Proti germanizaci, revanšismu a neofašismu

Doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CSc.

Dnešní seminář se koná u příležitosti 78. výročí okupace českých zemí nacisty. Dovolte, abych tedy připomněla v aktuálních souvislostech tyto události před téměř osmi desetiletími.

V příštím roce uplyne již 80 let od mnichovské konference, která rozhodujícím způsobem ovlivnila československé dějiny a výrazně zasáhla i do mezinárodního dění. Je to však událost, která mj. vyvrací teze o mírumilovnosti a demokratičnosti západních zemí a přátelském chování německých spoluobčanů v českém pohraničí. Proto není zájem oficiální propagandy reminiscence na dění kolem Mnichova příliš připomínat.

O to více je důležité v našich výkladech zdůrazňovat podobnost mezi tehdejším fašizujícím, autoritativním režimem tzv. druhé republiky a současným kapitalistickým zlořádem. Ukazovat, jak tehdejší pomnichovská rezignace vedla k rozbití Československa. Přitom je ovšem třeba pochopitelně brát v úvahu i podstatnou rozdílnost vnějšího i vnitřního světa konce třicátých let minulého století.

Jednou z opor reakčního pomnichovského režimu s vládou velkoburžoazie byla katolická církev. Její tehdejší emancipační snahy však výrazně předčily současné nehorázné požadavky církevních restitucí. Český fašismus, který netvořil nikdy celonárodní hnutí, našel své výbojné zázemí v bezskrupulozních konjukturalistech z řad inteligence. Dnes se s takovými žel setkáváme ještě v hojnějším počtu.

Nynější režim vynáší protagonisty pokleslých pomnichovských poměrů. Nezmiňuje ovšem již, jak třeba idol dnešní české žurnalistiky F. Peroutka vyzýval „k loajálnímu styku s německou říší" apod. Nepřipomíná ani, že děd Václava Havla, ministr propagandy Hugo Vavrečka podepsal v listopadu 1938 zákaz Osvobozeného divadla V+W. Daly by se citovat desítky antidemokratických, xenofobních, nenávistných výroků dnes jednostranně oslavovaných spisovatelů J. Demla, J. Durycha, J. Zahradníčka, J. Kostohryze, V. Renče ad. Už po Mnichovu se dostal na pranýř prezident Beneš, kterého dnes opěvovaný generál Rudolf Medek nazval dokonce nepřítelem číslo jedna. Pravice ostře útočila proti pokrokové kultuře. Uštvala k smrti Karla Čapka.

Tehdy jako dnes se provádí přehodnocování naší národní historie v reakčním duchu. Do pozadí ustupuje pojem vlastenectví, národní hrdosti. Není překvapivé, že se v obou režimech objevují i monarchistické tendence. Také tehdejší tzv. druhá republika v duchu prosazování barokně katolické tradice chtěla podobně jako dnes např. znovu postavit Mariánský sloup. Značný počet zásadních i drobných reminiscencí bychom našli celou řadu. Podstatné a velmi aktuální je však zvláště připomínat tehdejší vystupování Němců v českém pohraničí. V druhé polovině třicátých let jich většina požadovala návrat domů do Říše a to i s českým územím. České obyvatelstvo v zabraném českém pohraničí bylo vystaveno nejsurovějšímu teroru. Několik desítek českých úředníků a vojáků zde bylo zavražděno. Statisíce ožebračených českých uprchlíků bylo po Mnichovu vyhnáno ze svých domovů.

Hitler neměl nikde v době trvání třetí říše tolik fanatických stoupenců jako v českém pohraničí. Více než milion sudetských Němců dostalo od Hitlera záslužnou medaili za svou činnost po Mnichovu. Na kruté nadvládě okupantů v protektorátu a jejich vraždění zvláště za heydrichiády a koncem války se aktivně podíleli také sudetští Němci. Tím se podepsali na svém poválečném osudu.

Československo nemohlo pochopitelně vyhostit Němce z vlastní vůle, rozhodnutím prezidenta Beneše. Jednalo se o mezinárodní otázku. Dnes je také již prokázáno, že první impuls vzešel z Velké Británie. O odsunu Němců z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska rozhodli představitelé Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států jednomyslně 2. srpna 1945 na Postupimské konferenci. Konkrétní podmínky odsunu z Československa stanovily dekrety prezidenta republiky, které vycházely z rozhodnutí z Postupimi. Neuplatňovaly princip kolektivní viny vůči Němcům, jak je dnes často chybně tvrzeno. Týkaly se i českých a slovenských zrádců a kolaborantů a nevztahovaly se na německé antifašisty.

Za humánní a komplexní provedení odsunu se dostalo Československu zvláštního uznání od Mezinárodní kontrolní rady a Mezinárodního červeného kříže. Některé násilnosti proti Němcům v ovzduší oprávněné nenávisti vyvolané otřesnými zážitky z nacistických zvěrstev byly veřejně odsouzeny. Dnes jsou jednotlivé případy výrazně zveličovány a líčeny jako způsob provádění celého odsunu.

Naše národy přijaly po válce odsun jako logické, spravedlivé a definitivní řešení. Ne však již nový režim po listopadu 1989 a revanšistické síly v Německu. Označování odsunu prezidentem Havlem za „hluboce nemorální čin", všechny ty omluvy za něj, propaganda typu pořadů Zabíjení po česku, tzv. pochody usmíření ad., patří k hanebným stránkám polistopadové historie. Podobně jako ustavení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, různá jednání českých vládních představitelů se zemskou bavorskou vládou ad. Také pomnichovský režim svým ponížených postojem k Německu, jen posiloval jeho agresivitu. Československo nemohla pochopitelně zachránit ani podbízivá cesta ministra zahraničí Chvalkovského do Německa v lednu 1939 a podobné nedůstojné jednání.

Za nedávný projev ministra Hermana na 67. sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku, odsuzující odsun jako pomstu provázenou hrůznými činy Čechů vůči Němcům měl být již dávno odvolán z funkce ministra kultury. Herman vystupoval se souhlasem předsedy vlády Sobotky. Je to velezrádné jednání členů české vlády, které jednoznačně odsuzujeme.

Tehdejší zrádný, fašizující pomnichovský režim, který jsme si zde připomněli, vyústil v rozbití Československa a více než šestiletou okupaci českých zemí nacistickým Německem. Jak mohou skončit současné pokleslé poměry, ve kterých v rozporu s historickými zkušenostmi česká vláda podporuje německé revanšisty, nebudeme-li se bránit?

Praha, 16. února 2017 , Seminář Historicko-dokumentační komise Klubu českého pohraničí,

Hraničář č. 3/2017, str. 3