Probíjí se Burlakova a Chromenkova sotňa

Z Polska se k nám drala tak pestrá směs teroristů, že jsme nebyli schopní určit, kdo je kdo. První zajatci, zavšivení, plní svrabu, týdny nemytí, na smrt unavení, hladoví, až se jim střeva kroutila, byli z nejrůznějších, většinou rozprášených sotní z Polska i Sovětského svazu, s nimi utíkala také civilní síť, dezertéri, mládenci s mlékem na bradě, ale i starší lidé. A kdesi mezi nimi, už hluboko na našem území, byly dvě silné bandy.

Totožnost první jsme ještě neuměli určit. Druhá byl Burlak. Tam jsme si byli jistí. Pět zajatců z jeho sotně, kteří nám padli do rukou hned v prvních dnech, jeho přítomnost potvrdilo.

Burlak měl devadesátičlennou sotňu. Přesně: osmdesát devět mužů a jedna žena. Sotňa se skládala ze štábu, skupiny polních četníků, dvou čet se štáby, každá s třemi roji. V hlavním štábu byli dva lékaři, dr. Skala - Vyr, a dr. Kydaj, proviantní Burkuň, členové štábu ing. Ženko a Ofélie, tři příkazníci: Panas, Snihur a Orest. Polních četníků bylo šest. Jejich velitelem byl Hak a další se jmenovali Martin, Nestor, Julik, Hrab, Smola a Kruk. Velitelem první čety byl Marko, který měl proviantního, příkazníka, holiče, lékaře a zdravotníka. Velitel druhé čety se jmenoval Sahajda, měl ten samý štáb, veliteli rojů byli Šulik, Olen a Orel.

Sotňa byla dobře vyzbrojená, a to povětšinou sovětskými zbraněmi. Měla dvanáct kulometů, dvacet pět samopalů, ale před přechodem hranic vystřílela v bojích s polskou armádou téměř veškerou munici. Střelivo, ruční granáty, stejně jako chybějící zbraně si měla sehnat u nás od zajatých vojáků, přepady stanic finanční stráže a Bezpečnosti.

Od zajatců jsme se ale nedozvěděli nic o první velké skupině, která překročila hranice o dvanáct dní dříve. Nevěděli, o koho se jedná, zda není průzkumem druhé a jestli operují společně, nebo samostatně.

Mátlo nás, že jednotlivci a malé skupiny se objevily už také daleko na západě. Řádili na Liptove, Kysucích, na Pohroní a v Turci. V Blatnici u Martina se stalo strašné neštěstí. 26. června dvě hodiny před půlnocí procházela obcí hlídka Národní bezpečnosti, kterou nečekaně napadla skupina šesti ozbrojenců střelbou ze samopalů. Zabili strážmistra Vareku, smrtelně zranili strážmistra Vávru, který druhý den zranění podlehl. Naneštěstí byla na cestě i místní občanka Novosedliaková s jedenáctiletou dcerou a osmiletým synem. Matka, prostřílená smrtící dávkou, zemřela na místě, dcera za chvíli, chlapec příští den v martinské nemocnici.

Pět mrtvých! Kdo byli vrazi?

Svědkové věděli jen to, že hovořili polským nářečím a byli v obnošených německých uniformách. Patřili k banditům, kteří pronikli z východu, nebo se tam prodrali z Tater či z Oravy? Na tyto otázky jsme odpověď hledali marně. Současně jsme se ptali sami sebe, jak si s touto silou poradíme? Když Ústavodámé shromáždění rozhodlo z úsporných důvodů propustit předčasně do zálohy vojáky ročníku 1923, velitel 10. divize zůstal jako bezruký. Jednoduše neměl jednotky vycvičené k úspěšnému nasazení. Proto s ohledem na rostoucí nebezpečí přibylo ke květnovému usnesení vlády podřídit vojenskému velení v prostoru bojových akcí všechny jednotky bezpečnosti a finanční stráže další. Ministerstvo obrany nařídilo včlenit do skupiny Teplice tři prapory frekventantů škol důstojníků pěchoty v záloze. První z Košic, druhý z Brna, třetí z Klatov. Dohromady čtyři tisíce mužů z Čech a Moravy a šest set ze západního Slovenska. Nedostatek mužstva se tím však neodstranil. Proto, ale nejen proto, nařídil ministr vnitra 13. června, aby z pohraničních útvarů seznámených se službou v celním pohraničním pásmu odešlo na Slovensko tisíc příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Měli je zařadit ke stálým útvarům Bezpečnosti a šesti pohotovostním oddílům. Měli zabezpečit lineárně zesílené hlídání státních hranic od řeky Poprad po Novou Sedlici. Major Duba se skupinou důstojníků hned odcestoval do Humenného. Projednal nasazení rodícího se pluku a rekognoskoval slovensko-polské hranice.

V těch dnech bandy řádily už ve Slánských vrších, Čergově, za Ondavou a Laborcem, objevily se dokonce u Prešova, Kysaku, Žamovicích. Proto velitel 10. divize neposlal pluk, který právě přijel, na hranice, ale nasadil ho na ochranu obcí a osad v okolí Prešova.

Tak se stalo, že pluku svěřili zcela odlišný úkol, než ke kterému ho sestavovali a vybavili.

Hlídkoval ve vesnicích, bránil osady proti vpádům, zabezpečoval silnice, hlídal křižovatky, lesní průseky, cesty, prováděl krátkodobé průzkumy, občas i noční. Byla to pro něho nezvyklá služba, nikdo ji nečekal a všechno nasvědčovalo tomu, že tímhle si pluk vavříny nedobude.

Čtyři jeho příslušníci zahynuli ne v boji, ale bezdůvodně a tragicky. Celý pluk totiž od prvních chvil trpěl špatným materiálním vybavením, především nedostatkem dobrých vozidel.

A to se vymstilo. Když objevil průzkum prvního praporu již druhý den skupinu banderovců tábořící u Ruských Peklan, velitel se rozhodl zneškodnit je. U Kokyně selhaly jednomu z vozidel brzdy a z mužů druhé čety druhé roty, kteří v něm jeli, byli čtyři na místě mrtví a šestnáct těžce a lehce raněných. Zahynuli ještě dříve, než uviděli banderovce, bez toho, že by na ně vůbec byli vystřelili. Nebylo tajemstvím, že tyto spíše vraky než vozidla nám přidělili staří četníci úmyslně a sami si nechali vozy dobré. Sami by se báli do těchto vraků sednout.“

Druhý prapor konečně hlásil úspěch. Po menších bezvýznamných přestřelkách narazili o půlnoci z 6. na 7. července na jeho čtyřčlennou hlídku mezi Abramovcemi a Žehňou čtyři banderovci. Strážmistři ihned stříleli a dva banderovce poranili. Jeden ležel v obilí před postavením hlídky až do rozbřesku, protože až tehdy bylo bezpečné se k němu přiblížit. Byl beze zbraně, ale kousek od něho ležel granát, který mu hodili jeho druhové, aby se usmrtil. Jmenoval se Anton Kocan. Odpoledne dovedly stopy krve hlídku k dalšímu raněnému. Jmenoval se Juraj Lalo. Ti, kterým se podařilo utéct, měli krycí jména Tur a Vrub. Všichni byli ze zničené sotně Stach, utíkali na západ víceméně na vlastní pěst a o všeobecné situaci band nevěděli téměř nic.

O tři dny později v devět večer hlásila stanice v Koterbanech, že nezjištěný počet banditů přepadl nedalekou myslivnu. Ihned vyslaná čtrnáctičlenná hlídka myslivnu obklíčila a za svítání v půl čtvrté do ní vnikla. V seně na půdě objevila dva bandity a po krátkém odporuje zajala. Jmenovali se Miron Choma, krycím jménem Šmila, a Ivan Dudič s přezdívkou Husák.

Mnohomluvní nebyli, ale rychle pochopili, že tohle je jejich konec, a jazyky se jim rozvázaly. Byl to jiný úlovek než Kocan a Lalo. Patřili k sotni Chromenko. A byli první zajatci z této sotně. Potvrdili, že velká, silná skupina, která prolomila 10. června naši obrannou clonu u Vyšné Jablonky, byla Chromenkova sotňa. Vyplývalo z toho, že tehdy, kdy Burlak hledal Chromenka u Przemyšlu, ta stará liška se už probíjela k nám. O týden dřív než zbytky rozdrcených sotní Bir, Stach a Chryň a celých dvanáct dní před Burlakem.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 334-339

nakladatelství Futura