Rozděl a panuj!

Právo národů na sebeurčení, jeho imperiální výklad a zneužití

Československo se  znelíbilo ze sobeckých zájmů mocným tohoto světa. Došlo proto k řízené destrukci našeho společného státu Čechů a Slováků. Kdo na ní vydělal?

Ani ČR se příliš nezamlouvá určitým imperiálním silám. Již dlouhodobě se pracuje na jejím rozvolnění. V Ústavě ČR není zakotven ani pojem „český národ“. Slováci naopak tento ústavní termín mají. V ČR se kdosi usilovně snaží vydupat ze země národ moravský a tak trochu i národ slezský. Již v historii něco podobného bylo. Českým panovníkům se podařilo tyto útoky na svrchovanost zneškodnit a Moravu opět přivést plně ke Koruně české.

Současné úsilí o dezintegraci ČR probíhá v již v delším časovém úseku  Zatím bez zjevných výsledků. Přenárodnit se Čechy, ani Moravany nepodařilo. Jsou sice národně vlažní, ale k překabátění se ve velké většině stále nemají.

Zainteresované imperiální síly však již hodlají své úsilí dovést k zamyšleným cílům. Komu vadíme? Podívejte se na mapu střední Evropy! Jsme překážkou pro německý svět. Dokonce v nás čas od času vidí nebezpečí pro němectví. A tak  jisté německé kruhy uvažují, jak se této překážky zbavit. Rozvolňování ČR probíhá. Ale to nestačí. Proto někteří naši germanofilové přišli vstřícně s myšlenkou, že bychom se mohli stát 17. zemí SRN. Nebylo by to však najednou příliš velké sousto? Snazší  pro Německo by bylo, kdyby se republika rozdělila, na Čechy a Moravu a  při té příležitosti se vyřídila i otázka tzv. Sudet. Kdy vznikne tak vhodná příležitost  pro uspokojení „nároků“ tzv. sudetských Němců? Třeba se opakovat nebude. Zbytkové Čechy a zbytkovou Moravu německý žaludek může pozřít bez velkých problémů. A ještě vše vydávat za uplatnění práva na sebeurčení národů. Češi, Moravané a tzv. sudetští Němci by v uvažovaném procesu se stali samostatnými národy, které by „rozhodovaly samostatně o svém osudu a rozhodly uvedeným způsobem.“

Německá říše by se územně rozrostla. Tak by si vytvořila další předpoklady k následné expanzi. Nás by čekal osud Lužických Srbů jen s tím rozdílem, že by naše germanizace probíhala podstatně rychleji než ta lužickosrbská. „Nároky“ sudetů by byly uspokojeny a zlomek původního našeho  území, který bychom ještě obývali, by mohl také sloužit jako nový domov pro houfy migrantů, které by nám byly nadělené, aby pomohly našemu dalšímu rozvoji.

Tuto špinavou a odpudivou alternativu vývoje nelze zcela vyloučit. Může být reálnou tehdy, když sami rezignujeme na své češství, na svoji státnost, když se nepostavíme na odpor těmto mocenským snahám a když z práva národů na sebeurčení necháme udělat služku imperiálních zájmů.

J. Kovář