Smutný vzhled je na ten tzv. sudetský svět

Pan dr. Peter Fichtenbauer na Dni vlasti, který se konal 17.9.2017, v Klosterneuburgu, nedaleko Vídně, převyprávěl nejen historii, ale i pocuchal  právo, především  to mezinárodní. Nesmíme však zapomenout, že ve svém projevu fakticky negoval i mezinárodní dohodu, uzavřenou mezi ČSSR a Rakouskem. Například se ani nezmínil, že naše republika a Rakousko se dohodly i na termínech Starorakušan a Novorakušan. Novorakušanem byl každý, kdo získal rakouské občanství po 27. dubnu 1945. Samozřejmě do kategorie Novorakušané patřilo zejména německé obyvatelstvo, které přicházelo z republiky.

Je nutné též se zmínit, že v souvislosti s tím, že naše republika nahradila Starorakušanům vzniklé majetkové škody, republika zaplatila Rakousku 1 miliardu šilinků, se Rakousko smluvně zavázalo, že nebude podporovat žádné nároky Novorakušanů, tj. převážné sudetů, které by tito vznesli a vznášeli proti naší republice.  Řečník tato právní ujednání nezná, či je jen přehlíží? Ať je to jakkoliv, je to zarmucující..

Opět na Dni vlasti odeznělo tvrzení že Němcům jsme v republice neposkytli právo na sebeurčení, které americký prezident Wilson sliboval všem porobeným národům. Tak jak to bylo ve skutečnosti? Němci v Rakousku nepatřili mezi porobené národy. Byli naopak národem vládnoucím. Mezi porobené národy patřili např. Češi, Slováci, Poláci. Ti vytvořili vlastní státy. Vznikla tak i Československá republika. Měli v ní Němci právo na sebeurčení? Neměli! V ČSR Němci byli národnostní menšinou, stejně tak jako v Polsku nebo jinde. Německý stát i po prohrané první světové válce dále existoval. Němci v republice se mohli rozhodnout pro Německo či Rakouska a tam se se svým majetkem přestěhovat, i s  penězi ztrženými za prodej nemovitostí v ČSR. Této možnosti využila jen nepatrná menšina Němců.

Němci v ČSR nikdy neměli právo na sebeurčení. Národnostním menšinám právo na sebeurčení mezinárodní právo neposkytovalo a neposkytuje. Právo na sebeurčení mají jen národy, které nemají svůj vlastní stát.  A tzv. sudetští Němci v ČSR nikdy žádným národem nebyli, ale pouhou národnostní menšinou. A pokud ještě dodnes mluví o svém tzv. právu na původní vlast a volají po odškodnění či dokonce majetkové restituci, sami si lžou do kapsy, poněvadž nikdy jim takové právo nevzniklo. Nadělili si je sami. Z takového paaktu nikdy nemůže vzniknou žádný právní nárok.

A opět jako vždy pravidelně řečníci na akcích sudetomanů hlasně mluví o tom, že německé obyvatelstvo bylo z Československo vyhnáno a před tím ještě okradeno. Opět nepravda či lež. Němci z Československa byli přesídleni do Německa v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců z Postupimi. V souladu s Pařížskou reparační smlouvou jsme německý majetek museli konfiskovat tak, aby se nedostal do německých rukou. Postupovali jsme i v tomto ohledu v souladu s mezinárodním právem. Povídačky o etnických čistkách, o kolektivní vině jsou jen pohádkami, které dokonce zní mnohem a m,nohem více než tisíc nocí.

Hlubokou nepravdou, nebo dokonce lží je tvrzeni, že „bylo tzv. českými odvetnými opatřeními zabito nejméně 225.000 lidí“. V seriózních údajích se mluví o úmrtí 15-26 tisíc Němců. V tomto čísle je zahrnuto na 6 tisíc sebevrahů. Někteří sudeti si vzali příklad z Hitlera, či Goebbelse.  Manželka ministra propagandy usmrtila všechny své děti, než s manželem  spáchali sebevraždu. Příklad tady byl.

Konečně se jednou opět dovídáme o ztrátách, které sudeti ve válce za Hitlera, za vlast utrpěli. 215 tisíc sudetů padlo v uniformách nejen wehrmachtu, ale i SS, SD v bojích. Nic o tom nevíme, že by landsmani z důvodů velkých ztrát  obviňovali vůdce, že poslal jejich syny, otce na smrt, když ještě předtím mnohé z nich vedl k páchání ohavných válečných zločinů. V Polsku Němci zavraždili nebo zabili v bojích na 6 milionů Poláků. My jsme zaplatili svoji svobodu 360 tisíci životy. O hrůzných zločinech, kterých se německá soldateska dopustila, se na sjezdech nemluví, ani na Dnech vlasti.

Tak pánům připomeneme jen několik čísle z posledních dní války. 1. května začalo v Přerově Květnové povstání českého lidu. Hned první den Němci zde zastřelili více než 50 Čechů. Povstání se rozšířilo i dále. I v Praze vypuklo povstání. Do 8. května Němci zničili na 8 tisíc životů našich lidí. Na tisíce se počítali i zranění.  

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Toto vidění věcí budoucích se v Československu nenaplnilo. Němce jsme ze života nevyhnali. Jenom  jsme je přesídlili domů, jak kdysi si tak toužebně přáli.

J. Skalský