Slovanská Evropská unie?

DSCF8564Sjezd, který byl zahájen v Moskvě, pokračoval na palubě lodě po trase Uglič-Jaroslavl-Kiži-Valaam, a byl dokončen v Aleksandro- Něvské lavře v Sankt Peterburgu. Zúčastnilo se na něm více než dvěstě delegátů ze všech slovanských zemí. Byla to velmi srdečná setkání Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Srbů, Chorvatů, Slovinců, Bulharů, Čechů, Makedonců, Slováků, Rusínů, Poláků… Už po plenárním zasedání v Moskvě 26. května bylo lze cítit, s jakou důvěrou a nadějí se k Rusku obraceli Srbové i Rusíni, Ukrajinci i Bělorusové, představitelé lidových republik Luhanské a Doněcké. Jejich úlohy jsou stejné, jako před stovkami let – zachovat ruský svět, zachovat slovanské kultury a tradice, uhájit víru předků, historické území, národní vzdělání, cyrilici… Potěšující je, že i zástupci “západních” slovanských zemí, například doktor filologických věd, profesor Radmilo Marojevič (Srbsko), Barbara Kriger (Polsko), předseda Všeslovanského výboru Zdeněk Opatřil (Česko), vydavatel, překladatel a osvětový pracovník Just Rugel (Slovinsko) hovořili o významu Ruska v slovanském světě. A vedoucí delegací desíti slovanských zemí hovořili v ruštině!

Předseda prezídia Mezinárodního svazu společenských sdružení “Všeslovanská unie”, ředitel Ruského výzkumného centra, šéfredaktor novin “Russkij vestnik”, Oleg Anatoljevič Platonov vyprávěl ve svém referátu o Moskevském sjezdu v roce 1867, 150. výročí jehož byl věnován současný sjezd. Na tehdejším Moskevském sjezdu byly vytyčeny ideje a hlavní směry slovanského hnutí, které i dnes zůstávají aktuální a žádoucí.

Je zajímavé, že už i konání sjezdu před stopadesáti lety nebylo po chuti mnohým představitelům západního světa, a pozvání slovanských delegací do Moskvy považovali západní politici za výzvu k separatismu. No, bodejť! Vždyť sjezd se konal na pozadí britské protiruské politiky v kavkazské válce, v krymské válce…

Ruský historik, novinář, spisovatel a vydavatel, organizátor Slovanského výboru Michail Petrovič Pogodin už tehdy prohlásil, že jedinými spojenci Ruska v Evropě jsou Slované, příbuzní Rusů krví, jazykem, historií i vírou.

Na plenárním zasedání nynějšího sjezdu uvedl běloruský delegát Aleksandr Antonovič Titovec znepokojivá fakta pro budoucnost Slovanů: “V současnosti se rodí nové světové náboženství, v němž není místa pro křesťanství, ani pro islám. To vyznává toleranci k nejrůznějším projevům zla.

Bílá rasa se scvrkává, jako šagrénová kůže, a představuje v současnosti 2 až 6 procent světového obyvatelstva. А ještě nedávno to bylo 30 procent! Prudce akceleruje depopulace slovanských zemí. Po rozpuštění SSSR Rusko přišlo o 25 milionů, Ukrajina o 10 milionů, Bělorusko ztratilo 800 tisíc lidí.” Jako konstruktivní řešení slovanských problémů A. Titovec navrhl vytvoření Světové slovanské unie na nestranické, konciliární bázi, která by se měla zabývat národním vzděláváním.

Nenadarmo Sorosův fond v 90. letech metodicky a profesionálně likvidoval ruský systém vzdělávání, stejně jako ostatní slovanské systémy. A tehdy zazněly hlasy ruských učenců za zachování národní školy. Vsevolod Jurjevič Troickij přesně vystihl, že existují pouze dvě cesty rozvoje současné domácí školy: “První – prostřednictvím výchovy k národnímu a státnímu vědomí občana Ruska (čti: Srbska, Bulharska, Česka atd.), a druhá – potvrzení egoistické osobnosti, ducha čachrářství, ba co více, formování koloniálního vědomí…”

Během činnosti kulatých stolů na sjezdu nejednou zaznělo jméno vynikajícího putujícího pedagoga konce 19. století, Sergeje Aleksandroviče Račinského (1833–1902), který vytvořil vzorovou církevní národní školu, která vychovala desítky učitelů z rolníků, a která spolu s K.P. Pobedonoscevem dosáhla masové zakládání církevních farních škol po celé Ruské říši.

Během práce sjezdu padlo rovněž jméno ruského lingvisty, lexikografa a etymologa Olega Nikolajeviče Trubačova (1930–2002), který je ve slovanském světě uznáván jako nejvýznamnější badatel v oblasti slovanských jazyků a slovanské kultury.

V rámci Všeslovanského sjezdu proběhly tvůrčí večery ruských spisovatelů Vladimira Krupina, Vladimira Ličutina, básníka a šéfredaktora časopisu “Моlodaja gvardija” Valerije Chaťušina, laureátky všeruských a mezinárodních soutěží a festivalů “pěvkyně svaté Rusi” Iriny Leonovové. Zazněla vystoupení šéfredaktorů ruských periodik: novin “Slovo”, internetového portálu “Russkaja narodnaja linija”, časopisu “Моskva”, jakož i pracovníků novin “Russkij vestnik” a “Rus deržavnaja”.

Během celé exkurze nás doprovázel duchovní Ioann Plamenac (Srbská pravoslavná církev, Černá Hora), novinář a publicista, autor knihy “Proč milujeme Rusko”. Je charakteristické, že jeho předek se zúčastnil na slovanském sjezdu Moskevském sjezdu v roce 1867.

Ve svém vystoupení otec Ioann uvedl: “Od dob přijetí křesťanství, od té doby, co Slované přijali Kristovo učení jako základ svého duchovního života, vstoupily naše národy na cestu duchovního sjednocení. Mezitím byla tato historická jednota narušena. Nejprve odpadnutím Říma, jako nejchuravější větve, od spásného stromu následování Krista. A potom, dalším dělením a drobením. A v neposlední řadě islamizací jednotlivých částí řady slovanských národů.… Duch Západu tvrdí, že demokracie je jakoby vláda lidu. Ve skutečnosti to je prostředek nadvlády nad lidem. Vykřikují o “lidských právech”, a přitom člověka nelítostně zotročují. Horují za “práva žen”, a přitom je zbavují štěstí z mateřství a radostí rodinného života. Vzývají sexuální rovnoprávnost, a ve skutečnosti se ukazuje, že jde о propagandu nejhnusnějších zvráceností, vnucovaných společnosti s patologickou houževnatostí. Duch Západu zredukoval hodnotu lidské osobnosti na její praktické využití, které daná osobnost znamená nebo může znamenat pro západní kapitál. Obnova slovanské jednoty v dějinách lidské civilizace by byla rovná zničení jednoho a vytvoření druhého – principiálně odlišného – království”.

Významné byly přednášky, které zazněly na různých konferencích a u kulatých stolů po cestě parníku do Ugliče, Jaroslavli, Kiži… Jmenujme: “Slovanský svět: prameny, pravlast, předkové” předsedy Mezinárodního svazu společenských sdružení “Všeslovanský sněm” Nikolaje Ivanoviče Kikiševa, “Organizace dobrovolnického hnutí v Srbsku v 90. letech 20. století” Borise Jurjeviče Zemcova, “Ruský přínos rozvoji Bulharska po osvobození” Ally Gigovy (Bulharsko), “Historická komplexnost polsko-ruských vztahů” Elźbiety Grabarek-Bartoszewicz (Polsko), “Život a vojenská kariéra gardového generál-majora Maksima Jevsejeviče Kozyrja, který zahynul v bojích o osvobození Československa” Zdeňka Opatřila (Česko), “Generál M.G. Čerňajev ve válce za osvobození Slovanů” šéfredaktora periodika “Russkaja narodnaja linija”» Аnatolije Dmitrijeviče Stěpanova, “Úloha terorismu při zničení Jugoslávie” Slobodana Radulje (Republika srpska), “Význam kulturního dědictví Kosova a Metochije pro srbský národ” Nevena Dženadiji (Srbsko).

О Donbasu, jako součásti ruského světa vyprávěl igumen Kirill (Sacharov), převor moskevského chrámu Nikoly na Berseněvce, který nejednou pobýval na nejnebezpečnějších úsecích současné bratrovražedné války na Ukrajině.

Literárně-publicistický almanach “Karpatskaja Rus” představil Rusín Andrej Vasiljevič Fatula a Michail Jurjevič Dronov (Rusko).

Chtělo by se připomenout i vystoupení Vasilije Vasiljeviče Semencova, vedoucího peterburské pravoslavně-pedagogické společnosti. Jeho projekt internetového slovníku kořenů slov “Glagoľ” by měl posloužit pedagogům a badatelům-slavistům.

Během celého sjezdu účastníky bavily a rozveselovaly písně a tance kurského folklorního souboru “Slavica” a moskevského souboru “Belyj kameň”..

Ruští folkloristé snadno našli společný hudební jazyk se svými slovanskými kolegy, a ruská garmoška každý večer vesele zněla v doprovodu slovenských dudáků.

V rámci sjezdu se uskutečnil kulatý stůl “Rušivé síly v dějinách slovanstva”, který vedl vědecký tajemník Všeslovanského sjezdu, řádný člen Cyrilometodějské akademie slovanské osvěty, profesor Pavel Vladimirovič Tulajev, který vystoupil s přednáškou “Tajné organizace ve slovanských zemích”.

Zazněla aktuální vystoupení Olega Anatoljeviče Platonova “Výzkum tajných organizací a zednářských lóží, podle materiálů Speciálního archivu KGB SSSR”, Vladimira Viktoroviče Bolšakova, “Komunismus a sionismus ve slovanských zemích”, Sergeje Viktoroviče Lebeděva “Srbové splácejí daň Novému světovému řádu”, Ljubomira Perunoviče “Válka proti duši” (Černá Hora), a rovněž zprávy Liljany Džorovič (Srbsko) o současné informační válce a Vjačeslava Fjodoroviče Dubčika (Bělorusko) o pokusech ukrajinských nacionalistů ovlivnit společenské vědomí v Bělorusku.

Podle názoru účastníků kulatého stolu probíhá současná válka za podmínek globálního konfliktu a pokusů ustanovit takzvaný “nový světový řád”, na čele s USA.Prostřednictvím elektronických sdělovacích prostředků, virtuálního prostoru, finančních kanálů se liberálně-kapitalistická oligarchie snaží změnit duchovní zíklady lidského bytí, přeměnit svobodnou osobnost v živou mrtvolu, otroka globální moci. Zastavit tuto noční můru může toliko dobrá vůle spojených národů, kde Slovanům na čele s Ruskem je souzeno sehrát klíčovou úlohu.

Jedním z nejdůležitějších směrů činnosti Ústavu ruské civilizace a Všeslovanského sjezdu je činnost výzkumná a vydavatelská, za účelem obnovení historické pravdy. Za poslední roky profesor Tulajev připravil do tisku a komentoval nezaslouženě zapomenuté práce prvních slavjanofilů: Andrease Gottlieba Masche, Ivana Semjonoviče Orlaje, Jurije Ivanoviče Venelina, Aleksandra Fomiče Veltmana. Objemné sebrané spisy dvou posledně jmenovaných autorů zveřejnil Ústav ruské civilizace.

Speciálně ke sjezdu vydal P.V. Tulajev výzkumnou práci “První slavjanofilové a jejich sjezdy”. V ní je uveden přehled a analýza panslavismu od doby renesance až po revoluce začátkem 20. století. Jak se vyvíjela myšlenka západního a východního slavjanofilství? Čím se zásadně lišil sjezd Slovanů v Rusku v roce 1867 od prvního Všeslovanského sjezdu v Praze v roce 1848? K čemu přivedla geopolitika panslavistů? Tyto a mnohé jiné otázky se pojednávají v chronologickém přehledu v kontextu s naší dobou.

Slávista, překladatel, hlavní redaktor Sebraných spisů archijereje Nikolaje Serbského (1881–1956) v ruské řeči a sestavitel první dvoujazyčné Antologie srbské poezie 20. století Ilja Michajlovič Čislov kromě zevrubné přednášky o pracích sv. Nikolaje a vystoupení v lingvisticko-historické a literární sekci, promluvil na jedné z vědecko-společenských konferencí o známém srbském publicistovi, malíři a politikovi, Drahoši Kalaičovi (1943–2005). “Často slyšíme na sjezdu rozcházející se obvinění na adresu Evropy a Západu, kteří jsou jakoby hlavními nepřáteli Slovanů,” řekl I.M. Čislov, “přitom mezi oběma uvedenými pojmy, ať už z důvodu nedaleké inerce, ať už kvůli sofistikované lstivosti, se permanentně klade rovnítko. Srbská geopolitika, tentýž D. Kalaič, však tyto pojmy zásadně rozlišuje. Ano, Západ, od dob “francouzské” revoluce nenávidící Krista, v současnosti prakticky Evropu okupoval. Avšak Slovanstvo vždy bylo a jako předtím je její neoddělitelnou částí. Kdo jsou Evropané, ne-li my? O tom, jak si všichni dobře pamatujete, mluvil i velký badatel 20. století, slávista Oleg Nikolajevič Trubačov, který přesvědčivě dokázal původnost slovanské přítomnosti v Evropě, pravlasti všech národů bílé rasy”.

“V mnoha svých článcích a pracích se D. Kalaič uchyloval k ruské tematice, třebaže půlku života prožil v Západní Evropě a v Americe, v důsledku čehož důkladně poznal i tento svět. V 80. a 90. letech byl velmi těsně spjat i s Ruskem. A třebaže ruštinu dokonale neovládal, přesto četl ruské klasiky nejen v překladech, ale i v originálu, včetně takových autorů, jako je Danilevskij a Leontjev. Drahoš byl vždy obeznámen s aktuálním děním a výborně se orientoval v labyrintech ruské kuloární politiky,” pravil I.M. Čislov, který znal D. Kalaiče osobně.

Vyprávěl o tom, že Drahoš psal o ruské revoluci, o tom, že i současné demokratické, “perestrojkové” reformy v Rusku “podivuhodnou shodou okolností” realizují děti a vnuci “stále těchtýž zapálených revolucionářů”. Ruské dojmy se staly základem takových jeho knih, jako je “Americké zlo”, “Zaprodaná Evropa” a “Rusko se budí”.”

Čislov konstaoval potřebu vydat knihy Drahoše Kalaiče v Rusku, kterému srbský autor dříve přinášel obrovský užitek, jelikož říkal pravdu o ruské zemi nejen u sebe ve vlasti, ale i v Západní Evropě a v Americe.

Je třeba říci, že činnost Všeslovanského sjezdu v široké míře vrhala světlo na situaci v různých slovanských zemích. Ruské sdělovací prostředky o sjezdu takřka neinformovaly a ruské úřady nevěnovaly sjezdu pozornost v podobě pozdravů, poselství a jiných znaků projevovaného zájmu. Připomeňme, že sjezd v roce 1867 se ctí přijal i car Aleksandr II…

Jeden z účastníků sjezdu – český novinář Jan Korál – odevzdal ruské delegaci svůj článek, nadepsaný “Amerikanizace české kultury, její důsledky a cesta zpět k naší národní identitě”. Je třeba mu složit hold. Je to mladý člověk, který dobře mluví a píše rusky a dobře ovládá ruské dějiny. Zde jsou některé jeho úvahy, které není obtížné schematicky přenést na ruské dějiny. “Co do materiálního blahobytu se obyvatelstvu Československa v období socialismu nežilo špatně, třebaže vládu komunistické strany nevyhnutně doprovázela korupce a pokrytectví. My, občané jsme společně budovali svou vlast a zvelebovali jsme ji. Ale nedostávala se nám svoboda sebeurčení, svoboda cestování, svoboda tvořivosti a myšlení. Proto jsme se tlačili na Západ, do Evropy. Toužili jsme právě po této svobodě. Právě to nám slibovali koncem roku 1989 političtí předáci, motající se kolem proslulého “sametového podvodu” a pozdější prezidenti Václav Havel a Václav Klaus, dokonce i náš dnešní prezident Miloš Zeman. Tehdy si nikdo z obyčejných lidí nepředstavoval, že za tuto svobodu zaplatíme nejen vším, co bylo vybudováno v období socialismu, ale postupně i naší zemí, kulturou, dějinami a svébytností. Podle mého názoru i sám Karl Marx záměrně zapojil do své ideologie ateismus a sjednocení socialistických zemí, a potom i jejich rozpad byl rovněž naplánovaný, aby se oslabily slovanské národy a dostaly se do područí Západu, přesněji řečeno západních korporací a kultury…”.

A ještě jeden moment, který lze rozeznat i v srbských dějinách 90. let, jakož i v tom, co se dnes děje na Ukrajině:

“Rozdělení Československa na přelomu let 1992–1993 bylo výsledkem pověstné strategie “rozděl a panuj” a jeho řízení a financování se realizovalo ze zahraničí”.

Na nynějším sjezdu se zúčastnil i Voin Gušič, předseda Organizace veteránů a válečných invalidů Republiky srpské v 90. letech (už v roce 1994 Srbové sestřelili nad Bosnou a nad Jadranem první americká letadla). Organizace teď sdružuje 130 tisíc veteránů, přičemž Republika srpská má kolem jednoho a půl milionu obyvatel.

Na jednom ze závěrečných zasedání sjezdu zazněla myšlenka, že je třeba se obrátit na haagský tribunál, který by měl odsoudit zločiny spáchané NATO. Ano, lze namítnout, že skoro všechny slovanské země, kromě Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Srbska jsou členy tohoto severoatlantického seskupení, ale ne všechny slovanské i neslovanské země souhlasí s tím, jak NATO chrání “svobodu, demokracii a lidská práva”.

“…Když se před ní nesehnete, páni, // nedostane se vám uznání od Evropy. // V jejích očích budete vždy // ne služebníci osvěty, ale nevolníci». F.I. Ťutčev, mimochodem právě v roce 1867…

Účastníci Všeslovanského sjezdu dostali upomínkové diplomy od MSOO “Všeslovanský sjezd”, a mnozí z nich dostali i pamětní medaile “Za slovanskou jednotu a vzájemnost” V.I. Lamanského, který je označován za apoštola panslavismu. K dnešnímu dni Ústav ruské civilizace už přistoupil k přípravě vydání úplného sborníku přednášek, vystoupení a dokumentů sjezdu.

Všeslovanský sjezd byl ukončen krátkou bohoslužbou u schránky s ostatky svatého pravověrného knížete Aleksandra Něvského – ochránce a sjednotitele ruské země. Po bratrském slovanském pohoštění se mnozí účastníci sjezdu, aniž se domluvili, odešli poklonit velkým ruským povznesitelům ducha, kteří spočívají v nekropoli lavry. Je to Vasilij Nikolajevič Chitrovo, státník, zakladatel imperátorské Palestinské společnosti; Pjotr Aleksandrovič Freze, jeden z tvůrců prvního ruského automobilu; vynikající chirurg Fjodor Uglov, který operoval až do věku 102 let; metropolita Antonij (Meľnikov), který odhalil ekumenické kacířství kněze Aleksandra Meně; metropolita Ioann (Snyčov), který v dobách dalších ruských nepokojů v 90. letech 20. století poskytl ruskému národu duchovní usměrnění a upevnění národního vědomí.

Na základě výsledků sjezdu, jehož organizátorem a duchovním otcem byl Oleg Anatoljevič Platonov, bylo rozhodnuto aktivně pracovat na znovuzrození jednotného Ruska, odeslat už připravené příslušné dokumenty, zdůvodňující tuto věc, státním orgánům Ruska, Běloruska a Ukrajiny.

Nejvýznamnější myšlenkou projednávanou na tomto Všeslovanském sjezdu byl projekt vytvoření Sdružení nezávislých slovanských zemí, v němž by žádná z členských zemí neměla diktát. Každý stát si zachová své státní struktury, jazyk i chápaní mnoha základních směrů rozvoje. Znovu vytvořené slovanské společenství bude reagovat na výzvy i nyní pokračujícího procesu proti Slovanům, známého jako “Drang nach Osten” (nápor na Východ). “Ten se Západu docela daří. Značná část slovanských zemí se nachází pod diktátem západu, značné bohatství a zdroje jsou pod tlakem západních korporací a vlastníků.

Nejlákavější ekonomická sousta se dostala pod vládu franko-germánských vlastníků, poznamenal O.A. Platonov. Mnozí delegáti sjezdu se domnívají, že mohou vytvořit analog Evropské unie. Bezpochyby to bude euroasijská unie, v níž budou dominovat Slované.

Vznikne nová unie, která bude disponovat obrovskými zdroji, náležejícími především Rusku. Ekonomická a politická moc Západní Evropy už nebude schopna dominovat nad slovanskými zeměmi. Slované nakreslí čáru, kterou bude představitelům západní civilizace obtížno překročit. My, Slované, budeme řešit otázky tak, jak budeme považovat za potřebné pro sebe, nikoliv na úkor svých zájmů a cílů.”

Stojí za zmínku, že kníže Aleksandr Ivanovič Barjatinskij, který dokázal ukončit kavkazskou válku, nejdelší v ruských dějinách, a zajmout imáma Šamiľa, se obrátil k carovi s plány na sjednocení slovanského světa, jehož centrum mělo být podle jeho názoru v Kyjevě…

Zůstalo jen vyslechnout myšlenky polského badatele, Pawla Zimińského, který ve svém vystoupení poznamenal:

“Dříve než slovanské země sjednotíme, je potřebné obnovit jejich suverenitu. Jestliže postavíme problém tak, že Východ je protikladem Západu, není to aktuální, neboť bývalé socialistické země jsou pod vlivem globalistických sil Západu. I západní země nejsou dostatečně suverénní, neboť i ty se nacházejí pod vlivem těchže sil.”.

Důležitý a plně uskutečnitelný návrh předložil dirigent, skladatel, národní umělec SSSR, umělecký vedoucí ruského koncertního orchestru “Bojan”, Anatolij Ivanovič Poletajev: “Ve všech zemích dochází k amoralizaci mládeže, k rozvoji alkoholismu a narkománie. Je potřebné na úrovni zákonodárných sborů a parlamentů prosadit zákaz reklamy těchto neřestí, protože jinak nebude mít kdo uskutečnit všechno to, o čem tady hovoříme. Nebude žádný slovanský svět. To je to hlavní, co ho teď může zachránit!”.

Hovoříme-li o přínosu ke sjednocení slovanského světa, nelze nepromluvit o spisovatelích, kteří sjezd pozdravili, veřejnýcch činitelích Juriji Loščicovi a Anatolii Paraparovi.

Právě Jurij Loščic koncem 80. a začátkem 90. let jako první čestně a profesionálně nastolil téma slovanských vztahů a poukázal na činnost nepřátelských sil v slovanském prostředí. Neškodilo by, kdyby si ostatní slavjanofilové přečetli například stránky z novin “Literaturnaja Rossija” z těch let – besedy Jurije Loščice s akademikem O.N. Trubačovem, a s profesorem Bělehradské univerzity R. Marojevičem, který řekl doslova toto: “Ruské národní zájmy se nakonec musí ztotožnit s ruskými státními zájmy. K tomu dojde, jestliže Rusové konečně začnou hrát vedoucí úlohu ve své vlastní zemi, což se jim dosud nedovolovalo”.

Jedním z nejupřímnějších nanejvýš uměleckých děl, která nám ve vší pestrosti nabízejí pohled na rusko-srbský duchovní a kulturní svět, je kniha Jurije Loščice “Ruská pověst – srbská báj” (vydavatelství Veče, 2015), která byla představena na probíhajícím sjezdu.

Od roku 1996 slovanské téma zaznělo na stránkách novin “Istoričeskaja gazeta”, které založil spisovatel a dramatik Anatolij Parapara, kde za perestrojkové deprese vycházely publicistické články o Danilevském a Leontjevovi, o Gogoľovi a Lermontovovi, o Suvorovovi a Kutuzovovi, kde publikoval Vladimir Ličutin a Georgij Sviridov, a kde v dubnu 2000 byl uveřejněn projev Slobodana Miloševiče ze dne 17.02.2000, kolem něhož se tehdy sjednotil celý srbský národ, a rovněž materiály zaslané redakci novin, vyjadřující názory prostých Američanů, protestujících proti bombardování Jugoslávie. Později, v roce 2006 v novinách “Istoričeskaja gazeta” vyšel článek generála L.G. Ivašova “Jak Srbsku brali Kosovo”.

А.А. Parpara za půlstoletí literární činnosti přeložil množství makedonských, srbských a bulharských básníků, o nichž se jeho zásluhou dozvěděl čtoucí svět.

Na závěr svých poznámek o uskutečněné akci budu citovat řádky Anatolije Parpary, zaslané ve zdravici účastníkům Všeslovanského sjezdu:

Nikoliv poprvé mezi nás vrážejí klín.

Minulé věky jsou tomu svědky.

Naštěstí však, nás chrání nebesa,

A Řím nás zatím nerozzlobil.

…Svou pozemskou cestu projdeme se ctí,

Sami k sobě jsouce puntičkářsky přísní…

Оbejměme se, přátelé!

A nechť zmízí

Nepřátelé Páně i Slovanů!

Irina Ušakova

nwoo.org