Proč lidé vzhlíží k Rusku
aneb O levicově-konzervativních tendencích
Napsal/přeložil: Geo
19. září 2017
Nemalý zájem čtenářů vzbudil v Rusku rozhovor s Michailem Chazinem, nadepsaný titulkem „O levicově-konzervativních tendencích“. Ruský ekonom v něm popisuje pohyby, k nimž ve světě dochází od zatím poslední krize v 2008. Vysvětluje postavení a úlohu Ruska v těchto tendencích, hovoří o šanci Ruské federace nebývalým způsobem posílit její pozice ve světě a také o tom, proč v řadě zemí rostou sympatie právě k Rusku.
Chazin vychází z teorie, že politická škála je „dvourozměrná“. To znamená, že zde není jen jeden směr, ale dva, říká. Obrazně řečeno sever-jih (nahoře-dole) a západ-východ (nalevo-napravo).
Nalevo a napravo, to jest levicové a pravicové směřování.
Při levicovém směřování, uvádí Chazin, má stát podporovat člověka a prostředky k tomu získávat u bohatých nebo ze zdrojů státu. Jinými slovy levá část politického spektra, to je přerozdělení bohatství nebo ještě jinak – ohraničení práva soukromého vlastnictví.
Pravá část, to je naopak absolutizace práva soukromého vlastnictví a minimalizace práva státu a společnosti na ohraničení osobního bohatství individuí. Tedy minimalizace omezení práva disponovat soukromým vlastnictvím a tak dál a tak dál, pokračuje ruský analytik.
A pak je tady druhá škála, sever jih, to je škála konzervatismus-liberalismus. A ta je trošku odlišná. Liberalismus, to je svoboda osobnosti od společnosti. Občan má právo dělat vše, co chce, proto klíčovým elementem liberalismu je slovo „svoboda“, které vyjadřuje, že každý člověk má právo sám si vybrat vlastní hodnotovou základnu.
Kdežto konzervatismus představuje zcela pevnou hodnotovou základnu. Celkově je pro nás svázána s abrahámovskými hodnotami. V tom smyslu je pro konzervativní systém hodnot klíčovým elementem rodina, která vštěpuje dítěti tradiční hodnoty.
Naproti tomu v liberalismu je rodina škodlivým prvkem, protože omezuje svobodu dítěte při výběru pohlaví, při výběru hodnotové základny a všeho ostatního. Jinými slovy pro liberální přístup je rodina překážkou.
Konec pravicově-liberálního modelu
Když se podíváme na model, který na Západě dominoval a který se v rámci koncepce šíření demokracie Západ pokoušel vnutit všemu ostatnímu světu, vidíme model pravicově-liberální. Jinými slovy jde o úplnou kombinaci svobod individua, a to jak majetkových, tak hodnotových.
Jestli vycházíme ze známé anekdoty o tom, že „demokracie je vláda demokratů“, pak liberalismus je vládou finančníků. Všeobecně byl tento model zformován v rámci posílení role finančního sektoru ve světové ekonomice.
Už jsem hovořil o tom, uvádí ekonom, že podíl finančního sektoru v rámci přerozdělení zisku – a jde o oficiální statistické údaje z USA – činil před druhou světovou válkou 5 procent. V roce 1947, po přijetí brettonwoodského systému, to bylo 10 procent, před začátkem krize v 70. letech dosáhl už 25 procent a během krize v roce 2008 vyrostl na 70 procent.
Jinými slovy světová ekonomika je nástroj vytváření zisku pro finančníky. Je pochopitelné, že právě oni bránili a brání pravicově-liberální model.
Nicméně po krizi v roce 2008 začalo být jasné, že se tento model ocitl ve slepé uličce. Samozřejmě, jestliže finančníci kontrolují společenský a vědecký diskurs, veřejně se o tom prakticky nediskutuje. Nicméně celý proces dnes začíná být viditelný.
Objektivně: ekonomický model, který leží pod finančním kapitalismem, tím pravicově-liberálním, a který spočívá ve stimulování ekonomiky přes emisní podporu soukromé poptávky, končí.
Jak dlouho bude trvat agónie, to je otázka. Někdo se domnívá, že další krize může začít už tento podzim, někdo si myslí, že to bude za rok nebo za dva, nicméně spor už se vede jenom o čas, nikoliv o samotný fakt.
V každém případě krize už došla k tomu, že životní úroveň obyvatelstva a víra v budoucnost klesají. Ve výsledku dochází k proudění z pravicově-liberálního modelu na různé strany. A tady je to velmi zajímavé.
Ideologické kvadranty
Pokud si nakreslíme dvě osy, tak pravicově-liberální model je jeden z kvadrantů na této rovině. Vedle něj se nacházejí dva další kvadranty, s nimiž se stýká stranami. A pak ještě jeden kvadrant, po diagonále, ten vzdálenější.
Takže ty, které se nacházejí vedle, to jsou kvadrant pravicově-konzervativní a kvadrant levicově-liberální. Podívejme se na volby ve Spojených státech jako na nejzřetelnější projev současných tendencí (jestliže Evropskou unii v mnohém kontrolují USA a nastolují tam společenský diskurs).
Když se podíváme na USA, vidíme, že v Demokratické straně důležitou roli, a možná – nebýt machinací v primárkách – by právě on postoupil do finále, sehrál Sanders, který je levicový liberál. Ale volby vyhrál Trump, který je pravicový konzervativec.
Jinými slovy společenské zájmy začaly pronikat z pravicově-liberálního sektoru buď na jednu, nebo na druhou stranu. Na stranu posílení konzervatismu, nebo na stanu posílení levicových idejí. Teoreticky, pokud budou tyto tendence pokračovat, měly by se uzavřít na linii levicově-konzervativní. A tady je další velmi zajímavá věc. Podstata je v tom, že dnes ve světě prakticky neexistují levicově-konzervativní státy.
(Michail Chazin zde vynechává KLDR, která však kvůli pětašedesátiletému ohrožení americkou vojenskou přítomností v blízkosti demarkační linie a dlouhodobým drtivým ekonomickým sankcím po celou dobu své existence nedostala možnost plně rozvinout své specifické společenské a ekonomické zřízení a namísto toho je nucena z izolace a extrémními prostředky udržovat „paritu“ s jadernými Spojenými státy – pozn. překl.)
Teoreticky je možné za takovou zemi uznat Čínu. Ale čínský model s asijskými specifiky se natolik odlišuje od evropského, že jej nelze použít jako vzor. Nemluvě už o tom, že ekonomicky je Čína natolik těsně svázána s USA, že krize ve Spojených státech nevyhnutelně vyvolá krizi i v Číně.
Sovětský svaz jako jediný
Jediný evropský model, který byl levicově-konzervativní, existoval v Sovětském svazu. A také ve východoevropských lidově-demokratických zemích, tedy do roku 1989.
Věnujme teď pozornost tomu, že když se objevila komunistická idea, byla ideou čistě západoevropskou, uvádí dále analytik. Přišli s ní Campanella, More, rozvíjeli ji v rámci katolického náboženství, zatímco v pravoslaví takové ideje nebyly, nebyly ani v Byzanci, ani v Rusku se neprojevovaly, protože protiřečily pravoslaví. Nikoliv pravoslavným hodnotám (v „rudém“ projektu jsou taktéž abrahámovské hodnoty), ale náboženství jako systému.
Když se „rudý“ projekt nakonec začal projevovat v 19. století, byla to idea levicově-extrémistická. Předpokládala zničení starého modelu. Když Lenin přišel k moci, byl to pokus realizovat tuto ideu v čistě marxistické podobě. Skončil katastrofou. Ekonomickou i vojenskou, občanskou válkou. My válku vyhráli. A tehdy, postupně, nastal přechod od levicově-extrémistického modelu k levicově-konzervativnímu, který definitivně zformuloval Stalin.
Celkově je Rusko z hlediska hodnot velmi konzervativním státem a pokusy rozbít jeho hodnotovou základnu obvykle vedou ke katastrofě. Přitom čím silnější je role islámského faktoru na teritoriu Ruska, tím více je stát konzervativním. Protože islám je ještě více konzervativní než pravoslaví.
Sovětský svaz byl levicově-konzervativním státem. Po rozpadu SSSR další podobné levicově-konzervativní modely za Zemi neexistovaly. A tendence směřuje právě sem.
Pohyb kyvadla
Nevíme, zda tato tendence dosáhne svého logického završení. Ale jestliže chápeme, že kyvadlo se obvykle po rozkývání vydá na stranu protilehlou té, kde pohyb začalo – a pravicově-liberální tendence dosáhla velmi mezních podob – z tohoto důvodu se domnívám, že směrování na levicově-konzervativní stranu bude velmi silné, předpovídá Michail Chazin.
Tento pohyb může proběhnut dvěma způsoby. Může to být přes konzervatismus. V takovém případě se objeví extrémně silné státy, které se budou pokoušet skrze státní řízení zachránit kapitalismus. A to je fašismus. Takový krajní nacionalismus ve stylu Hitlera, to je praktický případ krajně pravicového konzervatismu.
Anebo tento pohyb nastane levým směrem. To jest zprvu přes posílení státu a poté, když bude silný stát, postupně začne zatlačovat liberální ideje. To je cesta SSSR. Ve skutečnosti byl Sovětský svaz v prvních letech velmi liberální (s čímž nynější političtí liberálové nesouhlasí). Ale postupně se tento liberalismus likvidoval, protože Marxova idea předpokládala odumírání státu – a odumírání státu, to je liberalismus. V praxi došlo k posílení státu a tento stát, jak nabýval na síle, zlikvidoval liberalismus a posílil konzervatismus.
Cesty tedy mohou být dvě, ale směr je levicový konzervatismus. A je pochopitelné proč: protože v podmínkách kritického propadu životní úrovně mizí střední třída – a právě ona je základem pro liberální reformy, nikoliv chudina, která nepotřebuje tolik různých představení, ale potřebuje především chleba a bydlení.
Tak jak tak, z liberalismu se vracíme ke konzervatismu, a zprava doleva. Lidé tento pohyb vnímají, protože pochopení toho, čím se odlišuje levý od pravého a liberál od konzervativce, nastává u kteréhokoliv člověka dostatečně rychle. Vidí, co se děje, a jasně chápou, že ideálem této tendence, tohoto pohybu, je Sovětský svaz – levicově-konzervativní konstrukce.
Kam kráčí současné Rusko
Ano, Sovětský svaz už není. Ale jeho následníkem je Rusko, a proto je zde vůči Rusku očekávání: „Vážení, to vy dnes můžete obnovit levicový konzervatismus“. Právě proto tak rostou sympatie k Rusku a zájem o něj. Protože právě Rusko i nadále vysílá tyto ideje, a to navzdory všemu, navzdory přání konkrétních činitelů a nehledě na to, že politiku Rusko provádí docela jinou, protože u vlády jsou pravicoví liberálové. Ty však osmdesát procent obyvatelstva nepodporuje.
Co se týče prezidenta Ruska, ten manévruje mezi všemi politickými silami. A veškerá jeho levicově-konzervativní zahrávání („květnové výnosy“, geopolitická prohlášení) jsou ve světě přijímána velmi pozitivně.
Putin pravidelně dává najevo levicově-konzervativní hodnoty. Vystupuje ve světě jako konzervativní politik. A jdou po něm – velmi tvrdě – liberální média a liberální politici. V tom smyslu je pochopení lidí na Západě jasné: měli bychom liberalismus opustit, přičemž liberálové jdou po Putinovi, což znamená, že je dobrý.
Ale vědomý pohyb, vědomé objasnění toho, že potřebujeme levicový konzervatismus, u Putina nenajdeme. Co se týče levicového hnutí, Putin cíleně levý směr v politickém spektru neupřednostňuje, on je v tomto ohledu velmi akurátní. Po celou dobu kritizuje západní ekonomický model, zatímco přitom podporuje představitele tohoto modelu ve vládě a v centrální bance.
Trump osobně Putina vnímal spíše jako pravicově-liberálního politika, tedy vidí, co se mu hodí. V reálu Putin přenáší prakticky všechny ideje plného politického spektra. Vzhledem k tomu, že přišel k moci v rámci liberálního diskursu, pokračuje v jeho podpoře uvnitř země. Ale vně zemi liberální diskurs prakticky opustil. A konzervativní diskurs navenek neustále podporuje. Ve výsledku jej politici vnímají jako pravicového konzervativce.
Lidé od Ruska, nikoliv od Putina, ale od Ruska vyžadují levicový konzervatismus.
Prognóza je následující: pokud Rusko chce prudce posílit své postavení ve světě, výrazně oslabit sankční režim a všechno ostatní s tím související a vytvořit svoji vlastní sféru vlivu, tedy učinit to, co bylo za SSSR a co v devadesátých a dvoutisících letech být nemohlo, pak by mělo světu jasně a zřetelně zprostředkovat levicově-konzervativní diskurs.
Co je třeba pro to učinit zevnitř? V Rusku formálně je strana, která má zastávat levicově-konzervativní diskusrs. Je to Komunistická strana Ruské federace (KPRF). V reálu však KPRF není politická strana, ale simulákrum. Ideologii neřeší.
To znamená, že je třeba na úrovni státu výrazně posílit konzervativní diskurs, který tam zcela schází, protože financování všech ideologických, ekonomických a společenských institucí kontroluje vláda. Ona rozděluje peníze – a vláda je u nás liberální, uvádí dále Chazin. Takže je třeba posílit levý směr politického myšlení a prohloubit levicový diskurs.
A také posílit nejen konzervativní, ale právě levicově-konzervativní tendence a tuto logiku zprostředkovat Západu. Opírat se s Trumpem a spol. o konzervativní složku tohoto diskursu a současně s lidmi jako Sanders a částí evropské elity, která byla vždy levicová, klást důraz na levou stranu.
Tehdy bude možné dosáhnout principiálního průlomu z hlediska statusu a pozic Ruska ve světě. A podpořit tu sílu Ruska, která jej ve světě výrazně posílí a s níž zatím nijak nepracujeme.
Michail Chazin , Zdroj: khazin.ru Překlad: Geo, Eurasia24.cz