Alexandr Solženicyn

Rusko v troskách

(Výňatky z knihy, Praha,1999)

„Sloužit ne nynějšímu státu, ale vlasti. Vlast je to, co vytvořilo nás všechny. Stojí výš, výš než všechny pomíjivé ústavy. Ať nyní mnohotvárný život Ruska přebývá v jakémkoli nalomení, máme ještě čas uhájit se a být hodni své nesmazatelné jedenáctisetleté minulosti. Ta je majetkem desítek generací před námi i po nás. Přece se nestaneme tou, která by je všechny zradila.“

Alexandr Solženicyn – ruský vlastenec

Jistě si asi, byť ne mnozí, vzpomínáte, jak před nedlouhou dobou někteří naši politici četli v kostele na pokračování z díla A. Solženicyna, světoznámého odpůrce sovětského režimu. Mým oblíbeným spisovatelem se stal již v r. 1963, kdy jsem měl možnost si přečíst jeho nevšední knihu „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Vyvolala ve mně též vzpomínky na těžkou dobu prožitou v jáchymovských uranových dolech a táborech, jimž se tehdy eufemisticky říkalo ústavy nápravného zařízení. Také jsem srovnával. Prožitky A. Solženicyna byly bezesporu nesrovnatelně mnohem horší. Přesto mu však v srdci zůstala vřelá a silná láska k Rusku, která jej přivedla z pohodlného amerického exilu zpět do  znovutrpící a krvácející vlasti.

Od té doby jezdil po Rusku, mluvil s lidmi, žil jeho bolestmi, kritizoval tehdejší ruský režim a jeho přední činitele. Psal a mluvil pravdu dříve a činil tak až do nedávné smrti. Rozdíl je však viditelný. Do pádu sovětského režimu, a snad i nějaký rok poté, byl často citován v západních médiích. Poté jeho kritika již nevyvolávala zdaleka tak velkou publicitu. Spíše naopak. Byl peskován a různé nelichotivé přívlastky se na něj jen hrnuly.

Srovnáme-li osudy A. Solženicyna s našimi disidenty, zvláště s jejich dřívější prohradní skupinou, můžeme zjistit, že byly zcela rozdílné. Málokdo z nich má za sebou život mukla z padesátých let. Spíše můžeme konstatovat, že do konce 60. let byli často členy, či dokonce funkcionáři vládnoucí strany. V 70. letech již sice jako příslušníci protirežimní opozice mluvili o českých zájmech, o rovnosti všech a zvláště pak naléhali na zahájení diskuse se státními a stranickými orgány.  Když přišli k moci, změnili se. Sami se stali základem nových vládnoucích struktur. Zapomněli na to, co hlásali. Shlíželi a dosud shlíží s hradních a sněmovních výšin na lid v podhradí. Diskusi na řadu zvlášť politicky významných témat s většinou občanů zásadně odmítají, včetně té o americké radarové základně v ČR. Někteří z nás si dokonce kladou otázku, zda nesplácejí dluhy svým dřívějším mecenášům i obětováním části českých státních a národních zájmů.  

Ano, naši bývalí disidenti by se mohli u A. Solženicyna, který  jako důstojník sovětské armády  bojoval proti nacismu, přežil gulag i vyhnanství, nucený exil, učit především lásce k vlasti, morálním a duchovním hodnotám. Své učitele čeští disidenti, ke škodě nás všech, však vidí jinde a také jinam se nás snaží vést. Proto další díla A. Solženicyna se  již zřejmě nebudou u nás  číst v ani v kostelech. Širší veřejnosti mají zůstat spíše neznámá. Proto jsme se rozhodli, že z knihy A. Solženicyna „Rusko v troskách“, která vyšla v Ruské federaci  r. 1998 a u nás na podzim 1999, vám, vážení čtenáři, přineseme některé ukázky. Jistě vám pomohou udělat si obrázek o  jelcinovském Rusku, zachvacovaném již tehdy nejen globalizačními procesy.

Před svou smrtí měl A. Solženicyn štěstí vidět, jak jeho milované Rusko vstává z trosek  a jak hledá a nachází samo sebe, jak se opět postupně stává svrchovaným státem. Do tohoto procesu vložil Solženicyn i svůj nezanedbatelný příspěvek.

Dr. O. Tuleškov

Rusko v troskách

„… Právě nové Rusko napomohlo uskutečnění onoho historického přelomu ve vědomí světa, kdy se vojenskému zásahu mocností do záležitosti vzdálené země začalo říkat ne „agrese“, ale „nastolení míru“. Taková terminologie se zřejmě přenese i do 21. století a je docela dobře možné, že si ji Rusko brzy vyzkouší samo na sobě, například ve formě mezinárodní „mírové záchrany“ nás samotných i celé planety před našimi jadernými zbraněmi; americká varování v tomto směru už zazněla (a stane se to za „celosvětového souhlasu“ stejně jako Pouštní bouře a pokračovat to třeba bude i dělením samotného Ruska, vždyť Dohoda si ho za naší občanské války už bezostyšně dělila).

Podle toho, jak Rusko slábne a upadá do chaotického stavu, jsou úmysly civilizovaného Západu s námi stále méně ukrývány a zběsilí nepřátelé Ruska jako Kissinger nebo Brzezinski je už nejednou vyslovili zcela otevřeně („přebytečná země“ na mapě světa).

Už před osmdesáti lety, kdy řádil ruský „únorismus“, si Alexandr Blok s obavami zapsal do deníku: „Bude snad Rusko rozřezáno… nebo se stane ´služkou´ silnějších státních organizmů?“ Za dnešního stavu se tím spíše už nic nezdá nemožné.

Že vláda Spojených států celé desítky let prahla po porážce a rozpadu Sovětského svazu, to je přirozené. Ale v naší zemi málokdo zná zákon P.L. 8690 amerického Kongresu z roku 1959. K našim uším zazníval přes rádiové rušičky jako každoroční příslibový „Týden porobených národů“. Dostávali jsme všichni příslib osvobození zpod komunistického útlaku? Všichni a ne všichni. Rusové tam mezi utiskovanými národy uvedeni nejsou.  Naopak, zákon výslovně uvádí jako porobitele (i Číny a Tibetu) ne světový komunismus, nýbrž Rusko a Rusy. A v řečišti protiruských prohlášení právě třeba Brzezinského, Kissingera a dalších jim podobných, zaměřuje tento zákon Ameriku otevřeně nikoli proti komunismu, nýbrž proti Rusku. (A je dodnes v platnosti, Kongres jej nezrušil. Nedorozumění? Nevypadá to. I v roce 1997 Spojené státy stejně konaly Týden národů porobených Rusi. Tomu se dá těžko říkat zapomnětlivost. Spíše je to úkol pro zítřek.)

V tomto protiruském směru po celé roky působila i rozhlasová stanice Svoboda. Velmi umírněně proti komunismu, ale plným ostřím proti ruským tradicím a dokonce proti ruskému náboženství a kultuře.  (O tom jsme již nejednou mluvil i psal, i americkým prezidentům Reaganovi a Bushovi.) Americká administrativa se této stanice, vytvořené udánlivě jenom pro studenou válku v nejmenším nezřekla ani v nastalých letech americko-ruských objetí. Nadále na ni nelitovala milionů; je vidět, že ji potřebuje. A stanice vysílá 24 hodin denně, jako žádná ruská, podle zahraničních pokynů „na všech vlnách a ve všech pásmech“. Svoboda v posledních letech hlásí nejenom zprávy, nýbrž tendenčně je interpretuje a zabarvuje svým ideologickým a politickým postojem – totiž ne svým, nýbrž nadiktovaným Radou pro rozhlasové vysílání při Kongresu Spojených států. Po rozpadu SSSR zasahovala Svoboda do našich volebních kampaní, přímo nabádala, pro kterého kandidáta mají lidé hlasovat, pronášela rady na adresu  některých poslaneckých frakcí ještě v Nejvyšším sovětu, jak by měly co nejlépe uskutečňovat svou taktiku, kdy hlasovat a kdy překazit usnášeníschopnost. V určitém období dostala Svoboda pokyn působit proti Jelcinovi, takže se mu vysmívala a utahovala si z něho; potom si od ní objednali podporu Jelcina a ona začala horlivě táhnout i v tomto zápřahu. V análech její činnosti je podobných příkladů nepřeberně. Po léta čečenské války se Svoboda vůbec změnila v jakousi čečenskou rozhlasovou stanici, otevřeně nepřátelskou ruské straně: polovina zpravodajské hodiny se skládala téměř úplně z čečenských argumentů a propagandy ( a to se opakovalo několikrát během 24 hodin).

A kdopak za poslední roky neviděl a neslyšel to nejotevřenější vměšování Spojených států? Jak by se dalo zapomenout na prohlášení prezidenta Bushe ještě před ukrajinským referendem v roce 1991 povzbuzující Ukrajinu k odtržení? Jak si nevšimnout, že první z vášnivých hlasů „Sevastopol patří Ukrajině“ byl hlas amerického velvyslance v Kyjevě a potom, a nejednou, až nestydatě netaktní hlas státního departementu? Amerika všemožně podporuje každou protiruskou iniciativu Ukrajiny, a pak neporovnat, co Amerika v obrovském rozsahu promíjí Ukrajině (a ještě ve větší míře asijským republikám: jakékoli potlačování odlišných názorů i jakékoli zfalšování hlasování), s nekompromisní kritikou vůči Bělorusku a zejména drtivým odporem proti jeho sebenesmělejšímu pokusu o spojení s Ruskem? Je to tím, že Bělorusko porušuje všeobecný plán a boří myšlenku „černomořsko-baltického svazu“ od Estonska po Krym, tvořícího kordon sanitaire´ proti Rusku. Vždyť Spojené státy daly své „obkličovací úmysly“ proti Rusku jasně najevo: na vrcholu jednání o NATO vřelé vojenské sblížení s Ukrajinou, v srpnu 1997 manévry amerického námořnictva v Černém moři u krymského pobřeží (za účasti tureckých námořníků; ani ne tak praktický krok jako symbolická historická ukázka vrcholného ponížení Ruska. A proč už rovnou ne v Azovském, však tam jsou „ukrajinské“ břehy), cesta generálního tajemníka NATO hned do Zakavkazska, hned do Střední Asie, opět za účelem navazování vojenské spolupráce Severoatlantické aliance se středoasijskými státy. Není to snad dost výrazné a dost varovné? A nejvíce z nové situace vytěžilo Turecko.

Rozšíření NATO na východ (a podstata není v Česku, Maďarsku, Polsku, ale v expanzi do Pobaltí, Ukrajiny nebo Běloruska, k Černému a Baltskému moři) by bylo možné, i když obtížné, vysvětlit pouze setrvačností západního vojenského myšlení po tolika letech vedené jakoby „nedovedené“ studené války. Těžko se připouští takový stupeň podcenění nyní chronické slabosti Ruska pro celou dohlednou budoucnost. Pak se ovšem nedá najít jiné reálné vysvětlení než záměr nátlaku na Rusko. Když NATO za své rozšíření o první tři země zaplatí 30 až 35 miliard dolarů, nemůže přece tyto východoevropské spojence získávat pro budoucí těžké konfrontace „severu“ a „jihu“. Do takového konfliktu budou tihle noví spojenci nejméně ochotni se vložit a budou v něm nejméně užiteční! Možná ale budou Spojené státy ještě hořce litovat, že v Evropě tak usilovně vytvářely muslimské bosenské předmostí.

V současné době hýbe veškerou politikou hospodářství, pokud vůbec není jejím jediným obsahem. Hospodářství předmětem této spolupráce není, ale i člověk prostý, vůbec žádný odborník, nemůže pozorovat situaci bez ohromení. Je přece jasné, že Západ potřebuje Rusko technologicky zaostalé. To se programu Mezinárodního měnového fondu tak otrocky podřizujeme z nechápavosti? Nebo se vědomě poddáváme cizím úmyslům? Jak se dá například zdůvodnit, že jsme na tvrdý požadavek MMF zrušili celní tarify na vývoz své nafty a plynu (dodáváme a dodáváme své neobnovitelné nerostné bohatství a připravujeme o budoucnost  sebe i své potomky)? A v náhradu za ty obrovské rozpočtové ztráty očekáváme od fondu další droboulinkou almužnu, vlastně ani ne almužnu, nýbrž půjčku na úrok. Která jiná vláda na světě tak hospodaří? Kruté škody pro naše hospodářství, vláda, která se podřizuje omezujícímu, a dokonce ničivému diktátu, a z našich nejvyšších míst slyšíme vděk, že MMF údajně „pomohl Rusku vyhnout se obtížím“. Je to až neuvěřitelné – ten bezmyšlenkový rozprodej národního hospodářství je v Rusku doprovázen ne růstem příjmů, nýbrž růstem zahraničního zadlužení, Rusko je v dluhové jámě.

A celkový efekt globalizace světového hospodářství je takový, že zaostávající jsou odsouzeni k dalšímu zaostávání a postavit se na nohy už nedokážou. Za nějakou desítku let klesneme na úroveň afrických zemí. Však se s námi už i tak jedná. Kontroly nad našimi klíčovými podniky se hned tady, hned tam chápou zahraniční firmy, někdy pod pseudonymem. A přitom je  Rusko i v nynějších ořezaných hranicích hospodářsky soběstačné, naše úpěnlivé shánění zahraničních investorů vyplývá z našeho bezbřehého duševního úpadku a zoufalství. (Zahraniční investice jsou přípustné a mohou být užitečné, když je spolehlivě ochráněna domácí výroba a platí přísný zákon o vývozu kapitálu nebo polotovarů.) A naše zapojování do mezinárodního finančního světa nás dosud neotužilé napojuje na cizí finanční krize, kterým bychom se jinak vyhnuli. V hospodářské sféře jsme se bezmyšlenkovitě a s nebezpečnou uspěchaností vrhli do přijímání západních forem života. To je ale nedosažitelné. Cizí styl života se bez bolestného přechodu nedá okopírovat, musí organicky vyplývat z tradic země, Jak říká přísloví, vlastní bolest se cizím zdravím neléčí. Na cestu, která by byla od západní k nerozeznání, se Rusko stejně nevydá, ať se budeme snažit jakkoli.

V Čečensku

Nemnozí v naší zemi si pamatují, a většina to ani nikdy nevěděla, že Čečeni za občanské války podpořili bolševiky při masakrování kozáků. Jim za odměnu a kozákům za trest prováděl Dzeržinskij už počátkem dvacátých let násilné deportace kozáků se Sunžského okruhu a ze středního toku Těreku (pravý břeh) a tyto vesnice se stávaly čečenskými. (Je ovšem pravda, že brzy jakmile se upevnily sovětské pořádky, začala čečenská povstání). V roce 1929 byl Čečensku předán Groznyj, který byl téměř zcela obydlen Rusy a do onoho roku patřil do Severokavkazského kraje. A v roce 1942, když se blížila německá vojska, povstali Čečeni a Ingušové na jejich podporu. To rozhodlo o pozdější stalinské deportaci. V roce 1957 přidělil Chruščov obnovenému Čečensku kozácký levý břeh Těreku. Mnoho Rusů žilo nadále i v pravobřežní stepní části. (Podle sčítání z roku 1989 žilo v Čečensku 0,7 milionu Čečenu a 0,5 milionu příslušníků jiných národů.)

Rozsáhlé olupování a zabíjení nečečenského obyvatelstva začalo v Čečensku už na jaře roku 1991 (a nenarazilo na protiakci Moskvy). Tím spíše se pak čečenští vůdcové a aktivní ozbrojenci chopili šance státního rozpadu na podzim jedenadevadesátého. K moci se dostal Dudajev a vyhlásil nezávislost Čečenska, po níž Čečeni vždy dychtivě toužili. K ničemu nepřipravené a historické myšlení postrádající  ruské vedení v Čečensku zbrkle zavedlo válečný stav, vzhledem ke své bezmoci ho však  po dvou či třech dnech odvolalo a jen se zesměšnilo. A už tady se vynořuje první hádanka následné tříleté nečinnosti – ruské vojenské velení přenechalo jednostranně vyhlášenému Čečensku hojnou výzbroj všech druhů včetně letectva.

Rozumné východisko jsem viděl v tom, abychom bez meškání uznali nezávislost Čečenska, odřízli ho od ruského těla, poskytli mu možnost vyzkoušet si existenci nezávislé země, ale abychom ho stejně bez meškání oddělili pevným vojenským pohraničním pásmem, přičemž by ovšem levobřežní Potěrečí muselo zůstat Rusku. (Už v 19. století to tak bylo a ještě výrazněji se to projevilo teď: pro Čečeny jsou loupeživé nájezdy s odváděním rukojmích, otroků a stád dobytka něco jako forma výroby, přičemž vlastní hospodaření je na nízké úrovni.) Měli jsme se plně věnovat tomu, abychom z Čečenska přijímali tamní Rusy. …

V samotném Čečensku se mezitím rozpoutal nezměrný teror proti nečečenskému obyvatelstvu a hlavně proti Rusům. Čečeni podle své libovůle Rusy uráželi a ponižovali, olupovali je, zabavovali jim majetek, byty, pozemky, vraždili je, vyhazovali z oken, znásilňovali, unášeli ženy, muže i děti ze školek, mnozí z těch lidí se ztratili beze stopy. „Rusové ven z Čečenska!“ Z Čečenska zazněl nářek, Rusové přijížděli se stížnostmi a klepali na dveře ruských úřadů, ty se ale celé tři roky chovaly neúčastně. Ani administrativní, ani soudní ochrana nebyla nikomu poskytnuta. A  o osudu toho půl milionu Nečečenů mlčel celý ruský tisk, nyní tak svobodný, mlčel celé tři roky. Ani ruská televize nám neukazovala žádné srdceryvné scény a mrtvoly. Tři roky! A tři roky tomu shovívavě přihlíželi nejvýznamnější ruští „obránci lidských práv“, kteří tak projevovali chladnokrevnost naší vzdělané vrstvy. (Za celé tři roky vím o jediné zprávě z Čečenska v moskevských novinách: že za prvního půl roku Dudajevova režimu byl každý třetí obyvatel Čečenska vystaven násilí – Expres Chronika, 28. července 1992, samozřejmě nečečenský obyvatel.) Byla to etnická čistka, jak se teď říká. … A jak nevysvětlitelná byla do prosince 1994 nezúčastněnost nejvyšších mocenských orgánů ruského státu! Stejně tak nebyl ničím vysvětlen a zdůvodněn nenadálý obrat a zahájení války proti Čečensku.

Teď chvátáme s úctou tisknout ruku těm, kdo nedávno hrozili Moskvě jaderným masakrem („změníme Moskvu v popel pohrom“) a terorem po všech železnicích Ruska, které by nemělo existovat, protože všichni lidé v Rusku jsou jen jako zvířata. A jak přežili tuto válku ruští přesídlenci z Čečenska? Z největší části byli soustředěni v Grozném a na rozdíl od mnoha Čečenu neměli ani dopravní prostředky, ani peníze, aby odtamtud včas utekli. Z výzvy ruské komunity v Grozném z jara 1995: „Z jedné strany do Rusů stříleli a zabíjeli je Dudajevovi ozbrojenci, z druhé střílela a bombardovala ruská armáda. V Grozném není ani jedna ulice, ulička, park nebo domovní blok, kde by nebyly ruské hroby.“ Ruské noviny však popisovaly a televize ukazovala pouze ztráty Čečenů.

A po kapitulaci na místní Rusy zapomněla úplně i ruská vláda i naše veřejnost, A těch zhruba 40 tisíc Rusů, kteří v Čečensku zůstali, je odsouzeno k vymírání a genocidě. V zoufalství píší: „Rusko na nás zapomnělo. Pomozte nám odstěhovat se.“  Ti, kteří nebyli zlikvidováni za války, teď vraždí po celých rodinách a zabité odvážejí neznámo kam. Důchody se nevyplácejí, ty jdou na „obnovu města“. A my se snažíme zacpat si uši, abychom neslyšeli, že v Čečensku, se kterým podepisujeme dobromyslný mír, jsou dodnes drženi, prodáváni a kupováni ruští otroci, a čečenská vládní moc proti tomu ovšem nezasáhne.

A to ještě není všechno. Vždyť nějakých 200 nebo 300 tisíc Rusů, oloupených žebráků, kterým se podařilo z Čečenska uprchnout a nějak se protloukali za ubohé pomoci ruské imigrační služby, připadlo teď, po ukončení války, ruským úřadům jako nadbytečné a obtížné břímě.

Od začátku roku 1997 přestali dostávat podporu, ztratili nárok na pobyt ve „střediscích dočasného ubytování“ pro uprchlíky a byli vyzváni, aby se vrátili zpět do svého Čečenska. A co Čečensko? To nepokrytě usiluje o spojení s Tureckem, s muslimským světem, vůbec s kýmkoli, jen ne s Ruskem. A trochu to protahuje jenom proto, že od nás očekává miliardové dolarové injekce. … Čečensko se zcela otevřeně, zásadově a důsledně odtrhuje od Ruska, nyní s přívažkem darovaných kozáckých těreckých území, a my teď nemůžeme budovat hranici na Těreku, nýbrž zakopávat se v ploché stavropolské stepi.

Naše vláda obětovala i celistvost i klid Stavropolského kraje a čečenští lupiči bez obtíží každou noc překračují  onu pomyslnou, nehlídanou hranici, olupují obyvatele pohraničí a odhánějí dobytek, takže kozáci úpěnlivě volají po zbraních. Chtějí se bránit sami, už bez úřadů, stejně jako s nimi sousedící Dagestánci, před svými kavkazskými čečenskými bratry, kteří jim přinášejí oheň a výbuchy.

Slovanská tragédie

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly.. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska).

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehce přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko vyhlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina ihned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)  A za celé období let 1992-98  nebylo ani jediné kolo rusko-ukrajinských jednání, na kterém by neměla navrch ukrajinská strana, která se hodně vzdálila od Kravčukových „průzračných hranic“ a nerozborností „rusko-ukrajinského spojenectví“ až ke stálé úporné ukrajinské opozici vůči Rusku jak na kolbišti SNS, tak na kolbišti světovém. Ruská strana vždy znovu, krok za krokem, dál a dál ustupovala, jenom ustupovala. S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl  jsem byl v 50. letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. (Slovo „Moskali“ jsem od nich tehdy neslyšeli.) V 70. letech v Kanadě a ve Spojených státech, kde je početná ukrajinská emigrace, jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají, a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dověděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „o porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman Dobryanski).

Podle toho, jak ukrajinští nacionalisté rozvíjeli svou teorii, začínaly v ní převažovat nejdivočejší krajnosti výkladů a výzev. Dozvěděli jsme se, že ukrajinský národ je „nadnárod“. Je tak zakořeněn v hlubinách staletí, že Ukrajinec byl nejen Vladimír Svatý, ale zřejmě dokonce Homér, a v podobném duchu jsou na Ukrajině komicky předělávány školní učebnice, neboť ukrajinský nacionalismus, ačkoli nacionalisté tvoří tak zjevnou menšinu, je usilovně povyšován na ideologii celé Ukrajiny. „Ukrajina Ukrajincům“ to už je zcela nepochybné (i když na Ukrajině žijí desítky národů), ale také „Kyjevská Rus až Po Ural Ukrajincům“. Rusové jsou dokonce vylučovány ze Slovanstva jakožto mongolsko-finský hybrid. Ústav národní geopolitiky, vytvořený nyní v Oděse, je nazván jménem Jurije Lipy, autora knihy Dělení Ruska, který už v roce 1941 navrhl program, podle něhož lze Rusko zlomit jen ve spojenectví Ukrajiny s Kavkazem a Zakavkazskem. V tomto duchu slavili ukrajinští nacionalisté ve Lvově v r. 1992 otevřeně výročí hitlerovské divize SS Galicia (a ve Spojených státech to nevyvolalo výtky ani rozhořčení). Na jejich konferenci v roce 1990: „Vyznáváme kult síly. Síla to je všechno.“ Kvůli tomu má Ukrajinské národní shromáždění (UNA) vlastní přepadové oddíly (UNSO) a heslo „UNA do vlády (k moci), UNSO do šturmu (do útoku).“ Na kongresu v roce 1994: „Podporovat regionální separatismus v Rusku, aby se rozpadlo.“ A tohle je z novin Argumenty i fakta z 26. června 1994.

A takovéto protiruské stanovisko Ukrajiny je právě to, co potřebují Spojené státy. Ukrajinské vládnoucí kruhy jak za Kravčuka, tak za Kučmy úslužně hrají do ruky americkému cíly oslabit Rusko. Takže rychle došlo i na „ zvláštní vztahy Ukrajiny s NATO i na manévry amerického válečného loďstva v Černém moři v roce 1997. Mimoděk to připomíná Parvusův plán z roku 1915 využít ukrajinský nacionalismus k úspěšnému vyvrácení Ruska.

Naše rozdrobení, které tak těší nynější politický svět, se na všech třech slovanských národech bolestně a dlouhodobě projeví a dnešní taktická vstřícnost vůči Ukrajině ze strany vzdáleného Západu nebude trvat věčně, nýbrž jen do té doby, kdy přestane být nutná.

Ukrajinci ze západní Ukrajiny, po celá staletí odtržení od zbytku země, bohužel využili zmatku jednadevadesátého roku a nejistoty ukrajinských vůdců, stydlivě spěchajících umýt se od komunismu přistoupením k vypjatému „protimoskalství“, k tomu, aby vykreslili a celé Ukrajině vštípili falešnou historickou cestu – ne prostě nezávislost, ne přirozené rozvíjení státu a kultury ve vlastním přirozeném etnickém objemu, nýbrž udržet si co nejvíce, co nejvíce území a obyvatelstva a vypadat jako „mocnost“, málem největší v Evropě.  A nová Ukrajina zrušila veškeré sovětské zákonodárné dědictví, jenom ten jeden dárek, falešné a vymyšlené hranice, přijala. (Když Chmelnickij připojoval Ukrajinu k  Rusku, činilo její území jen pětinu dnešního.)

V samostatném rozvoji dej Bůh Ukrajině veškeré úspěchy. Chybou, která ji zatěžuje, je právě to neúměrné rozšíření o území, která před Leninem nikdy nebyla ukrajinská – dvě doněcké oblasti, celý jižní pruh Novoruska (Melitopol, Cherson, Oděsa) a Krym.

Právě proto, že mám pocit toho nejbližšího příbuzenství s Ukrajinou a mám ji rád, nepřeji jí „velmocenský vývoj“, stejně jako ho nepřeji Rusku. (Na stejnou nesplnitelnost kulturních úkolů narazí i „mocenský“ Kazachstán. Už nyní si ukrajinské vládnoucí kruhy zvolily cestu zesíleného útlaku ruského jazyka. Nejen že mu upřely pozici druhého státního jazyka, nýbrž energicky ho vytlačují z rozhlasového vysílání, televize i tisku. Desetinásobně zvyšují ceny subskripce na ruské publikace. Jeden za druhým jsou lidé propouštěni z funkcí za to, že neovládají ukrajinštinu. Na vysokých školách všechno od přijímací zkoušky až po diplomní projekt probíhá jen ukrajinsky. A když člověku chybí terminologie, musí si nějak poradit. Z osnov základní školy je ruština někde vyloučena úplně, jinde je omezena na nepovinný „cizí jazyk“. Zcela byly vyškrtnuty dějiny ruského státu a z literárních osnov téměř celá ruská klasika. Zaznívají obvinění jako „ruské lingvistické agrese“ a „rusofikovaní Ukrajinci – pátá kolona“.

Takhle to začíná, ne metodickým povznášením ukrajinské kultury, nýbrž potlačováním ruské. Došlo až k pokusům o jazykový útěk před sebou samými – přejít v ukrajinštině na latinku by byl výsměch celým ukrajinským dějinám. A vytrvale je utiskována ukrajinská pravoslavná církev, která zůstala věrná moskevské patriarchii a k níž patří 70% ukrajinských pravoslavných.

Na dnešní Ukrajině nelze pozvednout ani hlas za její federální uspořádání, které bylo s tak nerozvážnou štědrostí přijato v Rusku: hned se vynoří strašidlo autonomního Krymu a autonomního Donbasu. (Na Rusíny v Zakarpatsku s jejich pevnými ruskými kořeny jsme už zapomněli i myslet.) Nebýt krvavého nápadu s čečenskou válkou, měla by Moskva v letech akutních krymských krizí možná (možná) dost odvahy a váhy, aby podpořila zákonné požadavky Krymanů (81% jich hlasovalo pro nezávislost poloostrova), jenže kvůli Čečensku oněměla a naděje Krymu zradila. (UNSO Krymanům odpovědělo: „Krym bude ukrajinský nebo liduprázdný.“ Nacionalističtí aktivisté mezitím s nadšením jeli bojovat na čečenské straně, teď se chystají postavit pomník Dudajevovi, a dokonce i žijícímu Basajevovi).

Kolik Rusů s hrůzou a rozhořčením prožilo to bezmocné, nijak nezpochybněné, k vzhledem k chabosti naší tehdejší diplomacie ani sebemenším protestem nedoprovázené odevzdání Krymu během 24 hodin a jeho pozdější zradu při každém krymském konfliktu, stejně jako jsme bez slůvka námitek, bez nejmenších politických kroků odevzdali Sevastopol, démant ruské vojenské odvahy a slávy. Tento zločin spáchala naše vlastní zvolená moc, ale my občané jsme se tomu včas nepostavili a teď se s tím nejbližší generace na dlouhou dobu budou muset smířit.

Ne, nenapodobujeme ukrajinské nacionalisty ani v hysterických hrozbách, ani v nenávisti. Neodpovídejme nijak na jejich vybičovanou „protimoskalskou“ propagandu. Tu musíme přečkat jako nějakou duševní chorobu. Nečiňme ze své strany hrozivá prohlášení, na to jen čekají. Vystřízlivět je donutí sám čas, sám mnohoobsažný a nepoddajný historický proces.

A žádné jejich proklínání neodvrátí naše srdce od svatého Kyjeva, pramene i samotných Velkorusů, Kyjeva, kde i dnes nezahladitelně zní ruská řeč a kde neumlkne, nýbrž bude uchovávat vřelé city jednoho trojslovanského lidu. „A vy Ukrajinci, jste stejně jako Bělorusové přese všechno naši bratři.“ Je třeba velkodušně nabídnout Ukrajině širokou kulturní výměnu. Nacionalisté se od ní odvrátí, ale tím jen ukážou, že ruský jazyk a ruská kultura jsou pro jejich „mocnost“ nebezpečnější než jakékoli rakety. Raději po nějakou dobu trpělivě soutěžme, která z roztržených slovanských zemí poskytne svému lidu prosperitu. Každá z nich má před sebou dlouhou a obtížnou cestu, zatím bez světélka na konci tunelu.

Mezitím roky plynou. Pro mladé lidi je každý rok epocha. Co mají dělat mladí Rusové na Ukrajině? Z Ruska žádná podpora, a ani nebude. Mají se tedy podvolit a změnit jazyk, změnit národnost? Za ty člověka bolí srdce. (A prosté ruské rodiny na Ukrajině jsou oprávněně rády: aspoň nemusejí naše děti bojovat v Čečensku.)

Přízrak SNS

Neřízený rozkol proběhl podle nepřirozených, etnicky nezdůvodněných administrativních hranic (leninsko-stalinsko-chruščovské dědictví), hranic, na něž Západ, který to vše sledoval s ještě méně zdůvodněnou důsledností, ihned uplatnil záruky helsinských dohod. A ruské vedení v srpnu a potom v prosinci 1991 spěšně a poslušně kapitulovalo … a nechalo za hranicemi nového Ruska s lhostejnou lehkomyslností téměř stejný počet ruského obyvatelstva, jaký ztratil celý Sovětský svaz za druhé světové války.

V jednadevadesátém byla promarněna, pokud ještě existovala, jediná zdravá perspektiva – reálné a vzájemně pevné propojení  tří slovanských republik s Kazachstánem do jednoho federativního státu („konfederace“, to je dým), kterýžto čtverný svazek  by už nikoho dalšího nepřijal. Za takového spojenectví by ruský lid, stejně jako ukrajinský, nebyl rozdělen (ty, kteří zůstali v dalších republikách, by bylo fyzicky možné přijmout jako přesídlence). A teď v sobě na amorfních zasedáních SNS vedení Ruska nenachází odvahu mluvit jednoznačně alespoň o zárukách pobytu ruského obyvatelstva v těch novostátech, kde se jako sousedé v jednom okamžiku změnilo v „cizince“. Vedení většiny odštěpeneckých republik si zatím naráz osvojilo ostře nacionalistickou ideologii (čímž jsou Rusové sraženi na úroveň občanů druhé kategorie a někde jako v Uzbekistánu, jsou i hrubě ponižováni). Vedení Ruska naproti tomu ze všech sil pečuje  o to, aby neuvízlo  v jakékoli odchylce směrem k zájmům Rusů, dokonce se snaživě vyhýbá samotnému slovu „Rusové“ – vždycky „Rossijané“. Ruskému etniku se žádná podpora ze strany Ruska okázale neposkytuje.

Ve dvaadevadesátém nebo třiadevadesátém roce se snad mohly ještě živé vazby mezi republikami rozvinout v nějaké sjednocení. Ve všech jižních republikách vládl například silný pocit, že struktura soudobé civilizace k nim přišla právě z Ruska (všechny byly krmeny z rozpočtu RSFSR a do jejich zprůmyslnění bylo vloženo mnoho kvalifikovaných ruských sil). Tenhle pocit byl však potlačen zjevně slabomyslným zničením Ruska, od něhož se pak všechny ty republiky odvracely buď směrem k Západu, nebo směrem k bohatému islámskému Východu. Už ve čtyřiadevadesátém SNS očividně nevzbuzovalo žádné naděje na dlouhověkost, na reálný život.  Rusko tam soustavně ztrácelo své výchozí pozice, zatímco jeho prezident dál monotónně činil prohlášení  hned o „našem strategickém kurzu směrem ke spojenectví SNS“, hned o „příznivých podmínkách pro integraci SNS“, hned (1996) že „snad se bude chtít připojit i Pobaltí“. Jak skrovným rozoumkům posluchačstva byla taková ujištění určena?

Co je ve skutečnosti SNS v tomto uplynulém šestiletí?

V různých formách přímých dotací, úvěrů a nekonečného „prodeje na dluh“ nebo dodávek ropy a plynu za ceny třikrát i pětkrát nižší než světové na sebe Rusko v těžkých objemech vzalo vydržování tohoto SNS (a vydržuje samotný jeho aparát).  Čísla k tomu byla uváděna různá, ale všechna v nemálo miliardách dolarů – jeden z našich krátce se mihnuvších ministrů financí (Boris Fjodorov) tvrdil, že Rusko odevzdává SNS 21% svého národního důchodu.

Cizinci během čtyřiadvaceti hodin

„Rus, jeď do svůj Rusko!“ „Táhněte, než vás všechny podřežeme!“ „Vypadněte z naší země, vy proklatci!“ A ve Střední Asii zaznělo i takové heslo: „Zůstaňte tady, potřebujeme otroky.“ Urážky na ulici, v tramvaji, obtěžování žen na nejfrekventovanějších místech. Od Rusů z asijských republik jsem o tom dostával hodně dopisů už ve Vermontu, mnohem víc potom v Rusku.

Žili tam odjakživa, tam, kde strávili oni sami nebo také jejich otcové a dědové celý život, a jednoho dne, když se ve vlastních domovech probudili, se náhle dozvěděli, že bydlí za hranicemi jako nežádoucí, odstrkovaní a dokonce nenávidění cizáci. Jak může člověk něco takového strávit? Jak to má vstřebat srdcem, hrudí, hlavou? Sovětské „přátelství národů“, na které jsme slyšeli tolik ód a balad, v jediném okamžiku vycenilo zuby zášti, která byla potlačována, ale jak je vidět, nikdy neuhasla. (A hlouběji do historie: ani za staletí společného života jsme si tedy nedovedli získat náklonnost těch východních národů. A je to vůbec možné? Vidíme snad na zeměkouli hodně takových příkladů? To dobré lidi přijímají jako samozřejmost a lehko zapomínají, to špatné rozněcuje pocit národnostní ublíženosti.)

Kdo byli ti naši krajané na okrajových územích? Pocházeli z lidí evakuovaných nebo vyslaných jako nejlepší pracovníci: iniciativní, nápadití, profesionální, byl mezi nimi nadprůměrný podíl odborníků. To oni přinesli na tato území vědu a vysokou kulturu, to oni tam rozvinuli veškerou techniku a zprůmyslnění.  (V Tádžikistánu podle oficiálních sovětských údajů po revoluci „stoupla výroba 210krát“. Ať už se to počítá jakoukoli metodou, z ničeho vytvořili všechno.) Patřila k nim také spousta „rozkulačených“ vyhnanců a jejich potomci, rozhodně ne nejhorší pracanti, nijak líní, pilní, nepijáci. (Vzpomínám si na republikovou onkologickou nemocnici v Taškentu, kde jsem ležel: vždyť ta celá stála  jen na ruských přesídlencích a vyhnancích.) A teď se vzedmula vlna proti nim: vytlačují je, odebírají jim byty a pozemky a smějí se jim, že je Rusko nechalo na holičkách. Všude je vystrkují z míst dobře placených na špatně placená. Na ruském hřbitově v hlavním městě Taškentu dokonce lámou plůtky kolem hrobů a ničí nebo kradou pomníčky. Ruskou mládež tvrdě odtlačili od vysokých škol, ruské základní školy se omezují nebo vůbec zavírají. Ruský jazyk je vytěsňován, dějepis se přednáší podle výkladu  „titulního“, tedy hlavního místního národa. A roky mezitím ubíhají, už uteklo sedm takových let. Za chvíli to bude celý žákův školní život, a takových ruských žáků jsou v SNS miliony.

A navíc (znám nemálo takových případů): „cizincům se přestává vyplácet důchod vydělaný v jednotném SSSR, ale v jiné republice.“ „Byl vám přidělen v jiném státě, tam si ho také vyzvedávejte.“ (A jestli ho dostává tady a odjíždí, nedostane na svůj důchod potvrzení.) Nevyplácí se ani odškodné rehabilitovaným bývalým vězňům a vyhnancům. „Byl jsi souzen jinde než v naší republice, tak tam ho máš dostávat.“

Dokonce i z dopisů jsem slyšel slzy. Za co to takhle schytali (a s takovou náhlou tvrdostí?). Vlast se jich zřekla – za co? Pořád, pořád doufají v záštitu ze strany Ruska… Nadarmo. 

Jedni, od počátku deprimovaní, zůstali a snášejí vše až do konce, opuštění a ponížení s údělem, že jejich děti se budou učit v cizím jazyce. V jiných zaplála přirozená touha odjet do Ruska. Vrhli se k nově jmenovaným ruským velvyslancům a konzulům a narazili u nich na neprostupnou lhostejnost. Získat ruské občanství? Úřední průtahy jsou nekonečné, takže je lepší to risknout a vydat se do Ruska bez občanství. Mají tedy jednat sami, prodat byt (ty se okamžitě zlevnily)? V některých republikách jim zakázali je prodávat. Vyměnit tedy větší za menší, aby zdarma pak vyklízeli ten menší? Zakázali jim byty i vyměňovat. Úřady jim bránily i v objednávání kontejnerů pro přepravu vlastních věcí, pak jim zakázaly vyvážet nábytek. Ten je majetkem republiky. „Pojem ´osobní´majetek neexistuje“, zněla odpověď Turkmenie. A dodejme ještě, že v některých republikách, jako v Ázerbájdžánu, Kirgizii, Tádžikistánu nebo Kazachstánu, vybuchovala „ohniska napětí“, docházelo k bratrovražedným masakrům, násilnostem, požárům, a tyhle ohnivé víry samy nutily lidi k jejich odjezdu. A kdepak v republikách Zakavkazska nebo Střední Asie není nějaké to „ohnisko“? Pro Rusy tam přestalo být, není a nebude místo a odstěhovat je to nejpřirozenější východisko. Však statistika ukazuje, že stěhování Rusů ze Zakavkazska začalo a probíhalo už od šedesátých let. Dokonce v osmdesátých už se odstěhovala pětina. Je to proces historicky neúprosný. (Už v roce 1937 jsem v Gruzii slyšel hořké stížnosti Rusů, jak je Gruzíni utlačují a dovolávat se spravedlnosti je nemožné. A v Kazachstánu jsem viděl podobnou situaci: domoci se soudně pravdy proti Kazachovi je vyloučeno.) Od druhé poloviny sedmdesátých let začal odliv Rusů i ze Střední Asie. Z Tadžikistánu, tak vytrvale a nesmyslně hájeného našimi pohraničníky, neutekli už z Rusů jen staří a chudí, jenže těch my si nemáme čas všímat, tam žít nebudeme. Kdyby tohle ruské úřady pochopily, možná by byl osud milionů snazší.

Naši samolibí vládci, když s lehkostí podepisovali rozpad země bez jakýchkoli smluv a podmínek, cožpak se zamysleli, co znamená řezat do živého těla?

Ani v jednom ruském prohlášení po Bělověži nezazněla vzpomínka na tyhle opuštěné nebo starost o ně, a tím spíše už pak Rusko nevyhlásilo otevřenou možnost pro všechny odhozené, pro jednoho každého v kteroukoli chvíli, kdy projeví přání, bez překážek získat ruské občanství. (Kdybychom alespoň ocenili, že návrat odvržených lidí do vlasti je při našem milionovém vymírání mohutným životním státním zájmem, vždyť by doplnili náš řídnoucí lid.)

Ruské vládnoucí kruhy, zaměstnané svými kalkulacemi, intrikami a krachy, v sobě za sedm let nenašly dost pevnosti nebo odvahy, aby učinili rozhodný krok na ochranu krajanů opuštěných v SNS. Ono by to, nedej Bože, narušilo soulad ve Společenství. Požádali jsme ostýchavě východní vládce o „dvojí občanství“ pro ty utlačené, ale kromě Turkménie nás všude odmítli.

Zná světová historie případ, kdy by vlast takhle hromadně zradila své syny, jako když my jsme v jediném okamžiku zanechali za hranicemi Ruska šestinu ruských lidí, kterým jsme neposkytli žádnou ochranu ani péči? … V tomhle (a kdyby jen v tom) je „demokratické „ Rusko věrno sovětské tradici.

Ale o koho se tu jedná? Koho má Rusko povinnost osvobodit? Teoretický pohled je hodně zamlžen „sovětským“ občanstvím – to jediné také měli všichni, kdo v zemi žili, a dvě stě milionů o něj naráz přišlo. (Právě nad tím se měli starostlivě zamyslet sestavovatelé bělověžské dohody!) Říkáme, že máme vysvobodit ruské občany? Jenže ti do roku 1991 neexistovali. Musíme tedy najít každého příslušníka některé z nynějších národností Ruska, který nemá v SNS svůj etnický stát a přeje si žít právě v Rusku.

Rusko si zvolilo nelehký úděl mnohonárodnostní země a nikoho ze svých se nemůže zříkat. Už proto, jak je dnes zaměřeno světové veřejné mínění, by Rusko mělo hlasitě a soustavně požadovat obhajobu práv každého našeho člověka, který je tam odloučen. Ale kdepak! Ruští vládcové, kteří ty miliony lidí slabošsky odevzdali, nemají ani schopnost, ani ochotu je hájit. Ostatně i mezinárodní mínění si vybírá – někoho a někde je v módě hájit, jiného jinde ne. Odříznutí Rusové byli tak trochu zaštítěni jen v Pobaltí, ale na jak dlouho? 22. března 1997, po setkáni s Clintonem, uklouzla našemu prezidentovi takováhle větička: „Neodvolávejme se na to, že jsou v Pobaltí utiskováni Rusové.“ (V Rize to v roce 1998 už příliš zjevně překročilo všechny meze.) Podívejme se třeba jen, jak se dnešní Německo bedlivě stará o Němce v Rusku: pomocí jejich iniciativám, organizacím, penězi, vysíláním delegací. I my bychom to tak měli dělat, ale kdepak, to my ne. Je ale hanba odjíždět z Kazachstánu, kde je Kazachů při všech Nazarbajevových přesídlovacích snahách jen 40% a Rusů až sedm milionů, a navíc spousta Ukrajinců, dvě třetiny milionu Němců a Poláci. To je bezmocná kapitulace, většina před menšinou přece neutíká. Celou republiku vybudovali Rusové, rozkulačenci a muklové. („Rusové“ se tam říká všem, kdo nejsou Kazaši nebo Středoasijci. Jsou tam také pozůstatky čtyř kozáckých vojsk, uralského, orenburského, sibiřského a semirečenského, a mají čtyřsetletou tradici.)

Jakmile Kazachstán vyhlásil nezávislost, vztah k Rusům se prudce zhoršil. Uspěchaná ústava prohlásila Kazachstán za „stát sebeurčujícího kazašského národa“ a kazašský jazyk za jediný státní a úřední a navíc vyhlásila zákon, podle něhož „kdo se bude protivit uplatňování státního jazyka, bude zbaven občanství“: jestli nechceš mluvit kazašsky, vypadni nebo se ztrať. (Potom povolili ruštinu „pro pracovní komunikaci“.)

Urychlilo se vytlačování Rusů z funkcí, úspěšně se zabraňuje jejich kandidatuře na poslanecká místa za rusky mluvící oblasti a z těch zvolených je leckdo vytlačen později. Požadavky ruskojazyčného obyvatelstva, aby se ruský jazyk, literatura a dějepis vyučovaly v ruských školách podle ruských osnov, jsou zamítány a prohlašovány za „extremismus“, porušující suverenitu Kazachstánu.  Přístup ruštiny na vysoké školy je přísně omezen, téměř všude jsou povinné zkoušky v kazaštině. Přenosy ruských televizních kanálů jsou jeden za druhým zastavovány a ještě intenzivněji je omezováno vnitrokazašské a oblastní vysílání v ruštině. Ruský tisk je zbavován hmotné základny, skomírá, prudce ho ubývá. Subskripce na ruské publikace je uměle zastavována. Pro zprávy, pro ruské noviny se jezdí do Omska. A kdo chce poslat důležitý dopis do Ruska, vyhne se kazašské poště (a cenzuře) a požádá někoho, kdo tam má zrovna cestu, aby mu ho hodil do schránky v Rusku. Na severu Kazachstánu, v těch nejrušnějších oblastech, bylo několik případů vypálení pravoslavných chrámů, došlo k útokům na biskupa, řádily tam oddíly kazašských nacionalistů („Azat“ a „Alaš“). V celém Kazachstánu se města a vsi s původními ruskými názvy přejmenovávají kazašsky. Narbajev to shrnul: „V Kazachstánu ruská otázka neexistuje“. Její vyvolávání se prý podobá povyku kolem sudetských Němců ve 30. letech (24. listopadu 1993). A čím je „znepokojen“? „Ruským imperialismem“ (leden 1994, David). (Přes hrubé porušování procedury voleb do Nejvyššího i místních sovětů, které zaznamenali zahraniční pozorovatelé v květnu 1993, zpráva washingtonského Bílého domu prohlašovala, že lidská práva jsou v Kazachstánu dodržována. A brzy po rozehnání Nejvyššího sovětu označil dokonce jeden americký pozorovatel Nazarbajeva za „učitele demokracie“. Copak nevidí? Nevidí. Však je to pro ně výhodné).

Ovšem v takovém počtu, jako je Rusů v Kazachstánu, by se mnohé národy dovedly obhájit. A tady se právě projevuje chorobná ruská slabost, neschopnost organizace. Nejsme bohužel národem, jsme jen rozptýlení jednotlivci, kteří nemají životaschopné etnické organizace a vůdce. Jen kozáci, tak tvrdě rozdrceni v sovětské době, v sobě našli síly k odporu. Jejich zoufalé pokusy však kazašské úřady potlačují, množí se útoky na ty nejodvážnější, ať už je to vykradení bytu, zbití, pouta na rukou, nebo moření vězeňskými tresty na základě falešných obvinění. Jakákoli sebeobranná akce je označována za „podněcování národnostních rozporů“. (Starší ruská advokátka byla při zatčení z domu až k autu smýkána po zemi.) A temná je budoucnost našich milionů v tak demokratickém orientálním chanátu. Čeká nás přerod několik milionů ruských lidí, přetavení jednoho etnika v druhé, dokonce rasy v rasu. Je to jizva na celé století i déle. Statisícové proudy uprchlíků z Kazachstánu už začínají opadávat (v roce 1994 jich bylo čtyři sta tři tisíce, v roce 1995 sto devadesát jeden tisíc, v roce 1996 ještě méně), v lidech se podlamuje víra ve vlast a v to, že je tady někdo potřebuje. A to vše za naprostého neúčastenství ruských úřadů.

Vlastenectví

Existuje asi nemálo definic vlastenectví. Já tu přesto nabídnu tu svou, kterou jsem při návratu do Ruska nejednou opakoval na setkáních s veřejností v mnoha oblastech a která byla všude přijímána s pochopením: „Vlastenectví, to je ucelený a soustavný cit lásky k vlasti, spojený s ochotou přinášet jí oběti a sdílet s ní strázně, ale sloužící nepodbízivě, nepodporující neoprávněné nároky, nýbrž otevřeně kritizující její chyby a hříchy a kající se za ně.“…

To je u nás módní, pořádat štvanice na vlastenectví téměř stejně jako na „fašismus“. To ve Spojených státech je vlastenectví vysoce ceněno. Nejenže se za ně nikdo nestydí, nýbrž Amerika dýchá svým vlastenectvím, je na ně hrdá a různé národnostní skupiny se v něm slévají v jedno. V každé americké školní třídě visí státní prapor, v mnoha školách se na něj skládá slib věrnosti.

Vlastenectví – pro mnoho zemí, včetně všech evropských, je vlastenectví trvalým základem, který národ spojuje a nijak ho neodděluje od lidstva…

Láska k národu je stejně přirozená jako láska k vlastní rodině. Tuto lásku nelze nikomu vyčíst, lze si ji jen vážit. Ať je současný svět jakkoli chaotický a rozmělňující, svou rodinu se přece ze všech sil snažíme zachovat a měříme ji zvláštními měřítky, prostoupenými vnitřním pochopením. A národ, to je také rodina, jenomže jiné úrovně a rozsahu jej spojují neopakovatelné vnitřní vazby – společný jazyk, společná kulturní tradice, vzpomínky na společnou historii a její úkoly do budoucna, proč by uchování národa mělo být hříšné?...

Hovořil jsem tu o ruském vlastenectví čistém, láskyplným, budujícím, nikoli o extrémním nacionalistickém přehánění („Jen naše rasa“, „Jen naše víra“), nikoli o vynášení vlastní národnosti nad myslitelné duchovní vrcholy, nad svou pokorou před nebem. …Ne přímo, ne nějakým výnosem je ruské vlastenectví zakázáno, ale skoro to tak je. Nemalé síly jsou uvnitř země i mimo ni zaměřeny na to, abychom my Rusové byli zbaveni tváře. …

Zachování ruského národa

Pro zachování Rusů jako jednotného národa narostlo nyní mnoho překážek a první z nich je osud naší dorůstající generace. Bude naše škola těžištěm ruské kultury, zajistí její kontinuitu, živost historické paměti a sebeúctu národa?

Republiky SNS, jen co se oddělily, ihned své školy přebudovaly v čistě národním duchu. I ruské autonomie teď aktivně vytvářejí vlastní národnostní školy. Stejně si počínají některé národy, které uvnitř Ruska ani autonomní území nemají.  (Třeba v Moskvě už je takových škol hodně – máme tu školy židovské, gruzínské, arménské, tatarské, litevskou a další.) Na adresu Rusů však ihned zaznívají varovné výstrahy: nejsou snad „úlohy“ vštípit dítěti hlubokou znalost nezkresleného ruského jazyka, ruské historie a ruské humanitně filozofické kultury „diktovány šovinismem?“…

Proces, který v ruském školním vzdělávání dnes reálně probíhá, je namířen přímo proti naší záchraně. Jde o těžké závady v překonávání komunistických učebnic – ty vycházejí jakoby oproštěné od dřívější ideologie, jenže její balast v různé míře nadále obsahují. Při katastrofálním materiálním úpadku celého ruského vzdělávacího systému, při rozvrácené distribuční síti a cenově nedostupných publikací sem patří i bezmocná závislost školy a učitelů na jakýchkoli přispěvatelích, jakýchkoli zdarma  získaných učebnicích. A v tom začnou pochybné, ale nesmírně bohaté zahraniční nadace a mezinárodní pseudonáboženské organizace ze všech sil hrnout své inovace. Toto silové pole vlivu zastihlo naše školství nepřipravené a právě v nejobtížnějším přechodu. Mnozí ruští (někdy i zahraniční) autoři, často i pedagogové bez osobních zkušeností z výuky ve škole, se uspěchaně, ba zbrkle zapojili do těchto „kulturních iniciativ“ a bylo už napsáno nemálo nových učebnic a skript, které s ohromující lehkostí získávají schválení od ministerstva školství a pak se ve velkém tisknou. V takových „výukových materiálech“ se žákům sugeruje, že se literatura nemá vnímat ve smyslu výchovném, nýbrž jen jako rozptýlení pro náš vkus – přímo proti ruské tradici: anebo se v mladých hlavách podkopává veškerá úcta k historii a hodnotám naší země.

Tento scestný vliv se projevuje i na metodice samotné výuky i na hodnocení získaných vědomostí. Místo plného systému znalostí, který byl v ruském školství tradicí, se nabízí povrchní pestrost informací, někdy jen jejich matoucí úryvky, pod heslem samostatného rozvoje žáka, který je vyzýván, aby se stal soudcem předkládaného učiva. Takovou metodikou jsou mladé, nerozvinuté mysli pobízeny k nevzdělanecky sebejistým hodnocením a k vrtošivé subjektivitě ještě dříve, než poznají systematické základy předmětu. Také při kontrole vědomostí pak není požadován souvislý a ucelený výklad jako projev myšlenkového procesu, nýbrž jen označení výsledku „ano – ne“ nebo zatržení jedné z variantních odpovědí.

Jak se má v takovém rozpadlém a zaneřáděném prostředí rodit nová ruská škola?

Ze své strany i ruské ministerstvo školství praktikuje neuvážené, uspěchané změny v osnovách. Už dříve byl snížen počet hodin ruského jazyka, nyní existuje návrh na zrušení jeho samostatné výuky a jeho přeřazení do cyklu ruské literatury. To by ale znamenalo definitivní dobití jazykového vzdělání.

Pravoslavná církev v době zmatků

Na území Ruska provádějí nyní aktivní „misijní“ nebo i propagandistickou činnost kazatelé jiných vyznání, věr i sekt, vybaveni hojnými materiálními prostředky, zcela nesrovnatelnými s chudobou naší církve. Všichni tihle kazatelé (a dokonce organizátoři výuky a výchovy naší mladé generace) trvají na tom, že na to mají právní nárok. …

Ale ty hlásané kazatelské varianty nám ani historicky, ani kulturně, ani v duševním uspořádání, ani v každodenním životě nemohou nahradit pravoslaví. Už je to tak zavedeno, že po tisíc let náš lid rostl a žil právě v pravoslaví a nesluší se, abychom od něho nyní ustupovali, nýbrž máme ho uplatňovat v rozvaze a čistotě a to i vůči budoucím pokušením 21. století. 

Dnes jistě nedokonalá, ale přitom velmi skromná státní opatření na obranu v Rusku tradičních náboženství vyvolala hněvivou vlnu ze strany novin (k níž se samozřejmě nadšeně přidala rozhlasová stanice Svoboda), ale ne proti všem těm náboženstvím, tady nešlo o ateizmus, ale právě a jen proti pravoslaví – hrozí nám „zpravoslavnění“ celé země, „kasárenské“ pravoslaví, a dokonce „tato církev sála totalitarismus jako mateřské mléko“, je to „jedna z pák zpětného pohybu společenského myšlení“, jsou jí předpovídána „skandální odhalení“, „ani spolupráce s kriminálními strukturami není vyloučena“. A kdyby jen to – v duchu oné nezřízené bezuzdnosti, která v současném ruském tisku platí za nejvyšší styl, slyšíme také, že „patriarchie byla obdařena právem první noci“, „dnes nám vládne ne Jelcin, ale Alexij II.“ (Obščaja gazeta, 31.12.1997)…

A v dnešním rozdrceném, rozmačkaném, z míry vyvedeném a na scestí vedeném Rusku je tím spíše vidět, že bez duchovního zpevnění v podobě pravoslaví se na nohy nepostavíme. Nejsme-li bezhlavé stádo, potřebujeme přece pro svou jednotu věrohodný základ.

A co odpor?

Nynější moc je opojena svým vlastním hrabivým životem, zájmy lidu ponechává v naprostém zanedbání, necítí je, a je málo nadějí, že je při dalších nárazech pocítí.

Oligarchie je soudržná junta, která se zmocnila peněz, národního bohatství, teď už i moci, a na své místo nikoho dobrovolně nepustí. Co však nesmíme nikdy, je řešit věc zbraněmi. To by znamenalo definitivně rozvrátit náš život a zahubit lid. Píseň zbraní nezná dobrý konec.

Ach, kdybychom, kdybychom tak byli schopni opravdového všesjednocení, v němž bychom mírovými prostředky, ale skutečně všelidově vyjádřili svůj hněv, aby se vládcové ve svém mramorovém korytě zachvěli a probrali! V jiných zemích lidé právě takovými hromadnými vystoupeními mění chod své historie.

My toho zatím schopni nejsme.  Pravidlo by mělo být: jednej tam, kde žiješ, kde pracuješ! Trpělivě, činorodě, kam až tvé ruce dosáhnou.

Z knihy „Velká šachovnice“ Z. Brzezinského

(New York, 1997)

Po zániku Sovětského svazu v r. 1991 se USA staly jedinečnou skutečnou globální velmocí. Snahou části americké mocenské elity je udržet hegemonii nad světem alespoň po dobu jedné generace. Proto Američané si musí udržet své výsadní postavení v Euroasii, která je klíčem k vládě nad celým světem.

Západní, střední a jižní Evropa je již v současnosti spolehlivým americkým geopolitickým předmostím na euroasijském kontinentě. Vztah USA k této části Evropy charakterizuje Z. Brzezinski jednoznačným způsobem: „ Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vasaly a poddané z dávných dob“ (Velká šachovnice, str. 65). Zmíněný autor dodává, že jde o vlídný protektorát. Obdobně kvalifikoval vztahy k Japonsku a Jižní Koreji

Brzezinski dále konstatuje, že ani veškerý velmocenský vliv Ameriky nemůže spolehlivě  zajistit, aby v budoucnosti se nestaly dalšími geopolitickými velmocemi Rusko a Čína.

Ruská federace je již od doby svého vzniku objektem soustředěného amerického zájmu. Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbuzoval prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Američané přišli s koncepcí ´vyspělého strategického partnerství“. Časem však stále větší počet Rusů dospěl k přesvědčení, že Rusko bylo podvedeno. Jaké mají USA představy o budoucím Rusku? Z. Brzezinski otevřeně říká, že Rusko by mělo být stabilizováno, ale nikoliv příliš silné (c.d., str.189). „… Takto decentralizované Rusko by … nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, Sibiřské republiky a republiky Dálného východu,  by mohl snáze udržovat užší hospodářské vztahy s Evropou, s nově vzniklými státy ve Střední Asii i s Orientem“ (c.d, str.204).

„Aby Rusko dalo přednost spolupráci s Evropou před budováním své nové imperiální moci, podporuje Amerika výrazně  a všestranně geopolitický pluralismus v celém postsovětském prostoru, který však v určité evropské části je pouze předstupněm dominantního amerického vlivu.“ Americký vlídný protektorát se rozšíří i do východní Evropy (Ukrajina) a jižní. Ovšem za předpokladu, že Rusko bude celkově slabé. K ústupu jeho vlivu v oblasti Kavkazu a v bývalých středoasijských republikách vytrvale pracuje Turecko… „ Ukrajina také spolupracuje s Tureckem na oslabení ruského vlivu  v oblasti Černého moře“ (c.d.. str. 142).

Přestože Spojené státy leží daleko mají velký zájem na udržení geopolitického pluralismu v postsovětské Euroasii a vystupují z pozadí … s jasným úmyslem zejména  využít přírodní zdroje v regionu, ale také zabránit Rusku ve výlučné nadvládě nad tímto geopolitickým prostorem. Touto aktivitou Amerika jednak sleduje vlastní geostrategické cíle, jednak zastupuje svoje ekonomické zájmy a zájmy Evropy a Dálného východu, a to tím, že hodlá do této až dosud uzavřené oblasti získat neomezený přístup. Při této šarádě se hraje o hodně: o geopolitickou moc, o přístup k pravděpodobně obrovskému přírodnímu bohatství, o naplnění národního a náboženského poslání a otázku bezpečnosti“ (c.d., str. 143).

Od Kavkazska podél celých rusko – kazašských hranic hluboko na jih … je rozehrána velká mocenská partie o moc. … Dotýká se i vnitřní bezpečnosti Ruské Federace.

Pokud se díváme na současné události z hlediska uvedených cílů sledovaných především Spojenými státy, můžeme konstatovat, že USA,  po tak zvaných květinových revolucí,  rozšiřují svůj vlídný protektorát stále dále na jih a východ Evropy, Kavkazsko a do Střední Asie. Jejich vojenské základny se stále více blíží k hranicím Ruska i Číny. Je proto pochopitelné, že bylo jen otázkou času, kdy Rusko, které opět nabývá hospodářské i vojenské síly, i Čína, jež se již v dohledné době stane ekonomicky nejsilnějším státem světa, řeknou dost.

Své dost řekla Čína jasně v tzv. tibetské otázce, která Západu, vedle tzv. dodržování lidských práv, ještě zbyla. Rusko po bezohledném krvavém útoku Gruzie na Jižní Osetii se dostalo do situace, kdy mohlo rezignovat a nechat zmasakrovat Osetínce a následně Abcházy, nebo postavit se v souladu s mezinárodním právem na jejich obranu v rámci kolektivní sebeobrany, čelící neoprávněnému užití síly Gruzie proti faktickému režimu Jižní Osetie. Rusko udělalo a řeklo dokonce víc, než se obecně očekávalo. Prezident Medvěděv po úspěšném vojenském zásahu Ruska slíbil, že RF bude podporovat úsilí Jižní Osetie a Abcházie o získání úplné samostatnosti. Z hlediska mezinárodního práva je úsilí především Abcházců o získání nezávislosti na Gruzii jen naplněním práva národu, který nemá svůj vlastní stát, na sebeurčení. Právo Gruzie na územní celistvost státu je s právem národů na sebeurčení v konkurenčním vztahu. Obdobně tomu bylo i v závěru první světové války. Tento problém byl vyřešen, že národům Rakousko-Uherska bylo přiznáno právo na sebeurčení. Tak tomu by mělo být i v případě Gruzie.

Krvavé boje v Afghánistánu a Iráku, události na Kavkazu, kde nikdo není bez chyby, budování nových raketových a radarových základen, včetně té v naší republice jsou jen součástí světového mocenského zápasu. USA usilují o to, aby nadále zůstaly jedinou supervelmocí ve světě. Čína i Rusko se postupně a nezadržitelně stávají geopolitickými velmocemi. Tento jejich postup se snaží Spojené státy brzdit a zastavit. Pokud tomu tak i nadále bude, bude svět málo bezpečný. Východiskem z této situace je, aby USA konečně uznaly nově zrající multipolární  uspořádání světa.  Nechtějme být v tomto krutém odsouzeníhodném klání vasaly a poddanými žádného impéria! Staňme se opět občany svrchovaného státu!  –red.

Redakce: J. Řezníček                                                                            Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 252. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Vydání první, Praha, březen  2001, vydání druhé, Praha, srpen 2008.

Web. stránka: www.ksl.wz.cz                                                        E-mail:Vydavatel@seznam.cz