Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Protičeský germanizační tlak

v letech 1790 - 1847

Politologická scéna

Řada reforem Marie Terezie a Josefa II. vyvolala nesouhlas šlechty. 11.2.1790 odvážnější představitelé aristokracie sepisují stížnost a žádají obnovení stavovského zřízení jako alternativy k absolutistickému režimu. To se stalo v době, kdy se tušilo, že Josef II. umře a 60 šlechticů našlo tedy odvahu žádat návrat do starých časů, pro ně ovšem optimálních. Zarážející byla skutečnost, že šlo především o jejich stavovské privilegované postavení, ale o jazykové otázce, o znovuobnovení práv českého jazyka se tu nemluví. Sice v rámci zemského patriotismu se občas nějaká podpora pro českou kulturu a umění našla, ale nikdy nedosahovala úrovně, kterou věnovala otázkám národního jazyka šlechta v jiných státech. Aristokracie bydlící v českých zemích se vždy domluvila, své pozice dokázala obhájit v latinském i německém jazyce a na prostém lidu již tak nezáleželo. Jen 60 šlechticů upozornilo na svá přání. Když Josef II. 20.2.1790 zemřel vynořila se mnohem početnější vrstva oponentů, kritiků reforem a již nástupce Leopold II. (1790 – 1792) uvažoval, jak nespokojenost regulovat, aby nepoškodila jeho říši. Ohlas revolučních myšlenek Velké francouzské revoluce z roku 1789 ho nabádal, aby nechal volnou cestu pro nespokojenost dokonce v řadách vládní elity, to jsou již znaky politologické krize a ještě nebezpečnější by byla masová nespokojenost neprivilegovaných vrstev, proto nebylo vhodné zrušit pozitivní hodnoty předchozích reforem. Zrušení nevolnictví a toleranční patent zůstaly zachovány. Chytrým taktickým tahem se stalo přivolení a souhlas panovníka pro stavovská desideria, realizovaná od května do listopadu 1790. S vládním požehnáním si nyní šlechta směla stěžovat a současně i navrhovat nová opatření k upevnění svého politického a ekonomického postavení. Již pojem sám, stavovská desideria, byl odvozen z latiny, kde desiderium znamená žádat, přát si. A co si tedy aristokracie přála?

1) Návrat k dřívější pro ně výhodné berní a urbariální soustavy, 2) vysloven byl i požadavek na zavedení nevolnictví, ale tento požadavek se již nedal z hlediska vnitropolitického a vzhledem k zahraniční situaci realizovat. Vždyť ve Francii nastupovala nová řešení, nové poměry. 3) V otázce zemského zřízení viděla šlechta vzorný vztah k politologické situaci na úrovni práv před zahájením války třicetileté. 4) Požadovala se obnova klášterů a umírněnější církevní politika.

Panovník, opět v absolutistické formě, se vrátil k tereziánskému katastru, obnovil z velké části politické poměry z roku 1779, což se týkalo především zemského výboru a práv a institucí z jeho existence vyplývajících. Co však chybělo? Právní ochrana českého jazyka a kultury. Panovník nevydával zákony s protičeským obsahem, stačilo, že se realizovala pravidla absolutismu o školství, státní administrativě a politická elita taková opatření podporovala. Navíc se v té době ve vládnoucích kruzích předpokládalo, že není vhodné žádné násilí, že český jazyk zanikne samovolně a jak mluví poddaní, to pro panstvo nebylo až tak důležité a rozhodující.

Společenské dění má však více zdrojů, činitelů a faktorů pro další svůj vývoj. Panovník nemohl dost dobře restaurovat nevolnictví a zrušit toleranční patent, jednak se již potvrdila ekonomická výhodnost a tím i zakotvenost, ale politické postavení aristokracie tím bylo bezesporu umenšeno a otřeseno. Habsburská vláda však našla kompenzaci, kterou šlechta ocenila. Pražský přírodovědec a guberniální rada Josef Bernardin Scotti v roce 1790 vypracoval návrh, aby měšťanstvo získalo rovnoprávné postavení na sněmu. Snad by se tím předešlo násilnému nástupu k moci, jak to bylo vidět ve Francii- Žádost nebyla vůbec přijata a v buržoazii se již tušil budoucí nepřítel, konkurent v zájmu o politickou moc.

Do dalšího historického vývoje však zasáhlo několik dalších faktorů. Katolická církev jednoznačně odporovala revoluci ve Francii a proticírkevní opatření absolutismu nebyla tedy již funkční. Francouzští revolucionáři postupovali proti církevní organizaci bezohledně, radikálně i bezhlavě. V souběžných akcí habsburské vlády se naopak projevilo zklidnění, umírněnost a větší pochopení pro zájem církve. Ta zase měla pochopitelně vliv na měšťanstvo, aby nepodléhalo francouzskému buřičství..

České měšťanstvo záhy vycítilo, že přímá cesta k většímu podílu na moci nebude přímá a rychlá a když nemělo v tahu na branku podporu od státu, potřebovalo masovou podporu nižších vrstev společnosti. Tu bylo možno získat zápasem o český jazyk a tu mohlo hrát dominantní úlohu, když tento aspekt opomíjela aristokracie s již výraznou provídeňskou a proněmeckou (rakouskou) orientací.

Záhy se zjistilo, že ani šlechtě nemůže být jazyková otázka zcela lhostejná, zejména když i po stránce formální podporovala stavovské poměry, požadavky, jejich desideria apod.

Z armádních kruhů přišel také podnět, aby bojová morálka útvarů složených z Čechů, byla podporována i příklady z české válečné historie. Na nejvyšším vojenském učilišti se čeština udržela. Ostatně byla vhodným základem pro všechny důstojníky, aby se snadněji domluvili s mužstvem slovanského původu.

České měšťanstvo využilo celkové situace a podporou některých šlechtických rodů upevňovalo své mocenské postavení i za pomoci řešení filologické otázky. I v moderní době zjišťujeme, že hnutí ochránců přírody byla velmi často zástupným problémem, netrestatelnou formou kritiky příslušné vlády.

Habsburští panovníci záhy pochopili realitu doby, že sice nechtějí měšťanstvo ještě připustit k moci, je to přece z francouzského pohledu nebezpečná buržoazie, ale současně nelze měšťany utiskovat, což byla prozíravost i ekonomická. Tím vším byla definována politologická charakteristika let 17890 – 1835. Zemský patriotismus mohl mít občas i bohemistické tendence, ale na němčinu se nesmělo zapomínat. Krásným příkladem byla v němčině pronesená řeč profesora Františka Martina Pelcla 15.5.1792 při otevření stolice (katedry) českého jazyka a literatury na pražské univerzitě, což vyhovovalo dynastii, stavům i měšťanům a především obrozenecké inteligenci. Nespokojenost projevilo jen německé měšťanstvo v Praze s pocitem, že již neovládá město a nemá patřičný vliv na univerzitu. Zahrnulo Čechy řadou vulgárních invektiv. Spolupráce části české aristokracie, měšťanstva a obrozenecké inteligence se stalo nedefinovanou koalicí, která prokáže jistou životaschopnost později i v řadách staročechů. Již nyní přinášela pozitivní hodnoty ve prospěch českého národa a tím vytvářela překážky pro bezuzdnou germanizaci.

Po stránce taktické vystoupil profesor František Martin Pelcl velmi dovedně, připomenul především praktický význam znalosti češtiny. Upozornil panovníka, že českým jazykem hovoří 6 milionů jeho poddaných , v armádě s 300 000 muži je 125 000 vojáků slovanského původu a znalostí češtiny i k nim lze získat jazykový přístup. Jemně pohrozil poukazem na stav duchovních, pokud bude málo kněží znajících český jazyk, obrátí se poddaní k protestantským pastorům, kteří mateřský jazyk nepodceňují. Ročně je třeba vychovat se znalostí češtiny nejméně 75 katolických duchovních pro již systemizované farní úřady. Potřebu „misijní češtiny potvrzují již tři veledůstojní biskupové v Litoměřicích, v Hradci Králové a v Českých Budějovicích“. Také vrchnostenské úřady mají znát český jazyk, aby se předešlo nedorozumění a na mnoha panství bohemisticky smýšlející šlechta k tomu své úředníky vede.Zdůraznil i další praktické výhody při znalosti češtiny a tím jen přispěl k tendenci, která i po redukovaných reformách Josefa II., přece jen z hlediska politologického zůstala zachována. Byla to pragmatická věcnost, užitečnost určitého jednání a chování. I v dalších letech se státní byrokracie i při své konzervativnosti i reakčnosti vyznačovalo vysokou odborností zejména v českých a alpských zemích.

Výsledky kooperace

Společensko-politická opatření s občasnou mocenskou podporou dynastie přinesla sice dílčí, ale zjistitelné výsledky, a ty ve svém souhrnu vytvářely překážky pro svévolný rozvoj germanizace.

I pouhé zrušení generálních seminářů a jejich převedení pod pravomoc biskupů uvolnilo větší prostor pro misijní význam českého jazyka vedle praktické výuky v agrárních disciplinách. Také první výrobní výstava v Praze v roce 1791, první v Evropě, posílila produkční sebevědomí českých měšťanských kruhů. Podpořila též manufakturní výrobu. Josef Dobrovský směl v roce 1791 přednést v České společnosti nauk v pražském Karolinu před císařem Leopoldem II. projev k jazykovým požadavkům českého národního hnutí. V projevu byl pochopitelně projev věrnosti, což vystihovala i tištěná forma projevu pod názvem O oddnanosti a příchylnosti slovanských národů k arcidomu rakouskému. Již název sám, opakovaný ještě v několika modifikacích, odrážel útoky německých jazykově orientovaných politiků, šlechticů i měšťanů proti Čechům, kterým byla jejich pozice zatěžována permanentní kriminalizací husitství, stavovského povstání a účastí nekatolíků v protestantských armádách třicetileté války. K procesu „odčeštit“ českou historii se používal i odkaz na „zradu A. Valdštejna“. Josef Dobrovský svým projevem nekolaboroval, jen hájil první kroky české emancipace. Také další léta za vlády Františka I.. (1792 – 1835) bylo nutno v policejním režimu prokazovat věrnost habsburské dynastii, která v protifrancouzském boji kontrolovala každé pozitivní hnutí. Zejména po té, co vypukla francouzsko-rakouská válka v roce 1792.

České politické sebevědomí bylo posíleno také 9.8.1792 korunovací Františka II. za českého krále, i když se vědělo, že je to také akt vyvolaný mezinárodní situací, také válkou s revoluční Francií, kde politický program plně směřoval ku prospěchu buržoazie. Propaganda charakterizující Francii do polohy zločineckého režimu neměla efektivní výsledek, rozhodně ne v samotné Francii.

Udržení strategického místa habsburského mocnářství si vyžádalo pobyt ruského carského vojska na našem území (1798 -1815), což posílilo české sebevědomí a Němci v českých zemích nemohli pochopit, proč Češi v nějaké, byť nedokonalé formě, se mohou domluvit s ruskými vojáky. Význam praktické znalosti češtiny se potvrdil i před vládními zraky Vídně. Nějaký útisk češtiny v té době byl nemožný.

A ještě k jedné významné události došlo, celý význam se projevil v plném rozsahu až v pozdějších letech a hrozně vadil nacistické propagandě a mařil do jisté míry i germanizační ideologii. 11.8.1804 přijal František II. hodnost rakouského císaře pod jménem František I. Realizace tohoto stavu znamenala pomyslné a faktické přerušení všech vynucených závazků českého státu k říši římské národa německého. Právním rozborem se tedy potvrdilo, že české země nejsou trvalou a definitivní součástí nějaké „německé říše“, jak nám to tvrdila hitlerovská propaganda a jak to do omrzení opakují odsunutí Němci i v současné době.

Úspěchy bylo možno oslavit i na mimomilitaristické scéně. V roce 1811 vznikla v Praze hudební konzervatoř, první ve střední Evropě, a když i tu později zvítězil český jazyk, byl to bezesporu pozitivní jev. Když příznivé pročeské ovzduší postupně sílilo od roku 1811 v „Moravskoslezské společnosti k povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy“, byl to opět přínos. Podnět byl položen již v roce 1794 při zrodu  Moravské společnosti, kde se uplatňoval zemský patriotismus.

Češi bez vlastního domácího státu

Po stránce čistě formální mohli Češi považovat habsburské nadnárodní soustátí za svůj stát, ale časté váhání Habsburků nechat se korunovat za českého krále varovalo, je to reálná skutečnost či fikce? Ani chování Habsburků nesvědčilo o tom, že by pečovali o český národ, rozhodně poněmčování jim bylo vlastnější. Ve státech, kde vládla jazykově stejnorodá dynastie jako byl národ, kterému bylo vládnuto, stát podporoval nejen domácí kulturu, umění, jazyk, ale také vědecké ústavy a instituce. Okolo nás byla státní divadla, státní (dvorské) opery, jen národ bez státu měl národní muzea (Praha, Brno), národní divadlo, privátní vědecké společnosti apod. Při rozboru archivních pramenů mám dokonce pocit, jako by feudálně myslící vládnoucí vrstva cítila, že česká buržoazie se bude probojovávat k podílu na moci nejen cestou filologickou, ale i prostřednictvím osvěty, kultury a vědeckých ústavů a institucí. Německo, Francie, Anglie již měly své vědecké ústavy, vlády podporovaly jazykovědce, dokonce se našly peníze i na výzkum historie, jen u nás habsburská vláda zaostávala. A když nějaká podpora, tak německy mluvícím Rakušákům.

15.4.1818 bylo v Praze ještě na stavovském základě a v duchu zemského (územního) vlastenectví založeno Národní muzeum, ale i tam postupně sílilo české sebevědomé vlastenectví, vznikl tím vědecký ústav pro historii, literaturu, český jazyk a přírodní vědy. Převaha němčiny a aristokratický ráz časem vyšuměl. Významnou úlohu sehrál i muzejní časopis a vznik Matice české (1831), proti názvu protestovali Němci.Malými regionálními, téměř vědeckými institucemi, byla městská muzea a někdy i městské archivy. Masový význam pro emancipaci měly i první čtenářské spolky, zakládané již v roce 1818 v Radnicích u Rokycan a záhy ve Spáleném Poříčí, Nepomuku, Chlumci nad Cidlinou, Ústí nad Orlicí, Litomyšli, v Úvalech a v Prachaticích. Záhy jich bylo tolik, že to vyvolalo i pozornost i policejních orgánů, zda se tu nepropaguje „francouzské myšlení“.Čtenářské spolky, muzejní jednoty a ochotnická divadla, to byly organizační projevy národního hnutí na českém venkově. Uplatnila se tu iniciativní a talentovaná česká inteligence a byla to, byť dlouho nerozpoznatelná cesta, českého měšťanstva k většímu podílu na moci. Nechtěně to byla i zbraň proti vládou podporovanému poněmčování a germanizaci. Úspěchem bylo i od roku 1824 uvádění českých divadelních her na profesionální úrovni. Lze si vůbec představit, že by např. v Německu, ve Francii, Anglii či Rusku se mohlo divadlo hrát v jazyku příslušného národa až od roku 1824? Jen z tohoto pohledu je možno konstatovat protičesky zaměřenou politiku habsburského státu a mnohaletý útisk českého národa.

K úspěchům emancipačního hnutí patřila také ekonomická stránka a zde jako významný faktor je vhodné ocenit v roce 1825 vznik Spořitelny české v Praze a záhy dalších podobných ústavů. Obdobný význam měla i v roce 1827 Česká vzájemná pojišťovna. Výrobní sebevědomí se získávalo na úspěšné výstavě českých výrobků v roce 1829 v Praze, kam se nechtělo chodit ani českým Němcům a oficiálně pozvaným německým delegacím. Německo-českým a současně aristokraticko – měšťanským se stala v roce 1833 vzniklá Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách. Společensky se tu uplatnili i liberálně volnější svobodní zednáři s pozdním ohlasem francouzské revoluce, uplatnili se tu němečtí i čeští aristokraté a jeden z prvních politických zápasů tu dovedně svedla i nastupující česká buržoazie. Český vliv převážil

Proti poněmčovacím tendencím se úspěšně postavil časopis Květů českých (1834), později populárních Květů. Byl to nejpopulárnější společenský a zábavný časopis českého národního obrození. V uvedené společenské oblasti znamenal mnoho i první veřejný ples v Praze v roce 1840, kde již jednoznačně převažoval český jazyk, bez ponižování a autoritativně i v ústech pražských měšťanů do jisté míry již jazykově poněmčených.

Kryt autoritou katolické církve si mohl dovolit farář František Václav Sláma zaujmout stanovisko k tendenci oficiálního poněmčování. Rozebral situaci a protestoval proti snahám zavést němčinu již do triviálních škol, do základního školství, které bylo jako jediné dosud české. Pokud se někde měla učit němčina, doporučoval, aby se tak i z pedagogických důvodů konalo na základě znalosti české mluvnice a všechny ostatní předměty měly být vedeny v češtině. Na všech hlavních školách a na gymnáziích měla být čeština jako povinný předmět a tento zemský jazyk měl být vyučován i v pohraničních německých školách, což hromadně odmítlo německé měšťanstvo a německá aristokracie. O tolerantním soužití Čechů a Němců v 19. století nemůže být žádná řeč, to až dnešní novokolaboranti vykreslují soužití v optimálních barvách. František V. Sláma považoval germanizaci triviálních škol za smrtelné nebezpečí pro český lid. Takové poměry nelze vychvalovat, jaká tedy byla civilizační úroveň německých vzdělanců? Pohrdání s českým národem opětovně potvrdila poslední korunovace Ferdinanda V. na českého krále. Další Habsburkové již o korunovaci až do konce mocnářství v roce 1918 neměli zájem. To byla ta blahosklonná habsburská péče o milovaný český národ?

Emancipační české hnutí cítilo potřebu emocionálně laděné písně, která by přímo symbolicky spojovala pro obrození nadšené a vlastenectvím naplněné vrstvy národa. Objektivní potřeba vždy v historii vyvolá nabídku některého subjektivního faktoru. Stalo se tak i v této době. 21.12.1834 zazněla ve Stavovském divadle píseň Kde domov můj? Slova napsal Josef Kajetán Tyl, nápěv hudební skladatel František Škroup. Záhy se stala lidovou a celonárodní písní a také státní hymnou, oficiálně po vzniku ČSR.

Objektivní potřebu podobné sjednocující písně prozrazovaly i básně a deklamovánky. Na straně německých nacionalistů vyvolalo nevětší zuřivost dílo básníka F.J. Rubeše (1814-1853)a atmosféru doby si vychutnejme z jeho slov, motivačně příbuzných s písní Kde domov můj?

„Já jsem Čech, země česká je mou vlastí, já syn český, to mou radostí. Což není krásná naše vlast? Rcete, kdo ji hanět může? V srdci Evropy se skví co růže a to je ta krásná země, země česká, moje vlast. Nezávidím Němci břehy Rýna, ani Vlachu citrónový háj, nezávidím Maďarovi vína, ani Řeku slávohojný kraj, přeji Švejcarovi jeho hory, přeji Angličanu drahý krám, přeji Španělovi zlatý chrám, přeji Turkům lepých dívek sbory, kavárna si, Franku, sobě nech, já mám dosti, já jsem Čech. Čech národů nese palmu, ne otrocké řetězy, Čech válčil jen, když své hájil jen a nemá ruce krvavé, nezná kletbu národů.“

Češi byla zahrnuti nadávkami, prý jsou zlí a hrubí a hodní jenom pohrdání. Jen málo kdo se jich zastal.

Kulturně vyspělí Němci proti pomluvám

Každý, kdo si udělá rozbor německého mínění z tehdy vycházejících novin v Sasku, Bavorsku, ve Vídni i v Praze a přihlédne přitom i k dílům německých politiků a historiků, sezná, že faktografická znalost české otázky je mizivá, ale o to větší jsou protičeské předsudky a štvanice. Nicméně za této situace jsou české obranné akce pochopitelné. Mimořádný význam, abychom byli objektivní, mají proto výroky a poznání kulturně vyspělé německé inteligence.

Absolutistické tendence Marie Terezie a ještě více Josefa II. vyhovovaly všem německým nacionalistům do takové míry, že užívání češtiny považovali za jev protiprávní, nežádoucí a český jazyk za nedokonalou formu lidské komunikace. Nicméně pro nás anonymní „Cestující cizinec“ v roce 1787 k této otázce poznamenal: „Uznáme-li, že patrně není možné, aby pro celý svět byl přijat jediný společný jazyk, nevidím jediného důvodu, proč by se nemělo každé zemi ponechati vzdělávání v jeho vlastním (domácím) jazyku a proč bychom si měli přát, aby přijal jazyk sousední (německý).“

Tak zle na to byla společnost v českých zemích, že i německý intelektuál cítil potřebu upozornit na jazykovou křivdu. Nechápu dnešní novokolaboranty, že považují germanizační tlak za něco pokrokového a pozitivního. Navíc zmíněný pozorovatel poznamenal, že „jemná čeština zní v ženských ústech nadmíru roztomile.“

Adolf von Schaden v roce 1822 z okruhu drážďanské skupiny inteligence protestoval proti hanění české povahy a napsal: „Čech je zbožný bez licoměrnosti, přitom však snášenlivý k bratřím jiného vyznání, a to do takové míry, že to musí udivit v tak arcikatolické zemi …“ Základy k toleranci a tím i k principům demokracie Češi poznali již v dobách vlády Jiřího z Poděbrad, panovníka katolíků i nekatolíků, a to již v 15. století. Také stavovská monarchie a tehdejší společnost byla jazykově tolerantní a nábožensky značně svobodná, netolerance přišla až s Habsburky. Zmíněný autor pochválil i praktickou toleranci zakotvenou v české každodennosti. Po příchodu do Prahy „našel jsem mezi těmi dobrými lidmi tolik vlídné účasti, přátelství a pohostinství, že mé srdce poznenáhlu roztálo ...“

Proti německým pomluvám se ohradil další německý vzdělanec v roce 1827, kdy napsal, že český jazyk „zní v ústech ženských příjemněji než němčina. Je něžný a bohatý, stručný a výrazný jako jazyk římský. Zajisté je jeho libozvučnost příčinou, že Čech proslul v hudbě jako Ital.“ Připomenul, že čeština byla dvorním jazykem za Karla IV. I za Rudolfa Habsburského a je to jazyk slovanský, který zní a je srozumitelný od Jadranského moře až k Ledovému moři.

S velkým prognostickým předstihem se k české emancipaci vyslovil v roce 1845 J.P. Jordán v díle Böhmen, vydaném v Lipsku právě v roce 1845. Po upozornění, že mnozí Němci považovali český společenský život za vyhaslý, zjišťuje, že „české spolky, české bály, divadla, večerní zábavy se šíří po všech městech v zemi a shromažďují rozptýlené části národního tělesa, aby mu zas vdechly nový život…“ Podotýká také, že mezi Němci jsou lidé, kteří se ve své žluči podivují těmto aktivitám u „národa k podřadnosti odsouzeného.“ Jak vidět, nacistické pohrdání českým národem mělo již tady své kořeny. Zjistil také, že emancipační prostor značně postoupil. Když Němci si ve své zlosti a žluči uleví a úšklebkem a posměchem komentují české národní cítění, „ odvažují se to již jen zřídka na veřejnosti, protože zkušenost je poučila, že narazí na odpor věru důrazný.“ J.P. Jordán také vyvrací pomluvu, že Češi neuznávají německé umělecké a vědecké hodnoty a staví se k nim pohrdavě. Své stanovisko definuje přesně a objektivně: „Úcta k německé vědě a německému umění, k německým snahám národním mezi Čechy nevymřela, ale chovají úctu jen k takovému umění a k takové vědě, jež svou sílu neobrací proti českému národu, ctí jen ty německé snahy, jež, vycházejíce ze zásady rovného práva, nebrání vývoji a podpoře české národnosti. Neboť také Čechové se cítí pány ve své vlastní zemi, též oni si chtějí zachovat práva zákonem a zvyklostí jim přiřčená pro užívání mateřštiny ve správě státní, církevní a vyučovací a možno-li s úroky odevzdati vnukům, co sami jakožto národní statky zdědili po předcích.“ Nic podobně objektivního nenajdete mezi příhraničními Němci v českých zemích.

Protičeské invektivy

Doba barokní v divadelních hrách přinesla k pobavení „dvorských a německých elit“ také komediální satiry a v nich je nutné mít osobu hrubou, nevzdělanou, hloupou a nezdvořilou, jazykově neorientovanou ve spisovné němčině. Hry uváděné ve Vídni a Linci našly takovou figuru vždy v nějakém herci s českým jménem, případně z dalších fraškovitých údajů vyplynulo, že se jedná o Čecha. Je to nemorálnost, která trvá dodnes. V amerických kriminálních filmech má zloduch ruské či srbské jméno, pokud je chycen albánský mafián a drogový prodejce, píší v novinách o příslušníku bývalé Jugoslávie, i když lze přesně a konkrétně definovat, že jde o Albánce z Kosova. Vraťme se však do historie česko-německých vztahů. Po celé 19. století jsou Češi v satirách vedeni v evidenci nezdvořáků a nevzdělanců, kterým se lze jen smát. Nejčastěji se tak dělo ve Vídni, v českých zemích v Liberci, Brně a občas i Chebu. Nenašel jsem podobné uštěpačné hry v Sasku, v Drážďanech a v Lipsku. Nactiutrhání Čechů vadilo Maxu Ditrichu v knize Eine Fahrt ins Böhmerland, vydané v roce 1866, ve které zcela jednoznačně napsal tato slova: „Připomínám zde, že se mi za mého pobytu v Čechách ani jednou nestalo, aby nějaký Čech odpověděl nezdvořile nebo hrubě na zdvořilou otázku. Naopak, doznávám podle pravdy, že i lidé zcela znalí anebo vůbec neznalí němčiny co nejpoctivěji se namáhali , aby mohli prokázat úslušnost a dát vysvětlení.Všude k nám byli přívětiví, ochotní a způsobně nás poučili. Cítím povinnost, abych se o tom zmínil, protože u nás pokládají Čechy namnoze za lidi naprosto neochotné a neroztomilé. Nesetkal jsem se z žádnou z těchto vlastností, ani v Praze, ani jinde. Mě se však zdá, jako by nynější velká roztrčenost mezi Němci a Čechy nebyla pouze vinou Čechů. Němci zhlížejí na český národ s jistou okázalou nevážností a netají se nijak jejím pojmenováním: chování, jež se mi se zřetelem k situaci v Čechách zdá velmi nemoudré.“

Protičeskými invektivami a výpady nešetřili ani příhraniční němečtí osvětoví a regionální aktivisté.

Značné škody česko-německým vztahům způsobilo několik regionálních historiků a „lidově-osvětových“ pracovníků v pohraničních oblastech. F. Jesser vyhledával staré události, dokonce až z hloubky 17. a 18. století k protičeským výpadům. Doslova si usmyslel, že německy mluvící lidé se nemají vyvíjet ve smyslu rakouské národnosti, ale mají to být Němci, ač nikdy v Německu, mimo dávnou dobu, nežili, ale na území rakouské habsburské monarchie. Proto přišel s teorií o vzniku sudetoněmeckého etnika a místní lokální nepochopení překonával protičeským štvaním- Vykonal několik systematicky plánovaných „poutních“ přednášek, aby sudetoněmectví upevnil, dokonce i formou specifického germánského kmene. Dodnes se vystěhovaní Němci v Bavorsku považují za kmen a kupodivu nechtějí zcela splynout s německým etnikem, jsou to Němci, ale současně i specifický etnický útvar žádající privilegované postavení při protičeských aktivitách.

Dalším bořitelem česko-německých vztahů se stal Hans Krebs s podporou Emila Lehmanna v díle Sudetendeitsche Landeskunde. Oba podpořili teze o sudetoněmecké svébytnosti, mimo jiné také proto, že nevěřili, že habsburská monarchie bude perspektivně schopna obhájit dominantní postavení Němců, také vzhledem k většině neněmeckého obyvatelstva. A tak privilegovaná vrstva se vlastně zařadila mezi bořitele nejen dobrých vztahů k Čechům, ale i k podunajskému mocnářství, inu, ironie dějin. Oba autoři opět sáhli k falšovaným popisům minulého vývoje, šli až hluboko do 17. a 18. století. Absolutismus považovali a hodnotili jako nejlepší formu k zajištění německé hegemonie. I zde rostou kořeny pozdějšího nacismu.

Nelze se divit, vždyť Hans Krebs byl členem NSDAP, uprchl do nacistického Německa a byl i poslancem říšského sněmu. Sudetoněmecká vlastivěda byla logickou spojnicí germánských snah, projevených již v době baroka a nacistickým myšlením v letech 1921 – 1945. Není nezajímavé, že lehce doplněné a opravené vydání nacionalismem čpící dílo bylo znovu vydáno v roce 1992. V novém díle byly potlačeny antižidovské statě a o nacismu je tu nejméně řádek. Emil Lehmann (1880-1964) doslova zuřivě pěstoval pocit ohrožených hraničářů, chránících německý stát. Přitom byl dlouhou dobu občanem Rakouska-Uherska, ale tento stát považoval za prohnilý, neschopný agresivity a vítězství v celoevropském měřítku. Důkazy pro bojovou agresivitu hledal zase až v dávné minulosti a systemizoval je v díle velmi výstižném „Sudetoněmecký hraničářský národ“.V knize se také opakovaně tvrdí, že agrese proti Čechům a jiným slovanským národům je vlastně vlastenecká forma pouhé obrany, lepší to nebylo ani v dalším díle „Německé národovectví na přední stráži „ z roku 1920.

České stížnosti a upozornění

Zejména ve Vídni čelili Češi různým vulgaritám, prozrazujícím germanizační tendence i v nevládní oblasti. Zcela běžně se považoval český jazyk za jazyk služek, čeledínů, vojenských sluhů, kočích, pradlen a domovníků. Vídeňáci pangermánské orientace byli schopni se tupohlavě hádat, že Adam a Eva v ráji přece mluvili německy a jazykem císařského dvora, stejně jako na nebesích, je přece němčina. Žádný ze slovanských jazyků se němčině nemůže vyrovnat. Jen nemnozí Češi se znalostí německého myslitele Herdera poukazovali na jeho výrok, že „uloupit někomu mateřský jazyk je zločinem“, ale kdo tehdy znal Hegla a Herdera? Dnes ze sociologických průzkumů víme, že za řeč nebes, za jazyk ráje, je prostým lidem v Anglii, Německu a ve Francii jejich domácí řeč, a to vždy, když jejich stát usiluje o nadvládu nad okolními zeměmi. Současně se zjistilo, že i nejvíce ponížení, utlačovaní, například Baskové, také věří, že jejich jazyk je pod ochranou samého Boha. Bez politologického bádání zasáhl do jazykové problematiky Pavel Jan Tomášek, když v roce 1841 vydal v Záhřebu knihu „Jazykový boj“. Porovnával vývoj v Evropě i v Asii a dospěl k názoru, že „nikdy a nikde nebylo použito většího politického a kulturního násilí, jako po pobělohorské pohromě v českých zemích. Pracovalo se tu po dvě staletí s největším úsilím proti Čechům.“ Na radu přátel na poslední chvilku knihu plnou kritických slov na vídeňskou vládu a na německou germanizaci vydal pod jménem Thomas Világosváry. I Maďaři měli lepší podmínky pro vyjadřování svých názorů, v Praze by byla publikace cenzurována, případně by vůbec nevyšla. Různé obrany mateřského jazyka se psaly po celé Evropě, pochopitelně u uhnětených a jazykově ponižovaných etnických celků, najdeme je u Basků, Irů, Dánů, Finů, Slovinců, na Korsice i jinde. Dnešní filologové zjišťují, že česká obranná literatura má lepší faktografičtější základnu, logiku ve své argumentaci, klidnější a věcnější tón, programově cílevědomější a za právním zdůvodněním byla poznat znalost a ohlas dříve samostatného státu. Puchmajer k tomu poznamenal, že obavu má o „odrodné syny“. V Praze vycházel Čechoslovan a v roce 1824 zde bylo několik statí s politickou obranou českého jazyka. I Vídeň se nechala o tom informovat, aniž by to českému jazyku prospělo. Také Josef Myslimír Ludvík, působící na Náchodsku, „včetl se do německého tisku“, kriticky ho posoudil a sebekriticky poznamenal a přiznal, že sice „českého sedláka lze pochválit, že lpí na své půdě, ale nelze tuto chválu vzdáti vyšším stavům, jsou cizomilné.“ Smetana v článku Čechoslovanu z roku 1824 pod šifrou rozebral definici státního znevolnění, tak negativně působícího v jazykové kultuře. V roce 1832 pět českých intelektuálů, mezi nimi Vinařický, Palacký a Chotek, vyzvali vládu, aby otevřela katedry českého jazyka na univerzitách v alpských zemích a dovolila vstup češtiny do vyšších škol. Akci podpořil také publicista Jan Řepka a J.L. Ziegler. Na Moravě Cyprián Lelek vypracoval Slabikář pro pruské děti (s českou orientací).

Po roce 1843 přišla další fáze zápasu s germanizací. Dosud šlo o obranu jazyka s defenzivním charakterem, nyní se již přešlo na požadavky praktického významu. I v jazykové otázce bylo cítit závan budoucí revoluce v roce 1848. Jan Erazim Vocel pracoval na konkrétním návrhu jak uvést český jazyk do výuky středoškolské i univerzitní, a to proto, „že se český národ neskládá již jen ze selské vrstvy, že se probudily všechny vrstvy jeho organismu, nemůže se proto ani jim již dostávat německého vychování, ale výchova česká. Jsou to vrstvy české a chtějí také českými zůstati.“ Vláda reagovala lhostejně.

Právní argumenty pro češtinu sebral v letech 1842 – 1843 František Cyril Kampelík s faktografickými informacemi od let panování Karla IV. Cizinci, přicházející v tu dobu do Prahy, se podivovali úřadům, jak mohou lidem zakazovat jejich rodnou řeč. Nejvíce to rozčilovalo Francouze, i v tom byly již cítit předrevoluční tendence roku 1848. Ant. Strobach ještě prohloubil teoreticko-právní základnu pro používání češtiny při soudech, politické správě, ve školství, ve vojenské správě, vojenském školství apod. Využil dosud nepovšimnuté skutečnosti, že sice vlna germanizace stoupala, ale nenacházely se zákony český jazyk zakazovat. Záleželo tedy na statečnosti české šlechty, zda se i právní cestou postaví proti poněmčování. Na zákazy proti češtině se pozapomnělo, stačilo, že dominantní postavení němčiny bylo právně i politicky podpořeno. Česká aristokracie se jen váhavě do zápasu zapojila a rozhodně nebyla tak energická jako šlechta maďarská a polská. U nás jen občas podpořila spíš jen austroslavistické akce a za úspěch považovala v německé orientaci zemský patriotismus. A to mohla vídeňská vláda trpět. Štrobachova argumentace nebyla využita, pokud vím, zůstala jen v rukopisné podobě.

Statistické metody, ovlivňující veřejné mínění především v cizině, použil k demokratizaci jazykových otázek František Ladislav Rieger v roce 1847. Jeho statistická čísla i s geografickým rozborem připoutala i zájem anglické, pruské, francouzské a ruské zpravodajské organizace. Jen ve stručnosti uvedu, že světu připomněl, že habsburský stát má 37 480 000 obyvatel, ale z toho je 19 631 000 Slovanů bez jazykových práv. Počítal Čechy, Slováky, Poláky v habsburské části, Slovince, srbské obyvatelstvo v jižních Uhrách, Chorvaty, též Slovany v Dalmácii, Bosně a Hercegovině, Ukrajince a Rusíny, kteří se tehdy ještě tak neoznačovali, ale byli slovanského původu. A pokud k těmto číslům připočetl ještě neněmecké obyvatelstvo, Maďary, italské obyvatelstvo kolem Terstu, Rumuny apod., zjistilo se, že Němci tvoří jen 24 % všeho obyvatelstva, ale mají všude privilegované postavení. Se sklonem všechny jiné národy utiskovat. To, co chtěli Němci pro sebe, to nechtěli dovolit jiným občanům podunajské monarchie. Později, ale až v roce 1910, úřední stav statistiky odhalí, že v podstatě německá menšina drží 76 % všech mocenských pozic v úřadech, armádě, u soudů, v diplomatické službě, u policie apod. Publicisté příhraničních Němců na tuto skutečnost reagovali poukazováním, že čeští a alpští Němci (Rakušané) mají vyšší civilizační úroveň, jsou tedy k vládnutí povoláni. I zde lze vidět první kořínky nacistické rasové nadřazenosti. Ještě poznamenám, že i v Československu tvořili Němci 25 % všeho obyvatelstva a ztrátu privilegovaného postavení chápali jako útisk, i když měli nadstandardní menšinová práva, v Německu nikdy nikomu neposkytovaná. Myslím na lužickosrbskou menšinu a na Poláky v Prusku a Pruskem zabraných území při trojím dělení polského státu.

Již při pouhém rozboru statistických dat se ukazovalo, že staré řády budou pochovány při první revoluci či radikálnější reformě. Cesta české emancipace od obrany jazyka a poznání vlastní historie byla dlouhá a jedním z mezníků tohoto vývoje bude i rok 1848, aby se realizovala až v politické obrození v samostatném státě v r. 1918.

Významný český historik Kamil Krofta konstatoval: „V životě veřejném a ve školství trvalo výhradní panství němčiny a poněmčování českého lidu pokračovalo,“ (Malé dějiny československé z roku 1947, s.74)

Poznatek historika Kamila Krofty do jisté míry potvrzuje první významnější vystoupení stavovské opozice na českém zemském sněmu v Praze 11.4.1842. Byl tu vyhlášen požadavek k vydání instrukce pro stavovský zemský výbor Království českého, jenž by přesněji vymezil a tím i definoval pravomoc českým stavům. Česká stavovská opozice před rokem 1848 si přála dosažení práv pro český sněm v rozsahu, jaký byl zakotven v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627, což byl požadavek velmi mírný a skromný. Z toho je vidět, jak daleko již pokročilo umenšování práv české složky habsburského státu. Vůdcem české šlechtické opozice a jejím mluvčím se stal německy orientovaný šlechtic hrabě Deym a přinejmenším nebyl ochoten již z taktických důvodů preferovat český jazyk.

Česká vědecká obec se prezentovala historikem Františkem Palackým, který od 15.,2. do 13.3. 1843 na žádost mluvčího české stavovské opozice Deyma přednášel v cyklu několika přednášek v Praze vybraným 20 nejvyšším šlechticům o vývoji zemských práv a ústavy od roku 1627 do roku 1843. České aristokracii se právě touto cestou mělo dostat vhodných argumentů k státoprávním otázkám, ale bohemisticky ladění aristokraté velký zájem o český jazyk neprojevovali. Další odcizení aristokracie a českého lidu. Nebude se s odstupem let jevit česká šlechta jako nefunkční článek české společnosti? Jak si bude chtít potom udržet dominantní úlohu v české společnosti?

Nepěkným jevem již částečně radikalizované veřejnosti se staly protižidovské akce v Táboře a v Praze v roce 1844. Vybíjet si nespokojenost na židech to byl ventil výbušné sociální nespokojenosti již ve středověku. Policii se také nepodařilo v plném rozsahu protižidovskou angažovanost vysvětlit a povrchní sdělení nemělo valnou cenu. Nicméně i v tom je možno vidět blesk před bouří v roce 1848.

V roce 1847 se česká emancipace rozšiřovala do praktičtějších poloh, které efektivně doplňovaly filologický zápas. Rozhodně to bylo lepší než protižidovské emoce, za kterých se proti židům bouřilo z důvodů sociálních, ale také pro jejich poněmčovací tendence.

Obrat k praktickému prosazování českých zájmů prozrazovala kampaň za zřízení vzorové české průmyslové školy v Praze, a to z podnětu reorganizované Průmyslové jednoty. Peněžní sbírky od roku 1846 do dubna 1847 se zúčastnil velký počet Čechů, ze všech sociálních vrstev, pochopitelně, že bohatší část společnosti dávala víc a přispívala k celonárodní jednotě a germanizaci prodchnuté vládní kruhy nemohly vůbec zakročit, komerční podpora výrobního školství a vyšší produktivita byly i cílem vlády. Kampaň za zřízení a podporu české průmyslové školy se stala v této době nejvýznamnější politickou akcí českého národního hnutí před revolučním rokem 1848. Když nepomáhala vláda, pomohl si národ sám.

V roce 1846 publicista Karel Havlíček Borovský v Pražských novinách vypracoval politický program, ve kterém kriticky rozebral plané toužení po všeslovanské solidaritě a v podstatě položil základy pro austroslavismus. Co si mohla více přáti habsburská vládní elita? Češi se vyslovili jednoznačně, jen si nepřáli další germanizaci, jazykový, kulturní a politický útisk. Vídeňská vláda to ani neocenila. Paradoxně se naopak zaměřila i za pomoci tajné služby na Karla Havlíčka Borovského.

Pozitivní činy bohemistické aristokracie byly sice uznávány a ceněny, ale pohřeb Josefa Jungmanna 17.11.1847 s masovou účastí prokázal celkovou politologickou orientaci. Pohřeb byl jednak manifestací národního hnutí, byť šlo o smutnou událost, byl i projevem orientace na inspirativní úlohu české inteligence, vyplňující dominantní úlohu v české společnosti. V roce 1848 angažovaně, i když je poražena, do politického dění zasáhne nejmladší a tedy i nejradikálnější složka inteligence, studenti.

Po stránce organizační lze uznat výkony Měšťanské besedy v Praze, působící jako reprezentativní středisko měšťanských kruhů, opět se silným vlivem inteligence. Beseda vznikla 31.1.1846 a záhy se rozšířila i po českém venkově.

Iniciativní úlohu tu splnil farář Jan Arnold a tím současně prezentoval skutečnost, že katolické kruhy se plně solidarizují s národním hnutím. Právní stránku Měšťanské besedy v Praze zajistil František Ladislav Rieger a Alois Pravoslav Trojan. Na první schůzi přípravného výboru společensko-politické organizace byl za předsedu zvolen pražský advokát Josef Frič. Mezi výraznými mluvčími byli ještě lékař Karel Hugo Kašpar a právník František August Brauner. Nic podobně českého a prospěšného se v kruzích aristokracie nezrodilo, šlechta pozbývala své tradiční pozice, proces s trvalými důsledky bude pokračovat až do roku 1918. Majetkově sice k jisté restauraci šlechty dojde po roce 1989, kdy se často opomněla pozemková reforma přijatá za prezidenta T.G. Masaryka, ale do čela české společnosti se již aristokracie nedostala, jen se příliš nedodržoval zákon o zrušení šlechtických titulů z počátků meziválečné republiky.

Předrevoluční nálady se projevily v radikální podobě již v únoru 1847 v ilegálním politickém klubu Repeal řadou letáků. Naivní představy, že se podaří aktivitu spolku utajit, vzaly záhy za své. Je totiž ověřitelnou skutečností, že kriminální činy se pachatelé snaží i v současné době zakrýt, zamaskovat, ale ilegální činnost by neměla žádný význam, kdyby nezanechávala hmatatelné stopy, třeba vydáváním letáků. Tajní policejní agenti , sledující radikální složky pražské inteligence, ironizovali „nespokojence a buřiče, že nebýt jejich hlášení, nikdy by do vědomí a do dějin nevešli.“ Byl to omyl, byť je v něm obsažen objektivní postřeh. Informace o revolučním hnutí v Itálii již v roce 1847 a ještě výrazněji působící revoluce 1848 ve Francii, vyvolaly přímo masovou záplavu rezolucí s požadavky, co má vláda dělat, aby k bouřím nespokojenosti nedošlo.

Ozvaly se i jiné vrstvy. V České Lípě došlo ke srážce vojenské asistence s lidem při potlačování stávky tiskařů kartounů. Železniční dělníci byli rozehnáni vojskem u Prahy 8.7.1844 a opakovaně se tak stalo i v Úvalech 10.7.1844. Na venkově klesala robotní morálka. Stát to řešil urychleně vydáním dvorského dekretu o výkupu roboty. Rolníci věřili a toužili, že robota bude zrušena bez náhrady, a dekret z 18.12.1846 přišel již pozdě. Reluice robot vytvořila na venkově vrstvu bohatších sedláků, ale ti byli již namnoze hrdější a nechtěli se nechat nadále omezovat a utiskovat. I na venkově rostlo české sebeuvědomění, s tím vláda nepočítala, spíš si to vůbec neuvědomila. Takový je běh dějin, když se přinejmenším neudělají příslušné úpravy zákonů, když se nesáhne po včasných reformách. V historii se to bude ještě nejednou opakovat.

Redakce: J. Skalský Připravil: JUDr. O. Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………………...

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 173. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, duben 2006.

Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha - Dejvice

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz