Slobodan Miloševič VI
Mýtus „Velkého Srbska“
Vedoucí nit, která spojuje globální rétoriku a politiku germánského bloku - Rakouska (tj. Rakousko-Uhersko) a Německa na Balkáně, spočívá v tezi o nebezpečí formování „Velkého Srbska“. Toto nebezpečí, tato klíčová teze, má ústřední místo ve lživém obvinění proti mě: „Velké Srbsko“ je teze, mýtus vytvářený rakousko-uherskou propagandou od druhé poloviny XIX. století. Je integrální částí úsilí rozvinuté „zahnívající monarchie“ k upevnění záboru okupovaných jugoslávských území. A to v obavě, že jugoslávský lid žijící pod jhem rakousko-uherského okupanta - nesen velkou vlnou evropského procesu národní emancipace a osvobození od okupačních sil podle vzoru jiných národů, za účelem opětného sjednocení území rozdělených v lůně téhož státu podle vzoru samotného Německa - nerealizuje svou jednotu, i když tato odráží přirozený a historicky legitimní pohyb z hlediska Jižních Slovanů.
Jiný Němec, velvyslanec Ralf Hartmann ve své knize „Důstojní prostředníci“ napsal (str. 31): „To ilustruje, jak tato obava byla hluboká a jak sahá daleko do minulosti Již v r. 1876, kdy srbský princ Milan (zde může jít o nepřesný záznam jména - pozn. red.) podpořil povstání křesťanské populace v Hercegovině a v Bosně proti turecké moci a vyhlásil válku Konstantinopoli, došlo ke schůzce ruského kancléře Gorčakova, německého kancléře Bismarcka a předsedy rakousko-uherské rady Andrassyho, která pod nátlakem Rakousko-Uherska „Berlínským memorandem“, stanovila, že v případě vítězství Srbů, mocnosti nebudou tolerovat zrod velkého státu slovanského“. V XIX. století, to co se zdálo, že se rozumí samo sebou - pro Němce a Rusy, Angličany a Francouze, Španěly a Italy - to jest přirozené právo žít v jedné zemi, mělo být navždy zakázáno jižním Slovanům, to jest Srbům. Jejich aspirace na národní jednotu byla dekretována kacířskou a zacházeno s ní jako s hrozícím fantomem. Jméno, které bylo dáno tomuto fantomu bylo „Velké Srbsko“. Tak se stalo, že i když království srbské bylo, přes své aspirace, malé a slabé ve srovnání s velkými evropskými mocnostmi a populace Srbska nikdy nepřekročila 10 000 000 obyvatel, tyto myšlenky stále převládaly po desetiletí ve Vídni, Berlíně a jinde a jsou živé i dnes. Tato obžaloba výmluvně ukazuje nakolik je to, co jsem řekl, pravdivé. Protože se zde jedná o fantomech.
Co je zvláště šokující, je skutečnost, že již v rakousko-uherské propagandě osvobozenecké hnutí proti mnoho set let trvajícímu otroctví - moci Ottomanů a Habsburků - a sjednocování jižních Slovanů (tedy nikoli jen Srbů), bylo považováno za aspiraci na vytvoření „Velkého Srbska“, to jest rozšíření srbského státu. Takováto formulace implikuje existenci dobyvačných a expanzionistických vizí u Srbů. Na rozdíl od formulací týkajících se vytvoření státu jižních Slovanů, tedy nejen Srbů, ale všech jižních Slovanů, což činí evidentním skutečnost, že část jugoslávských národů je pod okupací cizích sil, což vede ke zkoumání kořenů jugoslávské myšlenky.
Kořeny jugoslávské ideje se zrodily v lůně chorvatského lidu. Vzdor tomuto faktu, od okamžiku kdy Srbové souhlasili, že jim přijdou na pomoc, bratrům v Rakousku-Uhersku, byla tato myšlenka považována za velkosrbskou a rovnítko bylo vloženo mezi dva koncepty, které nejsou naprosto identické: mezi Jugoslávii, společný stát jugoslávských národů, a Velké Srbsko, považované za produkt antijugoslávské a antisrbské propagandy.
V důsledku toho, v té době jako dnes, taková prezentace zakrývá něčí aspiraci ovládat a kontrolovat území obydlené jugoslávskými národy a udržovat tyto národy v otroctví; ale tato aspirace musela být zakryta kouřovou clonou propagandy, která tvrdila, že to bylo Srbsko, které mělo přesně tytéž vize a které se pokoušelo rozšířit na území někoho jiného. Což je absolutní lež.
Zde je ještě citace, která ukazuje, jak psal německý velvyslanec ve své zprávě německé vládě, obsahu schůzky s hrabětem Bertholdtem, rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí. Ministr mu sděloval (cituji archivy ministerstva ve Vídni), že považuje za „svou povinnost neponechat německou vládu v nevědomosti o vážnosti situace pro monarchii.“ Podle něho, srbská otázka - což znamená okupaci provincií obydlených jižními Slovany - je životní otázkou pro monarchii stejně jako pro třístrannou alianci. Srbské provincie monarchie by nemohly být ponechány Srbsku na Balkáně příliš silnému. Monarchie by mohla být, v této perspektivě, donucena k invazi, kdyby Srbsko zvítězilo v Bulharsku a zmocnilo se území za hranicemi starého Srbska. Na mou otázku - týkající se data a modalit takové invaze - ministr dal najevo, že by bylo možno nalézt příznivý psychologický okamžik“. Záminka se brzy naskytla. Byl to atentát v Sarajevu, kde Gavrilo Princip, člen organizace Mladá Bosna, spáchal atentát proti dědici rakousko-uherského trůnu, Fratišku Ferdinandovi.