Příloha Křesťanského sociála květen, červen/2007

Ing. Dalibor Plichta, Rozšiřování NATO a česká politika, Praha 1997, s. 42-50,

Otázka lidového hlasování

Lidové hlasování, referendum o otázce případného vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, by bylo krokem, který by byl přiměřený nejen závažnosti otázky, ale také skutečnosti, že veřejné mínění je ve věci vstupu do NATO celé roky hluboce rozpolceno. Uspořádání referenda by bylo v souladu nejen s demokratismem, ale i s demokracií zastupitelskou a s naší ústavou.

Přesto klade vláda uspořádání referenda o vstupu do NATO houževnatý odpor. Důvody, kterých při tom používá, jsou výmluvným svědectvím o stavu české politiky i o tom, jak jsou české společnosti vládou vnucovány věci, o něž většina občanů neprojevila zájem.

Natističtí odpůrci referenda o vstupu České republiky do NATO se nerozpakují vydávat referendu za oslabování zastupitelského systému demokracie, za pokus obejít parlament, za popření výsledku parlamentních voleb, za „ustupování ulici“. Nic jim nevadí příklady jiných států, které rovněž mají systém zastupitelské, parlamentní demokracie a přitom na referendu (které uspořádaly nebo budou pořádat právě také o vstupu do NATO – např. Maďarsko) nespatřují nic závadného.

Pro vnitropolitické ovzduší, jaké v České republice panovalo, ještě než vůbec začala věcná diskuse o vstupu do NATO, je příznačný článek Pavla Tigrida v Lidových novinách z 2. 6. 1997, nazvaný: „Členství v NATO: Berme, co se nám nabízí. V Madridu máme historickou šanci“. Pavel Tigrid, bývalý ministr kultury, osoba víc něž blízká Václavu Havlovi, jeho poradce, uchazeč o senátorskou funkci, šéfredaktor exilového „Svědectví“, tedy člověk, jehož slova není možno brát za uřeknutí nebo nedomyšlenou improvizaci, uzavřel své doporučení, abychom brali, co se nám nabízí, těmito větami:

„Bylo by hotovým neštěstím, kdyby z ideologicky motivovaných, úzce stranicko-politických výmluv a kliček, hrátek o referendu či jakési mlžné neutralitě jsme si to my Češi sami pokazili – tentokrát nenapravitelně… Takové řeči lze vcelku bez zaváhání zařadit do kategorie velezrady. Dovolím si důrazně varovat: nezahrávejte si s tím.“ (Zvýrazněno D.P.).

Asi by bylo velice obtížné najít v demokratických státech případ, že by se někdo z vážně braných politiků odvážil v novinách, jež chtějí být rovněž považovány za seriosní, zařadit stoupence referenda nebo neutrality nebo prostě jiné podoby zajištění evropské bezpečnosti, než je NATO, do kriminální kategorie velezrádců.

A jestliže se stále znovu opakuje, že aliance NATO je společenstvím demokratických států na ochranu demokracie, nevím, jestli by takovéto nedemokratické Tigridovy výroky nesvědčily o naší nezpůsobilosti být do tohoto demokratického společenství přijati.

Pokud by ovšem takovéto Tigridovo chápání demokracie a jeho zahrávání si se slovem „velezrada“ členským státům NATO nevadilo, vrhlo by pochybnosti na jejich ušlechtile znící prohlášení o poslání Severoatlantické aliance.

Zatímco Pavel Tigrid se snaží zarazit diskusi odpůrců vstupu do NATO a stoupenců referenda tím, že označí jejich počínání za velezrádné, Michal Lobkowicz, poslanec, místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, vrchní ředitel kabinetu ministra zahraničních věcí České republiky, v tomtéž deníku radí 8. 4. 1997 vůbec diskusi o vstupu do NATO ani nezačínat, a pokud jsme ji spustili, tedy ji ukončit. Již v názvu svého článku říká: „Neveďme diskusi o diskusi.“ Neboť podle něho se nemá vůbec diskutovat ani o nutnosti diskuse o otázce vstupu do NATO. Jeho pokyn zní: „Zakončeme proto diskusi o diskusi!“ A to tím rychleji, když veřejnost není vstupu do NATO nakloněna. Mluvme jen tom, jak vstup do NATO uskutečnit! Ostatně volání po diskusi zaznívá pro něho jen u úst pokrytců, „kteří se sami k otázce obrany vyjadřují nejednoznačně“. A jako vysoký byrokrat a poslanec jedné osobě vyjadřuje přesvědčení, že tu není žádná společenská objednávka po nějaké diskusi. Píše: „Především si však musíme uvědomit jedno: pro vyvolávání jakékoli veřejné debaty je nutná společenská poptávka.“ – Ta podle tohoto konzervativního politika tady není a občané prý nemají o diskusi na téma NATO zájem. S nebývalým ohledem na tento nezájem veřejnosti o diskusi vláda zároveň nehodlá poptávku po diskusi vyvolávat a zároveň bez ohledu na nezájem zahrnuje veřejnost spoustou doporučení a výzev ke stupu do NATO a vysvětlování údajných výhod tohoto kroku. Účelem této kampaně není ovšem vyvolat diskusi, nýbrž přesvědčit bez diskuse.

Další představitel vládní koalice, Vilém Holáň, vydávající se rovněž za demokrata, nedávno ještě ministr obrany, nyní předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a místopředseda KDU – ČSL, je proti referendu z toho důvodu, že lidové hlasování „dává stejný hlas tomu, kdo se ve věci, o níž se rozhoduje, pečlivě vzdělal, má ji dobře promyšlenou, jako tomu, kdo to neučinil a hlasuje podle povrchního zdání či dokonce podle okamžité propagandy“. Navíc prý „referendum může být ovlivňováno a znehodnoceno atmosférou, v níž se koná“. (Proč může být ovlivněno a znehodnoceno propagandou a atmosférou jen referendum a nemůže nic takového postihnout parlamentní volby, tuto otázku si pan Holáň nepoložil. Možná proto, že by na ni neuměl odpovědět.)

I on podává pěkný důkaz o tom, že naše nové elity mohou být přes svoje dušování se demokratismem velice na štíru s podstatou demokracie, založené, jak každý ví, na rovnosti všech občanů a na rovnosti jejich hlasů ve volbách i referendech

A opět pan Holáň si odpouští odpovědi na otázku (kterou si asi ani nepoložil), kdo tedy má nebo bude podle jeho představ o demokratickém vytváření společné vůle dávat jednotlivým občanům vysvědčení dospělosti, na základě něhož by se směli vyjadřovat k otázkám veřejného života. Že by to byl právě on nebo někteří jeho političtí přátelé?

A jakou vlastně demokracii má na mysli, když hlásá, že „NATO je pro nás zárukou zachování demokracie“? Je možné s Holáňovou představou v Severoatlantické alianci pochodit? Jak si vysvětlit, že takovéto Holaňovy názory zůstávají ze strany Severoatlantické aliance bez kritiky? Je snad pro ni dobrý každý hlas pro vstup České republiky do NATO? (Všechny citáty Holáňových slov jsou vzaty z Lidových novin z 27.6.1997.)

Hlas natistické koalice vyjadřuje výstižně i jiná fráze z téhož listu: „Referendum je spíše gestem hodným Piláta než Césara.“ Ani v tomto případě se autor tohoto výroku nenamáhá a nevysvětluje, proč by se měla česká společnost a český stát řídit gesty Césara, zvláště když první prezident a tvůrce politické samostatnosti českého národa ve shodě s tradicí a názory své země césarismus (a césaropapismus) vždycky odmítal. – I z toho je vidět, že naši natisté přicházejí jaksi z jiných končin, než odkud přišel Masaryk.

Za zmínku stojí i snůška argumentů proti referendu otištěná v Lidových novinách 2. 6. 1997 Romanem Davidem, který do svého tažení proti referendu zapřahá i strach o osud lidských a menšinových práv. Ve jménu „priority svobody před demokracií a nadřazenosti hodnot nad procedurami“ (!) (jako kdyby demokracie nebyla hodnotou a byla jen procedurou! – pozn. D. P.) tvrdí, že referendum vůbec, jako takové je nevhodné, neboť může ohrožovat individuální, ale i menšinová práva a destabilizovat systém jejich ochrany. „Koná-li referendum o ústavních záležitostech, vytváří se „společenské vědomí“ toho, že ´lid je suverénem´ a má právo diskutovat a hlasovat i o nezadatelných a nezcizitelných právech … dochází k relativizaci jejich podstaty a hlasováním k jejich pozitivizaci, což je prvním krokem k jejich ohrožení.“ Ta jsou podle něho lépe zajišťována demokracií zastupitelskou než přímou.

Hlasování a vyjádření v referendu prý „nemusí být o věci samé,…ale může se stát vyjádřením nesouhlasu se zástupnými problémy, které momentálně zatěžují veřejné mínění“. Krátce a dobře, referendum jen ztěžuje vládnutí a může mít destabilizující účinky, a to vládnoucí skupina nemá ráda, ta chce, aby její křesla byla co nejstabilnější.

Resumé pana Davida je tedy toto: „Nepřítomnost ústavního zákona o referendu tedy stabilizuje (zejména transformující se) systém, protože nedává ´neodpovědným´ politikům možnost vyhlásit referendum o čemkoliv. Jeho výsledek by totiž byl závislý na většinovém rozhodnutí těch, kteří takovou reprezentaci volili.“ – Opět názorná ukázka pojetí demokracie a jejího základního principu, totiž principu většinového, u našich nových elit.

Jinak se k referendu staví dosud opoziční sociální demokracie. Považuje požadavek na konání referenda za „zcela legitimní“. V jejím rozkladu k této otázce („Příloha k materiálu Sociální demokracie a vstup do Severoatlantické aliance“, str.2), vypracovaném v květnu 1997, se však zároveň praví, že „pro sociální demokracii má institut referenda svou složitou funkci zvláště proto, že podle posledních průzkumů veřejného mínění je pro členství jen 30 % jejích voličů“. Dále se tam praví, že „budou-li se krizové jevy ve společnosti, politice a ekonomice prohlubovat a nenastane-li zvrat v přesvědčování občanů pro NATO, dá se spíš predikovat zvýšený odpor či nezájem o členství … Za této situace se ČSSD požadavku na referendum nemůže vzdát“. Na požadavku referenda trvají v sociální demokracii především odpůrci vstupu do NATO. (Naproti tomu stoupenci vstupu do NATO jsou proti případnému pouhému politickému členství v NATO). Zároveň s vyslovováním požadavku, aby bylo konáno referendum, chce sociální demokracie dávat najevo, že vlastně „jí nejde o referendum, ale o členství v Alianci za co nejširšího souhlasu občanů, protože to má vliv na jejich postoje k armádě“. Nadto pak svoje naléhání na referendum ještě oslabuje tvrzením, že „bude-li pro členství zjevná část občanů (tj. asi tak na úrovni Polska a Maďarska) i voličů ČSSD (alespoň kolem poloviny) je ochotná se požadavku referenda vzdát.“

Působí to, jako kdyby si sociální demokracie nechávala otevřená vrátka pro případný politický obchod. Mluví pro ni i útěšné očekávání, vyslovené v tomtéž sociálnědemokratickém dokumentu, že totiž „požadavek referenda nebude pravděpodobně tak vážným problémem, protože se do relevantní doby nepodaří přijmout zákon o referendu. To vytváří určitý politický prostor“.

V tomto „určitém politickém prostoru“ se pohyboval i Miloš Zeman, když po poradě na Hradě, kde prezident na předsedy všech pozvaných parlamentních stran (komunisté a republikáni pozváni nebyli) naléhal, zvláště na Zemana, aby nekladli překážky vstupu do NATO: Předseda Zeman zároveň na Hradě ujistil Havla, že sociální demokraté budou vstup do NATO podporovat, a zároveň pro veřejnost vyhlásil, že na požadavku jeho strany, aby o vstupu do NATO bylo uspořádáno referendum, nic nemění.

V červnu 1997 také ve výboru Poslanecké sněmovny podle očekávání návrh ústavního zákona o referendu neprošel. Zamítli jej poslanci koaličních stran. Ani pokračování pokusu o přijetí zákona o referendu v říjnu 1997 cestu k přijetí tohoto zákona neotevřelo. Bez výhrad se pro referendum o vstupu do NATO a přímo pro odmítnutí členství v NATO vyslovují jednomyslně dvě zbývající parlamentní politické strany, komunisté a republikáni. Obě tyto strany považují vstup do NATO za diktát koaličních politiků, politiků konzervativně pravicových a proněmeckých a proamerických.

Koaliční vláda, opírající se o nejmenší možnou parlamentní většinu, nezískala ve volbách žádný výslovný mandát ke sjednání členství v NATO (neboť tato otázka nebyla tématem volební kampaně). Požadavek referenda s jasně položenými otázkami je za těchto okolností požadavkem přirozeným. Přesto jej koaliční vláda odmítá a postarala se, aby byl návrh ústavního zákona o referendu odložen.

Důvodem k odmítání referenda není však její obava, že referendum by bylo „další politickou fraškou“, jak se 25.2.1997 vyjádřil v Lidových novinách Jiří Pehe.

Vláda odmítá referendum ne proto, že by znamenalo „značný a nežádoucí posun politického systému České republiky od parlamentní demokracie ke konventní demokracii švýcarského typu“. Ne proto, že by referendem byl „destabilizován náš demokratický systém. Ne proto, že by uzákoněním referenda byla otevřena cesta „možnému ohrožení lidských a občanských práv a práv menšin“. V žádném ze států, kde se referenda konala, k ničemu takovému nedochází.

Všechny tyto důvody, jež jsou u nás uváděny proti zavedení referenda a proti jeho užití v souvislosti s návrhem vstupu do NATO, jsou důvody nepravé.

Pravý důvod je jediný: obavy z blamáže, obavy, že česká veřejnost by vstup do NATO zamítla. Jestli je možno něco považovat za svědectví malosti, bídy dnešní české politiky, pak je to úroveň argumentů, jakých vládní koalice a její publicistika užívala, aby odvrátila možnost referenda o NATO. Ale koherentní, přesvědčivé a respekt vzbuzující stanovisko nedokázala zaujmout ani ČSSD. Příliš taktizovala, snažila se dělat politiku zároveň pro NATO i pro referendum.

Není však na tom špatně jen česká politika. I jinde je každý špatný důvod proti referendu o vstupu do NATO dobrý. Maršálek polské Senátu Adam Struzik za své návštěvy v Praze řekl v rozhovoru poskytnutém časopisu „Týden“ krátce pře madridskou schůzkou Severoatlantické aliance v červenci 1997: „Organizovat referendum o vstupu do NATO nemá žádný smysl.“…„Nemá smysl ptát se občanů, zda chtějí žít v bezpečnějším státě, zda se chtějí začlenit do struktur, které zajistí nejen věrohodnější obranyschopnost země, ale také politickou a hospodářskou spolupráci.“ Neboť podle něho ptát se lidí v referendu na vstup do NATO „je asi takové jako tázat se jich, zda chtějí být zdraví, krásní a bohatí. … (Konec citace)

Již více než deset let bojuje naše demokratická veřejnost za přijetí ústavního zákony o referendu, který by umožnil občanům přímo svými hlasy rozhodovat o nejdůležitějších politických otázkách. Pravice z nejrůznějších důvodů referendum odmítá. Až kam dokáže zajít, jak argumentovat, nám ukazuje uvedený výňatek z knihy, který i dnes je proto pro nás aktuální. Hlavním důvodem dříve byla skutečnost, že lid v referendu by se vyslovil proti vstupu do NATO a v současnosti je překážkou, že referendum by vyznělo proti zřízení amerického radaru v Brdech. Když ještě, snad na nějaké vyšší „doporučení“, politické strany vyjmuly otázku zřízení americké radarové základny ze svých volebních programů, pak občan neměl možnost se k tomuto problému vyjádřit ani svým hlasem ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR . Když média ve zdrcující většině snaživě přebírají argumentaci pravicové koalice a lid se stává objektem soustavné a odpuzující manipulace, kdo tedy u nás vládne? Je lid „zdrojem veškeré státní moci“, jak zakotvuje naše ústava ? Nikoliv! Lid vládnoucí „elitě“ jen překáží. Česká republika se stává státem, v níž vládnou politické strany, ty v pozici si rozdělují ministerstva a státní aparát, aby v nich mohly vládnout podle svých představ, v zájmu úzké skupiny. Pokud k tomuto vývoji budeme dále mlčet, pak z ČR se demokracie, vláda lidu, bude stále více vytrácet a bude nahrazována oligarchizujícími se politickými stranami a konečně i jejich vládou, pro níž demokracie nebude reálnou formou vlády, nýbrž bezhotnotovou procedurou. Zabránit tomu můžeme jen prohlubením zastupitelské demokracie o instituty demokracie přímé, zvláště o referendum.-red.