Příprava na vytvoření československého státu

V roce 1918 do popředí stále zřejměji vystupovaly konkrétní přípravy nezbytné k utvoření samostatného státu. A spolu s nimi se projevovaly i názorové rozdíly uvnitř českého politického života.

Došlo v něm prakticky ke krystalizaci tří politických proudů. První se vytvořil kolem Karla Kramáře. Druhý se postavil za Masaryka a jeho zahraniční akci. Třetím byl pak revoluční proud vedený B. Šmeralem. To znamená, že se v podstatě znovu obnovily ty politické proudy, které existovaly již před válkou s tím rozdílem, že katolické skupiny se začaly pozvolna sbližovat s Kramářovým blokem. V roce 1918 představovaly tyto proudy názorové a politické rozdíly na uspořádání budoucího československého státu, jehož realita vystupovala stále zřejměji do popředí.

Kramářova skupina se opírala o nově vytvořenou politickou stranu Českou státoprávní demokracii.

V druhé skupině se sblížila národně sociální strana s novým vedením sociálně demokratické strany. Byl z něho odstraněn Šmeral a v čele stáli Soukup a Němec. K nim se připojila i část Maffie. Programem této skupiny byl jednak starý sociálně demokratický program, jednak nový program národně sociální strany, přijatý 1. dubna 1918 na sjezdu strany. Měnil fakticky celou dosavadní linii této strany a akcentoval vedle boje za československou samostatnost i socialistický charakter nového státu. Sblížení obou těchto stran vytvářelo v českém politickém táboře socialistický blok - jako oporu Masarykovy politiky.

Masaryk sám formuloval svůj politický program v průběhu roku 1917 pod bezprostředním vlivem ruských revolučních událostí. Od ledna do dubna 1918 byl postupně publikován v Československém deníku, vycházejícím v Rusku. Ve své konečné podobě byl zformulován na Masarykově cestě do Ameriky a vydán v říjnu 1918 ve Washingtonu pod názvem „Nová Evropa“.

Je patrné již z názvu, že je širším programem přerodu celé Evropy, poznamenané válečnou katastrofou. Masaryk se snaží určit místo československého státu v rámci této nové Evropy. Po vnitřní stránce je zde formulován požadavek republikánské státní formy a nutnost dalekosáhlých vnitřních reforem, v prvé řadě nutnost prosazení pozemkové reformy. Tento program byl také v průběhu roku 1918     zformulován do oficiálního programu celé zahraniční akce.

Kromě těchto proudů zaměřených na vytvoření samostatného státu a hluboce diferencovaných co do jeho vnitřní politické formy a struktury, existoval však ještě jeden odlišný proud. Byla to skupina kolem Bohumíra Šmerala. Na tomto místě je nutné poněkud osvětlit Šmeralovu politickou linii, která byla později předmětem tolika sporů.

Šmeral od počátku zachovával odmítavé stanovisko nejen k možnosti, ale především k účelnosti vytvoření samostatného československého státu. Již před válkou konstatoval zcela jednoznačně: „...kdyby nějakým zázrakem přes noc historický český stát byl obnoven, jak by se mohl udržet, když by v něm byla celá třetina německého obyvatelstva. Tento pokus o státní samostatnost českého národa mohl by se velice snadno stát hazardním pokusem o existenci českého národa.“

Takové posuzování situace a tyto obavy měly jistě své opodstatnění. Obdobným způsobem uvažoval na přelomu století i Masaryk a řada dalších. Šmeral na tomto svém stanovisku setrval i v průběhu války. Odmítl spolupráci s Maffií a byl to on, kdo v lednu 1917 jako první ze tří českých politických činitelů podepsal desaveau proti zahraničnímu odboji a vyjádřil kategorické prorakouské stanovisko.

V sociálně demokratické straně rostla proti Šmeralovi opozice stupňovaná zdola. Do vývoje poměrů zasáhl velmi výrazně sjezd II. internacionály ve Stockholmu v roce 1917. Ne však pro svá vlastní jednání, neboť, jak jsme zdůraznili, ta skončila požadavkem míru ve smyslu statu quo ante bellům, ale z důvodu zcela jiného. Ve Stockholmu došlo totiž k osobnímu styku zástupců sociálně demokratické strany - Němce, Habrmana a Šmerala - se zástupcem Masarykova zahraničního odboje prof. Maxou. Na rozdíl od dosavadního spíše informativního styku mezi zahraničním odbojem a domovem došlo zde poprvé k obsáhlým dlouhotrvajícím politickým poradám. Na rozdíl od stanoviska Němce a Habrmana, kteří se jednoznačně postavili na stanovisko zahraničního odboje, Šmeral setrval na svém skeptickém stanovisku k samostatnému československému vývoji.

Stockholmská zasedání zostřila politický spor uvnitř sociálně demokratické strany a v září roku 1917 došlo k významné politické změně. V důsledku silné opozice se Šmeral vzdal předsednictví. Do čela sociálně demokratické strany se dostala skupina vedoucí tuto dělnickou stranu do bojů za samostatný československý stát podle směrnic Masarykova zahraničního odboje.

Šmeralovým politickým cílem byla a zůstávala jeho stará snaha udržet celistvost rakouského státu a provést jeho vnitřní přeměnu. S vítězstvím ruské bolševické revoluce nabyla tato linie nové perspektivy a nových konkrétních představ. Šmeral postupoval v úzkém kontaktu s levým křídlem rakouské sociálně demokratické strany, jež bylo opět úzce spojené s levým spartakovským hnutím v Německu. Cílem tohoto proudu byla bolševická revoluce v obou státech ústředních velmocí.

Toto Šmeralovo stanovisko nenalézalo však odezvu mezi českým proletariátem, jehož hlavním cílem se stalo dosažení národní samostatnosti. Proto se také české dělnictvo nepřipojilo k lednové stávce a Šmeralova skupina byla v létě roku 1918 slabá a výrazněji nezasahovala do českého politického života. Ten se pohyboval po dvou liniích: po linii Kramářovy skupiny a po linii skupiny promasarykovské. 

Po dubnu a květnu 1918 byly již obě tyto linie orientované na vytvoření československého státu. Kramářova skupina však postupovala mnohem opatrněji tím spíše, že tak brzký konec monarchie nikdo neočekával. Naproti tomu pod Benešovým tlakem z Paříže promasarykovská skupina vystupovala stále důrazněji. Jejím dílem byla jak dubnová přísaha, tak především akce, která měla být a také byla paralelou k římskému kongresu utlačovaných národů habsburské monarchie.

Pod záštitou padesátého výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu byly v Praze uspořádány v polovině května divadelní slavnosti, které se změnily ve skutečný sjezd potlačených národů. Byli na něm Češi, Slováci, Srbové, Chorváti, Rumuni, Poláci i Italové. Sjezd byl otevřeným výrazem vnitřní krize monarchie a v dohodovém bloku působil spolu s římským kongresem pro posílení vědomí o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko.

V téže době se začal rozvíjet i politický život na Slovensku. Postavení Slovenska v rámci Uher bylo mnohem těžší než postavení českých zemí. Maďarizační tlak byl tak silný, že znemožňoval nejzákladnější národní a politický vývoj slovenského národa. Slovenská inteligence byla velmi slabá, protože neexistovaly slovenské střední a odborné, natož vysoké školy. Slabá byla i dělnická třída, i ostatní složky obyvatelstva. Maďarské zákony nepřipouštěly existenci samostatných slovenských politických stran. Vývoj slovenského politického života byl záměrně ochromován.

Ale i Slovensko bylo otřeseno vývojem válečných let. Od konce roku 1917 byla navázána pravidelná spolupráce mezi Maffií a slovenskými politickými představiteli. A první květen 1918 se stal počátkem oživení celé slovenské politiky. V Liptovském Sv. Mikuláši došlo v ten den k sociálně demokratické manifestaci. V rezoluci přijaté shromážděním se pravilo: „Už štyri roky zúriaca svetová vojna vyžiadala si od všetkých národov sveta, medzi nimi i od uhorskej vetve československého kmeňa, dosiaľ neslýchaných obetí na majetkoch, krvi i životoch... Žiadame: 1. Aby sa vlády chytili každej príležitosti uzavrieť mier spravodlivý a trvalý, zakládajúci sa na poctivom riešení všetkých zahraničných a vnitropolitických otázok, mier, ktorý zabráni vzplanutiu nových válok a prinesie žiadaný pokoj a slobodu všetkým národom Evropy. 2. Ako prirodzený následok nutnej slobody žiadame bezpodmienečné uznanie práva na sebaurčenie všetkých národov, nielen za hranicami našej monarchie, ale i národov Rakúska-Uhorska, teda i uhorskej vetvi československého kmeňa...“ Rezoluce

žádala dále uskutečnění všeobecného volebního práva, svobodu tisku a slova, osmihodinový pracovní den a boj proti vykořisťování lidu.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 53-57

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9