Procesy

Prosazování jediného možného přístupu k cestě vpřed vyvrcholilo tragickým rozchodem s Jugoslávií, která setrvala na nutnosti přihlížet ke specifickým potřebám své země. Znamenalo to také, že jsme ztratili podporu mnoha občanů.

Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že za heslem přebírání zkušeností se nejednou skrývala neschopnost řešit vlastní problémy, alibismus a také snaha poškozovat socialistickou cestu vývoje.

Navzdory všem nepřátelským snahám se ekonomika rozvíjela, životní úroveň se sice zvolna, ale trvale zvyšovala, byla uskutečněna řada zásadních sociálních opatření. Vzdělání, kultura, zdravotnictví se staly dostupné všem.

Podporoval jsem takový vývoj, viděl jsem v něm naplňování úsilí o sociálně spravedlivou společnost. Některé kroky se mi zdály tvrdé, ale uznával jsem, že revoluce nemůže být měkká. Stalinovu tezi o zostřování třídního boje jsem považoval za správnou.

Pokud pod třídním bojem i z dnešního pohledu rozumím boj kapitálu (tedy vlastníků peněz) s těmi, kteří peníze nemají, pak nás tento boj přivedl až k dnešní globalizaci. Není to tedy vítězství menšiny (třídy) vlastnící peníze a výrobní prostředky nad většinou (třídou) tyto prostředky nevlastnící?

Považoval jsem za zcela přirozené, že režim se musel bránit, a také se účinně bránil. Do Československa přišli sovětští bezpečnostní poradci, protože v SSSR se domnívali, že československé orgány nemají dost zkušeností v boji proti kontrarevoluci.

V této atmosféře se v roce 1950 konal proces s představiteli nekomunistických stran. Nejznámějším je proces s Miladou Horákovou. Byli obžalováni z nepřátelských aktivit proti státu a tvrdě odsouzeni (deset rozsudků smrti).

Nezadal jsem si úkol soudit, chci jen vypovídat, jak jsem to tehdy viděl já a jak jsem to z mně dostupných informací vidět mohl.

Již jsem mluvil o tom, jaké nepřátelské aktivity probíhaly doma i v zahraničí, a tak mě obžaloba nepřekvapila. Tvrdost ano. Ale znovu připomínám atmosféru očekávání války.

Když jsme s přáteli diskutovali tvrdost, zazněl argument, že mnozí z nich (těch, kteří aktivně pracují proti režimu) si myslí, že rok dva ve vězení vydrží, ve válce zvítězí Západ a z nich se stanou hrdinové. Ovšem mrtvému již hrdinství nepomůže. Počet teroristických akcí pak poklesl.

Zmínil jsem se již o plánech Rady svobodného Československa vytvořit exilovou armádu. Milada Horáková s ní spolupracovala. V zápisu z jejího jednání se dočteme, že po vynesení rozsudku nad ní se její členové cítili vinni, protože: »My jsme ji do toho dostali.« Proces s ní mohl být, a asi byl, v něčem zmanipulován a rozsudek byl příliš přísný, ale nebyl vykonstruován na nevinného člověka. Jednala v rozporu s platnými zákony a byla odsouzena podle zákona na ochranu republiky přijatého, a stále ještě platného, v roce 1923.

Dodám ještě, že o činnosti Rady svobodného Československa si lze udělat obrázek z jejích zápisů, s kterými seznamuje ve své knize Politici bez moci Bořivoj Čelovský. Nemají být ani z dnešního pohledu na co hrdí.

Československo posilovalo, vidina brzkého vzniku války se vzdalovala, a proto bylo třeba vyvolat v zemi rozbroje a nedůvěru ke společenskému vývoji a přivodit změnu.

Závažnou roli mající vyvolat masovou nedůvěru sehrála operace CIA Splinter Faktor Allana Dullese. Není možné krátce události, které vyvolala, podrobně vysvětlit. Řeknu jen to nejzákladnější.

Allan Dulles (bratr ministra zahraničí USA J. F. Dullese v době vietnamské války) jako vedoucí osobnost zpravodajské služby pracoval za války ve Švýcarsku, kde měl styky s charitativní organizací Unitarian Church. Ta pomáhala uprchlíkům z nacisty obsazených zemí. Proto také většině komunistických uprchlíků se dostalo její pomoci. Svými finančními prostředky je podporoval cestou této organizace i Dulles. Vedoucími osobnostmi byli Noel a Herta Fieldovi.

Dulles zřejmě předpokládal, že po skončení války je velmi pravděpodobné, že tito emigranti budou v Československu zaujímat významné funkce a že jejich osobní vztah k Západu se může stát užitečným. Není sice možné vědět, co si Dulles myslel, ale protože byl zpravodajec, zcela určitě tak uvažoval, ba dokonce jako profesionál uvažovat musel.

K tomu také došlo a emigranti se stali důležitými osobnostmi. Americkou tajnou službou byly vytvořeny informace dokazující, že Fieldovi verbovali emigranty pro CIA. Ve Varšavě pracoval agent CIA, vysoký policejní důstojník státní bezpečnosti Jozef Swiatlo, kterého využila k jejich předání.

Tak se roztočil kolotoč procesů v Maďarsku, Polsku, Bulharsku i CSR. Vyšetřovatelé samozřejmě zjistili styky funkcionářů s Fieldovými a oni je nepopírali. Přispělo k tomu i to, že na některých jimi řízených úsecích byly zjevné nedostatky kvalifikovány jako sabotáž. Došlo k procesu s »vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským«. Myslím, že to, co jsem nyní říkal, podává základní informaci o Dullesově operaci. Americký novinář Stewart Steven vydal v roce 1974 knížku Operation Splinter Factor, která vyšla v českém překladu pod názvem Výbušnina teprve v roce 1991. Tam je možné seznámit se s fakty podrobněji. V listopadu 1952 vynesl soud jedenáct rozsudků trestu smrti a tři doživotí. Konaly se procesy se slovenskými »buržoazními nacionalisty«, mezi kterými byl i Gustáv Husák, pozdější prezident republiky, pracovníky ministerstva zahraničí a církevními hodnostáři. Nutno také dodat, že již v roce 1956 proběhly první rehabilitace, které však nebyly důsledně dovedeny do konce.

Jak jsem se k tomu stavěl já? Tak tedy nejdříve musím připomenout, že přístup k informacím jsem měl velmi omezený. Byly to jen noviny, vlastní radiopřijímač jsem měl až v roce 1955. Měl jsem však již vlastní poznatky a zkušenosti.

Vzpomínal jsem již Gottwaldovu výzvu přijímání do strany, činnost některých funkcionářů na školství, případ pedagogických gymnázií, typický případ kádrováka, který na školství přišel ze Zlína.

Měl jsem však i informace svých, mně dobře známých, přátel. Z nejvyššího orgánu lidové kontroly o ztrátách v zahraničním obchodě, od některých tajemníků vysokých škol o chování funkcionářů strany (Šling, Brno), měl jsem již také vlastní zkušenosti z působení některých duchovních římskokatolické církve (Velehrad).

Když se objevila obžaloba, zdálo se mi, že je to součást snahy nedostatky odstranit, protože některé, zejména zahraničněobchodní poznatky se shodovaly s tím, co jsem věděl.

Zaráželo mě však, že vše bylo motivováno špionáží. Zejména u Slánského. Naprosto nepochopitelné mi bylo, že v rozsudcích bylo uvedeno, že odsouzení jsou židé.

Předtím již ukončené procesy v Maďarsku (Rajk), v Bulharsku (Kostov) a Polsku (Gomulka) naléhavě pokládaly otázku, proč by v Československu nemohla být obdobná situace. Protože boj proti socialistické orientaci se zostřoval, považoval jsem to za velmi pravděpodobné. Jednou nastartovaný proces se nedal zastavit.

I sám Gottwald byl bezmocný; vyprávěl nám o tom jeden přítel, který v té době u něho sloužil v osobní ochrance. Rozhodující slovo měli jeho sovětští bezpečnostní poradci. Ti byli později za tuto činnost v SSSR odsouzeni a popraveni.

V dané mezinárodní i vnitřní atmosféře byli všichni bezmocní. I ti, co události nastartovali. Auto na svahu můžeš odbrzdit a postrčit, ale již ho nezastavíš.

Ještě o jedné věci bych se chtěl zmínit. Naprosto jsem nechápal a nikdo to nevysvětlil, proč byli mezi nespolehlivé, nebo dokonce nepřátelské osoby zařazeni španělští dobrovolníci. Dobrovolníci, převážně komunisté, kteří odešli v letech 1936-1939 do Španělska bojovat v občanské válce na straně republikánů proti fašismu. Vysvětlení přišlo až v souvislosti s operací Splinter Factor. I oni přicházeli do styku s Fieldovou organizací.

Totéž platí i o přístupu k letcům bojujícím za války v Anglii. Má svoji logiku domnívat se, že někdo z nich byl získán ke spolupráci zpravodajskými službami, ale všichni? To již logiku nemá.

Tato kapitola se mi velmi těžko psala, protože se zabývala velmi složitým obdobím, v kterém hrálo mnoho hráčů a mnoho mocných organizací, jež často nejsou pod kontrolou ani svých vlastních vlád.

Posoudit vše pravdivě by bylo možné až poté, co by byly otevřeny všechny archivy zpravodajských služeb USA, Velké Británie, Sovětského svazu, Vatikánu a Německa. Obávám se, že se tak nikdy nestane. Možná je to dokonce dobře.

Ukázka z knihy Věroslava SOBKA: Přežil jsem totalitu

Haló noviny, 24.7.2017, str. 6

Přišlo e-mailem