Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc. Ostrava, 01.08.08.
Začátky významné albánské kolonizace Kosova a Metohije (Starého Srbska) a Makedonie (Jižního Srbska), probíhají od XVI.století, ale masovější kolonizace nastává teprve od konce XVII.století, jak už bylo zmiňováno v souvislosti s příchodem Turků, se stále se opakujícími válečnými událostmi, s Prvním velikým stěhováním Srbů (1690) přes řeky Sávu a Dunaj. Je absolutně nesprávné tvrdit, že je oblast Starého Srbska (Kosovao a Metohije, Kosmet) a severozápadní Makedonie prapůvodní albánskou zemí, kterou by albánský lid v celku a úplně vlastnil během nejméně posledních 200 let. Nesmí se také zapomínat, že turecká říše přestěhovávala (např.v XIX.století) do těchto oblastí islamizované Albánce, jako svou bezpečnou hráz proti slovanskému, křesťanskému etniku. Významným dokladem o počátcích významné albánské kolonizace Kosmetu je i skutečnost, že se tam nacházejí JEN DVĚ albánské památky PRVNÍ KATEGORIE a ty pocházejí teprve ze XVI.století, obě jsou v Djakovici, kde začínalo významné albánské pronikání do Kosmetu. Jsou to Stara čaršija (tržnice) a Hadum džamija (kleštěncova mešita) (cit.B. Krstić: Kosovo - mezi historickým a etnickým právem, Beograd, 1994). Památek po Turcích je mnohem více.
Další významný doklad o Kosovu a Metohiji, jako o kolébce Srbů a jejich státnosti je turecká katastrální kniha (defter) pro oblast srbského šlechtice Vuka Brankoviće z roku 1455, jejíž originál je v Cařihradu v archivech Turecké republiky. Defter je napsaný arabským písmem, jeho překlad byl pořízen v Sarajevu (1964) v redakci Hazima Šabanoviće. Vukova oblast představovala kolem 58% dnešního území Kosova a Metohije, tj. skoro 6 000 km².V těchto katastrálních knihách jsou jména měst a geografické názvy srbské, spolu s nimi jsou uvedena jména všech 14 662 hlav rodiny (jmen domácností) , z toho je 14 644 jmen hlav rodin (hospodářů) srbských. Na základě defteru byly určovány výše daní a další povinnosti vůči sultánovi. Všechna jména 693 měst (osad) byla srbská a tak zůstala až do r. 1999 (cit. Dle Kosovo i Metohija – Srpska Reč, příloha 14, 1997).
Penetrace Albánců na východ dosáhla nejdále (přes 200 km) od „samotné“ Albánie v době, kdy Srbsko na Berlínském kongresu 1878 získalo svoji suverenitu , po úspěšných válkách černohorsko-rusko-srbských proti Turecku (1876-78), kdy se Albánci dostávají téměř k Niši, do kraje Toplica vedle stejnojmenné řeky, k městu Leskovac, kolem Vranje, do Horní Moravy (Gornja Morava) a na jihovýchod od Kosova, kdy „obsadili“ kraj kolem Preševa, Medvedje a Bujanovce, kolem řeky Pčinji, do oblasti Tetova, Gostivaru a Kičeva v západní a severozápadní Makedonii, do kopců Jablanici, šířili se k Vardaru, do plodného kraje Tikveš, do východní Makedonie, pak na severozápad až do Sandžaku, mezi Srbskem a Černou Horou, kde se setkávají s bosenskými Muslimy, původem Srby. Cílem albánské expanze byla zřejmě celá Makedonie a celé Srbsko, snad i západní Bulharsko. Hranice albánského šíření kolem makedonských jezer byla celkem stabilizovaná od XIV-XV.století do XIX století.
Srbský antropolog a geograf světového jména Jovan Cvijić (1865-1927) sledoval od konce XIX. a začátku XX.století jihoslovanský prostor v souvislosti s velikými migracemi obyvatel dinarské oblasti počínaje XIV.stoletím, většinou Rašanů, lidu srbského středověkého státu Raška, nazvaného podle hradu Ras (severozápadně od Nového Pazaru, v jihozápadním Srbsku).. „Ani v jenom kraji, ať už etnicky homogenním nebo heterogenním, nelze očekávat vysoké procento původních obyvatel, starousedlíků“, napsal Cvijić.
Slovanské (srbské) obyvatelstvo se pod tlakem začalo vystěhovávat z oblasti kde žilo kolem Ljumu a Piškopeje (Peshkopi) v dnešní Albánii, z kraje kolem řeky Černý Drim (Drin), který vytéká z Ohridského jezera a teče na sever. Také odcházelo od Elbasanu (pastevecké plemeno Mijaků), dokonce i z Malesie na severu, na východ do Starého Srbska, do kraje Gornja Morava (jihovýchodně od Kosova), na jihovýchod do dnešní Makedonie, do plodného Pologu (mezi městy Gostivar a Tetovo). Do Gornje Morave se podle ústního podání přestěhovali Srbové od Prilepu (město v jihozápadní Makedonii, kde sídlil v XIV.století srbský národní hrdina Kralevic Marko). V té době v Pologu nebylo ani Turků, ani Albánců.
Veliká migrace pravoslavných Albánců, Tosků, začala od XIV.století na jih do řeckého Epiru, albánsky nazývaného Çameria. Jovan Cvijić po první světové válce uváděl zde 250 000 Albánců. Ovšem i v Albánii bylo přítomno řecké obyvatelstvo. Spontánní i plánované asimilace a denacionalizace probíhaly na obou stranách. Další migrační proudy Albánců zasáhly už jihoslovanské obyvatelstvo, jako „proudy“ ze Škumbie (podle řeky Shkumbini), z Dukadjinu, z Malisoru. První „proud“ vycházel z obyvatel střední Albánie, zasahoval do oblasti severně od Strugy a Ohridu. Mnohem mohutnější Dukadjinský „proud“ se vztahoval na Albánce z širokého povodí řeky Drimu, z kraje Mata (podle řeky Mati) a Lurja, byli v něm katoličtí Miridité, kteří v novém kraji většinou přijali Islám. Dostali se do kraje kolem Prizrenu v Metohiji, ale až i k Leskovci v Srbsku. Třetí „proud“ byl ze severu, jednalo se o malisorská horská plemena, většinou srbsko-albánského původu, žijící v oblasti Prokletých hor (Prokletije), mezi Skadarským jezerem a Metohijí, která se usídlila nejen na Kosovu a Metohiji, ale i kolem horního Limu, hlavně plemeno Klementů (osady Plav, Gusinje), kolem horního Ibru (Rožaj, Ribarići), k Jadranu (kolem Ulcinje).
Albánská kolonizace Makedonie významně proběhla z oblasti Prizrenu, směrem na jih a jihovýchod od horského masivu Šar Planina přes srbskou „župu“ (kraj) Opolje, na jih od Prizrenu, kde proběhla rozsáhlá islamizace a albanizace srbského obyvatelstva koncem XVI.století pod tlakem Kukli-bega. Část Srbů odešla z kraje, část se albanizovala, přetavila se do jedné etnické skupiny, zřejmě zlákána privilegovaným postavením islamizovaných Albánců. Proto je v župě Opolje celkem málo zbytků po křesťanské kultuře. Po upevnění se v kraji kolem Prizrenu, pokračuje albánský průlom do plodného Pologu v severozápadní Makedonii. Nejdříve to byly přepady albánských fisů (rodů) ve formě velikých lupičských band (taify), prý až 300 mužů silných, se svými předáky (barjaktary), kteří jako by připravovali terén pro vlny přistěhovalců, jak o tom píší turecké zdroje z konce XVI.století. Proto se horstva mezi plodným Pologem a Metohijí nazývala „lupičské hory“ (aramijske planine). Vpády těchto lupičských band, aramijů, kdy jejich lup znamenal prý i více tisíc ovcí, vepřů, krav, dále boje s lupiči a pak přistěhování Albánců, velmi etnicky pozměnily obyvatelstvo Pologu, kde je dnes úplná etnická změna, absolutní albánská většina (města Tetovo, Gostivar). Téměř dvě století trvala ta albánská „invaze“ muslimů, s maximem v XIX.století. Jakousi kompenzaci představoval příchod křesťanského obyvatelstva z Albánie, Srbska, Makedonie, které bylo z části pod nebývalým tlakem až terorem místních albánských pašů islamizováno a albanizováno (někteří nazývali, jak uvedeno, islamizované a albanizované Srby Arnautaši, podle tureckého slova pro Albánce Arnauti).. Do začátku XIX.století v Pologu žila křesťanská většina Slovanů (Makedonců), -„dnes jsou Makedonci v části vesnic Pologu zredukováni na vzpomínky, které blednou“, jak napsal Jovan Trifunovski, makedonský badatel v tomto kraji. Téměř 90% Albánců z Pologu pochází ze severní Albánie, většina se sem dostala ve třech „vlnách“ v XVIII – XIX. století, kdy Pologem vládl Albánec Abdurachman paša,kdy se sem přistěhovalo kolem 50% albánských rodů. A tak probíhala albanizace řady oblastí Makedonie. K tomu nutno dodat i obrovskou porodnost Albánců, takže pojem dříve uváděné „války dělohy“ zde plně platí dodnes.
Do Skopského pole (Skopsko polje), úrodné oblasti kolem Skoplje, se Albánci dostávají teprve v první polovině XIX.století, když tu vládl Albánec Hamzi-paša, který podporoval příchod islamizovaných Albánců z Albánie, kteří pronikali do vesnic za terorizování křesťanských obyvatel. Všichni Albánci ze Skopského pole jsou přistěhovalci. Proto opakujeme, že měl plnou pravdu T.G.Masaryk, když napsal ve svých Slovanských problémech (1928):-„Albánci oloupili Srby (i Makedonce) o jejich půdu. Tak bylo Staré Srbsko (i část Makedonie) albanizováno…“
Po NATO agresi proti FRJ Jugoslávii v 1999, po okupaci po 10.červnu 1999 Kosova a Metohije vojskem NATO a dalšími, rozpoutala kosovsko-albánská teroristická organizace UÇK, převlečená za vydatné pomoci Francouze Bernarda Kouchnera do ozbrojeného TMK (Kosovský ochranný korpus) nebývalou vlnu násilí až vražd proti nealbánským obyvatelům (Srbům, Romům, Gorancům, atd.), jejich kulturním památkám (chrámy, kláštery, hřbitovy), ale i proti loajálním, prosrbským Albáncům. Tito byli, pokud včas neutekli do Srbska, obvykle surově zavražděni. To vše toleroval výrazně proti srbský „vládce“ Kosmetu, B.Kouchner, první vysoký představitel OSN. Po okupaci Kosmetu. Ti vysocí představitelé, kteří po něm následovali, nebyli o moc lepší.
Nealbánské obyvatelstvo, pokud neuprchlo (Srbové, Romové, Goranci, etničtí Turci, malá kolonie Chorvatů, Židé) bylo zahnáno do vyslovených ghett, kde živořilo (a dosud živoří) bez škol, bez zdravotnické služby, bez možnosti cestování, bez práce a příjmů, plně závislé na ochraně jednotek KFOR. Jen severní oblast Kosova, kde žila srbská většina, se měla poněkud lépe. Srbové si tam zatím (léto 2008) zachovali určitou samosprávu. Tamní Srbové dobře vycházeli s česko-slovenskou jednotkou KFOR. Ale i konvoje z ghett, chráněné jednotkami KFOR, byly napadány militantními Albánci kamením, zápalnými lahvemi (molotovovými koktejly), někdy i střelbou. Vláda z Bělehradu, za pomoci KFOR, se snažila a snaží zajistit alespoň minimum pro život nezbytných potřeb pro obyvatele ghett
Většina kosovských Albánců, hlavně pak ti militantní, byla povzbuzena úspěchem na Kosovu a Metohiji, kde díky NATO agresi a pomoci Západu, jugoslávská armáda a policie musely opustit tuto srbskou provincii. Začala se rýsovat vidina samostatného Kosova, povzbuzovaná stále, přímo i nepřímo, Západem. Albánci v Makedonii, která se mírnou cestou odtrhla 17.září 1991 od Jugoslávie a vyhlásila svou nezávislost, představují asi ¼ (podle Albánců až 1/3 a prý i více) jejich obyvatel. Vítězství násilí na Kosmetu makedonské Albánce jen povzbudilo. Makedonie má podle sčítání lidu (1991) dva milióny obyvatel, při rozloze 25 700 km². Podobně jako v Srbsku, počty Albánců se v Makedonii stále zvyšovaly (vysoká porodnost, přistěhovalci). Jejich militantní část chtěla jednoznačně zvýšit různá práva albánské menšiny, která tak jak tak už byla značná, možná v pozadí s vizí Veliké Albánie. V makedonské vládě byly opakovaně přítomny i albánské strany.
Krvavé nepokoje v Makedonii, mezi Albánci a slovanskými Makedonci, začaly na severu v prvních měsících roku 2001, za ostrého vystupování vůdce albánských guerill Ali Ahmetiho, kterého vláda odsoudila, že pod jeho velením bylo zabito přes 20 policistů a vojáků makedonské armády. Zabíjení začalo v mnoha částech Makedonie, města Tetovo a Gostivar s velikou albánskou většinou byla opakovaně zaplavena červenými vlajkami Albánie s černou orlicí. Objevily se tisíce uprchlíků, většina prchala do vládou kontrolovaných oblastí, do FRJ Jugoslávie, ale i do Albánci kontrolovaných měst. Koncem května pak byla ohrožena existence samotné vlády, když předáci dvou albánských vládních stran podepsali prohlášení s Ali Ahmetim , požadující větší práva pro Albánce, ale s výhledem možného odzbrojení guerill, z kterých značná část plně ozbrojená přešla do Makedonie z Kosova a Metohije. Makedonští Albánci vyžadují přesnější stanovení svých práv, lepší možnosti pro zaměstnání, lepší vzdělávání, větší zastoupení ve veřejných službách, větší veřejné použití albánštiny a konečně i právo veta v parlamentu..Veliké znepokojení s krvavými událostmi vyjádřila Evropská unie (EU), takže se do Skoplje osobně opakovaně dostavil i Javier Solana, jako jakýsi „ministr zahraničí EU“, bývalý generální sekretář NATO, který zahájil 24.března 1999. NATO agresi proti Jugoslávii. Přišel i George Robertson, generální sekretář NATO po Solanovi, známý svými dezinformacemi, ještě jako ministr obrany Veliké Britanie, během agrese proti FRJ. Prezident Makedonie Boris Trajkovski požadoval, aby albánští politici odvolali to co podepsali s Ahmetim, což oni odmítli. Nakonec se uskutečnil přechodný kompromis, dva albánští politici Arben Džaferi (Xhaferi) a Imer Imeri se distancovali od sporné smlouvy s Ahmetim, ale zase neodsoudili to, co podepsali. George Robertson, jako by neměl dostatečně okrvavené ruce z doby kosovské NATO agrese, použil již často opakovanou slovní hříčku anglosaských politiků, že není místo za jednacím stolem pro ty, kteří dávají přednost kulkám (bullets) místo hlasovacím lístkům (ballots) a používají násilí k dosažení politických cílů – jako by právě on a jemu podobní ze Západu nepoužívali krajní násilí na Kosovu a Metohiji a místo hlasovacích lístků používali kulky, třebas i ve formě kazetových bomb. Předák albánské Strany demokratického pokroku Zehir Bektashi mluvil o navržených kompromisech, že to jsou jenom koncepty, které nelze hned ani příjmout, ani odmítnout.
Takže rok 2001 představoval zase ten sud prachu bez iluzí, připravený k výbuchu, na Balkánu. Jen krajně energický postoj USA a EU vůči rebelům, ale i vůči vládě Makedonie, zastavil na čas vypuknutí občansko-etnicko-náboženské války a vnucoval účastníkům kompromis. Ale možnost ozbrojeného konfliktu trvá, jeho možnost se však velmi přiblížila, protože příklady táhnou, když kosovští Albánci, se záplavou retoriky, 17.února 2008 jednostranně vyhlásili quasi-stát Kosovo za samostatný a do srpna ho uznaly, ke zklamání jeho amerických a EU sponzorů, pouze 43 státy, ale bez Brasilie, Číny, Indie, Indonésie, Mexika, Ruska, atd. Premiér quasi-státu Kosova Thaci se v době vyhlášení samostatnosti chlubil, že kolem 100 států chce Kosovo uznat. Jistě mu to „otcové“ republiky Kosovo USA, Britanie, Francie, Německa, atd. předem slíbili. Vláda České republiky, podvodem, také quasi-stát Kosovo, 21.května uznala na výjezdním zasedání v Teplicích. Sice jako poslední z poslušné EU dvacítky, které Kosovo uznaly. Ale zato jako jedna z prvních otevřela v Prištině budovu budoucího velvyslanectví, zatím bez velvyslance Náš prezident Václav Klaus s jmenováním velvyslance nijak nespěchá, protože je odpůrcem uznání quasi-státu Kosovo, pro jeho ilegalitu vzhledem k rezoluci RB 1244, vzhledem ke kriminální minulosti jeho vládců, k absolutní ekonomické nesoběstačnosti, k vysoké kriminalitě a šedivé ekonomii s ní vázané (pašování drog). Za uznání Kosova českou vládou se v květnu, v osobním setkání s odcházejícím srbským velvyslancem V.Velešem, náš prezident de facto omluvil.
Pozorovatelé dění v Kosovu a Metohiji viděli nízkou účast voličů během posledních voleb. Účast byla 45 až něco nad 50%, což jistě nevyjadřuje nějaké nadšení. To, co lze vidět na TV a co lze číst v tisku o různých manifestacích a shromážděních, neukazuje povšechnou náladu lidí, kteří kolem sebe vidí, jak o tom píší i četní dopisovatelé, velikou korupci, vysokou kriminalitu, nedostatek právní jistoty, obrovské sociální rozdíly, více než 50% nezaměstnanost, bezperspektivnost mládeže. Příliš mnoho lidí žije z toho, co jim posílají pilní albánští gastarbeiteři ze zahraničí. Možná, že mnoho lidí ví, jak jsou části Kosova zamořené ochuzeným uranem, který shazovala NATO letadla během 78 dnů NATO agrese,obzvláště kolem Prizrenu, Uroševce, Djakovici, i když tam žila výrazná albánská většina. Možná, že se dozvěděli, jak se v Srbsku (1999) a Bosně (1995) po použití ochuzeného uranu během NATO agrese v poslední době zvýšil výskyt leukemií, zhoubných nádorů i malformací plodů.