Rozhovor s Janem Kuxem

Jak zbudovat památník obětí fašismu

(úvodní preambule)

JUDr. Jan Kux není jen právníkem, publicistou či spisovatelem, je i svatobořickým rodákem.  Jako pozůstalý z rodiny odbojářů je též dlouholetým aktivistou vlasteneckých organizací – Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu. Je nositelem titulu Český patriot 2009 či Osobnost JMK aj. V obou jmenovaných organizacích působí celá desetiletí a odvedl zde neopominutelnou práci jak s válečnými veterány a pozůstalými po obětech nacismu, tak s mládeží. Je otcem zakladatelem celostátní literární soutěže Slavkovské memento, která si vydobyla respekt a uznání nejen našich krajských a celorepublikových představitelů, ale také uznání Generálního konsulátu Ruské federace u nás. Za svou práci byl několikrát vyznamenán českými i zahraničními subjekty. Ovšem jeho srdeční záležitostí byla desetiletí trvající starost o zbudování Památníku Internačního tábora ve Svatobořicích na Kyjovsku. Jen díky jeho neúnavnému úsilí – „udělal z nuly maximum“ -  vznikl na konci roku 2017 památkový areál s pomníkem a výstavní síní obsahující unikátní exponáty, výrobků bývalých vězňů, vyrobených za války v lágru.

Pane doktore, jak jste se dostal, k práci pro legionáře a odbojáře?

Z dnešního pohledu je to vlastně již dávno. Dosud mám paměti, jak byl v roce 1965 pořádán první sjezd bývalých politických vězňů z válečné doby, v naší obci ve Svatobořicích. Nejenže jsem tehdy pořizoval dokumentární foto snímky, ale silnějším vjemem, bylo setkání mých příbuzných s těmi konkrétními lidmi, jimž pomáhali za války potravinami přežít tu nejhorší dobu internace. V lágru řádil tyfus, úplavice a další choroby, způsobené bídnou stravou, jestli se ta kvaka, co dostávali, jídlem, dá vůbec nazvat. Každý propašovaný kousek i suchého chleba, mohl zachránit život … a tito vděční lidé tehdy odbíhali z průvodu, který měl tehdy snad tisíc osob, a zastavovali se s mými příbuznými. Slova díků byla vlastně jediným poděkováním za jejich tehdejší nezištnou pomoc a statečnost, za riskování životů celé rodiny, protože při prozrazení by jim hrozil i hrdelní trest.  Předkové odešli a já pokračoval svým dílem i na dalších sjezdech a akcích pořádaných v obci při výročích zřízení či osvobození lágru. Tyto aktivity pak vedly mé kroky k napsání knihy o Internačním táboře ve Svatobořicích a zároveň ke vstupu do vzpomínaných spolků, které mají svou nezastupitelnou roli i v současné společnosti. No, když někde jsem, chtěl jsem být i zde platným členem, což mi vyneslo i řadu funkcí na všech stupních v obou spolcích.

Jak dlouho už se zabýváte historií internačního tábora Svatobořice?

To je otázka, kterou mi pokládá skoro každý novinář, když si mi dostane cti jeho návštěvy. Zjednodušeně lze říci, že vlastně celý život. Ale časově to lze ohraničit asi rokem 1967, kdy jsem o lágru napsal první článeček dotýkající se výročí zřízení tábora. Tedy 22 let po válce. Poměrně větší publicitu jsem věnoval tomuto válečnému utrpení v sedmdesátých letech minulého století. Psát o osudech lidí, kteří zde byli vězněni nebo o vnitřním režimu a chodu tohoto vězení bylo při mé profesi právníka někdy i složité! Zde arestovaní vězni – vlastenci tu byli bez soudu, nic neprovedli, ničím se proti třetí říši neprovinili, byli zde internováni bez právního důvodu … a já tehdy řešil vlastně jakési dilema, jedné zločinecké nacistické krutosti a jiné reality v praxi. Psaním jsem se dostával jakoby do normálu. Psal jsem do Kriminalistického sborníku živá témata z praxe, a naproti tomu do deníků či týdeníků o těžkém životě v Protektorátu Čechy a Morava.

Kdy vlastně došlo k záměru obnovit památník Internačního tábora ve Svatobořicích?

Otázka je trochu nepřesná. Vysvětlím. První pomníček o černém místě u Svatobořic, jak se bývalý prostor lágru nazývá, zde byl postaven obcí už v roce 1965. Když jsem postupně zjišťoval osudy tohoto místa, obsah i jeho historie se stále zaplňovala víc a víc. V té fázi mého bádání mi často pomohl radou i domorodec akademický malíř Vladimír Vašíček, můj děda Jakub Kopřiva či další. Bádání v archivech, pořizování záznamů vyprávění pamětníků té doby aj., mne vyburcovalo i k dalšímu odbornému studiu, které jsem považoval za nezbytné k zvládnutí materie o válečných tématech. Po vydání mé první knihy o táboře v roce 1995 se ukázalo, že stávající pomníček nevystihuje krutost a zlo doby spáchané 36 let na tomto místě! Totiž první neradostné zařízení zde bylo postaveno už v roce 1914 a poslední zaniklo v roce 1950. Proto jsem za různých starostů v obci více či méně „bubnoval“ na jejich ego, s cílem postavit odpovídající památník významu tohoto místa v obci, ale i jako poctu těm co zde v různých politických režimech trpěli. Bohužel to trvalo více než 22 let, tak, že se té zasloužené piety dočkali jen tři desítky bývalých vězněných.

Vydal jste tři rozsáhlé knihy o golgotě ve Svatobořicích. Poslední a nejrozsáhlejší kniha vyšla ve vydavatelství Onufrius Brno, jejímž nakladatelem je Bukovanská kaple, v říjnu 2017 v rozsahu přes tři sta stran. Je to pořádný špalek pamětí, dokumentů a fotografií. Jak dlouho trvalo zpracování, a co jste přitom zažil – znám vydavatelská a autorská martyria z vlastní zkušenosti. Vzpomínám třeba na nevděčný překladatelský kamenolom, který jste mi nadělil, při žádosti o překlady gestapáckých listin o zakládání tábora – ty „nacitermíny“ byly má černá můra, jak jsme to zvládli.

Nejsem v tomto směru nováček, takže si již nemohu na nic stěžovat. Dokonce mohu pochválit kolektiv, který mi pomáhal, od korektorky přes dva tři spoluautory, kteří napsali podklady pro výstavní panely, a jejich texty nebyly realizovány, a byly tedy zařazeny do textu knihy, ale i grafičku tiskárny, která odvedla velmi dobrou práci a pochopitelně nejvíce zejména nakladatele. Vlastní textové zpracování knihy netrvalo více než měsíc. Když máte kvantum svých různých podkladů, bylo je třeba vlastně již jen „učesat“ a dát tiskárně. Od momentu rozhodnutí, že bude kniha vydána, neuplynulo více než dva měsíce perné práce.

Jak se k záměru budovat památník „Akce Emigranten“ postavila obec, kraj a vlastenecké organizace?

Když se našel donátor stavby, což je soukromý podnikatel, šlo již všechno vcelku podle plánu. Svým entuziasmem doslova strhl i další subjekty, které pomohly s realizací. Podnikatel vložil do Památníku stavbu dnešní výstavní síně, obec si vzala na starost pomník, Jihomoravský kraj poslal podstatnou finanční částku, která vše rozjela. Pomohlo i město Kyjov. Když se to takto napíše či řekne, zdá se to jednoduché. Od momentu nápadu po realizaci uplynuly jen tři roky. Vlastenecké organizace pomáhaly především organizačně, protože jsou příspěvkovými spolky, ale byly nezastupitelné. Když si představím astronomické částky na stavbu památníků v Letech u Písku či v Hodoníně u Kunštátu, musím se ironicky smát. Kolik kolem nich bylo řečí a vydaných peněz!  V této souvislosti je však smutné, že na slavnostní otevření památníku nepřijel ani ministr kultury ani obrany. Asi proto, že náš památník jsme dokázali postavit za 8 milionů korun. Jeho význam však násobně převyšuje, ty již zmíněné lágry s nesrovnatelnou minulostí. Už proto, že jím prošlo až 200 tisíc lidí deseti evropských národů!

Památník Svatobořice je přece moment celostátního – troufám si říci evropského odbojářského významu. Nemělo by statut Muzea a památníku kodifikovat Ministerstvo kultury podle zákona?

Srovnání s Lidicemi, Ležáky, Lety a Hodonínem se tu přímo nabízí! Copak dělalo či nedělalo naše ministerstvo? Co pan ministr Herman? Zajímá mne to nejen jako odbojáře, ale i jako starého profesionála kultury, specialisty muzejníka, vyznamenaného za národní památku Slup.  Mám takový dojem, že se pro statut Svatobořic z ouředních kruhů doposud moc neudělalo.

No, na jedné straně je to otázka těžká - a na druhé jednoduchá. Vybírám si k odpovědi tu lehčí. Ministerstvo kultury, neudělalo dosud nic, jo „křivdil bych jim“ – poslalo nám, tedy ČSBS, „děkovný dopis“, v němž byla tři jména, která jsou v knize na poslední stránce. A ten dopis podepsal ministr kultury ČR.

Stále jsem přesvědčen, že u Svatobořic není žal, týrání matek, otců, sourozenců - vězňů, našich parašutistů, když už by zde nebylo nikoho jiného, jen politických vězňů či rukojmích nacistického režimu v protektorátu, doceněn. Ani morálně, politicky a ani společensky.

Vždyť lágr, který v první fázi existence byl svým režimem spíše koncentrační, svou délkou trvání 1924 - 45, politickým osazenstvem bez soudu, přes 3500 vězněných v době jeho trvání, nemá ani v naší republice či jinde v Evropě obdobu. A vyznamenání, jsme předávali naše jen my odbojáři Kyjovska bývalým vězňům či jejich potomkům. A věřte či ne, mnozí měli i po tolika letech v očích slzy, byť to byli třeba už potomci a nějak přispěli pracemi svých předků. No jak, bych to řekl lépe … z Prahy na Moravu je to přece daleko…

Závěrem ještě toto. Jaký statut by podle Vás měl získat stávající památník a muzeum, a kdo by jej měl v budoucnosti provozovat?

V průběhu výstavby Památníku jsme vedli několik různých jednání zároveň. Jedno z nich bylo o prohlášení budovy památníku za kulturní památku. Je v areálu i budova z roku 1914, kde byli vězni lágru rovněž. I tato by takto měla být chráněna. Bohužel se dnes v ní skladují rakve! Jednání na vzpomenutém ministerstvu se však „nějak protahují“.(?)

Když jsou u nás „památníky jednoho dne“, a jsou to mohutné areály, nepochybně by si Svatobořice zasloužily daleko vyšší pozornost centra, které je ovšem v Praze. Není pochyb o tom, že pamětní síň, pomník, areál a nedaleký starý hřbitov, kde leží stovky zemřelých, by měl mít statut Národní kulturní památky. A provozovat by ho měl stát, který to těm zemřelým a mučeným lidem bez práva na život, dluží! Než by se zde spotřebovalo půl miliardy korun, léta by sloužil zejména mladým lidem k poznání historie jejich domoviny.

Nelze ani vyloučit do budoucna, že neznalost může vést k opakování té nejsmutnější kapitoly z dějin našeho národa v srdci Evropy. Obdobných situací je dnes na světě dost. Památníky na válku jsou po celém světě, žádný z nich však není přímým příbuzných letců či vojákům, kteří bojovali v zahraničí za svou vlast, ať už na východní či západní frontě!

Děkuji za rozhovor.

Rozmlouval PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom. historik,

Předseda Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice