Seehofer a „Historie úspěchu“ s Prahou

Gernot Facius

Studijní text

Dny utíkají. Pokud máte, milý čtenáři, toto vydání v rukou, je jen několik týdnů do Silvestra. Už lze říci, že rok 2016 byl zajímavější, než jakýkoli jiný rok od založení sudetoněmecké etnické skupiny. Zapíše se do análů SL jako rok sporu o budoucí směřování. Spor není od počátku negativní, může být docela produktivní. Ale vnitřní konflikty vedly ke zraněním – jak u oponentů změny stanov, tak v případě jejich obránců. Kritici byli vyloučeni a umístěni do extremistického rohu "reformátory". Ti byli obviněni ze zrady. Takže je čas na verbální odzbrojení a odlišný přístup k disentu. Nenajdou-li k sobě protistrany cestu, hrozí, že se rok 2017 stane osudným pro SL. Zatím existuje jen málo důkazů, že mír je možný – navzdory šeptání o pokroku v "dialogu" s Prahou.

Jak je to mezi státy, formuloval jednou Charles de Gaulle – státy nemají žádné přátele, ale jen spojence. Příliš pesimistická úvaha? Možná. Každopádně přátelství je velké slovo, každý by s ním měl šetřit.

Bavorský premiér Horst Seehofer (CSU) patří k druhu politiků, kteří takovou opatrnost nedodržují. Naopak, rád přehání. Nová éra vztahů Bavorska k České republice již na obou stranách není zatížena dluhy a  nepřátelskými obrazy, napsal Seehofer dne 14. listopadu ve "Frankfurter Allgemeine Zeitung": "Společně jsme vybudovali důvěru ... Ze sousedů jsme se stali přáteli." Je pravda, že premiér  Bohuslav Sobotka v Praze, poněkud přemýšlející sociální demokrat, je dnes častým Seehoferovým mezinárodním partnerem. Před deseti lety by to někdo sotva považoval za možné. Seehoferův předchůdce Edmund Stoiber vždy odmítl navštívit Prahu, mimo jiné i proto, že Česká republika není připravena vyhodit rasistické Benešovy dekrety, které vedly k vyhnání sudetoněmeckého etnika, na toxické smetiště dějin. To je nyní loňským sněhem.

V roce 2010 byl Horst Seehofer prvním bavorským předsedou vlády na návštěvě v České republice, a tak se honosí, v uvedeném novinovém článku, prosazením "nové kapitoly dobrého sousedství - po intenzivních přípravných pracích, s nejbližším zapojením a souhlasem sudetských Němců".

Pak ale začne člověk přemítat: Se souhlasem sudetských Němců? Není to spíše aktuální vedení v Mnichově, které reprezentuje pouze menšinu vyhnanců z Čech, Moravy a Slezska, podřízené premiérovi a předsedovi CSU Bavorska? Podle postřehu pražského dopisovatele Hanse-Jorga Schmidta, v jeho novém místopisu "Česká republika" (Ch Links Verlag, Berlin) , sledoval Horst Seehofer "jedinečně pragmatický" postup. "Asi pro něj byla dlouhá jízda vlakem z Mnichova do Prahy mnohem důležitější, než staré politické hádky ... Pro řešení současných a budoucích problémů byly Seehoferovi staré nároky sudetských Němců prostě v cestě. Musely pryč. A Seehofer to úspěšně udělal s Berndem Posseltem ve vedení landsmanšaftu. A nebyli v téže době neobratní ve své diplomacii ani v Praze. Od té doby, pokud vůbec dojde na klíčové požadavky vyhnaných, pak jen jako na přívažek.

CSU je dále jen opitá "úspěchem bavorsko - českého usmíření" (Seehoferův termín).  "Usmíření s Českou republikou bylo přirozeným cílem vyhnanecké politiky", říkalo se v návrhu nového základního programu strany, který odhaluje, jak tiká časovaná bomba v bílo-modré vládnoucí straně. Slovo "usmíření" zůstalo trčet, nyní se ale na začátku programu nenalézá, díky zásahu pozorných krajanů.

Tento proces vyvolává otázky. Když se to v Mnichově ignoruje, jak daleko je to s českým právem? Musí být výslovně připomínáno usmíření v roce 2002, kdy Parlament v Praze prohlásil, že není pochyb o tom, že Benešovy dekrety jsou „nedotknutelné a nezměnitelné“, a to napříč všemi stranami od prava do leva?  Jeden rok po tomto rozhodnutí napsal český intelektuál Viktor Dobal ve "Frankfurter Allgemeine Zeitung" : "Co by znamenalo zrušení dekretů? Nic jiného než gesto slušnosti, Češi by mohli přispět ke zlepšení ovzduší v Evropě. "Takové gesto nepřišlo. Zdá se, že to politikům nevadí. Zacházení s ožehavými otázkami spíše bez povšimnutí veřejnosti, mezi čtyřma očima s českým vedením,  je standard bavorského premiéra a "patrona" sudetských Němců. "To, co on vlastně radí vždy zůstalo v tajnosti", diví se autor nové české knihy. To vyvolává podezření, že pojem usmíření, nebo usmiřování je využíván pro politické účely.

Vraťme se k poslednímu čtvrtému vydání knihy Hanse-Jörga Schmidta "Česká republika". Autor dochází k hořkému závěru pro vyhnance : „Angela Merkelová, navzdory sporu s bavorským premiérem v uprchlické otázce, poděkovala za to, že sudetoněmecko-české vztahy zmizely z novinových titulků. Ani v českých novinách se nenacházejí, ani v německých listech, v nichž je téma, podle mého názoru, cíleně ignorováno." Bylo by fatální pro sudetoněmecký landsmanšaft, podporovat "politiku porozumění" vedení spolkového svazu z Mnichova. Téma je také cíleně ignorováno německou politikou. Bohužel, existuje o tom mnoho náznaků a také jiné problémy. Takže znovu se dohadovat o tom, zda by vlastně osud Němců měl být středem plánované výstavy v berlínském centru proti vyhánění? Prozatím bývalý ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření, Prof. Manfred Kittel, neviděl nic špatného na tom, ohrozit vozidlo globalizační migrace její další relativizací.

Vídeň,  14. prosince 2016,Sudetendeutscher Pressedienst (SdP)