová nicaragujská vláda spolupráci s Kubou a Venezuelou a vstoupila do ALBY.
V oblasti Střední Ameriky došlo k pohybu ve prospěch levice také v Guatemale, ve které vyhrál v roce 2007 volby její představitel Alvaro Colom. Jde o první vítězství levice v této zemi od roku 1954, kdy zde Američané vojenskou intervencí násilně odstranili tehdejší levicovou vládu.
Závěrem několik vět o Venezuele. V roce 1998 byl zvolen do funkce prezidenta Hugo Chávez, voják. Nebyl kandidován žádnou stranou, postavil se do čela silného lidového hnutí, které vyjadřovalo nesouhlas s dopadem neoliberální politiky Na široké vrstvy obyvatelstva. Ve volbách tehdy získal 56,2% hlasů. Navázal okamžitě úzké styky s Kubou, prosadil pozemkovou reformu, přistoupil postupně ke kontrole zahraničních, zejména severoamerických společností, působících v těžbě a zpracování ropy, k čemuž prosadil zákon o plynu a ropě a vyhlásil program tzv. „sociálních misí“, kterými zahájil zápas o zlepšení situace nejchudších vrstev. Jeho nedostatkem byla skutečnost, že za jeho program nestála žádná politická strana. Podporovaly ho jen tzv. Výbory Cháveze, které v podstatě jen zajišťovaly organizaci různých voleb a referend, kterými si chtěl zajistit podporu lidu. V roce 2002 se skupina generálů, podporovaná Spojenými státy, pokusila o státní převrat, unesla Cháveze a uvěznila. Byl urychleně jmenován nový prezident a byly požádány Spojené státy o podporu. Té se jim okamžitě dostalo uznáním nové vlády. Tu překvapivě podpořilo také Španělsko. Jenže toto dívadlo trvalo dva dny. Lid vyšel masově do ulic, vojáci věrní Chávezovi ho osvobodili a Chávez se mohl opět ujmout svých legitimních práv. Je třeba říci, že v době nástupu Cháveze do funkce žila podle údajů CEPALu polovina obyvatel pod úrovní chudoby. Chudé vrstvy očekávaly změnu. Velkou pomoc poskytla Kuba vysláním velkého počtu lékařů a odborníků na alfabetizaci. Netrpělivost chudých vrstev tlačila na rychlé výsledky.. K tomu měla přispět nová ústava, kterou vyhlásil Chávez v roce 2007, nechal ji předběžně schválit parlamentem, ale podle platné legislativy potřeboval souhlas lidu v referendu. To však v prosinci 2007 nedopadlo v jeho prospěch, pro bylo něco přes 49% a proti necelých 51%. Ukázalo se, že scházela podpora politické organizace, která by dokázala lidem vysvětlit poměrně rozsáhlou úpravu ústavy, která měla nejen postihnout latifundisty prohloubením pozemkové reformy, dát větší pravomoc tzv. sousedským výborům, ale i umožnit opakované zvolení prezidenta bez časového omezení.
Chávez pochopil, že potřebuje organizovanější politickou podporu. Přistoupil proto k budování Jednotné socialistické strany Venezuely, k čemuž byl v lednu 2008 svolán ustavující sjezd, který trval s přerušením více než měsíc. Strana byla ustavena, byly analyzovány důvody neúspěchu v referendu a bylo přistoupeno k budování stranické struktury od základních organizací, tzv. bataljonů, výše. Zároveň navázal Chávez užší kontakty s komunistickou stranou, od které dříve požadoval v podstatě splynutí s jeho jednotnou socialistickou stranou.
Pravice, povzbuzená výsledkem referenda, přistoupila zároveň k bojkotování a sabotážím. Začala zastavovat chod továren, což má nepříznivý dopad na zásobování obyvatelstva. Jejich chodu se musejí ujímat dělnické orgány, ne vždy mají možnost zajistit řádný přísun surovin apod. Pravice začíná používat taktiku na vyvolávání nespokojenosti. Ukazuje se, že sociální boj ve Venezuele nabývá na ostrosti. V této souvislosti je důležitá skutečnost, že Venezuela není osamocena a že levicová hnutí v celé oblasti rozšiřují svůj vliv, o čemž svědčí i zmíněné výsledky voleb v další zemi oblasti, v Paraguay. V souladu s předvolebním slibem F. Lugu paraguayské ministerstvo zdravotnictví rozhodlo zrušit platby za služby ve státních nemocnicích včetně hospitalizace, operací, ozařování apod. Obyvatelé tak pocítili významná opatření v jejich prospěch.
Redakce: Doc.PhDr. O. Lev, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 257. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, říjen 2008.
Web. stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz