Projekt českých učitelů pro Lužici

očima českého učitele z Lužice

V roce 2007 jsem poprvé přijel na delší čas na Lužici. Tehdy mne povolal Dům zahraniční spolupráce českého ministerstva školství a mým úkolem byla výuka češtiny právě pro komunitu Lužických Srbů, řazenou mezi krajanské. Češtinu jsem vyučoval na všech šesti existujících lužickosrbských základních školách a dá se říct, že jsem se na Lužici rychle integroval. Začátky byly těžké, neboť jsem zde nikoho neznal, ale staré pořekadlo hovoří o tom, že hudba spojuje národy i lidi, a tak jsem také já díky svému koníčku - dechové hudbě - našel okruh přátel, který mne hodně motivoval k osvojení lužické srbštiny. V té části Lužice, kde jsem působil, se hovoří každodenním takzvaným katolickým dialektem, který je protkaný kalky z němčiny a má do značné míry německou gramatickou strukturu. Vedle „hovorové“ řeči existuje i literární lužická srbština, se kterou se setkáváme nejvíce v knihách, ale na poměrně dobré úrovni též v rozhlase a žurnalistice. Obě tyto varianty hornolužické srbštiny jsem si osvojil a lužickosrbská otázka se stala mým vlastním cítěním. V roce 2014 jsem kandidoval v okrese Budyšín v komunálních volbách za Lužickosrbskou voličskou jednotu (Serbske wolerske zjednočenstwo) a můj čtyřletý syn navštěvuje školku Witaj, kde se učí lužické srbštině.

Problém nedostatku učitelů není na Lužici nový. Mluví se o něm intenzivně celou dobu, co mám s Lužicí něco do činění, tedy již nejméně posledních deset roků. Proto jsem byl i já v roce 2014 osloven Domowinou, zda bych nechtěl být součástí lužickosrbského školství a nezkusil vedle své výuky češtiny pracovat také pod Saskou vzdělávací agenturou (Sakska kublanska agentura - Sächsiche Bildungsagentur). Ta je součástí saského ministerstva kultu (tj. vzdělávání - odpovídá našemu ministerstvu školství) a právě ona má v popisu práce zaměstnávat pedagogické pracovníky. V Sasku mají ředitelé škol velice omezené pravomoci a personální otázky řeší výlučně tato instituce. Zaslal jsem tedy všechny podklady v lužické srbštině včetně životopisu úředníkovi, který má u tohoto školského úřadu na starosti lužickosrbské školy, a čekal a čekal. Vzhledem k tomu, že v tisku se neustále psalo o nedostatku učitelů, předpokládal jsem brzkou odpověď. Po třech měsících čekání jsem byl opět dotázán Domovinou, zda se děje něco nového. Poslal jsem všechny podklady ještě jednou a tentokráte i německy. Měsíce plynuly a já už v odpověď ze strany školského úřadu ani nedoufal. Dočkal jsem se jí až deset dní před začátkem nového školního roku. Byl jsem na školský úřad pozván a byla mi nabídnuta práce na střední škole v Ebersbachu. Vzhledem k tomu, že ten leží mimo lužickosrbskou sídelní oblast, přirozeně jsem se zajímal, zda tam budu vyučovat lužickou srbštinu, nebo snad češtinu. K mému překvapení mi úřednice sdělila, že mám vystudováno i učitelství němčiny, a tak mě potřebují jako učitele němčiny pro německé děti. Nabízen mi byl plný úvazek, jenže ten nepřipadal v úvahu, neboť jsem měl svou práci učitele češtiny z Prahy; nechal jsem se tedy přemluvit na desetihodinový týdenní úvazek.

Střední škola v Ebersbachu je obrovská a vyučování zde velmi nepřehledné. Na škole působí přibližně třicet pět učitelů a velice dlouho mi trvalo, než jsem mezi anonymními kolegy pochopil nejen například způsob známkování, ale vůbec běžný chod školy. Ten se od českého samozřejmě liší. Leč bohužel ani od vedení školy, ani od školského úřadu se mi nedostalo žádné pomoci. Kdyby nic jiného, velmi mě zaměstnávaly už jen přípravy na vyučovaný předmět; vyučovat jako cizinec rodilé mluvčí jejich mateřštinu není jednoduché, ostatně bylo znát, že i rodiče žáků by na výuku mateřského jazyka měli raději někoho „svého“ V Ebersbachu jsem vydržel celý školní rok a čekal, co se stane po uplynutí jednoroční pracovní smlouvy.

Nestalo se vůbec nic, a tak jsem se v novém školním roce dál plně soustředil na krajanskou výuku češtiny přes české ministerstvo. Na stole školského úřadu v Budyšíně přitom nadále ležely moje podklady, ve kterých jsem se hlásil jako učitel pro Lužické Srby.

Uplynul téměř další školní rok. V něm jsem vedl odpolední zájmový kroužek lužické srbštiny na základní škole v Hodžiji (Goda) a konečně osobně poznal zplnomocněnce pro lužickosrbské školství. Nezastírám, že bylo příjemné zjistit, že osoba, které jsem napsal několik emailů, jež vždy zůstaly bez odpovědi, skutečně existuje. Prostřednictvím zplnomocněnce mi opět byla nabídnuta pracovní smlouva, v jejíž náplni by byla konečně výuka lužické srbštiny jako cizího jazyka na této základní škole. (Pro jistotu: dospět do tohoto bodu trvalo agentuře dva a půl roku.) Vzhledem k tomu, že v té době jsem ještě měl plné pracovní místo v českém Domě zahraniční spolupráce, mohl jsem se uvolit pouze na deset hodin týdně.

S dětmi v Hodžiji byla radost pracovat. Poprvé měly možnost slyšet živý lužickosrbský jazyk a hodně je bavil. Německá učitelka, která je musela vyučovat přede mnou, lužickosrbský neuměla, a proto i děti, které se takto učily již tři roky předtím, neuměly prakticky vůbec nic. Rád vyučuji komunikativním způsobem, a tak se děti velice rychle naučily jednoduché věty z každodenního života. Žáky bavil i popis lužickosrbských zvyků. Připravili jsme si hezký program k tématu lužickosrbských Velikonoc, svátého Martina a vrcholem byl náš společný program Ptačí svatby pro celou školu. Jestliže jsem si stěžoval, že během působení v Ebersbachu si mě téměř nikdo nevšímal, v Hodžiji byla situace zcela jiná. Paní ředitelka mě neustále posílala na kurzy pro učitele bez pedagogického vzdělání. V Sasku je totiž situace s nedostatkem učitelů tak katastrofální, že školský úřad, aby vůbec pokryl stav učitelů, musí každý rok přijmout mezi novými uchazeči až polovinu takových, jež nemají vystudováno učitelství a přicházejí z jiného oboru. Pro tyto učitele se v Sasku vžil termín „Quereinsteiger“. Sám jsem se mezi ně nikdy nepočítal. Mám řádně vystudované učitelství, ukončené státními zkouškami z obou předmětů i pedagogiky. Moje pedagogická praxe v této době trvala již patnáct let, takže jsem odmítal účast na školeních pro začínající učitele nebo základy pedagogiky pro učitele.

Avšak přišly hospitace. Během nich mi zodpovědná učitelka ze školského úřadu sdělila, abych na každou hospitaci předložil i písemnou přípravu. To mi nedělalo potíže a paní učitelce jsem předložil přípravu, ve které byl na minutu rozepsaný plán hodiny s jejím místem v učebních osnovách a ročním plánu. Bohužel učitelka nebyla s takovou přípravou spokojená a požadovala po mně „obšírnou přípravu“, která měla být na minimálně dvanáct stran. V takovéto přípravě studenti učitelství analyzují pro 45 minut výuky školní třídu, každého žáka jednotlivě, danou hodinu v konkrétním učebním plánu a podobně. Byl to absurdní požadavek. Paní učitelce jsem sdělil, že časy mojí studentské píle dávno skončily a že kromě deseti týdenních hodin pracovního úvazku v Hodžiji mám ještě plný úvazek práce pro české ministerstvo školství, a že v takovéto obšírné přípravě nevidím smysl a psát je už z časových důvodů nemohu. Byl jsem přesvědčen, že školský úřad potřebuje nás učitele, kteří ovládají lužickou srbštinu, mají pedagogické vzdělání a výsledky, a nikoli naopak: já školský úřad s jeho šikanou nepotřebuji. Výuka lužické srbštiny mě moc bavila, ale nechtěl jsem ji dělat za každou cenu. Po půlroční zkušební době mi školský úřad sdělil, že se mnou bude pracovní smlouva rozvázána.

Pro školní rok 2017/18 mi české ministerstvo pracovní smlouvu také neprodloužilo a já se začal zajímat o nově vzniklý projekt, pracovně nazvaný „Čeští učitelé pro Lužici“. 12. května 2017 jsem se dostavil do Prahy do Lužického semináře, kde se konalo informační odpoledne o tomto projektu. Tenorem celého semináře, na kterém vystoupili hlavně zástupci školského úřadu, bylo, že Lužice potřebuje české učitele a že je jednoduché se takovým učitelem stát. První informace nebyla nová. Ale o té pomocné ruce školského úřadu, slíbené nebyrokratické pomoci a podpoře jsem ze svých zkušeností pochyboval. Zajímavý však byl příslib, že čeští učitelé budou finančně ohodnoceni podle vzdělání, tedy podle skutečnosti, zda mají ukončenou pedagogickou fakultu. Jako motivační příklad byl tehdy zmíněn plat kvalifikovaného středoškolského učitele, který má být ve 12. až 13. platové třídě. Po této informaci jsem málem spadl ze židle, když jsem si uvědomil, že jsem rok pracoval jako kvalifikovaný učitel na střední škole v Ebersbachu v 6. platové třídě. Ale budiž, vzhledem k tomu, že o projekt se zajímají i vysocí čeští a saští politici, jsme v nebyrokratickou pomoc a podporu školského úřadu uvěřili hned dva a do projektu se přihlásili.

Odeslal jsem žádost a životopis na adresu školského úřadu a v rekordní době jednoho měsíce jsem dokonce dostal odpověď. Opět pár týdnů před začátkem školního roku jsem byl pozván na školský úřad a zde mi bylo sděleno, že se mnou počítají na střední škole v Radworu (Radibor) a že jde o velký projekt, kde nám bude nabídnuta možnost vylepšit si na intenzivních kurzech lužickou srbštinu. Ve škole bude fungovat i mentor, který nám se začátky a případnými těžkostmi pomůže. Vše znělo zcela ideálně a opravdu jsem se na nový školní rok začal těšit. Ještě během prázdnin mě školský úřad přihlásil na intenzivní kurz němčiny v Drážďanech. Sice jsem stál hlavně o lužickou srbštinu, ale začal jsem jezdit každý den po tři týdny do šedesát kilometrů vzdáleného Goethova ústavu (Goethe - Institut) v Drážďanech a spolu s převážně čínskými frekventanty kurzu, kteří neuměli stvořit německou větu, jsem si opakoval pravidla jazyka země, ve které již sedmnáct let žiji a která jsem sám již několikrát vyučoval - naposled německé děti v Ebersbachu. Po skončení kurzu jsem se nadále zajímal, kdy se mnou bude uzavřena pracovní smlouva. Čas běžel a já se nacházel v pracovněprávním vzduchoprázdnu. Po několika dnech a spoustě urgencí jsem se dozvěděl, že k uzavření mojí pracovní smlouvy nedala souhlas závodní rada školského úřadu a že bude celá věc postoupena na ministerstvo do Drážďan. Od té doby se mnou školský úřad prakticky nekomunikuje. Když se mi podaří pana zplnomocněnce pro lužickosrbské školství zastihnout, tak mi pouze neosobně sdělí, že je třeba čekat a čekat a že bohužel nemá žádné nové informace. Naposled mi sdělil, že - znovu podtrhuji: coby vystudovaný učitel s desetiletou praxí z Lužice, znalý němčiny i lužické srbštiny - si mám najít jinou práci a v ní počkat, až se pro mě někdy najde místo. Co na to říct?

Připišme ještě pár řádků k tématu uznávání učitelských diplomů v Sasku. Bohužel my učitelé nemáme takové štěstí jako například inženýři, lékaři nebo architekti, jejichž diplomy uznává jiná instituce. Uznávání pedagogických vysokoškolských diplomů má na starosti - školský úřad (kdo jiný). Celý proces trvá podle informací na webových stránkách úřadu až jeden rok a stojí až 500 eur. Kromě toho musí mít zájemce všechny dokumenty přeloženy německým úředním překladatelem, nic nepomůže, že už překlad mám od českého úředního překladatele. Musíte tedy investovat do překladů znovu - normostrana stojí mezi 30 až 50 eury. Poté vše odešlete na školský úřad v Drážďanech a asi po měsíci a půl dostanete dopis, kde jsou obecné informace, co vše je ještě potřeba doložit, tedy dostanete stejné informace, které má úřad na webových stránkách. Zároveň ale nevíte, co vám v žádosti chybí. Naštěstí má školský úřad i velkorysé úřední hodiny pro veřejnost: dokonce jednou týdně, každé úterý od 13 do 18 hodin. V tuto dobu smíte úřad navštívit osobně. Emailovou adresu má úřad také, jenže jim nejspíš chybí tlačítko odpovědět, protože na zaslané emaily jsem nikdy nedostal odpověď. Pro mě jsou bohužel Drážďany z ruky, a tak jsem se drážďanský školský úřad pokoušel zastihnout telefonicky. Záznamník funguje spolehlivě po celý týden a jenom každé úterý od 13 do 18 hodin se po dvouhodinovém zkoušení dovoláte. Po telefonu mi nakonec úřednice konečně sdělila, co konkrétně mi v žádosti chybělo. Byl to dodatek k diplomu, který se bohužel v době mého studia nevydával. Moje alma mater mi sdělila, že dodatek k diplomu nemám šanci získat, že takový dokument není možné po tolika letech zpracovat a vydat. Úřednice na telefonu mému problému snad porozuměla a řekla mi, abych to tedy tak nechal. Mezitím uběhl další měsíc a půl a já konečně dostal neosobní dopis od instituce, která má na starosti výlučně uznávání učitelských diplomů ze zahraničí (tedy diplomů těch učitelů, kteří jsou tolik vítaní v Sasku a mají spasit saské školství), abych doložil všechny potřebné dokumenty, které jsou potřebné k ověření mého vysokoškolského diplomu.

S kolegyní, která se do projektu českých učitelů pro Lužici přihlásila také a na Lužici se přestěhovala se dvěma dětmi, společně přemýšlíme, zda je tato inscenace románu Zámek od Franze Kafky v režii školského úřadu výrazem zlovůle, nebo absolutní neschopnosti a úřední arogance. Moje srdce bije lužickosrbsky. Každodenně vidím a slyším, jak moc Lužice potřebuje učitele, kteří by zde vyučovali lužickosrbsky. Lužici chci pomoct, chci vyučovat lužickou srbštinu. Bohužel leží lužickosrbské školství v rukou instituce, která se jmenuje Saská vzdělávací agentura, zkráceně školský úřad. Jak dlouho to s kolegyní vydržíme, nevím, nervy i vůle nám docházejí. Vzdáme-li to, projekt českých učitelů na Lužici ztratí dva motivované odborníky a skončí de facto dřív, než pořádně začal. A nedá se říct, že by to bylo malou snahou na české straně - která se přitom k projektu od začátku stavěla zdrženlivě (vždyť také v Česku je nedostatek učitelů, takže vyslat zvažovanou třicítku pryč není komfortní rozhodnutí) a která se jen snažila vyhovět sousedovi. Potíže, jak vidíme a jak to zažíváme, jsou na straně úřadů a ovšem samotných Lužických Srbů. Mají vlastně oni zájem srbštinu si udržet? My to nevíme.

Pavel Šlechta, Česko-lužický věstník, 11-12/2017, str. 85-86