Slobodan Miloševič III
Bosna a Hercegovina byla jedním z hlavních témat mimořádné ministerské schůzky této organizace v Djedjahu 1. a 2. prosince 1992. Ministři se tentokrát zabývali situací obou srbských oblastí - Kosovo a Rašky, jak ji nazývají Sandžak. První „svatí válečníci“ (mudžahedíni) přišli z Afghánistánu, Libanonu, Maroka a Pákistánu, vybaveni výzbrojí, kterou CIA dodala rebelům v Afghánistánu. 400 členů Hizbollahu přišlo do Sarajeva jako vojenští instruktoři. Podle tradice, která se datuje od druhé světové války, od účasti jejich jednotek v ozbrojených silách nacistického Německa, které bojovaly proti koalici demokratických zemí, ku kterým patřila i Jugoslávie té doby, oba vedoucí vzbouřeneckých polovojenských sil Tudjman a Izetbegovič, podepsali v Záhřebu smlouvu předvídající mimo jiné, že ozbrojené síly sboru obrany Chorvatska budou součástí ozbrojených sil republiky Bosna a Hercegovina. Z toho vyplynulo vyhánění Srbů z oblastí kontrolovaných islámskými silami. Desítky tisíc Srbů byly takto vyhnány z Mostaru, 2500 z Goražde, atd. Jako v Chorvatsku, američtí důstojníci tak zvaně v důchodu, byli posláni do Bosny a Hercegoviny - jako instruktoři chorvatsko-islámské armády.
Vojenské operace pokračovaly ve svých pohybech a přemisťovaly se ze severu k jihu předtím, než konečně dosáhly území Srbska, to jest Kosova. Použit postup, podle kterého bylo programováno rozbití Jugoslávie a válka proti Jugoslávii, jejíž poslední fází je Kosovo – byl velmi jednoduchý. Podporu tvořily polovojenské síly rebelů, kriminálních živlů a teroristé, jakož i narkomafie Kosova. Obviňuji i JNA (Lidová armáda Jugoslávie), která v té době byla legitimní silou Slovinska a Chorvatska, a později, během Federální republiky, byla použita proti jugoslávské armádě.
V průběhu otevřené agrese proti zbytku Jugoslávie, tj. proti Srbsku a Černé Hoře, byly svrženy desítky tisíc tun bomb a projektilů s ochuzeným uranem jakož i s jedy do té doby neznámými. Jak konstatovali mezinárodní experti, při agresi proti Jugoslávii spáchané v roce 1999 ze strany NATO bylo svrženo pět až šestkrát více toxických substancí než na Hirošimu
Účast Západu a především Německa a Vatikánu, byla manifestační od začátku války. Známý americký teoretik Donald Horowitz demonstroval argumentovaným způsobem, že mezinárodní a etnické konflikty se mění v nejbrutálnější typ války, když jedna z obou stran, nebo obě, obdrží mezinárodní podporu. To je právě to, k čemu došlo na území Jugoslávie. Válka v této oblasti navazovala na synchronizovanou akci odtrženeckých a cizích sil, které se masivně zúčastnily v Jugoslávii během přípravy rozpoutání masakrů. Ustašovští a nacističtí extremisté, muslimští fundamentalisté a albánští teroristé hráli v existujícím napětí roli detonátorů konfliktů, zatímco cizí síly v začáteční fázi jednaly mezi kulisami, zásobovaly secesionisty zbraněmi a penězi a infiltrovaly do země záškodníky.
Konečná desintegrace Jugoslávie byla završena institucionálním podvodem. Ve finálním aktu Helsinské smlouvy se evropské země a Spojené státy zavázaly, že budou respektovat teritoriální integritu všech signatářských států. V souladu s tímto principem se měly zříci každé akce směřující proti integritě teritoriální, nezávislosti politické a jednotě každé signatářské země.
Tyto principy byly slavnostně potvrzeny v Paříži v r. 1990, během podpisu Pařížské deklarace. Pouze rok po tomto datu se na politické scéně otevřeně objevila Evropská unie jako hrot kopí při destrukci Jugoslávie.
V Brioni 7. července byla podepsána deklarace o mírovém řešení konfliktů mezi federálními jednotkami Socialistické republiky Jugoslávie. Podle této dohody se Evropská unie zavázala, při hledání trvalého mírového řešení krize mezi federálními jednotkami, respektovat teritoriální integritu Jugoslávie, od níž obdržela mandát prostředníka, protože jednotná Jugoslávie byla subjektem mezinárodního práva právně chráněným. V historii civilizovaného světa procedura prostřednictví vyplývá z diagnostiky příčin uvažovaného konfliktu a vytváří různé varianty možného řešení a naznačuje ústupky, které mohou být vzaty v úvahu. Místo toho lord Carrington, během mimořádné schůze při konferenci o Jugoslávii 18. října 1991, vyhlásil formou ultimáta zmizení Jugoslávie jako státu a jako objektu mezinárodního práva. Bez alternativy a při přetvoření Jugoslávie na model vytvořený Hitlerem v r. 1941. Nacistické hodnoty měly navrch. Právo rozbít stát a provést odtržení dostalo primát ve vztahu k ochraně země a právu podpořit členský stát Spojených národů.
Je paradoxem, že právo vzbouřit se proti státu je popíráno v jejich vlastních zemích - Angličany vůči Irům, Španěly vůči Baskům, Francouzi vůči Korsičanům, atd.
A není nevhodné připomenout, že v době, kdy srbští bojovníci bojovali v druhé světové válce po boku spojeneckých sil, vojska tak zvaného Nezávislého státu Chorvatska, jakož i další jednotky z Bosny, bojovaly na četných frontách v lůně nacistických sil. V té době slavná divize Handžár z Bosny byla poslána v rámci vyhlazovacích nacistických sil do Francie, kde prováděla excesy dobře známé.
Vraťme se k dokumentu zpracovanému lordem Carringtonem, který představoval první poškození Jugoslávie jako subjektu mezinárodního práva. Jednalo se o první podvod. Pozdější jednání se proměnila ve frašku. Odtrženecké republiky byly uznány pod silným tlakem Německa a Vatikánu na úkor elementárních principů mezinárodního práva, praxe Spojených národů a hlavní světové velmoci - Spojených států amerických. Vskutku, podle deklarace Smithson ze 7. ledna 1932, Spojené státy se zavázaly neuznat stát, který vzešel z násilných změn. Tento princip se stal nejdříve regionálním pravidlem pro státy americké, potom principem mezinárodního práva. Amerika tedy při této příležitosti popřela své vlastní právo. Od měsíce července 1991, před začátkem války, německý ministr zahraničí Genscher požadoval okamžité uznání Chorvatska a Slovinska. Paralelní akce byla vedena Vatikánem. Podle informací velvyslance Spojených států při Svaté stolici Thomase Milady, Vatikán podnikl od léta 1991 akci bez historického precedentu svým postavením se do čela procesu, který měl dosáhnout uznání odtrženeckých republik. V srpnu 1991 papež Jan Pavel II. poslal do Jugoslávie Mgr. Taurana , který po svém návratu podal zprávu označující Srbsko za indiskutabilního agresora.
Jednalo se znovu ještě jednou o převracení názorů, o hanebnou lež a pokrytectví. Tentokrát ze strany duchovního šéfa. Agrese proti vlastní zemi - to byla konstrukce, která se mohla zrodit jen v rámci projektu zcela ovlivněného zlým úmyslem. Ale tisk tuto tezi přijal. Podle Miladiho fungovala perfektní koordinace mezi Německem a Vatikánem. Genscher se objevil ve Vatikánu v polovině prosince 1991 a při svém návratu 19. prosince oznámil, že Německo uzná Chorvatsko a Slovinsko bez ohledu na pozici ostatních zemí. Stalo se tak 23. prosince a Vatikán tak učinil 13. ledna 1992. Německo a Vatikán měly na této záležitosti vlastní geostrategické a historické zájmy. Během let pracovaly na destrukci Jugoslávie. Jednoznačně to bylo ilustrováno Helmutem Kohlem v článku uveřejněném ve slavné revui Politique internationale (1994 -1995, č. 66), kde ujišťoval, že historie Jugoslávie, současná i minulá, tvoří neoddělitelný celek.
Rozhodující období nastalo s příchodem Kinkela do čela německé bezpečnostní služby, který vytvořil úzké vztahy s ustašovskou emigrací. Hlavní osobnosti, které působily v Jugoslávii k destrukci státu byly, podle studie dobře známého německého analytika Ericha Schmidta-Eenbooma: Josip Malovic, Josip Bojkovac, Franjo Tudjman a nynější chorvatský prezident Stjepan Mesič.
Mesič potvrdil svou roli, když ve slovinské televizi prohlásil, že si přál předat ideu destrukce Jugoslávie „těm, kteří mají největší vliv na její osud - Genscher a papež“, před tím, než připojil, „že potkal Genschera třikrát. Je to on, který mu umožnil kontaktovat Svatou Stolici. Papež a Genscher byli zajedno při myšlence totální destrukce Jugoslávie.“ Následovalo uznání Chorvatska a Slovinska ostatními členy Evropské unie v lednu 1992, potom Bosny a Hercegoviny 16. dubna 1992. Ve stejný den útoku Hitlera na Jugoslávii v r. 1941.
Federální jednotky jsou uznány, jak stanoví každý specifický uznávací zákon, v hranicích mezinárodně uznaných. Tak zní texty. Nikdy v mezinárodní smlouvě, nebyly administrativní hranice uznány jako mezinárodní. Nejsou a nebyly vnitřní dokumenty týkající se vnitřních hranic. Co je nejdůležitější v této záležitosti je skutečnost, že uznání je jednostranným politickým aktem, zatímco problém delimitace hranic je komplexním právním aktem zahrnujícím několik etap. Byly tedy uznány fiktivní státy a nikoli státy skutečné. Uznané jednotky nepožívají elementárních podmínek, umožňujících zformování státu. Podle práva jednotný přístup vyžaduje legitimitu státního aparátu, stabilitu politických a soudních struktur, monopol moci a plnou kontrolu užití síly. A co je nejdůležitější. Stát musí projevovat schopnost a vůli plnit své mezinárodní závazky a zajišťovat vnitřní bezpečnost. Nic z toho v okamžiku uznání neexistovalo. Tak to bylo realizováno v tehdejší době krvavé občanské války. A tak to také zůstane jako jediný, zcela negativní, případ v moderní historii.