Rozdělení a slučování států
koncem XX. století
Ještě v současnosti nám čeští a slovenští politici vyprávějí o tom, jak šťastné a úspěšné pro nás všechny bylo rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku. Někteří z nich dokonce vypočítávají úspěchy, jichž tyto státy dosáhly. Bajkami toho druhu se nemůžeme s vážností zabývat.
Rovněž tak pozitivně zaznamenává značná část evropské veřejnosti rozdělení Jugoslávie na několik malých států, jejichž svrchovanost je, bohužel, viditelně převážně iluzorní. O vlastní politiku se pokoušejí nyní Srbové, pouze však s dílčími úspěchy. Ale i tyto jsou krokem vpřed.
Rozdělení svazového jugoslávského svazového státu však neproběhlo mírovou cestou, ale bylo důsledkem války. Jugoslávie měla své dlouholeté vnitřní problémy. Do nich foukaly a silně duly zahraniční mocnosti, zprvu rozdílně. Amerika a Francie, dokonce i EU, původně se stavěly za územní celistvost Jugoslávie, kdežto Německo a Vatikán dělaly, co mohly, aby Jugoslávii rozdělily. Nakonec i Evropská unie se postavila za tuto politiku. A tak války v Jugoslávii mohly začít. Jak napsal prof. Rajko Doleček, nikdo v nich nebyl bez viny. Přesto však Západ fandil odpůrcům Srbska, především Chorvatům a Muslimům, zejména těm albánským. Nakonec do války vstoupilo i NATO. Bombardovalo Srbsko a Černou Horu. Používalo i bomby a střelivo s rakovinotvorným ochuzeným uranem, dokonce i zakázané kazetové bomby.
Haagský tribunál měl jiné starosti, než aby se zabýval zločiny, které spáchalo NATO na Srbsku. Trestal sice tvrdě Srby, převážně Srby, zatímco jen opatrně se dotýkal ostatních. A před nedávnem neslavně skončil. Již neexistuje. Zločiny NATO však ano. Kdo se jimi konečně bude zabývat?
Když oficiálně bývalí rozumbradové ze Sovětského svazu v čele s Jelcinem oznámili, že SSSR již neexistuje, že se rozpadl na řadu suverénních států, zdvihla se v západních zemích vlna radosti. Američtí politici byli takovým nečekaným štěstím, které jim připravil Gorbačov a jeho lidé, samozřejmě i jelcinovci, částečně i překvapeni. Jejich geopolitický rival sám sebe, aniž by musel, likvidoval.
Ztráty ze zániku federálního sovětského státu byly velké. Rusko i další následnické státy se potopily do bezútěšného období. Divoký kapitalismus na jejich území řádil s tváří 19. století. Lidé nedostávali včas platy, někdy byli celé měsíce bez peněz, na důchody zbylo minimum. Křivka úmrtnosti se zdvíhala, natalita klesala. Rusko utrpělo ztráty snad celkově větší, než mu přinesla druhá světová válka. Západní poradci byli snad všude. Radili a radili a Rusko šlo stále dolů.
Věci se začaly měnit, až když Jelcin dobrovolně odstoupil, za amnestii pro něj a členy jeho rodiny. Na scéně se objevil V.V. Putin. To však Západ ještě ani netušil, jak za několik let se Rusko změní. Z ubohé a rozvrácené země se v současnosti Rusko stává opět supervelmocí.
Co to bylo za státy, které byly postiženy dobrodiním rozpadu? Byly to slovanské státy. Na rozdíl od nich jeden stát se sjednotil. Bylo to Německo. Někteří občané bývalé NDR ještě pár let po sjednocení mluvili nikoliv o sjednocení, ale o anexi.
I z hlediska mezinárodně právního a zájmů některých západních států se „znovusjednocení“ Německa jevilo jako velmi problematické. Na Gorbačova, který se
o sjednocení Německa zasloužil měrou vrchovatou, se obrátil zejména francouzský prezident Mitterrand, aby vše zvážil. Tento socialistický předák nebyl pro sjednocení Německa. Rovněž tak ani britská premiérka M. Thatcherová. Ta ve sjednocení Německa viděla nebezpečí pro Evropu. Gorbačov však provedl svou. Za tuto zásluhu byl vyhodnocen jako čestný Němec roku. Byla to též Thatcherová, která naznačovala, že Německo bude méně evropským, zato Evropa se stane více německou.
Už v r. 1992 sjednocené Německo začalo ukazovat svou sílu, např. v jugoslávských záležitostech. Vnutilo nakonec EU svou vůli. V Evropě se poměrně rychle stalo nejsilnějším státem s největším vlivem. Na varování uvedených předních západních státníků brzy došlo. Bylo však již pozdě. Dnes den znovu sjednocení Německa je slaven s velkou pompou. A sjednocení Německa je Němci považováno, převážně, za velké vítězství.
Máme my dnes jásat nad rozdělením Československa, rozbití Jugoslávie a Sovětského svazu? Ne, nikoliv! Byla to prohra. Byla nám uchystaná především zahraničními silami a byla uskutečněna v zájmu nikoliv států, jež odcházely do minulosti, ale v zájmu určitých západních sil, zejména Německa, jak se lze domnívat.
Je otázkou, zda opětné obnovení Československa je v současných podmínkách možné. Geopolitická situace, která vedla k jeho rozdělení, dosud zásadně trvá. Vše je však jen dočasné. I ke geopolitickým změnám dochází. Na ten okamžik, kdy přijdou, musíme být připraveni. A poté Československo, po souhlasu obyvatelstva slovenského a českého v referendu, obnovit tak, aby společný stát Čechů a Slováků již nikdo nemohl rozbít. V geopoliticky příznivé situaci bychom neměli zapomenout ani na Rusíny a Lužické Srby. I jejich současné státoprávní vztahy se souhlasem jejich občanů lze změnit.
V každém případě by rozdělené slovanské státy měly hledat cestu k sobě a pokud to bude možné, ve vzájemné dohodě a se souhlasem občanů, nalézat a nalézt odpovídající formy svého opětného státoprávního soužití. Tak lze odstranit deformace konce minulého století.
Dr. O. Tuleškov