Schubert a Hitler – Churchillovo ujištění

Holandsko a Belgie obsazeny

15. května 1940

Včera jsem si pustil rádio: hráli krásně Schubertův d-moll kvartet. Variace na „Tod und das Mádchen“. Moc mne to povzbudilo, hlavně však viděl jsem jasně písmo osudu na stěně, řkoucí: Schubert a Hitler nemohou a nesmějí representovat tutéž kulturu. Schubert je věčný, Hitler je dosud zde - ale jeho konec je neodvratný a bezpodmínečný. Apage Satanas!

Ještě před začátkem války byl pořádán na oslavu dr. Beneše velký oběd, na němž předsedal Winston Churchill. Ten tehdy řekl: „Do války jsme pro vás nešli, ale mír bez vás dělat nebudeme.“ Jménem vás všech přeji Winstonu Churchillovi, aby vítězství pod jeho vedením bylo brzké a úplné.

Zase je nás o tři více a slavné země vstoupily do porotní síně, kde Hitler bude souzen. Holanďané dost naivně doufali, že se jim ta neutralita podaří, i Belgičané se tu a tam oddávali té ilusi. Já - snad skeptik, snad praktik - nejsem posledními událostmi ani trochu překvapen, ba ani pobouřen. Když totiž německý zahraniční ministr odevzdal v Bruselu notu, v níž se praví: „Vláda říše německé slavnostně slibuje, že bude naprosto respektovat nedotknutelnost a celistvost Belgie, a v případě, že by Belgie byla napadena, ihned jí přispěchá na pomoc“, tak jsem si řekl: belgičtí chlapci, bruste meče, Hitler vám cosi slavnostně slíbil, stane se pravý opak. A když dokonce tento slib opakoval Ribbentrop, věděl jsem, že už je belgické neutralitě konec. A Holandsku řekl führer všech lhářů toto: „Německá říše je ochotna kdykoli garantovat ve vší poctivosti nedotknutelnost holandských hranic v jakékoliv formě a jednou provždy učinit konec pověstem, jako by Německo mělo jiné plány.“ Už dávno jsem dal Holandsko i Belgii definitivně do skříně mezi ony země, které budou napadeny dřív nebo později. Zkrátka, dnes světová válka vzplála v plné síle a prudkosti - teď, kamarádi, všichni musíme ukázat, co umíme. Vítězství je naše, o tom ani vteřinu nepochybujte, ale bude to těžká, krvavá a hrozná válka. A kdo zvítězí nakonec? - My zvítězíme.

Dnes Holandsko přejde pod dočasnou nadvládu německé říše. Vzpomínajíce na své holandské přátele a spojence v neštěstí jsme přesvědčeni, že jejich vnitřní boj a odpor bude stejně nezlomný, jako je váš. V příštích dnech bude třeba veškeré energie, statečnosti a připravenosti spojenců — a oni jsou připraveni. Francouzi i Angličané 20 let studují právě tento německý nápor a brzká budoucnost vám ukáže, že Francie a Anglie nebyly překvapeny, opakuji, nebyly překvapeny ani v Holandsku ani v Belgii. Tedy hlavy vzhůru!

Dnes bych rád několika slovy osvětlil onu často opakovanou, ale podle mého mínění, bohužel, pravdivou thesi, že Němci jsou přístupni zlým vlivům více než jiní národové a že i ti nejliberálnější mezi nimi někdy podlehnou heslům, jako „sláva německé říše“, „ohromnost poslání národa nordických Teutonů“ a „nepřemožitelnost meče Siegfriedova“.

Dnes mi přišel na pomoc sám Richard Wagner - Richard Wagner, v němž Hitler hledá apotheosu sebe sama a jehož hudba naplňuje nevzdělané uši a lacinou duši německého diktátora předimensovaným sebevědomím a napíná jeho velikášství až k prasknutí. Za fakta, která vám sdělím, děkuji Ernestu Newmannovi, slavnému anglickému znalci hudby a filosofie Wagnerovy. Tedy Wagner, který nevynikal skromností, zabýval se hodně politikou. R. 1865 psal v Mnichově politický žurnál, v němž udílel rady mladému bavorskému králi Ludvíkovi II., pod jehož štědrou ochranou tenkrát žil. V tu dobu Wagner nenáviděl Bismarcka, opovrhoval jím a píše o něm jako o „ctižádostivém junkerovi, který hanebně podvádí svého slaboduchého krále“. Stejně nenáviděl Prusko. O Berlíně pravil v témž žurnále: „Město, obývané nenadanými, zaostalými, brutálními Braniborci, které i Bedřich Veliký nenáviděl.“ O Němcích jako celém národu prozrazuje Wagner toto: „Kdykoliv Němci ovládli některou zemi, byli brzy nenáviděni jako utlačovatelé. Německo vždy potřebovalo velkého vojska, aby mohlo udržeti pod jhem lid v dobytých zemích.“  „Němci“, pokračuje Wagner, „měli by zůstat doma a pěstovat ony dary, které jim prozřetelnost dala, a ne, jako ve středověku, oddávat se snům o evropském císařství. Je to hlavně Prusko, které chce podmaňovat, a přijde den, kdy udržování velkých armád přinese nám zkázu. A ovládne-li pruský duch Německo zcela“, praví Wagner smutně, „pak moje Německo bude navždy zničeno“. A Wagner je pesimista. Přiznává, že v každém Němci je kapka touhy „po německé slávě“ a že i ti nejlaskavější mají chuť ovládat a potlačit jiné národy. Tak mluví Richard Wagner r. 1865. A teď dejte pozor! Ve vydání z r. 1878 vše to, co jsem vám citoval, vynechal. Proč? Poněvadž úspěch války r. 1870 ho nejen udobřil, nýbrž i nadchl; Bismarck a pruský duch přestali být Wagnerovi odporní. A Wagner se styděl za svou dřívější tak správnou kritiku, zamlčel ji a přizvukoval právě tomu hroznému prušáctví, kterému dříve nemohl přijít na jméno. Doufám, že vás nenudím, ale je to důležitý příklad, neboť stejně jako,,největší německý genius“, jak o něm řekl Hitler - Richard Wagner spolkl nakonec Bismarcka a Prusko, tak dnes polykají Hitlera mnohé miliony těch, kteří před deseti lety byli jeho nepřáteli. A to, myslím, stojí za připomenutí.

Ponaučení pro mne je toto: musí nastat jednou provždy konec triumfů prušácké dobyvačnosti. To je skutečná příčina, proč dnes válčíme a proč musíme zvítězit. A zachovávám si jiskru naděje, že Německo, až nebude mít ani Bedřicha Velikého, ani Bismarcka, ani Viléma II., ani Hitlera, probere se z amoku a vzpomene si, že Mozart, Heine, Beethoven, Kant, Einstein a Thomas Mann byli a jsou také Němci. Nastane-li tato změna trvale, bude mír Evropy navždy zajištěn.

Začal jsem Schubertem a přešel na Wagnera. Přiznám se rád, že je mi Schubert stokrát milejší, nemá v sobě nic německy prepotentního a jeho mistrná jednoduchost je úžasná. Dejte si ho hrát. S Wagnerem počkejte, mohl by vám na představení přijít Frank.

Slyším, že jsou mezi vámi někteří, zajisté inteligenti, kterým se můj způsob vyjadřování zdá příliš ostrý, ti mi snad za dnešek dají jedničku. Já ovšem zůstanu ostrým, ba ještě ostřejším, když vám budu mluvit o nacismu a jeho vůdcích, o vlajkařích a českých quislincích, ale budu měkký a citlivý, když vám budu povídat o kráse a půvabu naší zrazené milované vlasti, jejíž příští svoboda bude zárukou svobody celé Evropy. Tož se na mne nehoršete - bude to někdy podle Trávnička i Gebauera, ale často podle Švejka.

Dobrou noc!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 49-52

reprint vydání z roku 1948