Rozhodně nelze vnímat sudetské Němce jako nějaké „pohrobky německých nacistů.“  

(B. Sobotka, Právo, 21.-22. května 2016, str. 1, 2)

I.

Alespoň ve stručnosti uveďme další stanoviska některých státníků, politiků a historiků k tzv. sudetským Němcům a k vzniku jejich subjektů.

 

1. Prezident Beneš k slovu „sudetský“ , „Sudetenland“…

c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"

bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Mu­síme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví  a terminologie  politické aféry…

Ze zásadního stanoviska  prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942

 

2. Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Eva a Hans Henning Hahnovi upozornili na následující skutečnost: „ …ti Němci odsunutí z Československa, kteří patřili ke kritikům a protivníkům tradic sudetoněmeckého hnutí již před válkou, zůstali stranou i v poválečném sudetoněmeckém politickém životě. Názorová pluralita, diskuse a konflikty uvnitř sudetoněmecké národnostní skupiny se proto týkaly vesměs jen témat, která okupovala mysl pravicově-národoveckého sudetoněmeckého prostředí.“ (Hahnová, E.. Hahn,H.H.:Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání, Praha 2002)

 

3.  Na otázky redaktora odpovídá Lorenz Knorr, aktivní německý antifašista, narozený v Chebu

Proč? Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?

Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!

 

Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?

Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin  (i-noviny)

 

4. Pokud pozorně se seznámíme se signatáři základních dokumentů vznikajícího „sudetoněmeckého hnutí“, dojdeme k závěru, že mezi nimi, až na několik výjimek, převládají bývalí henleinovci a nacisté, dokonce SSmani, gestapáci a pracovníci tajných nacistických složek. Bez nich by  „sudetoněmecký landsmanšaft“ ve své původní podobě nevznikl.

K tomu dr. E. Hahnová nadto konstatuje, že „sudetoněmecký landsmanšaft“ dodnes drží kontinuitu henleinovské strany.

 

II.

Základní dokumenty „sudetoněmeckého hnutí“

 

1. Eichstättská adventní deklarace, první programový dokument
Zásady sudetoněmecké evropské politiky
1949

 

Při setkání sudetoněmeckých politiků a vědců bylo dosaženo shody o řadě zásad, které by mohly být směrodatné pro další orientaci sudetoněmecké národní skupiny. Vyrostly z pocitu odpovědnosti politicky a publicisticky činných lidí a měly by být jak závěrem, vyvozeným z tragické minulosti, tak východiskem nové vůle utvářet budoucnost.

Všeobecná duchovní krize našeho věku byla ve střední Evropě ještě zostřena chybnými státně politickými konstrukcemi. Schematickou adaptací modelu západoevropského národního státu na přirozeně vyrostlá mnohonárodní společenství byla nabídnuta totalitní moci příležitost navíc. Násilným přesazením a vysídlením celých národních skupin byl tento protismyslný akt vybičován do krajnosti. Vývoj od roku 1945 odporuje tezi, že násilím vynucená národní jednolitost středoevropských států představuje trvalé zajištění světového míru. Vyhnání naopak vedlo k zániku samostatnosti států, které je uskutečnily, a urovnalo východní totalitě cestu na Západ. Dnes ještě málo lidí chápe, že s ideologickým pronikáním bolševismu jde ruku v ruce panslavisticko-imperialistický výboj na Západ. Toto nejtěžší porušení evropské rovnováhy od dob stěhování národů ohrožuje celý evropský Západ asiatskou přesilou z Východu. Bez aktivního zásahu Ameriky by byla katastrofa západní Evropy už dokonána. Záchrana a nové uspořádání Evropy musejí vycházet z těchto fundamentálních skutečností.

Současné rozdělení Německa a Evropy je neudržitelné. Buď bude východní Evropa navrácena západní civilizaci, anebo se celá západní Evropa dostane pod nadvládu ruského bolševismu. Nejde už o právo na sebeurčení jednotlivých národů či národních skupin, ale o právo na sebeurčení celé Evropy jako takové. Stále ještě vidíme v síle mravního odporu ohrožených a v uskutečnění jednotné Evropy doslova v hodině dvanácté možnost, aby bylo toto nebezpečí zahnáno bez pustošivé atomové války.

Nejdůležitějším předpokladem k tomu je německo-francouzské dorozumění. V zápase mezi Východem a Západem vidíme z hlediska celkového posouzení situace především zápas o lidská práva a proti nim. Národy za železnou oponou by měly vědět, že obnovení jejich vlastních práv a svobod je neoddělitelně spjato s uznáním a obnovením práva všech vyhnanců na domov.

Nepřejeme si, aby probojování těchto zásad bylo zdržováno uvalováním nějaké kolektivní viny na český nebo polský národ. My sudetští Němci nechceme odplatu, ale spravedlnost. Jakkoli si základní právní cit žádá soudní potrestání kriminálních činů, nechceme ani v nejmenším přispět k tomu, aby strach těchto národů před kolektivní pomstou zdržoval jejich skoncování s komunistickou diktaturou.

Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko-geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci.
Naši krajané pochopí, že jejich celkové chování je podřízeno těmto zahraničně politickým nezbytnostem.

Vedeni tímto přesvědčením, chceme uvnitř své národní skupiny a u všech vyhnanců působit k tomu, aby boj o znovunabytí svého domova začlenili do velkého zápasu o znovuzrození Evropy v duchu křesťanského humanismu.

 

Eichstätt, první neděle adventní (30. listopadu) 1949

 

Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)

Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)

Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)

Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)

Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)

Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)

Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)

Wenzel Jaksch (sociální demokrat)

Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)

Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)

Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)

Reinhold Riedel

Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)

Hans Schütz (MdB), člen SdP

P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní

Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)

Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)

(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)

 

Několik vět k textu

Nejrychleji ze všech německých „národnostních skupin“ se zorganizovali odsunutí Němci z Československa. Jejich reprezentace, jak svědčí seznam signatářů Eichstättské deklarace, se již v r. 1949 skládala převážně z bývalých aktivních nacistů. K nim se přidalo několik sociálních demokratů a jeden katolický kněz. Je nesporné, že sudetoněmecký landsmanšaft (SL) má nacistické kořeny. Nadto, jak uvádí Spiegel, Spolková zpravodajská služba využívala po dohodě s vedením SL Sudetoněmeckou tiskovou službu a od roku 1955 i Sudetoněmecký archiv jako krycí organizace.  I někteří funkcionáři SL byli činní jako spolupracovníci či důvěrníci tajných služeb.(BND a CIA verbovaly mezi odsunutými, Právo, 27.12.2012, KOV)

Co zcela chybí v Eichstättské deklaraci, je alespoň minimální sebekritika činnosti  německé tzv. národnostní skupiny z doby před válkou v Československu a v době války za protektorátu. O obludných zločinech spáchaných „sudetskými“ Němci nikde ani slovo. Kampaň SL proti bolševismu se jeví jako pouhé pokračování tohoto tažení z doby nacistické říše.

Jak vůbec se mohou váleční zločinci pyšnit tím, že odmítají odplatu, když ve skutečnosti mnozí z nich patřili před soudy a do věznic, když v tu dobu  ještě mnohé z jejich obětí umíraly na následky mučení v koncentračních táborech.

Nepředstavitelná nadutost plyne z tzv. bezpodmínečného požadavku SL na navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937, zvláště když si uvědomíme, že ještě před čtyřmi roky se vítězné státy dohodly v Postupimi na odsunu německé menšiny z Maďarska, Polska a Československa v zájmu zachování míru Evropě v následných letech. –red.

 

2. Detmoldské prohlášení

V Detmoldu byl přijat druhý zásadní programový dokument Su­detoněmeckého landsmanšaftu, který - podobně jako Eichstattská adventní deklarace či další dokumenty následující - je dodnes plat­ný, a jehož obsah byl rovněž především dílem Witikobundu.

 

V Detmoldském prohlášel!! mimo jiné stojí: "Sudetoněmecká národní skupina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe němec­kému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Něm­ců. Jejím cílem ie znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost... (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti. "17

 

Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodg­mana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého ča­su jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Ru­dolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.

3. Charta německých vyhnanců

 

Ve vědomí své zodpovědnosti před Bohem a lidmi, ve vědomí své příslušnosti ke křesťansko-západní kultuře, ve vědomí své německé národnosti a v poznání společných úloh všech evropských národu usnesli se zvolení zástupci milionů vyhnanců po zralém uvážení a přezkoumání svého svědomí podati vůči německému národu a vůči celému světu slavnostní prohlášení, které stanovuje povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci považují za svůj základní zákon a za nezbytný předpoklad pro vybudování svobodné a sjednocené Evropy.

 

1. My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty. Toto odhodlání je nám vážné a svaté v pomýšlení na nesmírné utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí.

2. Budeme podporovat všemi silami každé počínání, zaměřené na utvoření sjednocené Evropy, v níž by národy mohly žít beze strachu a bez útisku.

3. Tvrdou a neúnavnou prací zúčastníme se na výstavbě Německa a Evropy.

 

Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou cizinci na této zemi. Bůh vsadil lidi do jejich domovu. Odloučit člověka násilím od jeho domova znamená usmrtit jej duševně.

My jsme tento osud utrpěli a zažili. Cítíme se proto povoláni žádat, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv, daných člověku Bohem.

Dokud toto právo pro nás není uskutečněno, nechceme však státí stranou, odsouzeni k nečinnosti, nýbrž chceme tvořit a působit v nových, vytříbených formách bratrského a ohleduplného spolužití se všemi členy našeho národa.

 

Proto domáháme se a žádáme dnes, jako i včera:

 

1. Stejné právo jako občané státu, nejen před zákonem, nýbrž i v každodenní skutečnosti.

2. Spravedlivé a rozumné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a poctivé provedení této zásady.

3. Promýšlené začlenění vyhnanců všech povolání do života německého národa.

4. Činné včlenění německých vyhnanců do výstavby Evropy.

 

Ať národy světa pocítí svou spoluzodpovědnost za osud vyhnanců jako těch, kteří byli nejtíže zasaženi utrpením naši doby. Ať národy světa jednají tak, jak to jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí odpovídá.

Národy světa musí poznat, že osud německých, jakož onen všech vyhnanců, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní zodpovědnost a zavazuje k mohutnému výkonu.

Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy pro nás všechny byla nalezena cesta do lepší budoucnosti.

Stuttgart, 5. srpna 1950

Signatáři Charty

Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),

Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany

Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců

Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany

Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),

Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),

Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina

Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),

Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,

Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,

Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),

Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)

Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,

Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer

Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,

Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),

Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),

Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),

Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů

Erich Luft, LvD Bavorsko

Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko

Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),

Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS-Obersturmbannführer

Walter Rinke, LM Slezsko,

Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,

Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),

Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,

Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934

Fritz Kimme, LvD Bremen,

Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.

(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)

 

Několik vět k textu

Zatímco v Německu a jinde v Evropě ještě probíhaly soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci, v roce 1950 ve Stuttgartu Chartu podepsala řada příslušníků zločineckých organizací, např. SS, NSDAP. Mezi takovéto subjekty, podle našeho názoru, patřila i henleinovská Sudetendeutsche Partei, která byla organizovanou pátou kolonou nacistického Německa v Československu.

Je zcela nepochopitelné, že zločinci, příslušníci SS, NSDAP, prostudujte si dobře   část Charty o jejich signatářích, se v textu Charty zříkají pomsty a odplaty a mluví o nesmírném utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí. Toto utrpení nepřineslo nějaké desetiletí, ale němečtí nacisté, včetně tzv. sudetoněmeckých, podporovaní velkou částí německého národa, kteří vyvolali druhou světovou válku, v níž bylo zabito přes 50 milionů lidí, nemluvě o nepředstavitelných materiálních škodách a následném hladu a bídě milionů lidí.

Zříci se pomsty a odplaty mohly pouze oběti nacistických zločinců a ne jejich více či méně aktivní vykonavatelé zločinů na území téměř celé Evropy.

Charta pro nás je dokumentem, který agresory, zločince posunuje do role obětí,  a ze skutečných obětí války se vytváří, v této fázi zatím potencionálně a náznakově, zlosynové, kteří za vše nesou odpovědnost.

 

Ano, v Chartě již začíná nám tak známé úsilí o přepisování dějin. O druhé světové válce a zločinech v jejím průběhu spáchaných, se stále méně mluví. Zato však snad veškerá pozornost nejrůznějších landsmanšaftů se soustřeďuje na dobu poválečnou.

Dnes již není diskuse o tom, že vedení střechové organizace přesídlených Němců, tzv. Svazu vyhnanců (BdV), bylo dlouhodobě ovládáno bývalými nacisty, ze 13 členů prezidia jich 11 bylo nacisty. Dnes jsou tato fakta známá.

Alespoň nyní se veřejnost dozvídá odpudivé a hrůzné skutečnosti o dlouhodobém místopředsedovi BdV, Rudolfu Wollnerovi, který byl v SS. Po válce byl odsunut z ČSR. Bývalý kulturní referent BdV Jochen Brennecke v 60. letech prozradil, jak se Wollner mezi kamarády chlubil, že jeho tanková jednotka SS likvidovala sovětské válečné zajatce pod pásy svých obrněnců. Když tato informace pronikla na veřejnost, prezidium BdV pod Wollnerovým vedením odvolalo Brenneckeho z funkce za „nepřesnosti v práci“. Wollner ve funkci zůstal až do r. 2000, kdy odešel jako nositel Spolkového záslužného kříže I. třídy, jejž mu předal prezident Richard Weizsäcker.

Podobný nacistický profil měli i mnozí další členové BdV. Někteří funkcionáři BdV i jako poslanci usilovali o urychlené ukončení denacifikace a návrat bývalých nacistů do státní služby. O tom všem a dalším napsal německý týdeník Der Spiegel. (Použity informace z článku Němečtí historici: Organizace odsunutých léta řídili bývalí nacisté, Právo, 3.12.2012).

Tzv. vyhnanci se dovolávají, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních práv daných člověku Bohem. Jak však tito pánové v době nacistické krutovlády přiznávali toto právo Polákům, které po milionech vyháněli z jejich domovů, Ukrajincům, Rusům a v neposlední řadě i Čechům, všichni víme. Tedy tyto slovanské vyhnance, v souladu s terminologií v Chartě, v počtu mnoha milionů duševně usmrtili. Ovšem po takovéto smrti následovalo i usmrcení fyzické. Ostatně všechny slovanské národy, podlidi, jak říkali nacisté,  měly být postupně vyhlazeny. Tomu se tzv. němečtí vyhnanci vyhnuli. Životy jim byly zachovány. Na své zločiny zapomínají, nad svými těžkostmi, jichž sami byli příčinou, pláčou.

Ano, tito pánové by především měli přiznat hrůzné zločiny, jichž se dopustili, kát se za ně, poprosit za jejich odpuštění. Oni však bez ohledu na skutečnost se začali vydávat za oběti a ze svých obětí se snažili již tehdy udělat zločince. Přepisování dějin začalo. Pravdou tomuto pokračujícímu procesu musíme neustále čelit. - red.

 

III.

1. Stanovy SL

§ 3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zakotvuje:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy". (Emil Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, str.219-220, Nakladatelství BMSS-Start, Praha 10, 2008)

 

2. Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů

„Stanovisko sudetoněmecké rady k sudetské otázce“ ("20 bodů") přijala sudetoněmecká rada na svém jednání dne 15. ledna 1961. Stanovisko poté bylo 7. května schváleno spolkovým shromážděním sudetoněmeckého landsmanšaftu jako zásadní programový dokument.

Program „20 bodů“ „ je dodnes v platnosti.“ (Wikipedie pod heslem Sudetoněmecké krajanské sdružení, Stránka byla naposledy editována 11. 11. 2016 v 17:00.)

 

„I když tento program prošel později drobnými úpravami a do­plňky s přihlédnutím k měnící se situaci ve světě a v Evropě, zůstal a zůstává základním "dvacate­rem" ideologického, politického a právního vystupování skupiny bývalých československých obča­nů německé národnosti, kteří byli přesídleni na dnešní území Spolkové republiky Německo po skončení druhé světové války v r. 1945 a 1946.“ (Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.)

 

Pohled zpět

1. Sudetské otázce – a tím také „sudetské krizi“ na podzim 1938 – lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919.

 

2. Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.

 

3. S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodního státu (Vielvoelkerstaat), který však byl vydáván za „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.

 

4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území (die geschlossenen sudetendeutschen Gebiete) 50 politických okresů (Landkreise) nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých „jazykových ostrůvků" (Sprachinselgemeinden). Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.

 

5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených sudetoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.

6. Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení.

 

7. Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.

 

8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.

 

9. Dnes žijí přes dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Okolo 800 000 sudetských Němců žije v sovětské německé zóně, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských územích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.

 

10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.

 

Pohled do budoucna

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizionismu pro svobodu" nebude nikdy více umlčeno.

 

12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.

 

13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.

 

14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.

 

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

 

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

 

17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.

 

18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslovakismus").

 

19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.

 

20. Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.

 

3. Wikipedie: „Stanovisko Sudetoněmecké rady k sudetské otázce - tzv. 20 bodů

 

Sudetoněmecká rada 15. ledna 1961 schválila a 7. května téhož roku přijala „20 bodů“, které jsou dodnes stále v platnosti. Mimo jiné je v nich požadováno opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nímž smí být podle této deklarace disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Dále je prosazováno právo na národní sebeurčení…  . Je tím míněno právo sudetských Němců osídlit Českou republiku s tím, že jimi osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena[zdroj?]. Tyto body korespondují do určité míry s Karlovarským programem, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou, podporovanou Adolfem Hitlerem. Tento názor prosazuje zejména Witikobund, který je převážně nacionalistickou organizací založenou bývalými nacisty a německými nacionalisty. Program „20 bodů“ nerespektuje výsledky, kterých bylo dosaženo ve vzájemném česko-německém dialogu, a je v rozporu s politikou evropské integrace i evropského pojetí moderní multikulturní společnosti.

 

Majetkové nároky a odškodnění sudetských Němců

Politika Sudetoněmeckého krajanského sdružení v otázce majetkových nároků a odškodnění se dá označit jako neprůhledná. Oficiálně sudetští Němci prohlašují, že k českému státu žádné majetkové nároky nemají, ovšem i v oficiálních dokumentech sudetoněmeckého sdružení bývá používán termín „sudetoněmecký majetek.“ Ten však byl po druhé světové válce (stejně jako například v Polsku) konfiskován jako nepřátelský majetek občanů Třetí říše pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody s tím, že fyzické i právnické osoby budou náhradu požadovat po německém státu. Škody na sudetoněmeckém majetku v ČR odhadl SL v roce 1999 (v přepočtu) na 500 miliard eur.

 

Do roku 2001 bylo odsunutým Němcům podle zvláštního zákona z roku 1952, nazvaném Lastenausgleich, tj. „vyrovnání břemen“, vyplaceno Spolkovou republikou Německo 145,3 miliard DM. Dá se (jen nepřesně) odhadovat, že z toho 30 % připadlo na sudetské Němce. Náhrada například za ztrátu bytového zařízení byla 150–300 DM, za zemědělskou půdu dostal malorolník 855 DM/ha, velkostatkář 91 DM/ha, majitel činžáku (ve stejné hodnotě v roce 1944 jako 10 ha půdy) dostal 9550 DM… V bývalém Sovětském okupačním pásmu Německa dostal jednorázově každý dospělý "přesídlenec" pro sebe 300 RM a na každé dítě 100 RM…“

(Wikipedie pod heslem Sudetoněmecké krajanské sdružení, stránka byla naposledy editována 11. 11. 2016 v 17:00.)

 

4. Ve Stanovách SL i v Programu 20 bodů je zakotveno právo na vlast, právo na sudetorestituce nebo odškodnění za škody, které sudetům vznikly v důsledku konfiskace majetku a odsunu, což je v hrubém rozporu s rozhodnutím spojenců učiněných v Postupimi v srpnu 1945 a následně i s Pařížskou reparační dohodou Tak jak SL organizačně v době svého vzniku byl spojen s henleinovci a nacisty, tak programově je z části propojen i s henleinovskými požadavky.

 

5. K otázce reparací, které nám Německo ve výši cca 360 miliard předválečných korun dosud nezaplatilo

 

Podle Pařížské reparační dohody byly státy, které konfiskovaly německý majetek,  povinny hodnotu konfiskovaného majetku odečíst ze svého reparačního účtu.

Pokud jde o Československou republiku, signatární stát  „Dohody o německých reparacích“, bylo tomu jinak. My jsme na základě ustanovení, uvedeného  pod písmenem D. hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali, nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu. ( Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, nákladem Orbis, Praha 12,  1. vydání v srpnu 1946, str. 67-68). 

 

IV.

Prof. Dr. Felix Ermacora, sudetoněmecké otázky, juristické dobrozdání

Část V.

Závěrečné teze a katalog požadavků, Vídeň – Innsbruck 1991

 

Úvodem

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.    Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny

 

Závěrečné teze a katalog požadavků

Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.

K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.

Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu přičíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.

 

Sebeurčení a právo na vlast

1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:

- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;

-  k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;

-  vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.

Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.

2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.

3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze ztožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.

4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.

 

B. K ochraně menšin

1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.

2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.

3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.

4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.

Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.

 

5. Jedním z důsledků vyhnání je zpustošená hospodářská, stavební a kulturní podstata sudetských území. Tato podstata je napadena v samém jádru také zničením životního prostředí.

6. Pozůstalí Němci žijí rozptýleně a v nevelkých skupinách, také oni zmizeli z rodné vlasti. V porovnání s evropským standardem, jak se postupně utváří, je jejich menšinová ochrana slabá.

7. Je nezbytně nutné bilaterálně dohodnout menšinovou ochranu, skloubenou s evropským garančním systémem, aby se tím vytvořila půda pro  právo  na vlast  a   pro

skutečné dorozumění mezi národy.

C. Sudetoněmecká majetková otázka

Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.

1. Vyhnáním a jeho důsledky způsobená majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.

2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.

3. Odnětí majetků se udalo ve dvou vlnách. V první vlně byly zabrány sudetoněmecké majetkové hodnoty faktickým postupem, v druhé vlně byly sudetoněmecké majetky zabaveny prezidentskými dekrety a zákony.

4. Odnětí majetků byla konfiskace cizího jmění v právním smyslu, protože bylo provedeno bez odškodnění. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace jmění cizinců jako mezinárodně protiprávní.

5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme-li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.

6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.

7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.

8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.

9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle  Evropské konvence lidských práv pochybné.

10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.

11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu  komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.

12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.

 

D. Katalog požadavků

1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.

2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení  spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.

3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.

4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko  a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.

5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit  majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko.  Tyto záležitosti je nutno dojednat.

8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.

9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval  „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.

10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.

 

V.

Nedávné a současné představy SL o právu na vlast a na sudetorestituce a odškodnění

 

1. Při příležitosti 50. výročí přijetí Detmoldského prohlášení uvedl (mimo jiné) tehdejší mluvčí landsmanšaftu Franz Neubauer, že na cílech této organizace se za 50 let jejího trvání v jádru nic nezměnilo - s tou výjimkou, "že dnes, vzhledem k pokračujícímu evropskému sjednocování, při kterém hranice ztrácejí svůj význam, nevidíme otevřené otázky týkající se hranic".   Stojí však za úvahu, co lze chápat pod "otevřenou otázkou týkající se hranic". V další části svého projevu totiž Neubauer řekl, že jedním z podstatných cílů landsmanšaftu je "uznání práva na vlast", které podle něj jde nad pouhé právo usadit se ve vlasti a zahrnuje především práva národní skupiny a zhojení dalších porušení práva včetně přiměřeného zadostiučinění... Ostatně u práva na vlast není v žádném případě rozhodující otázka, kolik lidí by takového práva skutečně využilo. Pokud však neexistuje právo na návrat, trvá stav vyhnání". 

 

Přitom představy o možných formách realizace prosazovaného "práva na vlast" jsou v prostředí landsmanšaftu dobře známy. Například Roland Schnürch, místopředseda spolkového shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu, napsal: "Pod premisou navráceni domovských území národní skupině, jak to požadují stanovy Sudetoněmeckého landsmanšaftu, lze uvést - s cílem nového státního uspořádání silou práva národní skupiny na sebeurčení - několik alternativ:

a) autonomní německé území uvnitř České republiky; b) suverénní svobodný stát; c) evropeizace domovského území. "20

 

Horst R. Übelacker, bývalý předseda Witikobundu a vlivný funkcionář landsmanšaftu, uvedl, že "sudetoněmecká politika národních skupin musí být zaměřena na to, aby hájila právo na sebeurčení ve všech variantách. Nesmí být vyloučeno žádné z těchto tří řešení:

1)Sudety jako součást... České republiky.2) Sudety jako samostatná správní a státní jednotka. 3)Sudety jako součást Německa ".21

 

Ostatně už v říjnu roku 1989 se tzv. kongres mladé a střední generace sudetských Němců konaný v Regensburgu zabýval "modely budoucnosti Sudet", přičemž byl formulován závěr, že ,,jsou myslitelné tři modely spojené s požadavkem sudetoněmecké suverenity: ,

(1) Připojení (anšlus) Sudet ke Spolkové republice.(2) Samostatné Sudety jako součást menší či větší středoevropské federace. [3) Sudetoněmecký svobodný stát - člen EU".22

 

Je tedy zřejmé, že "státoprávní" představy a konstrukce sudetoněmeckých předáků z "otevřené otázky týkající se hranic" už nevycházejí (viz násl.), ovšem latentně je tato otázka jejich základem, přičemž společným jmenovatelem je požadavek "sudetoněmecké suverenity" a ztráty české suverenity nad česko-německým pohraničím. (Emil Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, str. 217-218, nakladatelství BMSS-START, Praha, 2008)

 

2. Od počátku r. 2015 SL se SL vzdává práva na vlast a na odškodnění, aniž by dosud se vzdal. Novelizaci Stanov SL v uvedených bodech příslušný soud opakovaně odmítl registrovat. Platí Stanovy v původním znění.

SL neučinil ani pokus změnit Program 20 bodů z roku 1961, který také platí zásadně v původním znění.

 

Přesto premiér B. Sobotka honoruje SL za „vstřícné kroky vůči nám“. Zásadní problém tkví však v tom, že sudeti nikdy neměli a nemají práva, jichž se údajně vzdávají. Nikdo se nemůže vzdát práv, které nemá. A tuto skutečnost B. Sobotka našemu národu neřekl. Podle nás zatajuje tento fakt.  Jako předseda vlády ČR měl nám jasně říci, že Němci  vůči nám nemohou uplatňovat žádné finanční nároky, poněvadž je nemají. Ale naopak jsme to my, kterým Němci dosud nezaplatili reparace. Porušují tak jeden z hlavních principů mezinárodního práva, že agresor je povinen uhradit své oběti všechny škody, které jí agresí vznikly, tedy nejen Pařížskou reparační dohodu.

 

Situace je však ještě horší, než se na první pohled zdá.  Sudeti nám nadávají do zločinců, kteří spáchali válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a dokonce genocidu. Naše vláda k tomu mlčí a ještě „spojenecky“ poplácává sudety po ramenou, usmívají se, tisknou přátelsky ruce jako by se nic nedělo. Ale děje. A my to víme.

 

Někdy v závěru r. 2015 B. Posselt prohlásil ve Vídni v „Domě vlasti“, že restituce i náhrady škod budou. Nezapomněl ani zdůraznit, že je třeba „Benešovy dekrety“ zrušit. G. Zeihsel na Dni vlasti bez rozpaků dal landsmanům vědět, že v ČR probíhají přímé rozhovory o odškodnění tzv. Novorakušanů, tedy sudetů, kteří uprchli do Rakouska před koncem války nebo po ní, či do Rakouska  byli přesídleni z Československa, jež získali rakouské státní občanství po 27. dubnu 1945.

 

VI.

Závěrem můžeme konstatovat:

1. Sudetoněmecký landsmanšaft má henleinovsko-nacistické kořeny. Většina těch, kteří připravovali, formovali a v prvních desetiletích   byli významných funkcionáři SL,  dříve patřili k členům a funkcionářům Sudetendeutsche Partei i NSDAP, někteří byli dokonce esesmany, gestapáky, tedy příslušníky zločineckých organizací. První mluvčí landsmanšaftu, Lodgman von Auen, byl znám svými dlouhodobými protičeskými postoji. Patřil samozřejmě k těm, kteří naše pohraniční území  chtěli odtrhnout od ČSR a připojit je k německému Rakousku. V r. 1938 poděkoval Hitlerovi za osvobození z českého jha. V době, kdy stál v čele sudeťáků, vznikla i tzv. Wiesbadenská úmluva, podle které se sudeti měli vrátit do republiky a jako druhý státotvorný národ v českých zemí vytvořit s českým národem česko-německou federaci.

2.„Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta - vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe - jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.

Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích... Naopak, na bývalé nacisty se vzpomínáno  jako na významné a ve skrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní  články v listu Sudetendeutsche Zeitung!).“ (Emil Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, str.  217, nakladatelství BMSS-START, Praha 2008)

3. Stanovy SL ve svém článku 3., Program „Dvaceti bodů“ se v některých ustanoveních blíží henleinovským požadavkům. Jsou naprosto nepřijatelné!  Vláda svrchované ČR proto nemá žádný důvod, aby vedla jednání se SL Naopak má důvod proti těmto požadavkům protestovat u vlády SRN.

4. Vláda ČR  je povinna odmítnout vměšování ze strany Německa do našich vnitřních záležitostí. Jde též o požadavky některých německých politiků a landsmanů na zrušení dekretů prezidenta republiky, zrušení tzv. amnestijního zákona, až po poučování, které české státníky a politiky máme oslavovat a které zavrhovat, kterým máme stavět pomníky a na které zapomenout.

Od vlády ČR naopak očekáváme, že konečně bude na SRN požadovat zaplacení reparačních dluhů ve výši cca 360 miliard předválečných korun.,

5. Z těchto i dalších důvodů nemůžeme SL považovat za spojeneckou organizaci, ale naopak za protičeskou, jež sleduje cíle, které poškozují naši státnost i náš národ.

6. V Německu se opět objevují imperiální snahy. Nedávno pan M. Roth, náměstek ministra zahraničních věcí SRN, oznamoval, že Německu jako největšímu státu EU náleží v Evropě vůdčí role. Vůdčí roli Evropy ve světě v nedávných dnech reklamoval B. Posselt. Požadujeme proto  na vládě ČR, aby se od těchto novodobých imperiálních ambicí Německa, které mohou být zdrojem mnohých konfliktů, jasně distancovala a přerušila strategický dialog mezi ČR a SRN.

7. V hodnocení SL jako nositele kontinuity henleinovské strany  má dr. E, Hahnová pravdu. Premiér Sobotka v hodnocení sudetů jako našich spojenců, které nemůžeme považovat za pohrobky německých nacistů, se hrubě mýlí. Dokonce svými postoji k nim, údajně dělají vůči nám vstřícné kroky, podporuje SL, který trpí vnitřními rozpory, aby mohl dále přežívat. A to není úloha, kterou by měl předseda vlády ČR hrát. Je to přespříliš ostudné pro něj i pro nás

J. Skalský