Proč na výročí 17. listopadu nejásám
Proč píši tyhle řádky zrovna dnes večer 17.listopadu? Protože zrovna dnes, ve výročí oné slavné protitotalitní revoluce,nejtíživěji pociťuji zklamání z toho, kam dospěla. Vím, že v těchto hodinách a minutách se na televizních monitorech v Česku odbývá hotový karneval oslav dnešního slavného výročí, že zaznívají nadšené projevy našich představitelů, že hraje hudba, kokardy, jásot, na praporu prapor, jak by řekl Viktor Dyk – a právě proto jsem tu bedýnku od rána ještě neotevřel. Protože já ten jásot nesdílím. A jsem si jist, že v tom nejsem sám, že jsou nás statisíce a možná i miliony těch, kteří nejásají prostě proto, že věřili, že od onoho přelomového dne roku 1989, kdy skončila jediná uznávaná pravda, se zeširoka otevírá brána pro pravdy všechny, pro všechny myšlenkové proudy, které budou mít každý pro sebe svoje strany, svoje noviny a časopisy, které budou v ušlechtilém boji idejí a v duchu Masarykova hesla demokracie je diskuse, soutěžit o ideje nejlepší a nejušlechtilejší.
Že takovýto boj logicky a jaksi přirozeným výběrem idejí a názorů nejlepších vyprodukuje i nejlepší politiky, lidi vysoké duševní úrovně a ryzího charakteru, že studenti budou zase, jako za našich dní chodit do čítáren, kde si každý si vybere noviny svoje a při návratu z čítárny budou o svých politických názorech, předchozí četbou rozjitřených, tvrdě diskutovat.
Taková byla naše očekávání a čeho jsme se dočkali? Toho, že jediná minulá uznávaná pravda A, byla vystřídána novou jedině uznávanou pravdou B: Anebo jste si snad všimli, že se naše noviny či časopisy – pokud jde o ideje či o tu jedinou pravdu, jedny od druhých v čemsi liší? Že by se ideově lišila televize NOVA od ČT? Či deník Právo od deníku MFDnes? Či časopis Respekt od časopisu Reflex? A divíte se pak tedy tomu, že studenti a vůbec mladí lidé se už dnes mezi sebou o politice víceméně nebaví? A pokud ano, je úroveň té debaty poplatná onomu ideovému úhoru, který jedině je dnes u nás k mání. Že je zkrátka politika nezajímá. A odkud se tedy mají brát, když ne ze soubojů idejí, politici na úrovni, po kterých tak bažíme?
Pochopitelně pustota idejí vyprodukovala i pusté politiky. Vzpomínám si, že jsem za totality jaksi z hloubi duše nenáviděl tři politiky, jejichž jména nebudu uvádět, protože pro daný problém nemají význam. Ale dnes jich nenávidím možná desítku a možná i víc – což mě šokuje i znepokojuje, a neuvěřitelný fakt k tomu navíc je ten – že všichni tihle mí noví nenávidění mi připadají dokonce ještě tupější, neřestnější a dokonce i nepřijatelnější, než byla ona trojka politiků mi nesnesitelných z doby minulé.
Proto nejásám. A říkám si, že dnešní stav jediné pravdy i tolika politiků, které nedokážeme mít rádi, nemůže snad trvat navěky.
Jo a taky, že snad přece jen jednou ještě potkám partu mladých lidí, bavících se o politice, z nichž každý bude mít jiný názor. Jinak to bude dál tzv. v háji.
Lubomír Man