Sláva i tragedie československé státnosti

Úvahy před Rokem republiky

Stoleté výročí československé státnosti - za jejíž nástupníka se označuje Česká republika, kráceně nazývaná i Hitlerem užívaným názvem "Česko"(Tschechei) - v příštím roce 2018 vyvolá zajisté mnoho reakcí, akcí a kontroverzí.

Už sama republikánská státnost přináší mnohé nevlídné mručení odpůrců republikánského zřízení jako takového - zvláště pak zarytých monarchistů anobrž royalistů. Takzvaná polistopadová svoboda jim darovala možnost vystoupit z politického záhrobí republiky a dštít oheň a síru na republikánskou demokracii jako na celek, i zvláště na naši republiku.

Obecně vzato moderní republikánská tradice je relativně mladá všude na světě. Ideál antické republiky pokračoval ve středověku a raném novověku ve šlechtických "respublikách", jako byla polská Rzeczy pospolita, nebo italské republiky městské - Amalfi, Padova, Janov a nejznámější Venezia, kterou paradoxně zrušil až Napoleon, sám dítě revoluce. To nám též monarchisté neustále vmetají do tváře, a operují i Boží autoritou panovníků "Deo gratia" -  v protikladu k "bezbožným republikám", což však vždy pravda nebyla... Polská res publica byla velmi katolický stát a italské republiky byly náboženstvím prodchnuty, a dokonce i Francouzská revoluce vytvořila kult Nejvyššího, a tolerovala faráře přísahající na ústavu...

Leč zpět k naší republice. Sto let není v dějinách dlouhá etapa, ale v životě emancipovaného národa může znamenat fatálně mnoho. Naši prohabsburští royalisté ve své zaslepenosti vůči republice jako faktu dějin nevidí fakt, že i monarchie mohou být velmi rozdílné kvality - od monarchií tolerantních, fakticky parlamentních, jež se vyvinuly po staletých sociálních bojích, jak v Británii, Nizozemí, Dánsku nebo Švédsku, až po monarchie diktátorské, jejichž typickým příkladem bylo Francovo Španělsko. A tímto příkladem zůstává de facto doposud, což vede i ke katalánské iredentě (Tam nejde o svár nacionalismu v první řadě, tam jde o svár despocie a emancipace.)

Čím byla pro náš národ vzniklá Československá republika? Byla  emancipačním svorníkem tří slovanských národů - Čechů, Slováků a Rusínů (kterým se opět jejich národní identita upírá!)

Byla osvoboditelkou od residuálního feudalismu prohnilé rakousko-uherské monarchie. Proč prohnilé? Protože byla pozadu nejméně o sto let za evropským Západem jak ekonomicky, tak sociálně a navrch i politicky. Zatímco Británie se stala dílnou světa a parlament řešil otázky 8hodinové pracovní doby a volební práva žen, ve Francii se rodily koncepce osvobození dělnictva, a v Německu se sám stát musel zamýšlet nad pojištěním a důchody pracujících tříd, o což usiloval dokonce i Bismarck, Rakousko hnilo až do roku 1848 pod robotou a fideikomisními velkostatky. Vynálezci, kteří v Británii převraceli výrobu a společnost svými vymoženostmi, měli v Rakousku byrokratů armády a církve dveře přiraženy dlouhá desetiletí. Stačí připomenout osud Josefa Božka, Josefa Ressela, bratranců Veverkových anebo Františka Křižíka. Rakousko plné špiclů, Bretschneiderů všech stupňů, se staralo o to, aby žádné novoty kazící militér teokratický pořádek, nenarušily bohabojný klid vrchností, prelátů a žandarmů režimu. Všechny kvaky o "skvělém parlamentarismu Rakouska" blednou před krutou pravdou o marmarošských procesech téměř středověkého charakteru, kdy ubozí rusínští sedláci dostali dlouholeté tresty za vlastnictví pravoslavných biblí - a byli označeni za "ďábelské agenty Moskvy" (!) Jak typické, jak aktuální! Celá vzdělaná Evropa tehdy plila na zaostalé středověké Rakousko-Uhersko. A britský premiér Gladstone trefně poznamenal,že "na mapě světa neexistuje místo, na které by bylo možno ukázat prstem a říci - tady Rakousko udělalo dobře".

Co dokázali vlastenci poukazující na staré státní právo zemí Koruny České, které militantně katolický Habsburk tak nestoudně pošlapal dvojím nesplněním korunovačního slibu? To, že panovník je lhář, mravní i politický slaboch, který místo aby vládl rovnocenným "svým národům", ustupoval neustále magnátské austrohungarské klice, která chtěla vládu jen dvou panských národů, Rakušanů a Uhrů. Další národy byly pro ně méněcenný plebs, vhodný jako sluhové, služky,  sedláci a řemeslnici. Mohli stavět Vídeň - nesměli se podíet na vládě. Franz Josef I., kterého tak skvěle charakterizoval francouzský historik Ernest Denis, přítel Čechů, byl posledním reliktem feudálního kleromilitarismu, jenž lvím podílem rozpoutal I.válku, jež zahubila jeho monarchii.

Co to znamenalo pro českou státnost? Vzmach národa vytvořil legie a zahraniční odboj a tyto dva zdroje především založily republikánskou moderní státnost. 

Legionáři nebyli žádní vlastizrádci -   vynucená vojenská přísaha nekorunovanému usurpátoru České koruny neplatila ani dle zásad monarchistického lgitimismu! Bez legií, v nichž bylo cca 140 tisíc mužů na čtyřech bojištích, a bez zahraničního odboje vedeného trojicí aktérů - TGM, Beneše a M.R. Štefánika - by nebylo republiky. Domácí odboj byl zprvu pod kontrolou monarchie, později se rozvětvil na státoprávní a sociální větev. Přitom stávající politické strany byly většinou vývojově pozadu a ještě socialista Šmeral brojil proti TGM a Benešovi, když jim vytýkal, že bojem za samostatnost českých zemí vedou "národ do záhuby".  O pozicích lidové strany, věrné Habsburkům,ani nemluvě.

Co přinesla nová československá státnost obyvatelům republiky?

Především učinila z poddaných občany. Skvěle to zachycuje významný zakladatelský dokument státu deklarace čs.státnosti. Byl nazván "Washingtonská deklarace".

Washingtonská deklarace. 

I když datována v Paříži, zveřejněna byla ve Washingtonu, a poté kabelogramem zaslána do Paříže, kde bylo sídlo evropské skupiny čs.odboje. Fotografie zachycující TGM ve Filadelfii k vyhlášení Washigtonské deklarace nepatří. Určil to prof. J.B.Kozák ve svém jedinečném investigativním díle o Washingtonské deklaraci, publikovaném u nás Melantrichem roku 1968.

Washingtonská deklarace nejpřesněji kodifikovala zásady nové československé státnosti a určila všechny vymoženosti osvobozených národů nového státu. 

Tam bylo určeno, že nový československý stát navždy rozvázal smluvní vztah se zrádnou dynastií Habsburků, která porušila smlouvy Koruny České od r.1526! Tam se stanovil charakter státu,který má být republikou s rovnoprávnými občany. Tam bylo stanoveno zrušení šlechtických výsad. Tam byla stanovena odluka církve od státu. Tam byly stanoveny svobody, dnes zaručované Listinou práv a svobod - svoboda svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění,slovního projevu, tisku a právo petiční i shromažďovací. Který okolní evropský stát toto v té době vyhlásil? Ani jediný!

Deklarace pregnantně stanovila zrovnoprávnění žen a mužů, práva menšin dle poměrného zastoupení (Němcům dala republika mnohem více! a zcela emancipovala Rusíny, což v dalších dobách bylo opět potlačeno), parlamentarismus s principy iniciativy a referenda, což nebylo dodnes splněno! Podle deklarace měl stát provést dalekosáhlé reformy hospodářské a sociální. Měly započít výkupem velkostatků pro domácí kolonizaci, a zrušením šlechtických privilegií. Závazky a mezinárodní smlouvy mají být přijímány bez tajné diplomacie. Jak mnoho z toho by mělo platit pro dnešní postavení republiky v Evropské unii! Vzpomeňme na smlouvy jako je Lisabon, TTIP, a mnohé další, uzavírané kabinetní kamarilou bez souhlasu národa!

Washingtonská deklarace velmi přesvědčivě vylíčila osud české  státnosti od nástupu Habsburků přes  austrohungarský panský dualismus roku 1867, který vylučoval z vlády porobené národy, až po zvěrstva monarchie v I. světové válce. (TGM - "Habsburkové se chovali jako Tataři! 60 tisíc občanů pověšeno".) Deklarace národa Komenského se hlásila k Lincolnovým zásadám státnosti a rovnosti národů stanovené presidentem Wilsonem. Výslovně uvedla,že pro tyto principy národ krvácel již v husitských válkách a pro tyto principy národ krvácí v I.válce vedle Spojenců Ruska, Italie a Francie.

I když mnozí tvrdí, že Washingtonská deklarace neměla ten detailně právní význam, jaký nastínila, její zakladatelský význam pro československou státnost byl, je a bude nepopíratelný. Někteří badatelé tvrdí, že deklarace je pouhým opisem americké ústavy, a že byla oktrojována U.S.A. Opak je pravdou. I když TGM v U.S.A. měl řadu velmi vlivných přátel a přístup k vládě, zůstal především Evropanem a Slovanem bojujícím za emancipaci nejen vlastních národů, ale i za emancipaci ostatních porobených národů Habsburky - Italů, Rumunů, Rusínů, Poláků, Litevců, Jihoslovanů a Bulharů. On lvím podílem přispěl k realizaci Kongresu porobených národů Evropy v Římě.

Československou státnost nám Spojenci nedarovali jako samozřejmý dar na stříbrném podnose. Tuto státnost vybojovali zahraniční odbojáři a zahraniční legie, které od obsazení sibiřské magistrály získaly takovou vojenskou autoritu, že se s nimi počítalo jako s vojskem nového státu, který ještě nebyl prakticky ustaven. Československou státnost, kterou prvně uznala vláda Francie a poté vlády Británie, U.S.A. a Itálie, kodifikovaly mírové smlouvy versailleského systému v Saint Germain. Tehdy jsme obdrželi státnost i hranice, které zajistily Slovensko vůči Uhrám a Podkarpatskou Rus vůči Rumunsku, Ukrajině i Uhrám. České země pak vydobyly hranice proti iredentě Němců s tzv. čtyřmi provinciemi a vůči Těšínsku, což vše kodifikovaly následné mezistátní dohody. 

Tento stav pak zničila až nová sudetská iredenta, spojena s velezradou a státozradou, která rozvrátila a zničila republikánsko-demokratickou formu státu I. ČSR, jak to nazývají právníci. Právě proto byla uznána  vina  zdrcující části tzv. "sudetoněmecké menšiny", v pravdě menšiny čs. Němců na Norimberském soudu, kde předložil žalobu republiky na alias sudetské Němce generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer - muž, který k hanbě Brna zde dodnes nemá ani pamětní desku, natož pomník! Zde dvojnásob platí rčení TGM - "Státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly". Stát, který zapomíná na své otce zakladatele,a nechává je dokonce hanobit - jako dr. Beneše! - si zaslouží jen to, co se nemělo stát, a přesto se stalo Československu. Tzv. rozdělení, o kterém si řada vlastenců myslí, že to bylo rozbití. 

Tak jako se dr.Beneš, nástupce TGM, zasloužil o stát nejen tím, že se vedle TGM a Štefánika podílel na jeho založení, ale i tím, že jej za II.války ubránil proti nacismu a obnovil jej, tak se jeho pozdní nástupce pan Havel zasloužil o jeho rozdělení anobrž rozbití nebo zničení. A to od vyvolání tzv. "pomlčkové války" až k diskriminaci Slováků odebráním zbrojovek a zničením tisíců dělníků, kteří jej za toto živelně (pochopitelně!) nenáviděli.

Od roku 1993 skončila státnost československá a pokračuje v nástupnictví dvou republik, české a slovenské. I když Slováci se emancipovali jistě jako svébytný národ, určitě existovaly alternativy jiných přijatelných forem státnosti, než jen dva oddělené státy. Nicméně zahraniční síly, které financovaly strany prahnoucí po oddělení obou národů - vzpomeňme, nebyl žádný plebiscit ani zákonné referendum! - byly tak mocné, že svou skrytou "diplomacií" dosáhly svého. Tzv. rozdělení se konalo jako Mnichov - o nás bez nás!

Zde by si každý přítel slovanské vzájemnosti měl vzpomenout na pověstné pruty Svatoplukovy. Jediným kladem zániku společné státnosti Čechů a Slováků byl pokojný průběh rozchodu těchto dvou vpravdě bratrských a sobě nejbližších národ. I po letech od tzv. rozdělení jsou si oba národy stále velmi blízké a jejich vzájemnost je neformální a evidentní. Jedno negativum se ovšem projevuje na české straně - mladí Češi  někdy začínají málo rozumět slovenštině. Toto by mělo napravit lepší vzdělávání i větší vzájemný styk mladých generací. Rovněž dabování filmů by snad mělo naprosto skončit. Naše krásné jazyky jsou si natolik blízké, že dabing se nám jeví jako cosi nadbytečného. Vzájemnost nejlépe dokumentují shromáždění odbojářů na moravskoslovenském pomezí. Tam žádné dělení nikdy neexistovalo a existovat nebude.

I tento průběh snad může signalizovat do budoucna nové spojení na vyšší rovnoprávné úrovni - ať již konfederace nebo součásti nových středovýchodojižních formací, které třeba budoucnost přinese. Neboť současná Evropská unie se v mnohém začíná podobat zahnívající  habsburské monarchii v počátku agonie. Snad nový Ernest Denis jednou zvolá, jako zvolal on roku 1914:

"Hrobaři, odkliďte tuto mrchu!" A na troskách staré eurounie vyroste třeba jednou nové vyšší společenství, které nebude utlačovat, ale spolupracovat. Tak, jako na troskách habsburské monarchie vznikly Československo, Polsko, Rumunsko i Jugoslavie...

Jiří Jaroš Nickelli, Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice

Autor je etnograf a muzeolog