Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. : Spory o dějinné místo cyrilometodějské tradice

Tímto textem navazuji na plodné úsilí mnoha svědomitých autorů o podání objektivního pohledu na páteřní fáze dějin dvou bratrských národů, českého a slovenského, očišťovaného od kalných nánosů scestného, žel, častého ideologizování, násilného aktualizování, vulgárního politizování dějin v duchu onoho starořímského „cuius potestas eius veritas“ – „Čí moc, toho pravda!“

Cyrilometodějskou tradici představuje čtenářům v poněkud komolené podobě především učebnice „Dějiny zemí Koruny české“, napsané vyhraněně katolickými „integristy“, do jisté míry zpochybňujícím v jimi akcentované „euroatlantické, judaisticko – křesťanské civilizaci“ odkaz byzantsko – východo a jihoslovanského světa.

Také u vedení naší římsko-katolické církve nacházíme jen málo vysoce žádoucího, dějinně pravdivého a progresu společenských vztahů sloužícího ekumenismu, pokud usurpuje cyrilometodějskou tradici, jež je i tradicí církve pravoslavné, pro potřeby své vlastní, jednostranné, mnohdy rovněž nešťastně politizující propagandy. Pozitivním antipólem je dnes, žel, pouze středoškolská učebnice „České dějiny I.“, napsané Z. Benešem a J. Petráněm. Zde se mohu o prvního z autorů opřít při formulaci svého textu, neboť ten svým pohledem na cyrilometodějskou tradici přispívá objektivně pravdivému poznání našich dějin jako světonázorový křesťan i erudovaný společenskovědní pracovník. Ovšem příslušná kapitola je příliš stručná. Proto jsem nucen formulovat svůj, - v mnohém polemický text s využitím další literatury.

Mezinárodní souvislosti formování Velkomoravské říše a působení cyrilometodějské křesťanské mise v ní

Formování slovanské Velké Moravy umožnilo především povstání středoevropských Slovanů proti krutému jhu avarských nájezdníků, korunované vítězstvím a rychlé následné zmizení Avarů v dějinném propadlišti. Za druhé pak hlubinné vzájemné rozpory a krvavé střety nástupců Karla Velikého v čele Franské říše, její rozdělení smlouvou Verdunskou (843) na tři části, poměrná slabost východofranské říše s převažujícím německo-germánským národním živlem, jakožto bezprostředního souseda slovanského osídlení východní části střední Evropy.

Byla to současně doba již jednoznačně vítězného protipohanského nástupu křesťanství. To se – zejména po milánském ediktu Konstantina Velikého z r. 313 – proměnilo z krutě pronásledovaného náboženství otroků, chudých, bezprávných v náboženství a církevní instituci, spoluformující feudální ekonomicko-politicko-ideologickou formaci. Třídní formaci, jíž charakterizovalo ono trojjediné, vnitřně hluboce rozporné: „Tu rege, tu ora, tuque labora“ – „Ty vládni, ty se modli, ty pracuj!“ - A sv. Augustin: „Otroci, poslouchejte pány své!“ Ovšem formující se klérus, církevní instituce, církevní hierarchie se nepovažovali pouze za ideologickou, duchovní sílu, zprostředkovatele, tlumočníka božské vůle laikům, nýbrž v nemenší míře i za politicko-mocenskou, vlastnickou součást feudálních pořádků! – A více.

Krutá, násilnická doba stěhování národů a nespočetných krvavých střetů mezi nimi, krvavých střetů mezi feudály, mezi nimi a nevolnickou masou jednoznačně potlačila ono Kristovo páteřní: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“, „udeří-li tě kdo ve tvář jednu, nastav mu druhou!“, „milujte i nepřátele své!“ A mnohé jiné …Fakticky nezadržitelný dějinný proces proměnil gró křesťanstva za zásadových mírových pacifistů v bojovné, vysoce aktivní účastníky válek a Boha degradoval v – zajisté vlivného -, ale pouze „fandu“ té či oné válčící strany (to mnoho století předtím, než kupř. kaizerovští a nacističtí vojáci byli vybaveni opasky s nápisem „Gott mit uns“)… Snad pro výmluvný příklad uvádím: V rozhodném boji občanské války poblíž Říma r. 312 (rok před Ediktem!) mezi Maxentiem a Konstantinem- pozdějším „Velikým“, - kdy na obou stranách proti sobě s obrovským nasazením bojovali hlavně křesťané, zvítězil Konstantin. Jeho protivník se při útěku utopil v Tibeře a celý jeho širší rod dal vítěz vyvraždit. Známá legenda vypravuje, že v předvečer bitvy spatřil Konstantin na nebeské báni zářící kříž a pod ním slova: „In hoc signo vincis!“ „V tomto znamení zvítězíš!“ Do dalších vítězných bitev si, ač ještě pohan, dal pořídit prapory se začátečními písmeny Kristova jména.

Dějinné prvenství Východofranské říše a německého kléru v šíření křesťanství mezi středoevropskými Slovany

Ku sklonku první poloviny devátého století stála Velká Morava v čele s knížecími Mojmírovci před osudovým dilematem: přijmout či nepřijmout křesťanství a zavrhnout pohanství, tak, jak se obě náboženství zformovala a deformovala od prvního do poloviny devátého století. Masové nepřijetí by znamenalo (aniž si to ovšem vůdčí moravské složky uvědomovaly), možnost, pravděpodobnost, ba nevyhnutelnost zániku, jaký postihl v průběhu několika málo staletí mj. i polabské a pobaltské slovanské kmeny. A pokud se rozhodnout pro hromadné přijetí křesťanství, pak o jaké zahraniční síly se opřít a které zahraniční síly odmítnout při jeho šíření ve výlučně slovanské říši?! Přitom minulé i aktuální zkušenosti nabádaly ke krajní obezřetnosti, opatrnosti, pečlivému vážení pro a proti těm či oněm rozhodnutím.

Již za Karla Velikého nabyla Franská říše obrovských rozměrů: sloučila, někdy i genocidou (vůči Sasům kupř.) pod křesťanskými prapory středoevropské Germány a Romány a s částečným zdarem se pokusila i o porobení, méně christianizaci nejbližších Slovanů. Dvě nezdařené válečné výpravy podnikla i do české kotliny. Celým řetězem válečných výprav navázali východofranští panovníci, počínaje Ludvíkem Němcem. Ten r. 846 se svým vojskem dosadil do čela Moravské říše namísto Mojmíra I. jeho synovce Rostislava jako franského vasala s povinností poplatku. Čechy si však nedokázal podmanit. A zanedlouho se Rostislav ve spolupráci s nimi franské nadvlády zbavil. V dvoufázových bojích o Nitransko tamní údělný kníže Pribina r. 861 padl a Rostislav zde novým knížetem ustanovil svého synovce Svatopluka. Ruku v ruce s vojenskou agresí postupovala i téměř výlučně německá christianizace středoevropského, tedy i velkomoravského prostoru. O vliv a tím i o nemalé feudální sinekurky vzájemně soupeřila tři biskupství (z nich dvě arci-): Aquilejské, Salzburské a Pasovské.

Rostislav, jako muž velkého politického, především střízlivě realistického rozhledu dobře chápal, že na udržení již dosažené politické nezávislosti Moravské říše na říši Východofranské nemůže být ani pomyšlení, pokud pohanství drtivé většiny lidu nebude Frankům vítanou záminkou vojenské agrese. Přitom se zdůvodněnou skepsí sledoval a kriticky hodnotil činnost jak biskupství, tak i převažujících německých misionářů, kdy biskupství sloužila především vlastním i říšským politickým zájmům a řadoví misionáři nedokázali přesvědčovat o kvalitách křesťanství obyvatelstvo, jehož jazyk většinou neovládali. Takto není divu, že v době, kdy chtěl doplnit dosaženou nezávislost politicko-mocenskou i nezávislostí na německých (arci) biskupstvích a přitom christianizaci urychlit a prohloubit, obrátil se na římského papeže Mikuláše I. se žádostí, aby na Moravě zřídil samostatné biskupství. To však papež po zvážení tehdejší mocensko-politické evropské situace a svého postavení v ní odmítl! Zřejmě nechtěl proti sobě popudit mocné světské i církevní představitele Franské říše, své dosavadní protektory a ochránce před římsko-italskými i zahraničními, zvláště byzantskými protivníky! Právě v této době se začal rozvíjet vážný rozkol mezi východní a západní částí dosud relativně jednotné křesťanské církve (dovršen byl ovšem až k polovině 11. století).

Rastislav, papežem odmítnutý, bez váhání požádal přímo byzantského (východořímského ) císaře Michaila III., jako tehdy hlavního mocenského soupeře východofranské říše, o zřízení samostatného biskupství pro Velkou Moravu. Avšak ani ten žádosti nevyhověl plně, nýbrž poslal jen sondující misi v čele s profesorem filosofie na konstantinopolské univerzitě Konstantinem a jeho bratrem Metodějem, řeckého původu ze Soluně, centra slovanského osídlení severovýchodní Makedonie. Do Michailova rozhodnutí se promítla především snaha neprohloubit narůstající vnitrocírkevní rozpory, pokud ponechal papeži na vůli zřízení, či nezřízení samostatného moravského episkopátu; v neposlední řadě pak i snaha nedotlačit papeže k nezvratnému spojenectví s německým, zejm. bavorským biskupským sborem, doslova rozběsněným perspektivou ztráty christianizačních prebend v případě, že papež k samostatnému moravskému biskupství přikývne. Svým způsobem to dosvědčuje i rozladěný integrálně katolický autor příslušné kapitoly „Dějin zemí Koruny české“: Cituji:„Hlavním problémem bylo užívání staroslověnštiny jako liturgického jazyka. K tomu však misie překvapivě (!) získala souhlas papeže, který jmenoval Cyrila biskupem. Později (po brzké Cyrilově smrti 14.2.869) se z papežského rozhodnutí stal Metoděj arcibiskupem sirmijským a misijním biskupem pro Slovany s posláním vybudovat církevní provincii v oblastech na východ od salzburské.“

Politická vyspělost císaře Michaila III. a jeho rádce, patriarchy Fotia, jednoho z předních učitelů obou věrozvěstů, byla mj. i v tom, že zabránili vojensko-mocenské realizaci protibyzantské koalice Ludvíka Němce s divokými, a tehdy ještě pohanskými bulharskými kmeny, ohrožující Byzanc ze severozápadu (864). Tehdy, po vpádu na Moravu, byl Ludvík Rostislavem poražen, bulharský chán koalici s Franky opouští a s celou svoji družinou přejímá –též s přispěním cyrilometodějské mise před i po jejím velkomoravském působení – východní podobu křesťanství. (Historikové ovšem odmítli dlouho tradovanou pověst, že chána křtil sám Metoděj). Rychlým tempem a bez krvavého násilí došlo takto k poslovanštění i christianizaci původně nekulturních divokých kočovníků, přecházejících z Povolží do jihovýchodní, balkánské Evropy…

Cyrilometodějskí mise – velké úspěchy i protivenství

Mimořádně pečlivá, na vysoké odborné úrovni byla již příprava cyrilometodějské mise. Konstantin (Cyril) formuloval slovanské písmo (glagolici),jehož základem byly řecké litery, ovšem doplněné značkami pro hlásky specificky slovanské. Na Moravu již přinesli překlad evangelií i slovanské knihy liturgické (bohoslužebné). Navíc, až po příchodu na Moravu, opatřili překlad evangelií veršovaným předzpěvem – Proglasem, vysoké jazykové a literární úrovně. Časově předcházející překlady německých kněží nemohly se špičkovými díly obou bratří soutěžit, stejně jako vybavenost jazyková u německých kněží daleko ustupovala připravenosti (kolem 200) kněží cyrilometodějské mise s převahou christianizovaných Bulharů. Životopisy obou bratří byly napsány ve staroslověnštině a patří k prvořadým pramenům historickým a současně k největším literárním dílům celé staroslověnské literatury. Staroslověnské písemnictví takto představovalo základ středověké kultury všech slovanských národů, zvláště Slovanů jižních, ale i českých. Velký význam má i odkaz cyrilometodějského právního myšlení, jak dosvědčuje i první správní předpis na našem území „Zákon sudnyj ljudem“. Podobně jako literatura bylo s novou vírou spojeno i vyspělé stavitelství, zejména až překvapivě velký počet i kvalita kostelů a jejich zařízení, výzdob. (Příklad – trojlodní bazilika na Mikulčickém hradisku aj.).

Lid, který až dosud ve své většině s nechutí odmítal (zvláště zemědělské nižší vrstvy) křesťanství, prosazované silou vojenských nájezdů a hlásané mu více nesrozumitelným cizím jazykem než jazykem jeho, začal je po příchodu mise stále ochotněji přijímat. Slovanským kněžím nescházela zejména trpělivost, úcta a takt vůči pevně zakotveným tradicím, zvykům, obyčejům, ctěným po desetiletí a staletí…

Cyrilometodějská christianizační mise se tudíž zásadně lišila od dřívějších misií franských a východofranských, především metodami působení. Franská státní moc nejprve obsadila příslušné území, lámajíc vojenskou převahou jakýkoli branný odpor kmenových vůdců a jejich družin a teprve potom přicházely kněžské christianizační misie, podpořené znovu vojenskými oddíly v režii příslušných biskupství. Misie zpravidla zahajovány kácením pohanských model a devastacemi posvátných hájů a pohřebišť, někdy i zabíjením pohanských žreců, stavějících se na odpor útočníkům, Permanentně se na tomto základě opakovaly krvavé střety s obyvatelstvem, aniž by drtivá většina přejímala křesťanství z niterného přesvědčení. Příkladem toho byly zejména mnohaleté (772-804) války mezi armádou Karla Velikého a Sasy v čele s Vidukindem (Vittelkind). Při potlačování druhého povstání Sasů jich bylo kolem 4500 utopeno v řece Alleře a další tisíce násilím pokřtěny tamtéž. Po definitivní porážce Vidukind spolu s družinou donucen přijmout křesťanství. Saské území z kmenového členění rozděleno v hrabství a v osmi předních hradských centrech zřízena biskupství, vždy vybavená ozbrojenými silami k potlačení možných a faktických vzpour feudalismem a křesťanstvím spoutaných nevolníků.

Poslední sjednocené povstání Sasů pokořil Karel r. 795 ta vydatné pomoci ještě pohanských slovanských Bodrců, netušících v osudové krátkozrakosti, že slouží jako topor sekyře, která o několik let později podetne i dosavadní národní život jejich…

Relativně nenásilná christianizace středoevropského a jihovýchodo-evropského slovanského osídlení, spolu s rovněž relativně nenásilnou christianizací Slovanů východních o něco později (Kyjevská Rus, Suzdal, Novgorod, Moskva) s civilizačním ohniskem – východořímskou (byzantskou) říší – představují ve svém celku a podstatě závažné prvky humanizace velké části tehdejšího ranně feudálního světa, jakož i prvky žádoucího návratu k velkému humanistickému počátku autentického křesťanství, jakožto náboženství lásky, tolerance, vzájemné úcty, solidarity člověka k člověku … návratu k autentickému Ježíši Kristu.

Christianizace celého obrovského území a asi půldruhým milionem obyvatel (pro srovnání – celá Franská říše v době největšího rozmachu měla asi 4,5 milionu obyvatel) realizovaly dvě misie: cyrilometodějská-slovanská a latinsko-německá, kdy jednoznačně převažoval (viz mj. i archeologické nálezy, kupř. v Lužici) vliv oné první, protože byl posilován především dobrovolným přijímáním křesťanské víry. I ta druhá misie, chtěla-li alespoň částečně obstát v „konkurenci“ s první, musela generelně měnit své metody působení … Skutečností ovšem je, že v době pádu Velkomoravské říše na poč. 10. století slovanská většina setrvávala na pohanských pozicích a christianizaci středoevropského prostoru dokončovala římsko-katolická církev, jednoznačně preferující západní, latinskou civilizaci.

Pozitivní dějinný význam Velkomoravské říše byl i v tom, že téměř po dobu padesáti až šedesáti let odolávala úspěšně německému, především protislovanskému „Drang nach Osten“, zrodivšímu se v závěrečné fázi vlády Karla Velikého a realizovanému v průběhu druhého tisíciletí v rozličných dějinných podmínkách s rozličnými důsledky a následky pro osudy nejen Evropy, ale i světa.

Právě v této souvislosti jsem nucen – v souladu s výše uvedenými objektivními díly (typu Beneš –Petráň) – podat i kritiku často frekventovaných „Dějin zemí Koruny české“. Vždyť tyto dějiny hrubě zkreslují a neúnosně idealizují nebo dokonce vědomě zamlčují a bagatelizují obrovskou proticyrilometodějskou a protislovanskou aktivitu hlavních sil rodícího se západoevropského feudalismu – vévodské, královské, císařské (Svaté říše římské národa německého) moci a špiček církevní hierarchie, především německých. Přitom původně dost objektivistická a neutralistická papežská moc se postupně stále více dostávala do role pomocníka moci světské a více méně zajatce vysoké církevní hierarchie.

K tomu podrobněji: Od příchodu na Moravu r. 863 musila cyrilometodějská mise čelit zlobě a razantním pomluvám, ba násilnickým útokům koordinované koalice „meče a kropáče“. Klevety německých, zejména bavorských biskupů přiměly posléze papeže, aby povolal oba bratry ke „skládání účtů“. Čestně obstáli a Hadrián II. stvrdil Metoděje za arcibiskupa moravsko-panonského r. 869. Podstatné však bylo, že na zpáteční cestě na Moravu byl Metoděj zajat z podnětu solnohradského (Salzburg) arcibiskupa, uvržen do vězení a zde dokonce týrán! Na svobodu propuštěn až v r. 873, kdy německým církevním hodnostářům zvláštní legát jménem papeže Jana VIII. pohrozil nejpřísnějšími církevními tresty. Tedy více než 4 roky byla Morava zbavena své duchovní hlavy.

O zřetelné koordinaci akcí církevní a světské moci proti Velké Moravě a cyrilometodějské misi svědčí zejména to, že již roku 868 chtěl Ludvík Němec zlikvidovat církevní samostatnost Moravy a obnovit její lenní vztah velkým vojenským úderem proti Rostislavovi. Ten však náporu o rok později odolal. Jen nakrátko. Z popudu Ludvíka Němce jej synovec Svatopluk zradil, zajal a Ludvíkovi předhodil k soudu v Řezně, jenž jej kázal oslepit! O dalším osudu uvězněného Rostislava a okolnostech úmrtí není žádná důvěryhodná pramenná opora.

I Svatopluk byl zajat a zemi syn Ludvíka Karloman předal do správy tehdejším markrabím rakouským-bratřím Engelschalkovým. K dějinné roli nepochybně kontroverzního Svatopluka probíhala i v odborné historické obci diskuse, dodnes nedospěvší k obecně přijímaným bilančním závěrům. Přičleňuji tudíž jen úvahové poznámky k exaktně zjištěným faktům.

Proti přímé, kruté cizinecké okupaci se pozvedla prakticky celá, křesťanská i dosud pohanská Morava pod vedením kněze Slavomíra, příbuzného Rostislava i Svatopluka. Ve zlé tísni vydal Karloman Svatoplukovi zpět nitranské údělné knížectví s podmínkou, že mu Moravu opět podrobí. Svatopluk se však tajně dohodl s vedením odboje v čele se Slavomírem, připravil Němcům, jež sám proti Moravě vedl, totální porážku a sám usedl na panovnický stolec.

Všechny další vojenské výpravy Ludvíka proti Svatoplukovi a jeho spojenci českému Bořivojovi (pokřtěn spolu s manželkou Ludmilou na Velehradě asi r. 873 samotným Metodějem) skončily nezdarem. Posléze mírem Forchheimským (874) se musel Ludvík zavázat, že nebude ve vojenských úderech pokračovat, nebude bránit církevní samostatnosti Moravy a přivtělení k ní Panonie v čele s Pribinovým synem Kocelem, též pokřtěným Metodějem. Takto misionářská činnost obou bratří a celé mise zintenzivněla nejen v Čechách a Slezsku, nýbrž i v Lužici a Polabí, v polském Povislí, kde všude se zachovalo mj. velké množství cyrilometodějských křížů. Svatopluk mohl se zdarem zasahovat účinně do mocenských sporů vůdčích rakouských feudálů.

Nicméně němečtí biskupové zintenzivnili svoji protimetodějskou klevetnickou činnost u vědomí toho, že slovanská liturgie a byzantská kultura jako celek by mohly představovat mocné duchovní pouto pro všechno slovanské obyvatelstvo rozsáhlé říše, oporu světské moci k – možná trvalému – zastavení onoho „Drang nach Osten“, zahájeného Karlem Velikým a Ludvíkem Němcem.

Papež Jan VIII. povolal Metoděje r. 879 znovu do Říma, aby se zodpovídal z podezření kacířství. Tomu se však podařilo znovu se očistit, papež jej potvrdil jako sídelního arcibiskupa na Velehrad, avšak za suffragána se sídlem v Nitře mu stanovil předního z klevetníků Němce Vichinga. Ten s neutuchající intenzitou, ale i obratností pokračoval v mocenských intrikách, až se mu podařilo stát se důvěrníkem Svatoplukovým, cílevědomě vrážejícím klín mezi arcibiskupem a panovníkem. Svatopluk, popuzený proti Metodějovi, jenž si dovolil kárat despotický způsob jeho vládnutí, si vymohl pro svoji osobu povolení, aby jemu osobně byl mešní obřad sloužen v jazyce latinském. Po Metodějovi smrti zůstala stolice arcibiskupská neobsazena, Metodějovi žáci z Vichingova podnětu pronásledováni tak intenzivně, že museli v počtu kolem 200 nedobrovolně opustit zemi a zahájit působení v Chorvatsku, a hlavně v Bulharsku. Viching r. 893 Svatopluka zradil a přešel do služeb jeho německého protivníka Arnulfa. Pouhý rok od Svatoplukovy smrti (894) již na Arnulfově dvoře požadují synové Bořivoje Spytihněv a Vratislav pomoc k odpadnutí od Velké Moravy, v čemž jim bylo-zajisté ochotně- vyhověno…

Mojmír I. se ještě pokusil napravit závažnou chybu otcovu, když na papeži Janu IX. Vymohl pro slovanskou liturgii znovuobsazení arcibiskupské stolice na Velehradě a zřízení tří dalších biskupství. Nicméně do nové ofenzivy se slovanské liturgii již nepodařilo přejít z mimořádně závažných důvodů:

R. 890 došlo mezi Svatoplukem a Arnulfem k válce. Křesťanský král, korunovaný samotným papežem, začal prohrávat a tedy se rozhodl zvolit za spojence divoký pohanský národ, dříve kočující na severních březích Černého moře a proniknuvší do Podunají, čudského (ugrofinského) původu – Maďary. Svatopluk tehdy v boji ještě zvítězil, ovšem nakonec – v důsledcích – byli poraženi oba! V následujících zhruba padesáti letech Maďaři velkými nájezdy těžce zpustošili a krví zalili rakouské a jihoněmecké kraje. Velká Morava byla jako samostatný stát rozbita a likvidována již na sklonku prvního desetiletí desátého století. Maďaři se natrvalo usadili v Podunají – Potisí, v – dnes rumunské – Transsylváni. Slovanské obyvatelstvo zčásti vyhubili, zčásti (Slovensko, Rumuny osídlená část Transylvánie) porobili. Samotnou Moravu však trvale neobsadili. Na sklonku 10. a začátku 11. století přijali (také péčí českých a německých misií) křesťanství, což jim nikterak nebránilo v mimořádně krutém, až genocidním útlaku původního slovanského, také chorvatsko-dalmatského a srbského obyvatelstva. V průběhu dalších století, také v době obou světových válek dvacátého století až dodnes, pronikavě ovlivnili a ovlivňují evropský dějinný proces.

Více než půl století zastavený německý Drang nach Osten“ byl znovuobnoven. Až na malé zbytky (Lužičtí Srbové) byli vyhubeni do konce 12. století Polabští a Pobaltští Slované, jakož i Litevcům blízcí pohanští Prusové, část z fyzicky přeživších byla christianizována a poněmčena. Němečtí kolonisté v hojném počtu pronikali a usazovali se zejména v Pobaltí, u dolních toků Odry, Visly, Němenu, ba i Dviny, také dík mocnému, bohatému hanzovnímu obchodnímu svazu. Od 9. - do 13. století pronikali němečtí kolonisté i na území českého království, království, jež v té době bylo významnou součástí „Svaté říše římské“ (od 15. stol. přídomek „národa německého“). Zcela germanizována „Východní marka“ (dnešní Rakousko) poněmčena i část Slovanů Štýrských a Korutanských.

Ruku v ruce s germanizací postupovala i christianizace, realizovaná Římsko-katolickou církví. Nicméně územní rozsah christianizace dost podstatně přesahoval územní rozsah germanizace (země Koruny české, Království Polské, později polsko-Litevské, chorvatsko-dalmatská, bosenská, severosrbská, do jisté míry i většinou, muslimská albánská oblast).

Soudím, že toto jisté odbočení od tématu – Velkomoravská říše – je potřebné pro závěrečné, v mnohém polemické poznámky vůči autorům učebnice „Dějiny zemí Koruny české“. Ti nad pádem Velkomoravské říše nikterak netruchlí a další evropský dějinný vývoj jen s velmi malým kritickým odstupem jednoznačně vítají. Cituji: „Staroslověnská kultura měla v porovnání s univerzální evropskou kulturou, rozvíjející se na základech latinské vzdělanosti, konzervativní charakter“.

V dobách rozmachu Velkomoravské říše a působení cyrilometodějské mise v ní, ale ani v dobách vrcholného středověku nebyla „evropská kultura, rozvíjející se na základech latinské vzdělanosti“ univerzální evropskou kulturou! Vždyť byla doslova v plenkách, a naopak islámská kultura v maurském Španělsku byla v největším rozkvětu! A trvale působila ve střední a jihovýchodní a jihovýchodní (balkánské) Evropě řecko-slovanská kultura, kontinuitní s kulturou (také a především křesťanskou) římskou! – A vůbec ničím neprokazují autoři učebnice údajný „konzervativní charakter“ kultury staroslověnské! – Nebo snad ten „konzervatismus prokazovalo vědomé a dobrovolné přijímání křesťanství Slovany v protikladu k „progresivitě“, „novátorství“, dokonce „humanismu šíření „náboženství lásky“ ze západu ohněm a mečem!?

V řecko-římském, tedy antickém středozemním civilizačním okruhu hrál v ekonomické, politicko-vojensko-mocenské oblasti první housle zajisté Řím, v kulturní, ideologické pak jednoznačně Řecko. Výstižně to vyjadřovalo ono proslulé: Graecia capta ferum victorem vlepit“ – „Poražené Řecko přemohlo surového vítěze!“- V době rozkladu a pádu Západořímské říše pod údery germánských a jiných barbarů pak jednoznačnou, vysoce progresivní kontinuity antiky a raného křesťanství představovala v každém ohledu právě východořímská, byzantská říše, nutně v té době cézaropapistická, kde nejmenším, i když nežádoucím, zlem bylo soustředění moci světské a duchovní v panovnických, „samoděržavných“ rukách! Vždyť mlhavou alternativou byl jen papež, po mnohá desetiletí, ba staletí se zmítající mocensky mezi italským patriciátem, franskou státní mocí a státní mocí byzantskou, opírající se pouze o problematickou hůl – později prokázaná falza pravomocí tzv. „darování Konstantinových“…

Nepochybně progresivní roli mocensko i kulturně politickou hrála Byzanc jak v rozsáhlých oblastech předovýchodní Asie a severní Afriky, pokud od sedmého století čelila vojenskému nástupu islámského arabského světa. V neposlední řadě také v Itálii proti germánským, již ariánsky křesťanským Vizigótům (Teodorich Veliký), a hlavně na Balkáně! Východní, ortodoxní církev zde ve 14. století i později podpořila poslední zoufalecké boje tamních pravoslavných států, srbského, bulharského, nábožensky smíšeného bosenského proti přesile osmanských Turků a představovala i duchovní páteř jejich pozdějšího vítězného národního znovuzrození a povstání.

Všemu tomu, nepochybně jednoznačně progresivnímu působení východního křesťanství na osudy Evropy nevěnují autoři učebnice ani minimální pozornost! Zato cynickou, neutralistickou poznámkou: „definitivní konec staroslověnské kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal (r. 1097)“ ji předčasně pohřbívají. Vždyť ji znovu vyzvedl z prachu zapomnění král český a císař Svaté říše římské Karel IV., pražským kostelem a klášterem „Na Slovanech“.

V neposlední řadě i úvahami o potřebě a cestách znovusjednocení obou těžce znepřátelených křesťanských církví. Velkou přínosnost té druhé, východní, evropskému progresu docenil ještě v předvečer invaze osmanských Turků zejména přátelským vztahem spolupráce s carským představitelem rozkvétajícího srbského středověkého státu z rodu Nemanjičů Štěpánem Dušanem Silným. V dopisu z února 1355 vyjadřuje Karel IV. mj. Dušanovy sympatie a radost nad tím, že západořímská a východořímská císařská hodnost se nachází v rukou slovanských panovníků a že oba užívají „vznešeného jazyka slovanského“! (pozn. aut. – Na Velikonoce 1346 byl Štěpán Dušan v makedonské Skopji korunován za „cara Srbů a Řeků“.)

Řecko-byzantsko-pravoslavná, staroslověnská civilizace rozkvétala souběžně s civilizací západoevropskou i středoevropskou, civilizací římsko-katolickou, latinskou, na obrovském území předoasijském, balkánském, ukrajinském, ruském, běloruském, ale i u pořímaněných Dáků-Rumunů. Přitom klady a zápory, vítězství i prohry, míry přínosů společenskému civilizačnímu procesu, je potřebné „sine ira et studio“ – „bez hněvu a předpojatosti“, bez ideologizování a politizování pečlivě studovat a interesované veřejnosti předkládat.

Není „vinou“ této východní křesťanské civilizace samotné, že byla po dlouhá staletí (východní od poloviny třináctého, nejméně do poloviny patnáctého, jihovýchodní od konce čtrnáctého do začátku devatenáctého) krutě decimována tatarským a tureckým (osmanským) jhem! Teprve pro tuto dobu zajisté platí onen soud autorů „Dějin zemí Koruny české“, poměřující dogmaticky a ideologicky, v podstatě ahistoricky, západoevropskou a východoevropskou civilizaci. Ani kvalifikovanější a objektivnější historikové nemohou víc, než jen přibližně určit míru zaostávání oné východoevropské civilizace ve všech hlavních oblastech, ekonomické, sociální, politické, kulturní, morální přírodo a společensko-vědní…

Současně si vysoce pozitivního hodnocení objektivních historiků zaslouží fakt, že tato civilizace sama v sobě nalezla síly posléze vítězného odporu proti okupantům. Vyprodukovala i plejádu schopných vůdcovských dějinných postav typu Dimitrije Donského, Ivana Hrozného, Petra Velikého, srbských Obrenovičů a Karadjordjevičů …

V „dějinném účetnictví-má dáti-dal“ jednoznačně převažují pozitiva, přínos východoevropské civilizace celoevropskému i světovému společenskému pokroku v onom podstatném: posléze vítězný branný odpor protitatarský a protiturecký umožnil významně střední a západní Evropě evoluční i revoluční přechod od feudálních ke kapitalistickým výrobním vztahům, vývoj k liberální demokracii, vědecko-technický a společensko-vědný rozmach, objevení „Nového světa“ a jeho civilizační začlenění do světa starého. Z druhé strany, ze strany „latinské“ již římsko-katolicko-reformované civilizace je tu, jak soudím, ono „má dáti“ stále nežádoucně více zastoupeno, než žádoucí „dal“!

Jen obtížně a pozvolna se osvobozující a konzolidující Ruská říše, asi od počátku 15. století, byla donucena ještě předtím a dlouho potom odrážet i závažné vojenské nápory ze západu, ať už to byli němečtí feudálové, nevyjímaje křižácké rytíře – (vítězná bitva Alexandra Něvského 1242), či, již po svržení tatarského jha, zejména polští (polsko-litevští) feudální agresoři (zejm. „smutnoje vremja“ 1616 aj.), švédští protivníci a j.

V balkánském prostoru čelila „latinská civilizace“ permanentní turecké ofenzivě jen velmi nedůrazně a utrpěla – zejména habsburská říše – až katastrofické porážky (1526 u maďarského Moháče – smrt Ludvíka Jagellonského, ve stejné době pád Bělehradu; od r. 1540 okupací většiny Uher začíná asi 150 letá nadvláda Turků, kdy pod panstvím Habsburků zůstalo jen Slovensko, Chorvatsko, velmi malá část jaderského přímoří. 1529, byť s nezdarem, dobývána i Vídeň…

K radikálnímu obratu, tedy vytěsňování Turků z Evropy, včetně Balkánu, dochází až od sklonku 17. století víceméně koordinovaným úsilím rakousko-polsko-ruským kulminujícím v první fázi oslnivým vítězstvím polského krále Jana Sibirského nad tureckou přesilou, obléhající Vídeň a hájenou jen slabou posádkou pod velením Rüdigera ze Stahrenberga a potomka Kašpara Kuplíře ze Sulevic, popraveného jako jednoho z vůdců stavovského povstání 1621 proti Ferdinandu II. na Staroměstském náměstí…

V celém tomto několikasetletém dějinném procesu hrál český lid a jeho politická reprezentace mimořádně záslužnou, čestnou i efektivně přínosnou roli! K tomu jen stručné poznámky: 1241 jedno křídlo tatarských nájezdníků na hlavu poraženo českým vojskem v čele s Jaroslavem ze Šternberka u Olomouce.

Spolu s Karlem IV. byl si i jeho syn Zikmund vědom toho, že turecký vojenský nástup v Evropě je mimořádně závažnou hrozbou středověké křesťanské civilizaci a na její obranu podnikl nemálo politicko-diplomatických a vojenských zákroků. V tomto smyslu dochází – a je to z hlediska dějinné objektivní pravdy žádoucí – v dílech kvalifikovaných historiků k přemnohým modifikacím oproti dřívějším pohledům, až příliš soustředěným na konflikt krále Zikmunda s husitským hnutím. Zejména „husitský král“ Jiří z Poděbrad patří do této progresivní linie svým, žel, jen zárodečným projektem společného čelení evropských křesťanských států a jejich představitelů turecké agresi. České zázemí a čeští vojáci přinesli lví podíl obětí protitureckých válek na životech i v ohledech materiálních (zejména daňových).

Plnilo-li ovšem Rakousko vcelku se zdarem svoji protitureckou, proslovanskou osvobozeneckou misi, nelze totéž říci o – s tím nedílně spjaté – misi: být domovem rovnoprávných národů germánských, slovanských i románských a maďarských, v zahraniční oblasti pak balančním faktorem mezi Německem a Ruskem. Rakousko-Uhersko se, spolu s odvěkým tureckým protivníkem, přimyká před vypuknutím první světové války již jako poslušný satelit k císařskému Německu, jehož vládnoucí velkostatkářské, velkoburžoazní, aristokratické kruhy, generalita usilovaly o znovurozdělení již do konce devatenáctého století rozděleného světa v německý prospěch. Ve prospěch „Herrevolku“ – panského národa, krutě, neomezeně vládnoucího ostatním, zejména slovanským národům. Českému národu přitom hrozilo plné poněmčení.

Podobně tomu mělo být, jen s jistými modifikacemi, i po druhé světové válce, pokud by jejím vítězem bylo nacistické Německo. – „Třetí říše“. Češi měli být- dle nacistické rasové teorie- zčásti fyzicky likvidováni, zčásti poněmčeni, z části odsunutí kamsi na východ mimo středoevropský prostor!

Tedy totální a definitivní negace celé cyrilometodějské tradice, jakýchkoli perspektiv národního dějinného progresu!

Nepodařilo se, dík úsilí Dohody v první a dík antifašistickému, antinacistickému válečnému odporu národů i vlád ani v druhé světové válce.

Dějinným faktem prvořadé důležitosti je, že největší válečné utrpení a ztráty na lidech a škodách materiálních měly slovanské národy a státy, jmenovitě Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Poláci, na Balkáně Srbové, Černohorci, Chorvati, Slovinci, Makedonci, ale i Slováci, Češi, Bulhaři, z neslovanských národů pak zejména Řekové.

Rozhodující vítězné válečné bitvy druhé světové války v Evropě svedla s wehrmachtem na východní frontě Sovětská armáda, ještě dříve, než došlo k vylodění spojenců na normanském pobřeží!

Nesmírný byl přínos spojeneckému vítězství, představovaný partyzánským hnutím, vedle východu a jihovýchodu planoucím i v obsazené Evropě západní, jmenovitě v severní Itálii a Francii.

K tématice této mé stati nesporně patří i společné válečné úsilí rigorózně ateistického režimu SSSR a jím před válkou krutě pronásledované pravoslavné církve, dědice také cyrilometodějské tradice.

Obě strany charakterizují v plné shodě válku jako „velikou“, „vlasteneckou“, „spravedlivou“, ba „svatou“. Obě vyzvedávají hrdiny a vůdce osvobozeneckých válek minulosti a řády, udělované hrdinům této války nesou jména předních vůdců a hrdinů osvobozeneckých válek minulosti. Bez tohoto společného úsilí režimu a církve by nebylo onoho nesporně vysokého stupně morálně politické jednoty sovětské válečné společnosti, připravené i k obětem nejvyšším …Zápas o demokraticky, rovnoprávně spolupracující svět, v zárodku mařící jakékoli hegemonistické tendence, pokračuje ad infinitum!