Rozdrcení divize Galizien

Hlavní útvary divize Galizien (divize ukrajinských nacistů sloužících Hitlerovi), jedenáct tisíc důstojníků a vojáků, poslali na frontu začátkem července. Jejich předvoj, zvláštní průzkumná setnina, která v tomto prostoru operovala od začátku června, zavraždila do jejich příchodu více než tisíc pět set civilních obyvatel. Další tisíce pomáhala deportovat na práci do Německa. Osadu Obešlo vypálila do základů, jejích dvě stě osmdesát sedm obyvatel usmrtila. V zajateckém táboře Zoločev se zúčastnila vraždy dvou tisíc sovětských zajatců. Během trestních akcí postupovala podle schématu vypracovaného a nacvičeného již ve výcvikových táborech: obyvatele vesnice nahnali do jednoho místa, žádali, aby vydali Židy, komunisty a partyzány, zastřelili nebo oběsili několik desítek náhodně vybraných osob a nakonec zbylé oběti pozavírali do stodol a domků a upálili je. Nešetřili ani děti, ženy a starce. Měli po ruce pojízdnou plynovou komoru.

Divize přesunutá do tohoto zpacifikovaného prostoru se stala součástí armádní skupiny Severní Ukrajina, jejího 13. sboru 4. tankové armády. Do bojů ji nasadili hned druhý den poté, co sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily 13. července ofenzívu proti této armádní skupině. Kryla ústup 13. sboru. Svůj úkol nesplnila a ocitla se v obklíčení u města Brody společně s dalšími osmi nacistickými divizemi. Parní válec Rudé armády ji doslova rozdrtil. Černé dny katastrofální porážky v brodském kotli skončily 22. července.

Neslýchaný výprask měl nedozírné následky. V průběhu jediného týdne ztratila zdecimovaná divize tři čtvrtiny důstojníků a vojáků, mrtvých a zajatých. Panickým útěkem se zachránily jen rozprášené skupinky a jednotlivci. A ti se museli probíjet z nových a nových obklíčení. V hlubokém šoku a depresi se vystrašení skrývali a zoufale shledávali v karpatských lesích nedaleko bývalých československých hranic, a když se jakžtakž dali dohromady, přesouvali je přes Lupków, Medzilaborce, Humenné, Trebišov na Zakarpatsko. Do sběrných středisek v Šeredném a Lincích mezi Užhorodem a Mukačevem se doplazila v šedivých odřených uniformách z rozprášených pluků asi desetina. Tisíc pět set mužů. Vytřeštěné oči, zuřivá bezmoc, žhavá nenávist k bolševikům, to byl obraz těch, kteří si zachránili život.

Ti, kteří se nestačili zachránit útěkem, přešli v Karpatech k Ukrajinské povstalecké armádě (UPA). A UPA je přijala, i když už při verbování dokonce hrozila smrtí těm, kteří do divize Galizien vstoupí. Kromě jiného proto, že se tím omezovaly možnosti získat členy do vlastních řad. Časem se však se skutečností smířila, protože divize jí vlastně bez práce vytvořila vynikající školicí základnu. Nyní se její kádry vracely. Mužstvo i důstojníci. Pozdější velitel praporu Jahoda, pozdější velitelé oddílů Horn, Lysowyk, Burevyj a mnozí další, zejména ale Bej, zástupce Szuchewicze, byli bývalými důstojníky této divize.

Problémy přizpůsobit se neměli. Pokud jde o pochodové písně, které si donedávna prozpěvovali, vyjadřovaly jejich politické vyznání, potom mezi nimi opravdu nebyl rozdíl.

Esesáci z Galizien totiž zpívali:

... Smrť, smrť Lachom.

Smrť židom, Moskalom.

Do boja nás vede OUeN.

Komunistov, Lachov dobijem!

A banderovci si notovali:

... My ukrajinskí povstalci,

kozákov slávni dědiči,

pre slobodu národov

bijeme komunistov a Lachov.

Třetí říše dodýchávala. Potřebovala každého žoldnéře, každou pušku. Ubohý zbytek rozbité divize převezli nacisté opět do Neuhammeru, aby ji doplnili. Využili především náhradní pluk, který nebyl nasazen na frontu, osm tisíc chlapů, přidali tři tisíce těch, které dodatečně posbírali po katastrofě u Brodů, a současně začali s novým verbováním.

Novým v pravém smyslu slova. Jestliže před rokem byli rekruty Ukrajinci pouze z Haliče, nyní přijímali všechny temné živly, které byly po ruce. Policajty, starosty, kolaboranty, vedoucí pracovníky úřadů, podsvětí z území celé Ukrajiny, odkud utekli před postupující Rudou armádou. Lákali a nutili i dělníky z východních a pohraničních oblastí, nahnané do Německa, dokonce i válečné zajatce. Bezohlednými způsoby se podařilo doplnit a zformovat divizi v síle šestnácti tisíc důstojníků a mužů.

Zástupce velitele záložního pluku Eugen Pobiguščij-Ren si zapsal do válečného deníku: „Opět scházejí naši důstojníci. Rozumím, že generál Freitag chce obsadit setniny německými důstojníky včetně čet, ale i německého personálu je nedostatek. K divizi se vrátilo dvě stě absolventů z důstojnických a poddůstojnických škol. Všichni je zakončili úspěšně, ale kursy byly ve skutečnosti teoretické, ne praktické. Zkušenosti měli získat až v bojích. Nastala změna v záložním pluku. Přišel nový velitel plukovník Marx. Mne jmenovali jeho zástupcem se zvláštními výcvikovými úkoly. Spolupráce s ním je velmi přátelská. V důsledku zhoršené vojenské situace německé vrchní velení nakonec souhlasilo, aby se divize přece jenom jmenovala ukrajinská a dokonce kupodivu souhlasilo, aby se ukrajinská národní zástava vyvěšovala vedle německé.

Když však měl začít víceméně běžný vojenský výcvik nově zformované divize, na Slovensku vypuklo nečekaně povstání. Štáb naší divize dostal rozkaz vyslat tam hned bojovou skupinu a potom tam přemístit celou divizi k dalšímu výcviku.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 199-201

nakladatelství Futura