Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Studijní texty
Rudolf Hess
Narodil se 26. 4. 1894, od roku 1920 byl význačným
členem nacistické strany, od ro-ku 1924 dokonce osobním tajemníkem Adolfa
Hitlera. Okolo roku 1933 považo-vaným za jeho nástupce, přinejmenším ve vedení
strany. Angažoval se zejména při organizační výstavbě nacistických
teroristických organizací nejen v Německu, ale i v zahraničí. Měl
trvalý zájem o akce pátých kolon a souhlasil s Hitlerem, že i Němci v cizině
musí podporovat agresivní cíle Německa. Adolf Hitler se mu svěřoval s růz-nými
starostmi s předpokládaným přesvědčením, že mu je pomůže iniciativně řešit.
Diktátoři se někdy dostanou do situace, že by mohli sice přikázat určitou akci,
ale ně-kdy je to pro ně riskantní. Nechtějí totiž nést ztrátu autority při
případném neúspě-chu. K nezdařené akci se potom vůbec nehlásí, byť na
počátku popud k určité anga-žovanosti vyšel právě od nich. Bylo tomu tak i v
případě odletu Rudolfa Hesse do Velké Británie 10. května 1941.
Adolf Hitler již ve
své knize Mein Kampf, na které měl Hess také své zásluhy, se na několika
místech vyslovil obdivně o britské koloniální říši. O tom, jak malý počet
Angličanů ovládá nesmírnou koloniální říši v Africe, Asii a jinde. Přičítal to
k ra-sovému původu Anglosasů. Také na anglické straně se našli lidé se
sympatiemi k fa-šismu a naklonění Hitlerově politice. Představitelům
„tvrdého konzervativního křídla“ britské politiky bylo sympatické slyšet, že
Hitler potlačí komunisty a vyvrátí Sovětský svaz. Proč mu nevěřit, vždyť
komunisty zavíral do koncentračních táborů a trestem smrti nijak nešetřil.
Jiným byly zase přijatelné jeho autoritativní metody vládnutí, Ang-ličané proto
měli pochopení, vždyť si obdobně počínali ve svých koloniálních drža-vách.
Zásady demokracie byly ceněny pouze ve vládnoucích vrstvách, u neprivile-govaných
vrstev nebyl zájem o důsledné dodržování demokratických principů. Anglické
vládnoucí kruhy se nepřátelsky dívaly na národněosvobozenecká hnutí, rozvíjená
v koloniálních zemích, často iniciativně podporovaná revoluční i reformní
levicí. Ani křesťanský humanismus nebyl vždy vítaný, přece jen zabraňoval či
praný-řoval nekřesťanská jednání s domorodým obyvatelstvem. Adolf Hitler se
žádnými morálními závazky, katolické či protestantské provenience nedal nikdy
omezovat. Rudolf Hess se několikrát ve svých článcích obdivně vyjádřil o
britské koloniální správě. Získával tím pro Hitlera sympatie.
Němečtí nacisté
získávali v Anglii sympatie pro zákrok ve španělské občanské válce 1936–1938,
kdy napomohli k vítězství španělským fašistům. Britský nefašis-tický tisk se
také nijak nerozčiloval, když Hitler odbourával jeden článek mírových smluv za
druhým, ukotvených ve Versailles v roce 1919. Samotný Hitler i Hess to chápali
jako ulehčení a pomoc. Až na nějaké kritické psaní se Velká Británie ani moc
nerozčilovala, když nacistické Německo anektovalo Rakousko, kterému bylo přímo
v poválečných smlouvách zakázáno spojení s Německem.
Také Rudolf Hess
pečlivě sledoval britskou zahraniční politiku a záhy Hitlera upo-zornil, že
nejde jen o pouhé usmiřování, ale některé kruhy se chovají téměř jako spo-jenci.
Do určité míry se jeho předpověď potvrdila při mnichovském diktátu v roce 1938
proti Československu.
Český historik Josef
Polišenský ve svých „Dějinách Británie“ upozornil na skupinu asi šedesáti
poslanců Dolní i Horní komory, členů Anglo-německého sdružení, pod-porující
Chamberlainovu vstřícnou politiku vůči Německu. Také Rudolf Hess se zajímal
intenzivně o politiky s důvěrnými styky s členy vlády Chamberlainem a Hali-faxem.
V poválečném britském tisku se velkoryse o této skupině tvrdilo, že si konzer-vativci
mysleli, že „fašismus má jakýmsi podivným způsobem pravdu“.
Hess potěšil A.
Hitlera sdělením, že podobné konzervativní a proněmecky laděné kroužky se
vytvářejí i v jiných zemích, také ve Francii, Belgii, Portugalsku, Argentině a
také v Československu. Informace Hess získal s velkou pravděpodobností od ně-meckých
vysokoškoláků studujících v Praze. Mnohem více o
uvedené skupině věděl a byl informovanější zmíněný již historik Josef
Polišenský, který pochopitelně o refe-rátu Rudolfa Hesse nemohl nic vědět.
Nicméně osobně dávám přednost jeho popisu, je věrnější, úplnější a lze ho
kontrolovat. Německu nakloněná aristokracie vytvořila tzv. hrušovanský kroužek.
Později o aktivitách neformálního sdružení informoval ča-sopis Sudetendeutsche
Streiflichter. Styky s
britskou skupinou podobného zaměření udržovat Arnold Toynbee, anglický
konzervativní publicista. V Hrušovanech byl hoš-těn a bylo s ním rozsáhle
konferováno. Dokonce se podepsal do knihy hostů a ti, co ho zvali na své
zámky, se dozvěděli o členech Runcimanovy mise. Kdo patřil k hrušovanské
klice? Josef Polišenský píše: „Členové rodiny Khuen-Lützowů, Dub-ských ze
Žadlovic, Kinských z České Kamenice, Clary-Aldringenenů z Teplic, Roha-nů ze
Sychrova, Hohenlohe-Langenburgů z Červeného Hrádku a další. Stali se ochotnými
nástroji propagandy Henleinovy Sudetoněmecké strany. Někteří z nich měli v
rukou režii návštěvy lorda Runcimana v roce 1938. Židlovický hrabě Dubský, před
první světovou válkou angažovaný na rakousko-uherském velvyslanectví v Londýně,
byl zprostředkovatelem kontaktů mezi Berlínem
a Londýnem a to již v lednu 1938. Kinský byl zase leteckým kurýrem. Clary
Aldringen zprostředkoval schůzku mezi Runcimanem, Henleinem a Maxem Hohenlohe.
Langenburg, patřící ke Göringovu okruhu, vezl tajné vzkazy do Anglie ještě na
počátku roku 1940. Také Dubský měl styky s Clivedenskou skupinou. Nikdo z nich
si nepřál, aby Německo válku prohrálo, jinak by nebyli tak aktivní a
iniciativní.
Předpokladem strategického
významu byla zásada, že Německo nemůže s úspě-chem bojovat současně na
západní i východní frontě. V tomto směru to dobře my-slelo i samotnému vůdci Třetí
říše. Posteskl si před R. Hessem, že mu to dělá vážné starosti, u
západoevropských břehu držel také 40 až 54 divizí a ty by bezesporu potřeboval jako armádní zálohu na
frontě proti SSSR. Adolf Hitler nepřikázal, aby R. Hess letěl vyjednávat
do Londýna, to sám Hess byl tak iniciativní, že v očekávání úspěchu a
pochval se pro nadhozený úkol rozhodl sám. Měl ostatně letecký výcvik.
Rudolf Hess nejednal bez
přípravy a bezhlavě. Naší veřejnosti uniklo, že Hitlerův zástupce R. Hess
jednal již v roce 1940 s britským velvyslancem v Madridu, v době, kdy již
Francie varovala a upozorňovala ho na příležitost uzavřít na Západě mír. Již tehdy
se Hess dovolával aristokratických kruhů, ale nepochodil. V Londýně již ne-vládl
neschopný a do budoucna nevidící Chamberlain, ale bojovný Winston Chur-chill.
Hessovo varování, že Anglie propase vhodnou dobu, potvrdila od 11. srpna 1940
letecká bitva o Anglii, ale ani letecký teror, zaměřený ponejvíce proti
civilnímu obyvatelstvu, nesrazil Anglii na kolena. Nicméně ztráty byly těžké a
v konzervativ-ních i aristokratických kruzích vládla nálada žádající
nějaký kompromis. Ten byl vítán. I o tom Hess věděl a snažil se tuto
tendenci využít.
Ze styku
s Hitlerem věděl zcela bezpečně, že ještě v roce 1941 Německo na-padne Sovětský
svaz. Nebyla by to vhodné nabídka k ukončení leteckého teroru, k usmíření?
Hitler by to zajisté uvítal. Dokonce motiv útoku na SSSR dával před-poklad, že
v kapitalistické světě najde tato agrese pochopeni, omluvu, případně i podporu!?
Který kapitalistický stát by nechtěl likvidaci SSSR?
Rudolf Hess počítal také s
tím, že část vládnoucí anglické garnitury není spoko-jena s Churchillem, zatím
se žádné vítězné tažení nekonalo. Anglická armáda ustou-pila z Francie,
nedařilo se jí v Norsku, ani v Řecku a ani na Krétě. Také ztráty na moři byly
značné a k tomu ničivý letecký teror. Nebylo by vhodné válku ukončit, pokud by
Hitler respektoval dosavadní mocenskou sféru britské koloniální říše?
Dne 10. 5. 1941 Rudolf Hess odletěl do Skotska, aby jednal s
britskými politiky o separátním míru, což by napomohlo útoku na SSSR.
Vedle strategického poslání měl k tomu i jeden osobní motiv. Z mocenské pozice
u Hitlera ho pomalu, ale jistě in-trikami vytlačoval Martin Bormann a Hess by
rád opět stoupl v očích Hitlera. Mohl ho oslnit jen výrazným úspěchem, světovou
senzací a to by byl kompromis mezi Ně-meckem a Velkou Británií. Následnému dění
nahrála ještě jedna okolnost a příliš ne-záleželo na tom, zda byla tak
zamýšlená, či zda to byl vedlejší a nechtěný důsledek.
Rudolf Hess odletěl 10. 5.
Obsazení Kréty německými výsadkáři, na závěr tažení slabě
podporovanými i italskou pěchotou, mělo plnit ještě jeden cíl, také
ohrožující britské impérium a tím vytvářející tlak k ochotě ke kompromisu. V
Iráku se podařilo vyvolat protibritské akti-vity, tím ohrozit zdroje nafty,
potřebné pro každou válku. Anglická zpravodajská služ-ba již začátkem května
1941 hlásila protibritskou angažovanost v politických i vojen-ských kruzích
Iráku. Do čela protibritské politiky se postavil sám irácký premiér Rašid Ali
el Gailani. A nebyly to jen nějaké špionážní hrátky. Irácká vojska dokonce za-útočila
na leteckou základnu anglické armády v Habbaniji. To byl již vážný incident
a mohl by se rozhořet, kdyby Německo bylo schopno okamžitě poskytnou
leteckou a výsadkářskou podporu. K tomu bylo třeba získat Krétu a celou
akci materiálně zajistit. Odpor Britů a Řeků trvající na Krétě až do 1. 6. 1941
to neumožnili. 30. 5. britská vojska obsadila hlavní město Iráku Bagdád, o den
později bylo uzavřeno příměří a nová vláda Nurí es Salda byla již probritská. I
pro nezasvěceného pozoro-vatele to je ukázka, jak i události na vedlejší frontě
mohou být velmi významné. Nicméně Kréta i irácké povstání nechtěně ovlivnilo
nálady a myšleni britského šéfa vlády Churchilla.
Rudolf Hess ještě nějaký čas před svým odletem se několikrát
vyptával Hitlera, zda má stále stejný názor na hodnotu Angličanů jako rasově
cenného národa, s kte-rým by mohl dokonce táhnout proti Moskvě, což mezi
řádky vyjádřil ve svém díle Mein Kampf. Hitler přisvědčil, ale nevěnoval tomuto
vyzvídání dostatečnou pozor-nost. Rudolf Hess se také několikrát
ujišťoval, zda je nutno vyžadovat totální utajení planu na přepadení SSSR.
Opatření v tomto směru byla i v zájmu samotného Hit-lera, který také vydával
přísné příkazy v této věci.
Adolf Hitler vždy dokázal vyhrotit dramatické události do
divadelních gest, bylo známo, že některá gesta cvičil před zrcadlem a nepohrdl
ani radami profesionálních herců. Sehrál velkou tragicky zabarvenou scénu, když
se oficiálně dověděl o odletu Hesse do Skotska. Podezřelá byla jen okolnost, že
Hess před svým letem poslal k rukám Hitlera balíček dopisů a snad i
dokumentů, vysvětlujících jeho akci. Balíček dostal Hitler večer 10. května,
ale Hitler projevil až příliš jasný nezájem ho otevřít, odsunul ho stranou. To
byl již Hess ve svém letadle. Bylo možno za zběhlíkem po-slat německé stíhačky
a likvidovat ho ještě ve vzduchu, pokud by to ovšem byl dezertér. To se
nestalo. Náhodou či úmyslně? Teprve druhý den, před polednem, do sálu
plného funkcionářů nacistické strany hřmotně a přes odpor stráže se ke stolu A.
Hitlera prodral pobočník R. Hesse a předal obálku s dopisem samotného Hesse.
Hitler dosti lhostejně dopis otevřel, malou chvíli dramatický mlčel a potom s hyste-rickým
výkřikem, daleko slyšitelným doslova zařval: „Pane bože, pane bože! On od-letěl
do Anglie!“ Další svědci popsali herecký výkon obdobně, jen vznikl malicherný
spor, zda neřekl „odletěl do Británie“.
Hess odletěl podle vyjádření jeho pobočníka předchozího dne
v 17.40 hod. z le-tiště v Ausburgu. Nikdo mu v tom nezabraňoval, ani
osobní pobočník. Každý, kdo zná provoz na letišti v době války, zajisté si
dovede představit předpisy, vypracované pro vzlet i přistání každého letadla. A
Němci je dodržovali. Stačila k jejich překonání jen skutečnost, že Hess je
pobočníkem a nástupcem Hitlera, či jen heslo, že jedná z příkazu Říše?
Zajisté nikdo nepopře, že
cílem A. Hitlera bylo i za cenu války zajistit světovládné postavení Německa.
Dávno před válkou, ještě jako konfident tajné služby na domácí scéně poznal
vyznám a sílu levicových myšlenek a programu, proto také frázovitě občas
koketoval s levicovými hesly. Občas uvažoval, zda v SSSR se nerodí nekapi-talístická
a protikapitalistická alternativa světového vývoje. Dospěl k úvaze, že sovět-ský
stát je ještě příliš slabý, nevyzrálý pro okamžité naplnění této úlohy.
Současně se přesvědčil, že síla SSSR roste každým dnem a nelze získat postavení
světového hegemona, pokud bude existovat Sovětský svaz. Při jednáních v Berlíně
A. Hitler na sovětské odmítnutí reagoval okamžitě, začal
organizovat spojence tedy proti SSSR. Maďarsko získal 20. 11. 1940,
Rumunsko 23.
Vraťme se však do okamžiku, kdy Rudolf Hess opustil letadlem
Německo, aby získal Velkou Británii pro tažení proti SSSR, což by bylo maximum,
ale spokojil by se i s minimem, kdyby tato mocnost uzavřela separátní mír a
postavila se bokem, mimo válku. Osobně se nedomnívám, že by Hitler vydal přímý
rozkaz k letu, bylo by to vel-ké riziko v případě neúspěchu. Před Hessem své
starosti netajil a Hess jednal.
Rudolf Hess měl jednu
osobně odpozorovanou zkušenost. Při nástupu Hitlera k moci měl podporu
konzervativních a podnikatelských osob, instituci a organizací, když do popředí
kladl protisocialistické cíle a pronásledoval členy komunistické strany v
Německu. Ještě mnichovský diktát byl jeho úspěchem, když kapitalistické-mu
světu vysvětloval, že
Německo není nepřítelem kapitalismu, ale Sovětský svaz. Poslední výraznou
podporu reakčních a konzervativních sil doma i v cizině ještě do-stal, když se
po jeho vpádu do Prahy 15. 3. 1939 svět přesvědčil, že české pohraničí
není jeho poslední územní požadavek a v Anglii, Francii se začalo uvažovat, zda
by obranná akce těchto dvou mocnosti ve spolupráci s SSSR nemohla zastavit
defini-tivně německou touhu po ovládnuti světa.
25. 7. 1939 vlády Francie a Velké Británie přijaly návrh
vlády SSSR na vyslání vojenských misí k jednání o otázka paktu o vzájemné
pomoci. Moskva tehdy pro-jevila ochotu zapojit se plně, tak jako v době
československé krize, do protifašistické koalice. Konzervativní a reakční sily
slavily poslední úspěch, také zásluhou sanační vlády ve Varšavě, když Polsko
odmítlo povolit vstup sovětských vojsk k hranicím nacistického Německa. SSSR
neměl v té době společnou hranici s Německem. Polská vláda se nemusela bát
sovětského vlivu, v protifašistické koalici byla zastou-pena Francie a Velká
Británie, jejich vliv by se vyvažoval. Navíc sovětská armáda by se aktivovala
až při další agresivní válce v Evropě. Paříž ani Londýn se ani moc ne-snažili
Polsko přesvědčit o výhodnosti takového protinacistického paktu. Sanační re-žim
polských politiků orientujících se spíše na fašismus než na demokracii prohlašo-val,
že „polská armáda bude klást odpor, pokud by sovětské divize táhly na Berlín“.
Moskva ve svém protinacistickém postoji zůstala osamocena a protože cítila ne-bezpečí
plynoucí z nacistického Německa, zajistila se ještě v srpnu 1939 smlouvou
o neútočení mezi Německem a SSSR. Když 1. 9. 1939 Německo napadlo Polsko
a 17. 9. vstoupila do východních částí polského státu sovětská armáda s vysvět-lením,
že Polsko se předtím chovalo nepřátelsky k sovětskému systému, podílelo se
totiž na likvidaci spojence SSSR a myšleno tím bylo Československo. Polsko mělo
fašisticky režim a utiskovalo několik milionů Ukrajinců, Bělorusů, Rusů a Židů.
I Češi, kteří se v 19. století stěhovali do carského Ruska, se octli po
polsko-sovětské válce v roce 1920 na polském státním území. Stěžovali si na
národnostní útisk ze strany polských úřadů, nehledě již k tomu, že v roce 1920
skutečně polský stát zabral znač-nou část ruského území a popravoval rudé
důstojníky a komisaře. Prezident T. G. Masaryk byl v roce 1920 žádán
varšavskou vládou, aby do sovětsko-polského kon-fliktu poslal také čs. armádu
na pomoc v té době ještě ustupující polské armádě, neučinil tak a předpověděl,
že jednou v budoucnosti bude Rusko bílé či rudé, ale v každém případě se
bude hlásit o zabraná území. Vždyť v době polské ofenzívy Po-láci zabrali v
roce 1920 i Kyjev, hlavní město Ukrajiny a bylo nemyslitelné, že město budou
držet na věčné časy.
Rudolf Hess neměl podrobné znalosti všech popsaných
konfliktů, ale ověřil si, že část vládnoucí vrstvy Velké Británie by
uvítala agresivní aktivity Hitlera raději na sovětské frontě a na západě by měl
být uzavřen separátní mír, pochopitelně výhod-ný pro Londýn.
Adolf Hitler se nejednou v Hessově přítomností vztekal, že Britové nechápou jeho útoky na SSSR, že mu překáží, místo aby ho podpořili a spolu s ostatními kapitalisty nechápou, že i v jejich zájmu plní globální úkol i za ně.
Jak dopadlo
tajné poslání?
Zpravodajská služba Spojených států předala své vláda
informaci, že Rudolf Hess je v nejvyšších kruzích nacistické říše oslovován
jako „slečna Anna“, což mělo svědčit o homosexuálních sklonech Adolfa Hitlera.
Nelze se tedy divit důvěrným informacím, které Hess získal. A jako „slečna“ se
snažil svému pánu zavděčit. Pochopitelně tady byly i jiné motivy, snad i
strach, že Německo válku prohraje, když bude bojovat na dvě fronty. Nebylo to
jen mínění Hessovo.
Intimity fyzické byly nepochybně doprovázeny důvěrnostmi v
oblasti myšlenkové. A. Hitler byl bezesporu iniciátorem ve sdělování svých
starosti o průběh války proti SSSR. Promýšlel plán již dlouhou dobu a Rudolf
Hess, aby se zavděčil, byl iniciativní v praktické formě, rád by v Anglii
vyjednal něco, co by Hitler potřeboval. Jak to za-řídit, kdyby Hess neuspěl?
Prozradilo by se tím Hitlerovo strategické myšlení, jeho váhání a jistá
slabost, že na daný úkol nemusí stačit. Hitler se choval tak, aby vznikl dojem,
že není přímo odpovědný za Hessův čin a nechal své nejbližší spolupracov-níky
spekulovat a navrhovat, jaká opatřená by se měla provést. Přidal se k tomu
návrhu, který mu nejvíce vyhovoval. Ten také byl realizován. Proto nařídil vést
vy-šetřování osob okolo Rudolfa Hesse. To se dotklo především těch, kteří již
dříve, před odletem Hesse, doporučovali pozitivní vztah k Londýnu, pochvalovali
si spolu-práci s anglickou vládnoucí elitou, zejména v době mnichovského
diktátu. Hitler si vyslechl utěšující úvahy, že Hess nebyl zas tak kvalitní letec
a mohl nad mořem zahynout a nedoletět. Jen bystřejší pozorovatelé
divadelní hry A. Hitlera si povšimli okamžiku, kdy zdůraznil, „ale mohl
doletět“. Tón vysloveného slova, výraz očí a celé-ho obličeje vyjadřoval spíš
myšlenku že jistě doletí. Hitlera vyburcovala k intenziv-nímu jednání až
poznámka ministra zahraničí Ribbentropa, že britské informační zdroje mohou
Hitlera překvapit, tím chtěl v zakuklené podobě říci doběhnout, prohlá-šením,
na které nebude Německo mít vliv. Hledala se cesta, jak snížit Hessovu autoritu
pro případ, že by se jednání ubíralo touto cestou, což by se z případné
proklamace dalo zjistit. Někdo z poradců upozornil, že Hess věřil
hvězdopravcům, že pěstuje okultní vědy a praktiky, což Hitler dávno věděl.
Neměl k tomu také daleko.
Hitlerův pokyn tedy pro německou propagandu zněl: „Hess
jednal na základě idealistických motivů, ale je duševně nemocný.“ V tichých
rozhovorech se naznačo-vala také vina Bormanna, který ho odstranil na vedlejší
kolej a Hess se chtěl znova vyšvihnout v očích Hitlera.
Zuřící Hitler byl také divadelní postavou. Ukázalo se to při
nařízeném vyšetřování osob, pracujících okolo R. Hesse. 13. května 1941 Martin
Bormann oficiálně vystří-dal Rudolfa Hesse a právě Bormann vedl další
vyšetřování nekompromisně a poslal několik osobních přátel svého předchůdce
dokonce do koncentračního tábora. Nemohl je již k ničemu potřebovat, zejména,
když se zjistilo, že Hess neuspěl. Poslání Hesse bylo dokonce zesměšňováno,
letěl k zámku, který nikdy neviděl a chtěl navštívit jeho majitele
Hamiltona, který nebyl doma a Hoare byl v Madridu. Nacistická propaganda potom
přišla s úslovím litujícím Hitlera, že „chudák není niče-ho ušetřen, ani činu
zblázněného funkcionáře“.
Rudolf Hess se skutečně nedostal k osobám nakloněným Německu
a ochotným k případnému kompromisu s Hitlerem, pokud by skutečně zaútočil na
SSSR. Na-opak, Hess upadl do rukou osob zajištující zpravodajské a bezpečnostní
služby pro premiéra Churchilla. Ten by v případě každého kompromisu s Německem
musel ode-jít z vlády, s ním se kompromis nedal uzavřít. Z vlády Churchill
nechtěl, dost dlouho se rval o místo šéfa vlády a navíc věřil v porazitelnost
Hitlera. Věděl také o je-ho proradnosti, již jednou sliboval, že české pohraničí
bude jeho poslední územní požadavek, ale záhy žádal kus Polska, potom návrat
německých kolonií, držených právě v rukou Velké Británie a Francie. Jednou
jednal o spiknutí proti SSSR, záhy nabízel zase témuž státu spojenectví a
dokonce podíl na britském impériu, aby po neúspěchu zase a opětovaně intrikoval
proti Moskvě. Hitlerovi se věřit nedalo, tím si byl Churchill jist. Churchill
již Hesse nepustil k jednání s lidmi z „promnichovského kroužku“.
Jakou alternativu přinášel Rudolf Hess do Velké Británie?
Zcela jinou, kdyby do-šlo vůbec k jednání s klikou nakloněnou nacistickému
Německu. V tom případě by Hitler mohl vést válku proti SSSR, nemusel by se
starat o zázemí v západní Evropě. Politice prezidenta Edvarda Beneše to nemohlo
vyhovovat, Československá repub-lika by nebyla obnovena.
Hitler by se v rámci kompromisu přece nevzdal své kořisti,
Rakouska a českých zemí, nevyklidil by ani okupované Polsko a v případě
vítězství i na východní frontě by držel pod kontrolou celé Pobaltí a sotva by
dal plnou suverenitu Litvě, Lotyšsku a Estonsku a zcela jistě by využil
všech lidských i surovinových zdrojů Ruska, Ukra-jiny, Kavkazu a dalších území.
Stal by se gigantem, který by snad zajistil nerozdělení britského impéria v
Africe a v Asii. Vzájemný zápas Německa a SSSR by mohl oba státy smrtelně
vyčerpat a londýnská vláda by zajisté neváhala situace využít. Tato varianta se
neuskutečnila a ponecháme ji tedy spekulacím publicistů, historickými fakty
nedotčenými. Podívejme se na to, co se skutečně stalo.
Winston Churchill okamžitě pochopil, že Velká Británie
nebude již sama čelit německému nebezpečí, když se Hitler rozhodl pro válku na
východní frontě. Vycítil také, že všemocný vůdce si není jist úspěchem, když k
němu potřebuje podporu Vel-ké Británie zajištěnou třeba jen tím, že by ustaly
boje na západní frontě. Nesmíme zapomínat, že Hitler nutně potřeboval většinu
svých leteckých sil proti sovětské armádě a ty stejně nebyly schopny samy o
sobě porazit anglické síly na ostrově.
Svému lidu nikdy Churchill ani v náznaku nesdělil, že
Hessova alternativa mohla být alternativou míru pro trpící národ a to již v
polovině roku 1941. Kdo by neuvítal konec teroristického bombardování ? A kdo z
vládnoucí elity by neuvítal porážku sovětského systému? Dokonce ani po válce
neměl Churchill zájem podobné úvahy rozvádět, ostatně Hess byl odsouzen na
doživotí.
Winston Churchill získal také bič, kterým mohl v případě
potřeb sešlehat promni-chovské kruhy anglické elity za nevlastenectví a
kolaboraci s nacistickým systémem. Okolo Churchilla bylo několik partnerů,
čekajících na výsledek jednání s Hessem a v sehranou komedii v režii
Adolfa Hitlera moc nevěřili. W. Churchill dovedně infor-mace zadržoval a zase
ve vhodné době a modifikaci pouštěl. Exilový prezident Be-neš byl důvěrně
ujištěn, že když bude stát věrně po boku Churchilla a jeho lidé doma i v exilu
se budou pro anglickou věc angažovat zpravodajsky, politicky i vojensky, bude
existence republiky zajištěna. Upřímný byl Churchill ke Spojeným státům ame-rickým,
prezident dostal jako první požadované informace, ale spíše s dodatkem, co
by mohla Velká Británie udělat: Hitlera podpořit a ten posílen sovětskými
surovinami by se mohl v budoucnu vynořit jako soupeř USA. Ze strany Churchilla
to bylo též takové předčasné loudění o pomoc v zápase o udržení britských pozic
ve světě.
Čestně, ale ne zcela úplně, informoval Winston Churchill
také J. V. Stalina. Sdělil mu, že jeho stát se stane předmětem německé agrese.
Na adresu Stalina stále proudí kritika, že tomuto sděleni odmítal uvěřit.
Vycházel z faktů, že Velká Británie v roce 1941 je prakticky bez spojenců,
Francie byla poražena. Dánsko a Norsko oku-pováno, značná část evropské
produkce pod kontrolou Berlína, byť někdy ve vazal-ské závislosti (Slovensko,
Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), či ze svazů spojenec-kých a přátelských (Itálie,
Španélsko), případně zemí okupovaných (Čechy a Mora-va, Polsko) a záhy k tomu
přibude německé vítězství v Řecku a v Jugoslávii. A Spo-jené státy ještě
nebyly ve válce s Japonskem.
Stalin věděl, že odmítl nabídku nacistického Německa na
spojenectví proti Velké Británii, nevěděl však, zda podobnou nabídku neučinil
Hitler Hessovým prostřednic-tvím Londýnu na účet SSSR. Jeho zpravodajci měli
dostatek důkazů o sympatických gestech části britské vládnoucí garnitury, která
nenáviděla sovětský režim a nacistic-kému režimu pomáhala k lacinému vítězství
v občanské válce ve Španělsku, při zá-boru Rakouska, českého pohraničí a potom
i ne angažovanost i při vzniku protek-torátu Čechy a Morava. Stalin si také
všiml jen formální pomoci Polsku. Stalin odložil vstup sovětské armády do
Polska o 17 dní, aby zjistil, zda Francie a Velká Británie se postaví na stranu
svého spojence. Když se tak efektivním způsobem nestalo, zajistil si své pozice
na ve východní Evropě sám. Odsunul německou čáru výchozího útoku značně na
západ, v bitvě před Moskvou se mu to vyplatilo, vykázal profašis-tické a
fašistické vlády z východoevropského prostoru. Stalin si kladl otázku, zda
britské kruhy mají zájem vyprovokoval válku mezi Německem a SSSR, dokonce ve
vlastním zájmu. Ostatně podobné informace přicházely i z jiných zdrojů a Stalin
věděl o síle dezinformací, proto váhal. Winston Churchill mohl snadno vyvrátit
veške-ré pochybností tím, že by sdělil všechny podrobnosti, případně pozval
jako pozoro-vatele k vyšetřování v Anglii v záležitosti Hesse někoho z osob,
kterým Stalin důvě-řoval. Neučinil tak a Stalin nadále tápal ve tmách vzájemné
si odporujících informací. Dokonce začal omezovat vojenské, diplomatické a
ilegální akce, aby nedošlo k okamžitému útoku na sovětské hranice. Každý
den pro dozbrojení sovětských sil mu byl dobrý, vždyť za Hitlerem stála výrobní
kapacita téměř celé Evropy.
A ještě jedna nečekaná souvislost se po odletu Hesse a
ztroskotání jeho mise projevila. Rudolf Hess se nikdy nedokázal tvrdě a
nekompromisně zastat žida. To by neobstál v Hitlerově prostředí, ale je známo,
že při tak zv. „Křišťálové noci“ přece jen chlácholil Hitlera v jeho nenávisti.
Mírně, ale přece jen kriticky poukazoval na oddíly SS, když svým řáděním
způsobily ekonomické škody Německu. Z toho vyvodili jiní nacističtí funkcionáři
nutnost, aby židé zaplatili vysokou pokutu. Ta měla uhradit vzniklé škody. R.
Hess před Hitlerem ve vší pokoře a poníženosti vznesl otázku, zda by Německo
nemohlo židy potřebovat a využít je, což nebyla zase tak cizí myšlenka pro nacistickou
lstivost. Hess také poukázal na polský průzkum provedený již v roce 1937, zda
by nebylo možno židovské obyvatelstvo přesunout na Madagaskar. V le-tech
1933–1940 nebylo ještě nacistickým cílem fyzické vyhubení židovských spolu-občanů.
Spíše formou arizaci jejich vyvlastnění. O Madagaskaru se hovořilo i při
kapitulaci Francie v roce 1940, ale celá problematika byla uzavřena zjištěním,
že Velká Británie něco takového nikdy nepřipustí. V té době mnoho evropských
států omezovalo, případně vůbec odmítalo židovské uprchlíky z Německa, patřilo
k ním i Švýcarsko. Pro Hitlera skutečně vznikla otázka, zda považovat za
úspěch útěk ně-kolika vysoce kvalifikovaných fyziků židovského původu,
pracujících již v té době na problematice atomové energie. Ponechme úvahy
stranou. Skutečnost mluví sa-ma za sebe. Heslo „endlösung“ – konečné řešení se
začalo propagovat i propraco-vávat až poté, co ztroskotala Hessova mise. Bylo
jasné, že Hitler již s kompromisem s Velkou Británií nepočítá a nemusí se
tedy ani krotit v ohrožování židovského etnika. Věděl přece velmi přesně, že
židovští bankéři mají značný vliv nejen ve Velké Británii, ale i v USA. On
zvolil jinou cestu.
Hessův neúspěch vyvolal horečnatou činnost v řadách
nacistické diplomacie. Ta musela v krátké době upevnit již uzavřená
spojenectví některých evropských stá-tů s Německem tak, aby podporovaly válku s
SSSR, případné, aby byly získány pro přiměřenou podporu před datem přepadeni,
před útokem na SSSR. Přímo symbo-lickou skutečnosti se stala uzavřená smlouva
mezi německém a Tureckem v Ankaře 18. 6. 1941 o přátelství a vzájemném
neútočení s platnosti na deset let, aniž by Tu-recko zrušilo spojeneckou dohodu
s Velkou Británií.
Nacistické Německo zatáhlo do války proti SSSR finské,
maďarské, slovenské, italské a rumunské divize. Nacistická agrese byla rychlá a
až úděsně úspěšná. Ve Velké Británii již koncem roku 1941 znova ožila a
aktivovala se skupina politiků, kteří by raději viděli vítězství Německa a
nepřáli si vítězství SSSR. Kladli nejprve potichu a postupně s německými
úspěchy na sovětské frontě i stále hlasitěji otázku, co se stane s britským
impériem v případě německého vítězství na Východě. A prá-vě za této situace se
zrodily podmínky pro atentát na Reinharda Heydricha. V polito-logické
rovině je vhodné zaznamenat pokles vlivu německých geopolitiků Karla
Haushofera, jehož manželka měla ve svém rodokmenu židovského předka. Jejich syn
Albrecht Haushofer byl tedy židovským míšencem. Adolf Hitler tuto skutečnost
nebral na vědomí, když z jejich geopolitických úvah přebíral myšlenky na
„životní prostor“, na nutnost agresivity států ležících ve středoevropských
rovinách, na defi-nování německých politických a ekonomických zájmů a potřeb
Němců a Německa. A. Hitler nějaký čas uvažoval i o jejich radách na nutnost
německo-britské spoluprá-ce v zájmu ovládnutí světa bílou rasou. Prvními
představiteli geopolitiky byli švédský sociolog J. R. Kjellen (1864–1922),
britský geograf H. Mackinder (1861–1947) a v Německu generál Karl
Haushofer (1869–1946). Nacistická geopolitika se stala téměř oficiální
„vědeckou“ doktrínou válčícího Německa. Po Hessově nezdaru upa-dal její vliv.
Ospravedlňovala německou expanzivní imperialistickou politiku. Oba
Haushoferové, otec i syn, měli přátelské styky s promnichovanskou skupinou brit-ských
politiků a stále propagovali německo-britské styky na všech úrovních. Nebyla
ani náhoda, že Albrecht Haushofer byl kamarád Rudolfa Hesse. Existoval dokonce
přímý vztah mezi K. Haushoferem a R. Hessem.
Karl Haushofer byl generálmajorem vilémovské armády, po
propuštění ze služeb v roce 1921 se stal německým univerzitním profesorem v
Mnichově. Rudolf Hess byl jeho žákem a jeho spojkou k vedení nacistické strany.
Vydával časopis Zeitschrift für Geopolitik a právě zde si Hitler četl se zájmem
články o tom, jak vysoká hustota obyvatelstva na jeden kilometr čtvereční nutí
vedoucí síly daného státu k výbojům a k získání životního prostoru. Stát
je živoucím orgánem, který musí bojovat, aby ne-byl pohlcen silnějším státem.
Geopolitiku chápal Hitler jako návod k praktické politice a oslněn touto
pavědou se počítal za německého vědce. Dnes je vidět snahu očistit Karla
Haushofera zapíráním jeho vztahu k nacistickému režimu. Má k tomu dopo-moci
také skutečnost, že Martin Bormann poslal mladého Haushofera do vězení.
To již byla politika Martina Bormanna. Jinak časem vešlo ve známost, že z roz-hovoru
Karla Haushofera v září 1940 s Hessem vznikla myšlenka na kontakt s vévo-dou
z Hamiltonu. Styky s Británii udržovala také vdova po lektoru univerzity v Cam-bridgi
Mary Violet Robensonová, přátelící se s rodinou Haushoferových v Německu. Mladý
Albrecht Haushofer později přiznal, že byl v září 1940 předvolán do kanceláře Rudolfa
Hesse, tehdy vůdcova zástupce, aby ho informoval o možnostech styku s výraznými
britskými politiky v jednáni o míru mezi Německem a Velkou Británií. Hessův
plán tedy zrál dlouho dobu. Rudolf Hess a patrně i Hitler měli obavu, že pro-hrávající
Anglie by mohla postupně předávat otěže svého impéria do rukou Ameri-čanů a tím
by byly Spojené státy silnější než Hitlerovo Německo. Ve hře tedy nebyl jen
Sovětský svaz, ale i USA. Proto také do USA směřovaly informace W. Churchilla o
přípravě útoku Německa na SSSR. Německo potřebovalo být silnější než USA.
Naznačit Britům americký zájem o britské dědictví také patřilo do výbavy
nacistic-kých uskoků a intrik. Londýn měl být ochotnější k uzavření kompromisu
s Němec-kem. Není nutno skládat všechna. rozhozená sklíčka o schůzkách,
radách, intrikách v geopolitických úvahách Hitlera, Hesse a Haushoferových, to
vše bylo likvidováno, když Hess se nevrátil s vhodným kompromisem pro Německo,
ale byl umlčen, do-konce i pro dobu poválečnou. Rudolf Hess, Adolf Hitler a i
Britové měli zájem roz-šiřovat a potvrzovat legendu o Hessově bláznovství, byla
to vhodná legenda i pro Mezinárodní soud v Norimberku. A pokud se v poválečném
bulvárním tisku publikují verze, že Hess měl být před svým propuštěním
zavražděn, aby nemohl vyprávět Angličanům, co všechno se mohlo ve prospěch
jejich kapitalismu i boje proti SSSR stát, kdyby někdo „rozumný“ vzal v úvahu
jeho nabídky. Prý byl zavražděn v oka-mžiku, kdy duch perestrojky vyvolal
potřebu jednat se západnímu mocnostmi ges-tem, kdy se vracejí prapory druhé
strany, měl být konečný souhlas Sovětů s Hesso-vým propuštěním.
Myšlenka na kompromis mezi Německem a Velkou Británií
nezanikla nezdaře-nou akcí Rudolfa Hesse. Na scénu dějin vstoupila akce
Heydrich.
Atentát na R. Heydricha
Rivalitní okolí kolem A. Hitlera záhy rozpoznalo
možnosti Reinharda Heydricha (1904 – 4. 6. 1942) nacistického generála policie
a SS, obeznámeného s tajnostmi nacistické říše, intrikovat proti dalším vysokým
funkcionářům strany i státu, upra-vujícího si tím cestu k ještě větší moci u
samotného Hitlera, což je nutně ohrožovalo. Smečka vlků si však věděla rady,
když byl první protektor poslán na zdravotní dovolenou, neboť nezvládal úkoly v
protektorátu podle vůle Hitlera.
V měnící se zahraniční situaci, byl R. Heydrich jmenován
zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě (27. 9. 1941). Původně měl
A. Hitler vybraného jiného řízného generála SS, ale celé Hitlerovo okolí
doporučovalo R. Heydricha pro jeho ochotu brodil se v krvi, pro jeho talent v
boji proti antinacistům, pro jeho brutalitu apod. Tato vřelá doporučení ho
vlastně poslala na rizikové pracoviště. Když ne-zvládne situaci, jeho vliv u
Hitlera nutně poklesne a nabízela se ještě lepší varianta, co když ti zlí Češi
mu něco udělají. Pokud by se osvědčil, měli další návrhy pro jeho použití,
například ve Francii, případné i na okupovaném území sovětského státu. Snad i
to byla příčina, proč byla vycvičena i v SSSR skupina určená k atentátu na
Heydricha, ale byla likvidována dříve než mohla úkol vykonat.
Není pravdivé tvrzení odsunutých Němců, že teror proti
českému lidu nastal až po atentátu na Reinharda Heydricha. Z Hitlerova příkazu
přišel R. Heydrich, zastu-pující říšský protektor 27. 9.
Samotný Reinhard Heydrich si pochvaloval, že v českých
zemích může řešit po-zitivní a konstruktivní dílo. Napodoboval Hitlera v
Německu, když demagogicky vy-užíval označení své strany (NSDAP) s důrazem na
„socialistickou dělnickou“ stranu. Úkol viděl v získání dělníků na stranu
okupantů, v jejich produktivitě ve prospěch války. Poukazoval na to, že český
podnikatel jim nikdy nevěnoval upřímnou pozor-nost, ale nyní nastane zlepšení
nejen po stránce finanční, zásobovací, ale i rekreač-ní a v oblasti zdravotní
péče. Nejednou také zdůrazňoval ochotu české vlády již v březnu 1939
dobrovolně se podřídit německému protektorátu a zvýrazňoval Há-chův podpis v
Berlíně. Ve své propagandě zneužil i relativně mírnějšího období, kdy v
protektorátu vládl Konstantin von Neurath. Takovou agitaci ovšem nemohl prezi-dent
Beneš trpně snášet, zejména v době, kdy usiloval o uznání své vlády a předvá-lečných
hranic ze strany britské vlády.
Ve skutečnosti Reinhard Heydrich dělal řadu věcí zcela jinak
než jeho před-chůdce, pochopil také novou strategickou situaci, kdy i Hitler
měnil, i když to nepřiz-nával, své pokyny. O 15. březnu 1939 nacistická
propaganda tvrdila, že prezident pomnichovské republiky Emil Hácha dobrovolně
přijal německou ochranu. V důvěr-ných informacích nacističtí diplomaté
naznačovali, že dokonce Hitlera prosil, aby po-slal do Prahy svá vojska, neboť
komunisté chtějí udělat státní převrat. Nebylo tomu tak, ale na západní
konzervativní kruhy taková lež platila. Věrohodnost tohoto provo-kativního
tvrzení nechal Hitler dodatečně potvrdit gestapem v akci Gitter (Mříže), kdy
nechal pozatýkat několik tisíc komunistů, aby svět pochopil, že 16. až 19.
března skutečně zakročil v poslední chvilku. Současně tím poskytoval háchovské
garnituře alibi pro jejich kolaborantský čin. Reinhard Heydrich také s oblibou
uváděl úvodní větu Emila Háchy při jednání osudné noci v Berlíně, když
prohlásil, že nevěřil v exis-tenci československého státu a distancoval se
od politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. V duchu uvedených tvrzeni
nebylo možno okamžité zahájit teror proti Če-chům, ač si to přáli Němci v
pohraničním území. Adolf Hitler plánoval nábor a spoje-nectví mezi malými
národy střední Evropy a nemohl vystrašit Slováky, Maďary, Ru-muny, Bulhary a
případně i Jugoslávce krutým zacházením s národem, který se údajně dal
dobrovolně do služeb Třetí říše. V době vlády Reinharda Heydricha byla již
válka v plném proudu, kdo se dal získat, byl získán a mezinárodní ohledy již ne-měly
takovou platnost jako v letech Neurathových. Heydrich si také vynucoval ak-tivní
a angažovaný přístup k plněni německých úkolů ze strany českých kolaborantů.
Věřil v sílu teroru i v sílu demagogie, stará německá taktika cukroví a biče.
V samotném Německu krátce po atentátu sílilo mínění, že
atentát na Heydricha je odvetou ilegální židovské organizace vedené z
londýnského či amerického centra. Iniciativní horlivost Heydricha při likvidaci
židovského etnika v Německu i jinde v Ev-ropě byla dostatečně známa.
Odveta byla děsivá brutalitou i masovým souhlasem německého
obyvatelstva. Londýnské vysílání dokonce přišlo s tvrzením, že smrt Heydricha
zavinili sami Němci. I když se to jevilo jako nejméně pravděpodobné, anglické
tvrzení vycházelo ze známých intrik nacistických nejvyšších vůdců a funkcionářů
kolem Hitlera i samot-ného zastupujícího protektora. Postřeh, že uvedená zpráva
měla odlákat německou odvetu od českého lidu nevyznívá dost věrohodně, v tom
případě by totiž nevěděla levá ruka, co dělá ruka pravá. Zajisté bylo v silách
vysoce schopné zpravodajské služby opatřit pro čs. výsadkáře vybavení a zbraně
německého, italského, japon-ského či jiného původu, ale výsadkáři měli celou
řadu věcí včetně peněz, doku-mentů, drobného vybavení jasně anglické
provenience. Bylo tomu tak, stopy měly vést jednoznačně do Velké Británie. Záhy
zjistíme proč.
Německý historik Detlef Brandes ve své knize „Češi pod
německým protektorá-tem“ (vydaná 1999) upozornil na podstatný motiv. Prezident
Beneš obdržel infor-mace, že může dojít k puči proti nacistické vládě a že
ožily tendence po kompromisu i mezi anglickými politiky. Obával se, že by již
nemuselo vzniknout Československo. Němci by poukazovali na české kolaborantské
aktivity a Britové zatím byli v této otázce dosti vlažní, stále otáleli s jeho
plnohodnotným uznáním, a to i v době, kdy Moskva byla mnohem vstřícnější.
Edvard Beneš projevil i jistou taktickou dovednost, dotazoval se přímo, zda by
nás anglická vláda obětovala v rámci kompromisního jednání, ale manévroval
náznakem, že Hitler by o separátní mír na Západě stál. Bylo to dost
nepravděpodobné, zatím nacistická armáda vítězila. To spíše britská strana se
nemohla pochlubit žádnými velkými úspěchy. V odpovědích britských politiků son-doval,
zda i Angličané nemyslí na separátní mír, což by pro něho znamenalo po-hromu. A
že by toho Angličané nebyli v roce 1941 či v roce 1942 schopni? Proč od-kládají
uznání předválečných hranic ČSR, což jejich mnichovská zrada nenese stále
negativní důsledky ?
Angličané odpovídali dosti vyhýbavé a většinou upozorňovali
Beneše. že i on a jeho odbojové hnutí by měli přispět výraznější měrou k
porážce nacistického Ně-mecka. Doporučení pro větší angažovanost dostával i od
Sovětů, ti velmi nemile ne-sli výzbroj vyrobenou v Brně a v Plzni na svém
bojišti v rukou německých vojáků. Moskva stála spíše o sabotáže, diverzní akce
a v závěru války také o partyzánské hnutí.
Již 3. září 1941 se konala mezi českými a britským důstojníkem
porada tom, jak aktivizovat odboj v českých zemích. O měsíc později, na další
konzultaci česko-anglické, padlo již jméno zastupujícího říšského protektora
Heydricha. Anglický kapi-tán Francis Eduard Keary byl požádán o pomoc. Bez
Britů by se akce nedala reali-zovat, bylo nutno obstarat výcvik, výzbroj a
dopravu. Po poradách na nejvyšších místech přišla velmi rychle odpověď,
Angličané atentát podpoří. Byl totiž i v jejich zájmu. Po atentátu na nějakou
významnou osobnost nacistického vedení by již ne-mohl ani Hitler, ale ani nikdo
z vládnoucích kruhů ve Velké Británii jednat o nějakém kompromisu, o separátním
míru. Adolf Hitler zcela jistě rozjede velkou propagační akci, plnou nenávisti
a nebude potom schopen v krátké době naladit tón, který by umožnil jednání.
Navíc by tím Beneš zavazoval londýnskou vládu k podpoře svých požadavků.
Většina britských historiků popírá, že by iniciativa k atentátu vyšla z ang-lické
strany a spolupráci Canarise s britskou rozvědkou považují za fantastický vý-mysl.
Hodnotí celou záležitost jako akci politickou, což je pravdivý pohled.
K těmto úvahám je nutno vědět, že exilová vláda již nějaký
čas připravovala akci na posílení domácího odboje a již od srpna 1941 bylo v
anglických táborech cvičeno na 160 českých a slovenských výsadkářů. Bez
povšimnutí by nemělo být ani hodno-cení, že nátlak na vyšší českou angažovanost
se blížil až k vydírání. Stačí vzpome-nout osud Rakouska, které nevytvořilo
žádnou exilovou vládu, nepostavila žádnou vojenskou
jednotku, nezviditelnilo se žádným atentátem ani jiným srovnatelným či-nem a
přece se počítalo s jeho státní obnovou, ovšem až po totální porážce Německa. Ta
byla v roce 1942 ještě daleko a v případě nějakého kompromisu by Rakousko
zůstalo součástí Německa. Beneš mohl radám na angažovanější vystupování těžko
čelit, chtěl restauraci ČSR i v případě neúplné německé porážky a navíc mu
vadila, přímo škodila, aktivita protektorátní administrativy vedené Emilem Háchou.
Odkaz na velké ztráty, které budou následovat proti Čechům po atentátu, nebral
nikdo velký zřetel, anglická města každý den vykazovala při německém
teroristickém bombardo-vání tisíce obětí. Ani na Stalina by podobný argument
neplatil. Občané SSSR přiná-šeli mnohonásobně větší příspěvek lidských životů k porážce
Německa.
Atentát na Reinharda Heydricha byl proveden 27. května 1942.
Na následky zra-nění Heydrich zemřel 4. 6. 1942. Následoval brutální teror, v
koncentračních tábo-rech bylo umláceno několik tisíc českých vězňů, kteří
neměli s atentátem nic společ-ného (byli již vězněni), bylo zatčeno na 10 000
rukojmí, 3 188 osob bylo popraveno, vypáleny a likvidovány Lidice, kde bylo
zastřeleno 192 mužů, 196 žen odvlečeno do koncentračního tábora, 96 děti
uneseno, většina z nich usmrcena plynem, vrátilo se jen 16 dětí. Záhy, 24. 6.
1942, byla osada Ležáky srovnána se zemí, 32 mužů i žen bylo popraveno, 11 dětí
odvlečeno a po válce se vrátily jen dvě dívky.
K žádnému separátnímu míru v roce 1942 mezi Německem a
Velkou Británií nedošlo, nebyly pro to žádné vhodné podmínky. Brutalita teroru
překvapila celý svět. Vedle pozitivního hodnocení se záhy zjistila i řada
negativních důsledků. Odboj jako celek nebyl o atentátu vůbec informován a
nebyl tedy připraven, že bude z velké části likvidován. Vědět předem o atentátu
nikdo nesměl, aby se neprozradil, vždyť v odboji bylo mnoho konfidentů.
Komunisté si jen v duchu mohli opakovat poučku, že individuální teror nemá
valný význam, místo jednoho protektora přijde ještě horší. Atentát by přijali
jen jako signál k zahájeni celonárodního povstání, potom by měl význam. Nicméně
zahraniční vedení KSČ v Moskvě atentát uvítalo, stejně jako so-větská vládní
místa. Následná perzekuce českého lidu před světem prokázala, že Češi nemohou a
nebudou s nacistickým režimem souhlasit, ale na druhé straně si Adolf Hitler
vynutil větší, téměř masovou kolaborantskou aktivitu.
Adolf Hitler upozornil Emila Háchu, že když v Čechách a na
Moravě nebude klid, budou Češi deportováni do koncentračních táborů. Hrozil
přímo likvidací. Hácha po-žádal pokorně Hitlera o svolení upozornit na tuto
hrozbu český národ. Dostal nejen svolení, ale i příkaz, aby tak učinil co
nejdříve. Ve všech větších městech se potom konaly mnohatisícové masové
projevy, vyjadřující úctu k zabitému nacistickému funkcionáři a slibovalo se
pracovní nasazení ve prospěch Německa. Tehdy také za-zněla nejodpornější,
výhružná a zlá slova předních českých kolaborantů. V dopise K. H. Franka
říšskému kancléřství již 14. července 1942 se pochlubil zmíněný před-stavitel
okupačního aparátu, že již uskutečnil akce za účasti až milionu lidí, aby se
svět přesvědčil, že Češi nemají nic společného s atentátem a proklínají Beneše
i s jeho probritskou politikou. Nelze jednoznačně svádět vinu za
shromáždění na děl-níky, nutno vědět, že podnikatelé jim k tomu dali volno a zaplatili
promanifestovaný čas plnou mzdou. Dělníci odcházeli na shromaždiště pod
dohledem důvěrníků oku-pačního režimu. Všechny kolaborantské organizace se na
přípravě propagační vlny podílely a bylo vrcholně nebezpečné neodpovídat na
otázku účasti. Neúčast na po-dobných srazech byla chápána a gestapem hodnocena
jako souhlas s atentátem a za to byl vynášen i trest smrti. Nucených projevů
se zúčastnili nejen dělníci, ale i úředníci, řemeslníci, školní mládež,
podnikatelé, státní zaměstnanci, všechny vrstvy národa byly zastoupeny.
Znalec historie britské zpravodajské služby žijící v
Kalifornii Lauran Paine ve své knize „Admirál Canaris a Abwehr“ (vyd. 2003), se
vyjádřil k atentátu na Reinharda Heydricha a poznamenal přitom, že ilegální
organizace českých důstojníků Obrana národa, byla pojímána jako složka anglické
výzvědné služby. Také další ilegální organizace ÚVOD sloužila Britům a autor
(na s. 107–108) upozorňuje čtenáře, že o likvidaci Reinharda Heydricha v
Praze požádala čs. exilová vláda v Londýně, „ale k tomuto rozhodnutí však
dospěl i Společný zpravodajský výbor na základě Moráv-kova varování, že Němci
odhalili ÚVOD...“ Dále vysvětluje, že členové výboru byli možná motivováni i
poznáním, že Heydrich byl již blízko odhalení jejich informátora Franty (s. 108),
tedy Paula Thümmela. Současně by tím byla ohrožena i Obrana ná-roda, která již
měla citelné ztráty díky Heydrichově aktivitě. Vyloučit zcela uvedený motiv
tedy nelze. Volání po likvidaci Heydricha se ozvalo také z více míst domácí
fronty.
Po válce, po roce 1945, se otázka iniciativy atentátu
poněkud zamlžila, když pro příliš vysoké ztráty na civilním obyvatelstvu, se
nikdo nechtěl přímo k rozhodnutí o atentátu hlásit. Angličané tvrdili, že
se tak stalo na žádost čs. exilové vlády, ale by-lo zcela prokazatelné, že bez
jejich pomoci a souhlasu by k akci nedošlo. I jim z ně-kolika důvodu
atentát vyhovoval, nemohl být nakonec cíl ve spálení všech mostů pro zmaření
tajného vyjednávání, zmaření možného kompromisu? V každém případě cesta k
separátnímu míru, ač by si ji přála část německých či britských politiků, byla
znemožněna. Prezident Edvard Beneš také nemohl vítat separátní ukončeni války,
dokonce i kdyby to zajistila důstojnická konzervativní klika německé armády. Po
zku-šenostech z mnichovského diktátu měl obavu, že některých územních zisků
(Čech a Moravy) by se Německo nezřeklo a ještě větší otazník byl nad
oblastí českomorav-ského pohraničí. Vzdalo by se pohraničí totálně neporažené
Německo ?
V úvahu je nutno přibrat skutečnost, že v Londýně působil v té
době sudeto-německý politik Wenzel Jaksch. Prosazoval myšlenku, aby se
českomoravští Němci v plebiscitu sami rozhodli, zda chtějí k Německu, tvrdil,
že to bude Německo demo-kratické, nebo k Československu, které bylo podle jeho
hodnocení nacionalistické. Dokonce mu navrhoval vstup do tehdy přesně
nedefinované evropské federace. Ve své knize „Cesta Evropy do Postupimi“
(vydané v roce 2000) konstatuje, že čs. exilová vláda měla zájem na atentátu z
důvodu taktických (s. 256). Poněkud poťou-chle a podrazácky naznačuje, že Edvard
Beneš potřeboval masovou odvetu ze stra-ny Němců, aby zdůvodnil potřebu Němce
vystěhovat. Pravdou je pouze to, že Ed-vard Beneš neurčoval rozsah a metodu
nacistické pomsty, to bylo cele v rukou Adol-fa Hitlera, na něho neměl a nemohl
mít vliv. Wenzel Jaksch nepostřehl jinou důle-žitou skutečnost, že po atentátu
na Heydricha Němci, zejména v pohraničí, žádali Hitlera, aby zrušil
protektorát, realizoval tzv. konečné řešení. Bylo nemožné, aby po vichřici
pomsty někdo z Čechů se zastával nacistickým fanatismem prodchnutých Němců. A
sociálně demokratičtí Němci neměli rozpoznatelný vliv. Wenzel Jaksch je
původcem provokativního tvrzení, že si Beneš objednal atentát, aby český národ
měl vysoké ztráty a tím by zdůvodnil odsun Němců z ČSR. Jaksch uvádí dokonce
infor-maci, že Hitler po smrti Heydricha 4. června 1942, chtěl nechat zastřelit
na 200 000 Čechů (s. 391). Neudělal to, nezabránil tomu Wenzel Jaksch,
nezabránila tomu kola-borantské vláda, ani zrádný Emanuel Moravec, ale ani
Hácha, ale síla a význam ekonomiky českých zemí. Vyvraždit Čechy v této době
znamenalo ohrozit průmyslo-vou a jinou výrobu. Likvidace českého národa byla
přesunuta na dobu po německém vítězství. V žádné, ani šeptané propagandě, ani
v jednom letáku, nenajdete stano-visko nějakého Němce, který by s
vyhlazením Čechů nesouhlasil, který by protes-toval. Hlas Wenzela Jaksche mohl
být jiný, ale nebyl vlivný a hlasitě slyšitelný. Do politických otázek
poválečné republiky měli bezesporu právo hovořit příslušníci domácího i zahraničního
odboje. Letci v Anglii nechtěli ani slyšet o tom, že by Němci, jako pátá kolona
znova mohli rozbíjet čs. stát.
Z domácího odboje bylo slyšet příkré vzkazy, které v
neuhlazené podobě zněly, pokud někdo v Londýně chce zachraňovat pohraniční
Němce, ať se raději do vlasti nevrací. Žádná odveta z české strany by se nikdy
nekonala, kdyby se Němci chovali podle zásad humanity, kdyby nevedli válku a
nezničili Československo.
Nikdo, ani Wenzel Jaksch, nemůže popřít skutečnost, že ještě
před atentátem na jaře 1942 nařídil Reinhard Heydrich výzkum rasové hodnoty
české mládeže, dokon-ce pod záminkou boje proti TBC. Byla to jasná příprava na
rasovou čistku. Heydrich i Hitler nařizovali proti Čechům kolektivní
tresty, stejné jako celý okupační aparát. Kolektivním trestem pro celý český
národ se stal život v okupovaném protektorátu s koloniální
administrativou. Najednou Němci nic neslyšeli o právu menšin, o jazyko-vém
právu, o sebeurčení, o volbách. Až prohrají válku budou pro sebe zase deklaro-vat
právo na svobodné rozhodnutí. Poskytli ho Čechům, Polákům, Srbům a vůbec dalším
evropským národům?
Prezident Beneš byl spraven o situaci v okupované zemi.
Nutně měl obavy o její další osud a částečnou odpovědnost vzal na sebe,
když se vyjádřil: „V takové situaci by se mohla stát u nás žádoucí nějaká akce
násilná, revolty, přímá akce, sabotáže, manifestace. Bylo by to pro osud národa
záchranou, i když by to stálo velké oběti...“
Bylo ponecháno historikům k úvaze, zda jeho obavy z „takové
situace“ spočívají v přílišné domácí kolaboraci, či obavy, že může dojít i v
letech 1941–1942 ke kom-promisu a separátnímu míru, pro Čechy nevýhodnému. V
sázce bylo také plné uzná-ní jeho vlády, aby to nebyla vláda prozatímní, ale
plnohodnotná. V sázce také byla otázka pohraničí, zda například Velká Británie
odvolá svůj podpis pod mnichovským diktátem. Uzavírám, všechny tyto aspekty
působily na prezidenta Beneše, proto k atentátu došlo. Souhlas vyslovila i
britská vláda. Rozhodnutí padlo v Londýně 5. 10. 1941, realizováno mohlo
být až 27. 5. 1942.
Když se plánoval v Londýně atentát na Reinharda Heydricha
byla situace jiná, než když byl uskutečněn. V roce 1941 pronikala německá
armáda hluboko do sovět-ského státu, v roce 1942, v době heydrichiády již
postihla Němce první zřetelná po-rážka. Situace na frontě se začala obracet v
neprospěch Německa. V roce 1941 sílily v konzervativní části anglických
politiků tendence ke kompromisu s nacistickým Německem, dokonce byl slyšitelný
i jistý souhlas s tím, že by Německo mělo porazit sovětský režim a nikdo by v
tom neměl Německu bránit. V roce 1942 naopak začalo několik předvídavých
německých generálů pociťovat tendence usmířit si nějakou for-mou Západ, neboť
jen to dávalo nějakou naději, že německá armáda nebude z Rus-ka a Ukrajiny
vyhnána. Na světové dění měl vliv i vstup Japonska do války a opět první
kolosální japonské úspěchy nahrávaly spíše politickým silám směřujícím ke
kompromisu. Obrat k vítězné perspektivě ještě nějakou dobu trval.
Teror a perzekuce po atentátu byla strašná, uplatňovala se
msta, kolektivní vina a k odsouzení stačilo i pouhé schvalování atentátu. V
koncentračních táborech bylo ubito mnoho Čechů, přestože v době atentátu byli
již vězněni a nemohli se žádným způsobem podílet na uvedené akci. Odhady
historika se přibližují číslu 10 000 obětí. Také úřední dokumenty gestapa svědčí
o vysoké míře teroru. Například po ukončení stanného práva bylo do Berlína bylo
hlášeno, že bylo zatčeno 3 188 Čechů, 1 357 bylo zastřeleno jen v oblasti
působnosti stanných soudů v Praze a v Brně. V raportu se též uvádí, že „tvrdé
zákroky, učiněná politická a vojensko-policejní opatření, propagandou vyráběná
nálada a plánovité zpracování nervů celého českého národa vedly k neustálému
stupňování strachu...“
Informační aparát okupačního režimu si nedělal iluze, že by
1,5 milionů osob na proněmeckých shromážděních znamenal změnu v českém myšlení.
Nelze zapome-nout, že za schvalování atentátu byl trest smrti a odepřít účast
na manifestacích bylo riskantní. V témže hlášení se také píše, že u české
veřejnosti nastoupila lhostejnost „vůči politickým událostem, na kterou sotva
působí i vítězství německých zbraní. Již při Háchových oslavách narozenin Adolfa
Hitlera v Praze i na venkově se projevo-vala značná pasivita.“
Rudolf Hess a Reinhard Heydrich mají jedno společné, jejich
osud byl ovlivněn válkou, ve které pro kompromis nebylo místo. Postavení Velké
Británie není vyme-zeno jen tím, že na místě atentátu byl pohozen nefunkční
anglický samopal.
Jan Masaryk
Tak Eliáše už taky zavraždili. Naši noví nesmrtelní jsou
vražděni za to, čemu Heyd-rich říká zrada. Zradit ďábla nebo Hitlera je
contradictio in adjecto. Zradit můžeme jen to čeho si máme vážit – svou vlast,
svou rodinu, svého kamaráda. Jidáš zradil Krista, Eliáš, Bílý, Vojta, Pechlát,
Wunsch, Groh, Fischer a všichni ti naši noví ne*-smrtelní padli pro to, co je
nám nejsvětější. Všichni pořádní Čechoslováci stali se zrádci v den Mnichova a
15. března 1939. Pamatujte, jak hluboce otřásla smrt Edith Cavellové celým
civilizovaným světem? Tehdejší Němci netroufali si vraždit tak, jak to činí
dnes jejich důstojní nástupci, tito pitvorní pouliční Neroni. Krev pražských
stu-dentů uschla na tučných rukou Neurathových – ale nezmizela – krev norských
odbo-jářů je čerstvá na drápech Heydrichových. Heydrich a Neurath jedno jest.
Dnes zase celý svět – Německo není součásti tohoto světa – dnes zase celý svět
stojí s hlavou obnaženou a zatajeným dechem u rakví našich známých a neznámých
vojínů. Když začaly přicházet zprávy o hromadných popravách ve Francii, Norsku,
Jugoslávii a jinde, čekal jsem s napětím, kdy si Himmler vzpomene také na
vás. Vzpomněl si hrozně, zvířecky a hitlerovsky. Heydrich přišel do Prahy
zlomit vašeho ducha a za-strašit vás všechny. To se mu ovšem nepodaří!
Výňatek z rozhlasového
projevu 10. září 1941
Hitler se pokouší prostřednictvím svého slizkého
krvavého miláčka Heydricha zasta-vit puls zemědlu, na němž bývalý německý
národ, dnešní vzteklá smečka, jsou ruši-vým nádorem. Nádor bude vyoperován a
srdce všem zachráněno. Vy svou klidnou hrdinností budete na tom mít zásluhu
největší. Dnes snad si můžete a my s vámi připomnět Kozinu Sladkého. Vy, naši
doma, stali jste se Chody, Psohlavci Evropy. Tehdejší Neurath-Lomikar alespoň
dovolil Janovi, aby se s ženou a děcky rozžehnal. „Teď jsem zas doma, pod
rodnou střechou“ směl Kozina říci den před šibenicí. Byla to malinká útěcha;
dnes ani té není. Neurath-Lomikar a jeho nástupce, vzteklý popravčí Heydrich,
neznají našich žen a děcek. Dlouho týrané otce, bratry a milence vraždí
chladnokrevně a s gustem jen proto, že se to stalo jejich každodenní po-třebou.
Výňatek z rozhlasového
projevu 8. října 1941
Poslouchám německou
propagandu v posledních týdnech, nerad sice, ale je to třeba. Hrají
výhradně na jedinou rozladěnou strunu, tj. nebezpečí bolševismu. Ta tam jsou sigheilová
jásáni, ty tam jsou plány na příštích tisíc let – zbývá jen zoufalý apel na
reakcionáře, na ty reakcionáře, kterým ještě nedávno pustě láli v Evropě
a ve světě, aby pomohli zdolat společného nepřítele, Sovětský svaz. Je až
frapantní, s jak ma-lou inteligencí u nás hitlerčíci počítají. Copak si
Goebbels mysli, že se rozumní lidé na to dají nachytat? Sověty byly nacisty napadeny,
brání se, dávají nám všem pří-klad, jak se to má dělat. Rusové chtí vymlátit
vetřelce ze svého území a to se jim také podaří a k tomu jsou jim všichni
spojenci povinni a to rádi povinni, pomáhat ze všech sil.
Výňatek z rozhlasového
projevu 21. března 1943
Je to smutný případ, ten Hácha. Kdysi první soudce
republiky a takzvaný slušný člo-věk a prý dobrý křesťan. Nyní první sluha
Hitlerův. Už í ten starý kormidelník Horthy vidí, že Německo se potápí. Hácha
to musí vidět také. Přesto však květnatě vyzývá k věrnosti nacistickému
Německu. A za jaké situace? Rusové osvobodili donskou pánev, vzali Brjansk, co
nevidět budou na Dněpru, největší německý spojenec, Itálie, kapituloval, bajka
o evropské pevnosti začíná náležet do německých pověstí a ság. Háchovi to
nevadí, Hácha zůstává věrný velkoněmecké říši. Osobně ať' si dělá co chce, ale
nesmí mluvit jménem národa.
Výňatek z rozhlasového
projevu 15. září 1943
Redakce: ing. Pavel Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve
spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí
v Praze 10 jako svou 97. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou.
Praha, březen 2004. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E–mail: vydavatel@seznam.cz