Rok 1917 a Masarykova zahraniční akce

V prvních dnech roku 1917 se zdálo, že mír je nedaleko. Ale do tohoto vývoje zasáhly dvě události: Revoluce v Rusku a vstup Spojených států amerických do války.

V březnu 1917 byla v Rusku revolučním výbuchem svržena monarchie. Na místě starého carského režimu byla vytvořena demokratická tzv. prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem. Vnitřní situace Ruska zůstávala však otevřená pro další změny. Z iniciativy bolševického hnutí v čele s V. I. Leninem se začaly tvořit revoluční sověty dělníků, rolníků a vojáků. Jejich programem bylo svržení prozatímní vlády a prosazení další fáze revoluce.

Revoluční situace oslabovala vojenskou sílu Ruska. Uprostřed světové konflagrace se Rusko stávalo slabým článkem Dohody. Za této situace byla Dohoda posílena novou politikou Spojených států amerických.

Bezprostřední příčinou byl postup Německa, které - bez ohledu na všechny mezinárodní úmluvy - zahájilo 1. února 1917 neomezenou ponorkovou válku. Tento krok, o němž byly vedeny dlouhotrvající urputné spory v německém generálním štábu, znamenal zostření hlavního antagonismu války - Anglie kontra Německo - a přivedl do tábora Dohody velmoc, která až dosud stála mimo válčící bloky - Spojené státy americké.

Již americká zprostředkovací akce nebyla vyvolána nějakými ideálními pohnutkami, nýbrž tvrdou realitou. Německé vedení námořní války, které přepadalo i obchodní lodě, se dotýkalo stále citelněji amerických zájmů, neboť omezovalo svobodný pohyb amerických lodí. Wilson se snažil svou zprostředkovací akcí předejít vyhrocení sporu Ameriky a Německa. Ale v okamžiku, kdy Německo vyhlásilo a také zahájilo neomezenou ponorkovou válku, Spojené státy nejprve přerušily diplomatické styky s Německem a 6. dubna 1917 mu vyhlásily válku.

Přístup Spojených států amerických k dohodovému bloku významně ovlivnil další perspektivy války. Dohodě se dostalo zásadního posílení. Mír s Německem byl v důsledku jeho agresivní politiky znemožněn. Tím přestaly být aktuální i snahy o uzavření míru bez vítězů a tím i možnost zachování předválečného státu quo.

Současně však sílily v táboře Dohody obavy z vývoje v Rusku. Projevily se mj. i ve výrazné snaze Dohody oddělit Rakousko-Uhersko od jeho německého partnera a dospět s ním k uzavření separátního míru. Dohoda doufala, že takto izolované Německo nevydrží její zesílený nápor a že bude možno brzy dosáhnout vítězného ukončení války. Byla to současně linie záchrany Rakousko-Uherska jako nárazníkového státu proti šíření revoluce. Ani v rakouských kruzích nechyběly tendence k takovému řešení. Po celý rok 1917 až do jara 1918 probíhala také neustálá tajná jednání - především jednání francouzsko-rakouská - o možnosti uzavření separátního míru. Snaha rozdělit ústřední mocnosti se projevila i v tom, že Spojené státy americké nevyhlásily Rakousko-Uhersku zpočátku válku. K tomuto kroku se odhodlaly až později. Až koncem roku 1917.

Změny v mezinárodním vývoji se obrazily i v činnosti Masarykovy zahraniční akce. Ztroskotání snah o uzavření míru bez vítězů znamenalo překonání kriticky bezvýchodné situace. Úsilí o uzavření separátního míru s Rakousko-Uherskem bylo však novým, reálným nebezpečím pro její činnost. Francie, která byla v těchto jednáních nejaktivnější, ztrácela svůj dřívější bezprostřední zájem na československé akci. Vzhledem k nejasnosti budoucího vývoje nevzdala se však nikdy úplně její podpory. Československá národní rada v Paříži se snažila paralyzovat francouzská jednání s Vídní a zvýšit význam své činnosti pro francouzskou politiku. Současně hledala i nové opory. Jednou z nich byla Itálie, s níž Národní rada navázala nové politické kontakty. Celé její úsilí jak ve Francii, tak i v Itálii bylo v roce 1917 zaměřeno na vytvoření samostatného československého vojska, které by mohlo zasáhnout do bojů a přispět k vojenskému vítězství Dohody.

Zvýšenou pozornost věnoval Masaryk Rusku. Vítal pád carismu, i když se současně od prvního okamžiku obával dalšího vývoje. Sám říká: „Prvé zprávy o ruské revoluci byly neurčité a neuvěřitelné: bál jsem se jí od samého počátku.“ Znovu a znovu se vracel k příkladu rusko-japonské války a k revoluci roku 1905.

Na druhé straně hleděl s nadějí vstříc demokratickým přeměnám v Rusku. Nový režim mu byl i politicky blízký. V prozatímní vládě měl také osobní přátele, zvláště nového ministra zahraničních věcí profesora Miljukova, s nímž se sešel naposledy v roce 1916 v Londýně a obsáhle s ním prodiskutoval evropské a především středoevropské problémy. Jemu také adresoval ihned po revoluci - 18. března 1917 - telegram, z něhož jsou patrné všechny naděje, které začal vkládat do nové ruské politiky:

„Ve jménu Národní rady českých zemí a mohu říci ve jménu celého národa stavíme se na Vaši stranu ve velkém díle, které konáte pro Slovanstvo a pro lidstvo. Rozřešení slovanských otázek je nyní zabezpečeno... sjednocení Srbochorvátů se Slovinci a osvobození Čech se Slovenskem uskutečněno bude obrozeným Ruskem... Svobodné Rusko je nejstrašnější ranou zasazenou prusianismu. Svobodné Rusko znamená smrt Rakouska-Uherska, tohoto pokryteckého a zrádného nepřítele Slovanů, svobodné Rusko znamená upevnění Dohody. Svobodné Rusko s Francií a Anglií, které jsou všechny zároveň velmocemi asijskými, rozřeší starou otázku východu: provedou organickou jednotu Evropy s Asií a Afrikou. Veliká východní republika připojí se k této světové politice, jejímž cílem je přetvoření světa a lidstva.“

V Masarykově stanovisku se odrazilo výrazně tradiční, citově zabarvené české rusofilství, k němuž až dosud právě v důsledku skeptického stanoviska k carské vládě zachovával odstup. Nová ruská vláda mu byla ztělesněním jeho úsilí o demokratizaci společnosti. Na jeho radostný projev působila nesporně i přestálá krize, po níž vývoj v Rusku ukazoval reálné východisko. Masaryk si byl vědom rovněž i toho, že právě toto ruské řešení československého problému by bylo nejschůdnější i vzhledem k politickým náladám lidových vrstev v Čechách i na Slovensku.

Nová ruská vláda také v celé řadě projevů vystoupila pro vytvoření československého státu. Miljukov prohlásil koncem března: „Utvořením státu československého vytyčena bude hranice proti dobyvačným plánům německým proti zemím slovanským.“ A o několik dní později ohlásil zástupcům z anglického časopisu Temps, že „jejich úsilí směřuje jen k takovému upravení mapy jihovýchodní Evropy, aby mohla býti pokládána za věčnou. Tato mapa předpokládá sjednocené a osvobozené Polsko, rozdělení rakousko-uherského mocnářství, utvoření neodvislého státu československého, sjednocení území srbských...“

Bylo to poprvé, kdy oficiální zástupce dohodové velmoci se naprosto určitě a jednoznačně vyslovil pro linii hájenou Masarykovou zahraniční akcí.

Masaryk také bezprostředně po revoluci odjel do Ruska. Prvním a základním cílem jeho cesty bylo zjistit konkrétně všeobecnou situaci politickou a především vojenskou a podle toho pak orientovat další postup. Masaryk jel do Ruska za svou osobu a za československou zahraniční akci. Ale jeho stanovisko - jako uznávaného odborníka v ruských věcech - bylo důležitou informací i pro Londýn a Paříž. Obě dohodové velmoci měly pochopitelně mimořádný zájem na tom, bude-li či nebude-li Rusko pokračovat ve válce.

První deziluzí, kterou Masaryk zažil při příjezdu do Petrohradu, bylo zjištění, že Miljukov byl ve své funkci ministra zahraničních věcí vystřídán Kerenským. Další deziluzí byl pro Masaryka hmatatelný růst revolučního hnutí, které stále zřejměji naléhalo na okamžité skončení války. Rusko prožívalo hlubokou vnitřní krizi a masy ruského lidu, unavené a zbídačené válkou, žádaly jediné: Mír.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 23-26

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9

Přišlo e-mailem