Rozklad Rakousko-Uherska v roce 1918

Od počátku roku 1918 se v Rakousko-Uhersku i v Německu katastrofálně zhoršila hospodářská situace. Ekonomický rozklad spojený se vzrůstajícím sociálním a politickým napětím se pod vlivem revolučních událostí v Rusku rychle měnily v hlubokou celospolečenskou krizi. Rozsáhlá oblast přiléhající k ruskému revolučnímu centru - oblast střední, východní a jihovýchodní Evropy - se začala bortit.

11. ledna 1918 psal pražský místodržitel hrabě Coudenhove svému příteli, zahraničnímu ministru rakousko-uherské monarchie, hraběti Czerninovi: „Stojíme před katastrofou, která musí již v několika příštích nedělích nastati, nedostane-li se nám v poslední chvíli pomoci odněkud z ciziny. Zásoby české země vydrží v nejpříznivějším případě jen do poloviny dubna a jen nebude-li třeba z Čech ničeho odvážeti do jiných zemí. V ostatních korunních zemích jest nepoměrně hůře, bída v nich řádí již nyní. Také v Čechách začínají veliké nepořádky, protože obilí potřebné pro příděl shání se jen s tíží a v malých množstvích. Měl jsem příležitost nahlédnouti v posledních dnech ve Vídni v zoufalou celkovou situaci monarchie. Monarchie dostává z Uher jen nepatrnou částku. Z Rumunska má dostati ještě 10.000 vagonů kukuřice, a tak zůstává nekrytý schodek 30.000 vagonů, bez nichž musí zajít. Když jsem se dověděl, jak se věci vskutku mají, šel jsem k ministerskému předsedovi, abych s ním promluvil o této situaci. Tázal jsem se ho, ví-li o tom, že za této situace bude v nejbližších týdnech státi jak válečný průmysl, tak doprava na drahách, zásobování armády bude podvázáno, armáda se zhroutí a její katastrofa povede nejen ke zkáze Rakouska, ale i Uher. Odpověděl mi na každou takovou otázku: ano, vím o tom, a řekl mi, že se děje vše možné, aby byla přivoděna nějaká změna, pokud jde o trhy a jejich dodávky. Nikomu prý, ani císaři, se nepodařilo, aby v této věci čehokoliv dosáhl. Musí se jen doufat, že nějaký deus ex machina zachrání monarchii v poslední chvíli před nejhorším.“

Ale deus ex machina se neobjevil. Naopak. Přízrak rozkladu dunajské monarchie se měnil v nezvratnou realitu.

Na počátku tohoto procesu stála ohromná a spontánní lednová stávka. Její bezprostřední podstatou bylo snížení moučné dávky. Z průmyslových center se stávka rozšířila na celé Rakousko. K rakouským dělníkům se přidali dělníci maďarští. Stávka na železnicích ochromila dopravu a současně svým charakterem daleko přerůstala původní ráz protestní demonstrace. Mezi dělnictvem se objevily revoluční letáky, žádající okamžité uzavření míru. Volaly po seskupení dělnictva pod rudým praporem revoluce a žádaly, aby se mírového jednání se sovětským Ruskem účastnili zástupci rakouského proletariátu. Byly voleny dělnické sověty žádající propuštění revolučních vůdců proletariátu, v prvé řadě Victora Adlera. Hnutí mělo oporu i v revolučním rozmachu v sousedním Německu, kde revoluční proud vedla skupina revolucionářů ze Spartakova svazu, který se počátkem roku 1917 zkoncentroval kolem Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Bylo to hnutí jdoucí po týchž cestách jako bolševická revoluce v Rusku. Jeho cílem byla komunistická revoluce v Rakousko-Uhersku a v Německu.

Rakouské ministerstvo vnitra konstatovalo: „Při nedávném velkém stávkovém hnutí ve Vídni bylo zjištěno, že se různí agitátoři, většinou mladiství, zvlášť houževnatě snažili šířit mezi dělnictvem revoluční zásady, které zcela odpovídají názorům, jež toho času zastává bolševická strana v Rusku.“ Rakouské vládě se podařilo lednovou stávku zlikvidovat. Ale její masový charakter a její revoluční cíle otřásly poprvé habsburskou monarchií v jejích nejvlastnějších základech.

Z Rakouska přijížděli dělničtí důvěrníci do českých zemí, aby získali i české dělnictvo pro stávku. 22. ledna byla také v českých zemích vyhlášena generální stávka, která však, přes svou mohutnost a masovost, nepřerostla k vytyčení obdobných revolučních cílů jako stávka v Rakousku a v Maďarsku. Jejím ústředním požadavkem bylo rychlé uzavření míru a realizace práva národů na sebeurčení.

Po vystoupení dělníků došlo 1. února 1918 k prvé vojenské vzpouře. Námořní pátá divize rakousko-uherského loďstva kotvícího v boce Kotorské vztyčila toho dne na stožáry svých lodí rudou vlajku revoluce. Námořníci, mezi nimiž měli významnou účast námořníci čeští a jihoslovanští, žádali mír a uznání práva národů na sebeurčení. Neměli však dostatek politických a organizačních zkušeností a vzpoura byla během tří týdnů potlačena. Jí se však poprvé zachvěla zevnitř rakousko-uherská armáda. Význam vzpoury byl patrný i z toho, jakým způsobem byla likvidována. Do soudního procesu proti vzbouřencům zasáhl sám ministr zahraničních věcí Czernin a žádal nejtvrdší trest - popravu vůdců vzpoury. Rakousko-uherská vláda zde použila prostředků, k nimž sahala až do podzimu roku 1918 - brutální moci a síly s cílem zastrašit zdvihající se hnutí. Byl to poslední prostředek k udržení monarchie. Prostředek, který byl výrazem jejího slábnutí, působil právě opačně. Vyvolával odpor a dále vyhrocoval rozpory nakupené uvnitř státu.

Přízrak hladu se od března roku 1918 stal skutečností a urychlil rozvrat. V druhém březnovém týdnu nebyla ve Vídni řadě domácností vůbec vydána mouka. V tržnici stála 16. března na nepatrný příděl masa 25tisícová fronta celou noc. Přitom vzrůstal pokoutní obchod. České průmyslové závody daly dělnictvu koncem března zálohu, aby mohlo nakoupit na černém trhu základní potraviny. V květnu zůstaly příděly mouky již jen na papíře. Lidé se ptali: „Co budeme zítra jíst?“ Byli vysílení a nemocní. V moravsko-ostravském revíru mělo 20 % obyvatelstva tuberkulózu. Úmrtnost hrozivě stoupala.

Zoufalství se vyhrocovalo v zuřivou nenávist proti rakouské vládě a celé monarchii. Ve Vítkovicích nabízel starosta místo mouky jáhly a ženy odpovídaly: „Nechte si je, my chceme mír a chleba.“ Dělníci vstupovali do stávek, které ochromovaly celý válečný průmysl. Vláda odpovídala zesílením militarizace a vyslala proti stávkujícím vojáky. Jednotlivé stávky se začaly přeměňovat v bouře zachvacující celé oblasti. Hladoví stávkující dělníci se svými rodinami táhli krajem a přepadali, drancovali a pustošili usedlosti, především dvory a mlýny. Vláda mamě vyhlašovala stanné právo a posílala proti demonstrantům četníky. Vypukaly nové a nové demonstrace, v nichž lid vykonával lidovou spravedlnost. Byly vybíjeny krámy, rozebírána a vypalována skladiště, vytloukány úřední budovy. Hladové masy začaly se zvyšovanou nenávistí přepadat vlaky, vezoucí z Uher slaninu do Německa. Vojsko střílelo do bezbranných. V Pardubicích byli tři zastřeleni a dva těžce zraněni, v Plzni šest a mnoho těžce raněných.

A do této kriticky napjaté situace se začali - po podepsání brestlitevského míru - vracet do monarchie váleční zajatci. V nich přicházeli první očití svědkové událostí, o nichž obyvatelstvo monarchie mnoho nevědělo.

„Většina válečných zajatců, kteří se vracejí z ruského zajetí, zažila v Rusku revoluci a jsou prodchnuti revolučními tendencemi. Tito váleční zajatci se těší v táborech navrátilců velké svobodě pohybu, volně se pohybují v přilehlých obcích, vyprávějí obyvatelstvu o vzniku a průběhu ruské revoluce, přičemž prý někteří prohlásili, že by bylo dobré, kdyby i u nás k tomu došlo,“ hlásila úřední zpráva z počátku května roku 1918.

Zajatci, kteří byli po krátké dovolené znovu zařazováni na frontu, přenášeli zároveň ruskou revoluční skutečnost přímo do řad rakousko-uherské armády. Urychlovali její vnitřní rozklad.

Jako lavina stoupala masová dezerce v armádě. Nejprve vláda podle vojenského práva odsuzovala dezertéry k trestu smrti. Jejich vzrůstající počet ji však nutil změnit stanovisko. Zachycení vojáci byli prostě vraceni zpět ke svým útvarům. Ale současně se z nich počaly v některých krajích tvořit ozbrojené skupiny, tzv. zelené kádry, které se se zbraní v ruce bránily návratu na frontu.

Při tvoření zelených kádrů byli navrátilci z Ruska opět hlavními iniciátory. Jejich pobyt v lesích a stálý kontakt s místním obyvatelstvem lavinovitě šířil myšlenky bolševické revoluce.

Docházelo ke vzpourám celých oddílů. Byly to především oddíly složené z potlačených národů monarchie - ze Slovinců, Ukrajinců, Čechů -, které otevřeně odmítaly poslušnost. 21. května 1918 se vzbouřil náhradní prapor 7. střeleckého pluku v Rumburku, složený především z Čechů od Plzně. Do praporu bylo zařazeno i mnoho českých zajatců z Ruska, kteří se také stali iniciátory vzpoury.

Pražský místodržitel hlásil rakouskému ministerstvu vnitra: „Události, které byly hlášeny Vaší Excelenci dne 21. t. m., jsou svým druhem i průběhem tolik na pováženou, že se k nim chci podrobně vrátit. Neboť přestože tyto události jsou především vojenského rázu, získaly přece tím, že zasáhly i civilní obyvatelstvo, ráz, který je velmi na pováženou i pro správní úřady.

Především to je stále jasněji a zřetelněji se rýsující souvislost se sociálně revolučními jevy v Rusku a jejich odraz na vojenské i vnitropolitické události a poměry ve vlasti. Strašné nebezpečí, které by s sebou neslo takové šíření zejména na české půdě, není třeba blíže vysvětlovat...

Pokud jde o události ze dne 21. května, je snad zbytečné poukazovat na velké nebezpečí, které se v nich skrývá. Vděčíme jedině okolnosti dezorganizace vzbouřenců a nedostatečnému vedení spolu s rychlým, účinným a cílevědomým zásahem vojenských, politických a četnických orgánů, že vzpoura byla potlačena v několika hodinách a že si nevyžádala oběti ze strany jejích potlačovatelů. Kdyby vzbouřenci pronikli dále na jih a kdyby byli měli - což nebylo vyloučeno - v tomto kraji posilu a podporu od domácího obyvatelstva, měli bychom dnes v několika částech Čech úplnou revoluci.“

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 36-39

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9