Řeč starosty Františka Palackého při otewření sjezdu slowanského dne 2. Čerwna

Čeho naši otcowé nikdy nenadáli se, co se za mládí sotwa jako krásný sen tanulo na srdci našem, co před nedáwnau ještě chwílí ani za wřelau tužbu wyjewowati jsme si netraufali - to den dnešní oblaženým očím našim stawí již co skutek žiwaucí: Slowané bratři ze wšech široko daleko rozlehlých wlastí swých sešli se u walném počtu k nám do staroslawné Prahy, aby tu přihlásili se k weliké rodině swé a podali sobě ruce k wěčnému spolku lásky a bratrstwí. Powolán jsa wůlí jejich, wůlí Waší, pánowé mojí! za starostu velebného shromáždění tohoto, ze hlubokosti wřelého srdce neméně nežli z povinnosti auřadu swého wítám Wás wšecky, jenžto z blízka neb daleka sešli jste se do přátelského sboru tohoto: Wás bratři jihoslowanští, statní Ilirowé, Chorwaté a Slawonci, Wás wyslanci hrdinného a zbožného národu srbského, Wás, jenž přišli jste s obau stran Tater nebetyčných, společní-to kolébky národu našeho, Slováci, Rusíni a Poláci udatenstwím i nehodami rowně proslulí, i Wás bratři od Morawy, a Wás, kteří se wšech končin krásné wlasti naší české sem jste si pospíšili.

Jest to cit swobody, cit bratrské lásky a swornosti, jenžto spojuje nás na místě tomto. Swoboda, kterau nyní se žičíme, není host nowý a nebýwalý mezi námi, není štěp přinešený k nám z ciziny: jest to strom samorostlý na domácí půdě naší, jest to původní a prworodinné dědictwí dáwných otců našich. Prawěcí Slowané bywše před zákonem wšichni sobě rowní, a nebažiwše nikdy po panstwí nad jinými národy, rozuměli tomuto dědictwí od jakžiwa mnohem lépe, nežli mnozí za našeho wěku chwálení kmenowé sausedůw našich, jenž i podnes tuším ještě swobody bez panstwí chápati a pojímati neumějí. Nuže, učtež se napotom od nás, kterak rownopráwnosti národů rozuměti a šetřiti se má. Tať jest hlawní úloha sjezdu našeho, abychom upamatowali pobauřený za dnů těchto swět na prostičkau, ale wěkowěkau prawdu: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ - božský-to pramen wšeho práwa i wší sprawedliwosti. Weliký národ, jakowýž jest náš, nebylby nikdy lišil se půwodní swé wolnosti, kdyby w sobě sám se nerozrthnul, nerozptýlil, neodcizil se jeden druhému, nechodil každý po směru zwláštní a různé politiky: ale byloť toho tuším potřebí, abychom poučeni zkušeností mnohowěkau ale trpkau, pozouměli konečně a důkladně tomu, čehož nám jediné zapotřebí jest. Že jsme nyní opět dosáhli starého dědictwí swého, že jsme a zůstaneme nawždy swobodni, za to děkowati máme předewším probuzení swému a upamatowání se w tom, co nám jediné spásu nésti může; za to děkowati máme i dobrotiwému panowníku, císaři a králi Ferdinandowi, jenž ochotně uznal a k srdci swému přiwinul práwa i potřeby naše; za to děkowati máme citu wřelému, jenž wšechny žíly we shromáždění našem probíhá: citu bratrské lásky a swornosti! Slowan jest a bude nepřemožitelným, pokudkoli heslo spojení swobody a swornosti ozýwati se bude w srdci jeho. Heslem takowým zakládá se w žiwotě národu našeho wěk nowý a skwělý: blaženi jsme my, kteří ke slawnosti zrození jeho zde spojili jsme se. Já pak, znaje dáwní nehody a strasti jeho, a prohlédaje okem jasným do weliké budaucnosti národu mně celau duší milowaného, wolám w nadšení, zároveň muži w ewangelium: „Nyní propauštíš sluhu swého, Pane! neboť jsau widěly oči mé spasení, kteréž jsi připrawil nám před obličejem wšeho swěta; swětlo k zjewení národům a sláwu kmene slowanského!“

Pánové! mocí auřadu od Wás mně swěřeného prohlašuji a prowoláwám sjezd slowanský zde za otewřený a počatý; i zahájuji práwo i povinnost jeho, aby jednalo se w něm o dobro wlasti a národu duchem swobody, duchem swornosti a míru, we jménu staroslawné Prahy naší, jenž nás w lůně swém chowá, we jménu národu českého, jenž srdečným aučastenstwím k jednání našemu prohlédá, we jménu welikého kmene slowanského, jenž od porad našich očekáwá posilu k odwěkému swému noworození!

Takž nám Bůh pomáhej!»

J-a, Česko-lužický věstník, č. 6/1998, str. 2

Přišlo e-mailem