Slované proti sobě

V Evropě po skončení studené války proběhly dva krvavé konflikty - a oba byly především mezi slovanskými národy. Vezměte si války v Jugoslávii v tzv. slovinské válce (1991), chorvatské válce (1991-1995) a válce v Bosně a Hercegovině (1991-1995) bojovaly proti sobě slovanské národy. Až na ně se napojily boje kolem Kosova a válka v Makedonii, v níž byli zaangažováni Albánci. Celkově bylo zabito přibližně 140 tisíc lidí a čtyři miliony obyvatel byly vyhnány ze svých domovů.

Druhým evropským krvavým konfliktem po studené válce je od roku 2014 občanská válka na Ukrajině. Zatím jsou ztráty spočítány na téměř 10 tisíc zabitých a více než 22 tisíc raněných. Běženců jsou opět miliony.

Slovani jako hledisko

Nelze nevidět, že v těch evropských konfliktech jsou po studené válce nejvíc zapojeny právě slovanské národy. Když přijmeme toto hledisko, nabízí se otázka, proč tedy Slované mezi sebou tolik válčí? Nebo proč mají tolik sporů - jako například Poláci a Rusové? Myslím, že všichni jsme se učili o slovanské vzájemnosti, hrdě sledujeme úspěchy Muchovy Slovanské epopeje v Japonsku a další úspěchy slovanské kultury i vědy ve světě. Jde ale o to, jak pojímáme onu vzájemnost. Jde-li o jazykovou, kulturní, ale i duchovní blízkost, pak to je objektivní fakt - Slované jsou příbuzní. Otázka je, jak vzdálení příbuzní. A jak se tato příbuznost promítá do politiky.

Čeho lze dosáhnout obviňováním dnešních Rusů příkladně za katyňský masakr? Jestli jej provedla tajná policie, jejímž zakladatelem byl Felix Dzeržinský - což byl původem Polák. První oddíl této instituce tvořili lotyšští střelci. A v době světové války tajné policii veleli dva Gruzínci, Stalin a Berija. Historické tragédie je nutné připomínat, aby se neopakovaly, není však rozumné hledat provinilce v jiných řadách či generacích.

Proč tedy v období po studené válce mezi sebou převážně válčí právě Slované? Důvodů je mnoho. Je tu strach z možné jednoty Slovanů. Těch je 300 až 450 milionů, což by mohla být síla, která někoho leká.

Připomeňme, že Palacký se z obavy před pangermánstvím posouval od austroslavismu k vizi slovanské jednoty chráněné Ruskem, jediným slovanským státem té doby. Z druhé strany v habsburském Rakousku strach z případné slovanské jednoty vyústil u některých německých politiků a intelektuálů z českého pohraničí do prvních vizí odstranění Čechů z tohoto prostoru. Což je zrůdná myšlenka, kterou se pak pokusili uskutečnit nacisté.

Slované mají tendenci k anarchistický chápané demokracii bez jakékoliv hierarchie, což kdysi pohřbilo Polsko. Dnes je tento anarchodemokratický prvek vhodný k manipulaci jak doma, tak i samozvanými "ochránci svobody" ze zahraničí. Byl to Berlín, který - proti vůli západoevropských partnerů - jako první uznal separatistické státy v bývalé Jugoslávii.

Žádná panslovanská solidarita se na úrovni politických elit nekoná. V době bombardování Jugoslávie česká vláda útok odsouhlasila, slovenská povolila přelety letadel NATO - což odmítlo "germánské" Rakousko. Bulharsko v rozporu se svými ekonomickými zájmy dokázalo poslechnout pokyny Velkého bratra a vypovědělo dohody s Ruskem o tranzitu plynu. Poláci a Bulhaři stavějí základny NATO/USA proti Rusku, jiní to čas od času zvažují.

A abychom nezapomněli - v Rusku se nikdy panslovanství nestalo vládnoucí ideou. Ani za cara, ani v Sovětském svazu, ani v dnešním Rusku.

Připomínání ideje slovanské vzájemnosti však pomáhá konkretizovat a udržovat identitu našich národů. Což je téma, které oživila chaotická migrace. Slovanská myšlenka je součástí obrany proti politické a mediální manipulaci. Připomíná nám ale také, že neexistují dobré a špatné národy. Jsou jen období, kdy jsou národy a státy vedeny dobrým nebo špatným směrem.

(Podle první zprávy Parlamentní listy)

(sh) , Slovanská vzájemnost, č. 213/2017, str. 5