Proč zůstáváme chudými příbuznými?

Vlastimil Podracký

Vznik a důvod přetrvávání naší relativní chudoby oproti západním sousedům je důležité pochopit, abychom se správně rozhodovali v dalším vztahu k EU, k přijetí eura či vstupu to „tvrdého jádra“.

Místo diskuse o celé problematice celého našeho „chudého příbuzného“, jehož ekonomické relace k bohatým zůstávají nezměněné při jakémkoliv hospodářském pokroku, se vede propaganda podle skupinových zájmů. Možná, že neodhadnu dobře všechny souvislosti, nicméně alespoň by tento článek měl vést k diskusi.

Struktura blahobytné západní země a vznik jejího bohatství

  Jako první uvedu, že Japonsku a Německu bylo po válce mohutně pomoženo, protože se nacházely na hranicích se sovětským blokem a byly jakýmisi „výkladními skříněmi“, navíc v nich bylo komunistické myšlení nejnižší, staly se spolehlivými partnery pro americké vojenské základny, které jim zajišťovaly bezpečnost, aniž by oni museli mít armády a tím se stát znovu nebezpečnými. 

  Blahobytná země se vyvíjí z průmyslové země vývojem, který lze nazvat: vývoj od kvantity ke kvalitě a následně k postupné degradaci obojího. Původní průmyslová země má velkou porodnost zvláště venkovského obyvatelstva, které se stěhuje za prací do měst. Pro podřadnější práce je dost lidí a průmysl se může rozvíjet. Venkovské obyvatelstvo se postupně vyčerpá snížením porodnosti a odchodem mladých lidí do měst v důsledku mechanizace zemědělských prací. Porodnost celkově klesne a národ začne vymírat a mít nedostatek pracovníků, který se řeší nejprve imigrací z jiných zemí nebo odchodem podřadné a málo placené práce do zaostalejších zemí nebo do východní Evropy, která komunistickým režimem ztratila „strukturu blahobytné země“.

  V blahobytných zemích rodiny mají „dva psy, ale jen jedno dítě“, velké procento žen děti nemá a dvě děti jsou téměř nepřekročitelný limit, se dětem dává veškerá možná péče včetně vzdělání. Je velký tlak na to, aby vystudoval obrazně řečeno „každý blb“. Zatím co dříve studovali jen vybraní inteligentní lidé (školství bylo zaměřeno na soutěž a výběr), nyní se prosazuje, aby vystudoval každý. K tomu směřují neodmítnutelné intervence přímé i politicky a ideově zprostředkované. Tím nastává intelektuální a kulturní nivelizace společnosti. To ovlivňuje celou intelektuální sféru. Najednou nejsou kvalitní lidé, nejsou myšlenky. Z tohoto stavu se odvozuje ideový relativismus a individualismus nemající místo pro kolektivní zodpovědnost, z čehož napohled vyplývá zbytečnost kvalitních ideálů a lidí. Vlastníci peněz a odborníci jsou obvykle lidé vybraní ekonomickou soutěží, jsou to lidé kvalitní jen v jednom aspektu života, mají zájem na obchodě, propagaci výrobků a fungování ekonomiky, ale fungování státu nikdo nerozumí a tržní návyky vycházet vstříc zákazníkovi, se promítají do politiky jako nihilistický populismus. Ztratila se úplně ideová diskuse a elita, která by byla schopna zaujmout vedoucí pozice, zůstává na okraji společnosti nepochopena. Relativizace hodnot zakořenila. U nás je to také tak, nejkvalitnější lidé pochází ještě z komunistické doby.

  Mezitím vzniká společnost, která už nemá dělníky z domácího obyvatelstva (těmi jsou buď migranti, nebo se podřadná práce vyvezla do zahraničí – třeba do České republiky). Společnost nepotřebuje výrobu, ta se může uskutečnit kdekoliv, ale zisky jdou do blahobytné země. Důchodci chtějí svoje důchody z různých fondů investovaných ve výrobě a obchodu, peníze by měly být stabilní a tak vymírající země polyká další migranty, kteří nahrazují chybějící mladé lidi ve všech zbývajících pracích včetně služeb. Pokud se porodnost domácího obyvatelstva dostatečně nezvýší alespoň po nějaké době, pro což se nezdá napohled žádný důvod, nastane postupná etnická výměna obyvatelstva a nová kulturní epocha. To je sice už znatelně v dohledu, ale prozatím ještě nenastalo.

  Tak vzniká jakési paradigma blahobytné země, kde se snoubí podnikavost, historické vlastnictví peněz, nemovitostí, ale i trhů. Toto „vlastnictví trhů je nejdůležitější“. Tradiční tržní návyky jsou vůbec podstatné.

Jak jsme se stali chudou zemí (relativně k Západu)

  Země východní Evropy se vyznačují zvláštním paradigmatem: mají vyspělé obyvatelstvo přibližně jako na Západě a problémy s obnovou obyvatelstva shodnou s blahobytnými zeměmi, ale přitom životní úroveň se pohybuje od 25% do 60% svých západních vzorů. Bez jakési „domácí pracovitosti“ (lidé si vytváří mnoho věcí samozásobováním, samoslužbami a sdílením služeb v rámci rodiny a známých) by to bylo ještě mnohem méně, protože platy jsou většinou v rozmezí 20 – 40%. Tato situace je dána historicky, protože obyvatelé těchto zemí nevlastní investice a trhy. Prostě ztratily čas komunistického a postkomunistického režimu k zaujetí světových trhů a k vytvoření vlastnictví investic do význačných podniků majících nejvyšší zisky.

  Dnes jen velmi málo záleží na nějaké „vzdělanosti národa“, na „pracovitosti“ apod. To jsou už zastaralé pojmy. Vzdělané lidi je možno získat ze zahraničí a pracovitost se využije v Číně, naopak je to výhodnější, ušetří se investice do vzdělání. Důležité je vlastnictví investic a trhů. Vysoké vzdělání je potřebné ojediněle, nové technologie jsou „uživatelsky orientované“ a potřebují k obsluze jen středně vzdělané lidi, kvalitní střední škola úplně stačí, podstatě techniky není potřeba rozumět (potřebujeme snad znát, jak funguje počítač nebo mobil?). Pro nás je dokonce důležitější člověk, který nedělá zrovna nějakou významnou práci, ale pracuje a platí daně, než člověk, který ze státu vyždímá zdarma vzdělání, ale uplatní ho v „blahobytné zemi“. Tak se postkomunistické země stávají jakýmisi „vzdělávacími středisky“, zaplatí vzdělání, ale ztratí nejen náklady na vzdělání, ale i lidi. 

  Před válkou jsme patřili mezi vyspělé země. Struktura blahobytné země byla u nás tenkrát podobná západním a při normálním vývoji bychom mohli být na úrovni Rakouska. Zničující byla železná opona, odtržení od západních trhů, ze kterých plynuly největší zisky. Trhy nebylo možno navrátit a dodnes navráceny nejsou. Vzpomínám si, jak v Moravii vyráběli sporáky pro Francii, ale neprodávali je tam. Sporáky se vyvezly do Francie za nízkou cenu a tam dostaly značku francouzské firmy, pod kterou se prodávaly. Totéž bylo s mixéry a dalšími výrobky. Peníze v takovémto případě plynou převážně do kapsy „vlastníku trhu“ nikoliv výrobci. Baťa to dobře věděl, ve svém prvomájovém proslovu v r. 1928 pronesl, že musí odstranit „velkoobchodnickou spekulaci“. On jako vysoce produktivní výrobce obuvi by vydělával peníze obchodníkům, kteří by kupovali od něj levně boty a draho prodávali. Proto přistoupil k výstavbě obchodních domů a obchodu v každé obci. Vydělával potom na obchodě, kterým mohl zaplatit mechanizaci práce v jeho továrně.

   Vůbec nejhorším artiklem vzhledem k výdělkům jsou subdodávky. Košile se vyrobí u nás a knoflíky v Rumunsku, ale německý konečný výrobce knoflíky přišije, dá na košili svoji vizitku, a prodá ji za několikanásobnou cenu než je prostý součet ceny košile a knoflíků, a to všechno proto, že je „vlastníkem trhu“. Mnohdy to prodá nazpět u nás nebo v Rumunsku a vyřadí i našeho výrobce, který by stejným způsobem košili zpracoval, protože obchody obvykle chtějí „známou značku“ a nemají důvěru v ty, kteří nejsou „vlastníky trhu“. Ale nemysleme si, že vzdálenost od zákazníka je podstatná, nikoliv, podstatné je, kdo je vlastník a manažer. Vždyť montovny jsou opět jen zaměstnáváním laciné pracovní síly. Vlastníci jsou v zahraničí a jim plynou zisky z výroby i obchodu. Všechno to jsou pro nás jen jakési „podřízené práce“ bez velké přidané hodnoty. Vlastnictví je podstatné, ale jen tenkrát, když je (jako u Bati) spojeno s „vlastnictvím trhu“.

  Po pádu komunistického režimu se už s tím nedalo nic dělat. Ztratili jsme i východní trhy, protože všichni kupovali západní zboží, které bylo konkurenceschopnější (někdy ani nebylo kvalitnější). Západní firmy obsadily trh a ještě více zbohatly, zatímco my jsme byli jenom „zachráněni“. Hlavní podíl na tom měli zákazníci a jejich přesvědčení. Potom přišly banky a obchodní řetězce. Naše firmy byly podfinancované, privatizace byla mnohdy spojena se zmatky, propouštěním lidí apod. Naši lidé se zařadili do prodeje zahraničního zboží, protože tam nejvíce vydělávali. Za takových okolností se samozřejmě cizí kapitál „zmocnil trhu“ a některých našich podniků. Cizí kapitál dobře ví, že nemůže jenom prodávat zahraniční výrobky, brzy by totiž lidé v takové zemi neměli za co kupovat. Musí je i zaměstnávat a tak se pomalu vytváří situace, která je dnes. Občané České republiky, pokud nepracují ve službách a drobné místní výrobě, jsou převážně jen zaměstnanci velkoprůmyslu a dodavateli levných komponent. Zemědělství je odrazem celkové situace. Od nás se vyváží kukuřice, pšenice a řepka (podporováno dotacemi EU). Avšak zpracování probíhá převážně zahraničními firmami (Agrofert je výjimkou) mnohdy v zahraničí.

Závěr: metropole bohatnou a periferie chudnou, nestaňme se periferií velkého celku!

   Nemyslím si, že vznik dnešního paradigmatu byl nějaký cílený záměr, vyvinul se z celé situace postkomunistické doby a zakonzervoval se, protože vyhovuje těm, kdo z toho těží.

  Východním národům nebylo dopřáno ono blahodárné paradigma poválečné západní Evropy samostatných států, které si měly příležitost nastavit cla a vést vlastní fiskální politiku tak dlouho, až vyspěly a mohly se začít svobodně sdružovat, a to pod americkou bezpečnostní supervizí, nikoliv nadvládou. Východní státy se naproti tomu po pádu komunismu staly vazaly a doprošovači dotací, ztratily svoje místní trhy a vlastnictví investic. Blahobytné západní Německo už nacpalo mnoho prostředků do východního, ale lidé z východu stále odchází pracovat na západ a jsou městečka, která už mají jen polovinu obyvatel, převážně důchodců. Tak dopadá vazalská země jsoucí v jednom politickém bloku s „blahobytnou“. Tak můžeme dopadnout i my při další integraci v „tvrdém jádru“.

Do jednoho politického celku nemohou jít „blahobytné země“ a jejich vazalové zároveň. Protože žijeme v době, kdy metropole bohatnou a periferie chudnou, v takovém celku se staneme periferií. Politické struktury budou sloužit ekonomickým zájmům hegemonů, kteří budou chtít stav zakonzervovat a bránit jej politickými metodami. Vidíme Francii, jak se snaží politickými metodami zamezit konkurenci našich dopravců. Jakmile bude jen náznak nějakého našeho pronikání, hned si najdou nějaký politický důvod, buď v oblasti ekologie, daní, mezd a všeho možného. Budou nás jen „přikrmovat“, abychom nebyli extrémně nespokojení, zisky půjdou opět na západ a k nám půjdou dotace, za které budeme „líbat ruce“ a pokorně poslouchat, pokud ne, podniky ukončí u nás výrobu a zavedou ji jinde. Třeba odstěhují i Škodovku.

  Robotizace výroby je jen pokračováním automatizace, nic nezmění, jen pokud by přišla příliš náhle, zvýší nezaměstnanost opět jen v těch vazalských zemích, v montovnách apod., naopak zaměstná vzdělané lidi v blahobytných (projekty a stavba robotů). Investice na robotizaci jsou příliš vysoké a musí se splácet půjčky, než aby se nějak výrazně mohly snižovat ceny.

  Mimo „blahobytné země“ Západu máme daleko větší možnosti, neboť snadněji vynikneme kvalitou a cenou, mnohde jsou naše značky známé a nejsou ony záporné předsudky proti nám. To neznamená se s Evropou rozcházet, ale nenechat si vzít politickou suverenitu. Podle toho by měli i občané se rozhodovat v politické oblasti, při volbách, při vytváření politických stran atd.