Problém zvaný Zakarpatí

Michal Hečka se ve vzpomínkách dotkl něčeho, co bylo a stále je předmětem sporů regionalistů, historiků, národovců, a zejména pak politiků. Sporu o charakter československé vlády na Podkarpatské Rusi v éře 1918-1938 (nebo, je-li libo jinou dataci, v éře 1919-1939). Jinak se na tuto éru dívají sami Rusíni - dnes oficiálně jen Ukrajinci (Malorusové) -, jinak Rusové (Velkorusové), jinak Poláci a Slováci, a zcela jinak na ni nahlíželi Maďaři. Zřejmě jediní, kdo zachovávali v náhledu na Zakarpatí relativně neutrální stanovisko, snad byli Rumuni. Další, neméně problematické spory, se vedou například o období historické hungarizace, „rusizace“ či „ukrajinizace“ země. Hungarizaci do uvozovek nedáváme, neboť tato - konstatováno „sine ira et studio“ - byla reálná, nikoli umělá, a trvala staletí. Zanechala zde také největší národnostní menšinu. Dále, o nějaké „polonizaci“ zde nehovoříme, neboť ta se týkala sporu o sousední Halič. Stejně tak nehovoříme o nějaké „rumunizaci“, neboť šlo o okrajový jev přirozené etnické migrace v jihovýchodním pohraničí země, a jednalo se snad o tři až pět osad. Rovněž „germanizace“ (kolonizace) byla jen jevem historickým a týkala se malého množství osad. Konečně, srůstání rusínského a hebrejského obyvatelstva, bylo rovněž přirozeným historickým jevem, a nijak se neprojevovalo na národnostních třenicích, pokud nešlo o uměle a politicky odjinud vyvolávaný antisemitismus.

Neexistuje snad jediná regionální nebo historická monografie o Zakarpatí, která by tak či onak tento problém nějakým způsobem nereflektovala. Například otázku rozvádí dokonce i moderní turistické průvodce, jako nově vydaný, perfektní, značně objektivně psaný encyklopedický průvodce „Ukrajinské Karpaty“ z roku 2007 (Brandos O., Kleslo M. a kolektiv. „Ukrajinské Karpaty. Poloniny, Lesní Karpaty. Zakarpatská Ukrajina“, SKY, Ostrava 2007, 1. vydání. , s. 41-59.). Spor se zrcadlí již v samotném historickém názvu země.

Dodnes neexistuje ani náznak jakékoli jednoty v používání historických nebo zeměpisných názvů země, pro kterou se neutrálně nejčastěji používá zeměpisný název „Zakarpatí“. Každý jiný termín - zejména historický název -, totiž zrcadlí jednak národnostní hledisko, jednak státoprávní postoj. Byl - a stále to je - spor o zemi, která po staletí neměla svou samostatnost, neměla svou vlastní státnost, neměla oficiální název, dlouho neměla vlastní státní hranice, a která měla formální autonomii jen kratičkou dobu.

Podle některých badatelů první písemné zprávy o „zemi Rusínské“ se datují do 11. století. Tehdy zmiňuje anonymus „Confinium Ruthenorum“ nebo také „marchia Ruthenorum“. Je to kolem roku 1075, a později k roku 1131. Z roku 1243 pak je znám název, „Russia, que vocatur Hungarica“. Tato středověká toponyma dokládají území patřící ruskému kmeni („lidu“, „národu“) s cizím, v tomto případě uherským vlivem ( „Rusko, které zvou Maďarské“). Ze 13. století pochází též název „porta Ruscie“ („brána Ruská“). Zde se střetal územní zájem Uherska se zájmy haličského knížectví. Co do etnického profilu, hlavní masa osadníků až do 18. století byli Rusíni přišlí do země ze dvou směrů. Verchovinští Rusíni (pastevci) přišli hlavně z Haliče, a Dolyňané ( zemědělci) přišli z podkarpatské nížiny a z jihovýchodu Ukrajiny. Z jihu přicházeli později, od 18. století, Maďaři. Daleko četnější byla kolonizace valašských pastevců z Rumunska, kteří se smísili hlavně s Huculy. Německou kolonizaci prováděl gróf Schönborn od roku 1730, poměrně v malém rozsahu. Ještě před rokem 1720 v zemi Němců téměř nebylo. Židé, zejména z Haliče, se začali v zemi usazovat až po tolerančních patentech, teresiánském a josefínském. Další jejich příliv nastal až po roce 1840 a 1849, kdy jim byl povolen volný pobyt, a byli postaveni na roveň křesťanů (Král J., 1936, s. 14-16, poznámky 15 až 18. - A. Bonkaló, A. Petrov, a další.)

Daleko hlouběji do historie se noří historik Dimitro Pop. Hledá kořeny rusínského osídlení již v dobách Velké Moravy. Odkazuje přitom na popis křtu českého knížete Bořivoje. Český panovník se obrací na Metoděje nejenom jako na arcibiskupa velehradského, ale též i jako budoucího arcibiskupa Rusínů . Pomineme-li pozdní literární pramen tohoto líčení (Dalimilovu kroniku, 1282-1314), moravské christianisační vlivy mají dokazovat archeologické nálezy z rotundy v Michalovcích, kde byly roku 1977 nalezeny epigrafické doklady kyrilice. (Pop D., 2005, s.37-38.) Kyrilice pochopitelně dokládá slovanské, nikoli uherské milieu. Toto prostředí již pro tuto dobu Dimitro Pop považuje za rusínské.

Problém styku Rusínů s Maďary pak D. Pop vidí již od příchodu Maďarů (uherských kmenů plemene „Meder“) do karpatské kotliny od Azovských stepí, z oblasti mezi Donem a Dněstrem (tzv. „Meziříčí“ čili „Etel-Kuzu“, „Etelkuz“). Odtud pod vojvodou Arpádem prý přišlo sedm maďarských kmenů (Jen, Keszi, Ker, Kurt-Gyarmat, Torjan, Megyer, Nyek). (Pop D., op. cit., s. 38-39.) Toto podání upomíná na obdobný příchod prabulharských kmenů pod chánem Asparuchem („Isperichem“) do Dunajské delty.

Poněkud odchylně viděl otázku rusínského osídlení a dějin E. Perfeckij. (1923, s. 88-91) V době velkomoravské spatřoval Zakarpatí rozděleno mezi dvě říše - západ pod vlivem Velké Moravy, kdežto východ a jih země pod vlivem bulharského kaganátu. Dokladem mu byla zpráva o solných dolech v Marmaroši, které roku 892 drželi Bulhaři. Proto Perfeckij uvažoval o převážném osídlení slovenském a bulharském. Poté prý pod maďarským vlivem počali ustupovat Bulhaři a velkomoravští Slováci. Na jejich místo přicházeli Rusíni, zejména z Haliče (?). Tyto teorie, byť podložené historickými indiciemi, však doposud nejsou zcela potvrzeny.

Pro poznání etnografických hranic Rusínů je daleko přínosnější práce, kterou vykonal otec moderní slovanské prehistorie a etnografie, profesor Lubor Niederle. Niederle vycházel z etnografických a jazykovědných průzkumů do roku 1909 takto : na Slovensku tehdy šlo rusínské osídlení na Spiši a v Šariši od Lipníka přes Starou Ľubovňu do Jakubovců, pak po horním toku Torysy k Sabinovu. Poté od Bardějova ke Zborovu až po Petkovce, pak přes Ondavku a Latoricu do Berestova a do Ciroku nad Sninou. Pak stanovil hranice v zemplínské a užhorodské župě - obcemi Valaškovce, Porubá, Hlivišče, Konjuš, Nevické, až po Užhorod. Hranice s Maďary dle Niederla byla - Radvanka, Dravce, Korytňany, Heďfark, Hluboké, Komárovce, Dubrovka, Lučki, Horond, Klučarky, Podhorod, Rozvikovo pod Mukačevem. Dále podle Dubovinky a podle již maďarské Ternavky, přes Velatinu k Velké

Apši, podle maďarské Sihoti, Bočkova, Rusova, do Vyšova. Odtud jazyková hranice přecházela po pravém břehu říčky Vaširy do Bukoviny. Zde podle Niederla byli již Rusíni v menšině. Takto profesor slovanské etnografie vyznačil hranice v 1. desetiletí 20. století („Slovanský svět“ 1909 aj. - Cituje mj. Czambela „Slovenská reč“ 1906, a Tomašivského „Etnografična mapa Ugorskoi Rusi“, 1906 - srv. Perfeckij 1923, s. 89-90.) Historické názvy obcí dnes nutno konfrontovat s názvy novými.

Je pochopitelné, že dnešní stav po všech územních, politických, státoprávních a migračních změnách bude odlišný od obrazu, narýsovaného profesorem Niederlem na počátku 20. století. Na druhé straně tento historický obraz rozšíření rusínského obyvatelstva na Slovensku a v Zakarpatí prokazuje - Rusíni ve skutečnosti měli své přirozené hranice, nebyli národem (dle jiných národností) bez vlastního území. Toto území bylo vymezitelné relativně přesně. Avšak toto území vždy zabrala jiná státnost. Teorie o „nesvébytnosti“ Rusínů, o jejich nevyhraněnosti, o nevymezitelnosti jejich území, tedy lze odkázati do oblasti politické ideologie a propagandy. Totéž se většinou týká i letitých jazykovědných sporů na toto téma.

Výňatek z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 50-53

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008