Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Slovenská otázka v českých dějinách

Slovenská otázka v českých dějinách

Pozorujeme-li světové dějiny zjistíme, že v určitém stupni vývoje se vyskytuje tak-zvaná kurdská, slovinská, estonská, litevská, lotyšská, baskická, chorvatská a jiná obdobná otázka. Vzniká v době, kdy se vytváří a působí rozpor mezi existencí poli-ticky a kulturně vyspělého národa a neexistencí jeho státu. Může tu působit i další faktor, když jeden vládnoucí národ utiskuje druhý národ, většinou menší a na nižší úrovni. Konečně se v mírnější podobě setkáme při vzniku národní otázky (například slovenské) také s tím, že menší národ usiluje o větší podíl na státní moci, na uznáni svých specifik. Češi vytvářeli českou otázku v Rakousko-Uhersku před rokem 1918 a marně se snažili o respektování československých specifik svého vývoje ve stalin-ském modelu (1948-1989), s výjimkou v roce 1968. Neměla by nám tedy být sloven-ská otázka tak zcela cizí a nepochopitelná.

Národ má na mnohé otázky přibližně stejný názor, má většinou i společná hodno-tící měřítka, své specifické povědomí, k dispozici také zkušenosti minulých generací apod. Na smýšlení a chování národa má vliv řada vnitřních faktorů, například kultura, civilizační úroveň, církev, politické strany, ekonomická úroveň, stupeň vzdělání apod. Dosud nedoceněnou úlohu hraje také stát a jeho politicko-mocenská struktura. Z vnějších faktorů je nutno upozornit na chování státních a etnických sousedů, na vel-mocenské oblasti vlivu, válečné konflikty apod. U malých národů mají vnější faktory deformující vliv na domácí poměry a ve strategicky významných dobách dokonce vliv rozhodující. Takovou skutečností s dočasnými i perspektivními důsledky byl rozpad habsburské monarchie, mnichovský diktát v roce 1938, vznik a výboje nacismu v Ně-mecku apod. Do stejné kategorie lze zařadit 15. 3. 1939, srpen 1968, rozpad stalin-ského modelu v Evropě aj.

Zdroje čechoslovakismu

Vznik čechoslovakismu je spojen s náboženskou otázkou. V nekatolické emigraci, zejména v Sasku a Lužici, se stýkali čeští a slovenští protestanti a srozumitelnost českých a slovenských dialektů je vedle náboženství rovněž vnitřně spojovala. Česká emigrace přišla do ciziny dříve, ale za vlády Leopolda I. (1657–1705) došlo k re-katolizaci také v Uhrách. Než se tak stalo, odcházela část nekatolíků z moravských krajů na Slovensko a také neměla jazykové potíže. Pro mládež vyrůstající ve sloven-ských evangelických rodinách nebyl pojem česko-slovenské příbuznosti něčím cizím. V Uhrách se používal v Horní zemi český překlad bible a čeština byla liturgickým ja-zykem. To do jisté míry posvěcovalo slovensko-české propojení a nelze se divit, že i v odborných kruzích se hojně vyskytoval pojem lingua bohemoslavica. Zmíněnou jazykovou tendenci ovšem habsburská vláda nepodporovala a stát má vždy určitý národotvorný vliv. Staromoravský raně středověký stát netrval tak dlouho, aby jeho tradice vydržela i v uherském a habsburském státě. Jisté povědomí tu sice bylo, ale nepěstované a nerozšiřované. Občas některý učitel, nejčastěji historik a filolog, vzpo-menul společného státního základu a západoslovenští politologové o mnoho let poz-ději jen nostalgicky uvažovali o tom, že maďarská přítomnost v Podunají nejen pře-rvala spojení západních Slovanů se Slovany na jihu, ale také rozštěpila etnickou sounáležitost a vyvolala odlišný vývoj v českých zemích a na Slovensku. Neimperia-listický vývoj slovenského a českého národa nepodnítil ani ideologii sjednocování, třeba i násilnou cestou, jak tomu bylo například v Německu, kde mnohem větší jazy-kové odlišnosti nezabránily vzniku silného německého státu.

V době tolerančního patentu císaře Josefa II. (1780–1790) se mnozí čeští stu-denti vzdělávali na slovenských evangelických školách a na Moravu i do Čech přišli nekatoličtí duchovní, aby vůbec mohl být realizován náboženský život v českomorav-ských regionech. Jazykové to opět sbližovalo oba etnické celky, ale byla to síla schop-ná jen k udržení tradic vzájemnosti, nebyla to síla národotvorná. Z české strany nebyl zájem Slováky absorbovat, zdůrazňovalo se vzájemné bratrství vyjadřované v kultuře, vědě, v uměni, ale ne ve státním vývoji. Národ se vytváří také jazykem i společnými dějinami, společnými prožitky, stejnými tradicemi, ve kterých je vlastně zhuštěná zkušenost našich předků. Společný prožitek jsme měli například v roce 1918 a 1968, zcela protichůdný v roce 1939, při vzniku slovenského státu a protekto-rátu v českých zemích. Historik by takových příkladů mohl jmenovat více. Habsbur-kové a maďarská vládnoucí vrstva neměli nikdy zájem na slovensko-české státní jednotě, v českých zemích se obdobné chovali čeští a moravští Němci. Po kodifikaci slovenského jazyka bylo již jasné, že secese jazyková bude předcházet tendencím k separatismu územního charakteru až vznikne společný stát. Tuto tendenci si včas a plně neuvědomila řada českých politiků, například Edvard Beneš a setrvali na po-jetí čechoslovakismu v etnickém smyslu. I když prezident Beneš upozorňoval, že v de-mokratické společnosti má právo takto uvažovat, převládal u něho sociologický pohled tehdejší doby: slovanské kmeny, nadkmenový svaz, společný stát, tedy i pod-klad pro společný pojem národa. Připustil i dva literární jazyky, tím potvrdil, že neusi-luje o čechizaci a v ústavě byla slovenština ochráněna i v rámci pojmu českosloven-ský lid. Působila na něho i zkušenost s vlivem státu na tvorbu národa a sledoval vý-voj Američana v USA, Švýcara ve Švýcarsku a nepozastavoval se ani nad tím, že ve Francii narozený černoch se považuje za Francouze, ovšem pokud sám chce. Poněkud opomenul skutečnost, že jazyková odluka z roku 1843 již nastoupila reál-nou cestu a společný zájem politiků v roce 1918 při vzniku Československa, nebyl již tak vlivný a silný, aby uvedenou tendenci změnil. Před vznikem společné republiky nešlo o národní sjednocováni, ale pouze o vzájemnou oporu proti maďarizaci a o po-pularizaci slovenské problematiky v českých zemích.

Slovensko tvořilo od 11. století integrální součást Uher a s touto skutečností se nelze nijak vyrovnat, byla reálná a působila. Myslet si, že lze dodatečně změnit kroky dějin je dětinské, muselo by se působit na to, aby byly jiné podmínky, podněty a pří-činy tehdejšího vývoje, a to nelze. Dvacet let meziválečné republiky bylo příliš málo, aby se do rovnoprávného postaveni dostali Češi i Slováci, když současně zájem z ciziny, z Německa, Maďarska a Polska vedl k rozbití tohoto státu. V širším měřítku je nutno vidět úlohu pravicových sil v Evropě, nacistický režim v Německu, sanační vlády v Polsku a horthyovský fašismus v Maďarsku. Z domácích poměrů stojí za po-všimnutí, že vždy, když byla u moci pravicové orientovaná síla, republika se rozpa-dala (1939, 1993) a v době levicových a středových proudů republika vznikla (1918) a obnovila se (1944,1945).

V době před vznikem republiky se vyvíjel osud Čechů a Slováků odlišně. V Před-litavsku měli Češi přece jen možnost, díky svému postoji a někdy i zápasu, kulturně, jazykově, ekonomicky a politicky se rozvíjet. Český národ se tu formoval v reálně lepších podmínkách. V Uhrách Maďaři prosadili zásadu jednonárodnostního státu, což ve skutečnosti znamenalo odnárodňování Slováků. Nemaďarské obyvatelstvo (Rumuni, Slováci, Slovinci, Rusíni) nemělo žádná národnostní práva. V době exis-tence československé republiky to byl T. G. Masaryk (1850–1937), který místo jazy-kové jednoty, už reálným vývojem ztracené, doporučoval myšlenku čechoslovakismu jako státní příslušnosti a Slováci i Češi by volné používali svůj mateřský jazyk. Konti-nuita československého (stejné jako švýcarského) státního občanství byla ve střední Evropě narušena nacistickou okupací, kterou však Švýcaři nepocítili.

Před první světovou válkou si již slovenská politická reprezentace uvědomila, že svébytnost či autonomii nedosáhne v rámci Uher a proto se orientuje na T. G. Masa-ryka, který z taktických důvodů příliš nevysvětluje rozdílnost Slováků a Čechů, ne-mohl agitovat s tím, že po stránce národnostní se vytvoří ve střední Evropě menší Rakousko-Uhersko, byť v republikánské podobě. Věděl, jaké měl potíže seznámit svět s požadavky českého národa, přece jen se o něm něco málo vědělo. Slováci byli na tom hůře, o nich se vědělo ještě méně. Nebyla to jejích vina, ale byla to realita. Proto také zahraniční odboj zahrnul slovenské tužby do českého programu a nebyla to zlá vůle, byla to pragmatická potřeba. I v tomto smyslu se chápal čechoslovakismus. Byla to stále idea o národu o dvou kmenech, případně větvích, a o jednotě vyjadřo-vané dvěma jazyky. Dnes by se jevilo tvrzení o dvou kmenech pro Slováky jako urážlivé, ale ono v té době nebylo jasno ani na Slovensku, vždyť v době vzniku tak-zvané Martinské deklarace se mezi delegáty užíval termín uherská větev národa československého. V dnešním Bavorsku se nikdo neuráží, když se hovoří o bavor-ském kmeni, dokonce vystěhovaní Němci z českých zemí se označují za specifický (pátý) kmen. Zde je vhodné si povšimnout, že se chtěli odlišit od Němců v Německu tvrzením, že jsou „sudetští Němci“ a svá specifika se snaží tedy udržet i ve své pů-vodní pravlasti, v Německu.

V Turčianském Sv. Martine ostatně zcela nezávisle na Praze byla deklarována 30. 10. 1918 československá jednota. Pokud někdo záhy po vzniku republiky vyslovil na Slovensku obavu z procesu čechoslovakizace, nemusel mít strach, žádný česko-slovenský jazyk neexistoval a nemohlo tedy docházet k odnárodňování. Čeští učitelé na Slovensku učili, až na výjimky například na vysoké škole, slovensky a slovenština byla součástí státní zkoušky z češtiny.

Zklamané naděje?

Mnoho nejasností vyvolaly dvě dohody uzavřené v zahraničním odboji. Clevelandská dohoda je dokument projednaný a přijatý v říjnu 1915 v USA ve městě Clevelandu, kde na společné konferenci slovenských a českých krajanských organizací (České národní sdružení a Slovenská liga) vznikly zásadní principy postupu při vytváření společného československého státu. Požadovalo se vytvoření federace, zaručující úplnou národní autonomii pro Slovensko. V květnu 1918 byla tato dohoda nahrazena Pittsburskou dohodou. Vznikla proto na Slovensku otázka, proč popsaný postup ne-byl dodržen a proč nevznikla v roce 1918 československá federace.

Pittsburská smlouva byla koncipována T. G. Masarykem. Byla podepsána 31. 5. 1918 mezi představiteli slovenských a českých organizací v USA. Vyslovila se pro společný stát a pro demokratický režim. Formou měl být republikou, což také dekla-roval český lid 28. října 1918 v Praze a na jiných místech právě vzniklé republiky. Slováci měli mít vlastní administrativu, slovenský sněm a soudnictví, ale ani to ne-bylo splněno. Negativistické sily využily této skutečnosti a obvinily T. G. Masaryka a v době vazalského fašismu celý český národ z podvodu. Proč nebyly naplněny uvedené dvě dohody? Bylo předem rozhodnuto je neplnit?

Především je nutno předeslat, že američtí Slováci kopírovali poměry v USA, ale doma byla situace zcela jiná, odlišná od poměrů, ve kterých Slováci žili. Na české straně v krajanských spolcích žila velká iluze o nové vzniklém státě, byl v květnu 1918 na dosah ruky a opět se vycházelo ze zkušeností z USA a z Francie. Jaká byla realita doma?

Především v českých zemích, ale ani na Slovensku nikdo neměl zkušenosti s re-publikánskou formou státu a mezi habsburskou monarchií a republikou byla hluboká přetržitost a teprve s větším odstupem let se poznalo, že přece jen určitá návaznost tu existuje. Například politická skupina Hrad plnila úspěšně úlohu dvora v monarchii. Snaha vyrovnat se s předchozím režimem (odrakouštit se) zastřela mnohé pozitivní zkušenosti z kulturního a politického života a bylo to jen slušnější slovo pro pouhou pomstu za předchozí režim a současně odveta těm, kdož se v něm angažovali. T. G. Masaryk brzdil tyto negativní tendence, ale stejně nezabránil protikřesťanským a protikatolickým akcím, což mělo vliv i na poměry na Slovensku. Navíc došlo ještě k dalšímu negativnímu jevu. I jinak rozumné (poctivé) konzervativní kruhy zůstaly příliš dlouho na pozicích rakousko-uherského režimu, zmeškaly nástup k moci, napří-klad angažovanou činnosti ve vzniklých nových mocenských orgánech republiky a octly se, někdy i nechtěně, na vedlejší koleji a tedy v opozici. Na Slovensku se do-stali do popředí především evangelíci, kteří byli v menšině, což katolická většina považovala za nedemokratické. Řady slovenské inteligence, ochotné se angažovat ve státní administrativě, se tím zmenšily, což působilo ještě deset let po válce. Kato-lická inteligence se spíte aktivovala ve službách privátního sektoru. Šokujícím způso-bem na Slovensku působil odchod 1 646 809 osob z katolické církve v českých ze-mích v letech 1918–1920. Přitom do evangelických církví vstoupilo 793 092 osob a bez vyznání zůstalo 853 717 osob. Vyvolalo to na Slovensku protirepublikánské, protičeské a protičeskoslovenské nálady, tedy negativní tendence zaměřené národ-nostně i z hlediska státního uspořádání. Tendence vyvolané touto realitou vývoje tr-valy na Slovensku dokonce několik desetiletí. Někteří katolíci přešli i do jiných církví, například se přiklonili k pravoslaví. Ve vztahu ke slovenské inteligenci je třeba být vysoce objektivní a proto sáhnu po uherské statistice, zachycující početní stav této společenské vrstvy těsně před první světovou válkou. Během války v důsledku vá-lečných ztrát se situace příliš nezměnila, spíte zesílila maďarizace, což se projevilo například v armádě. Poučná je proto následující tabulka (1910):

Politicko-mocenské zařazení osob celkem		z toho Slováků
1 819	státních úředníků	23
1 710	notářů	67
1 560	advokátů	110
4 687	učitelů	343
461	středoškolských profesorů	10
793	lékařů	26
2 763	kněží	428

S tímto početním stavem slovenské inteligence nebylo možno uskutečnit federaci, vždyť Slovensko v optimální podobě potřebovalo 6 000 četníků, 2 000 příslušníků finanční stráže, 11 000 zaměstnanců pošt a státních drah, 4 000 učitelů, aby bylo možno všude zajistit povinnou školní docházku s výukou slovenského jazyka. Chy-běli státní úředníci, důstojníci, berní správa neměla slovenské úředníky apod.

Z českých zemí přišla výpomoc, ale ta byla na Slovensku chápána jako koloniální útisk a v době nezaměstnanosti v letech hospodářské krize (1930–1934) nově vycho-vaná slovenská inteligence se dívala na Čechy jako na nekalou konkurenci. Česká inteligence přicházela na Slovensko do špatných poměrů politických, společenských, do nevybavených škol (hospody, stodoly, statky). Také nedostatek bytů byl velký. Tvrzení, že na Slovensko se překládalo za trest, není ovšem pravdivé, i když mnozí učitelé psali svým přátelům v Čechách, že pracovat za tíživých podmínek na Sloven-sku je „jako za trest“. Ten, kdo se z řad inteligence ve službách státu provinil tak, že byl vlastně soudně a pravomocně stíhán, musel státní službu opustit, a to v západní i východní části republiky. Ten, kdož sloužili poctivě, dal stát takzvanou definitivu, platila pro Čechy i pro Slováky. Kdo definitivu měl, nemohl být propuštěn do neza-městnanosti a bylo tedy obtížné v době hospodářské krize propustit české učitele a poslat je zpět do Čech, kde již jejich původní místa byla obsazena. Bylo by to neúnosné i z hlediska morálního. Český učitel šel na Slovensko do špatných po-měrů, když se zlepšily, byl by potrestán nezaměstnaností. V rámci zákonů tržní eko-nomiky nedovedl tehdy nikdo tuto situaci řešit. Teprve autoritativní režim na Sloven-sku českou inteligenci vyhnal (93 000 Čechů včetně rodin). Tím vytvořil masovou nabídku a vyvolal vysoké očekávání ve prospěch fašistického režimu.

Jak se československý stát choval, o tom svědčí skutečnost, že v době připojení českých zemí a Slovenska do jednoho státu, nebylo možno pro nedostatek sloven-ské inteligence zřídit federaci, či autonomní správu, ale již v roce 1939 při likvidaci ČSR bylo dostatek slovenské inteligence, že mohla ze dne na den přejít do služeb slovenského státu a nejinak tomu bylo i v roce 1992.

Nebyla to tedy zlá vůle T. G. Masaryka, případně českého národa, že dvě do-hody, uzavřené v USA před vznikem republiky, nebyly plně realizovány. V době sporů o uvedené smlouvy, hlavně okolo roku 1929, si povšimli znalci ústavního prá-va i mimo náš stát, že právní základna sjednaných dohod je netradiční. V USA se totiž smluvními stranami staly organizace sice krajanské, ale s členstvem, které mělo americké státní občanství. Sám T. G. Masaryk byl vlastně bezdomovec, rakouské státní občanství již neměl. O ústavních věcech mohou rozhodovat jen občané státu, kterého se ústava týká. Zde rozhodovali cizí státní příslušníci a tím se staly obě do-hody značně problematické. Pozitivně nutno hodnotit skutečnost, že z české strany se tyto okolnosti neuváděly jako argument k nenaplnění maximálního scénáře, který neodpovídal realitě Slovenska.

Mnoho otázek je nutno dovysvětlit

Při likvidaci Československa v roce 1939 ale opětovně i pří rozpadu téhož státu v ro-ce 1992, se ve veřejném mínění objevily názory propagandisticky zdeformované, aby zdůvodnily rozpad společného státu. Na některé upozorním, jiné jsou vysvětleny na dalších místech této publikace.

Velmi často se na Slovensku tvrdilo, že Češi prováděli koloniální útisk ve východ-ní části republiky a to především v souvislosti se slovenskou inteligencí. Jaká je pravda? Dodnes se někteří příslušníci slovenské inteligence zlobí, když se jim při-pomene, že slovenské školství bylo v době rakousko-uherského státu zanedbané a uvádějí, že přece v Horní zemi byly i střední školy apod. Byly, ale maďarská, v ro-ce 1874 uherská vláda, zavřela poslední tři slovenská gymnázia a v roce 1875 byla zavřena i osvětová instituce Matice slovenská. Když vzniklo Československo, byl stav slovenských škol následující:

typ školy	počet v r. 1910	počet v r. 1921	počet v r. 1977
obecné ( základní)	519	2 348	3 164
měšťanské	0	87	zrušeny
gymnázia a reálky ( SVVŠ)	0	42	127
průmyslové školy	0	22	73
obchodní školy a akademie	0	11	13
vysoké školy	0	1	13
mateřské školky	0	5	3 128
pedagogické školy	0	1	6
zdravotnické školy	0	?	23
zemědělské	0	?	38
lesnické	0	?	4

Přitom nelze zapomínat, že v letech meziválečné republiky byly otevřeny všechny školy v Čechách a na Moravě také slovenským studentům, kteří zde studovali na-příklad na zemědělské škole v Hradci Králové, na lesnické škole v Písku i v Brně. Za slovenského státu, ale i v roce 1990, se operovalo tvrzením, že universita v Brati-slavě byla omezována a kladla se otázka, proč po svém vzniku neměla tolik studentů a takové vybavení jako Karlova univerzita. Lživá propaganda s protičeským zaměře-ním zapomněla, že pro první ročník univerzitního studia nebylo dostatek slovenských maturantů, protože slovenská gymnázia neexistovala a náprava se sjednávala až po roce 1919. K naplnění prvního ročníku byli přijati studenti z moravských středních škol, z vídeňské slovenské menšiny a dokonce i několik studentů přišlo z krajan-ských organizací až ze Spojených států amerických. Po stránce vybavení bylo po-chopitelné, že pro prvních 900 studentů nebylo připraveno to, co již měla starobylá Karlova univerzita, kde ostatně také studovali slovenští studenti, někdy ve větším poč-tu než v Bratislavě.

Další uměle vyvolaný spor se vedl o počty důstojníků v československé armádě a fašistická propaganda tvrdila, že mezi generalitou a vysokými štábními důstojníky není adekvátní počet Slováků. Byla to pravda, ale žádá to určité dovysvětlení.

V rakousko-uherské armádě v roce 1914 byl nepatrný počet slovenských důstoj-níků, většinou silně pomaďarštěných, aby vůbec byli na vojenské školy přijati a také kariéru by neudělali, kdyby se hlásili za Slováky. V celém mocnářství tvořili Němci 24 % všeho obyvatelstva, ale měli 78,8 % všech míst důstojníků z povolání a 60,2 % záložních důstojníků. Češi na tom nebyli dobře, ale vzhledem ke svému vzdělání přece jen lépe než Slováci. Češi tvořili 13 % všeho obyvatelstva monarchie a měli mezi důstojníky z povolání zastoupení 4,8 % stavu a v záložních důstojnických kád-rech 9,7 %. Slováci se podíleli na počtu obyvatel 4 % a mezi důstojníky obou katego-rií měli zastoupení jen 0,1 %. Když vznikl československý stát, převzal téměř 3 000 českých důstojníků z rakouské armády, pokud složili přísahu. Byli mezi nimi nejen nižší důstojníci, ale i plukovníci, generálové a dokonce i jeden podmaršálek. Ze Slo-váků v takových hodnostech nebyl nikdo. Několik málo důstojníků slovenské národ-nosti přišlo z řad ruské, francouzské a italské legie a byli povyšováni stejně, jako čeští důstojníci, viz například kariéra Ludvíka Svobody a Ferdinanda Čatloše (1893–1972), pozdějšího ministra národní obrany slovenského státu a generála slovenské armády. Se vznikem republiky bylo vojenské školství otevřeno i Slovákům a opět se vynořila kritika, že počet Slováků byl malý, ale stalo se tak jen proto, že dlouhou do-bu nepůsobily slovenské střední školy, protože nebyly. První maturanti se z nově vzniklých gymnázií a reálek hlásili do vojenské akademie v Hranicích až po roce 1928. Z důvodů morálních, vzhledem ke kázni a ke znalostem, nebylo možné, aby poručík slovenské národnosti, absolvent vojenské akademie z roku 1930 v hodnostech a po-stupu dohonil české důstojníky z rakouské armády a ze zahraničních vojsk. V důstoj-nickém sboru československé armády sloužilo 1 719 důstojníků – ruských legionářů, 293 francouzských legionářů a 436 přišlo z italské legie. Pro nedostatek důstojníků bylo přijato i několik set důstojníků německého původu, občanů Československa (z bývalé rakouské armády). O to větší byl v rámci čechoslovakismu zájem o důstoj-níky – Slováky. Teprve autoritativní režim Slovenského státu urychlil proces povyšo-vání po roce 1939 a získal si tím důstojnický stav na svou stranu. I tady je však nut-no objektivně přiznat, že ve Slovenském národním povstání projevilo značné pro-cento slovenských důstojníků čechoslovakistické smýšlení a do povstání vedlo na 60 000 vojáků. O tom, jaká byla kádrová politika československé armády, svědčí skutečnost, že v roce 1992, před rozpadem československého státu, sloužilo na Slo-vensku 2 580 českých důstojníků a poddůstojníků a v českých zemích 8 685 sloven-ských důstojníků a poddůstojníků.

V uvedených číslech je patrně skryt také poslední návrh některých slovenských politiků před rozpadem státu, aby byla zachována konfederace, ve která by armáda byla společná. Byla totiž ve slovenských rukách, což na české straně nevyvolávalo žádné negativní postoje. Slovenští politici mysleli na maďarské nebezpečí, proti Ma-ďarsku (10 milionů obyvatel) by stálo Slovensko (5 mil.), ale československý stát měl 15 milionů obyvatel a silnější armádu, než byla armáda maďarská. Nechci hodnotit tyto úvahy, jsou dnes neaktuální, ale stojí za zaznamenání. Na české politické scéně nebylo tehdy pro konfederaci, výhodné i z jiných důvodů, dost pochopení. Tehdejší vládnoucí reprezentace chtěla spíš podřízení slovenských specifik pražskému centru.

Nelze tvrdit, že slovenská inteligence se neuplatnila v letech první republiky, ale protože stále viděla vedle sebe i české partnery, získávala přesvědčení, že zabírají její místa. Posílení pozic slovenské inteligence, přinesl zpětný návrat pomaďarště-ných Slováků k původní etnické příslušnosti, viz například Vojtech Tuka. Často už ani neznali pořádně spisovný jazyk, ale otevřela se jim kariéra v poválečných pomě-rech netušená, stačilo jen nepřipomínat vlastní kolaborantskou minulost, hungaristic-ké aktivity, přikrášlený výklad minulosti byl bojem o nové pozice a nebylo jich málo.

Dalším zdrojem růstu slovenské inteligence byl návrat na Slovensko z Vídně, kde byla silná menšina. Dokonce se vrátilo několik rodin z USA a poměrně silný proud přispěchal z hlavního města, z Budapešti. K tomu je nutno připočítat ještě jednu okolnost. Uherská vláda dělala vždy potíže s nostrifikací diplomů a vysvědčení slo-venským studentům, kteří chodili do českých středních a vysokých škol. To po vzni-ku republiky okamžitě přestalo a napravovaly se i staré křivdy. Historik také zjišťuje, že rychlý rozvoj slovenského školství a státního aparátu, pošt i železnic, byl tak velký, že poskytoval uplatnění pro starší i zcela novou slovenskou inteligenci. Začátkem roku 1922 pracovalo ve státních službách vedle 8 645 Čechů také 8 258 Slováků. Nárůst všech složek státního mechanismu byl až nezdravě prudký.

Železnice byla v uherské části monarchie doménou středních vrstev a kvalifiko-vaných dělníků, při vzniku republiky a v bojích o Slovensko však maďarsky oriento-vaní železničáři sabotovali dopravu a často i stávkovali. To přimělo pražskou vládu, aby na Slovensko poslala české železničáře, neboť i část slovenských zaměstnanců se nechala do obstrukce vést svými maďarskými spolupracovníky. Na dráze proto pracovalo 3 042 Čechů, ale jen 1 903 Slováků, jinak by železnice v tě době nebyla schopná provozu. Slovakizace ovšem v dalších letech probíhala, ale z hlediska slo-venského příliš pomalu. Kdyby Slovensko bylo vyspělým průmyslově-agrárním stá-tem, nemusel sem přicházet žádný Čech a stát by pracoval životaschopně, realita dějin však byla jiná. Je vhodně se také zamyslet nad strukturou českých zaměstnan-ců pracujících na Slovensku. V roce 1930 z celkového počtu Čechů bylo v průmyslu 20 %, ve státních službách (armáda, policie, četnictvo, finanční stráž, soudy, berní správa, školství apod.) 66 %, v zemědělství a lesnictví 6,3% a v obchodě a peněž-ním sektoru 7,7 % a nelze tvrdit, že by jejich znalosti a schopnosti byly zaměřeny v neprospěch slovenské společnosti. Nicméně jejich odchod po roce 1938 byl slaven jako velké uvolnění a likvidace konkurence, což je v tržních ekonomikách běžná praxe. Jiné rozvojové země například v Africe za takovou pomoc draze a dlouho pla-tily, ale i tam se oslavovalo vítězství, když zahraniční síly nebylo již třeba.

Vážným problémem Slovenska byla emigrace do ciziny, vyvolaná ekonomickými důvody, byla ve svém souhrnu větší než pozdější emigrace z politických důvodů. Protičeské nálady vyvolávalo také takzvané rušení průmyslu na Slovensku a opět se tu chodilo plakat na cizí hrob. Československý stát neměl velký majetek, šlo o pošty a železnici a ty nebyly rušeny, spíše se rozvíjely. Český kapitál byl sice silnější, ale který český podnikatel by rušil svůj podnik, banku, továrnu apod. kdyby nemusel? A který slovenský majitel by rušil a likvidoval svůj majetek, kdyby nemusel? Je pravda, že v letech krize zanikly některé podniky, ale to nebyla záležitost českého národa, ale tržní ekonomiky. I dnes po celém světě zanikají podniky, které nestačí v konkurenčním zápasu. Navíc po roce 1945 probíhal na Slovensku řízený proces industrializace, který zmnožil slovenské podniky nejrůznějšího druhu a typu. Stalo se to i za české podpory, což ovšem nacionálně ladění Slováci neradi slyší, ubírá jim to na sebevědomí. Vyvrací se tím současně i tvrzení o českém kolonialismu.

A ještě závěrečná poznámka k této problematice. Záhy po vzniku republiky byla na Slovensku otevřena výcviková střediska pro finanční stráž, policii a četníky, zůsta-la z části neobsazená, uchazečům chybělo odpovídající vzdělání, nakonec bylo při-jato více jak 400 četníků bez adekvátního školního vysvědčení, ale i v tomto případě byli Češi obvinění z nebratrského jednání. V roce 1939 bylo již slovenských četníků dost, aby mohli pracovat pro slovenský stát.

Pozitivní a negativní síly

Každý národ usiluje o svůj stát, proces emancipace však bývá dlouhý, táhnoucí se po několik generací. Do tohoto vývoje zasahují různé pokusy o nadnárodní integraci a malé národy zvažují, zda jim budou různá společenství etnických celků ku prospě-chu. Mimo společnou Velkomoravskou říši neměli Slováci nikdy v minulosti svůj stát. Slováci se nedomohli svých národních a politických práv na straně pozitivních (revo-lučních) sil v roce 1848 a dokonce neměli úspěch ani v době konstitučních reforem v době pozdější. Proto příklon k silám konzervativním a negativním. Svědčí o tom oddíly dobrovolníků v letech 1848–1849 bojující proti maďarské revoluci, která k nim byla v národnostní otázce nespravedlivá. Na jaře 1848 slovenské národní hnutí vyslovilo v „Žádostech slovenského národa“ požadavek autonomního postavení Slo-venska v rámci federalizovaného uherského státu. Oprávněné požadavky narazily na tvrdý odpor revoluční pešťstské vlády, jež neváhala prosazovat nacionální ma-ďarské tužby s použitím síly. Z toho vznikla neoprávněná iluze, že slovenský zájem je možno proti Maďarům bránit ve spojenectví s císařskou Vídní. Obdobné iluze vlád-ly také v roce 1939, kdy se proti Čechům postavila konzervativní část slovenské re-prezentace, opřená o nacistické Německo. Ve prospěch Habsburků byla organizo-vána výprava dobrovolníků již 17. 9. 1848. Po roce 1938 hledá Slovensko podporu u nacistického Německa. Ve jeho prospěch slovenská armáda zúčastnila tažení proti Polsku (1939) a slovenské útvary bojovaly také na východní frontě a jako technické jednotky i na jižní frontě, v Itálii.

Nicméně i za této obtížné situace vznikl takzvaný čechoslovakismus, dokonce ve třech podobách:

a) jako pojem pro jeden národ,

b) jako pojem pro společný stát,

c) jako pojem pro státní občanství, společné pro Slováky i Čechy, případně i jiné et-nické celky.

Židé z Podkarpatské Rusi deklarovali již v roce 1919 v Paříži tvrzení, že jsou Čecho-slováci. T. G. Masaryk si přál, aby se rovnoprávným Čechoslovákem cítil každý ob-čan trvale sídlící na území ČSR. Tato idea se nerealizovala, narazila na tvrdou reali-tu vyspělého německého nacionalismu a vážné výhrady vyslovilo i Slovensko. T. G. Masaryk měl před očima stále vzor – americké občanství bez ohledu na etnic-ký původ, ovšem s jedním úředním jazykem. To však nemohlo vyhovovat Slovákům, kteří již svůj definovaný spisovný jazyk měli.

Nutno vzít v úvahu, že Slováci v době svého hungaristického útlaku hledali oporu v české solidaritě, projevované řadou slovakofilských spolků, podpůrnými akcemi kulturního a osvětového charakteru, podporou slovenských studentů nejen na Karlo-vě univerzitě a Vysoké škole technických věd v Praze, ale i na středních školách v Hradci Králové, Písku a jinde. I pobyt učňů byl v českých městech zajišťován. Na Slovensku zase působily slovensko-české spolky, některé výrazně čechofilské, například v roce 1829 Společnost českoslovanská na evangelickém lyceu v Brati-slavě. Vzájemnou solidaritu osvědčili Češi i Slováci při podpoře Andreje Hlinky (1864–1938) po jeho zatčení a věznění za urážku maďarského národa (1907–1909).

Zdrojem čechoslovakismu byl též zahraniční odboj, ve kterém se výrazně uplatnil M. R. Štefánik (1880-1919), od roku 1916 místopředseda Národní rady, osobně pře-svědčený čechoslovakista. Při návratu do vlasti se 4. 5. 1919 stal obětí leteckého ne-štěstí ve Vajnorech u Bratislavy. Pověsti o jeho odstranění byly výmyslem fašistické propagandy, stačí uvést, že letěl v italském letadle s italskými piloty a výzvědná služ-ba Francie a Itálie důkladně prověřovala všechny okolnosti. Také české šetření vy-znělo jednoznačně jako nešťastná náhoda. Politická skupina Hrad byla smrtí M. R. Štefánika oslabena a jedinou problematickou otázkou byla skutečnost, že M. R. Šte-fánik si ponechal francouzské státní občanství i v době, kdy byl ministrem vlády čes-koslovenského státu. Ani na Slovensku často uváděný údaj pro odstranění, že v době, kdy byl Štefánik ministrem války, byl v Praze druhý ministr stejného rezortu a to Václav Klofáč (1868–1942) jako ministr národní obrany, žádá vysvětlení. Dva mi-nistři na stejném postu, to není důkaz o atentátu na M. R. Štefánika, který v době vzniku republiky byl v cizině a staral se o zahraniční vojsko ve Francii, v Itálii a Rusku, což by v té době nikdo nezvládl z Prahy a naopak Štefánik například při pobytu na Sibiři, v USA nebo v Japonsku nemohl řídit vznik československé armády v novém státě. Jasně bylo řečeno, že po návratu do vlasti bude on jediný příslušným mini-strem. Domů se vracel z Itálie až v květnu 1919. Václav Klofáč byl ministrem jen krátkou dobu.

Vážným problémem Československa byla otázka centrální či decentralizované vládní administrativy. Při zrodu ČSR v roce 1918 vznikly čtyři odtrženecké provincie v českém pohraničí (Německé Čechy, Sudety, Český les a Německá jižní Morava). Separatismus zničil podmínky pro federaci (autonomii). Ve Švýcarsku se Němci po-stavili za stát, u nás proti jeho vzniku. Demokracie jim vzala dominantní postavení a úlohu hegemona z dob habsburské monarchie. Ztrátu privilegií chápali jako útisk. Na Slovensku vznikly dva separatistické celky, Slovenská republika rad a Východo-slovenská lidová republika – součást Maďarska. Překonat separatismus bylo možno jen centrální správou. Vláda neměla zájem vydat moc silám, které se chtěly při vzni-ku republiky v letech 1918–1919 odtrhnout. Nedostatek inteligence na Slovensku by znamenal nadále převahu maďarského úřednictva, učitelstva apod. Pro slovenskou autonomii nebyla nikdy získána většina hlasů a bez ústavního zákona nemohl ani prezident Beneš vytvořit autonomii. Když se za takzvané druhé republiky (Česko-Slovensko) získal souhlas pro ústavní řešení, byla autonomie realizována. Na Slo-vensku dne 6. 10. 1938, pro Podkarpatskou Rus 11. 10. 1938. Podstata problému byla v tom, zda občanské strany mohou předat moc nad značnou částí státního úze-mí silám fašistickým, tedy v českém pohraničí a na Slovensku. Republika se fakticky rozpadla, když se moci ujala konzervativní pravice a pod tlakem z ciziny, z Ně-mecka, Polska a Maďarska při neangažovanosti Velké Británie a Francie.

Příklon k nacismu v českém pohraničí u německých obyvatel a podpora vazal-ského fašismu na Slovensku vytvořily sociálního nositele uvedených režimů, po je-jich pádu se tyto vrstvy nemohou angažovat a vytvářejí opozici proti Československu a uplatní se bezprostředně až v druhé generaci při rozpadu Československa 1. ledna 1993. V podmínkách tehdejšího stupně demokracie nebylo možno někoho nutit, aby se cítil Čechoslovákem a každý se vyjadřoval a choval podle svého vnitřního pře-svědčení, ani ústava na tom nemohla nic změnit. Větší problém byl spíše spjat s tím, že v tuto dobu čeští politikové nenabídli Slovensku autonomii a Slováci ji nevyžado-vali. Byla to otázka spíše budoucnosti, ale malá předvídavost se vládnoucí reprezen-taci nevyplatila. V době, kdy v českém pohraničí sílil henleinofašismus a na Sloven-sku získávala pozice konzervativní a nedemokratická pravice, bylo již nežádoucí au-tonomní administrativní členění, neboť by se polovina státu (pohraničí a Slovensko) dostalo pod dominantní vliv nedemokratických stran. Současně jsme si vědomi sku-tečnosti, že právě nedostatek vlastní správy byl silným argumentem proti pražské vládě.

Závislost na objektivním chodu dějin neumožňovala například federativní uspořá-dání vzhledem ke Slovensku. V roce 1920 byl stále tragický nedostatek slovenské inteligence a do autonomních orgánů by se dostaly nedemokratické síly, tedy poma-ďarštěná a maďarská inteligence, a to bylo pro Slováky nežádoucí, stejně jako čeští úředníci, učitelé, příslušníci ozbrojených složek apod. Tuto objektivní realitu si ne-chtěl připustit žádný z demagogických křiklounů v roce 1939, ale ani v roce 1992, kdy se ve veřejném mínění prosazoval názor, že to všechno, co později nevyhovo-valo, se mělo řešit již při vzniku ČSR. Tehdy to nebylo možné a reálné. A ještě jedna okolnost zbrzdila vývoj k prohloubení demokracie a nasměrovala vývoj k takzvané-mu pražskému centralismu. V roce 1918 musela nově vzniklá republika čelit poku-sům o odtržení a v českých zemích vznikly čtyři provincie toužící se odtrhnout. Separatistické tendence se daly překonat jen centralismem a neochota Němců včeských zemích žít společně s Čechy v jednom spořádaném státě negativně půso-bila i v dalších letech a podepsala se i jako jedna z podmínek při vzniku henleino-fašismu. Ve stejnou dobu, kdy byl i silovými prostředky potlačen územní separatis-mus českých Němců, nebylo možno současně vytvořit slovenský článek federace pro Slovensko. Navíc k tomu nebyly vhodné a optimální podmínky na Slovensku.

Čeští Němci se velmi aktivně odvolávali na právo národů na sebeurčení v pojetí amerického prezidenta Wilsona. Ve skutečnosti šlo jen o princip, ani v USA nebyl přijat zákon o tomto právu. Navíc americký prezident účelově použil uvedený princip k rozbití Rakousko-Uherska, když se odmítlo oddělit o německého spojence. Wood-row Wilson (1856–1924) také mluvil o principu platném pro celé národy, ne o menši-nách, které se octly mimo hranice vlastního státu. A Němci své státy měli, dokonce dva, Rakousko a Německo. Myslel na národy, které jako celek musí žít pod nadvlá-dou nedemokratické administrativy a nechtějí již nadále trpět národnostní útisk. Němci v ČSR utiskováni nebyli, měli nadstandardní práva (politické strany, poslance, členy vlády, vysoké školy apod.) a nežili v autoritativním režimu, jako byl později jejich nacistický stát. Opět je vhodné připomenout sílu reality. Dohodové státy (Francie, Velká Británie, USA, Itálie a další) nebojovaly proto, aby poražené Německo (Rakou-sko) bylo větší z pohledu území a početnější vzhledem k počtu obyvatel. To přece nebylo válečným cílem.

Pomaďarštěná a maďarská inteligence na Slovensku byla sice po vzniku ČSR poněkud omezena ve svých mocenských pozicích, ale stale ještě měla vliv na veřej-né mínění. Také se dovolávala principu sebeurčení, ale poněkud s jinou argumen-tací než čeští Němci. Tvrdila, že Slováci si mohou vybrat, zda chtějí žít společně s Maďary nebo s Čechy, tím spíš, že Slováci jsou národ a ne nějací Čechoslováci. Jak by se vyvíjel slovenský lid v podmínkách maďarské hegemonie a horthyovského fašismu ponechme stranou, historie šla jinou cestou. Zůstává jen poznatek z oblasti propagandy, jak najednou byla maďarská vládnoucí vrstva a její odnož na Slovensku ochotna dát Slovákům to, co jim upírala po celá staletí. Politický cynismus dokonce pravil, že Slováci nežijí s Čechy ve společném státě proto, že jsou kmenovou větví československého národa, ale proto, že jim to vyhovuje a když jim bude vyhovovat jiné řešení, přikloní se na jeho stranu. Mají tedy právo Československo opustit. Toto vypočítavé stanovisko dobře chápala část slovenské politicky angažované vrstvy, když přijala a podpořila vznik společného státu po druhé světové válce. Slovensko se stalo součástí ČSR a nemělo tedy okupační režim, neplatilo reparace, cizí vojska na svém území apod. Také politika zaměřená na hospodářské vyrovnání Slovenska s českými zeměmi po roce 1945 byla výhodná, když k vyrovnání skutečné došlo, stát se rozpadl a odpovědnost za nevyužití této drahé investice spadá na tehdy vlád-noucí strany. Český lid si dovedl představit vlastní vyšší úroveň, kdyby prostředky te-koucí na Slovensko zůstaly doma. To zas byl argument na české straně.

I když existovaly na Slovensku čechoslovakistické strany, například sociálně demokratická a národně socialistická, tak i v agrární republikánské straně sílilo po-stupně autonomistické křídlo; chtělo větší podíl na moci. Stranická roztříštěnost v ob-čanském táboře nedovolila vytvořit společný program pro uspokojení slovenských tužeb, stejně jako žádná ryze česká strana neměla program pro české Němce. Ucelené představy o perspektivním vývoji Slovenska měla komunistická strana, ale bez možnosti realizace v meziválečné republice a v jistém nástinu si intelektuálové typu Vladimíra Clementise (1902–1952), Ladislava Novomestského (1904–1976) a Gustáva Husáka (1913–1991) dovedli v budoucích letech představit českosloven-skou státní jednotu.

T. G. Masaryk a hlavně Edvard Beneš nepostřehli včas, že bude chybou ne-potvrzovat svébytnost slovenského národa, což by byl též symbol toho, že Slováci nejsou utiskovanou menšinou ale ve své části republiky vládnoucím národem. V dě-jinách nelze podceňovat ani citovou stránku.

Důvody neúspěchu čechoslovakismu

Jsem zastáncem mnohafaktorového pojetí dějin a příčin neúspěchů při prosazování čechoslovakismu vidím několik, aniž by kladl důraz na jejich pořadí a význam.

1. Jazyková příbuznost by mohla stačit ještě v 18. století, ale po roce 1918 již tady existovaly dva národy. Dlouhou dobu tady nebyl společný stát. Slováci a Češi měli sice od roku 1490 v česko-uherském státě a od roku 1526 v rakousko-česko-uherské monarchii společné panovníky, ale jen na úrovni personální unie a to bylo málo.

2. Po rakouských ekonomech zdědila řada konzervativních českých národohospo-dářů představu, že Slovensko (dříve Uhry) jsou vhodným zemědělským doplň-kem pro průmyslové Předlitavsko a u národních demokratů si nezodpovědně za-hrávali dokonce s myšlenkou na Podkarpatskou Rus jako kolonii. Pozice Sloven-ska nebyla ceněna.

3. Proti vlivu hungarismu se nevedla důsledná kampaň, čehož je příkladem Vojtech Tuka (1880–1946), který svým vlivem pronikl až do vrcholné slovenské reprezen-tace a byl agentem Maďarska a nacistického Německa, který s předstihem již 12. 2. 1939 jednal s Adolfem Hitlerem o rozbití Česko-Slovenska. Tím také pod-pořil vazalskou formu fašismu na Slovensku. O něco později s nacistickými po-hlaváry jednali Ferdinand Durčanský a Mikuláš Pružinský 28. 2. 1939 a opět s aspektem prospěchu. Hermann Göring slíbil finanční podporu separatismu s podmínkou rozbití česko-slovenského státu. 7. 3. 1939 jednal nacistický funk-cionář Arthur Seyss-lnquart s Tisem a Sidorem v Bratislavě o vyhlášení sloven-ského státu. Adolf Hitler naléhal, aby odtržení se konalo dříve než vstup německé armády do českých zemí, aby mohl tvrdit, že československý stát se rozpadl sám a také proto, aby československá armáda v případě války nemohla ustoupit na Slovensko. Společný boj Čechů a Slováků proti nacistickému Německu by byl společným prožitkem, stejné jako odpor proti maďarskému ohrožení. K protina-cistickému odporu dojde, ale až v roce 1944 při Slovenském národním povstání. Nacističtí agenti jednali znova naléhavě také 12. 3. 1939 (W. Keppler, J. Bürckel a A. Seyss-lnquart s K. Sidorem) o odtržení Slovenska od česko-slovenského státu. Když Karol Sidor nejevil ochotu, obrátili se na Jozefa Tisu, který jim 14. 3. 1939 vyhověl.

4. Existenci Československa si nepřálo Německo, Polsko a Maďarsko. Pro český lid bylo šokujícím zjištěním, že v kapitalistickém světě není místo pro Českosloven-sko. ČSR se hlásila do takzvaného demokratického tábora a z něho byla mni-chovským diktátem (29. 9. 1939) vyhnána. Druhou částí kapitalistického světa byly fašistické státy a nacistické Německo ČSR likvidovalo. A to se stalo za pomoci Francie a Velké Británie, při nezájmu ze strany dalších demokratických států, prohlašujících se za neutrální v tomto sporu (Švýcarska, Norska, Dánska, Belgie a dalších). Fašistické státy mnichovský diktát schvalovaly a podporovaly Hitlerovu akci (Itálie, Japonsko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Španělsko, Portu-galsko a další).

5. Uplatňování demokratických principů nebylo jednoznačně a vždy jen pozitivní. Odstraňování křížů ze škol bylo necitlivé k náboženskému přesvědčení. Mělo se dbát přinejmenším na veřejné mínění rodičů. Šlo o akci předčasnou, neodpovída-jící tehdejšímu postoji slovenských věřících. Také pozemková reforma se dotkla majetku církve, která pochopitelně reagovala. V Čechách, méně již na Moravě, získala realizace majetkového přesunu podporu, na Slovensku jen zcela ojedi-něle, i když se vědělo, že například arcibiskup ostřihomský s kapitulou a se síd-lem v Maďarsku vlastnil 47 000 hektarů půdy, bánskobystrické biskupství 17 000 hektarů apod. Řada ekonomických afér spojených s reformou řízenou agrárníky, vyvolala další nedůvěru slovenské společnosti k tomuto řešení. Také odchod více jak jednoho miliónu osob z katolické církve v českých zemích v prvních pováleč-ných letech vyvolal na Slovensku negativní ohlas a také snaha vyhlásit den upá-lení Jana Husa za státní svátek nebyla podpořena, neboť na Slovensku byl v té době Hus chápán jako kacíř. Česká politická reprezentace nerespektovala od-lišný vývoj na Slovensku. I to bylo zdrojem protičeských nálad, ohrožujících spo-lečný stát v základech. K tomu bylo nutno přičíst protikatolické aktivity v českých zemích a na Slovensku zcela nepřijatelných. Specifické rysy českého života byly nesprávně zobecněny jako všeobecně platné pro celou republiku a nevhodně aplikovány i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

6. Početně rostoucí slovenská inteligence nenašla ani přiměřené zastoupení v cent-rálních orgánech v Čechách a neměla pocit spoluodpovědnosti a heslo o rovnosti jí znělo formálně. Pro slovenskou politicky aktivní veřejnost bylo za této situace snazší věcnou problematiku neřešit a vše svádět na vládní centrum v Praze. Mnohá rozhodnutí vlády, ministerstev a ústředních orgánů mohla být v českých zemích chápána jako demokratická, na Slovensku působila protislovensky, tím spíše, že Slováků byl přece jen menší počet. I pro dobrou věc je nutno v parla-mentě získat většinu, ale to se vždy nedařilo. Stále se doplácelo na skutečnost, že v jednom státě se spojily dva nestejně vyvinuté územní a národnostní celky. A plánovitě se rozdíly v letech 1918–1938 neodstraňovaly, vše bylo ponecháno živelnému vývoji, tak typickému pro tržní ekonomiku.

7. Demokratické síly v ČSR nedostatečně čelily nebezpečí z fašismu českého, slo-venského, německého, maďarského a propagandistickým kampaním vedeným v Německu, Polsku a Maďarsku. Použitá argumentace byla slabá a neefektivní vzhledem k tomu, že část vládnoucí vrstvy považovala fašismus za alternativu státního vývoje, když se nedařilo zvládat otázky hospodářské krize, nezaměstna-nosti, pauperizace středních vrstev apod. Autoritativní systém se jevil jako alter-nativa k parlamentnímu systému. Touto cestou se skutečně ubírala dění, potvr-zuje to vývoj za pomnichovské republiky i vývoj na Slovensku po roce 1938.

8. Negativně působily také protičeské nálady na Slovensku, poznalo se to nejen při rozpadu republiky v roce 1939, ale i v tendencích vedoucích k likvidaci společ-ného státu po roce 1989. Na Slovensku vládlo přesvědčení, že Češi mohou za nižší životní úroveň slovenského lidu. Úspěch sklízely pověsti, že daňové přebyt-ky jdou do českých zemí. Životní úroveň každého národa je výsledkem dlouhého historického vývoje a na ten neměli Češi před rokem 1918 vliv. Vývoj Slovenska je nutno měřit úrovní států na přibližně stejných výchozích pozicích. Stačí si uvě-domit životní úroveň v té době v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku, Jugoslávii a pobaltských státech. Okamžitě je vidět pozitivní vývoj Slovenska, pochopitelně zásluhou i slovenského lidu. O nevyváženém poměru ekonomické vyspělosti svědčí například skutečnost, že v roce 1921 bylo v českých zemích v průmyslu, obchodu a řemeslech zaměstnáno 40 % produktivního obyvatelstva, na Sloven-sku jen 17 %. Posloužit může i údaj starší, v roce 1913 se v českých zemích vyrobilo 870 mil. kWh elektřiny, na Slovensku jen 92 mil. kWh. Surového cukru se v českých zemích vyprodukovalo 1,21 mil. tun, na Slovensku jen 0,24 mil. tun. Hnědého uhlí se v Čechách a na Moravě vytěžilo 23 mil. tun, na Slovensku jen 0,1 mil. tun, černého uhlí v českých zemích 14,1 mil. tun, na Slovensku se netěži-lo žádné.

9. Vzhledem k rozpadu státu v roce 1992 lze připomenout, že protičeské nálady šířila také slovenská emigrace, pocházející z autoritativního státu po roce 1945 (75 000 osob), působící v celé západní Evropě a také v Kanadě a USA, zapomí-nající přitom na vlastní angažovanost v letech 1939–1945.

Česko-Slovensko

Mnichovský diktát (29. 9. 1938), abdikace prezidenta Edvarda Beneše (5. 10. 1938), uznání autonomie Slovenska (6. 10. 1938) a zvolení prezidenta Emila Háchy (30. 11. 1938) znamenaly vznik nového režimu, který vyvolal negativní ohlas v českých ze-mích, ale současně euforii, iluze a vysoké očekávání na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Místo centralistického státu vznikl státní dualismus záhy doplněný o Podkarpat-skou Rus v trialismus. Tomu se například Rakousko-Uhersko bránilo. Místo parla-mentního systému vznikl režim autoritativní demokracie, což nebyla žádná demo-kracie, ale autoritativní stát směřující k fašismu. Jen vpád německé armády (15. 3. 1939), vznik Slovenska (14. 3. 1939) a okupace Podkarpatské Rusi (14. 3. 1939) Maďarskem neumožnily, aby režim „silné ruky“ dozrál na domácí půdě v Čechách v diktátorský režim fašistického typu. Z původního Československa s rozlo-hou 140 000 km² a s 14 726 158 občany podle stavu z roku 1930 tu zůstalo torzo se ztrátou 41 098 km² a s úbytkem 4 879 000 obyvatel, z toho však 1 250 000 Čechů a Slováků se octlo v cizích státech, vystaveno denacionalizačnímu útisku. V listopadu 1938 byla sankcionována trojfederace a pravicové síly udělaly to, co měly již dříve realizovat síly demokratické.

Vrcholem debaklu československé demokracie se stal ústavní zákon o mimořád-né moci nařizovací (15. 12. 1938), podle kterého byla vláda zmocněna po dobu dvou let vydávat nařízení s platností zákona a sám prezident mohl měnit ústavu. Národní shromáždění se již nesešlo. Trapně působila okolnost, že zrušení parlamentního sys-tému odhlasovaly politické strany dříve se hlásící k principům zastupitelské demo-kracie transformované jen do dvou politických stran. Strany národní jednoty (18. 11. 1938 ) a Národní strany práce (11. 12. 1938). Na Slovensku vznikla jedna strana, deklarující se jako Strana slovenské národní jednoty. Na Podkarpatské Rusi, pře-jmenované na Podkarpatskou Ukrajinu, působila totalitní strana Ukrajinské národní sjednocení. V trojfederaci již nebyly trpěny demokratické organizace s orientací na T. G. Masaryka a E. Beneše, komunistická strana byla zakázána. Jen německá men-šina v českých zemích se mohla organizovat do nacistické strany a na Slovensku si osvojovala privilegované postavení Karpatoněmecká strana s Franzem Karmasinem (1901–1970).

Slovenská vládnoucí reprezentace vyjadřovala nejprve souhlas s trojfederací a myšlenku na případnou samostatnost odložila na další budoucnost, ale pod tlakem z Německa se přiklonila k rozbití společného státu. Československu nebyl dopřán delší život, aby se mohlo osvědčit jako humanitní a demokratický stát (1918–1938) a Německo, Maďarsko a Polsko nedopřály ani delší čas na ověření trojfederace a vnější příkazy doplňovaly a využívaly nespokojenost s vnitřními domácími poměry v řadách konzervativních a proautoritativních sil. Vývoj směřoval k fašismu.

Nelze však upřít, že slovenský stát zvedl sebevědomí Slováků, ověřili si možnost žít ve vlastním státě bez Čechů a pro čerstvou vrstvu slovenské inteligence se ote-vřely možnosti širokého uplatnění. Současné to byla doba zanechávající bolestné místo ve slovensko-českých vztazích. Češi byli extrémní Hlinkovou gardou perze-kuováni a vyháněni. Bezohledně se zacházelo i s těmi, kteří podporovali slovenské úsilí o pozvednutí kulturní a civilizační úrovně. Český národ nezavinil zaostávání Slo-venska, ale nesl negativní důsledky slovenské emancipace.

Na slovenské i na české straně se do popředí veřejného mínění dostávaly krajně pravicové a fašistické organizace s protidemokratickým, protižidovským a protilevico-vým programem (Vlajka, Akce národní obnovy aj.), podněcující nepřátelské cítění Slováků k Čechům a Čechů k Slovákům. Z této doby zdědila česká pravice po roce 1989 také názor, že Slovensko vlastně brzdí český vývoj, obtěžuje neustálými stíž-nostmi a nesouhlasí ochotně se všemi kroky české politické a prokapitalisticky orien-tované pravice. Na Slovensku adekvátně zazněly argumenty o koloniálním postavení Slovenska a o nepotřebě spolupráce s Čechy. Slovenští extremisté dokonce přišli s tvrzením, že Češi prováděli genocidu slovenského národa. (Nová vládnoucí vrstva po roce 1989 si nevěděla rady se slovenskou otázkou a řešila ji rozpadem státu.)

K rozpadu československého státu nemalou měrou přispělo falešné jednání ně-mecké nacistické vlády, která na jedné straně tvrdila, že nebude zasahovat do vnitř-ních poměrů v otázce slovensko-českého jednání, na druhé straně podněcovala slo-venské separatistické síly. Cílem bylo vyprovokovat i krvavé střetnutí mezi Čechy a Slováky, které by v dalších letech znemožňovalo případnou dohodu, konfederaci či uspořádanou a fungující trojfederaci. I vlasteneckým osobnostem, jako byl generál Eliáš (1890–1942), připadlo na mysl zasáhnout vojenskými prostředky proti rozpadu státu, zejména, když Berlín deklaroval nezájem. V době, kdy Tuka jednal v Berlíně a zpravodajci věděli, že se jedná o likvidaci republiky, svolal generál Eliáš téměř taj-nou schůzku svých stoupenců v lesní krajině nedaleko Unhoště a zde byl domluven zákrok armády, případně i s vyhlášením nové vlády. Alois Eliáš tvrdil s velkým prog-nostickým předstihem, že Německo plánuje zničení republiky. V tom případě bude lepší, když se tak stane na základě násilného vpádu, neboť ten by umožnil v bu-doucnosti kontinuitu při obnově Československa. Případně, pokud by nacistický agre-sor nezasáhl, mohla by se dočasně tato otázka řešit vojenskou kontrolou civilní ad-ministrativy na Slovensku. Praha vyhlásila na Slovensku stanné právo a moc pře-vzala 11. 3. 1939 armáda. Někteří slovenští fašisté utekli do Německa, někteří byli dočasně zadrženi. Prezident Emil Hácha sesadil Tisovu autonomní vládu a novou slovenskou vládu vedl Karol Sidor (1901–1953), který se nijak nehrnul do vyhlašová-ní slovenského státu. Na Slovensku se okamžité strhl pokřik o nedbání demokracie, právě ze strany těch, kteří vůbec žádnou demokracii nechtěli a k vládnutí nepotře-bovali. Takzvaný Homolův puč, podle generála uvedeného jména, se stal propagan-distickým tahákem proti Čechům a vládě v Praze.

Rudolf Beran (1887–1954), v té době pravicový předseda vlády, nabídl sloven-ským politikům možnost dobrovolného rozchodu, na což kupodivu slovenská strana nereagovala. To zařídili nacističtí agenti, Německo potřebovalo vnitřní a nejlépe ná-silný rozpad republiky. Návrh na dobrovolný rozpad inspiroval pravicovou vládu v Pra-ze i v roce 1992.

Dvojznačné se zachovala Francie a Velká Británie, obě sice původně přijaly ga-rance za hranice okleštěného Československa, ale po zjištění, že Německo si střeží vlastní sféru vlivu, daly ruce pryč od Prahy. Neupřímně se chovala i britská vláda, na jedné straně nás postrčila do chřtánu Německa a na druhé straně protestovala a hrozila, když na Německu závislá vláda pomnichovského režimu na pokyny z Ně-mecka uplatňovala první protižidovské akce, aby si získala náklonnost nacistů, což jí nebylo stejně nic platné. Za angažovanou protičeskoslovenskou politiku podle poky-nů z Berlína dostalo Maďarsko souhlas k okupaci Podkarpatské Ukrajiny 14. 3. 1939. Opět bez zájmu západních mocností, kterým se jejich politika usmiřování nakonec nevyplatila, což se prokázalo již na podzim v roce 1939 při přepadení Polska, následně v roce 1940 útokem na Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii a Francii. Také nepředvídavá Velká Británie se stala účastníkem války. Adolf Hitler slavil úspěchy až do doby, kdy vznikla velká protifašistická koalice (USA, SSSR a Velká Británie). V Československu protifašistická koalice vznikla dříve zásluhou politické skupiny Hrad a levicových stran. Byla to tehdy koalice slabá, podrážená pravicovým blokem v samotném Československu předmnichovském i pomnichovském.

Slovenský stát

Katastrofy v přírodě i ve společnosti jsou dobou, kdy něco končí a kdy se rodí nové možnosti a bude záležet na ještě mnoha vnějších a vnitřních podmínkách, zda na-stalé skutečnosti nabudou pozitivního či negativního významu. Také každá nová udá-lost vyvolává očekávání a euforii, jak všechno dosavadní se změní k lepšímu. Po ilu-zích nutně přijde doba deziluzí. K tomu nutno připočítat staletou zkušenost, že lidé jdou spíše za vítězem než za pravdou. Vítěz se jim jeví jako ten, kdo měl pravdu, proto zvítězil a být na straně vítězů je méně riskantní. Teprve časem se zjistí, že ví-těz neměl ve všem pravdu a opět to vede k procesu deziluzí, které se radikálně zrych-lují po zjištění, že šlo o podvod anebo že nové je jen pojmenování pro něco, co je mnohem horší než byla situace za předchozího stavu. Mnohé z toho lze aplikovat i na slovenský stát vzniklý 14. 3. 1939.

Slovenský stát se stal vedlejším produktem nacistické likvidace československé-ho státu. Ten přitom využil otázek a záležitostí, které nebyly dosud řešeny v optimál-ním rozměru. V politice se již stalo běžnou věcí, že vítězná síla hledá v historii důvody svého vzniku, legitimity, příčiny vítězství a oprávněnosti vládnout. Nacismus a slovenský fašismus vytvořily o sobě dojem, že jsou a v budoucnosti budou ví-těznou stranou a je tedy vhodné se přizpůsobit vývoji. Pro pochybovače se hlásala teorie o menším zlu, jinak by Slovensko zaniklo a bylo by dáno na pospas Maďar-sku. Slovenský stát vznikl za hluboké krize evropské společnosti, kdy totálně selhala solidarita demokratických států, antidemokratické a antihumanistické síly v podobě fašistických a konzervativních vlád dočasně zvítězily, případně fašismu k vítězství pomohly. Slovensko-německá společnost vzniklá 30. 1. 1939 toho byla jen vzorem.

Slovenský stát po svém vzniku měl 38 055 km² a v roce 1940 2 653 053 oby-vatel, z 85 % Slováků. Vedle nich tu žilo ještě 80 000 Židů a 30 000 Romů. Žádné parlamentní volby se neuskutečnily. Konaly se jen doplňovací volby za poslance, kteří odstoupili. Nová politická reprezentace také nevypracovala žádný dlouhodobější politický program. V září 1939 se Slovensko připojilo k Německu při jeho útoku na Polsko. V listopadu 1940 bratislavská vláda přistoupila k Paktu tří a v červnu 1941 vy-pověděla válku SSSR. V prosinci 1941 byla ve válečném stavu s Velkou Británií a USA. Stalo se tak bez vyjádření slovenského parlamentu. Prezident Jozef Tiso hlásal, že vláda díky systému jedné strany se již nemusí ucházet o hlasy voličů, neboť sama ví, co Slovensku přinese prospěch. Podle něho meziválečné Českoslo-vensko trpělo na nedostatek principu autority. Jeden z autorů nové ústavy Karol Me-derly napsal, že předcházející politika evropských mocností devalvovala hodnoty de-mokracie.

Slovenský režim potřeboval kvalifikované síly a ty fašisté ve větším počtu neměli. Odborníci sice přivítali vznik slovenského státu, umožnil jim rychlejší kariéry, odstra-nil českou konkurenci. Válka snížila nezaměstnanost, ale když se režim v důsledku mezinárodního a vojenského vývoje stal neperspektivním, poznali to odborníci jako jedni z prvních a rychle v jejich řadách ožila idea československého státu a ke cti přišly zase i liberální a demokratické tradice. Také v evangelických kruzích nebylo nikdy nadšení pro fašistický režim a tradice čechoslovakismu tu stále nacházely své místo. Převažovaly ve smyslu společného státu, ne stejné národností. Vzhledem k pronacistickým radikálům uvnitř fašistického tábora se dosavadní konzervativní kříd-lo slovenské reprezentace přesouvalo více do středu a v taktických otázkách bývalo i v mírné opozici, tato skutečnost nebyla dost vhodně využita po roce 1945.

Fašistický režim nezasáhl rovnoměrně a se stejnou intenzitou všechny složky slo-venské společnosti a to bylo nadějné pro vývoj ve prospěch nového Československa po roce 1945. Politická zkušenost také ukázala, že malý a separatistický stát se sou-sedy, kteří mu nepřejí, nemůže být trvalým řešením slovenské emancipace. Principy parity, rovnoprávnosti a spravedlivého podílu na moci byly ve Slovenském národním povstání opět pozitivně hodnoceny a československá státnost se šířila z východu na západ. V roce 1918 tomu bylo naopak, československá vlajka se vyvěšovala od Pra-hy na východ až po Užhorod a Mukačevo.

Při objektivním hodnocení musím připustit, že slovenský stát byl realitou, s kterou se postupně smiřovala většina Slováků bez ohledu na kvalitu režimu, vazalský po-měr k Německu a podmínkám, za kterých stát vznikl. Těžko požadovat, aby sloven-ský lid po staletí bez svého státu prohlašoval, že svůj stát nechce a to část občanů přece jen prokázala ve Slovenském povstání 1944. Stupeň vazalské závislosti nebyl všem občanům dopodrobna znám a pokud by Slovensko udrželo statut neutrálního státu, jevila se tato perspektiva ve válečné Evropě jako přijatelná. Vlastní slovenská státnost vyvolala pocit uspokojení a posílila slovenské sebevědomí. Odstranění nezaměstnanosti, byť podmíněné válečnou konjunkturou, zanechala velký dojem. Slovenský průmysl zvyšoval výrobu a 70 % produkce směřovalo do Německa. Chu-dé Slovensko se stalo věřitelem Německa, ale to se v plné nahotě objasnilo až po válce. Na Slovensku se však nesměla rozšiřovat výroba, která by mohla konkurovat výrobě německé. Německo dlužilo Slovensku za nezaplacené dodávky 8 miliard ko-run a to i za podmínek, že kurs marky ke slovenské koruně byl stanoven na 1:12, později 1:11. Přitom reálný kurs byl 1:6 a koncem roku 1944 jen 1:4. Značnou část hodnot tak dostávalo Německo zadarmo. Neblahé důsledky musela řešit až česko-slovenská republika a promítly se i do měnových reforem. Válka způsobila, že veš-kerá zemědělská výroba našla odbyt, což slovenská veřejnost hodnotila pozitivně. Také nemorální arizace židovského majetku přinesla vládnoucí garnituře zisk 4,3 mi-liardy korun. Židům bylo odebráno více než 100 000 ha půdy, 2 500 obchodů, dílen a podniků, tisíce domů apod. Režim si arizací zavazoval své přívržence. Odsun 12 000 českých zaměstnanců do českých zemí rovněž uvolnil místa pro slovenské pracovníky. Na práci v Německu se postupně vystřídalo na 200 000 slovenských dělníků. Na nucenou práci byli do Německa posíláni vojáci ze Slovenského povstání. Zájem o práci v Německu ustal v roce 1944. Dočasně zvýšená životní úroveň a dos-tatek potravin, to byl nejsilnější argument fašistického režimu. Přitom nutno dodat, že slovenskou ekonomiku řídili odborníci z mimoluďáckých kruhů. Na Slovensku vznikla Vysoká škola technická a Vysoká škola obchodní, počet vysokoškoláků vzrostl z 2 000 na 5 000. Přibylo také 26 středních škol. Společná výchova chlapců a děvčat však byla výrazně omezována. K hrdosti Slováků přispěly sportovní výkony, zále-žitost, kterou Československo zanedbávalo zcela zbytečně. V mnoha spolcích kul-turního, osvětového a národního i uměleckého charakteru byl pevně zakotven křes-ťanský názor a nedal se vytlačit fašistickou a nacistickou ideologií. Fašistická propa-ganda nemohla mít trvalejší úspěch, když například prohlašovala Ľudovíta Štúra za slovenského Hitlera v 19. století a Štefánik byl prý nacista, Rázus nacionální socia-lista apod.

Antisemitismus na Slovensku vycházel nejen z vnějšího nátlaku z Německa, ale měl i vlastní domácí kořeny a nesmírně zatížil režim i jeho pasivní sympatizanty. 89 000 židovských občanů bylo vystaveno perzekucím a 58 000 bylo zavražděno v plynových komorách. Za jejich likvidaci slovenský stát ještě Německu platil 5 000 korun za takzvané náklady spojené s dopravou, výživou a ubytováním. Dalších 13 000 Židů bylo likvidováno po porážce Slovenského povstání.

Hluboká krize zachvátila slovenský stát v letech 1944–1945. Typické pro tuto si-tuaci byly výroky předních představitelů režimu: „Slovenský lid se nemusí zabývat mezinárodní politikou, jsme příliš malí, pořádky světa ať si uspořádají mezi sebou ti velcí, my se jim budeme umět přizpůsobit.“ Tím končila ideologická moudrost sloven-ských fašistických ideologií.

Úspěchy i potíže

Zajisté by bylo prospěšné, kdybych nyní popsal vývoj Československa od roku 1945 až po rok 1991, ale k tomu není ještě dostatek přístupných pramenů, dostatečný odstup a v rámci tohoto spisku i dost prostoru, zůstanu tedy ve vymezeném tématu u slovenské otázky v užším slova smyslu a významu.

Bezespornou skutečností byl na Slovensku po roce 1945 růst inteligence, průmy-slového dělnictva, rozvoj industrializace a modernizace. Později vzniklé závody byly mnohde modernější než podniky v Čechách. Současně s úspěchy ve výrobě, ale i ve vědě, školství a v kultuře, rostlo sebevědomí slovenského lidu a tím i snahy po vět-ším zviditelnění slovenského podílu na moci i reprezentaci slovenského národa i státu. Protikomunistické opoziční akce dostávaly opět protičeské zabarvení a podporovaly slovenské vlastenectví s přechodem na slovenský nacionalismus, místy až šovinis-mus. Znova se otvíraly již nejednou vysvětlené otázky (Štefánik, slovenský stát, 14. 3. 1939 apod.).

Ekonomické vyrovnání Slovenska s českými zeměmi nezůstalo jen na papíře, ale podnikaly se konkrétní kroky k naplnění programového cíle. Odhaduje se, že rozvoj Slovenska do roku 1939 stál 10 miliard korun a proces industrializace 640 miliard, další miliardy bylo nutno věnovat na zahlazení škod po ničivé válce. Pochopitelně, že přitom je nutno ocenit mimořádné úsilí samotné slovenské společnosti. V roce 1947 pracovala v zemědělství na Slovensku téměř polovina produktivní populace, koncem osmdesátých let již jen 13 %, aniž by klesla produktivita zemědělství. Počet zaměst-nanců v průmyslu vzrostl z 200 000 (1946) na 800 000 osob. Vzrostl počet měst-ského obyvatelstva a pozitivně se vyvíjely civilizační vymoženosti. Slovenská ves-nice měla stoupající životní standard. Studená válka omezovala styk s vnějším svě-tem, ale i za tohoto omezení stoupala životní úroveň a nedala se srovnávat s poměry monarchie, ale ani meziválečné republiky, byla výrazně vyšší. Značná část populace získala středoškolské vzdělání a vysokoškolskými městy nebyla jen Bratislava, ale i Košice, Prešov, Banská Bystrice, Zvolen, Nitra, Žilina a Martin. Vědecké úspěchy dosáhly mezinárodní úrovně. Rozšířila se síť divadel, koncertních síní, galerií, muzeí a archivů. Rozvoj zaznamenal slovenský film, literatura, hudební kultura, architek-tura, sochařství, malířství, grafika apod. Rozvoj Slovenska potvrzovala řada zahra-ničních pozorovatelů a krajanů. Pochopitelně, že docházelo i k chybám, souhrnně je lze nazvat dogmatismem a náprava byla neúčinná, pokud byla dělána dogmatickou metodou. Slovenská veřejnost s uspokojením vzala na vědomí politický vzestup Ale-xandra Dubčeka. Odsoudila necitlivý postoj Antonína Novotného, současně je ovšem vhodné připomenout, že podobnou necitlivost projevoval leckterý Slovák vůči Ukra-jincům (Rusínům) a Maďarům. Je to stará bolest slovenského politického života, táhnoucí se do let předválečné republiky, kdy se formovaly názory, jak by se mělo jednat se Slováky a se Slovenskem, ale v letech 1939–1945 podobné požadavky stejného charakteru byly pro neslovanské menšiny odmítány, Slovensko se chovalo mnohem hůř k menšinám. Češi se nikdy nechovali ke Slovákům tak, jako někteří Slováci k Čechům a především k Židům. Slovenská reprezentace nepřinesla lepší návrhy na řešení národnostní otázky.

Česká veřejnost byla často znechucena stálými stížnostmi a často i neoprávně-nými kritikami ze slovenské strany. Byla přesvědčena, že o žádný národnostní útisk nikdy nešlo a potíže vznikaly z nestejné výchozí situace jak v roce 1918, tak v roce 1945. V šedesátých letech se již zřetelně projevovalo reformní křídlo v KSČ, žádající politické změny, které by lépe odpovídaly specifickým poměrům českého i sloven-ského národa a československého státu. Měly odpovídat i modernímu řešení národ-nostní otázky, stejné jako vědeckotechnickému rozvoji 20. století. Reformní hnutí narazilo na odpor doma i v zahraničí, zejména v Moskvě. I Spojené státy americké uznávaly, že hlavní osou dění je udržet rovnováhu mocenských sil USA a SSSR, včetně spojenců. Pokud existoval politicko-vojenský respekt jedné velmoci k druhé, nebyl zájem rovnováhu rušit, jinak hrozilo nebezpečí rozsáhlého konfliktu. Českoslo-venský proces demokratizace byl z tohoto hlediska problematický a západní moc-nosti do něho neměly chuť zasáhnout. Také národnostní otázky bylo možno řešit jen na úrovni tehdejší znalosti politologie. Spory, zda reformní program může realizovat organické propojení socialismu a demokracie, byl ukončen intervencí. Nutno ovšem připomenout, že mocenský zásah Německa do poměrů v Československu v letech 1938–1939 znamenal zánik Československa, mocenský zásah SSSR nesledoval likvidaci společného státu. Již dříve Stalin odmítl radikální levičácké heslo „Za sovět-ské Slovensko“ a Brežněv nesouhlasil s možností oddělení Slovenska. Nejasná je však situace po roce 1989. Verbálně byla sice ze západních mocenských center sly-šet rada po uchování státní jednoty, ale stale víc přibývá informací, že nebyl upřím-ný zájem o integraci ve východní Evropě, rozpadlo se Československo, Jugoslávie i SSSR. Celý východní blok měl přece jen jiné podmínky než Amerika a západní Evropa.

Ve strategicky myslících hlavách západních politiků a rozvědek se vynořila před-stava, že právě tyto odlišné podmínky by mohly po nějakém čase vest k vzájemné-mu pochopení a obnově integračního vývoje. Evropská unie si je snad vědoma spe-cifik jednotlivých kandidátských zemí, proto také uplatnila mnohaletý proces a dnes už i rituál k přijímání nových členů. O konkurenci nestála, uvítala však gigantické roz-šíření trhů, což ji umožnilo řešit některé otázky krizových realit tržní ekonomiky. Narazil jsem dokonce na názor, že by EU potřebovala pro svůj perspektivní vývoj v kultivované podobě „bílou východoevropskou kolonii“. Pokud se uvedené úvahy potvrdí, nelze popřít, že měly vliv i na řešení slovenské otázky nejen v roce 1968, ale i v roce 1989 a v roce 1992.

Uvolněním centralizovaného systému na jaře 1968 se před veřejností znovu vy-nořila slovenská otázka v podobě česko-slovenské federace. Měla v pozitivním smy-slu překonat omyly a nedokonalosti z dob Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda i Antonína Novotného. Vracela se k návrhům z doby slovenského povstání.

Nedocenitelné, časem neuznávané, bylo vystoupení slovenských a českých his-toriků v březnu 1968 ve Smolenicích, kde zazněla výrazná podpora vědecky fundo-vaných hlasů k přeměně unitárního státu ve stát federativní. Federace byla zahrnuta také do akčního programu KSČ a získala sympatie a podporu u strany lidové a so-cialistické stejně jako v širších kruzích veřejnosti, výrazný nesouhlas s federaci vy-jádřilo jen 10 % občanů. Na Slovensku se myslím nenašel žádný odpůrce federativ-ního uspořádání. Politická tendence vyjádřená heslem „Nejdříve demokratizace, potom federalizace“ byla na Slovensku cítěna jako snaha po odkladu i když šlo o jas-ně propojenou problematiku. Komise vedená Gustávem Husákem připravila ústavní zákon o federaci a parlament tento zákon přijal 27. 10. 1968. Deziluze, vyvolané vstupem cizích armád, se negativně projevily také v naplňování přijatého zákona. Nebyl ani beze zbytku využit.

Sympatie Slováků, Čechů i v zahraničí nepřesvědčily moskevské centrum moci o dobrých úmyslech reformátorů z obav o vlastní pozice moci. Vadila také skutečnost, že iniciativa probouzející lid, nevznikla v jejich středu a přesouvá se jinam, v jednom případě do střední Evropy, v druhém případě do Číny. To ohrožovalo sovětský mo-del a proto padlo rozhodnutí ho přerušit. Rok 1968 byl velkým varováním i v národ-nostní otázce, že krizová situace žádá nová řešení. Ani sovětský stát tomu neunikl, ale Gorbačov pokus o reformu nezvládl.

V roce 1989 se mnozí lidé domnívali, že nic nestojí v cestě k posílení českoslo-venského státu, k vyřešení slovenské otázky, k cestě rovnosti a spravedlivého řešení problémů, vzniklých v minulosti. Záhy se však ukázaly chyby a nedostatky nového politického uspořádání.

Kulturní vyspělost Slováků i Čechů se projevila v nekrvavém průběhu událostí, ale v tom byla zakotvena starší zkušenost. Vždyť' relativně klidně proběhla revoluce již v roce 1848 a nebýt netaktického postupu konzervativních sil, nemusela násle-dovat výrazná perzekuce. Také pád monarchie v roce 1918 proběhl klidně, bez obětí na životech. Nekrvavé proběhly i tragické dny, mnichovský diktát a vídeňská arbitráž (1938), tedy odtržení českého pohraničí a jižního Slovenska. S mrazivým a umrtvu-jícím klidem prošel i 15. březen roku 1939. Bez občanské války se obešel také únor 1948. Sametovost v roce 1989 byla v rukou těch, kdož drželi zbraně a nepoužili je.

Stinné stránky se projevily v tom, že i v demokracii je nutno pro rozumnou a dob-rou věc získat nejprve většinový souhlas, ale to se nemusí pro lobbistický zájem vyhraněné egoistické skupiny podařit. Ve zlomové situaci platí skutečnost, že dav jde spíše za vítězem, než za pravdou a každá změna vyvolává iluze. Volby často vy-hrává ten, kdo má více financí a sdělovací prostředky.

Politické strany záhy zjistily, že nemusí důsledně plnit volební sliby, že stačí vý-mluva, že nemají v parlamentě většinu a v kompromisech lze oddálit či utopit ne-jedno racionální řešení. Někteří slovenští ekonomové nesouhlasili se zbytečným vy-klizováním východních trhů, kam se ochotně nahrnuly kapitalistické státy. Argument, že šlo o málo náročné trhy, neobstojí, meziválečná republika také vyvážela na méně náročné trhy a dělají to i jiné státy. Ideologická nenávist mařila pragmatické jednání.

Příčiny rozpadu československého státu

Ani dnes nejsou k dispozici všechny prameny, osvětlující podněty, podmínky a příči-ny rozpadu československého státu, nicméně některé lze již dnes spolehlivě popsat.

V obecné poloze lze konstatovat, že opět se nedbalo na specifické podmínky Slovenska. Prvním projevem nezájmu až neschopnosti bylo řešení otázky zbrojního průmyslu. Opět bezhlavá snaha zavděčit se mocným vedla k omezování a zastavo-vání zbrojního průmyslu a k vyklizování zahraničních trhů, kam ochotně nastoupily USA, Velká Británie, Švýcarsko, Švédsko, Francie a jiné státy. Ekonomové ne-promysleli otázku náhradní výroby, nechali vše živelnosti a za několik málo měsíců byla v některých slovenských regionech až 12 % nezaměstnanost, jev do té doby ne-známý. Životní úroveň klesala, místo aby stoupala a permanentní zdražování situaci jen zhoršovalo.

Plný souhlas na Slovensku nezískala ani kupónová privatizace, byla ve své dru-hé vlně na Slovensku Mečiarovou vládou zrušena. Václav Klaus a ekonomové kolem něho neměli chuť přesvědčovat Slováky o svých reformách a zásazích. Zbavit se slovenské problematiky chápali jako ulehčení své cesty ke kapitalismu.

Velké spory nastaly o postavení Slovenska v rámci společného státu. Federace o dvou členech je vždy problematická, zejména když každý člen má právo veta vůči druhé strané. Návrhy na trojfederaci nenašly oporu na české, ale ani na Slovenské straně. Dalším článkem trojfederace mohla být Morava, kde separatismus, podníce-ný z utajených zdrojů, nabýval na razantnosti. Obava z dalšího tříštění státu měla kořeny v tom, že nově deroucí se síly na politickou scénu pohrdaly tisíciletou rea-litou, vedoucí ke vzniku českého státu. Jednotný český národ se najednou separa-tistům jevil jako zanedbatelná hodnota. Bylo trapné slyšet dva Brňáky křičící „Ne-jsme Češi!“ Pikantní bylo již to, že se to volalo česky. Na Slovensku měl návrh na Moravu jako třetí část federace, podporu. Otázkou zůstávalo, proč by český národ mel dva zástupce ve federaci a Slováci jen jednoho. Okamžitě se mluvilo o hege-monii. Nutno podotknout, že všichni ti, kdo propásli příležitost uplatnit se v listopa-dovém převratu 1989 nyní hledali možnost urychlit osobni kariéru podporou čes-kého, slovenského, moravského, slezského, romského a ukrajinského nacionalismu. Disidenti neměli program jak řešit nově a lépe národnostní otázku. Také heraldický zásah prezidenta Václava Havla do státního znaku a do názvu státu nebyl zrovna promyšlený a v ironické a směšně podobě vyjevil rozpory státoprávní povahy. Prezi-dent si včasnými konzultacemi nezajistil podporu většiny politických stran, což ne-bude jediný případ v jeho politických aktivitách.

Další příčinou rozpadu byl spor o kompetence mezi federálními a republikovými orgány. Jedna ústava, či tři, federální a dvě národní? Nadřazenost federálních záko-nů nad republikovými? Jednu policii, armádu, či dvě? Nebyla jedna věc, na které by se nová vládnoucí garnitura dokázala sjednotit a najít vhodné řešení. Jen jedna věc se dařila – spěchalo se, dnes, ne zítra.

K rozdělení státu přispěly volby v roce 1992, na Slovensku zvítězilo Hnutí za de-mokratické Slovensko (HZDS) s 37,3 % hlasů a postkomunistická Strana demokra-tické levice dostala 14,7 % hlasů do Slovenské národní rady. Ve volbách do federál-ních orgánů bylo procento hlasů poněkud modifikováno, ale i zde bylo HZDS nej-významnější slovenskou silou. Česká pravice to pochopila jako katastrofu, „na Slo-vensku zvítězila levice“ a s tou neměla zájem spolupracovat. Označeni levice nebylo zcela přesné, nicméně bylo tak v Praze chápáno. ODS v čele s Klausem neměla příliš ochoty se stále se slovenskými stranami dohadovat, uzavírat kompromisy. Na Slovensku Mečiar a v Čechách Klaus, dva autoritativně jednající muži, to nebylo pro demokratický vývoj nic šťastného. Převládla snaha stát rozdělit, každý z nich chtěl vládnout na svém dvoře, aniž by se zatěžoval požadavky druhé strany. Tehdy se také zrodil politický vtip, dobře vystihující situaci. Kolik článků má mít česko-slovenská ústava? Stačí pouze jeden paragraf: „O všem rozhoduje Klaus a Mečiar.“ Bylo to hluboce nedemokratické, ale byla to realita. Tendence k rozdělení státu byla zřetelná již od jejich jednání 17. června 1992. Václav Klaus to demonstroval již tím, že neměl zájem o žádnou funkci na úrovni federace. Oba vítězové voleb se stali předsedy republikových rad, kde bylo možno rozhodovat mnohem razantněji, bez silnější oponentury. Demokratická pravidla hry najednou vadila. Nicméně bylo nutno zachovat formální kvalitu jednání. Oba politikové k uspokojení mezinárodní veřej-nosti vytvářeli legitimní kulisu pro rozpad. Přitom žádná z vítězných stran neměla rozpad státu ve svém volebním programu, ale po vítězných volbách se ODS i HZDS cítily oprávněny snad ke všemu, co dělaly.

Podle všech tehdy prováděných průzkumů veřejného mínění si občané v českých zemích a na Slovensku rozdělení nepřáli. Žádali lepší vzájemné uspořádání státu, na vyšší politologické úrovni, ne demontáž republiky. Tak vážné rozhodnutí mělo být v souladu s demokratickými zásadami provedeno až po referendu, které by ověřitel-ným způsobem vyjádřilo přání občanů dosud existujícího státu. Referendum se z vů-le puncovaných demokratů nesmělo konat. Proč? Mohlo by se ukázat, že vůle voličů je jiná, než rozhodnutí Klause a Mečiara a lobbistických družin kolem nich. Česká pravice má vůbec dodnes obavu z přímé demokracie, z referenda, z plebiscitu. Egoistické tužby profesionálních politiků by byly totiž konfrontovány s kolektivním zájmem celé společnosti a lídři rozvratu by nemuseli být v pozicích vítězů. Dohoda politiků přejících si rozdělení státu byla potvrzena pouze hlasováním federálního par-lamentu, kde měla pravicová uskupeni většinu.

A ještě jednu obavu, nahlas ani nevyslovenou, měla česká pravice. Komunisté v českých zemích, stejně jako na Slovensku, se svou stale ještě nejpočetnější člen-skou základnou byli pro jednotný stát. Měli své organizace po celé republice a k nim by se mohli přidat jiné pročeskoslovenské organizace, část občanů bez politické příslušnosti a v nejbližších volbách by tedy získali o nějaké procento lepší výsledek. To ovšem bylo pro pravici nepřípustné. Co kdyby se potvrdilo tvrzení, že Slovensko je levicové a pravice by v referendu utrpěla porážku? Své pozice na české straně nechtěla ODS ohrozit. Průzkum veřejného mínění také ukazoval další nebezpečí pro pravici. Životní úroveň na Slovensku v nedávné minulosti vzrostla, nezaměstnanost přišla až s pravicovou vládou a hodnocení minulého vývoje zde nebylo tak negativně vyhrocené, jako v českých zemích. Na Slovensku se ve větším měřítku viděla i pozi-tiva předešlého vývoje. Navíc od 20. července 1992 neměla česko-slovenská federa-ce ani hlavu státu, při hlasování ve federálním parlamentu 3. července 1992 nezískal tehdy jediný kandidát Václav Havel potřebnou většinu hlasů a ani jemu se nechtělo zápasit o slovenskou přízeň. Ozvaly se dokonce hlasy, že se ke Slovensku chová necitlivě jako Antonín Novotný. Protimečiarovské výpady organizované z Prahy také nepřispěly k pozitivnímu vývoji. Za Mečiara se stavěli i Slováci s ním nesympatizu-jící, viděli v tom tažení proti slovenské rovnoprávnosti a českou aroganci vedoucí k nepochopení slovenských zájmů. Pražská pravice vršila chybu za chybou. Když Václav Havel opustil potápějící se loď a abdikoval, bylo na Slovensku slyšet mínění, že slovenský prezident by dovedl lépe řešit situaci a byl by jistou zárukou, že Slováci nebudou zase podvedeni. 26. srpna se na schůzce v Brně Mečiar a Klaus dohodli o datu rozdělení státu k 1. lednu 1993. Lid, z jehož vůle vychází moc vlády, byl po-staven před hotovou věc. Za zcela nedemokratické lze považované také předchozí jednání o úpravě státoprávních poměrů, konala se za zavřenými dveřmi, v kabinetní atmosféře a veřejnost se dovídala jen dílčí a zkreslené informace, všiml si toho i svě-tový tisk. Největší radost z likvidace československého státu projevily takzvané su-detoněmecké krajanské spolky v Bavorsku. Nadšení bylo tak upřímné a veliké, že bylo příčinou dohadů, zda na rozbití společného státu nepřišly finanční zdroje z mi-močeských center. Do podezření se ovšem dostaly také emigrační kruhy, složené z prominentů slovenského fašistického státu (1939–1945). Přejme si, aby to historie objektivně vyjasnila. Ke spekulacím přispěla česká vládní necitlivost, když se z Pra-hy nikdo nedostavil na pohřeb Alexandra Dubčeka, který zemřel 7. listopadu 1992. Bylo to symbolické rozhodnutí, znamenalo, že nová vládnoucí garnitura nechce nic slyšet o roku 1968.

Slovenský historik Dušan Kováč ve svých Dějinách Slovenska (1998) potvrdil, že „politikům na obou stranách šlo především o udržení mocenských pozic“. Potvrdil to i fakt, že po vzniku nových států se ani v jednom z nich nekonaly volby. Na Sloven-sku se Slovenská národní rada, volená pouze s omezenými pravomocemi a kompe-tencemi bez voleb samovolně prohlásila za zákonodárný orgán suverénního státu. I v Praze tomu tak bylo, chybělo tedy i dodatečné schválení v demokratických volbách. Je celkem pochopitelné, že většina občanů se smířila s nově vzniklou realitou, pro mnohé se otevřela cesta k perspektivnímu uplatnění, nicméně zůstává skutečností, že pro sociálně slabé a neprivilegované vrstvy společnosti se ztížily podmínky k ob-hajobě a k prosazování svých práv. Pevně nezakotvený vládní systém poskytoval široký prostor pro mnohé, kteří mohli za neujasněných pravidel a nedostatečné legis-lativy využívat situace pro obohacení, rozšíření osobní moci k uchvácení majetku, který nikdy nevytvořili. Podíl nevládnoucích vrstev na společných hodnotách nebyl ani vzpomenut. Vývoj tak odlišných celků s řadou specifických okolností zajisté nebyl jednoduchý. Problémy ve vzájemných vztazích byly vážné a vnějšími mocenskými faktory komplikované, přece však nedosáhly takového stupně, aby rozdělení státu bylo nevyhnutelné. Dušan Kováč, slovenský historik, dospěl k závěru: „Rozdělení Čes-koslovenska bylo aktem politickým, bylo to rozhodnutí politických stran, které zvítězily ve volbách roku 1992, bez účasti občanů, bez referenda“ (Dějiny Slovenska, s. 360). Pro mnohé politiky platilo heslo, že je lepší opustit principy, ale nezmařit si kariéru. Další spor se vyvinul o lustrace, rozhodně na Slovensku nebyla tak silná tendence v této otázce jako v Praze. Ani v cizině nebyl lustrační zákon přijat s nadšením, jed-nak šlo o uplatnění zákona se zpětnou platností, dále se uvádělo, že jde o masové mimosoudní vypořádávání se s minulostí. Konečně se uplatnil i argument, že pokud má občan právo získávat informace, má takové právo také stát a systém důvěrníků se promítá do praxe každého státu, ani Česká republika není výjimkou. Odpověd-nost za informace nenese ten, kdo je podává, mohou být totiž pravdivé, ale ten, kdo si je vyžádal (vynutil) a kdo je skutečně použil. Mnoho získaných informací nebylo nikdy použito, často zachycovaly jen tendence veřejného mínění. Také snaha ozna-čit nějaké historické období hodnocením z titulu zákona se nesetkalo s nadšením. Parlament není vědecké pracoviště, nepracuje z pozic vědeckých metod, ale vzniká z voleb a ty jsou často rozdílné. To se budou dějiny vždy hodnotit podle výsledků voleb? A z pozic politické strany, která bude mít jen nějakou dobu hlavní slovo?

Zahraniční novináři si všimli také skutečností, že na propagaci jednotného státu bylo málo peněz. Také mezi lidem bylo málo agitátorů, to mnohem více bylo slyšet lidi toužící po vládních místech v Praze i v Bratislavě. Na rozchod bylo času dost, tyto otázky se řeší v Kanadě, v Belgii uvážlivě a po několik let. Ekonomické otázky bylo možno řešit na komerčním základě, aby nikdo na nikoho nedoplácel.

Také tahání se o to, co česká pravice Slovákům dovolí a co ne, bylo nedůstojné. Slováci měli dostat vše, o co si řekli, stejně se zařídili po svém, když k rozpadu státu došlo. Pro udržení společného státu bylo možno najít laciné a jednoduché řešení. Ani název nebyl rozhodující, ani forma, mohla to být konfederace dvou suverénních států. Pro budoucí úspěšnou existenci by stačilo, aby české země i Slovensko měly stejné zákony, které by vznikly v českém (slovenském) parlamentě a na území dru-hého partnera by platily po přijetí ve vlastním parlamentu. Tam, kde by nedošlo k do-hodě, by platil zákon přijatý jen domácím parlamentem. Český i slovenský parlament by byly k sobě vzájemně jako parlament a senát. Dnešní Slovensko má stejně odliš-né zákony. Časem by se zjistilo, zda zákonů platných v obou státech přibývá či na-opak. Věřím, že kvalitní zákony by se prosadily v České i Slovenské republice a odolný stát by měl vydržet i rozdílné výsledky voleb v jedné či druhé části repub-liky. Pravicoví a konzervativní politici najednou přestali být demokraty a občana po-stavili na vedlejší kolej.

Velkorysost z české strany by byla zcela na místě, prokázalo by se citlivé chápání slovenské otázky. Slovenský národ prožil něco, co nemá obdobu. Od 9. do 19. sto-letí zápasil o holou existenci, o pouhé bytí. Teprve v 19. století se vymezil jazykově. Kulturně se zformoval v 19. a ve 20. století. S jistým opožděním i ekonomicky. K po-litické vyspělosti dospěl také v 19. a ve 20. století. Rok 1918 byl záchranou před hungarizací, v letech 1939–1944 se dostal pod politický vliv konzervativních a fašis-tických sil, orientoval se na negativní tendence tehdejšího vývoje. Zcela nová levico-vá orientace se vytvářela v roce 1944 ve Slovenském národním povstání. K tendencí a k usilování o vlastní suverénní stát přispěl rok 1918, druhá světová válka, také události roku 1968 a také vývoj po roce 1989. Proces formování novodobého slo-venského národa začal v meziválečném Československu a uplatnil se v celé šíři v dalších letech. Vznik slovenského státu není historickou chybou, spíše byly opo-menuty dějinami nabídnuté možnosti, aby se našlo optimální řešení výhodné pro oba národy, tím spíš, že jde o národy malé. Velmi mnoho prozrazuje kniha Erica Steina, emeritního profesora a znalce ústavního práva „Česko-Slovensko, konflikt, roztržka, rozpad“ (Academia, Praha, 2000). Eric Stein je původem z Čech, narodil se v Holi-cích a z Československa odešel v roce 1939, aby unikl rasové perzekuci. Prezident Václav Havel ho pozval, aby poradil, jak sestavit novou ústavu. Pracoval u nás právě v době, kdy působila negativní emoční vlna s cílem rozbít všechno, co trvalo z před-chozích let. Odráží se to v celém jeho díle. Václav Havel kritizoval snad vše, co o mi-nulém režimu věděl a vytvořil si tak obraz, že všemu rozumí a zajistí nápravu. Včas nerozeznal, že federální ekonomická reforma nemusí být pro Slovensko přitažlivá. Stejně tak nefunkční se ukázaly útoky na Vladimíra Mečiara, jeho autoritu to jen po-silovalo. Podstatné bylo, že na Slovensku byla čtyřikrát větší nezaměstnanost, větší pokles výroby i vývozu. Po stránce sociální má význam Steinova poznámka „stará euforie z revoluce v konfrontaci s rostoucími cenami a ekonomickou nejistotou se rychle rozplývala“ (s. 106). Současně byla zřetelná snaha odpovědnost za udržení jednotného státu přenést na jiné (s. 103). Referenda se řada profesionálních politiků bála, mohlo by se zjistit, že neumějí, případně nechtějí vyjadřovat zájem lidu, že se vlastně bojí přímé demokracie. Eric Stein také rozpoznal jednu příčinu porážky jed-notného státu, „čechoslovakisté zůstali v Praze a neodešli agitovat na Slovensko a česká pravice byla nespokojena posílením umírněné levice na Slovensku. V Če-chách převládl antisocialismus, na Slovensku nacionalismus. Alexandr Dubček byl jen osobou, která měla zajistit, aby reformní komunisté a účastníci roku 1968 se nevyslovili proti nové vládnoucí garnituře, která si s řadou věcí nevěděla rady, zejména nechtěla znát problematiku Slovenska. Z politologického hlediska je nutno vzít v úvahu, že pokračující antikomunistická paranoia v českém národě byla alar-mující. Znemožňovala lidem rozumnou soudnost. Již ve volbách v roce 1992 se ukázalo, že hodnoty disidentského Občanského fóra neodpovídají náladám většiny národa. Navíc Václav Klaus vytlačil Havla do oblasti morálky, když zjistil, že nerozu-mí ekonomii. Mečiar ho zase vytlačil ze Slovenska, když poznal, že nedbá na slo-venská specifika. Ve společnosti se objevil názor, že ve volbách vítězí více peněz, podpora sdělovacích prostředků a nad davem vítězí ten, kdo je větší manipulátor. Mnoha Čechům uniklo přání Maďarů, ti byli pro federaci, nechtěli žít jen se Slováky v jednom státě. Navíc Eric Stein připomenul, že prezident odjížděl do ciziny, napří-klad do Španělska, v době vážných vnitropolitických těžkostí. Mnoho jednání se ode-hrálo bez účasti opozičních stran, ty potom nenesly odpovědnost.

Ve válce o název státu a o pomlčku, se pozapomnělo, že heraldický znak a ná-zev by neměl připomínat pomnichovskou (druhou) republiku, ani protektorát. Mnoho lidí si pamatovalo, že to byl stát s autoritativní vládou a konzervativní hegemonií.

Americký autor Eric Stein rozpoznal tři dominantní témata, která rozdělovala část slovenské veřejnosti od české, a to již v roce voleb 1992:

1. Spor byl veden o to, jakým tempem se má uskutečnit přechod ke kapitalismu. Středové a levicové proudy upozorňovaly na negativní sociální důsledky a kritizo-valy první viditelné neúspěchy. Na Slovensku byl odpor k metodám určovaným z Prahy. Mluvilo se o „diktátu v demokracii“.

2. Druhým rozporným tématem byla otázka, zda rozpoutat hon na čarodějnice, pra-vice v Čechách prosazovala vyřazení komunistů a aktivitu Národní fronty z ob-čanských práv jejich kriminalizací. Slovenský nacionalismus více dbal na sjedno-cování národa a komunisté tolik nevadili. Pronásledování občanů, z nichž mnozí se podíleli na radikálních reformách v roce 1968 a v roce 1989 přispěli k převratu podporou, nebo neangažovaností, se na Slovensku považovalo za neústavní.

3. Třetím sporným bodem byla lustrace, ta se na Slovensku příliš neaplikovala k ne-libosti Prahy. O lustracích se na Slovensku psalo jako o „uzákoněné nezákon-nosti“.

K menším volebním tématům patřily na Slovensku dotazy, zda ekonomika ne-bude vyprodána do ciziny a zisky ze Slovenska půjdou někam jinam, mimo domácí území. Skutečnost, že transfer Němců z ČSR, tedy i ze Slovenska, byl označen za vyhnání, vyvolávala obavu, že stát se dostane pod ekonomickou hegemonii Ně-mecka, které bude vyžadovat náhrady pro odsunuté Němce. V Čechách také většina národa zapřela, že dávala až z 90 a více procent hlasy bývalému režimu. Na Sloven-sku se s tím tajnosti nedělaly, jen se nechtělo, aby jim to někdo připomínal a součas-ně omezoval jejich práva jako Slováků.

Mečiar a též Klaus využívali a povzbuzovali síly, působící proti státní jednotě, dělali to ve svůj prospěch. Politická satira, byť nepřesná, se pásla na významu Vác-lava Havla, když se pravilo: Masaryk a Štefánik dokázali republiku vytvořit, Hácha, Tiso a Hitler zahubit, Beneš obnovit, Dubček udržet a co Václav Havel? Eric Stein připomenul velmi vážnou situaci, kterou prožil americký prezident Lincoln. Aby udržel federaci, doplnil ji o výzvu ke zrušení otroctví a učinil program federace pokrokovým. Václav Havel byl bez praktických politických zkušeností, žádný podobně srovnatelný program neměl, ani stranu, která by ho podpořila a jeho nadšení stoupenci Občan-ského fóra a potom Občanského hnutí byli ve volbách smeteni do bezvýznamností. Vítěz z roku 1989 prohrál volby 1992. Jednotný stát se rozpadl, to ve dnech převratu nikdo nežádal.

V minulosti se nejvíce dařila spolupráce Čechů a Slováků na úseku kultury, vzdě-lání a umění, a to je území, které není nutno vyklízet, ve spolupráci je i budoucnost.

Redakce: P. Rejf, J. Řezníček Připravil: JUDr. O. Tuleškov

ZÁKON SLOVENSKEJ NÁRODNEJ RADY
z 26. apríla 1991
o Matici slovenskej

Slovenská národná rada sa uzniesla na tomto zákone:

§ 1

Základné ustanovenie

Matica slovenská je národná kultúrna a vedecká ustanovizeň, ktorej společenským poslaním je národne a vlastenecky pôsobiť na území Slovenskej republiky i mimo jej územia. V súlade s týmto poslaním Matica slovenská kultivuje lásku k vlasti, pestuje mravnosť a pozdvihuje kultúrnu úroveň slovenského národa. Matica slovenská zdru-žuje tvorcov a priaznivcov slovenskej kultúry a napomáha jej rozvoj, chráni a rozvíja národné dedičstvo ako národnú i kultúrnu hodnotu.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 41. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, duben 2002. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz